Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Samozřejmě, že vlčice můj útok nečekala a tudíž vyděšeně vykulila oči, ale vypadalo to, že sama má asi nějaké zkušenosti, nebo možná taky byla u Života si vymaxovat vlastnosti a rychle se otočila a kousla mě do packy. Zkřivil jsem ksicht, ale nedovolil jsem si vydat jakoukoli hlásku a náznak, že by to bolelo. Zažil jsem už horčí a tohle oproti všemu bylo jen štípnutí, ovšam moje noha začala krvácet a nemohl jsem na ní tolik došlápnout. **bka jedna, zanadával jsem si v duchu, když vzala roha. Zůvnul jsem si a plácl s sebou na zadek. Tos to hodně podělal. Ty mě už taky nese*. Na tvoje kecy už fakt nejsem zvědavej. Poslední dobou mi dáváš fakt stupidní nápady. Jako kdo to kdy slyšel jít na sebevražednou misi do smečky? Nebo se kamarádíčkovat? Já? Ale rozhodnutí nakonec bylo na tobě. Tak určitě. Kdybych tě neposlechl, krafal bys mi v hlavě do nekonečna, blbečku. Protočil jsem oči a radši se zvedl, protože kdybych tu seděl a nechal své myšlenky volně běžet, ten i*iot by mluvil dál, ale s pohybem mám šanci se ho lépe zbavit. Šel jsem kvůli té noze pomalu. Sem tam jsem si jí olíznul, aby mi tolik nekrvácela, ale rána nebyla tak hluboká, ani velká, takže to celkem šlo. To se zahojí ryhle. Neměl jsem nikam nasměrováno, prostě jsem hodlal jít někam na sever a založit někde zadek. Mohl jsem jít k nám domů, ale ostatně to asi už nebyl náš domov nějakou dobu. Tasa si z toho udělala bydlení spíš sama pro sebe. I když, někdy bych se tam měl kouknout. Spíše z nostalgie pro to místo. Přeci jen jsem ho pomohl vydloubat, prohodil jsem ocasem a šel dál.

>> Řeka Midiam (přes Středozemní pláň)

//moc děkuji za akci bylo to fakt skvělý a úkoly se mi moc líbili!! A taky chci poděkovat za tak rychlé vyhlášení, jsi fakt borec!

Norox měl 42 bodů a beru si:

za 35 bodů hvězdičky do jeho vrozené magie
za 5 bodů 12 květin
za 2 body 10 oblázků

<< Kopretinová louka

Nevím, zda ta špína byla fakt blbá, protože zanechávala za sebou dost jasný stopy a hlavně jsme tu byli jediný a nikdo jiný tu prostě nezanechal stopy. Maximálně, pokud tu někdo byl před několika dny, tak to nový sníh zasipal. A hlavně fakt specificky smrděla, tudíž jsem to měl nehorázně jednoduchý. Hlavně, její smrad mi někoho hrozně připomínal. Nedokázal jsem si to ale spojit, protože to byla jen nepatrná část z jejího smradu. Neříká ti to něco? Nah, absolutně netuším, ale teda... Se*u na to, jako já prostě nedokážu s takovou špínou být "kamarád" a vůbec kamarád? The hell, co to jako má být? Sourozenci stačí. Rozhlédl jsem se, protože tady zatočila. Bylo mi tak nějak jasný, že asi úplně o schovku nejde a vlčice mi chce zdrhnout, ale já hodlal dodřet svojí část a najít ji. V tom jsem objevil něco, co vypadalo jako část, kde rostl specifický druh květiny, protože byly tak nějak všude. A její smrad mě vedl tam. Ušklíbl jsem se a rozvolnil krok. Šel jsem celkem sebevědomně. ,,Kde pak se schováváš, kamarádko?" řekl jsem hlubším, jízlivým tónem a přikrčil se. Zastavil jsem. Chtěl jsem jí vylekat, ač mě slyšela, nemohla tušit, co jsem hodlal udělat dál. Snažil jsem se být opravdu potichu a pak najednou vyskočil směrem, kde jsem věřil, že byla. A jak jsem není skočil, napřáhl jsem se při skoku přední levou tlapkou a sekl po ní, jakou část jsem zasáhl, jsem nedokázal určit, protože jsem vedle ní dopadl na všechny čtyři a hned se k ní otočil. ,,Přede mnou se neschováš," a olízl jsem se.

Nechápu, co se stalo, asi mě musel udeřit nějaký neviditelný blesk blbečkovství, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. Vlčice vypadala stejně zmateně, jako jsem momentálně byl já, ale tak co se stalo, stalo se. Akorát jsem ze sebe tady před nějakou špinavou magičkou udělal de*ila. Nakonec možná z toho já vyváznu blbě, nechtěl jsem si to připustit, ale tenhle move mi rozhodně nepomohl.
Vlčice stále na mé kecání nějak reagovala, ale já už to nějak nechal být. Vlastně jsem se docela bál otevřít tlamu, abych ze sebe nevypustil nějakou volovinu, jakou jsem vypustil třeba před chvílí. Hlavně jsem s ní souhlasit, že s ní budu hrát na nějakou schovku, či co to navrhla. Na okamžik jsem totiž zapomněl, jak jsem byl z toho mého divnožvlatlání mimo. Vlčice si ale pořád chtěla hrát a nijak jí to neodradilo. ,,Fajn, jdu počítat," řekl jsem jen a otočil se. Zavřel jsem oko a začal ze začátku nahlas, aby mě ještě slyšela, než azčne zdrhat. ,,Jedna, dva, tři, čtyři, pěět...... jedenáct, dvanáct, třinác,...." ztichl jsem, protože mi bylo jasný, že už bude dávno v tahu a v duchu si už jen řekl to poslední čislo. Oko otevřel a otočil se. Och ty chudinko malinká. Přijdeš o pár chloupků, olízl jsem si opět horní patro zubů a nahodil svůj normální úšklebek. Nasál její pach a vydal se tím směrem. Hlavně jak byl sníh, mohl jsem ještě vidět stopy, které čerstvě zanechala. Blbka, prohodil jsem v duchu a rozutekl se.

>> Louka vlčích máků

Koukala se na mě, Noroxe, jak kdybych byl natvrdlý Norox, ale já jsem byl hrůzu nahánějící Norox, ovšem jsem se momentálně krotil. Kdyby poznala takového Noroxe, při prvním setkání, asi by se posala strachy, protože krvelačný Norox nemá žádné slitování a takový Norox se s ničím nepárá. Norox, kterého vidíš teď má jinou Noroxovou masku, který samotný Norox nechápe, jak zvládá. Kamarádský Norox nikdy neexistoval, ale situace si kamarádského Noroxe vyžaduje a tak tu Lilac má kam Noroxe. Vysvětlila mi, tomu kamarádskému Noroxi, který nepouští hrůzu jako krvelačný Norox, protože samozřejmě by takovému Noroxovi nevysvětlovala, co znamená slovo cool. ,,Ale, však Norox tohle ví a nemusíš tady mě, Noroxe o takových věcech, který Norox ví, poučovat. Mě, Noroxe, jen zajímalo, jak to ty bereš, protože já vidím Noroxe jako krv-, hodného Noroxe, který neumí ublížit ani žábě," řekl jsem s rychlým přeřeknutím se. Prohodil jsem ocasem, který vlastnil i kamarádský Norox, prootže Noroxův ocas byl prostě každého Noroxe. Noroxovi, což jsem já, se moc tlachání s touhle špínou, což nebyl Norox, ale ta Lilac, vůbec nelíbilo a já, jakožto Norox, jsem s tím hodlal skoncovat. Ovšem kamarádský Norox po ní teď nemohl skočit, protože kamarádský Norox musí vyslyšet, když má ten druhý něco na srdci, což Lilac měla, takže Norox trpěl, ale snažil se to zahnat s neunikajícím úšklebkem na tváři.
,,Já, Norox, pocházím taky z daleka, ale Norox se tu už docela ubytoval, jen se Norox neusadil v žádné zdejší smečce, protože nechce. Norox, což jsem já, navštívil tu smečku na jihu, pokud sis všimla, odkud Norox šel, ale tam to pro Noroxe není vhodné. Vlci Noroxovi ne vždy sedí, takže proto Norox zůstává na toulkách a je s Noroxovými sourozenci spokojený," vysvětlil jsem.
Nakonec si Lilac chtěla hrát s kamarádským Noroxem, což se líbilo i tomu krvelačnému Noroxovi, který dychtil po její krvi, ale tenhle Norox se musel ještě krotit. Proto Norox jen kývl a snažil se potlačit divné zalesknutí oka, které bylo symbolické pro krvelačného Noroxe, protože teď měl navrh kamarádský Norox. ,,Norox, což jsem já, ale to už asi víš, by mohl tebe, která nejsi Norox, hledat a Norox by počítal třeba do dvaceti, abys měla čas, co ty na to?"

Stál jsem tak před ní a ona měla na tváři soustu výrazů jak přemýšlela, jak zhodnotit tuhle situaci. Kdyby nahodila výraz, který by mi říkal, že mám táhnout do háje, nebo by se začala strachy klepat, využil bych toho, masku odhodil a nějak jí zakousl pod krkem, jenže to ona nakonec neudělala. Aniž by vlastně věděla, posunula si tak délku svého života o pár dní. Rozhodně na ní ještě narazím, teď jen otázka, jak moc dobře to kamarádíčkování uhraji nebo ne, olíznul jsem si čumák a pak spokojeně mlaskl. Najednou mi přišla uvolněnější a taková víc svá, protože řekla, že by klidně se mnou kámošila. Měl jsem se chuť šíleně rozesmát, jak moc špatný tohle vtip byl, ale udržel jsem se a jen se taky zazubil, i když to rozhodně nevypadalo tak přátelsky, jak jsem mínil.
Oznámila mi, že vypadám hustě, ušklíbl jsem se. ,,Hustý znamená pro tebe jako co?" chtěl jsem vědět. Jenže než jsem stačil položit otázku, tak ještě dodala, že musím mít kamarádů spousty. Eeeeh, jak se to řekneee... Kámošů ne, ale žrádla je tu dost, muhahaha. ,,No, ani valstně ne. Mám svoje sourozence, to stačí," dodal jsem a prohodil ocasem. Nakonec se taky představila, tudíž jsem jen kývl na srozuměnou. Jména nebylo třeba si pamatovat. Špína jako špína. ,,A odkud jsi, Lil?"

Bylo to jasný, že vlčice bude velice znepokojená a zaskočená, takže jsem tam jen postával a tvářil se, jak kdybych si toho nevšiml, ovšem přeci jen jsem se rozhodl využít té její zmatenosti a prošel jsem kolem ní. Svým ocasem jsem jí polechtal na čenichu a nechal se polechtat tím jejím, jak jsem byl blízko u ní. ,,Obejmout mě nechceš? Já rád objetí! Jsou taková...vřelá!" řekl jsem znova blízko jejího ucha a pak zase odskočil. Samozřejmě jsem nemohl ignorovat její otázku, tudíž jsem hodlal hned odpovědět, ale bylo přeci lepší jí mít nějak omotanou kolem prstu, no ne. Takže jsem se zase vzdálil a ušklíbl se. ,,Jen hledám....kamarády," řekl jsem, ač mi to slovo šlo hodně špatně z úst, což ovšem nemohla vlčice nijak tušit. Protože mě přeci neznala a nechápala, kdo jsem a co jsem. Jenže do háje, jak na tomhle jako mám zapracovat? Udržovat takovou stupidní konverzaci je fakt pod mojí úroveň. Vydrž ještě chvilku, snaž se prostě tvářit hezky. Ve výsledku bude tahle vlčice bl*ka a všichni v okolí si z ní budou dělat jen prdel. Jo já, to chápu, ale...ughhhg... fajn, fajn fajn. Jen jsem tam tak stál a koukal naní doufajíc, že se chytne. Protože o nic jiného jsem v tuhle chvíli nestál. Pokud by to nakonec nevyšlo, musel bych ji zamordovat a to jsem fakt nechtěl. Už jsem z toho byl unavený. Kdyby se objevila jiný den, tak možná bych měl náladu jí zakousnout. Možná měla štěstí, jako tehdy Linda, nebo jak se ta hnědá bl*ka jmenovala. Prohodil jsem ocasem a tedy čekal.

<< Sarumen

Zdrhal jsem ze začátku celkem se vší svojí rychlostí, abych byl co nejdále od té smečky. Přeci jsem si jen teď nehodlal lajznout bojovat s kýmkoli ze smečky na jejich území. Ač to byla umírající smečka, přeci jen měli více jak jednoho člena a mohli by se zapojit. A ač jsem nabral větší síly, na pět vlků jsem fakticky neměl. Hlavně, zabíjení jsem si za poslední chvíli užil dost ne? Mohl bych si dát klid od toho všeho, usoudil jsem a nakonec zpomalil běh.
Svítilo krásně slunce a ani tolik už nesněžilo, tedy alespoň ne tady na jihu. Celkem se to zkrouhlo se sněžením, což bylo fajn. Hlavně to už opravdu a konečně vypadalo, že se otepluje a přijde konečně jaro. Nemohl jsem se dočkat. Konečně se pořádně omeju v nějaký té řece a nebo v jezeře, protože jak na mě pořád zasychala ta krev, no, prostě jsem celkem smrděl a už i na mě to bylo moc. I když, když si tak zavzpomínám na minulou zimu, šel jsem se koupat i v totální kose, protože jsem si narazil tehdy rozrhl stehno. Oklepal jsem se jen při pomyšlení, že bych lezl znova v zimě do řeky.
Jak jsem kráčel dál, ucítil jsem neznámý pach. Zbystřil jsem svůj zrak, ale s jedním okem to moc nejde, že, tudíž jsem spíš použil svůj čich a odhadoval, jak je moc daleko. Nesmrděla jako ten les, tudíž nemohla být členka vracející se domů. To mi celkem vyhovovalo. Hej, co zkusit taktiku být na někoho "extra" milý a pak je tak využít? Hlavně to vypadá, že je to vlčice a přeci jen tu žije hodně vlků, nemusela by tě znát. Já jako fakt nevím, zda tě poslouchat. Navedl jsi mě na sebevražednou misi do smečky a teď chceš abych se kamarádíčkoval s vlčicí? Tak to zkus ne? Může být taková ta, co bude o tobě prohlašovat, jak jsi boží, skvělý a přátelský a ostatní na ní budou koukat jak na i*iota. Oh, to nezní špatně. Vymyslel jsem skvělý plán a ušklíbl se. Pokračoval jsem dál v chůzi. Čím blíže jsem byl, tím bylo jasnější, jak je mladičká. Čerstvé masíčko. Došel jsem blíže a nahodil divnej úsměv, páč jsem se usmívat neuměl a řekl: ,,Ahoj, jsem Norox a mám moc rád vřelá objetíí," přišel jsem k ní, položil jí hlavu na její zátylek a pak se odtáhl. Měl bych hrát podobnýho de*ila jako ten Newlin. Určitě mi to projde, prohodil jsem několikrát ocasem a nevinně zamrkal.

Nehodlal jsem se zdržet na jednom místě, protože takhle dát možnost těm zabedněncům se ke mě dostat? To asi těžko, takže jsem se zase rychle rozeběhl a pokračoval ve svém pokřikování. ,,HAHAHAHAAAAAA, DUUUUUNCAAAAAANNNAAAA JSEEEEEEEMM ZAAAAAABIIIIIILLL!!! ZÁÁÁÁÁAÁÁAÁÁAÁÁÁÁBIIIIIIL JSEEEEEEEEMMMM DUUUUUUUNCAAAAANAAAAAAA, HAHAHAHAAAHAHAHAHAAAAAA...ef.sd.jabakadewhsoun dv..sdf.sdjahh ehehe!" z toho všeho řvaní a smání se jak pošuk, jsem dostal trochu záchvat kašle. Moje hlasivky tohle fakt nedávaly, ale já byl spokojen, protože bych mohl vsadit snad všechny drahokami, co jsem doposud nasbíral, že se to ozývalo celým lesem a já tu ozvěnu slyšel zpátky.
Nakonec jsem zpomalil, protože mi přišlo, že jsem na straně docela už dost daleko od toho pachu, který mi byl snad nejblíž. Byl jsem rozhodnut, že bych měl co nejdřív odejít, ale to by se mi nemohla objevit nějaká šedivka z čistajasna za prdelí, trochu jsem se lek. To tak zku*vená mlha, co tu vším prostupuje a je tak 10x hustější, než normální mlha, fuj, zanadával jsem a dal se do pozoru. Měřila si mě pohledem. Upřímně mi nepřišla, že by cokoli zvládla, ale nepřítele nikdy vlk nesmí podceňovat, ať vypadá sebevíce slabě. Však mě dokázala přeprat tehdy i ta stará rašple. Hned se samozřejmě musela ohnat tím, že tu řvu. Pozvedl jsem obočí, když se pak ještě doptala, zda je to fakt pravda. Olíznul jsem si horní patro zubů. ,,Pojď klidně blíž a očuchej si moji srst. Je jeho smrtí přímo nasáklá," řekl jsem jí s vražedným pohledem v oku a s nebezpečným zalesknutím. Nebyl jsem tak blbej, abych riskoval boj na smečkovém území. Sice tahle smečka mohla mít tak nulanula prd členů, ale stále se to počítalo. ,,Prokousl jsem mu hrdlo, k*etén jeden, a on se pak rozpustil na prach a zmizel," dodal jsem ještě a nakonec se zasmál. Dobře mu tak, bl*ečkovi. Dostal, co si zaslouží. Blbe, nevykecávej se a mazej od tamtud pryč! Couval jsem a dával si bacha an tuhle pi*du, pokud by se o cokoli pokusila. ,,Hele, buď ráda, že takovýho haj*la už dál ve smečce nemáte. Totiž, sestra prý zmordovala odsud jedno vlče, a hádej, co dělal Duncan za vašemi zády? Pachtoval se s mojí sestrou, takže jsem vám vlastně udělal laskavost. Ještě by vás tenhle blbeček zakousnul sám a sestru přivedl jako doprovod, aby vás doje**li," celou dobu, co jsem mluvil, jsem si dával velký bacha na jakýkoli pohyb. Moje uši byly našpicované, moje tělo napnuté a celou dobu jsem postupně couval a na tváři mi hrál takový úšklebek, který v životě ještě rozhodně neviděla. Náhle jsem se v tom otočil a zdrhal pryč, protože jsem rozhodně nic riskovat nehodlal. ,,Jo a moje druhá sestra vám zabila tuším Amnesiu, nebo jak se ta pipka jmenovala. Takže máte někde Newlina v depkách. Vaše smečka vážně hodně rychle hnije, hahahahahhahaaaaaaa," začal jsem se smát a mizet té šedivce z očí. Ty kráso, to bylo o fous, ale tak, rozhodně jsem jí teď dotálně doje*al psychiku, protože dva vlci mrtvý, další někde v depkách... Hahahahaaa, tohle je tak skvělá věc. Musím najít sestry a hned jim říct, v jakých s*ačkách se tahle smečka koupe! zrychlil jsem, abych byl odusd opravdu hodně rychle pryč.

>>Kopretinka

<< Narrské kopce

V hlavě jsem si začal srovnávat myšlenky, protože se celkem bouřily. Potřeboval jsem si prostě ujasnit, jak budu postupovat. Blbost by byla v běhnout do lesa a nebýt připraven. Takže tohle jsem rozhodně chtěl nějak pořešit. Nejdřív prostě budu na hranicích, očuchám a nasaju všechny pachy okolo a pak teda vejdu dovnitř. Nepůjdu daleko, aby neměly šanci hned na mě zaútočit a zařvu z plných plic, že jsem zabil Duncana. Okay, to zní jako plán. Přišlo mi to docela logické. Teda dobře, když opomenu tu číst, že běžím do smečky jim tady vykdákat, že jsem jim zabil člena, tak to rozhodně logické není. Hlavně jako rozhodně tohle postrádá jakýkoli smysl a sám nechápu, co vlastně si tím hodlám dokázat, ale ten de*ilní hlas v mé hlavě se mě rozhodl přesvědčit a já ho nakonec poslechl. A teď jen přemýšlet, kdo z nás je větší i*iot. No, nehodlal jsem se tím zabývat. Musím to brát pozitivně. Trochu si tu zjistím, jak na tom smečka je a budu moci informace předat své rodině.
Doběhl jsem k hranicím, a jak jsem přesně plánoval, tak jsem na nich zastavil. Použil jsem svůj úžasný čumák, který chytal hodně pachů, teda kdyby nějaký vůbec byli. Hodně slabě to tu smrdělo tím tlustop*dem. Hlavně se s jeho pachem pojil takový divný smrad. Jako kdyby se jednalo o zatuchlinu, takže jsem se zamračil. Co se tady dop*dele dělo? ale to jsem jen mohl v hlavě vytvářet scénáře a určitě bych to neuhodl. Každopádně dobrá zpráva je, že on tu nebyl. Hlavně co mě asi nejvíce vykolejilo, byla ta hnusná mlha, která mi zabraňovala vidět do toho lesa. No, čuchal jsem dál. Všechny pachy byly tak nějak slabé až tak maximálně na jeden. Hlavně těch pachů bylo žalostně málo na to, že je tohle nějaká velká smečka. Jeden, dva, tři, čyři....pět. Ty kráso, jen pět vlků? Duncan mrtvej, Amnesia mrtvá, Newlin někde v depkách, Tlustop*d v tahu... Mít tu sestry, tak jim dem zabrat území, ku*va taková příležitost. Ale bohužel realita byla taková, že jsem tu byl sám a chtě nechtě na pět vlků fakt nestačím. Takže jsem se nadechl a s úšklebkem jsem vběhl do lesa. Zas*aná mlha. Ho*no vidím, nadával jsem v duchu a jen tiše zavrčel, ale ušel jsem fakt jen kousek. Možná tak nějakých těch 30 metrů od hranic? Nebyl jsem tedy tolik v lese. Trochu jsem si poposkočil na místě, abych rozproudil ten adrenalin v krvi a rozebehl se podél hranicí. To aby neměli šanci případně mě dohnat, a zhluboka se nadechl. ,,ZAAAAAABIL JSEEEEEEM DUNCAAAAAANAAAAAAAAA, HAHAHAHAHAHAAAAAA!!! JÁÁÁÁÁÁ JSEEEEEME ZÁÁÁÁÁÁBIIIIL DDDUUUNCAAAAAANAAAA!! CHCHACHACHAAAAAAAA, VY CETKYYYYY!!! VAAAAŘÍÍÍÍ SE VÁÁÁÁM V PEEEEKLEEEEE, BLEEEEEEČEEEEEEK!! " křičel jsem, že se to muselo rozléhat celým lesem. Hlavně ta blbá mlha nějak zhoustla a já málem narazil do stromu, takže jsem ještě křikl: ,,Kurva," které ale už nebylo tolik slyšet. Musel jsem prudce zabrzdit. No, každopádně já z toho měl rozhodně prdel. Nikdo mi totiž nemohl nic udělat, jelikož tahle smečka byla jistojistě mrtvá.

Nevím ani, kolik času uběhlo, ale koukal jsem se na ten les dlouho a v hlavě se snažil přemýšlet nad plánem, co vlastně udělám a jak jim oznámím, že jsem zabil Duncana tak, abych nepřišel o život. Ale tím bych zabil dvě mouchy jednou ranou, když vlastně o té smrti přemýšlím, ne? Ale nechci těm bl*ečkům udělat radost. Jenže v tom jsem ucítil ve vzduchu známý pach. Nedokázal jsem si ho ale přiřadit, protože za tu dobu, co jsem tady, jsem potkal až moc vlků, abych si tenhle pach dokázal zařadit. Otočil jsem se a okem jsem zamžoural do dálky. Přicházeli sem rovnou dva vlci a pomalu se ke mě blížili, ale nakonec se zastavili. Dívali se mým směrem. Nah, teď fakt nemám náladu řešit další magiče. Potřebuji vyřešit tu smečku a pak až....oh, ta tmavě hnědá. Počkat. Soustředil jsem se a jak jsem žmoural do dálky, začal jsem se k nim blížit a postupně mi docázelo, o koho šlo. V mém oku se zalesklo a já se škodolibě pousmál. Nějak jsem ignoroval toho druhýho. Ten mě fakt nezajímal. Hlavně z nějakého důvodu mi přišel hrozn slabej, jak tam vedle ní stál, jako kdyby ho měla chránit. Hlavně ona smrděla hodně divně. No, ale neřešil jsem. ,,Opět se setkáváme, starucho," řekl jsem hned a olízl si horní patro svých zubů a nakonec spokojeně mlaskl. Mohla si v té blízkosti všimnout mého načervenalého kožichu, který jasně značil, že jsem pravděpodobně někoho zamordoval, protože čerstvé šrámy nebyly a hlavně ze mě nesmrdělo žádné zvíře. Jen samé vlčí pachy. V oku se mi zalesklo. Vypadalo to, že nemá úplně možnost jakkoli reagovat a já využil té příležitosti, otočil se a pošimral jí tak pod nosem svým ocasem, který jsem rychle stáhl, avšak pár chloupků mi přitom upadlo. ,,Chtěla by sis kousnout?" řekl jsem a nahlas se zasmál, jak kdyby mě právě pustili z blázince. Ty dva jsou úplně nasáklý pachy. Musí spolu něco mít. Plus ona fakt smrdí divně, takžeee... udělal jsem pár kroků vzad. ,,Můžeš tohle prohlásit za svůj šťastný den," řekl jsem hned na to potišeji s upřeným pohledem do jejích očí. Tahle rozhodně bude na mém listě budoucích rozhožek. Neskutečně mě se*e. Na místě jsem se otočil a odcházel od nich pryč. Moje hlava nějak nepobírala, jak mě tahle mohla tehdy přemoci. Pravděpodobně jsem měl jeden ze slabších dnů. No rozhodně budu muset makat na svých znalostech o magii a tuhle babku jednou provždy poslat za Smrtí.

>> Sarumen

<< Třešňový háj (přes řeku Tenebrae)

Nakonec jsem se dal do běhu. Potřeboval jsem upustit trochu páru z toho všeho přemýšlení nad Styx a nad svou vlasntí možnou smrtí. Hlavně jsem měl přeci teď lepší věci na práci a to zjisti, jak se těm blbečkům v jižní smečce daří a nadělat jim v lese paseku.
Proběhl jsem skrz řeku. Našel jsem si místo, kde se dalo mnohem pohodlněji přejít a nijak více se ve své cestě nezdržoval. Kopce se čím dál tím víc blížily na dohled a já jsem tím pádem byl čím dál blíže místu, kam jsem chtěl dorazit. Když už jsem byl skoro u těch kopců, zpomalil jsem do kroku. Už nebylo třeba se zbytečně namáhat během. Hlavně jsem potřeboval mít trochu síly, když jsem hodlal vstoupit do té smečky. Stočil jsem tedy svůj zrak na ten les a zkoumal ho radši z dálky. Jasný, takhle vlk nic nezjistí, ale kdyby přeci jen náhodou se cokoli dělo, jsem si jistý, že bych to sem slyšel. Tak daleko jsem od nich fakt nebyl. Hlavně z téhle dálky jsem mohl vidět tu hustou mlhu prostupující les. Nechápal jsem, proč tam vlastně žijí za těchto podmínek. Ale tak, oni jsou fakt natvrdlý. Evidentně by žily i někde v močálech. Oh, počkat, tam už jedna smečka vlastně byla. Ha, blbečci. Pomyslel jsem si. Pak můj zrak upoutalo nebe. Začalo se stmívat a konečně ustoupilo i sněžení. A celkově mi přišlo, že s příchodem noci se zvedla teplota. Hm, že by konečně nastalo jaro? Už bylo na čase.

<< Vyhlídka

Sice jsem měl jasně dan cíl, ale nějak se mi to nechtělo hned pokoušet. Rozhodl jsem se proto, že bude lepší, když na les půjdu z jiné strany, než ze strany jezera. Z nějakého důvodu jsem si usmyslel, že ta strana je více frekventovaná. No aby ještě ne, když je blízko k té obrovské planině, kde se toulá spousta vlků, ale pokud si pamatuji dobře, ten les je blízko těch divnej písčitech kopců, kde sídlí Život. Měl jsem vlastně celkem chuť poškádlit Života a ukázat mu, jaké dílo jsem tu zatím vykonal. Že jsem mu tu celkem nadělal paseku, ael byl jsem si jist, že on už si toho dávno všiml, když si bral duše toho pošuka a toho malého smráděte. Stejně by mě zajímalo, kam se vlastně dostali a co teď zažívají. Možná... by nebylo od věci umřít taky? Riskuji tím, že chcípnu na dobro? Možná, ale já vím, že Život se jen tak nikoho nezbaví, ať je vlk jaký chce. Mlsně jsem se olízl a pokračoval dál ve své cestě. Rozhodně jsem potřeboval tu myšlenku nějak lépe rozvést. Nehodlal jsem se nechat zabít někým, kdo mi ležel v žaludku, jako například ta hnědá nána, tlusťoch z jihu, pošuk až se vrátí z návštěvy od Smrti a nebo ten rozpůlenej. Musel to prostě udělat někdo, komu jsem věřil a to je hned jasný, kdo by to měl být. Tasa to ale neudělá a u Styx si myslím, že bych jí nemusel přemlouvat dlouho. Pravděpodobně mě stejně už vnitřně zavrhla podle těch reakcí, co měla. Už jsou jí ostatní mnohem bližší než jsem kdy mohl být asi já. A sere mě to. Že na nás tak rychle zanevřela. Zastřihl jsem ušima a prohodil ocasem. Na okamžik jsem se položil do sněhu a rozhodl se v něm vyválet. Bylo na mě více vidět krve než mé réálné srsti. Sníh sice moc z toho nesundal, ale přeci jen se mi to nakonec podařilo a moje šedo bílá barva srsti byla konečně více vidět. Zvedl jsem se a pak pochodoval dál.

>> Narrské kopce

<< Východní Galtavar (přes propadlinu)

Nikam jsem nespěchal, neměl jsem cíl. Momentálně jsem byl velice zahlouben do svých myšlenek a já věděl, že jsem měl někoho, kdo bude mým společníkem. Jsme si se Styx neskutečně rozdílní. Nevěřím ji to, co říkala. Nevěřím ji, že dále zůstala ve víře naší ideologie. Samozřejmě, že ne. Však je to na ní vidět a hlavně sis sám všiml, že smrděla velkým množstvím pachů. Buď se někde usadila taky, jako de*il Rigel a nebo je v nějaké velké skupince tuláků, ale magičů. Rychle si zvykla na ten život tady. Já si stále nedokážu zyknout a to jsem se sám docela dost změnil v přemýšlení nad věcmi a nad magií, ale že mi to trvalo. To teda. Musel se ti objevit tvůj mrtvej brácha. Hej, nedokážeš uznat pokrok nebo co? Jo, jen je neskutečný, jak moc ti to trvá. Jdi radši třeba do p*dele. Ocenit umíš leda tak hovno. Takže plán, že mám s kým si o tom pokecat šel velice rychle do zeleného háje. Tiše jsem zavrčel. Hlavně jak do toho všeho hustě sněžilo akorát jen více a více dráždilo mojí náladu. Hej ty, nas*anej. Co vypustit páru? Nechceš zaběhnout do té smečky a omrknout situaci? Můžeš se jim rovnou pochlubit, že je mrtvej Duncan a i ta....Amnesia se jmenovala? Budou celkem čumět. Jsi de*il? Abych to tam začal vykřikovat a poštval na sebe toho vražednýho medvěda? Ne díky, zas takový magor nejsem. Aleeee, přeci jen by se ti to líbilo. Vím to, protože jsem tvoje druhé já, takže pojď upustit páru. Ty mě jednou zabiješ, fakt. Jenže budu muset zjistit, jak na tom ta smečka je, než začnu do celého lesa vytrubovat, že jsem ho zabil. Tohle prostě chtělo plán. Nemohl jsem tam na sebevražednou misi. Přeci jen to byla smečka a ne samotný tulák. A byl tam ten černo-bílej medvěd, co mě tehdy tak zamordoval. Rozhodně jsem s tímhle musel být opatrnější, ale jo... to by se mi líbilo. Ukázat jim, že jsem jim to vrátil zpátky, že mám lehce navrh.
Přede mnou se tyčilo pohoří. SKvělý místo, když takhle začalo sněžit, jenže obcházení by trvalo ještě déle a já měl teď nový plán. Nový plán, který zažene myšlenky na Styx a já upustím páru.

>> Třešňový háj (přes midiam)

// úplně v pohodě, já toho mám do školy víc než jsem čekala, takže pardon za zdržení

Polkl jsem a hodlal jsem si ukousnout další část toho malého srdíčka, když v tom přiběhla Tasa a s chutí začaka okusovat maso toho parchanta, kterého jsme zabili. Ta její nadšenost mě zaujala, že jsem jí jen tak pozoroval. Jenže v tom jsem začal cítit hnilobný puch z mé huby. Zamračil jsem se a vyplázl jazyk. Díval jsem se na Tasu, která vypadala taky zaraženě. Nakonec maso vyplivla a začala říkat něco o tom, že se jejich maso rychle kazí. V mém žaludku se ten kousek srdce divně převracel a dělal mi pěkný potíže. Snažil se dostat ven. Ten hnusný zápas jsem cítil snad stokrát víc, než normálně, tudíž jsem udělal přesně to samé, co teď udělala Tasa. Otočil jsem se a vyvrhl snězenou část ven. Přišlo mi, jak když jsem sežral plíseň. Otrávené maso, které bylo několik měsíců staré na přímém slunci. Takhle hnusný pocit jsem měl v hubě. Hned jsem se pustil do žraní čistého sněhu, který byl okolo. ,,Mlehlhml" vydával jsem u toho zvuk, protože se mi pořád zvedal žaludek. Tohle se nám nikdy nestalo, aby to maso chutnalo takhle hnusně zkaženě. Zatracená magie! Byl jsem nasraný. Hlavně do toho všeho začalo hustě sněžit, takže jsem se jen podíval na to místo, kde byla ta mrtvolka a proklínal tiše tuhle magií promořenou zemi. Tělo se celé rozpadlo a zmizelo. Tasa byla zmatená a já se na ni jen podíval a pronesl: ,,O tomhle celou dobu mluvím. Oni prostě zmizí." Odplyvnul jsem si a pak jsem se věnoval Styx, protože té jsem řekl o úmrtí Duncana. Musela to vědět hned. Nehodlal jsem nijak riskovat fakt, že se to k ní donese z druhé ruky.
K mému překvapení nijak nereagovala, ale její výraz byl podivně prázdný. Naklonil jsem hlavu a jen se jí díval do tváře, která byla mrtvolně nehybná. Otočil jsem se směrem k Tase, která si toho taky všimla a vypadala vylekaně. Chápal jsem její pocity, ale na sobě jsem to nedal nijak najevo. Popravdě mě tohle divné ticho a její nereagování děsilo víc než kdyby mě zavrhla. Ale, co jsem jako mohl dělat? Stalo se to a ona by se to stejně dozvěděla. Lepší hned, než později.
Nakonec reagovala podivně pozitivně. Jak kdyby se nad tím ani nepozastavila. S její další větou jsem souhlasil, ale nedával jsem najevo ani ten souhlas. I když... ,,Ne všichni," dodal jsem. Chtěl jsem jí tím ukázat, že jsem došel k jisté změně mého přemýšlení a uznával jsem, že určití magiči se vlastně mohou hodit. Ale dál jsem to nijak nerozváděl. Tasa jen potvrdila, že jeho zabití vlastně bylo dobře. Když to tak vezmu, za tu krátkou chvíli jsme zabili a poslali na onen svět dva vlky a jedno malé vlče. Musel jsem se pousmát. Tohle mě celkem těšilo. Je vidět, že jsme posilnili, ale potřebujeme zesílit více. Nenechám nás už dále terorizovat, ale o tom holky nevěděly. Nehodlal jsem tuhle část svých plánů komukoli říkat.
Styx vyhrabal z pod sněhu kamzíka. Oznámila, že ho ulovila s Rez a já pozvedl obočí, když mi došlo, že to byla ta šedivka. ,,Tu tvojí Rez jsem potkal předtím, než jsem sem přiběhl," řekl jsem a podíval se na ni. Přiblížil jsem se ke kamzíkovi a urval si kus, abych zahnal tu pachuť v hubě. Začal jsem to přežvykovat v hubě a nakonec spolkl. ,,Byl tebou celá nasáklá, tak jsem se jí zeptal, co má co dočinění s tebou. Nevypadala totiž nijak zmordovaně, ovšem ani silně, aby tě jen tak přemohla. Došlo mi, že je to ta vlčice, o které si mi jednou vyprávěla," řekl jsem a urval jsem si další kus, který jsem si podržel mezi tlapky. Zase přežvykoval a nakonec polkl. Olízl jsem si horní patro zubů a pokračoval. ,,Té jsem nic neudělal. Nechal jsem jí být, protože vím, jak jsi tehdy o ní vyloženě básnila. Ale řekl jsem jí, že pokud tě jakoli zneužije, využije, stanu se její noční můrou." Díval jsem se Styx svým okem do očí. S Duncanem jsem měl osobní problémy a toho de*ila jsem prostě nenáviděl, ale tahle mi nepřišla v ničem "zlá". Rozhodně se s ní budu muset poznat víc a promluvit si. Chci zjistit, co to je za vlka sám a ne od Styx. Dokousal jsem poslední sousto, co jsem si odkousl a pak se opět na ni zaměřil. ,,Hele, je mi jedno, jak moc si s ní blízká. Nebo zda to vše děláš pro to, abys z ní vypáčila nějaké informace, je mi to jedno. Jen... *povzdech* dávej si prosím pozor," dodal jsem. Magičům jsem nevěřil, ač byli výjimky co se i mě líbily, nikomu jsem nehodlal jsem jim věřit. Ne tolik, jako svým sourozencům. A ať si Styx prošla čímkoli, ať ji věří nebo ne, doufal jsem jen, že si bude dávat pozor.
V tom nás vyrušila Tasa, která jí začala zpívat. Já jsem se otočil a poodešel dál a díval se na ty dvě. Zasněně jsem na ně hleděl, myšlenky mimo. Podíval jsem se záměrně na Styx. Doufám, že se jí daří dobře mezi všemi těmi magiči. Jak jsem se tak nějak na ni díval z dálky a díval se na ty křídla, peříčka a její pohled, všechno se změnilo. Ona se změnila. Na okamžik jsem sklopil pohled a podíval se na své krvavé tlapky, kvavou hruď. A já zůstal stejný. Naše světy se lišily. Ona ten svůj už kompletně přijala, ač mohla sice říkat, že by magiči měli vymřít, byla jimi obklopena až moc na to, aby je opravdu všechny chtěla zahubit. Jsme odlišní, zastřihl jsem ušima a pozvedl hlavu. Tasa se vyjádřila, že si jde odběhnout napít, ale bylo mi jasný, že opět nastává naše loučení. Já už zůstal na místě a jen jsem se díval na Tasinin zadek, jak mizí. Pak jsem se opět podíval na Styx. Mohl jsem cítit cokoli jsem cítil. Ona mi prostě byla nejblíž a já prostě nechtěl, aby si ublížila jakkoli. Ale ona přeci sama věděla moc dobře, co má dělat, čemu se vyhnout a na co si dávat pozor. Já jsem jen mohl z dálky koukat, jak se jí daří. Cítil jsem tu propast mezi námi, která za tu dobu, co jsme se zde objevili, se mezi námi vytvořila. Ale stále mi na ní záleželo, ač jsem na ni mohl být nas*aný jakkoli. Ušklíbl jsem se, ale tohle byl spíš úšklebek, který se více podobal úsměvu. ,,Ať se ti daří, sestro," řekl jsem a jen jsem se otočil.

>> Vyhlídka