Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jasnavě neuniklo, že na ni vejrám jak na zjevení. Což jsem chápala, neberte mě špatně. Ale přece jenom, bylo to trochu nepříjemné na vysvětlování. „To víš, jisté... zkušenosti. Ale jsem ráda, že máš nějakého přítele.“ Sklopila jsem oči. Mluvit o samcích jako o přátelích bylo vážně těžké. Byli to bestie. Všichni do jednoho. Nebo jsem byla bestií já, když jsem o nich tak ošklivě mluvila? Kdybych se nyní podívala na svůj odraz v řece (což jsem se neodvážila udělat), patrně bych viděla, kdo jsem. Zapšklá bestie. Tak.
Vlčice následně udeřila hřebíček na hlavičku. Všechny smečky ani zdaleka nebyly stejné. Ostatně, věděla jsem o tom své a nikdy mě nepřestávalo udivovat, jak rozdílné mohou být. Bylo však otázkou, co bylo horší. Smečka, kde nemáte hlas, nebo smečka, v níž sice hlas mít můžete, ale protože jste ho zapomněli používat, je to stejně jedno? „Jo, klid od cizinců, to je ono.“ Pousmála jsem se. A taky tam máme jámu, ve který můžeš skončit, když nejsi... dostatečně kůl nebo tak. Blbý, co? Rozpustile jsem se usmála. V přítomnosti Jasnavy jsem se sice nebála být sama sebou, ale i tak jsem byla pořád docela uťáplá, takže jsem se s ní o tuhle myšlenku raději podělila jen... no, v hlavě.
Nedivila jsem se, že panikaří kvůli bouřce. Bylo to rozhodně logičtější, než že já panikařím kvůli neexistujícím samcům. Momentálně totiž jistě byly větší šance, že nám na hlavu sjede blesk, než že na mě udělalá bububu nějaký samec z mé minulosti. Nebo jakýkoli jiný samec. Snažila jsem se Jasnavu uklidnit a zjevně to pomohlo. Minimálně na chvíli. Pak se její zlé myšlenky vrátily. Ztuhla jsem. Tak strašně moc jsem ji chápala! A tak strašně jsem se bála toho, že mi nastavuje zrcadlo. Nechtěla jsem si připomínat své bubáky. „Určitě narazil na někoho podobně, jako jsi ty narazila na mě... teda, promiň. To znělo, jako bych ze sebe dělala bohyni. To já nejsem! Víš... já jsem vlastně strašně obyčejná, no... promiň!“ Čím víc jsem mluvila, tím víc jsem se zasekávala. A tak jsem raději sklopila oči.

Nakonec se stalo to, co jsem očekávala. Jasnava se mě chystala opustit. Nabídla mi sice, že bych mohla jít s ní, ale na to jsem se cítila málo povolaná osudem. Tohle si osud určitě nepřál, ne? A já se mu nechtěla vzpěčovat. Prostě se nechám unášet tím, co se stane, a nebudu se snažit se proti tomu bránit. „To je dobrý,“ uklidňovala jsem ji. „Nazdržovala jsem se tě už dost, klidně běž. Třeba se ještě někdy uvidíme?“ Byla jsem asi hloupá, když jsem si myslela, že by jí nestačilo se se mnou potkat náhodně, ale tak... byla jsem ve výsledku snílek, ne? Vidět ji odcházet mě bolelo. Proč z mého života odcházely všechny samice a všechny samce jsem nenáviděla? Jediné, co na tom bylo pozitivní, že nakonec jsem své rozhodnutí ani změnit nemohla, a tak jsem nad tím ani nemusela přemýšlet. Jasnava se prostě vypařila. A já ohromeně zůstala zírat na místo, kde ještě před chvíličkou stála, a do uší mi pronikal žabí orchestr. Alespoň někdo mě neopustil.
„A co teď, Novo?“ šeptla jsem.
„Najdu Vanyu?“ Na to mi nedokázal odpovědět ani vesmír, ani žáby, ale mé srdce si bylo jisté, že má sestra ještě žije. Nemohla zemřít. Prostě ne.

Jasnava byla ráda, já jsem byla ráda... kdyby to bylo v mém životě takhle jednoduché, asi bychom se ani nikdy nepotkaly, protože bych nadšeně zůstala v topolových lesích. Zadumaně jsem si povzdychla a pak ještě jednou, jako by se mi do plic nedostávalo dostatečné množství vzduchu, což bylo klidně možné, vzhledem k tomu, že jsem často zažívala pocity samoty – a ty mohly doprovázet i problémy s dýcháním.
Vlčice zmínila i jakéhosi přítele. Pravděpodobně by mě to nemělo překvapit, protože jsem se už od Biancy (a vlastně od své třetí 'rodiny') naučila, že ne všichni samci jsou špatní a ne všichni samice jsou tak odporné, že je vidí jako příšery, ale... i tak jsem ztuhla. Chvíli jsem na ni jen vejrala jako na zjevení. Musela jsem působit vážně divně, byl to přesně ten moment, kdybych naprosto chápala, že by si to celé přátelství rozmyslela a vzala nohy na ramena. „Aha.“ To bylo to jediné, co jsem ze sebe po chvíli vymáčkla. „Tak v tom případě můžeme zůstat tady,“ navrhla jsem jí tedy alternativu, s velmi výrazným otazníčkem na konci a panikou v očích, aby to nevypadalo, jako že si něco vymýšlím.
Já toho o smečkách vlastně taky moc nevěděla, a to i když jsem jich za svůj mladý život vystřídala hned několik. Problém byl asi v tom, že dvě byly topolové, takže divné, a ta poslední snad ani nebyla smečkou, jako spíš uskupení ztracených a zlomených duší. „Bylo to každopádně zajímavé...“ Víc jsem se raději k Buku nevyjadřovala. Špinit ho, to tak!
Ať už mohly být naše plány jakékoli, ty cestovatelské nám zhatila bouře. Jasnava ihned začala panikařit. Se mnou to moc nehnulo, ale pravda, jeden dva knedlíky se v mém krku přece jen utvořily. „To bude dobrý,“ špitla jsem. Najednou jako by se mi opět vrátil hlas z dob, kdy jsme si tichounce vyprávěly s Vanyou příběhy. „Jsem tu s tebou. Budu tu navždy s tebou, ano?“

Byla jsem si skoo jistá, že vlčici ruším, ale nehodilo se mi jakkoli soudit nebo vyvozovat závěry, a tak jsem jen pokývala hlavou. „Zůstanu, moc ráda,“ špitla jsem po chvíli ticha. Bylo to jedno z tich, které bylo až nepříjemné, palčivé. Zvykla jsem si, že hlasy okolo mě jsou sotva slyšitelné, ovšem úplné ticho mi nedělalo dobře. Znamenalo samotu. A samota znamenala strádání. A po něm přicházející záhubu. Snažila jsem se ty myšlenky dostat pryč z hlavy a proto jsem se zaměřila na své tlapky a občas dokonce koukla i na Jasnavu. Byla jsem ráda, že jsem na ni narazila. Mohla být snad další má kamarádka v tomhle zvláštní světě, kde se vlčicím z absurdního severu navrací hlas?
Ale jdi ty, Novo. Už se zase cpeš, kam nemáš, viď?
Neušlo mi, že má s tím čekáním jisté starosti, avšak zůstala jsem potichu a nevyptávala se. Moji smečku taky neznala. Napadlo mě, že ji ani znát nechce, přece jen, má první zkušenost (kromě zkušenosti s Tasou a jejím panem broučkem) byla taková, že mě chtěli ze smečky vyhodit. A kdepak jen mimo hranice. Málem jsem letěla rovnou dolů.
„Jojo, jen kousíček. Mohla bych tě tam vzít, kdybys chtěla... i když, možná raději ne. Moc nemají rádi cizince.“ Věnovala jsem jí omluvný úsměv a posadila se. Krátce nato přišla bouřka. Byla děsivá a výrazná. „Neměly bychom se schovat?“ nadhodila jsem, zadumaně si prohlížejíc Jasnavu.

Vlčice mě hned začala uklidňovat, čímž si ode mě vysloužila plusové body. Pokud vůbec stála o plusové body od nijaké Novy. Trošku jsem se na ni usmála, co nejvíc, jak jsem to jen uměla, a aby se neřeklo, i jsem k tomu přihodila menší zavrtění ocásku. Všechno mé vyjádření radosti sice bylo sporé, ale znamenalo to pro mě vážně hodně. Takže to není Rez. Samozřejmě, že by mi ta vlčice mohla lhát, ale proč taky, když nevěděla, že jsem už nějakou tu chvíli Bukačka? Potěšilo mě, že jí nemusím vyprašovat kožich, už proto, že to neumím, a zároveň by mě mrzelo, kdybych to nezvládla a naštvala tím Tasu. Svoji jedinou, skutečnou kamarádku. Ale jdi, Novo. Seš nijaká. Stejně tě brzo odkopne.
Narovnala jsem se, jako by mě cosi zatahalo za chlupy na temeni hlavy. To ovšem neznamenalo, že jsem koukala na vlčici... pořád jsem se snažila dívat na své tlapky. Dívat se někomu do očí nebylo mojí silnou stránkou. Měla jsem vůbec nějaké silné stránky? „Aha,“ pronesla jsem, maličkato zkroušeně. „Tak to já bych tě nerada rušila–“ Udělala jsem krok vzad – s pohledem stále upřeným dolů – a celým svým srdcem doufala, že mě nikam nepustí. Buk byl fajn, avšak občas bylo potřeba se seznamovat i jinde! „Já jsem tulačka,“ vyhrkla jsem bez rozmyslu. To se ukázalo jako špatný nápad. „Teda, byla jsem, promiň. Ještě pořád si na to zvykám. Vlastně už jsem členka Bukové smečky.“ Bylo to poprvé, co jsem to někomu řekla. Ten moment byl významný. A když už to někdo věděl, nešlo to vzít zpátky, ne?

Pískově zbarvená samice se mě lekla. Nechápavě jsem udělala krok dozadu. „P-promiň. J-já... nechtěla jsem ti ublížit,“ vydolovala jsem ze sebe přiškrceně a omluvně svěsila ramena. Věděla jsem, že omluvy stejně nikdy nic nespraví, ale... říct jsem to musela. Prostě to ze mě vypadlo a už to nešlo vzít zpátky. Chvíli jsme se tak vzájemně prohlížely, pokud se to tedy dalo považovat za prohlížení, když já spíš koukala na své tlapky. To, že mě pozdravila, bylo jistě dobré znamení. Určitě měla zájem si se mnou povídat... a to bylo dobré znamení? No to určitě, Novo. Všichni se už celí třesou, aby si s tebou povídali. Setřásla jsem tu palčivou myšlenku z hlavy a nicneříkajícím výrazem ještě chviličku propalovala své nohy – mimochodem příšerně dlouhé a ošklivé – a pak jsem přizvedla hlavu.
„Hmm?“ Moc jsem nevěděla, jak jí na to odpovědět. Byla jsem v pořádku? Asi ano. Měla jsem, kde složit hlavu, už tomu bylo dávno, co mi naposledy vystupovaly žebra zpod kožichu... měla jsem se rozhodně dobře. Ale i tak mě stále na srdci cítil pocit, že toho nemám dost, že chci víc... jako by si jedna má část chtěla vykompenzovat roky strádání. A ta druhá se za to nenáviděla, protože... kdo jsem byla já, abych mohla vyslovovat svá přání nahlas a myslet si, že se vyplní? „Myslím, že jo. Ale to je fuk,“ odpověděla jsem nakonec. „Jsem Nova. Moc ráda tě poznávám. Jsi na ranní procházce? Žiješ tu poblíž?“
A nemohla by to být třeba ta... Rez, které mám hned vyprášit kožich?

<< Bukový sráz

Pátrání po slovu doma mě zavedlo k oné řece, kterou jsem viděla, když jsem míjela červené bobule. Pořád jsem netušila, co tu dělám, a ani jsem se na to neptala. Šla jsem po břehu, tlapka střídala tlapku. V čumáku jsem stále cítila vodu a poněvadž jsem jako vždy svůj krk směřovala dolů, ani jsem si nemohla všimnout toho, že k řece došla vlčice s dušičkou podobně zdrchanou jako já. Nervózně jsem se pousmívala, jdouc dál a dál, a na chvíli mě i napadlo, jaké by to bylo, kdybych se nezastavovala a šla už navěky. Pak bych třeba našla své štěstí? Pořád jsem si však připomínala, že mám Bukáč a v něm pofidérní rodinu, a že mám tu rodinu ráda. Některé věci holt nejdou dle představ vlčic – dle představ samců rozhodně ano.
„Novo, a teď vážně, buď už zticha,“ zasyčela jsem. Měla jsem štěstí na to, že jsem si ráda mluvila pro sebe v momentech, kdy byl někdo v mé blízkosti. Až co jsem zvedla hlavu a přestala se dloubat v hlavě, jsem zjistila, že stojím... asi tak na jeden buk od pískově zbarvené samice. Zlatavýma očima jsem ji zvědava propalovala. Byla to má kamarádka. Neznala jsem ji. Ale takhle to u mě fungovalo vždycky. Samice jsem milovala a pokud jsem zjistila, že má vlk mezi nohama něco víc, prostě jsem ho automaticky nenáviděla. Bylo to nefér. Jenže život taky nikdy nebyl fér. „Ahoj,“ šeptla jsem. Víc povídat jsem však nemínila. Můj hlas nikdo slyšet nepotřeboval, já si to nezasloužila. Ale zas jsem tam nechtěla jen stát a zírat na ni. To jsem taky totiž nesměla, a tak jsem raději sklopila oči.

<< Díra

Den byl ošklivý asi jako já, když jsem si dovolila vzbudit Tasu. Tasa se mě sice snažila jednou větou přesvědčit, že se vlastně nezlobí, ale i tak jsem měla dojem, že jsem měla raději držet tlamu. Ostatně... nikdo se o moji společnost neprosil, ne? Se svěšenou hlavou jsem procházela bukem, snažila se moct nedumat nad svojí existencí a spíš svoji hlavu zaměstnávala tím, jak bylo ošklivé počasí. Země pod mými tlapkami čvachtala, ve vzduchu se hromadila vlhost... obloha byla potrhaná asi stejně, jako bych skončila potrhaná já, kdyby mě vážně Styx shodila ze srázu, a vůbec. Byl to ten nejhorší den na to, vydat se na procházku, jenže já to prostě potřebovala. Ani jsem moc nevěděla proč. Nemyslela jsem si snad, že objevím sestru, že ne?
Možná jsem jen zase chtěla na chvíli zakusit, jaké to je, toulat se, a to i přesto, že jsem tulákem nikdy nechtěla být. Pro jistotu jsem se však toulala co nejdál od srázu, a tak jsem rozhodnou chůzí směřovala na sever, k červeným bobulím, a pak ejště o kousek dál, k řece. Třeba mě jednou tahle řeka dovede domů? Aha, Novo. Takže Bukáč najednou zas není doma, jo? Nikdy jsem moc nevěděla, jak tohle slovo vnímat – doma. Bylo to místo? Vlci, jenž mě obklopovali? Byla jsem si určitě jistá, že doma nebyly topolové lesy. Kdysi možná ano. Teď bylo mým doma Tasa. Bukáč. Vanya... Hlavně ten Bukáč.

>> Řeka Mahtaë (jih)

//70

Vážně, Novo? Proč prostě nechápeš, že máš držet tlamu a krok? Nevěřícně jsem si nad sama sebou povzdechla. Svojí otázkou jsem nenapáchala žádné dobro. Otázky nikdy nepáchaly dobro. Jen zlo v té nejčistější podobě. Tak třeba, aktuálně jsem svým ptaním probudila Tasu a Tasa byla aktuálně naštvaná. Omluvně jsem sklopila oči. „To mě mrzí,“ řekla jsem jí popravdě. „Nemyslela jsem to zle, vážně... jen jsem chtěla...“ Zarazila jsem se. To byl přesně můj problém. Když jsem udělala chybu, šlápla jsem vedle podruhé. Potřetí. A pak už se sesypala k zemi jako hromádka neštěstí. Tasa o tvý vysvětlování a nanicovatý omluvy nestojí. Určitě by jí bylo lépe, kdybys ji nechala spát. Nemusela by ses pak vykrucovat... UŽ TO POCHOP, NOVO.
Už jsem málem začala mluvit i nahlas. Zarputile jsem však držela pysky u sebe. Nebyla jsem sama. Měla jsem Tasu. A Tasa mě určitě měla ráda. Pozorovala jsem, jak se zvedá, a pak jak zase padá. Zjevně vážně neměla náladu, se kamkoli jít promenádovat. Že bych šla sama? Nakonec jsem opatrně vykoukla z úkrytu. Všude bylo mokro. Ale hlavní bylo, že jsem byla zvyklá být sama, a tak jsem klidně mohla jít. A třeba se už nevracet. Jenže na to by mi po Buku bylo až moc velké smutno.

>> Bukový sráz

//69

Tasina lehkost spaní mě docela... obtěžovala. Problém byl totiž v tom, že spala jako zabitá, ale u toho zvládla vydávat zvuky, jako by ji někdo právě vraždil. Nechtěla jsem ji ale budit ani jí něco vyčítat. Mohla jsem být ráda, že jsem vůbec měla, kde spát, a že nemusím dál bezcílně bloudit krajinou. Navíc jsem pořád naivně věřila tomu, že Bukový les není jen novým začátkem pro mě. Třeba se sem někdy staví i Vanya? Třeba by jí Styx mohla pomoct s magiemi? Došlo mi, že svoji sestru už vlastně vůbec neznám. Nevěděla jsem, jestli si na své modré oči zvykla. Jestli je někdy začala vnímat jako požehnání, nebo jí byly navždy prokletím. Co se stalo s místem, kam byla odvedena? Podařilo se jí vůbec utéct? Existovala vůbec šance, že se ještě shledáme?
Tak, jak jsem si relativně odpočinula ve spánku, jsem nyní cítila všechnu tu bolest. Vztek. Vztek na samce. Na to, že jsem samice. Na to, že nenávidím, že jsem samice, a to proto, že někdo řekl, že jsme míň. Nakonec jsem to už nevydržela. Vyšvihla jsem se na nohy a ještě než se dala k odchodu, otočila jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli Tasa spí. Vypadala tak... klidně.
„Spíš?“ zakrákorala jsem tedy nakonec potichu. Doufala jsem, že se mi to celé nezdálo. Že jsme skutečně kamarádky.

//Moc gratuluji Jinksovi k povýšení :> Ještě že jsou už s Maeve kamarádi :>!

//68

Moc jsem nechápala, že se mi podařilo tak rychle usnout, na tu druhou stranu, poslední dny jsem toho za sebou opravdu měla hodně a byla jsem opravdu vyčerpaná. Ještě nedávno jsem byla součástí podivného uskupení, kde samci nebyli o nic víc než samice, ale které mě ani tak nepřesvědčilo, abych se na samce nedívala hůř. Chvíli jsem si myslela, že jsem se vrátila domů, potom naopak, že jsem umřela. Potkala jsem podivné vlky i ty méně podivné... pro změnu si myslela, že ještě mrtvá nejsem, ale že brzo budu. Pak jsem zjstila, že je to celé lež, a když jsem si konečně připadala živá, Styx mi málem tyhle mé představy narušila.
Hlavou mi proudilo tolik myšlenek, že bych byla přísahala, že se jimi zadusím. Nebo možná těmi plyny, které ze sebe Tasa vypouštěla. Převalila jsem se na bok. I přesto, že mi má hlava nedovolila si pořádně odpočinout, necítila jsem se přepracovaná. Naopak. Přišlo mi, že je všechno vlastně docela hezké. Byla jsem daleko od své minulosti, pořád jsem nenáviděla samce a život mě zavedl do podivného Bukového lesa s ještě podivnější společností, ale... po dlouhé době jsem se cítila jako doma. Tasa byla mé doma. Konečně jsem se necítila sama a po dlouhé době neměla pocit, že si musím mluvit sama pro sebe.
Pomalu jsem otevřela oči. Skrz díru svítilo jemné světlo. Zdálo se mi to, nebo byla ve vzduchu cítit obrovská vlhkost?

//67

Tasa... úplně na moji otázku neodpověděla, na tu druhou stranu, nedivila jsem se jí. Akorát že zatímco ona si myslela, s kdovíjak chytrou odpovědí nepřišla, já to brala tak, že mě trestá za to, že strkám čumák tam, kam nemám. Ale protože jsem jí ani nechtěla podlézat, raději jsem neřekla "promiň" a prostě jen sklopila pohled. Což u mě bylo stejně časté jako třeba dýchání, a občas snad i častější. Hádám, že pravděpodobnost, že se mé plíce zapomenou nadechnout, je rozhodně větší, než že můj mozek nedá pokyn krčním svalům, aby sklopily hlavu.
Pana Broučka zjevně naštvalo, že jsem svoji další otázku neadresovala přímo jemu. Už jsem skoro spala, jak jsem byla unavená, a teď jsem na něj mžourala skrz malé škvírky mezi očima. „Aha, ty taky rád vyprávíš příběhy? Tak to určitě povídej.“ Snažila jsem se, seč jsem mohla, napravit svoji chybu. Nikdo by neměl mít sebemenší právo upírat hlas těm druhým. Každý měl právo na svůj příběh, na svoji historii, a na vlastní hlas... každý až na samice. Ještě štěstí, že Pan Brouček byl evidentně samec, ačkoli jsem to s takovou jistotou zase říct nemohla, protože jsem se v hovniválích pohlavích nevyznala. Jeho vyprávění mě zahřálo u srdíčka. I tenhle brouk, měl za sebou nějaký životní příběh. Nutkání být v bezpečí a teple... i tenhle brouk byl něco víc než já. Mohl mluvit. A vůbec u toho nezněl, jako že mu je to nepřirozené nebo že se bojí. Já, když mluvila, jsem měla pocit, že dělám něco zakázaného.
A tak jsem raději ani nezadrmolila „Dobrou“ a po chvíli usnula, až mě do vody hodí. Kéž bych jednou našla někoho, kdo mě bude mít tak rád jak Pan Brouček Tasu... Ale jdi ty, Novo. Ty už někoho takového máš. Přece ségru. A nebo si to jen myslíš, co? Ha-ha-ha!

//66

Tasa se chudák rozjížděla. Tohle jsem moc nechápala. Já na rozjíždění nebyla moc zvyklá, protože ve smečce nikdy nemohlo moc prostoru na to, s někým si skutečně povídat. Ráda jsem si povídala s Vanyou nebo ostatními samicemi, ale že bych se mohla takhle rozvášnit a hlasitě se vybavovat? To těžko. Část mě to docela Tase záviděla. Tu lehkost, s jakou se rozvášňovala. Část... prostě nebyla s to to pochopit. „Proč vlastně magie existují, když akorát ubližují?“ zamyslela jsem se nahlas. Doufala jsem, že si toho Tasa nevšimne – byl to spíš takový tichý povzdech – nebo to bude ignorovat. Nerada bych, aby mě začala ignorovat, ovšem nebyla jsem si úplně jistá svojí připraveností bavit se o takových hlubokých tématech. Magie... byly podivné. Některým dávali velkou moc (samcům) a jiným ubližovaly (samice). I přesto, že jsem nechtěla strkat čumák, kam mi to nepřísluší, jsem na chvíli dumala nad tím, proč to tak je.
Potom jsem si položila hlavu mezi tlapky a zasténala. Byl to náročný den, co den, pár dnů, a jak jsem tak ležela v teple úkrytu, přišlo mi, že na mě padá naprosto všechno. „Jak ses vlastně seznámila s Panem Broučkem?“ napadlo mě najednou. Zjevně proto, že jsem ráda vyprávěla příběhy, a občas nebylo na škodu si před spaním vyslechnout něčí jiný příběh...

//65

<< Bukový sráz

V úkrytu bylo teplo, a teplo bylo něco, co jsem ocenila. Nepřekvapilo mě, že se jejich doupě nachází za bukem, a ani to, že to tu nebylo nějak exrémně prostorné. Ostatně, na co obrovské doupě, když nás tu bylo pár. Zarazila jsem se a zastříhala uchem. Nás. Začala jsem o Buku mluvit, jako by mi tu koustíček patřil. Třeba přece jen jo? Moc jsem se zatím s tou skutečností nesžila, a to i přesto, že to byla má dobrovolná volba. A možná právě proto. Měla jsem pocit, že musím nahněvat všechny mraky na světě, když jsem si dovolila mít názor...
Neřekla jsem, že mě Styxin životní příběh mrzel. Co bych s tím tak asi nadělala? A Tase je lítost taky k ničemu. Mně taky mrzelo spoustu věcí, avšak musela jsem se naučit se svými bolístkami žít. A občas mě zaslepily a neuvědomovala jsem si, že ne celej svět je zkaženej a zlej. Ne celej svět nesnáší samice. Tak třeba Duncan... Duncan byl v pohodě. A já ho i přesto preventivně odsoudila.
„Jsi celkem pohodová,“ zopakovala jsem po Tase a vykouzlila na tmavě váhavý úsměv. Potěšilo mě to, ne že ne. Nechtěla jsem však být práskač, a tak jsem se nad jejími dalšími slovy trochu... začala kroutit. „No, tak dobře,“ svolila jsem nakonec, páč jsem nechtěla jít přes vůli starší a zkušenější. Byla Tasa starší? Byla šedivá, takže se to blbě poznávalo, nicméně... zkušenější byla rozhodně. Aspoň co se zdejších poměrů týkalo. „Rez. Vykopnout. D-dobře. Splním.“ Samozřejmě mě začala napadat spousta otázek, kdo ta Rez je a proč ji tu nechtějí, ale... kdo se ptal. Už zas ten samý scénář.
Zmínka Stína mi docela zkazila náladu. Zakňourala jsem. „Pošlu, to si piš,“ zakrákorala jsem. Myslela jsem, že jsou Posel a Havran moji kamarádi. A spíš... si ze mě dělali šoufky. A pak že jsou samci někdy dobří, no!

Tase se zjevně chtělo, a pokud ne, uměla to dost dobře zahrát. Už jsme tu navíc stály docela dlouho a měla jsem zdřevěnělé nohy, takže jsem určitě pohyb ocenila. Přikývla jsem a pomalu se za ní vydala. Nechala jsem ji jít napřed, jednak proto, že bych tu nerada odkudsi spadla, a taky proto, že jsem ve svém životě málokdy cítila, že jsem nějaká hrdinka a můžu vést celé národy. A vlastně ani že můžu vést jednu osobu. Zavrtěla jsem hlavou. Ze srázu, k němuž jsme došly, mi bylo nepříjemně. Tiše jsem zaskučela. „Jsem docela vděčná, že mě tam ta tvá ségra nehodila. Vypadá to hluboce,“ okomentovala jsem nepřítomně a raději se vzdálila, aby třeba pro změnu nenapadlo Tasu mě tam házet. Věřila jsem jí, ale jisté pochyby byla na místě. Už proto, že já mít příležitost, asi se tam shodím. Stejně jsem k ničemu a jak jsem už řekla, nikdo by mě neoplakával. Ta myšlenka bolela, jenže byla pravdivá.
Bukový les skrýval víc překvapení, než jsem si myslela. Moře, louku, řeku... bylo tu toho vážně dost. Ne jen buky. „No, no to že si z nás nesednete na zádele jsem i viděla.“ Nebyla to žádná výčitka. Jen konstatování. A možná ze mě i mluvilo trauma. Po menší dramatické pauze, kdy pan Brouček varoval Tasu, aby nejedla bobule, protože byly jedovaté, jsme se zastavily až u úkrytu. Zvědavě jsem vystrčila hlavu zpoza Tasina zadku. „Dobře. Aspoň nám bude teplo. Ten déšť je docela otravný...“ Vlezla jsem za ní.

>> Úkryt