Příspěvky uživatele

< návrat zpět

POSTY

• Maeve 3. 2.
• Maeve 8. 2.
• Nova 18. 2.
• Nova 19. 2.
• Nova 20. 2.
• Nova 22. 2.

6 lístků ♥

<< řeka Mahtaë (jih)

Tasa mi sice už řekla, že míříme do Bukového lesa, takže se dalo předpokládat, že není složený z topolů, ale i tak jsem docela do poslední chvíle zadržovala dech, abych případně nebyla zklamaná. Došlo mi, že si vážně nepřeju nic jinýho, než aby to nebyl topolový les, protože Tasu... Tasu mi docela během teď chvil přirostla k srdci, včetně pana Broučka, ale cokoli spojeného s vysokými štíhlými kmeny pro mě bylo... absurdní. Pochybovala jsem o tom, že bych se nakrásno teleportovala zpátky na absurdní sever, ale kdoví, jak se vliv absurdních smeček rozšířil. Třeba i tady byli samci, kteří si mysleli, že můžou všechno a my vlčice nic? Vzpomněla jsem si na Stína a dokázala jsem si odpovědět bez toho, abych se na to doopravdy ptala.
Břečka byla i tady. Husná, lepkavá, břečkovitá. Beztak jsem byla od tajícího sněhu oválená od drápků až po špičky uší a nevypadala o nic víc reprezentativně, než kdybych se tu zjevila ještě před pár měsíci, kdy na mně visela kůže, ale nevadilo mi to. Měla jsem zakotvené v hlavě, co mi předtím má kamarádka řekla, a to mě povznášelo. „Jsi celkem v pohodě, Novo,“ rozpomněla jsem si na její slova a hlasitě si je řekla, abych jim vážně uvěřila. Aby působila reálněji.
Probodla jsem pohledem zemi. Dělala jsem to podezřele často, ale... ale bylo to tak lepší a snadnější. Tlapkou jsem odhrnula pár jehliček na rozbředlém podkladu. „Myslíš, že můžeme... my nemagiči... jednou mít magičtí? Teda, být jako magiči. Mít svobodu?“ zeptala jsem se Tasy místo zodpovězení její otázky. Zatím jsem na to nebyla připravená a prosila jsem všechny své někdejší vlčice-přítelkyně, aby mi pomohly v rozhodování. Ony nejlépe věděly, jaké to je, nemít hlas a názor.

loterie 6

Pan Brouček se na moji otázku, na které záležel celý můj nijaký život, rozhodl neodpovídat. Zalezl někam do Tasina kožichu a bůhví, jestli měl v plánu ještě někdy vylézat. Chtěla jsem se na to zeptat, ale pak mi v hlavě sepnulo, že zbytečné otázky se nepokládají, a nasucho jsem polkla. Asi budu muset žít s existenciální otázkou, jestli jsem, nebo nejsem ve skutečnosti oprsklá, po celý svůj nijaký život. „Já nevím,“ opáčila jsem skepticky. „Jsem? Když to říkáš, tak asi jo,“ rozhodla jsem se nakonec, nikoli o nic méně skepticky. Rozhodně jsem neplánovala její názor jakkoli rozporovat. Byla bych husa hloupá, vzhledem k tomu, že jsem se od ní dozvěděla, že vlastně jsem celkem v pohodě. Což bylo rozhodně cenější, než kdyby mi řekla, žej sem nijaká, nebo že mám hnusný dlouhý nohy či nedejbože hnusnej krátkej ocas. Odfrkla jsem si. Že bych se možná přece jenom nakonec podceňovala zbytečně? Ale jdi, Novo, na to zapomeň. Jedna pochvala lepší Novu nedělá.
Aby toho nebylo málo, taky mi dala za pravdu. To jsem na ni už valila bulvy. Teda, omyl, valila jsem je na břečkovitou zemi pod sebou, protože jsem přesně na ni i nadále koukala. Tasa se mi navíc zjevně snažila něco předat, patrně nějaké moudro, ale sama z toho zjevně moudrá nebyla. „Větve?“ nabídla jsem jí a pak si to sama odkývala hlavou, to proto, abychom se nad tím nemusely dál handrkovat. „To dává smysl. Tak jo, jdu s tebou. Dřív než nás sejme voda z řeky,“ zopakovala jsem po ní a rozhýbala své hubené tělo a ty čtyři hnusné dlouhé tyčky, jež z něj trčely po směru gravitační síly. Ještě jsem se za sebe otočila. Vanya. Musím najít Vanyu.

>> Bukový sráz

„Hmm... tak nějak. Dobře. Díky.“ Zakroutila jsem hlavou. Ve výsledku mi bylo docela šumák, na co mi to Tasa vlastně odpověděla. I když jsem si ještě maličko – velmi maličko – stála za tím, že nehalekám ani nekrákorám, nechtěla jsem pokoušet limit halekání a krákání a raději zavřela tlamu. Takhle mě to přece učili, ne? Tlama se otevírá, když se jí. A občas se nejí. Ještě štěstí, že tohle jsem už úplně nemusela poslouchat, protože jinak bych vypadala jako oživlá kostřička. Takhle jsem vypadala jako... ne zas tak špatně, to jsem musela uznat i já.
„To nebylo voprsklý... a jestli bylo, tak to teda koukám. Já oprsklá nejsem. Vážím si toho. Jen... ti nepřijde, že mám HNUSNÝ DLOUHÝ NOHY a JEŠTĚ HNUSNĚJŠÍ KRÁTKEJ VOCAS?“ Dívala jsem se na pana Broučka, jako by mi na jeho odpovědi záležel život. A taky že záležel. Krátký ocas a dlouhatánské nohy mě už nejednou vypekly. Pokaždé, co jsem se podívala dolů, a že jsem to ze zvyku dělávala často, mi došlo, že jsem... nepěkná. Divná. Neschopná. Proč jsem asi taky chtěla před svojí smrtí, aby mě Posel dovedl k jezeru a mohla se prohlédnout, ne? O nic jsem nepřicházela. A přijde si pan Brouček a donutí mě pochybovat. Povzdychla jsem si. Už teď jsem měla tu blechu ráda a zároveň ji proklínala, že mi kazí mé myšlenkové postoje.
„Jo, tak to docela chápu. V tomhle světě je kdekdo prokletej, nemyslíš? A je to teda pech. Já bych si občas ráda prostě... v klidu žila. Ale my nemagiči to máme těžký...“ Na moment jsem se zarazila a nasála do plic vzduch. „Novo, ty seš fakt tupá,“ osopila jsem samu sebe. „Žádný sebelitování. Stalo se, stalo se. Nikdo se tě neptal.“
Nejvtipnější na tom bylo, že zatímco Tasa za nemagiče považovala úplné nemagiče, já to její slovo napasovala na sebe a na všechny své ztracené vlčice-přítelkyně, ty, kterým byla odepřena možnost nebát se svých vlastních očí a dne, kdy se jim zbarví. Technicky vzato byla v tomhle pojetí nemagičem i má sestra. Sice měla modré oči, ale taky jak na ně doplatila. Nešťastně jsem si povzdychla. „Oh– aha. Takže mě zblajzneš. Super. No, co s tím nadělám, že jo.“ Už jsem se přestala kroutit jak had, ale pořád my Tasina slova vrtala v hlavě. „No a kdeže ta smečka tý tvý prokletý ségry sídlí?“ zeptala jsem se nakonec. Jestli je to topolovej les, tak ať mě Tasa rovnou zblajzne i s tím svým panem Broučkem. Novo. Novo. Novo.

loterie 5

<< Jižní Galtavar (přes Mahtaë sever)

Dalo by se říct, že jsem za vlčicí spíš čvachtala, než šla. Všude okolo nás byla jedna velká bílá břečka. Svět byl jedna velká bílá břečka. Ještě štěstí, že mi moc nevadilo, jak špinavá budu, protože... když jsem já zpoza sklopeného pohledu moc nevnímala svět, jistě si nikdo ani neprohlížel mě. Doufejme. „Těší mě, Taso,“ řekla jsem jí, protože jsem cítila, že to možná potřebuje slyšet. A nebo taky ne. Tak či onak jsem se snažila o nějaký úsměv, protože kolem a kolem tohle byla první vlčice, která skutečně rozuměla mým trablům s magiemi. Kromě sestry. Vanya. Už zase. Docela jsem si zvykla, že se moje existence točí okolo té její, ale tohle bylo jiné. Silnější, intenzivnější. Jako by si mé srdce po letech vzpomnělo, že sestru nevidělo, a odmítalo tlouct dál, pokud ji neuvidí. Škoda, že to se jen tak nestane.
„Já nekrákorám ani nehalekám,“ ohradila jsem se bojácně a aby to nebyl až tak chabý pokus, zkusila jsem se zamračit. Jenže ani to blbý mračení mi moc nešlo, když se jednalo o obhajování mého názoru. Já a názory nešlo dohromady stejně jako já a magie. Raději jsem tedy přišpendlila oči zpátky k rozčvachtané zemi. „Fajn, zní rozumně. A ty se s tím Poslem teda nějak znáš?“ Konečně mě napadlo se na to zeptat. „Jste nějací velcí kamarádi? Nebo ti taky tehdy navěšel bulíky na nos, co?“ Někdo by mi měl zase připomenout, že já mám mlčet, ne se ptát. Kdy se u všech topolových lesů stalo, že jsem měla pořád otevřenou tlamu a pořád z ní něco padalo?
Z potenciální blechy se nakonec vyklubal brouk, a ne jen tak ledajaký. Pan Brouček, prozradila mi Tasa. „Aha. A pan Brouček Mluví. Hezká?“ Těžko říct, jak to funguje v broučím světě, ovšem nepřipadalo mi že by mi tím věšel bulíky na nos. Já? Hezká? To přece nedávalo smysl. „No když myslíš,“ povolila jsem po chvíli vejrání, „já s tím teda nesouhlasím, ale kdo se ptal.“
Když už jsem si myslela, že více překvapení nepřijde, přišlo jedno v podobě smečky. Prý ji vedla Tasina sestra a byla nedaleko. Aniž bych se jakkoli snažila, což bylo technicky vzato to, o čem byl můj život, měla jsem příležitost zase jednou někam patřit. Ale chtěla jsem? „A nad ní se taky povyšovali? Ona je taky nemagič? Víš, já... já bych podle mě měla už navždy být tulákem. Nikdy jsem jím nechtěla být, ale osud si mě vybral a asi na něj nechci vypláznout jazyk a dělat věci po svých...“ Kroutila jsem se jak had.

loterie 4

<< Severní Galtvarar (přes VVJ)

„Um, jo. Takhle. Nova. A ty?“ vyzvala jsem vlčice k nějaké interakci. Přece jenom by bylo asi hloupé, abych ji v hlavě neustále označovala jako Smrt, obzvláště, když už jsem věděla, že Smrt ani náhodou není. Tedy, pokud mi něco nenalhávala. „Fajn, pardon, nechtěla jsem,“ dodala jsem ještě na usmířenou a trochu popošla. Netušila jsem, kam jdeme, ale hůř, než jak s Poslem a Havranem jsem dopadnout určitě nemohla. A to jsem si myslela, že jsme mohli být kamarádi. Očividně se ale znovu ukázalo, že přátelství mezi samicemi a samci prostě neexistuje, a nezáleželo na tom, jestli je to vlk, nebo havran.
Vlčice se následně vztekala nad tím, že pro mě vůbec Posel Smrt posílal, že je to nesmysl. Zakroutila jsem hlavou, čehož si asi nemohla všimnout vzhledem k tomu, že šla přede mnou. „Aha,“ utrousila jsem jen. „No, já moc nevím, jak to s tímhle umíráním funguje, takže... no, dává smysl, že je to blbost. Tak fajn. Asi jsem mu, ehm, naletěla.“ Moc mě nežral fakt, že jsem udělala chybu, ani mi nevadilo, že to přiznávám. Spíše mě žralo to, jak lehce jsem byla manipulovatelná. To mi vážně nedošlo proto, že prostě neumím přemýšlet sama, nebo jsem to nechtěla vidět, abych se nechovala v rozporu s částečně sama sebou nastavenými pravidly? Imaginárně jsem nad vzniklým dilematem pokrčila rameny a následně neimaginárně vyjekla. „Něco po tobě leze,“ upozornila jsem ji přátelsky. Něco v tom jejím zanedbaném kožichu se nehezky hýbalo. Buď mi už hrabalo, nebo měla blechy. Neodvážila jsem se se nad tím znechucovat, ostatně, nade mnou by se taky mohl kdekdo znechutit a ona to zatím neudělala.

>> řeka Mahtaë (jih) přes Mahtaë sever

Nemohla jsem věřit svým – zlatým – očím. Vlčice přede mnou se uklidnila, a stačilo říct slovo "fuj" ve spojení s "magiemi". Navíc to ani nebyl můj záměr. Prostě to ze mě vyjelo, protože to bylo to, k čemu jsem byla naučená. Pokud jsi samice, magie jsou fuj, nesmíš je mít. Samice magie nemají. Až časem jsem zjistila, že je taky můžeme mít, ale na rozdíl od samců musíme vysílat tiché prosby k entitám sídlícím někde mimo naši existenci, aby se nám nezabarvily oči a samci naši lež neprokoukly. Víceméně jsem se od chvíle, co jsem se tohle dozvěděla, naučila být perfektní lhářka – alespoň v něčem. A nyní mě tohle lhaní nelhaní pravděpodobně osvobodilo od Smrti, a to jsem se ani tak moc nevzpírala.
„To mi pak taky řekly, moje vlčice-přítelkyně,“ prozradila jsem jí potichu, jako bych o tom nesměla mluvit nahlas. Což teoreticky ne. Sice mi už Bianca řekla, že v Gallirei i samice můžou svobodně vyznávat magie, ovšem... přece jen, jeden nikdy neví. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu. O svém původu jsem nerada mluvila. Už proto, že jsem přece nikoho nemohla zajímat, ne? „No, Novo?“ vyjekla jsem. „Proč posloucháš, co ti kdo řekne, hmm?“ Z tlamy jsem vypustila přesně to, co mi vlčice řekla, akorát jsem to mířila přímo na sebe, jak jsem byla naučená. Kromě toho jsem z tlamy vypustila obláček páry, ale patrně poslední, protože se začínalo oteplovat. „Jsem ze severních topolových lesů, to proto. Vlčice mají jméno a šepot. Samci mají magie a sílu. Mají... život, nepřežívají jako my vlčice,“ dodala jsem a doslova jsem u toho polykala andělíčky, tak moc bolestivé to pro mě bylo. O chvíli později jsem byla vyzvána na cestu, a protože jsem prakticky neměla nic moc naplánované – ani plány nebyly nic pro mě, já neplánovala, já poslouchala –, rozhodla jsem se vlčici následovat. Sklopila jsem hlavu, zaobírala se krásou tajících břeček a svých ne tak hezkých dlouhatánských nohou. Mezitím jsem se pokusila nějak stručně a jasně vysvětlit, oč jsem byla požádána: „No, já nechtěla. Nebo jakože jo. Ale ten Posel a Havran, jak jsem ti je zmiňovala, my prakticky řekli, že je pro mě poslala Smrt. A zavedli mě do támtoho lesa, jak jsi ho zmiňovala. U zříceniny si mě patrně Smrt měla vyzvednout, ale nevyzvedla. Takže... jsme buď obě duchové, nebo jsem duch jenom já a ty vidíš duchy, nebo se nakonec někde stala chyba a nijakou Novu nikdo nechce.“
Stručně, jasně, zřetelně.

>> Jižní Galtavar (přes VVJ)

Prostě chcípneš. Smrt byla ztělesněním všeho, co snílek Nova nechtěl vidět. Prostě umřu. Žádné velkolepé setkání s nejbližšími, vřelé obejmutí, žádné zachování vzpomínek. Umřu a bude to. Umřu. Umřu. Umřu. Nechci. Nechci. Nechci. Pohodila jsem hlavou. Proč jsem jenom musela být tak moc špatná? Proč jsem se najednou z toho chtěla vykroutit, i když jsem si říkala, že na to nemám právo? Hypoteticky jsem stála v prudké řece se dvěma břehy, jedním, který byl tou správnou volnou a znamenal by, že se jako poslušná ovečka poddám Smrti, a tím druhým, který byl špatný a znamenal by, že popřu všechno, co jsem se naučila, a přece jen si zuby drápy svoji nijakou existenci obhájím. Až na to, že já stála na pláni s pomalu tajícím sněhem, uprostřed vlastně docela pěkného rána, a koukala jsem na šedou vlčici, jako bych byla jen nějaká loutka, která se prostě nemůže rozhodnout.
„Pošahanou bohyní, jakože Smrtí? Magie? Fuj,“ vypadlo ze mě. Ta vlčice mě vůbec neznala. A byl to přesně ten moment prozření, že mi došlo, že mě možná zásady v topolovém lese, v němž jsme my vlčice nemohly mít vlastní hlas ani magie, zachrání. Jeden by skoro řekl, že mě zachrání můj vlastní otec Jorg a bývalý partner Orvar, a to i přesto, že život s nimi působil jako nekončící peklo. Musela jsem se zasmát. „Nejsem. A i kdybych nakrásno chtěla být, tak nemůžu, protože jsem vlčice. A my vlčice nesmíme lézt do teritoria samců, tak. Tobě to taky zakázali, když ses narodila?“ zeptala jsem se jí a konečně otevřela oči. Nakonec mi ještě bude někoho, kdo mě chce sežrat, líto, a pak se svojí lítostí odejdu na věčnost a konečně obejmu sestru.

Došlo mi, že na to, že bych měla být zticha, moc mluvím. Vlčice ale nevypadala, že by jí to úplně vadilo, tedy, dokud se má slova nedotkla tématu Smrti. To se pokaždé čertila, jako kdybych se jí zabodávala do Achillovy paty. Kdybych toho chtěla – a hlavně uměla – využít, patrně bych už dávno mohla jít pryč a užívat si života. Nebo se spíše zalamovat myšlenkami na svoji nehynoucí lásku k sestře. I teď jsem cítila, že mám díru na srdci a že mi něco chybí. A tím něčím byla rozhodně sestra. Za nedlouho mi ale třeba nebude chybět nic, poněvadž a protože kolem mě cizinka začala kroužit. Zavřela jsem oči. Nebylo to poprvé, co bych můj život visel jen na chlupu, ani poprvé, co by má hlava jasně říkala, že takhle to přece skončit nesmí, že je to hloupost, že nechci. Ale koho to zajímalo? Koho jsem zajímala já?
„Zabiješ mě?“ Bylo to něco mezi konstatováním a otázkou. Stála jsem tam, jako přikovaná, a i kdybych nakrásno chtěla vzít nohy na ramena a utíkat, stejně bych nemohla, protože jsem se jednoduše nemohla pohnout. Proč se celý můj život točil kolem toho, že umřu, a nemohla jsem prostě umřít hned? Jakási má sobecká část nakonec možná záviděla mým třem vlčatům, že se nedostala do spárů Orvara a navěky věků odešla. A já je budu brzičko následovat. Nijaká Nova a její tři mrtvá vlčata. Ironie osudu, hříčka přírody.
„Co jsem ti vlastně kdy udělala?“ zeptala jsem se najednou, překvapená sama sebou. Nebyla jsem v pozici, kdy bych měla nárok na otázky. Ale už dávno jsem zjistila, že kdykoli bylo stoprocentně jasné, že Smrt přichází, nakonec se z ní přece jen vykroutit chci. Byla jsem tak moc zbabělá a tak moc nijaká, že jsem ani nedovedla dodržet jediný slib, který jsem kdy musela dát. Že se nebudu ptát, klást zbytečné otázky a vše přijmu tak, jak se to přede mnou ukáže. Nakonec mi možná i na mém nijakém životě přece jen záleželo. Zavřela jsem oči. Myslela jsem na sestru a na chvíli jsem byla doopravdy šťastná. Cítila jsem její objetí. Aspoň umřu s ní. Bude smrt bolet?

Cizinka dle svého chování skutečně nepatřila na seznam vlčic, o nichž bych si myslela, že jsou hodné. I tak jsem si naivně snažila říkat, že třeba hodná je, jenom jí život zasadil spoustu ran – metaforicky i doopravdy, jak jsem tak opatrně koukala na její jizvy – a nedůvěřovala mi. To jsem chápala. Já jí nevěřila o nic víc. „To bych asi brala,“ řekla jsem. Ne, že bych byla slepá vůči jejímu zavrčení a faktu, že se očividně nepřišla jen tak bavit, ale... ostatně, co jsem tak asi mohla dělat? Posel mi jasně řekl, že si mě Smrt zavolala a nemělo cenu jí cokoli vyčítat a snažit se z toho vykroutit. Nejen, že bylo mnohem jednodušší to prostě jako poslušná ovečka odkývat, hlavně to bylo to jediné, k čemu jsem byla předurčená. Mlčet. Odkývat. Jít.
To, co mi prozradila následně, mi nejen dodalo nové znalosti. Hlavně mě to vyvedlo z omylu, protože podle všeho tahle vlčice tedy sama Smrt nebyla. Naopak jí opovrhovala. Dívala jsem se na sliny na zemi, což nebylo tak těžké, když jsem většinu času upírala pohled dolů. „Umm, no, já tam na ni šla čekat. Bydlí v tý zřícenině, prej. Posel mě tam nechtěl doprovodit... protože, vlastně nevím. No, a pak jsem si všimla tebe a vlastně jsem is myslela, jestli se s ní neznáš nebo nevíš, jak to vlastně chodí, když si tě zavolají do světa mrtvejch.“ Můj hlas byl tak lhostejný, jak to jen šlo, až na to, že jsem se klepala jako země při zemětřesení o síle 7 na Richterově stupnici. Něco mě donutilo se ušklíbnout. „Já... no, prostě, nemůžu mít vlastní názor. Odmalička. Prostě to nejde.“ Pro změnu jsem se kroutila jako had. Mluvit o tom, že jsem jen obyčejná vlčice, nepodstatná, mi nebylo příjemné.

loterie 3

Když jste duch, patrně vám už pořádně neslouží čich. Nebo tak něco. Zmateně jsem nakláněla hlavu na stranu. Byla jsem si jistá, že ta vlčice tu ještě někde je, ale vítr zrovna vál tak hloupě, že jsem se jen sotva mohla orientovat. Pomalu jsem si to vykračovala po sněhu a snažila se skrz počínající tmu spatřit alespoň záblesk šedé srsti. Nebyla jsem si jistá, jaké oči ta vlčice má, a tak barva srsti nebo pach byly jediným determinačním znakem. Na tu druhou stranu, když se mi schovávala a ani jsem ji necítila, bylo mi to k ničemu. Povzdychla jsem si. Patrně byl tohle můj nový úděl – vlastně jsem konečně nějaký za svůj život měla. Bloudit krajinou a cítit se příšerně osamocená, ačkoli v mé blízkosti někdo je. A co když sis něco vymyslela, Novo, hmm? ozvalo se v mé hlavě tlumeně. V duchu jsem děkovala všem samcům, že jsem to neřekla nahlas. Nemusela jsem vypadat, jako že neumím kontrolovat sama sebe, pokud už to tedy nebylo dostatečně patrné z mé samomluvy, již jsem vedla předtím. Všimla si toho vůbec ta cizinka, Smrt?
Najednou pode mnou zakřupal sníh a po chvíli mi došlo, že jsem to nebyla já, kdo za ten zvuk mohl. Zpoza sněhové hroudy se, no, vynořila Smrt. Byla to ta samá vlčice, kteoru jsem následovala, se stříbrným kožichem, zjizveným tělem a neupraveným zjevem. Ačkoli jsem normálně k samicím chovala jisté city, jež vznikly dávno a dávno předtím, než jsem došla do Gallirei, tahle vlčice byla... jiná. A její vzhled jednoznačně podporoval moji hypotézu, že je to sama Smrt. Na tu druhou stranu, neměla by být Smrt trochu... vznešenější?
„Hledám Smrt,“ prozradila jsem jí a zlaté oči špendlila do země. „Posel a Havran mi slíbili, že mě k ní zavedou... a já bych ji ráda poznala. Nechci utíkat. Nemůžu.“

<< Jedlový pás

Říct, že jsem si během cesty poskakovala, by bylo poněkud troufalé. Už proto, že les byl pokrytý nepěkně kluzkou hmotou, a tak bych s takovým stylem chůze hodně rychle skončila s celým tělem polámaným, a že, jakkoli mrtvá jsem údajně už touhle dobou měla být, jsem po něčem takovém zrovna dvakrát neprahla. Po kom jsem ovšem momentálně prahla, byla sestra. Přišlo mi, že ji najednou vidím naprosto všude, a že pokud se okamžitě nepřesvědčím o tom, že na mě nezapomněla a že je v pořádku, pukne mi srdce. Nešťastně jsem si povzdychla. Asi jsem vážně přece jen byla blázen. Bez jediného hlubšího důvodu jsem se ubírala po stopách cizí vlčice, pátrala po otázkách, ačkoli jsem byla naučená raději jen sklopit hlavu a mlčet, a navíc jsem to všechno prováděla jako duch. Posel mi to přece řekl jasně, ne? Umřu. Poslala ho pro něj Smrt. Tak proč jsem ji ještě neviděla? Že by Smrt neměla podobu?
Najednou jsem se zprudka zastavila. Jako by se v mé hlavě složila skládačka. „Ty seš fakt blbá,“ hartusila jsem, pěkně nahlas, patrně aby to slyšel celej svět. „Smrt je ta vlčice, kterou pronásleduješ. Musí to být ona. A vede tě... no, kam, to by mě taky zajímalo,“ rozvedla jsem svoji hypotézu a spokojená s jejím zněním jsem přidala do kroku. Pohybovat se ve sněhu bylo složité, avšak naštěstí ne nemožné. Smrt, totiž ta vlčice, jíž jsem za Smrt považovala, se mi po chvíli ztratila. Její pach byl pryč. Zavětřila jsem. Že bych ho zase cítila?

„Nikdy nebudeš sama, budu s tebou od rozbřesku do setmění. Budu tě držet, když se vše pokazí.“ Tu zpropadenou větu jsem si řekla už tolikrát, že bych ji klidně už mohla považovat za opravdovou mantru. I když trochu nefunkční, protože jsem se o nic šťastnější nebo klidnější rozhodně necítila. Čekala jsem... na co vlastně? A jak dlouho? Čekala jsem před zříceninou a doufala jsem, že se něco stane. Že zavřu oči a následně je otevřu a budu si připadat... mrtvá. Jenže jsem si pořád připadala docela živá. Byla mi zima a cítila jsem úzkost. To technicky vzato mohlo být něco, co jsem mohla pociťovat i v posmrtném životě, pokud nějaký existoval – ani Posel, ani Havran mi tohle tak úplně nevysvětlili – ale přece jen mi to přišlo podezřelé.
Co mi ovšem přišlo ještě podezřelejší, bylo to, že jsem v jeden moment zacítila pach cizí vlčice. Byl silný, musel být tedy čerstvý. Že by se Posel stihl vrátit s dalším obětním beránkem? Technicky vzato jsem tu důlek vystávala už nějakou tu chvíli. Že bych se aspoň se svojí spřízněnou duší šla pozdravit? „Novo, vážně si chceš dělat kamarády, když ani nevíš, jestli se to smí? A vůbec, k čemu ti jsou kamarádi, když budeš mrtvá? A budeš vůbec něco cítit?“ Otázek bylo mnoho, odpovědí málo. Nedalo se svítit. Jednou za svůj nijaký život jsem musela vzít věci do svých tlapek, a tak jsem vyrazila po stopách neznámé vlčice. Během toho, co jsem se plazila ve stínech jedlí, jsem si uvědomila, jak moc si vlastně přeju, aby to byla sestra. Nebyla, to jsem samozřejmě věděla. Ale touha se s ní setkat byla silnější než kdy dřív. Jeden by dokonce řekl, že za to mohl nějaký zásah shůry.

>> Severní Galtavar

<< VVJ (přes Severní Galtavar)

Po smrti už ti to stejně bude všechno jedno. Tím Posel řekl, že konečně budu mít klid. Že se konečně nebudu dívat na sama sebe jako na zrůdu, kdykoli mě napadne, že nějaký samec po mém boku je zlý jenom proto, že je samec. Nebudu se muset dívat na hladinu jezer, přemítat nad svým příliš krátkým ocasem ani směšně dlouhými končetinami. Budu žít, koexistovat se světem. Nebo spíš, budu mrtvá, budu cítit nic... jak asi takové nic vypadá? Ať jsem si to chtěla přiznat nebo ne, vždycky jsem byla snílek, a i když se za normálních okolností moc nepouštěla do zjišťování, proč věci fungují tak jak fungují, zrovna tohle mě doopravdy... fascinovalo. Toužila jsem po vědění. Po zjištění, jak takové nic vlastně funguje. Ne, že bych si to rozmyslela, byla jsem s celou tou záležitostí ohledně umírání přece smířená. Ostatně, Posel mi dal jasně najevo, že žádná změna plánu se nekoná – já byla prostě a jednoduše už nějakou tu dobu mrtvá. Technicky vzato. Nakonec jsem se skoro těšila, až pochopím, jak vypadá svět po smrti, pokud to tedy vůbec budu moct pochopit, když mi nebude pracovat mozek a pokud...
„A dost, Novo!“ okřikla jsem se, ke své smůle nahlas. „Prostě tam dojdeš s Poslem a jeho kamarádem Havranem, oficiálně umřeš, nikdo o tobě už neuslyší a hotovo. Stejně jsi nikoho nikdy nezajímala, takže přestaň přestaň přemýšlet nad tím, jaké to bude. Je to stejně jedno. Budeš mrtvá. Tak. Hezky pěkně mr-tvá.“
Havran mě ujistil, že se blížíme k vysněné lokaci. Vděčně jsem se na něj pousmála – aspoň ten pokus tam byl – a pozorovala okolní krajinu. Půda pod námi byla kluzká, ale výjimečně jsem si moc starostí s tím, kam šlapu, nedělala. Zlomená noha nebo naražený čumák, stejně to už pak nebudu vnímat. Snad. Prodrali jsme se pěkným jedlovým lesíkem (ještě že ne topolovým, protože to bych i přes svoji skromnost brala osobně) a pak... pak to přišlo. Otevřela jsem tlamu, zírajíc na cosi z kamenů, obrostlé mechem, cosi, co vypadalo tak z jiného světa, že to doopravdy muselo být odjinud. Všechny mé naděje, jež se ve mě během naší cesty tichounce a opatrně střádaly, abych si jich ani já nevšimla, se najednou rozbořily jako domeček z karet. Oklepala jsem se a pomalu se otočila na Posla a Havrana. „Šťastnou cestu, Posle a Havrane,“ rozloučila jsem se rozklepaným hlasem. Nikdy jsem nebyla hrdinkou vlastního příběhu a obzvláště teď si připadala jako loutka. Jako kdyby mě ovládal někdo jiný – protože kdo rozumný by se k tomu monstróznímu místu přibližoval z vlastní vůle – vykročila jsem dál a dál do útrob lesa.
„Nikdy nebudeš sama, budu s tebou od rozbřesku do setmění. Budu tě držet, když se vše pokazí,“ zašeptala jsem do tichého poledne a udělala to ještě párkrát, jako by to byla nějaká mantra. Kdysi jsme si s Vanyou slíbily, že budeme spolu, ať se bude dít cokoli. V myšlenkách, v srdci. Nyní jsem si ale říkala, jestli si to nevymyslelo mé snílkovské já, aby mi teď, v takovýhle okamžicích, bylo lépe. Nasála jsem vzduch prosycený vůní jehličí a pryskyřice. Daleko od Posla a Havrana jsem konečně nechala průchod svým emocím a brečela jako malé vlče. Klidně bych stokrát umřela, jenom abych mohla ještě jednou Vanyu obejmout. A ujistit se, že jsem si to celé nevymyslela. Že tu skutečně na mě čeká.
Kdyby na tebe čekala, už dávno by tě vyhledala, Novo, vysmíval se v mé hlavě cizí hlas. Až později mi došlo, že patřil mně. Sklopila jsem hlavu. Bylo lepší se tvářit, že jsem nijaká, a nemít názor. Mlčela jsem. A byla odhodlaná před zříceninou stát jako solný sloup až do skonání světa. Já nebyla tvůrcem svého osudu a pokud mě Smrt chtěla, ať si pro moji duši přijde. Tak.

<< Mahtaë (sever)

Ještě nikdo mě nikdy neoznačil za zvědavou. Možná proto jsem se na Posla podívala tak zvláštně – asi stejně zvláštně, jako bych jej propalovala zlatavým pohledem, kdyby mi řekl, že vlastně můžu mít názor. Ono nejen, že jsem ten názor nemohla mít, nemohla jsem být ani zvědavá. Takhle to na absurdním severu nefungovalo. Nemohli jste si chodit, kam se vám zlíbilo, a strkat čumák všude, kam se vám zlíbilo. Kdepak. To mohli jen samci. My vlčice jsme držely pospolu v tichosti, v tichosti jsme existovaly, v tichosti přežívaly. Žádné otázky. Jenže mé já, jakkoli jsem se ho snažila přesvědčit, že mi je vlastně všechno jedno, očividně bylo zvědavé. „Nic takového jsem v plánu ani neměla, byla to jen teoretická otázka,“ zamumlala jsem podrážděně; tedy tak podrážděně, jak jsem jen zvládla. Takže to bylo dost... nepodrážděné. Potom jsem trochu zpomalila a během oné změny tempa nadzvedla obočí. „Díky za ujištěnou, ale tohle vím.“ Hlasitě jsem si povzdechla. „Žádný ždibíček mé existence neměl váhu ani teď, tak proč by ji měl mít po smrti, co?“ vzdychla jsem do éteru.
Krkavec mi potom celou otázku Smrti a odvádění duší vysvětlil. Byla jsem mu vděčná, zněl rozhodně přátelštěji než jeho společník. „No, přeji vám hodně štěstí.“ Nechápala jsem, co si chci dokázat nebo čeho chci docílit. Právě jsem možná zapříčinila, že ti dva budou odvádět duší víc, než obvykle. Tedy, zapříčinila bych, kdyby měly mé činy a slova nějakou váhu, ale poněvadž i sám Posel připomněl, že nemají, mohla jsem nad tím jistě s klidným srdcem pokrčit rameny.
Mé mumlání se neobešlo bez povšimnutí. Zalapala jsem po dechu. I nyní mě trochu můj zlozvyk štval. Zemřu a budu u toho závislá na samomluvě. To, co svět naposledy uslyší, bude patrně nijaká Nova, mluvící sama pro sebe... bylo mi z toho vlastně úzko. „To je pěkný nápad,“ troufla jsem si usuzovat. „Začátek odpočinku. Začátek života bez vzpomínek... teda, nevím, jestli vzpomínky zůstávají, ale, no, je to vlastně jedno, že se vůbec ptám.“
Byla teplá noc, řeka nás dovedla až k zamrzlému jezeru a já ani na chvíli nepochybovala o tom, že mě moji dva noví přátelé, totiž Krkavec a Posel, odvádějí. Přes pomyslný most. Do jiného světa. Nebyla jsem jenom nijaká. Byla jsem hloupější, než bych si dovedla přiznat.

>> Jedlový pás (přes Severní Galtavar)