Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Větve tu zjevně zdejší vlky neměly rády, protože Tasa málem dostala po hlavě. Trhla jsem sebou, když se to stalo, a trochu mě překvapilo, trochu dost, že já byla uštědřena. Aha. Takže třeba ještě fakticky nejsem považována za zdejší, když se les nesnaží mi z hlavy vymlátit mozek. Třeba proto, že žádný nemám, a nechávám za sebe rozhodovat druhé a... osud? Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Nebyla jsem vůbec na takové myšlenky zvědavá. Měla jsem být vděčná, že tu jsem. Že jsem dostala v životě šanci. Kolikátá vlastně byla? Druhá, třetí, čtvrtá? Zklamaně jsem pohlédla na tlapky. Copak, šancí jsem už asi dostala dost, ale všechny jsem je promrhala, protože jsem si nedostatečně věřila, nebo proto, že mi přišlo, že stejně nejsem tak silná, abych to zvládla. Čas to změnit? Ani náhodou.
Poté, co si má kamarádka postěžovala na stromy a k tomu přidala i pár slůvek, jež jsem raději neposlouchala, byly mé prosby vyslyšeny a věnovala se i mně. Raději jsem se nevyptávala, jestli je ta druhá čast rodiny horší a kdo do ní patří. „Slupka od banánu? Dobře, beru na vědomí,“ zahučela jsem. Moc jsem to nechápala a ani jsem to asi chápat nepotřebovala.
„Pokud se ti chce,“ utrousila jsem znuděně, aby to náhodou nevypadalo, že o něčem rozhoduju nebo že jsem pro něco moc zapálená, a po očku šilhala po stromu. Kupodivu borovici, pokud mě mé zraky nešálily.

Zdálo se mi, že jsem tu jako páté kolo u vozu. Ne, že bych takový pocit neměla většinu svého života, ale teď... to bylo jiné. Tohle yl technicky vzato můj první domov, který jsem si skutečně vybrala sama (což bylo co říct), a i tak jsem se tu necítila dobře. Přemýšlela jsem, jestli jsem se nechala unáhlit, nebo to bylo zkrátka tím, že jsem nerada viděla, když se někdo hádá kvůli mně... No to určitě, Novo. Jak můžeš bejt tak sobecká? Nehádají se kvůli tobě. Ty nejsi důvodem hádek. To je asi stejně logický, jako by se hádali o jedné kapce deště. Jedna kapka deště bouřku nedělá, tak si nemysli.
Duncan se s námi spěšně rozloučil a běžel za Styx a já zůstala s nadávající Tasou v lese. Chtěla jsem se jí omluvit, nějak z celé situace vybruslit, měla jsem pocit, že jí něco dlužím... ale Tasa si dál mlela to svoje a já si ve výsledku přišla strašně špatně, že jsem se do toho vůbec vkládala a něco se snažila říct. Nikdo se mě přece na nic neptal, ne? Takže jsem raději zavřela tlamu, hlavu držela mezi rameny, zlatýma očima si výjimečně prohlížela bukový les a... a nic. Kdykoli na mě přišly myšlenky na sestru, na to, jaká jsem, prostě jsem se je snažila odpálkovat. Styx o Vanye nevěděla nic, a to mi přišlo, že jsou si hodně podobné a nějaké šance, že je osud stihl svést dohromady, tu jsou. Ani omylem. Já byla v Bukovém lese, kam jsem možná tak úplně nepatřila a neměla jsem nikoho. Ale no tak, zas nemusíš být tak pesimistická. Máš Tasu. Copak si nevzpomínáš, jak se za tebe rvala? Doslova a do písmene.
Vrhla jsem opatrný pohled po své kamarádce. Nechala jsem ji, ať si nadává. Ovšem docela bych ocenila, kdyby i něco řekla mně. Aspoň jedno dvě slova jsem si zasloužila, ne?

Duncan byl docela... přátelský? Nechápala jsem to. Neměl se na mě dívat s odporem? To, že se díval v pohodě na Styx a Tasu, jsem docela chápala. Obě se uměly prát. Ale já, nijaká Nova z topolových lesů? Vážně? Pozdvihla jsem obočí. „Mě... mě taky těší.“ Neznělo to ani trochu přesvědčivě. To proto, že já jsem lhát prostě neuměla. Duncana jsem nenáviděla. Prostě jen tak. A taky jsem nenáviděla sebe za to, že ho nenávidím, proč vlastně? Protože je to samec. A samci ti strašně ublížili, ozval se tenký hlásek v mé hlavě. Jenže takhle to prostě nefungovalo, ne? Neměla bych být hnusná jenom proto, že na mě byli ostatní hnusní? Krátce jsem se podívala na Tasu. Myslela si i ona, že jsem hnusná, když jsem Duncana odpálkovala? Sice tak jemně, ale i tak.
Styx mě potom ujistila, že si vážně můžu dělat co chci, a taky naplnila mé nejčernější obavy. Vanyu nezná. „Fajn, děkuju. A omlouvám se, že jsem se tak blbě ptala.“ Sice se netvářila tak vztekle, jenže kdo jsem byla já, abych se ptala? Za takové chování bych si vážně zasloužila být shozena ze srázu. Jako by mi Tasa četla myšlenky, rozhodla se znovu načít téma „já, Styx a sráz“.
Nasucho jsem polkla. Rozhodně mi nebylo milé, že se to připomínalo, protože... i když jsem se snažila samu sebe přesvědčit, že mi nevadí, když mě hodí ze srázu, samozřejmě, že mi to vadilo, a dělala jsem to jenom proto, protože to naplánoval osud. Vyděšeně jsem vykulila oči. „Nech to být, Taso, prosím. Duncana neznám. Ale... působí jako docela dobrý typ a já nechci, abych tě rozhádala se ségrou... už ne,“ zašeptala jsem plačtivě k Tase.
Potom jsem raději zavřela oči. Bála jsem se, co přijde. Pohádají se znovu? A taky že pohádaly. Ale pak se Styx a Duncan začali pakovat pryč a já zas měla příležitost zůstat sama s Tasou... ještě jsme samy úplně nebyly, ale skoro. „Já... tohle pro mě vážně dělat nemusíš, Taso. Vážím si toho. Ale nechci se stavět mezi tebou a sestru. Už proto, že vím, jak to bolí... ale to máš jedno. Prostě, to nech plavat. Mrzí mě, že jsi mě potkala. Nezasloužíš si kvůli mě trpět a chránit mě. Jsem přece nijaká Nova z topolových lesů, tak, proč to děláš?“ Už zase jsem se ptala, a to jsem se zapřisáhla, že na otázky v mém případě není prostor. Sklopila jsem pohled. Jak ošklivé nohy jsem měla! „Já... neusíš tu pro mě být. Nechci to. Teda... já vím, že nemůžu mít názor, ale, ale... prostě. Když umřu, tak umřu. Nikdo mě stejně oplakávat nebude.“ Nechápavě jsem zvedla pohled. Co to do mě jen vjelo?

Bukové zjevení v podobě mé maličkosti bylo něco, co bych si nejraději už nikdy nezopakovala. Stála jsem tam jako vyoraná, koukala střídavě na Styx, Tasu a toho cizince, a přemýšlela jsem, co vlastně dělám. Jednou za život poslouchám sama sebe. Mermomocí jsem se snažila se přesvědčit, že to tak není, že si mě vybral osud, abych byla po boku Tasy. Ale co když ne? Co když jsem porušila své nepsané pravidlo a jednou za život udělala něco, co jsem doopravdy chtěla já? Skoro mě z toho rozbolela hlava a jediné, co nepříjemné tepání ve spáncích tišilo, byl fakt, že by bylo nerozumné se přidat do smečky pod vedením někoho, kdo mě chtěl urychleně poslat k Smrti, takže to jistě nemohl být můj vlastní výmysl. A co když jo, Novo, hmm?
No tak to potom holt asi už tak budu muset nechat. Vítězoslavně jsem se usmála. Rozhodnout o svém osudu, jakkoli jsem se to snažila obejít, byla maličkost pro celou Gallireu, ale velký krok pro mě. Byla jsem na sebe... hrdá?
Trochu odtažitě jsem pozorovala dění. Duncan, jak mi Styx hnědého cizince představila (to, že jsem podle něj byla nový přírustek do útulku neznělo sice dvakrát pozitivně, ale co se dalo dělat), byl patrně zdejší přítel a balil Tasu. Těmhle věcem jsem moc nerozuměla, a tak jsem se raději – s podivem – soustředila na Styx. Ani tak mi neušel Tasin úsměv, který se jí rozlil po tváři, když mě viděla. Byla jsem si jistá, že si to nepřikrášluju. Po dlouhé době máš zase kamarádku, Novo,“ uklidnila jsem se nahlas a taky se pousmála.
„Jako doma? Jsi si jistá?“ Na konci jsem udělala maličkatý otazníček, tak maličkatý, aby to nevypadalo, že jí něco rozmlouvám. Nova přece nemá názory a nemůže se nikam cpát. Jenže to znělo prostě... víc absurdně než zákony absurdního severu. Chovat se tu jako doma totiž znamenalo, že budu mít věčně hlavu sklopenou (což jsem měla stejně) a budu šeptat, ideálně mlčet. A tvářit se, že jsem jen hvězdná mlhovina nebo topolová buková jedlice. Už zase se mi chtělo brečet a já... si to nechtěla dovolit.
Raději jsem tedy prudce zamrkala. Nechtěla jsem se oc zbytečně ptát, ovšem něco mi přece jen hlavou vrtalo. „Styx?“ oslovila jsem tiše opeřenou. „Neznáš náhodou Vanyu? Víš, vám oběma magie ublížila, tak jsem si říkala– Než jsem to stihla doříct, stáhlo se mi hrdlo úzkostí. Ne. Nemohla jsem. Nemohla jsem si nic myslet ani říkat. Mé čelisti hlasitě sklaply a útrápený zlatý pohled jsem upřela pod sebe. Měla bys být vděčná, že ještě žiješ, a ne se vyptávat. Kdo si myslíš že seš, Novo? Spasitel, kterej zachrání svoji sestru, když ji v první řadě neměl nikdy spustit z očí?
A proč ona nikdy nezachránila mě? Aspoň špetka sobeckosti ve mně zůstala. A to bylo dobře, protože jsem si to... snad i zasloužila?

Nenáviděla jsem se. Za to, že jsem se vzpouzela. Jenže byly okamžiky v životě, kdy to prostě nešlo jinak, kdy nad vámi hlava – naštěstí vcelku rozumná – převzala kontrolu. Nevěděla jsem, že se blížíme k nějakému srázu, ale co jsem věděla jistě, že se blížíme ke Smrti. A moc se mi to nelíbilo. Po tom, co mi Posel a Havran nabulíkovali to s tím, že si mě vyvolila Smrt na umření, jsem si přišla docela smířená se svým osudem, a teď zase ne. Bylo to poměrně vtipný bludný kruh. Až na to, že mi do smíchu nebylo ani trošičku. Možná tak do pláče.
Tasa se mě i nadále zastávala. Říkala, že jsem hodná, že mi věří. Z nějakého důvodu jsem se z toho cítila ještě hůř. Ne proto, že by měla důvod mi nevěřit. Jen... vážně jsem byla tak dokonalá, jak mě zjevně viděla? Patrně jsem ze samého šoku, že někomu visím z tlamy, úplně ztratila poslední zbytečky rozumu. Neměla bych se vrátit zpátky k řešení, jak neumřít, nebo jak se s umíráním srovnat? Než jsem to ale mohla udělat, život mi doslova přeběhl před očima. Nebo spíš, Tasa. Tasa mi přeběhla před očima a pak už jsem jen cítila, jak na moji huňatou srst dopadla krev. Chvíli jsem si skoro myslela, že mě má vlčice-přítelkyně zradila. Sevření Styx navíc nepovolovalo, ale i přesto, že jsem díky jejím zubům nemohla moc kroutit krkem, trochu se mi jím pohnout podařilo a... nijak to neštípalo. Tohle nebyla moje krev. Tohle byl pokus o sestrovraždu.
Sestry se začaly haštěřit a prát a já jsem dopadla do jehličí. Doslova jsem tam zaryla tlamu. Rozkašlala jsem se a nějakým záhadným způsobem se mi podařilo se překulit na břicho a pak na záda a pak zpátky na břicho... a pak zase na záda. Žílami mi proudil adrealin a mállem jsem se pozvracela.
Do uší mi jako nepříjemný svist větru pronikala ostrá slova, narážení tlapy na tlapy a cvakání zubů o zuby. Snažila jsem se neposlouchat. Už proto, že jsem měla pocit, že by to bylo narušení něčeho intimního. Zrychleně jsem dýchala. Měla bych pravděpodobně mizet, ale byla jsem šokem příliš vyčerpaná. Nepostavila jsem se na nohy. A tak jsem přece jen pár útržků slov nechala proudit do své hlavy. Styx a Tasa si očividně navzájem způsobily opravdu hodně bolístek. Nedávalo mi však moc smysl, proč se tak nenávidí. Já Vanyu milovala, i když jsme si způsobily hodně bolístek. A protože to nebyla moje věc, nechala jsem ji plavat.
Zdálo se, že vřava unikla. Styx kamsi odkráčela a Tasa mě našla. Což nebylo tak těžké, když jsem se válela asi tak o dva buky dál. „Měla bych jít,“ vyloudila jsem ze sebe stísněně, opakujíc její slova. Fakticky, Novo? A co když už je s tvojí sestrou amen, no? Pomalu jsem se zvedala. Moc jsem nechtěla. Byla jsem k smrti vyděšená, ten strach ze mě byl doslova cítit.
Potom jsem se odbelhala pryč. Ani jsem se se svojí novou kamarádkou nerozloučila, protože to prostě bolelo. Patrně jsem se jen tak tak minula s nově příchozím, ale stihla jsem z něj zaregistrovat jen dva hnědé chlupy a jakýsi zlatý záblesk. Přišlo mi, že se mi ty bukové stromy tak trochu smějí. Šla jsem dál a dál. S hlavou sklopenou a slzami v očích. Chtělo se mi vybrečet celou řeku a taky vyzvracet ty kousky masa, co jsme s Tasou jedly. Už teď mi chyběla. Má kamarádka.
Nad hlavou jsem měla černé mraky a všude jinde mi přišlo, že mě zase chce něco zabít. Stromy ke mně natahovaly své prapodivné větve, kořeny se kroutily pod mými tlapkami... a pak vzduchem prosvištělo mé jméno.
Zarylo se mi do spánku a trhla jsem sebou. Ach jo, Novo. Tak se už konečně rozhodni, co chceš, nebo spíš... poslechni osud. Který ti říká, že máš zůstat?! „Jsem. A, ehm, pokud můžu, pokud můžu mít jednou za život názor... tak bych tu ráda byla i nadále. V co nejvíc živé podobě.“ Moje velká hlava se zjevila za bukem. Byla jsem... roz-hod-nutá.

Dlouho mi trvalo, než jsem se zpamatovala z šoku, že moje tělo visí v něčích zubech. Dobrá, to bych přeháněla, protože vlčice přece jen neměla sílu na to, vytáhnout mě do vzduchu, ale pořád... pořád to nebylo úplně příjemné. Pohrávala si se mnou jako větřík s nebohým listím. Nic, na co bych nebyla zvyklá. Nic, co bych dávno nepřijala za své. Nebo snad ne? Smrt měla přijít vždycky, tak proč ne teď, Novo?“ Zase ta hloupá myšlenka.
Protože nechci, problesklo mi v zápětí. Nechci to já. Nechci, to znamená, že mám názor. Nechci, to znamená, že jako poslušná ovečka vše neodkývám a nesklopím před vlastním osudem pohled. Neplánovala jsem se bránit fyzicky, už proto, že jsem na to nebyla konstitučně stavěná, ovšem neznamenalo to, že jen tak počkám, než umřu. To prostě ne. A i když to bylo proti všem mým morálním pravidlům nastaveným v hlavě, i když mi srdce říkalo, co mám dělat – uposlechnout – mozek naštěstí stále ještě pracoval.
Musím zmizet. V tu chvíli se lesem ozvalo mé jméno a já... jsem se celá roztřásla. Váhavě jsem koukla pod sebe. Nohy jsem měla jako ze želatiny. Krk mě pálil. Tasa. Vrátila se. Pro mě. Oslovila sestru. Kvůli mně. Cítila jsem, jak mě v očích štípají slzy, ale spíš bych řekla, že byly onou ostrou bolestí, jež mi pronikala celým tělem.
V momentě, kdy jsem si myslela, že to skončí, mě cizinka táhla dál. Tentokrát jsem sebou začala zmítat. Když jsem byla taková odbornice na vykrucování se, pokud přišla výzva k podání názoru, potom jsem jistě byla velká odbornice i na to, vykroutit se z něčího ledového sevření.

Byla jsem napnutá jako struna, když Tasa mluvila. Prakticky se dalo říct, že její slova rozhodnou o mém osudu, ostatě jak jinak – vždycky za mě rozhodoval někdo jiný. Nakrčila jsem čumák a trochu se oddálila. Už nebyla taková vlezlá zima a nechtěla jsem Tase lézt do osobního prostoru. „No. Aha, no to určitě měl. Já to chápu, žádný problém,“ uklidnila jsem ji, i když asi uklidnění nepotřebovala, takže jsem naopak spíš pocuchané nervy spravovala sama sobě. „Ale... asi mu jednu dávat nemusíš,“ dovolila jsem si do situace nakonec stoupit. Tasu jsem už začínala poznávat, takže mi bylo jasné, že je to samice, která se nebojí si do někoho zabušit. Patrně. Asi. Snad. Kdy jeden vlastně zná toho druhého tak, že může říct, že ho zná? Nakrčila jsem čelo. Na to, že jsem nebyla filozof, jsem filozofovala nějak moc.
Nakonec na mě vybalila otázku, nad níž by mi zaskočil kousek masa, kdybych ho naštěstí už nespolkla. Takhle jsem se mohla rozkuckat jen z toho, že mi zaskočila slina. Skoro bych i Tasu obejmula. Za to, jak hezky to řekla. Jako by jí na tom nezáleželo a přitom jsem cítila, že záleží. Nebo jsem byla jen naivní, stejně jako tehdy, když jsem si myslela, že můj život může být lepší?
Asi jsem dlouho mlčela, protože to se mnou nakonec vzdala a vzala nohy na ramena. Teda skoro. Vlastně jsme se docela hezky rozloučily. „Dobře, promejšlím a dám ti vědět.“ Promýšlela jsem docela dost. Dost a dost, tak moc, až mě bolel mozek. V téhle smečce žil Stín a Havran. Tasa byla kamarádka Stína, ale chtěla mu nabít. Já byla kamarádka Tasy. Měla jsem ji ráda, i když jsme se prakticky neznaly. Byla jako já. Nemagič. Skoro, přece jen, v něčem jsme to každá viděly jinak. Mohl tohle být skutečně můj domov?
Zrovna, jakmile jsem se chtěla pokochat bukovým srázem, jsem se mohla leda tak kochat čváchtáním sněhu. A potom už to všechno šlo do kytek, protože se proti mě vyřítila rozzuřená koule. Jestli tohle byla Tasina ségra, potom zjevně budu muset zůstat, protože tu umřu. Stihla jsem jen zakroutit hlavou a vytřeštit oči. Bolelo to. Hodně. Vlčice mi zaryla drápy až kamsi. Zůstala jsem tam stát jako opařená. Přivřela jsem oči a snažila se přijímat svůj osud takový, jaký je. Umřu. Hotovo. Tečka. Ale vážně chceš, Novo?
„Ehm,“ odkašlala jsem si. „Ty jfu sesfa od Tafy?“ Znělo to, jako kdybych neuměla mluvit, jak jsem byla dušená pod vahou jejího těla, avšak ta snaha tam byla. Tak to snad vydedukuje.

„Však jo, však jo,“ zabrblala jsem, ačkoli jsem nevěděla přesně na co, protože Tasa huhlala. Tak či onak jsem jí byla vděčná, vážně, ale nebylo to tak jednoduché, jak to možná vypadalo, pustit se jen tak zničehonic do jídla. Na tu druhou stranu by mě vážně mrzelo, kdyby mi ty dobře vyhlížející kousky masa sežrali mravenci (tuhle část huhlání jsem pochytila), a tak jsem se i částečně kvůli této výhružce pustila do jídla. Zatímco jsem jedla, podívala jsem se pod sebe, na své břicho. Fakt jsem vypadala tak nezdravě? Mně to tak nepřišlo. Nepřítomně jsem zavrtěla hlavou. Dřív to rozhodně bylo horší.
Po chvíli jsem následovala Tasina příkladu a rozhodla se se také rozvalit. Nemohla jsem moc říct, že by se okolo mě rozplácly špeky, protože jsem vážně moc špeků neměla, ovšem pravda byla taková, že jsem se cítila, jako bych právě přibrala tak šest kil. Oblízla jsem si čenich a potom si trochu očistila náprsenku. Přikývla jsem. Nevadilo mi, že si to bude pamatovat, neříkala jsem to jen tak, aby řeč nestála, myslela jsem to upřímně. Nakonec z Tasy ale vypadlo, že si moc s oplácením pomoci těžkou hlavu nedělá. Chyba smečky? Jak jako smečky? Dotáhnul... opeřenec? „Hele,“ odkašlala jsem si. „Takže ten Posel... a Havran... ti dva... no, oni patří k vám?“ Nejistě jsem trhla hlavou. To se mi vůbec nelíbilo. Posel a Havran se mohli každou chvíli vrátit a odvést mě k Smrti. I když mi Tasa už dala jasn najevo, že to s tou smrtí tak horké není, docela to ve mně kvůli tomu bublalo. „No. To jsem teda nečekala,“ zhodnotila jsem to nakonec a zavřela oči.

Následovala jsem svoji kamarádku. Nevěděla jsem, kam přesně jdeme, a bylo mi to fuk. Prostě jsem šla, tlapku hezky za tlapkou, oči pěkně přišpendlené k zemi, a pouze jsem měla nastražené uši pro případ, že by mi chtěla něco sdělit. Dlouho jsme šly v tichosti. Po chvíli jsme došly někam, kde se patrně lezlo do zdejšího úkrytu. Opatrně jsem natáhla hlavu. Netroufla jsem si k jídlu přijít blíž, a to proto, že jsem byla tak zkrátka naučená. Už mě skoro ty mé zvyky začaly štvát. Posadila jsem se a počkala jsem, než se Tasa pustí do jídla. I poté, co mě vyzvala k hodování, jsem tam zůstala stát a hloupě civěla na hromádku kostí obalených, jak řekla Tasa, tuhým masem. Nezvládla jsem se přimět začít jen tak jíst. Byla jsem... dočista zablokovaná.
Po chvíli jsem si odkašlala. Na absurdním severu, v těch absurdních topolových lesích, to fungovalo tak, že si hezky počkám, než dojí samci, a pak si dám do čumáku já. Tasa sice byla samice, ale fakt, že maso vlastně skutečně vypadalo jedle, byl docela podezřelý. Nakonec jsem to už nevydržela a sama jsem se do kůstek pustila. Párkrát jsem zamlaskala, jak jsem z té dobroty byla nadšená, a pak už mě nikdo nezastavil. Ne, že bych byla kdovíjaký jedlík, ovšem příležitost se pořádně najíst jsem nemohla odmítnout.
„Jo, to jo, to se neboj. Pokud budu moct, ráda ti pomůžu. Zachránila jsi mě a já na ty, kteří mě zachránili, nezapomínám, to si piš,“ odpověděla jsem vlčici mezi sousty. Ať už seš kde seš, Vanyo, přeju ti, aby ses dnes večer taky tak dobře najedla, poslala jsem zbožné přání k nebi.

loterie 7

Tasa mi, jak jsem si přála, nakonec podstatu fištrónu nevysvětlila, a já byla spokojená. Sice jsem v koutku duše chtěla vědět, co to je, ale snažila jsem se tenhle svůj chtíč hezky pěkně pohřbít, abych náhodou až podezřele často neporušovala svoji dohodu "neptám se". Místo toho jsem se se zájmem rozhlédla po lese, jako bych si myslela, že se během naší debaty o fištrónovi něco změnilo, a pak jsem si konečně lehla. Do té doby jsem jen pěkně seděla a koukala se dolů.
Od debaty o záhadných fištrónech jsme se přesunuly k ne tak záhadným větrům. Něco takového mi tedy rozhodně nebylo příjemné. Uznávám, nejsem zrovna nějaká panička, která by byla zvyklá na luxus – kéž by –, ale rozhodně jsem nebyla špindíra. Povytáhla jsem obočí. „No, já tě nechci nějak zatěžovat, ale jo, ráda si něco na zub dám. Tužší maso vůbec nevadí, na hladový žaludek je dobré všechno,“ ubezpečila jsem ji s vděčným úsměvem. „Takže vyrazíme?“ nadhodila jsem nejistým hlasem, to proto, že jsem si netroufala cokoli řídit a být v čele naší lovecké bandy. Tasa naštěstí na nic nečekala a už byla na nohách, a tak jsem ji prostě a jen následovala. Jako poslušná ovečka. Tlapka za tlapkou. Kolem buků se začal hnát vítr, avšak byl hezky lehký, a tak jsem se všelijak kroutila, aby mi prohrábl srst. Svěží vánek v srsti byl vždycky příjemný. „Hele, Taso,“ vypadlo ze mě po chvíli chození. „Já vím, že jsem slíbila, že moc mluvit nebudu, ale chci ti říct... jsem vážně ráda, víš? Konečně mám pocit, že někam patřím. Že mě mají nemagiči rádi. Díky.“ Div mi u toho mé díkybohu-ještě-stále-zlaté oči (snad) nenavlhly.

„Noo... to asi nepůjde,“ zajíkla jsem se a zavrtěla hlavou tak moc, až se mi dočista roztočila. Když šlo o poslouchání osudu, zacpávala jsem si uši před čímkoli jiným. Osud se poslouchal a tečka. Pokorně se svěsila hlava, přikývlo se a... a nic víc. Prostě to tak bylo, odjakživa. A teď mi Tasa, má věrná průvodkyně říší nemagičů, říkala, že mám dělat věci... po svých? „Aha. Fištrón. No, to kdybych věděla co přesně je. Ale dobře. Budu ho mít a neztratím. Snad. Jo. No. A co že to teda je? Anebo víš co, neříkej mi to. Dost bylo otázek. Přijdu si na to sama.“ Rozhodla jsem se být velký rebel. Svá slova jsem si hezky odsouhlasila dvěma pokývnutími a pak jsem se znechutila nad Tasinými pozdravovacími návyky.
„Aha. No, raději bych ochutnala něco jinýho. Mám docela hlad. Ale... větry teda nejím,“ upozornila jsem ji a ušklíbla jsem se. Moc jsem nad tím raději nepřemýšlela, aby se mi neudělalo nevolno. To by si mohla Tasa vzít osobně. Zjevně se sem ale nikdo, koho chtěla pozdravit, neblížil. Ani Vanya. Vanya. Vanya. Vanya. Netušila jsem, kdy se to stalo, že mi má sestra vlezla na mozek víc než kdy dřív. Neklidně jsem sebou ošila. Bylo to... nepříjemné. Asi ještě nepříjemnější než Tasiny větry.

Tasa mi dala dobrou radu a já ji zas poslušně odkývala. „Nebudu je poslouchat. Pokud... pokud mi to neřekne osud,“ dodala jsem ještě váhavě. Jí se to asi nebude líbit. Holt si nemůžeme rozumět ve všem. Já takhle byla nastavená už odmalička. Bylo však otázkou, jestli jsem vážně celičký svůj život poslouchala osud, jak jsem věřila, nebo jen magiče. Magiči byli mojím osudem. Ti o mně rozhodovali. Zavrtěla jsem hlavou. Dost už bylo dneska přemýšlení nad tím, co bylo. Raději jsem se hezky pěkně rozhlédla okolo sebe. Buky, pořád samé buky. Zástupy buků. Zatímco topoly byly mým... nepřítelem, buky třeba budou kamarádi? Maličko jsem odhrnula spodní pysk. Možná, že to tak i bude. Pohlédla jsem na Tasu, co na mé myšlenky řekne. Pak mi ale došlo, že je nemůže slyšet, a nechala jsem to plavat.
Opět jsme narazily na něco, v čem jsme se neshodly. Sotva se známe a už se hádáme. Jestli to takhle půjde dál, potom i z buků budou moji nepřátelé. Přemítala jsem, jestli jsem se se svými někdejšími vlčicemi-přítelkyněmi hádala. Patrně ne. Ale to jenom proto, že mezi šeptem a přijímáním věcí, tak jak se ukážou, nebyl čas na hádky. Bylo důležité držet při sobě, za každičkých okolností. Ale tady v Gallirei platila trochu jiná pravidla, na něž jsem si pomalu, ale docela jistě zvykala. Má sestra je hnus? Vanya je hnus? Podle Tasiných slov by to tak bylo. Neklidně jsem si poposedla. Moje ségra byla hnus. To bolelo. „No, když myslíš. Já ti do toho kecat nebudu. Už mlčim.“
A fakt jsem mlčela. A mlčela. A civěla do buků. A civěla do buků. A pak se najednou ozval nechutný zvuk a do mého čumáku vrazil nechutný smrad. Automaticky jsem si ho chránila tlapkou. „Takhle se tady v Bukáči zdravíte, nebo co?“ Nakonec jsem se musela zasmát. Potom jsem se rozhlédla. Že by někdo šel? Nebo to byla prostě... Tasa chovající se jako Tasa? Zas tak dobře jsem ji patrně neznala.

I Tasa uznala, že se moc ptám, takže jsem se zapřisáhla, že se od té chvíle ptát nebudu vůbec. Jeden by možná i řekl, že jsem se v tu chvíli urazila, jak jsem odvrátila hlavu, ale já byla vcelku vzato spokojená. Aspoň jsem ještě zvládala odhadnout, kdy se moc ptám, ostatně to nebylo nic moc těžkého, když toho bylo moc pokaždé, co jsem jen otevřela tlamu. „Hmm...“ Pouze jsem z tlamy vypustila obláček páry. Raději jsem dál nic moc neříkala, to proto, abych neporušila své zapřisáhnutí. Jak se tak blížil večer, co blížil, on už byl v plném proudu, začal se zvedat vítr a mně došlo, že Tasa, no, smrdí. Ale nijak jsem to nekomentovala. Já určitě taky smrděla.
„No to asi jo,“ odkývala jsem její slova poslušně. Jako poslušná ovečka. „Jenže já rodinu už dávno nemám, teda, neviděla jsem ji celý věky, a magiči to teda pro mí dobro nedělali. Myslím. Těžko říct. No, já si raději nic nebudu myslet, protože pak to dopadá... no, hloupě.“ Většina mé řeči pravděpodobně postrádala hlavu a patu, ale to jsem už byla já. Já a názory, o nich jsem snad ani nedovedla mluvit, natož je mít. „Noo, tak to by bylo blbý. Nebo jakože... by záleželo, kdo by o tom věděl. Protože kdyby o tom věděli bráchové nebo můj táta, asi by mě vyhodil na mráz i tady,“ zamumlala jsem a přikrčila se. „Ale s tebou by to bylo v pohodě, ne? Já vím, že magiče nemáš ráda, ale... no, věci třeba nejsou tak černobílý, ne? Protože... bojíme se magičů proto, že mají magii, nebo proto, že ta magie z nich udělala, no... divnouše.“ Už jsem zase filozofovala. K mému štěstí jsem se ale tentokrát na nic nezeptala napřímo.

Čochtala jsem si zadek ve sněhové břečce a čekala na Tasu. Lesem se přestalo ozývat cvakání zubů, což mi paradoxně nebylo příjemné, protože to znamenalo, že došlo k nějaké změně. A já nedovedla identifikovat, jestli se mi ta změna líbí, nebo ne. Ale kdo se ptal na můj názor, že? Přimhouřila jsem tedy oči a rozhodla se na chvíli dát si šlofíčka. Jeden by neřekl, jak se dovedu unavit, když mě Posel a Havran táhli ke Smrti. Patrně jsem celý ten zážitek neměla tak úplně šanci zpracovat a nyní na mě jeho tíha dopadala jako hodně velká sněhová pokrývka. Než jsem se ale stihla poddat říši duhy a jednorožců, vrátila se má vlčice-přítelkyně. „Aha. Takže proč se tvoje sestra nastěhovala zrovna sem? Jestli nevadí, že se ptám. Poslední dobou se ptám nějak moc, pardon,“ utrousila jsem. Tohle skutečně nebylo, na co jsem zvyklá. Ptát se. Ale občas to prostě ze mě lezlo tak lehce, že se tomu nedalo zabránit.
Nakonec mě povzbudila v tom, že hledání sestry třeba nebude marné. Přikývla jsem. „No, já to v koutku duše vím, víš? Ale občas o tom pochybuju. Protože jak si moc nemůžu o svým životě rozhodovat, tak se těžko o něčem sní. Protože sny se prej musí plnit? Ale jak je mám asi plnit, když vždycky přikývnu a jak poslušnej beránek dělám to, co mi osud řekne. Nebo co mi řekne Posel a Havran,“ připomněla jsem si opět svoji nešťastnou, smrtící patálii. Pohled mi mimoděk padl na chuchvalec slin, které Tasa nechala na zemi, když si chtěla ulevit ohledně nehezké přítomnosti magií. Že bych si odplivla taky? Ale jdi, hloupoučká Novo. Nezájem. Pěkně poslušně dělej to, co se ti říká, raději sklop hlavu a mlč. Moc nepřemýšlej, nikdo se tě stejně na názor neptal. Nikdo se sice neptal, avšak já se stejně ptám – kdy mě tyhle komplexy nechají na pokoji?
„To ne,“ řekla jsem rozklepaně. „To by Vanya nikdy neudělala!“ Na konci byl malý otazníček. Rozklepala jsem se jak malá. Třeba se jí podařilo najít způsob, jak žít s magiemi v míru? Stejně jako mně, když jsem se dostala do smečky, kde byli samci, co nebyli... zlí? Příběhy jsem měla ráda, takže jsem Tasin zájem uvítala s otevřenou náručí. Ale povídat o svém životě na šišku, jak ho sama pojmenovala, bylo... trochu složitější. „No, jak bych to ehm řekla...“ Už zase jsem se kroutila jak had. „Jednou přišly strašný mrazy, zima jakou's nikdy neviděla a šmitec. Musely jsme jít. Já a moje vlčice-přítelkyně. Hodně z nás... no, umřelo. Někteří protože chtěly, někteří protože, no, protože si je vybral osud. Já taky umřela. Teda, myslela jsem si to. A měla jsem to hodně, hodně spočítaný, ale pak... pak jsem z toho nějak vyvázla. Občas si říkám, jestli to byla pomoc, nebo výsměch, ale... nedovoluju se rouhat.“

Tasu moje ptaní naštvalo. Instinktivně jsem tedy zavřela tlamu, aby z ní náhodou opět nevyšlo něco, co z ní vyjít nemělo. „No, já... to nemyslela takhle,“ pokusila jsem se napravit své hloupé řečnění. Ne, že bych se chtěla vykroutit ze svých chyb, ale vážně... kdysi jsem po magiích toužila. Přála jsem si mít magii a nemust se za ní stydět. Ale protože jsem nikdy nebyla schopná boje, bylo lepší se podřídit a uvědomit si, že magie jsou prostě špatné. Ne, děkuju. Bez vás mi je líp. „Magie jsou zlo. Ale štve mě, že jenom proto, že je nemáme a nejsme podřízené zlu, nemáme svobodu. Víš, moje sestra na to doplatila.“ Obvykle jsem moc o své sestře nemluvila, ale když mi i Tasa sdělila něco o té své – třeba že je prokletá – cítila jsem potřebu se o Vanye rozmluvit. Rozhlédla jsem se po bukovém lese. Chyběla mi. Tak moc, že... „Že co, Novo?“ odfrkla jsem si. „Nepůjdeš ji přece hledat. Ona na tebe totiž určitě už nečeká.“ Nenáviděla jsem to. Vážně. To, co ze mě udělali magiči. Rozklepanou kostřičku, která už pomalu pochybuje i o své vlastní krvi. Nebylo to fér. Tak moc jsem po Vanye toužila... kde teda byla?
Tasu nakonec asi omrzelo se se mnou bavit, protože se vymluvila s tím, že za chvíli bude zpátky. Moc jsem na to nereagovala. Bylo mi to jedno. Jestli budu sama s ní nebo sama se svou vlastní hlavou, to vyšlo nastejno. Uspořádaně jsem si sedla na zem a čekala. Čekala. Společnost mi dělalo cvakání zubů. Cvakání zubů? Co to u všech topolových lesů– Musela jsem doufat, že se Tasa vrátí živá a zdravá. Došlo mi, že mi na ní skutečně záleží i přesto, že jsem si o ní nazačátku nic moc vekolepého nemyslela. Byla jako já. Byla nemagič a doplácela na to.