Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Medvědí jezírka (přes řeku Mahtaë jih)

Šli jsme kolem řeky a za normálních okolností to mohlo vypadat, jako že dva kamarádi vyrazili na procházku. Až na to, že já se nikdy se samci (a už vůbec ne s ptáky) nebavila a bytosti, jež byly nejblíže přátelům, které jsem kdy měla, byly už dávno... mrtvé. Skutečně mrtvé. A pokud ne mrtvé, tak minimálně navěky ztracené. Takové, jaká budu i já. Jako jsem já? Záležitosti se Smrtí byly skutečně komplikované.
Nepřekvapilo mě, že toho Posel moc nenamluvil. Vlastně by se dalo říct, že jeho krkavčí společník měl mnohem víc prořízlý zobák než on tlamu. Co mě však zmátlo, bylo to, že bez mrmlání odpověděl na moji otázku. Buď tím chtěl nenápadně dát najevo, že jsem směšná, že si myslím, že se můžu ptát, nebo... mu to vážně nevadilo a byl zvyklý, že se ho zbloudilé dušičky na poslední cestě ptají na veškerá životní moudra, jako by jim po smrti k něčemu byla. „Fajn. Takže teoreticky vzato, kdybych tě na té cestě zdržovala, budou moct někteří vlci utéct? Nebo by sis je stejně našel a potrestal? Ptám se vážně jen teoreticky,“ dodala jsem zahanbeně. Proč jsem musela být tak zvědavá zrovna teď? Nadzdvihla jsem obočí, jakmile Krkavec znovu začal mluvit. Pod peřím měl očividně skutečné znalosti. Ostatně, musel je mít, když zvládal mluvit, což už samo o sobě neznělo jako něco, co by se dělo každý den. „Není na tom nic strašidelného,“ zopakovala jsem po něm, čímž jsem si patrně vyhrabala cestičku rovnou do hrobu. Víc doslova než kdy jindy, protože mi došlo, že se i přes společnost těch dvou cítím sama. „Není na tom nic strašidelného, Novo. Prostě doprovodíš Posla a Krkavce domů, naposledy se podíváš, jak svítí sluníčko, a potom už... co vlastně, Novo? Co tě čeká po smrti? Bojíš se toho neznáma? Nebo ještě stále věříš, že místo černoty tě čeká sluníčko a duha?“ mlela jsem si pro sebe bez ustání, tlapku za tlapkou pokládajíc bez většího rozmyslu. Možná proto jsem na cestě přerazila o jeden kořen. Už abych měla vážně pokoj.

>> VVJ

Posel skutečně dbal na to, aby jeho opeřený přítel byl oslovován tak, jak bylo správné. To ani samotný černý pták se netvářil nijak zvlášť pobuřeně tím, že jsem ho celou dobu oslovovala Krkavče místo Havrane, ovšem... třeba pobuřený byl a jen jsem neuměla číst výrazy opeřenců? Mlčky jsem přikývla na znamení, že si to pro příště zapamatuju. Rozdíl v tom rozhodně byl. A na smrtelné loži, k níž jsem se pomalu, ale jistě (dobře, možná spíše rychle a nejistě) blížila, mi třeba taková znalost přijde vhod.
Na blyštivou zamrzlou hladinu bych pravděpodobně vejrala opravdu dlouho, nebýt toho, že Krkavec měl zjevně naspěch. Sotva jsem se nabažila onoho bídného pohledu na svoji neforemnou a nijakou existenci, už mě spolu se svým vlčím šéfem popoháněl. Kdybych to uměla, podívala bych se na něj naštvaně, ale protože mě takový pohled na absurdním severu nenaučili, zvládla jsem si jen hlasitě povzdychnout a mlčky ho následovat. Naposledy jsem se podívala dolů – tedy, koukat dolů jsem měla v plánu i nadále, avšak má příležitost vidět sama sebe to byla poslední. Došlo mi, že o nic nepřijdu. Nakonec se přece jen vyplatilo být nijaká, protože jsem nemusela alespoň obrečet, že si zlámu drápek nebo zkřivím chlup.
Jako poslušná a pěkně hloupá ovečka jsem následovala své dva přátelé. To, že nás čeká ještě docela dlouhá cesta, se zdálo být logické, ne? Do podsvětí to nemůže být přece tak blízko, to by tam potom někdo mohl skončit i omylem. „Dobře. A když takhle vedeš někoho ke Smrti, hledáš do sbírky i další duše, nebo to bereš po jednom?“ napadlo mě. Vzhledem k těm všem okolnostem a vůbec k tomu, jaká jsem byla, jsem si za tou otázkou moc nestála. Byla tichá, zamyšlená... a o to víc mě zajímalo, co mi na ni Posel řekne. Jestli vůbec něco.
„Nechceš to za mě určit ty, Krkavče, prosím? Netroufám si říct, jestli jsem připravená, protože pravda je taková, že jsem ještě nikdy nezemřela. Skoro umřela, to jo. Doopravdicky? Tohle bude premiéra.“ Něco pravdy na tom, že jedinec se zblázní krátce před svojí smrtí, jistě bude. A pokud se něco takového neříkalo, potom to minimálně na mě sedělo, protože jsem na něj spiklenecky mrkla. Bylo mi to úplně fuk. Tak moc, že jsem se po cestě málem rozbrečela.

>> Řeka Mahtaë sever (přes Mahtaë jih)

<< Liščí nory (přes Středozemku)

V tichosti jsem našlapovala sněhem. Přemýšlela jsem, jestli vlastně nemám něco na srdci, ale nakonec jsem po celou cestu mlčela. Ostatně, co jsem asi tak mohla říct? Pane Posle, možná jsem si to s tou smrtí přece jen rozmyslela? Žmoulajíc tvář jsem pochodovala dál a dál. Neměla jsem tušení, kam mě mé tlapky vedou, a vypadalo to, že tentokrát to nerozhoduje Osud, nýbrž Smrt. Bylo otázkou, jestli to i kdykoli jindy nerozhodovala Smrt, jen jsem si to prostě a jednoduše nikdy neuvědomovala. Pohled sklopený dolů měl své výhody, třeba to, že jsem snadno mohla porovnat svoji chůzi a chůzi Posla. Šedý vlk chodil, jako by měl zraněné nohy, zato já... já chodila, jako kdyby mě ani chodit nenaučili. Víceméně silou vůle jsem se držela na nohou a s každým krokem si v duchu nezapomněla připomenout, že je mám ošklivě dlouhé. Jeden by i řekl, že jsem tím byla posedlá.
„Krkavec?“ zasténala jsem. Aniž bych to tušila, pravděpodobně jsem svým oslovením Havran urazila někoho z podsvětí. A pokud ne tím, tak možná faktem, že jsem ty dva přátele označila za dobré? Těžko říct, co se černému ptákovi nebo šedému vlkovi honilo hlavou. Ani jsem se nesnažila jim do ní vidět a raději jsem přidala do kroku. Ke zvláštním jezírkům jsme došli ještě za šera, protože jsem však dlouho otálela s přistoupením na nabídku, již mi dal Posel, nakonec dokonce začalo svítat. Byl krásný den. Ideální na umření.
Posel byl zjevně perfekcionista, protože jezerní plochu odhrnul do poslední vločky, až zůstala krásně lesklá. To bylo ideální pro mě, nijakou Novu, protože jsem se tam hezky mohla vidět. Přistoupila jsem blíž a konečně zvedla pohled. To pozitivní bylo, že mé oči byly jako vždy zlaté. Potom mi pohled spadl na mé příšerně dlouhé nohy. To už tak pěkné nebylo. Pomalu jsem se otočila a prohlédla si svůj ocas. Jaké překvapení, že byl krátký. Byla jsem... nijaká. Možná až ošklivá? Mlčky jsem vyhledala Posla a Krkavce a potom šeptla: „Vidím, že jsem stále stejná. Nijaká. Už mě můžeš vzít sebou, nemyslíš?“

Posel byl skutečně chytrý. Svým způsobem jsem ho obdivovala a ztotožňovala se s jeho názory. Já tedy nikdy neměla dojem, že si můžu rozhodnout o svém životě, ale jistě by se našla spousta exemplářů, která takhle naivní byla. Nebyla jsem však v pozici, abych jim to mohla vyčítat. Copak jsem mohla povrchně shlížet na vlky, kteří byli stejní jako já? Já jsem si zase občas přikrášlovala realitu, nasazovala obrovské růžové brýle a prostřednictvím nich si se sestrou vyprávěla kdejaké příběhy. Kdejaké krásné příběhy, které se nikdy nenaplnily a už nikdy ani nenaplní... Došlo mi, že čím víc nad těmi věcmi přemýšlím, tím méně si vlastně jsem jistá, jestli umřít chci. Ale kdo se ptal, že? Posel rozhodně ne. Lhostejně jsem nad tím tedy pokrčila rameny.
Očividně se moc nesetkával s přáními, jako jsem měla já. Ani podobnými, natož alespoň stejnými. Nerozuměla jsem tomu. Copak se ostatní... měli rádi? Teda, u mě nebyl problém v tom, že bych se neměla ráda. Neměla jsem ráda jisté věci na sobě. Ale to proto, že byly prostě ošklivé. Zhluboka jsem se nadechla, už tak po sté za tu malou chvíli, co jsme tu společně s Poslem Smrti vedli ten duchapřítomný rozhovor, a přistahla se, že se snažím se mu nedívat do tváře. Čistě z praktických důvodů, kdyby se mi náhodou zabarvily oči a já bych nakonec zemřela jako zrádkyně samčího pokolení. Zkusila jsem se vděčně pousmát na Havrana. Byl skoro jako jeho vlčí průvodce, a přesto působil o něco víc... živě. Napadlo mě, jestli v tomhle celém procesu umírání nefiguruje jako jakási brána mezi Životem a Smrtí. Třeba mi vyklová oči?
S pocitem, že se mi každou chvíli obrátí žaludek naruby, jsem ty dva následovala. Měla jsem jim být přece vděčná, že mě tu nenechají ležet jako kus hadru a splní mé poslední přání. A tak jsem se, k velkému úspěchu, usmála. „Víte, Posle a Havrane, mám takový dojem, že jste vlastně... velmi dobří,“ konstatovala jsem jako by mimochodem, snažíc se nepřerazit o kořeny. Nebylo to ovšem tak těžké, když jsem svůj pohled úpěnlivě upírala do země.

>> Medvědí jezírka (přes Středozemku)

„Ano... já, ano,“ zašeptala jsem vstřícně a mimoděk jsem zastříhala ušima. Jak bych si asi mohla myslet, že jsem důležitá? Byla jsem důležitá asi stejně jako chlup. Možná dva. Bylo fajn mít huňatý kožich, ale dva chlupy přece zimu nedělají. Bloudila jsem zlatýma očima ve tmě, jež pomalu začala řídnout. Teploty maličko stouply, i tak bylo jasné, že pokud se v tomhle listnatém lesíku budu zdržovat dál, a to ještě ve společnosti Posla Smrti, moc dlouho tu nepochodím. Hrábla jsem tlapkou do země. Ta byla tvrdá a málem se mi o ní zasekl drápek. „Neboj se. Já věřím v to, že všechno má v životě svůj smysl. I Smrt. Občas to není hezké, občas to bolí, ale pokud to má být ošklivé a bytost má trpět, potom prosím... kdo jsem já, abych říkala, jak má vypadat Život a Smrt?“ pronesla jsem zastřeným hlasem. Tak moc jsem si přála v onen smysl života věřit i nyní, a tak moc jsem to nezvládala. Proč jsem jen přišla na Gallireu a potkala Biancu, proč jsem jen ve své hlavě prošla fiktivním světem smrti? Jenom proto, aby si pro mě nakonec došel sám Posel Smrti.
Tohle snad ani nebyl žádný smysl. To byla jednoduše hloupost. A i přesto jsem před tou hloupostí stála, civěla jí do zvláštní tváře a skoro zapomněla, že v běžném světě ptáci nemluvili. Zdvihla jsem obočí, když mě havran oslovil. „Děkuju.“ Bylo to asi poprvé, co jsem se někde cítila... vítaná? Chtěla jsem Poslovi oponovat, že to není fér. Ale vážně nebylo? Nemohla jsem si dovolit soudit, a tak jsem jen žmoulala vnitřní stranu tváře a potom se zhluboka nadechla čerstvého ranního vzduchu. „Přála bych si, abych se naposledy mohla vidět v nějakém odrazu. Aby si byla stoprocentně jistá, že o nic svět mojí smrtí nepřichází, a mohla zemřít v pokoji.“ Dlouhé nohy, krátký ocas. Umřu a třeba budu mít navěky věků vážně klid.

Smrt mě nařkla z něčeho, co nebyla tak úplně pravda. Ale kdo jsem byla já, abych jí odporovala? Přijímala jsem její slova tak, jak doléhala k mým uším, zatímco jsem měla skloněnou hlavu. Ani ne tak z důvodu, že přede mnou stál někdo, kdo patrně rozhodoval o dalším osudu duší, jako spíš ze zvyku. Dívat se na tlapy, přemýšlet nad tím, jak moc dlouhé nohy mám, to byla moje rutina, má záchrana. Dívala jsem se tak dlouho, dokud mě Smrt neoslovila podruhé. „O své důležitosti vím, Smrti,“ broukla jsem pokorně a otřásla jsem se. Tohle byl vlastně naprosto dokonalý okamžik na to, zemřít. Byla tma, slunce už dávno zapadlo a měsíc jako by ještě nevykoukl, a do toho foukal ledový vítr. Cuchal mi srst, pohrával si s jednotlivými šedými chlupy jako s hračkou a až děsivě moc mi připomínal chvíle, kdy jsem proplouvala životem, vyhnaná ze smečky...
Ale copak byl ten pravý čas na to, vzpomínat? Sama pro sebe jsem zavrtěla hlavou a pak jsem otevřela tlamu, jako bych chtěla něco říct, aniž bych si to vlastně uvědomovala. „Těší mě, Posle, i ty, opeřený příteli,“ pronesla jsem nenuceně a oblízla si čenich. Nechtěla jsem se rýpat tlapkou ve vosím hnízdě, ale copak mě nenaučili být zdvořilá a respektovat? Respektovala jsem. Nebránila jsem se svému osudu, nenaříkala jsem, neprosila jsem. Ba co víc, ani jsem nebrečela. Prostě jsem tam stála a zas a znovu se snažila sama sebe přesvědčit, že Smrt vlastně nebolí, že je v pořádku, že se to mělo stát, že... „Neříká se, že se před Smrtí plní poslední přání?“ odvážila jsem se potom zeptat s povytaženým obočím. „Víš, Posle a Opeřený příteli, bylo by hezké, kdybych neodešla ze světa jen tak.“ Ještě nedávno jsem Biance tvrdila, že já bych si přála, aby na mě všichni zapomněli, kdybych odešla, aby netrpěli. Teď mi ale došlo, že možná to tak úplně nechci.
Zrychleně jsem dýchala, u tlamy se mi srážela pára a zlaté oči svítily ve tmě. Dívala jsem se na svoji Smrt. Jak dlouho jí, panečku, trvalo, než mě vzala do svých spárů! Tedy, než pro mě poslala svého Posla.

Nad ironií Života jsem se přestala smát v momentě, co mi došlo, že jsem možná přece jen chycená v pasti Smrti. Ten záhadný cizinec znal mé jméno. To se dalo čekat, když jsem – zase – mluvila pro sebe. Já teoreticky znala to jeho. Rozhodně to byla Smrt, a pokud ne, jistě by se mu to jméno hodilo. Jako už tisíckrát, ne-li milionkrát za svůj život jsem zas a znovu zkoumala, jakém to podloží chodím. Zmrzlá hlína, těžký sníh... nic jiného mé oči aktuálně neviděly, nic jiného nezkoumaly. Ne, že bych ze Smrti byla až tak vyděšená, ovšem ze zajetých kolejí by se v případě setkání s někým takovým už vůbec nemělo vyjíždět. Pohled upřený dolů byl nejspolehlivější metodou, jak nebýt světu moc na očích, nebo ho alespoň nemít na očích. Zvedal se mi hrudník, trochu jsem ještě pořád chrčela, a každou chvíli zvažovala, jestli bych měla prosit o odpuštění svých hříchů, nebo se... prostě jen poddat. Tak, jak jsem to dělala celý svůj život. Smrt sice byla vlčice, aspoň kdybych to soudila podle zájmena, ale tohle vlastně byl spíš Smrťák. Ani v tuhle chvíli se tedy na mém životě nezměnilo vůbec nic – nechávala jsem svůj sen ve spárech samce, spolu se svým názorem a vůlí. Jestliže tohle bylo to, co se mělo stát, jakpak bych si já, nijaká Nova, mohla dovolit se tomu jakkoli vzepřít? „Já? Myslela?“ zakrákorala jsem udiveně. „Kdybys mě znala, Smrti, věděla bys, že já a názory jsme nikdy nebyly přítelkyněmi. Je vidět, jak málo mě znáš.“
Pokud tohle měla být má poslední slova, potom vlastně umřít ještě nechci, protože bych si docela přála odejít s větší důstojností a s větším moudrem na pyscích. Ale co naplat. Přát jsem si mohla spoustu věcí a většinou jsem místo toho dostala jednu facku od života. Nebo rovnou od smrti. Překvapeně jsem vzhlédla, když cosi před mojí tváří zašustilo a ze stínu korun stromů se vznesl černý pták. Byl mohutný, velký, takový společník, jakého by správná Smrt měla mít. Pořád jsem odmítala věřit tomu, že tu vážně je, teď a taky, v tenhle bídný okamžik mé nijaké existence, ale holt... jednou přijít musela. Tak proč ne prostě teď. „Poslyš, Smrti,“ ozvala jsem se po chvíli zarytého mlčení. „Jak vím, že sis přišla zrovna pro mě, a nešla jsi jen na procházku se svým opeřeným přítelem?“

<< Esíčka (přes Středozemní plán)

Byla jsem zbabělá. Utíkala jsem před svým osudem. Nebo možná ne. Já si přece nikdy nestěžovala na cokoli, co se mi přihodilo, brala jsem věci tak, jak přicházely. I tak jsem se nemohla zbavit nepříjemného palčivého dojmu, že nechat cizince napospas zimě bylo mé dobrovolné rozhodnutí. A ničí jiné. Zakroutila jsem hlavou a z hrdla vydala tak hlasitý povzdech, až jsem pravděpodobně musela vzbudit lítost ve všech ptácích naokolo. „No tak, Novo, uklidni se.“ A bylo to tady zase. Mluvila jsem si sama pro sebe, dech se mi zadrhával v hrdle a zatímco jsem vláčela své zmrzlé tělo krajinou, cítila jsem, jak mi samota tlačí na spánky asi podobně, jako se ten protivný vítr opírá do mého kožichu. Zašklebila jsem se. Kam jsem jenom utíkala? V myšlenkách mi ta slova očividně nepřišla dostatečná, a tak jsem je řekla i nahlas: „Kam si myslíš, že utíkáš, Novo? Myslíš si snad, že máš nějaký názor? Že si můžeš vybírat? Ach, Novo, Novo, Novo...“ Můj hlas byl lehce ochraptělý, to z toho studeného vzduchu.
Ještě jednou jsem přiměla své neohrabané tělo ke kroku a potom mě obklopila tma. Dorazila jsem do lesa, na první pohled tolik odlišného od mého domova, a došlo mi, že už svítalo. Problém byl v tom, že ani svítání nezahnalo zimu na ústup a co víc, obloha byla černá jako bota. Usmála jsem se. Možná, že tohle byl trest za mé zbabělství a za to, že jsem cizince nechala u řeky, ať si dělá co chce, a to s největší pravděpodobností jenom proto, že to byl samec. Srdce se mi zatřepalo. Však jsem mu přece chtěla pomoct, ne? Ponořena do vlastních myšlenek, občas možná nějakou z nich pronesouc nahlas, jsem si uvědomila, že tu nejsem sama. Smrt se mi patrně opět vysmívala, protože jsem už zase byla společnicí jednoho cizího samce. Opatrně jsem na něj vzhlédla zpoza sklopeného, bázlivého pohledu. „Tak vidíš, Novo. Smrt si pro tebe evidentně přišla,“ zachraptěla jsem. Ten cizinec vážně jako Smrt vypadal. Takže se dalo očekávat, že to přesně taková bytost je. V tu chvíli jsem málem vyprskla smíchy nad tou ironií, jíž se říkalo Život.

Nerozumněla jsem mu. A ne jenom z toho důvodu, že mluvil zvláštně. Spíš jsem si sama v sobě nedovedla srovnat myšlenky a pochopit důvod své existence na tomhle místě. Ne však důvod, proč jsem sem přišla, protože to byla naprostá náhoda a najít smysl jsem v tom pravděpodobně nemohla, jako spíš... proč tu ještě zůstávám. Cítila jsem se vůči němu zodpovědná, aniž bych ho kdy předtím viděla? Bylo mi ho líto? Chtěla jsem si dokázat, že nejsem zrůda s příliš dlouhýma nohama a moc krátkým ocasem a nenechám ho tu umřít jenom proto, že to byl samec? A lišila by se v této situaci vůbec má reakce, kdyby onen cizinec byla vlčice, nebo bych si s tím, co je správné, stejně nevěděla rady?
Ani na tohle jsem si tak úplně nedovedla odpovědět, a tak jsem raději zůstala zamračeně zírat na řeku a nakonec, na podtržení svého rozpolcení, otevřela tlamu. Hned jsem ji však zase zavřela a pomalu, s hlasitým oddechováním se otočila. „Ale ještě pořád jsi před smrtí v pohybu a nechytila tě, takže... nějaké štěstí přece máš a na to nezapomínej.“ Docela by mě zajímalo, co jsem to vlastně blekotala a v jaké chvíli svého bídného života se změnila v řečníka. Skutečně to na vlka mohlo působit, jako že tu plácám páté přes deváté, ovšem pravda byla taková, že já ve skutečnosti moc dobře věděla, o čem to mluvím. To on však vědět nemohl ani dobře. Já mu to totiž říkat nehodlala, i když by se mi možná ulevilo a možná by mu pomohlo vědět, že není jediný, komu Smrt bez ustání dýchá za krk.
Na jeho filozofování ohledně pocitů, jaké by měl cítit za svoji záchranu, jsem nic neříkala. Poslouchala jsem ho moc dobře, ale nějak jsem si nevěděla rady s odpovědí. Pokud vůbec existovala nějaká odpověď, která by byla jednoznačná. Už jsem vlastně byla skoro na odchodu. Nemělo to cenu. Navíc přituhovalo a bylo naprosto jasné, že pokud tu zůstanu, zmrzneme tu oba dva. V půlce kroku jsem se však zastavila a nevěřícně na něj pohlédla. „Ty vážně chceš, abych ti pomohla?“ vydechla jsem. Potom jsem se sehnula pro jeden kámen a vší silou jím mrštila o řeku. Led byl však až moc tlustý. Ještě jednou. Ještě jednou. Nestalo se vůbec nic. „Měl bys odejít, stejně jako já,“ hlesla jsem.
A potom jsem už byla pryč.

>> Liščí nory (přes Středozemní pláň)

Nejdřív jsem si ani nebyla jistá, jestli mě vlk slyšel. Možná, že jsem nakonec svá slova nezformulovala nahlas? Podívala jsem se jeho směrem. Byl večer, svět se halil do barev. Svítilo sluníčko, ovšem nejednalo se o pekelný žár, jako spíš o jemné dotyky, které mě šimraly na čumáku a na tváři. Snažila jsem se své tělo nastavovat tak, aby mě trochu prohřály. Huňatá srst poskytovala dobrou ochranu, ale sluníčko vždy znamenalo něco dobrého. Mimoděk jsem se zahleděla na řeku. Zas a znovu jsem ji provrtávala bázlivým pohledem. Nebyla jsem si jistá, co si počít sama se sebou a s ní, a tak jsem prostě zůstala sedět, zaseknutá v okamžiku.
Z mého hrdla se po chvíli vydralo cosi, co znělo jako povzdech. Ani jsem pořádně nevěděla, nad čím jsem si povzdechla, možná nad tím, že jsem se vůbec snažila vlkovi nabídnout pomoc. Copak nevěděl, jak to pro mě bylo těžké? Ale no tak, samozřejmě že ne, Novo. Nezná tě. Stejně jako ho neznáš ty. Vážně chceš, aby tě znal? Abys znala ty jeho? Ignorovat ho by bylo rozhodně jednodušší. Ale já nemohla. Nakonec jsem se na něj stejně opět podívala, ačkoli to někde vevnitř mě vřelo. Mozek mi vysílal varovné signály, snažil se mé oči přijmout, aby se stočily jiným směrem. Jakýmkoli, jen ne směrem onoho hnědého vlka, samce.
Na mě se dřív samci nedívali, a když ano, potom znechuceně. Tak co bych se na ně já dívala jinak? Bylo to zvláštní, nechápala jsem, co mám dělat nebo co si myslet, nebyla jsem si ani jistá, co vlastně dělám nebo si myslím. Přivřela jsem oči.
To byl ten moment, kdy do mých uší začal pronikat hlas. Nebyl silný, ani jemný. Byl chraplavý a zvláštní. Nejdřív jsem mu zas a znovu nerozuměla, avšak po pár větách začala slova nabírat mnohem větší obrysy. Dívala jsem se na řeku, jako bych ta slova ignorovala, avšak tentokrát jsem poslouchala. Cítila jsem, že je to přesně to, co bych měla dělat. „Ani vlastně nevím, proč jsem se tě na to zeptala,“ zašeptala jsem. „Prostě jsem jen doufala, že tě to potěší... možná. A jestli bych měla výčitky, kdybys tu umřel, ve sněhu? Jak bych mohla mít výčitky, když tě neznám?“ pokračovala jsem zamyšleně. A ještě k tomu, když jsi samec? To právě bylo to nejhorší. Výčitky jsem mohla mít tak či onak. Navíc mi to připomínalo mé staré vlčice-přítelkyně a jejich dobrovolnou smrt ve sněhu. Třeba k tomu měl onen cizinec taky své důvody a já ho jen hloupě odrazovala od toho, aby dokonal to, kvůli čemu sem přišel?
Nemohla jsem mu to chování zazlívat. Když jsem ležela v jeskyni, přála jsem si umřít. Skutečně? To pravděpodobně ne. Ale neviděla jsem jiné východisko a bála jsem se snít. A tak jsem se poddala smrti, tak jednoduché to bylo. A když mě zachránily další vlčice, došlo mi, že jsem možná přece jen umírat nechtěla. Jenže, jak to mohlo dojít i tomu cizinci, když ho zatím nikdo nezachránil? A třeba to prostě nechce, připomněla jsem si znovu v duchu. Až nyní jsem se na něj podívala a všimla si jeho tváře. Neptala jsem se, co se mu stalo. Já bych taky nechtěla, aby se mě ptal na jizvu na mém čumáku. A tak jsem mu jen řekla: „Pokud se chceš se světem rozloučit sám, půjdu.“
A skutečně jsem se vyhrabala na své příliš dlouhé nohy a vzdálila se od řeky. Zavolá na mě? Možná. Chtěla jsem, aby na mě zavolal? Možná. Zas a znovu jsem nechala na osudu – a na cizinci – moji volbu. Já možnost volby ani názor neměla.

Nechápala jsem, co tu dělám, proč mě sem osud s prazvláštním humorem zavedl a proč ještě vůbec... existuju. Nebylo to nakonec lepší, věřit na to, že jsem mrtvá? Když jsme si totiž s Biancou v hlavě vytvořily alternativní svět mrtvých, alespoň jsme tak nějak věděly, že se už nic horšího přihodit nemůže. Zpátky ve světě živých se však všechny mé noční můry mohly zhmotnit do otce, Orvara, nedejbože vlčat, a co potom? Nezbylo by mi nic jiného než znovu snít a být navždy zaseklá v nadějích, které nikdy nemohou přinést dobrý konec.
Bylo to snad tou řekou, že jsem začala vzpomínat? Jako by ten klikatý proud vody oživoval staré vzpomínky. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli se provrtává do již starých ran, aby je zase rozkrvácel, nebo se je snaží zahojit. Někdy bylo vzpomínat dobré. A jindy zlé. Teď to bylo nijaké. Prostě to bylo, stejně jako já, stejně jako sníh a stejně jako onen zvláštní vlk, jenž seděl kousek přede mnou. Po pár chvílích, kdy jsem se sklopenou hlavou zírala na vodu, jsem zjistla, že možná nejsem jediná, kdo si čas od času cosi šušká pro sebe. Zvedla jsem hlavu. Ta slova ke mně dolehla jako tichý šepot, nerozumněla jsem jim. Možná jsem se ani nesnažila jim rozumět, nebo jsem nechtěla být vetřelcem ve vlkově životě a odposlouchávat. Nezáleželo na tom. To nejdůležitější bylo to, že se stalo přesně to, čeho jsem se obávala jako čert kříže – přede mnou se zhmotnila má největší můra.
Zas a znovu jsem se octla jen kousek od setkání se samcem a zas a znovu jsem se cítila zrůda za to, že se na něj nezvládám podívat a nezvládám ho automaticky nesoudit. Neodsuzovat. Na moment jsem k němu zvedla své zlaté oči. Bianca mě přece naučila, že tady v Gallirei jsou věci i pro samice příjemné, minimálně mohou být. Tady se nám samicím navracel hlas. A tak jsem ho použila, abych vlkovi položila důležitou otázku: „Chceš pomoct?“
Nevěděla jsem, jak se to stalo, ale i přes své nepříjemné vnitřní pocity jsem se usmála. Pokud měl můj výraz něco naznačovat, tak minimálně to, že tu vlka nechci jen tak nechat a odkráčet pryč. Nemohl tu přece sedět navěky věků a odejít z vlastní vůle, jak sám řekl, nemohl. A co když ani nechce, Novo, hmm? Napadlo tě někdy, že je prostě smířený s tím, co se stane, stejně jako bys měla být pokaždé ty?

<< Východní hvozd (přes Hadí ocas)

Po setkání s Fírem jsem cítila zvláštní mravenčení po celém těle, což byl docela pech vzhledem k tomu, že jsme se k sobě ani trochu nepřiblížili. Vlastně jsem celkově nikdy moc nechápala, proč existuje něco jako objetí. Možná byly okamžiky v mém životě, kdy jsem po něčem takovém zatoužila, ale kam mi až paměť sahala, vždycky to byla touha po teple, která nás vlčice svedla dohromady. Která svedla dohromady mě a sestru. I přesto, že jsme si byly blízké, objetí pro mě nezamenalo způsob vyjádření oné blízkosti, nýbrž hlavně získání tepla. To bylo něco, čeho se mi momentálně nedostávalo, a kdybych to chtěla napravit, mohla jsem začít objímat leda tak stromy. A po chvíli ani to ne. Řeka, ta se objímat nedala, ne? Pozorovala jsem klikatící se koryto, představujíc si, jak tiše zurčí a meandruje. Momentálně byla řeka pohřbená pod vrstvou ledu a bylo slyšet spíše zoufalé volání, pokud jsem tedy neměla až moc bujnou fantazii. Představovala jsem si, že mi nezábnou tlapky, ale že se procházím po měkké trávě, že nemám hlad, ale že mám žaludek plný. A ze všeho nejvíc jsem se snažila si představovat, že nejsem zrůda, a to bylo vůbec to nejtěžší, protože se to zdálo to nejméně reálné. Vážně jsem Fíru nechala být jenom proto, co měl mezi nohama? A pak že si kdy zasloužím být hrdinkou vlastního příběhu.
Smířená, a vlastně ani trošku, jsem opět provrtávala pohledem zemi. Možná, že by to objetí přece jen přišlo vhod. Najednou mi sestra chyběla víc než kdy dřív a z toho tichého hlásku, který říkal, že je ve skutečnosti hloupost, aby se kdy naše cestry znovu zkřížily, se stalo bušení mého srdce, jež přesně v něco takového věřilo. Místo sestry mi ovšem život do cesty zavedl dalšího cizince. Samce. Hubeného, sedícího zády ke mně. Možná, že byl stejný snílek jako já a nyní jsem narušila jedno z jeho denních snění, které se snažil skrýt před světem. Zamyšleně pozoroval vodu. Nebo ji prostě jen pozoroval. Nebo se díval na něco úplně jiného, těžko říct. Viděla jsem jen jeho hnědý hřbet. „Je mi to líto, vážně. Že jsem zrůda a nesnáším samce,“ povzdychla jsem si preventivně. Doufala jsem, že mě neslyšel. A možná, že kdyby slyšel, bylo by nám oběma líp, hned bychom se rozešli a každý snili o vlastních věcech. Věcech, které se patrně nikdy nevyplní, protože sestru jsem nikdy zpátky nedostala. V krku se mi utvořil nepříjemný knedlík, když jsem scházela ke břehu, daleko od vlka. Moji přítomnost muselo prozradit křupání sněhu, pokud ne pach.

Fíro si očividně to, že se chce kamarádit, rozmyslel. Odradila jsem ho já? Nebo si to rozmyslel z jiného důvodu? Těžko říct, nezajímalo mě to. Teda, zajímalo, ale protože jsem s tím stejně nemohla nic udělat, nezbývalo mi nic jiného než svůj osud přijmout s otevřenou náručí. A pokud ne s otevřenou náručí, tak alespoň bez remcání. Chvíli jsem na něj ještě zírala, ačkoli většinu času z té chvíle jsem se spíš bázlivě dívala pod nohy a přemýšlela, jak se stalo, že mě vůbec oslovil, když mám tak příšerně dlouhatánské nohy?! Ještě štěstí, že jsem si z tohohle úhlu neviděla na ocas, protože to by mě přepadly myšlenky, jak příšerně krátký ho mám, a ocitla bych se v začarovaném kruhu. A to se mi aktuálně opravdu nehodilo.
Hlasitě jsem si povzdychla nad tou nešťastnou situací. Nejen, že jsem nevěděla, kam s očima, nakonec mi nebylo tak úplně jasné ani kam se svým tělem, a tak jsem se nakonec poroučila k zemi. Zlaté oči přitom preventivně kulila do země natolik, že mě z toho mého snažení až bolely bulvy. Byla to spolehlivá metoda jak zajistit, že se doopravdy nepodívám na Fíra. Nerada jsem se na ostatní dívala, přišlo mi, že je pak hodnotím, a já nechtěla, aby kdokoli hodnotil mě. Víc už ne.
„No nic, Fíro, bylo mi s tebou hezky,“ vypadlo ze mě najednou, čímž jsem překvapila sama sebe. Nebyla jsem si jistá, jestli se něco takového říká. S Biankou to rozloučení bylo jiné, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, věděly jsem o sobě mnohem víc než jenom jméno, ačkoli jméno bylo mnohdy to nejdůležitější, co jsme měli. Mohl nám ho kdokoli změnit, ale uvnitř jsme pořád byly Bianca a Nova. Nebo Bienca a Nava, jako z mého příběhu. Ten další důvod byl ten, že s mojí přítelkyní-vlčicí jsme prošly světem mrtvých, aspoň tak jsme si to myslely, a strávily čas. S Fírem? Toho jsem sotva uviděla a už jsem se s ním loučila. Při tom mě napadlo, že třeba se kamarádit stále chce, jen neví, co by řekl a má v hlavě podobné prázdno jako já. Tu myšlenku jsem v sobě úspěšně zapudila. „Mrzí mě to, Fíro, ale kamarády, ty si budeš muset najít jinde,“ dodala jsem ještě potichu. Nechtěla jsem mu ublížit.
Jako by nestačilo, že jsem mu už musela zabodnout kudlu do zad tím, že i přes všechnu svoji nevoli jsem ho vnímala jako zrůdu. Nebo jsem nakonec byla tou zrůdou já? Skousla jsem se z vnitřní strany tváře a, stojíc si za tím, že to není rozhodnutí mé, nýbrž osudu, vykročila jsem do zasněženého večera. Než jsem se vymotala z Východního hvozdu, několikrát jsem se málem uhodila o stromy. Topolové lesy byly přece jenom milejší, což byla myšlenka, o níž jsem netušila, že mi kdy probleskne hlavou.
„Ale jdi, Novo,“ okřikla jsem se v duchu, tedy, k mému neštěstí nahlas, protože mě zrovna přepadla touha vyměnit pár slov se svojí maličkostí s dlouhýma nohama a příliš krátkým ocasem. „Topolové lesy ti byly zkázou. Ale tohle, tohle třeba ne.“

>> Esíčka (přes Hadí ocas)

Ještě pořád jsem se tvářila, jako kdybych spolkla dvanáct smrkových jehlic, a mimoto jsem začala litovat, že jsem se přece jen s Biancou rozloučila. Pravda, možná už jsem jí trochu lezla krkem, ale byla to jediná přítelkyně, kterou jsem tu měla. Což v praxi znamenalo, že jsem nyní byla sama – přítomnost onoho zvláštního cizího vlka mě toho palčivého dojmu nezbavila. Zatímco jse se snažila dívat na tlapky a při tom přemýšlela, jak ošklivě dlouhé mám nohy, si vlk jednoduše lehl a začal na mě vejrat. Chvíli jsem na něj vejrala zpátky, hned poté vnitřně začala panikařit. Co když se mi stihly z nějakého záhadného důvodu zabarvit oči? Co když zjistí, že vládnu vzduchu a bude mě už předem nenávidět? Ostatně nebylo by to něco, co jsem předem kvůli předsudkům nedělala já. Ale Bianca mě ujistila, že v téhle zemi, oné Gallieře zaslíbené, i samice mohly svobodně vládnout magiím? Sama pro sebe jsem nechápavě zakroutila hlavou a málem jsem si začala povídat sama se sebou, kdybych si zase nevzpomněla, že tu byl ten... samec.
A očividně o mě měl vážný zájem, poněvadž mě zahrnul všemožnými otázkami. „Mám se dobře.“ K jeho smůle jsem odpověděla na jednu otázku ze tří, a krom toho to byla pořádná lež. Neměla jsem se dobře. Měla jsem se... nijak. Mírně jsem se na něj pousmála, čímž jsem docílila, že už jsem vypadala, jako bych spolkla o něco míň jehlic, a kousek se odtáhla. „Hele, já nevím, kdo ti co udělal, ale dovol mi upozornit, že moje rameno neslouží k fňukání,“ odsekla jsem, když mi došlo, že vlk jen tak pryč nepůjde. Bylo komické, že pohled jsem pořád víceméně vrtala do země, takže mě jen těžko mohl brát vážně (já ostatně sama sebe taky vážně nebrala), pokud nebyl mimořádně emočně labilní.
Bylo mi líto, že se má naprd, ba bych mu možná i ráda pomohla, jenže jak asi? Já se měla naprd celý život. Celý život mě pronásledovala smrt, to se určitě rovnalo jeho "mít se na prd", ne? Tázavě jsem zdvihla obočí. „To nepůjde, Fíro,“ oslovila jsem ho opatrně, nejistá si tím, že je to skutečně jeho jméno. „Já se nekamarádím. Teda, nekamarádím se, no, s vlky jako jsi ty. Se samcemi. Je mi to líto.“ Ani jsem nechápala, proč jsem mu to řekla. Bude mě mít za blázna nebo na mě začne být ošklivý tak, jak byli skoro všichni samci z topolového lesa. Neklidně jsem přešlápla z nohy na nohu. „Mimochodem, já jsem Nova.“ Řekla jsem to naprosto nezaujatě a u toho v duchu poslala k nebesům přání, aby mě osvobodili z tohohle nepříjemného setkání. Znamení shůry přišlo v podobě krup, které začaly padat z černých mračen. „Tohle se tady v Gallieře děje běžně?“ zeptala jsem se, využívajíc toho, že by Fíro mohl mít víc informací než já.

Život mě očividně vedl dost podivným směrem. Respektive ne mě, ale vlka, jenž mě přišel... pozdravit? Byla jsem zrovna zabraná do vlastních myšlenek, přemýšlela nad svojí vlčicí-přítelkyní Biancou, nad tím, jak mě pořád pronásleduje smrt a nad tím, jak jsem technicky vzato jednou už umřela. Ačkoli se to nakonec ukázalo jako nepodložené a vlastně jako lež, stejně se část mě mrtvě cítila. Tupě jsem zírala před sebe a zaposlouchávala se do křupání, jež bylo slyšet pokaždé, když jsem udělala další krok a položila tlapku na zmrzlou zem. Bylo chladno a mráz se mi zakusoval do huňatého kožíšku. I přesto, že zrovna otce jsem v lásce neměla, jsem nyní děkovala všem bohům za to, že mě vybavil tak hustou srstí.
Nechápavě jsem natočila ucho směrem, kterým se ozval hlas. Tak nějak jsem čekala, že vlka nejdřív neuvidím, jak to bylo v případě Biancy, nebo on neuvidí mě, protože bude slepý. Nic z toho však očividně nebyla pravda. Za předpokladu, že jsem tou šťávou byla myšlena já, mluvil na mě. Řeku jsem tu totiž žádnou neviděla. Ale kam bych asi tak měla téct? „Ehm, ahoj?“ Skoro jsem si u toho šlápla na jazyk, jak jsem byla překvapená. Tohle se mi určitě zdálo, ne? Již tradičně jsem uvrtala svůj pohled do země a doufala, že zmizím. Já, nebo ten vlk. Byl to totiž zcela jednoznačně samec. A já samce, jakkoli jsem si přála, aby to bylo jinak, nenáviděla. Zničili mi život, nebo ne? A ten hlásek našeptávající, že je vlk nestvůra, zase ožil. Ach Novo, nemůžeš házet všechny do jednoho pytle... ale copak ti všichni kdy dělali něco jiného? Tvářila jsem se, jako kdybych spolkla dvanáct smrkových jehlic.