Gallirea - Příspěvky uživatele

// taky se přidám k ostatním a moc děkuji za tuhle akcičku!

ač jsem nefrektařila, i tak mě to moc bavilo a byla jsem zvědavá, zda se mi riskovat vyplatí (well, asi se budu držet toho, že čím méně, tím lépe, protože za Eloru snad mohlo být tak i s těmi darovanými kolem 15 lístků :DDDDD (Edit: bolo ich 19!) a Zakar jich měl snad na 100)

Doufám ale také, že ti brzo bude lépe! A všem ostatním gratuluji

Bylo vidět, že to nečekala ani myšlenkou ve své mysli, ale já to už nijak neřešil. Prostě jsem jí nechal bejt, ať se vycáká a vykecá. Čekal jsem jen až se postaví. Nesnášel jsem tu myšlenku, který mi tam druhý hodil. Ale nemohl jsem to riskovat, to mi bylo jasný. Cítil jsem se fakt stísněně, jako kdybych měla být snad navždy uvězněn ve spojení s touhle vlčicí. Kamkoli šla, tam jsem musel i já a byla to opravdu hrozná myšlenka. Neskutečně se mi protivila. Chtěl jsem to mít vyřešené, co nejdřív. ,,A jakto, že víš, kam jít, hm??" zvedl jsem obočí a podíval se na ní. Sice pořád krafala o tom, jak se mnou nechtěla být a že jsem ten nejhorší z mé rodiny. Poznala jen Tasu, tak o čem to zas kecá, prohodil jsem ocasem. Chtěla moje jméno. ,,Norox," řekl jsem jen, když už jsem s ní měl být zaseklý na několik hodin, dní ne-li týdnů. Připouštět si delší čas jsem rozhodně nechtěl.
V tom náhle zmínila, že jí Tasa oznámila o chuti vlčího masa a mě jen zarazilo, že to sama vyzvedla za téma na kecání. Proč jí to zajímá? Má zálusk? zastřihl jsem uchem a vydal se směrem kam ona šla, abychom nemuseli zase zažít to divné tažení. Ovšem jsem byl co nejdál to od ní šlo. ,,Rozhodně je to lepší, jak liška. Popravdě jsem lišku už dlouho neměl, tak nevím," odpověděl jsem jí. Vlastně jsem už zapomněl na vlčí maso. Bylo to už řadu měsíců, kdy jsem ho měl naposledy. To, co jsem sežral tady, se neskutečně rychle zkazilo. ,,A co tě to zajímá? Hodláš žrát vlky taky nebo co?" zamračeně jsem na ni hleděl. Co má ku*va za lubem?

>> Lužiny

Díval jsem se na ní a vlčice si asi myslela, jak mě překecá. Nebo že by mě možná svými ptákovinami, který vypouštěla z huby nějak přesvědčila. Jen jsem na ní čuměl s povytaženým obočím, co si jako tahle nána myslí, když v tom mi došlo, odkud ten pach znám. Největší kecálek pod Sluncem je ten i*iot Newlin a Tasa nedávno zabila tu Amnesii, ne? A pokud je ona nějak spřáhlá s Newlinem, tak proč se do háje bavila s Tasou? Nebo proč z ní smrdí moje sestra? Hlavně tahle nevypadá rozumně jako šedivka, takže bych nevsázel tlapy do ohně, kdyby se ona najednou vyvalila s tím, že Tasu taky miluje, nehodlal jsem však dát nijak najevo, že se mi to spojilo. Ty pachy jsem teď cítil mnohem více zřetelněji a dokázal je od sebe oddělit. Rozhodně musela být nějaká příbuzná toho ukecaného blbečka. Vlastně i ten vzhled nevypadal tolik jinak. ,,Drž už tu svojí hu*u," ohnal jsem se po ní. Na její kecy jsem nebyl vůbec zvědavý, o to víc se ve mně zvedala chuť jí zabít, abych se z téhle proklaté situace dostal.
Zase něco mlela, když v tom najednou řekla, zda si troufám. Dokonce se naježila, vyplázla i jazyk. Pak jako blbka se rozhodla někam jít, jenže nemohla a sedla si rychle na prdel, jak jí to vykolejilo. V momentě, kdy se ne mě otočila, já se odrazil ze svých tlapek a narazil silně do jejího těla z boku. Nemohla to čekat, ani mě vidět, že se nějak připravuji do ní narazit. Musela to být rána, protože i mně hlava zaduněla. Oklepal jsem se a pak jsem k ní jen došel a tlapkou jí tlačil na krk. Přiblížil jsem se blíž k její hlavince. ,,Stále si myslíš, že nemám koule na to, ti cokoli udělat, hmmm?" řekl jsem jízlivě s mírným zavrčením. Kdybys jí zabil, možná sice její tělo zmizí, ale co když to pouto nevymizí a budeš navždy uvězněn v tohle divným stavu? A heleme se, kdo se to po dlouhé době ozval. A najednou kydá moudra, skvělý, ale musel jsem uznat, že má pravdu. Se zavrčením jsem odendal tlapku, přičemž jsem jí celkem silně tlačil na její krk. ,,Fajn, kam teda?" odsekl jsem, protože ona se tak hrnula do toho, někam jít, jako kdyby snad věděla kam. Že by se s ní někro z těch namyšlenejch bl*ečků spojil a řekl jí, kam máme jít? Hlavně když se bude hýbat jen jeden, tak nikam stejně nedojde, musíme oba. Fakt mě tohle s*alo.

Otočil jsem se ještě, abych se koukl, zda opravdu šedivka šla za mnou. Přeci jen mě volala už předtím, ale já jako smyslů zbavený šel prostě dál, za tou vůní, která mě tak táhla. Uviděl jsem jí, jak se kolem rozhlíží. Jsem zvědavý, jak se s těmi informacemi popere. pokud jí na Styx záleží, přehlídne to všechno a vyříkají si to, otočil jsem se zpět na tu šedo-bílou vlčici, která hrozně něčím smrděla. Něčím, co jsem už znal, ale nedokázal jsem přesně určit. Měla na sobě více těch pachů a většinu z nich jsem nějak znal, něco mi to rozhodně říkalo. Počkat...není to smrad Tasy? Pozvedl jsem obočí a podíval se na ní, jak vstávala a krafala něco o tom, že se na to chce podívat sama a hodlala odejít. Tiše jsem zavrčel, protože prostě se mi nelíbilo, kolik vylků tu bylo nasáklými pachami mých sester. Chtěl jsem něco říct, jenže v tom jsem uviděl, že se ta bl*ka nikam nepohla a zůstala na místě a pronesla, co jako dělám. ,,A co jako? Ty nechceš odejít," prohodil jsem a protočil očima a hodlal se vzdálit, když ona nechtěla, jenže jsem se nemohl pohnout taky. Ani krok, ale mohl jsem se pohnout jen blíže k té vlčici. Vyšší síla nás prostě tlačila k sobě. Cítil jsem to po celém svém těle. Zmateně jsem se rozhlížel, ani na zemi nebylo nic, jako třeba nějaký kruh, který nešel projít nebo něco takového. Zavrčel jsem. ,,Co to ku*va," řekl jsem hned a bylo mi jasný, že když je ta vlčice taky zmatená, tak asi to nebude její práce. A v tom jsem si vybavil ty dvě vlčice, které šly vedle sebe. ,,Po*ělaná magie, po*ělaný Život, určitě za to může on," řekl jsem vztekle a prohodil ocasem. Podíval jsem se na tu vlčici, která se ke mně otočila a s úsměvem řekla, že jsme spolu uvízli. ,,Nevím jak ty, ale já z toho fakt dvakrát odvařenej nejsem. Proč ty, ty *ole," procedil jsem skrz zuby a pak mě najednou něco napadlo. Přímo bylo vidět, jak nade mnou svitla žárovka, zajiskřilo mi v oku a já se zeširoka ušklíbl. Udělal jsem krok k ní a olízl si horní část zubů. ,,Možná, když tě zabiju, tak mě to od tebe odpoutá a já budu svobodný, co říkáš? Bude to win win pro obě strany," řekl jsem jízlivým tónem a změřil jsem si jí pohledem. Rozhodně nebypadala, že by měla nějaké silné magie v rukávu a já měl dost sil. Hlavně prostor mezi námi nebyl tak velký, takže bych po ní mohl skočit ve vteřince a byla by tuhá hned.

<< Zarostlý les

Vrčel jsem a snažil se házet svým tělem, ale nic. Prostě se nic nedělo. Pořád jsem šel dál, jak kdyby někde v dáli byl silný magnet. Nezmohl jsem abolutně nic. Maximálně slovně nadávat, ale to mi bylo k ho*nu. Zároveň čím jsem byl blíže, tím více vlků jsem kolem viděl. Zamračil jsem se, protože tu byl přítomný ještě Styxinin pach. Musela tu být taky. Před chvílí, pomyslel jsem si a koukal se po všech možných vlcích. Dokonce mi přišlo, že se nějak k sobě moc mají. Zejména ta dvojice vlčic, co se nedokázaly snad od sebe odtrhnout. Pozvedl jsem obočí. Ty *ole, tady se jako dějou nějaký hromadný orgie? Kam mě to ta pos*aná magie bere? Já chci žrát, jo, fakt jsem byl zklamán, že ta vůně byla blud, protože to fakt šíleně dobře vonělo. Zároveň jsem celým svým tělem cítil takové divné pnutí a napětí zároveň. Nedokázal jsem to ze sebe setřást. Musely to být účinky té magie, co mě tak táhla na tohle místo. Byl jsem zvědav, co se jako bude dít, ale ten pocit, jak jsem lehce ovládán a manipulován ve mně vzedmuli opět tu nechuť vůči magiím. Měl jsem i na okamžik chuť se vyloženě pozvracet. Ale moje tělo prostě nějak nehodlalo reagovat. A jak jsem šel dál, zakopl jsem o nějakou vlčici, co ležela na zemi a asi spala (//Evelyn). Jakože, já věděl, že jdu tím směrem, ale nemohl jsem to zastavit. Ale stejně, co by mě to zajímalo. Mohl jsem zkopnout magiče aniž bych vlastně za to mohl. Takže jsem se jen ušklíbl a prohlédnul si tu oběť mého kopnutí. Počkej, tu zná. Na moje koule, to je ta blbka z minula... ta tu chyběla, uvědomil jsem si, jenže v tom to pnutí přestalo být tak silné, ale stále mi přišlo, že nemám nad sebou kontrolu. No, naštěstí jsem už nikam jít nemusel.

<< Vřešový palouk

Nějak jsem nehleděl na to, zda za mnou Rez běží, nebo ne. Ta vůně byla až skoro oslepující. Byl jsem jak smyslů zbavený. Prostě jsem jen chtěl to maso. Zakousnout se, trhat. Ta lahodná vůně, úplně mi připomínala minulost a to dobré vlčečí maso. Hlasitě mi zakručelo v břiše, ač jsem si teda nemyslel, že bych měl nějak velký hlad. Nedávno jsem totiž jedl, ale prostě masa není nikdy dost. Hlavně tady. Gallirea ho má až přehršle moc. Jsem zvědavý, co to bude. A jak to, že to voní tak moc silně a lákavě? myšlenka se však v mé hlavě dlouho neudržela, protože jsem proste nic kolem toho nechtěl řešit. Pomalu jsem však z běhu přešel do chůze, protože jsem se pomalu blížil k cíli, když v tom mě z toho všeho vytrh pronikavý křik. Byla to Styx, která se z plých plic chtěla dořvat Rez. Otočil jsem se za sebe a vlčice celkem silně zaostávala. Tušil jsem, že se asi budou chtít sejít a spatřit se, popovídat si. Přeci jen ta šedivka měla momentálně tolik otázek, na které mohla zodpovědět jen ona. Srdce mi vynechalo úder a já odvrátil zrak. Našla si někoho jiného. Nechápal jsem, jak jsem v sobě rychle dokázal přijmout fakt, že Styx nakonec nevlastím, ale já jí vlastně nevlastnil nikdy. Ona byla vždy svá. Ona byla cíl, na který jsem nikdy nedosáhl. Potřebuji pryč. A v tom jsem procitl. Sice to všechno hezky vonělo, ale asi by byla blbost, aby to bylo reálné, ovšem moje nohy se pohybovaly sami. Dop*dele, co se to ku*va, snažil jsem se vzdorovat, ale nas svým tělem jsem neměl sílu.

>> Kopce Tary

<< Řeka Midiam (pře Kaskády)

Celkem mě překvapilo, že nakonec se mnou šla. Měl jsem za to, že se mnou už nebude chtít trávit další chvilku, ale možná fakt, že neznala Duncana, tudíž jí to Styx nemohla ještě říct, v ní vyvolal zvědavost natolik velkou, aby se mnou šla na sever. Styxo, do háje. Máš tu vlčici, co se ti vyznala, evidetně ti taky není jedno, a o Duncanovi jí neřekneš? Holub asi nebudeš, ty seš totiž slepice, protočil jsem nad tím oči. Hlavně opět vypadala, že jsem jí vyvedl z rovnováhy. Celé naše setkání vypadalo, že Rez prožívala jeden šok za druhým. Musel jsem se ušklíbnout a zase si olíznout horní část zubů. Ještě mi jen dořekla svůj názor k tomu, kdyby tady nevládl ten uchechtanej bl*eček se Smrtí. Jen jsem na to přikývl, prootže jsem stejně dodat moc nemusel. Ona věděla, nebo mohla alespoň tušit, jaké stanovisko vůči tomu hájím. Co mě ovšem trochu zarazilo je, že mi šedivka řekla, že Styxa před ní nikdy nepoužila magii. Možná se s tím ještě tolik neztotožnila, možná hledala cestu jak magii používat nejméně, ovšem vím, že ona magii má stejně jako já, což jsem ale nechtěl nijak potvrzovat. ,,Bylo by divný, aby se jí změnil kompletně vzhled z vlka na holuba a v sobě neměla nic magického," řekl jsem ovšem jen tak do prázdna.
Co ovšem Rez zajímalo, byl ten Duncan a já jí hodlal říct víc. ,,Zaráží mě, že o něm ještě nevíš. Že se ti Styx nepochlubila," začal jsem. A byla to pravda. Divil jsem se, ale tak možná měla na to nějakou svou taktiku, ale pozdě. Je lepší, aby se to dozvěděla ještě teď, než se někde ten blbeček zjeví. Už je to nějaká doba, co jsem ho zakousl. Je pořád mimo a nebo se vrátil? Jak vůbec vypadá?,,Byl to první vlk, kterého si přivedla k nám a ukázala mi ho, jenže ten jeho ksicht jsem už od začátku nemohl vystát," tiše jsem zavrčel. Pokud jsem fakt někoho nenáviděl, tak to byl on plus všichni ti pos*aní magiči z bývalé smečky. Prohodil jsem ocasem. ,,Patří nebo patřil do jižní smečky. Styx tam jednou zamordovala jedno vlče, kterýmu urvala nebo nějak pohmoždila uši a i přesto, že to bylo vlče jeho smečky, tak se stále střetával se Styx. Z toho důvodu soudím, že tenhle i*iot hraje na obě strany, aby mohl Styx zlákat," fakt jsem ho nesnášel a mohla to slyšet a cítit celým svým tělem. A bylo mi jedno, že se Duncan vrátí. Klidně ho budu zabíjet znovu a znovu, s tím problém nemám. A je mi jedno, jak moc ho Styx zbožňuje nebo ne. Nemůže mě v tomhle zastavit. Mám s ním jiný problémy. ,,Tudíž, pokud ho uvidíš, nenech se zlákat," střihl jsem po ní svým okem s vážností. Sice mi bylo u p*dele, zda se téhle vlčici něco stane, ale pokud Duncan byl miláčkem Styx a Styx taky zbožňovala tuhle vlčici, určitě nastane den, kdy se setkají. A já jen budu doufat, že si tahle šedivka má slova bude pamatovat. V okolí lže kde kdo, ale ona pozná, že já lež nenávidím a celou dobu jí tu říkám pravdu, střihl jsem uchem a pak se soustředil na cestu. Jenže v tom jsem ucítil tak silný závan lahodného masa, že se mi hne seběhly sliny a já normálně zastavil a jen třeštil okem tím směrem. Zhluboka jsem nasál. ,,Ty kráso, cejtíš to?" řekl jsem jen zastřen tou chutí po lahodném mase. A jako kdyby mě v tu chvíli nějaká síla táhla přesně tím směrem a já se víc než nechal. Maso, maso, maso.

>> Zarostlý les (přes močály)

Stál jsem a sem a tam se trochu oklepal. Začala pomalu noc, spíše Slunce zapadalo a celé území se halilo do temné deky. Teplota se nějak udržovala, ale už víc neklesala. Bylo to jasný znamení, že se blíží jaro. Když jsem se podíval na zem, sníh byl takovej divně ztěžklej. Už prostě tál, ale stále se držel. Z toho se zase stane mokrá s*ačka, zvedl jsem jednu tlapku a pak druhou. Začalo to být pěkně mokrý.
Když řekla, že by tu nejspíš bylo lépe, chtěl jsem hned přikývnout a říct, že má pravdu, jenže jsem se zastavil. Něco ve mně mě zastavilo. Opravdu? Všichni s magií jsou egoističní de*ilové, ale kdyby přestala magie, oni by o ní přišli, změnilo by se něco? Vždycky by byl někdo, kdo by se snažil být lepší, kdo by vraždil, mučil. Však i my jsme si to dělali mezi sebou. Zabíjeli jsme náš druh, zamračil jsem se a radši jsem ty myšlenky odehnal. Bylo by tozhodně lépe v tom smyslu, že by se udržel přírodní pořádek. ,,Zachovala by se ta přírodní a přirozená hierarchie. Všechno by bylo...normálnější," řekl jsem nakonec. Prostě nikdo by nebyl nějak mimozemsky nabušený. Jako třeba ten blbeček z té jižní smečky, prohodil jsem ocasem. ,,U Smrti jsem ještě nebyl, ale celkem se těším. Myslím, že díky naší rodině se nenudí," olízl jsem si horní část část zubů a ušklíbl se. Vlastně ještě předtím, než k ní někdy zavítám, chci vidět Rowenu a chci, aby se za mě Smrti nějak přimluvila. Budu jí muset přinutit. ,,Magie je celkově jedem, který ti požírá vnitřní já. Je to nechutná věc, ale bohužel je všude. A když jí chytla Styx, tutově už jí mám i já, fuj," řekl jsem a ošil se. Chtěl jsem před ní vypadat jako ten vlk, co stále zastává názor, že by nikdy nepřipustil v sobě magii. Nechtěl jsem kdykoli připustit, že bych se reálně snažil získat magie a to co nejvíc.
Naše konverzace kolem Styx už končila. Jen jsem přikývl a radši nic nedodával. Nechtěl jsem cokoli téhle vlčici více prozradit. Počkej, to jméno....Rez? Nevím, projela mnou myšlenka. Každopádně jsem jí jen rozhodně chtěl dát najevo, že jí budu tolerovat, ale ať si nemyslí, že si z ní dělám kamarádku. ,,Narozdíl od Duncana tebe hodlám tolerovat. Toho jsem totiž poslal na onen svět. Byl to do dnešní doby Styxinin mazlíček. Tasa je dokonce přichytila v našem úkrytu, jak si to málem rozdali," pronesl jsem, jak kdyby se nechumelilo. ,,Ale tenhle haj*l mě vytáčel už od začátku. Jako kdyby se snažil nás rozeštvat, nalákat Styx k sobě, obmotat si jí kolem prstu a jen se smát, protože asi vycítil, že by mě to hodně namíchlo," pronesl jsem se zavrčením na vzpomínku na toho im*ecila. Tlapkou jsem hrábl do sněhu, abych si trochu procvičil tu zraněnou tlapku, která už vypadala lépe. ,,Ale proč ti to říkám. To, že tě hodlám tolerovat neznamená, že si z tebe hodlám udělat kamarádku. To, co jsem ti řekl u jezera, stále platí. Sice si mi to slíbila, ale já prostě magičům i nemagičům, co nejsou z mé rodiny, nevěřím a aby sis získala nějakou důvěru u mě, to lze hodně těžko," řekl jsem s uchechnutím. I když jsem nečekal, že by o to nějak usilovala. Ale chtěl jsem být k ní přímý, ať ví, na čem u mě je. Doufal jsem, že to vezme a bude to nějak brát. Tohle rozhodně nebyla výhružka. Byla stejně jedna z mála, kterou jsem si místo rodiny "pustil" k tělu.
Nakonec se zeptala, zda chci jít sám. Zastřihl jsem uchem a koukl se do dáli. Netušil jsem, kam bych se měl vydat. ,,Hele, je mi to jedno. Jdu na sever. Pokud jdeš tím směrem, tak klidně můžeš se mnou," pokrčil jsem imaginárně rameny a čekal na její rozhodnutí. Nakonec jsem se vydal směrem na sever.

>> Vřesový palouk (přes kaskády)

Popravdě tohle vykecávání sice bylo fajn, v určitých mezích teda, ale už jsem chtěl zase někam zmizet. Tohle sezení na místě a nic nedělání nebylo pro mě. Potřeboval jsem někam cestovat, nějak se hýbat, takže jsem plánoval od téhle vlčice dřív nebo později vypadnout, ale rozhodně jsem potřeboval z ní vypáčict informaci, jak moc si jsou se Styx blízké. Hlavně jsem doufal, že si nebude myslet, že jsme hned nějací kamarádi. Já kamarády nevedu, kromě sourozenců, řekl jsem si v duchu a poslouchal, co mi říká. Docela jsem se zarazil. ,,A proč bys ty jako nechtěla mít magii? To mě fakt zajímá," přeci jen jsem tu potkal vlka, co rád chaos, ale magie mu nevadila, tlusťoch spíš chtěl vyhubit Borůvku, ale magie mu nevadila, ač vypadal, že by s ní mohl mít taky problém a Rowena vypadá, že pro magii žije. Ona byla první magický vlk, co by souhlasil s vymícením magie. A to si, u mě, u NOROXE, udělala plusový bodík. Hmmm, nakonec ta šedivka asi nebude tak špatná, ale myšlenku jsem hned zahodil. Ještě jsem potřeboval vědět, jak moc si je blízká se Styx.
Každopádně konverzace pokračovala dál. Všiml jsem si, že se nechce zmiňovat o té nenávisti, tak jsem jí nechal. Ale na to jsem se postavil a protáhl se a trochu se oklepal. Všechno mě nějak pobolívalo. Podíval jsem se na tlapku a vypadala už víc v pořádku. Asi byl fakt dobrý nápad chvíli prostě odpočívat a mít to ve sněhu. V tom se rozmluvila o nějaké té vlčici. A musel jsem jí potvrdit, co jsem věděl od Života. Jen ať to všichni vědí. ,,Potvrdil mi to sám Život. Sice tomu pa*chantovi nevěřím ani čumák mezi očima, ale to, jak se údajně stará o ty své tady, tak asi je bude brát zpátky k životu. Prý i nás, protože..." už jsem to radši nedořekl, protože jsem zase tak otevřený k ní být nechtěl. Už tak jsem jí řekl fakt hodně. ,,Bl*eček narušuje vším možný správný chod života," zavrčel jsem si spíš sám pro sebe. Pak začala s tím, že bych měl přeci jen co ztratit a na to jsem se upřímně zasmál. Jenže můj smích nezněl normálně, proste zosobňoval mojí povahu, a ta byla hnusná, jízlivá, drsná a přesně takový můj smích byl. ,,Tím, že bych skoro umřel něco ztratím? Jo, to druhý oko možná, když se to někomu podaří, ale jinak jako z rodiny bych neztratil nikoho. Vrátil bych se, jen asi v horším stavu, ale vrátil. Nic bych neztratil," řekl jsem už bez smíchu jen se svým úšklebkem, který kde komu nahánil hůrzu.
A přišla očekávaná chvíle. Sám jsem zvážnil. Mohla to i cítit. Už jsem se neušklíbal a jen na ní hleděl. Byla nervózní, cítil to na ní. Nejdříve řekla, že vlastně žádný vztah nemají,a le pak, když se rozkecala, překvapení a šok mi byl vidět v mém oku. Miluju ji, znělo mi v hlavě a srdce nějak přestalo bít. Jako, byl jsem v pohodě asi s čímkoli, ale co jsem do háje měl jako dělat s tímhle. Styx není moje, nikdy nebyla...ale měla. Měla být moje, jen já jsem jí měl mít. Vzpomínky, pocity, všechno se mi honilo hlavou. Ten den, kdy jsme se... spojili. Byli jsme jako jeden vlk a já věděl, že jí vlastním, v tu chvíli, jenže pak utekla, odešla a od té doby jsem jí neviděl. Já jsem to pokazil, protože jsem jí od sebe odehnal a nedokázal říct, co cítím. Ona tohle dokázala. Bl*á magička... však jsem věděl, že Styx se až nějak moc kamarádíčkuje s nimi a ... já jí ztratil úplně, usoudil jsem podle reakce, kterou měla, když jsem se zmínil o šedivce. Odvrátil jsem zrak. ,,Nemyslím si, že se cítí kolem tebe....jinak," pronesl jsem. Cítila se vůči mě nějak podobně Styx? Záletí ji na mně? Podle toho, jak jsme se spolu setkali, tak mě asi neodkopla, ale.... otřásl jsem se a obrátil se na tu šedivku. ,,Potřebuji vypadnout," oznámil jsem jí a čekal, co bude její reakce. Tohle všechno bylo až nějak moc těžký.

Nějak jsem už přijmul, že u téhle vlčice jsem se nějak otevřel, ale to z nás samozřejmě automaticky nedělalo přátele. Ale rozhodl jsem se jí tolerovat, protože sama zněla, že chová podobné pocity, které chovám ke své rodině, zejména ke Styx. A jaký rozdíl to dělá mezi ní a Duncanem? Ty kráso, vážně se ptáš na tuhle otázku? Ten se za ní vyloženě honil jen aby si zašpásoval. Ten bl*eček nedokáže nic cítit, jen se snaží ke každému s*át a rozbíjet rodiny. Tahle se snaží alespoň pochopit většinu znás. A už se mě na takové de*iliny neptej, zastřihl jsem ušima. Duncana jsem fakt nesnášel.
Rez mi vysvětlila, že fyzická změna nebyla její vůle. Přikývl jsem. Já to samozřejmě chápal, protože nikdo by přeci nechtěl vypadat jako holub. Jako jistým způsobem je to hustý, ale fakt vypadá jak holub, zavzpomínal jsem na její zjev. v tom zmínila, že vlastně nezná tolik o magii a že vlastně jistým způsobem přiznala, že neumí s magií. Skvělá informace do budoucna, pokud se rozhodne nějak rozprášit naši rodinu, avšak nijak jsem na povrch nezareagoval. ,,Magie je všudypřítomná. To, že Tasa chce magii vyhubit, s tím jsem se do nedávna ztotožňoval, ale aby se vyhubila... to vlastně vůbec nejde. Zabít Život nebo Smrt je nemožné a i kdyby se to podařilo, magie je v samotném jádru téhle země," nakonec jsem se podíval na zem a tiše zavrčel. Štvalo mě to, ale musel jsem se s tím smířit. Rovnováha tu nikdy nenastane, protože magie prostě bude převažovat. Nehodlal jsem jí však dál přiznat své záměry, které se tedy, jak už mohla poznat, trochu odchylovaly od sestry. Nemusela ni dalšího vědět, už takhle jsem jí řekl dost. Možná toho budu později litovat, otočil jsem zrak zpátky na ni. Zrovna mi řekla, že nenávisti rozumí, což jsem zvedl obočí. ,,Jakou nenávist jsi ty zažila?" zeptal jsem se, protože mě to zajímalo. Pokud v tomhle směru mi rozumněla, chtěl jsem vědět jak moc. ,,Já nic jiného neznám a neumím. Moje celé bytí prahne po rvačce, ale máš rozhodně pravdu. Už jsme si tu celkem udělali jméno a zadělali na nepřátelech. Ale upřímně mi to nijak nevadí. Umřít tu stejně vlk nemůže," pokrčil jsem imaginárně rameny a vyloženě dal najevo, jak moc mi je to u zadnice. A mohla rozhodně pochopit, že se smrti nebojím. Pokud přijde, tak přijde, ale já vím, že se vrátím.
Pak se rozmluvila o tom, že Styx hledá spojence. Uznala jsem přikývl a ušklíbl se. Nehodlal jsem jí však přiznávat, že sám hledám vlastně spojence, nebo že už jsme si do party někoho přivzali. Sice možná rozdíl mezi mnou a Styx byl ten, že já jen tak někomu šanci prostě nedával. Tahle měla kliku, že jí to tak táhne ke Styx a Stín, že miluje chaos. A pak ještě Rowena, že má smrt a ten tlustoprd, že chce pozabít svojí smečku, vzpomněl jsem si ještě. Trochu jsem pozvedl opět oboží, když vlastně zdůraznila, že jí dala šanci. ,,A jaký vztah vlastně mezi sebou máte, a prosím, nelži. Nesnáším to. A už s tím, že jsem se ti tu takhle vylil vyloženě si zasloužím pravdu," řekl jsem a díval se na ni. Snažil jsem se odhadnout a měl jsem už jistý dojem, protože jen tak někdo se nebude starat o mojí sestru tolik. Muselo něco mezi nimi být a já to prostě chtěl vědět. ,,Nevím, zda nenávist, spíš možná chtíč po boji, po rvačce," řekl jsem prostě, jako by to bylo jasný jak facka. ,,Myslím, že až si s ní promluvíš, ona ti to vysvětlí."

Seděl jsem tam a sledoval jí, jak jí vše postupně dochází a informace zpracovává. Bylo na jejím postavení těla vidět, že se potýká s tím na mě zaútočit, skolit mě a zabít nebo s sednout poslouchat a více se rozpovídat. Popravdě, tohle vše bylo pro mě nové. Ona je zatím jediným vlkem, kterýmu jsem řekl tolik. Možná fakt, že by mě mohla pochopit tomu hodně napomáhal. Pochopit, je to tvůj soupeř o Styx. Styxu si nikde u nikoho necítil tolik, jako u ní. Ani u toho bl*ečka. Ona se s ní musí pachtovat. To mi došlo bez tebe a možná proto pochopí část mě? Já nevím, okay? Já tady svádím vnitřní boje už nějakou dobu s tebou. Pořád se rvu, vraždím a jo, pořád mě to baví, ale i unavuje. Chci...chci aby mě chápali a chcípli zároveň, žádám toho málo? Prohodil jsem ocasem, ale stále se na ní tím svým okem díval a čekal, až se rozpovídá a nakonec se tak i stalo. Začala tím, že se vlastně Styx, nebo že měla za to, že se změnila. Musel jsem reagovat hned, protože bylo vidět, že hodně pochybuje. ,,Styx se změnila. A myslím, že nikdo to nemůže posoudit lépe než já. Sourozenec, se kterým do nedávna žila 24/7," řekl jsem a odvrátil zrak. Podíval jsem se na vycházející slunce. Bylo to hezké, ač se začaly mračna shlukovat, stále si Slunce razilo cestu. Cítl jsem i, že se oteplilo výrazněji, což jsem uvítal. Jaro se hlásilo. Pak jsem se opět na ni podíval. ,, Změnila se nejen vzhledově se svými křídly, tou podivnou věcí okolo krku, se svými peříčky. Vypadá jak holub," odfrknul jsem si. Mám za sestru holuba, skvělý. V duchu jsem se zasmál, ale nijak jsem to nedal nahlas najevo. ,,Ale změnila se postojem. Všudy přítomná magie nás všechny jistým způsobem změnila, ale u ní bych řekl, že nejvíc. Pachtuje se s vámi, s magiči víc a víc, sotva jí vidím a mohu nalézt. Sice jsem jí teď viděl na chvíli, ale nemohl jsem si s ní tolik popovídat a zjistit více, právě proto, že se...změnila a té změny se sám děsím," řekl jsem upřímně. Pokud stále pochybovala, že lžu, už vlastně nemusela. Začal jsem se jí tu vyzpovídávat víc a víc. Je to fakt, že jí taky na Styx záleží? proběhla mnou myšlenka, kterou později sama potvrdila a já už nějak věděl, kde se nacházím. Rozhodně byly moje myšlenky na správném místě. Ač jsem si stále držel odsup, ač jsem jí sám nedůvěřoval, neznamenalo to však to, že bych nevěřil tomu, co cítí a jak o mé sestře smýšlí. Už to, že tohle všechno ví ode mě, je spíše kvůli tomu, že ona má asi ze všech magičů k mé sestře nejblíž. Každopádně jsem už dál tolik do konverzace nezasahoval a nechal jí mluvit dál. určité její myšlenkové postupy dávali logiku, ale prostě já se s tím neztotožňoval. Ač mohla mít sebe větší pravdu a já jí uznával, nedokázal jsem jen tak přestat prostě žít bez boje.
,,Jako chápu, co tím chceš říct. Nemáme vlastně teď potřebu někoho zabíjet, nemáme už tady ty nepřátele, co nás každým dnem týrali, mučili, nechali vyhladovět a tak dále. Sama asi víš, ale... vlastně nevíš. Nežila jsi v tom, nežila jsi v nenávisti několik let. Té nenávisti se lze těžko zbavit a já se nezbavím nikdy toho chtíče pomstít bratra. Jak sis mohla všimnout, na sourozencích mi záleží, a je mi u p*dele, že tady už nejsou ti, kdo ho zabili, že vlastně zabíjím nevinné. Ta nenávist je ve mně zakořeněna do morku kostí. Přestat bojovat? Přestat se rvát a zabíjet? Co bych dělal? Můj život by...ztratil smysl," zauvažoval jsem nahlas. Vlastně, to jak jsem to říkal nahlas jen umocňovalo to, jak jsem se kolem toho sám cítil. Ano, to je pravda. Baví mě to a ač mě to zároveň velice vyčerpává, já...nemůžu přestat. Prostě to nejde a je mi jedno, že bych někdy měl umřít. Tady se přeci neumírá. Pošlou tě jen někam do háje ke Smrti a pak po nějaké době vyflusnou. Tudíž se nemám čeho tolik bát. Konečně jsem vlastně nacházel ten bod problému. Snažil jsem se celou dobu přemýšlet jako Styx nebo Rigel, kteří prostě jen tak přešli na druhou stranu a krotí se, ale evidetně ani Styx se od toho odvrátit prostě nemůže. A v tom mi to došlo. Podíval jsem se na ní. ,,A asi nebudu sám, kdo má s tím problém," naznačil jsem. tahle vlčice nebyla hloupá a nijak jsem nepochyboval, že by mojí narážku nepochopila. ,,Třeba se snaží změnit, ale zároveň jí taky nejde se prostě zbavit a odprostit se od něčeho, co nám bylo vštěpováno od malička. Já se... změnil a to hodně, ač to nemusí tak vypadat, ale... stále jsem vlastně jistým způsobem stejný, protože to prostě nejde. Že bych nechtěl? Možná," dodal jsem a tak nějak imaginárně pokrčil rameny. A to, za čím jde Tasa, za tím jsem šel ze začátku taky, ale přesně. Tady prostě tu magii nikdo nevyhubí. Je tu moc až moc zakořeněná. zabít Život nebo Smrt prostě nejde...

Seděl jsem tam naproti s magičkou a vedl rozhovory na téma: moje sestra. Chtělo se mi smát, jak je vlastně tohle absurdní, jak se pořád řeší ona, ale zároveň jsem sám chtěl vědět víc. S kým, že se to schází a kdo že jí změnil. Jestli to byla tahle vlčice, nebo někdo jiný, to záviselo od toho, co mi řekne a co z ní patřičně vytáhnu, pokud vůbec něco. Bylo jasné, že mi nevěří už po minulém setkání, nedivil jsem se. Přeci jen jsem jí pohrozil.
Když došlo na vyprávění o tom, co jsme se sestrou udělali vlčeti, její tvář mluvila snad o všem, co se jí honilo hlavou. Dokonce se zvedla, aby jako si asi prosadila svojí, že Styx vlastně není taková, a to mě celkem namíchlo. Je mi u p*dele, jak moc dobře mojí sestru zná, nezná. Ona s námi nezažila naši minulost, srdce se mi rozbušilo hněvem, který jsem pociťoval ze slov od té vlčice, ale nic jsem zatím neudělal. Seděl jsem tam v tichosti a pozoroval její chování. Jenže pak řekla, že se jí zeptá. Ušklíbl jsem se a odvrátil hlavou stranou. oh, jak já měl chuť po téhle vlčici skočit a vyřvat jí do duše, že prostě Styx není taková, jakou si jí vysnila, ale sledoval jsem jí dál. Bylo jasný, že v sobě svádí boj. Nechtěla mi věřit, ale zároveň vím, že jistá část musela vědět, že říkám pravdu. S neutrálním výrazem jsem jí sledoval. Dořekla ještě pár věcí, co měla na srdci a nakonec jsem se postavil taky. Vlastně jak jsem čekal, co všechno řekne, počáteční hněv se dal stranou a já měl celkem neutrální tón. Co bych jí asi dokázal tím, že bych na ní křičel, řval, vrčel, nebo při tom třeba trhal končetiny? Akorát by mi neuvěřila ani můj čumák na ksichtě a zdrhla by za Styx s uplakaným výrazem, že jsem jí zmordoval. Z nějakého důvodu jsem tohle fakt nechtěl, aby se stalo. Už jen kvůli výrazu, který měla, když jsem se o šedivce zmínil. Vypadala, že nebyla tak rozrušená ze smrti Duncana jako z toho, že jsem potkal tuhle šedivku. Chci vědět, co mezi nimi je. Alespoň to vědět... co bych asi s tím udělal? Kdybych jí zabil, stejně by se vrátila a nikdy by tahle vlčice ze života Styx nezmizela. Zastřihl jsem ušima. ,,Hele, je mi úplně jedno, co si o mně myslíš. Jestli jsem násilník, zabiják, i*diot a jiný věci nebo vše najednou. Je mi to u p*dele, ale řeknu ti tři věci," začal jsem a podíval se na ní. Z jednoho oka do druhého, chtěl jsem, aby se na mě dívala a celou dobu sledovala. ,,Ty jsi s námi neprožila minulost a nevíš, co vše se dělo. Zda ti Styx něco vyprávěla, rozhodně vynechala ty nejlepší pestrosti, co jsme zažili, protože z nějakého důvodu ti nechtěla ukázat tuhle stránku sebe. A nebo to asi něčím omlouvala, to je jedno," udělal jsem krok dopředu a díval se jí do očí. Nebylo to nic hrozivého, nebo že bych jí chtěl nějak vystrašit. Jen jsem chtěl tímto krokem jasně nazančit, že si stojím za tím, co říkám. ,,Za druhé, do háje, fakt takovej de*il nejsem, abych si pletl sestry. Hlavně se Styx jsem vždy lovil a s ní jsem táhl vždy za jeden provaz. Nechápu, co si tady namlouváš. Ať jsou sourozenci jací jsou, položil bych za ně život, kdyby bylo nutný. Takže laskavě nepochybuj o mém vztahu k sourozencům a to, že bych si je spletl," pozvedl jsem obočí, protože z nějakého důvodu mě tohle drráždilo nejvíc. Ovšem nijak jsem svůj tôn nezvýšil, nekřičel jsem na ní, jen jsem jí hodlal říct fakta, která byla o mně pravdivá. Pro své sourozence bych udělal cokoli, ale pravděpodobně s mou reputací si to nikdo nedokázal představit. ,,Hlavně, pokud by mi Styx byla jedno, asi bych ti nevyhrožoval," dodal jsem ještě jasně křičící fakt. A mně Styx jedno nebyla, ať se změnila sebevíc, byla to moje sestřička. Moje nejmilejší, ke které mě táhlo nejen sourozenecké pouto, což jsem v sobě prostě už nemohl dál popírat. Bylo to prostě víc. ,,Nebo "nevyhrožoval"... Já nechci, aby se Styx spálila. Jsme v magické zemi, prožila toho tady už tolik, zachránil jsem jí a ona mě, dělali jsme plány a já se prostě.... bojím, že jí někdo něco našeptá do ucha, někdo jí ovlivní magií a půjde od nás pryč. A možná se už tak stalo," odvrátil jsem zrak a podíval se na své tlapky. Až moc jsem se rozmluvil. Vyšlo ze mě tiché zavrčení, které ale bylo směřované na mou osobu. De*ile, takový věci neříkáš nahlas! zatřepal jsem hlavou a pak se na ní opět podíval. ,,A za třetí. Já nikdy nelžu. Jak jsem říkal, mysli si o mně co chceš, ale lháře ze mě fakt nedělej. Jestli tě šokuje to, že prostě zabila vlče, tak se ti asi plně neotevřela. To svědčí i o tom, že před tebou nezabíjela. Proč asi? Styx se mohla změnit, mohla já nevím, se ti projevit jistým způsobem, ale ona žila dlouho v té pos*ané smečce. My všichni. Zabijení je naše nátura, zejména chytání vlčat. A nevím, zda ti něco slíbila, že se třeba změní, protože tím pádem porušila slib. Chytila a zabila vlče," na poslední větě jsem dal důraz. Nakonec jsem se posadil. Řekl jsem fakta, která měla vědět a musela slyšet. ,,Jo a pokud si cítila krev z Tasy. Buď to bylo to vlče, protože ona nás při trhání podporovala a pak si sežrala kousek, a nebo vlčice, kterou zabila neš si dala s námi vlče. Prý se jmenovala Amnesie a byla z jižní smečky," dodal jsem ještě další informaci, když se zmínila o Tase.

Nechal tlapku pod sněhem, aby se studila. Nebylo to nic hrozného, jen prostě menší škrábance, trochu prokousnutá kůže, ale to rozhodně za pár dní sroste a bude okay, jen to bude potřebovat trochu šetřit. Šedivka si všimla a prohodila hlavou směrem k tlapce. Docela jsem si říkal, proč se ptá, protože jí muselo být jasný, že jsem se někde porval, když to křičelo celé mé tělo plné jizev. Nic jiného jsem poslední dny nedělal. ,,Co jiného," řekl jsem a pozvedl obočí. Nehodlal jsem nějak více rozebírat, co se stalo, neměl jsem chuť. Přeci jen to byla takové chvilkové setkání, kdy jsem poslouchal ten svůj de*ilní hlas. Mohl jsem jí zamordovat na místě. Měl jsem lepší nápad. Mohl jsem tě neposlechnout a pro jednou neudělat nic a neřešit existenci magiče. Kdykoli se chomítnu na nějakém uzemí, jdu se rvát. To nedává smysl, prohodil jsem ocasem.
Nakonec se zeptala na údálosti, které vedli po mém odchodu. Zajiskřilo mi v oku a pousmál jsem se. ,,Styx nás volala na jídlo.Ulovila nám totiž vlče," řekl jsem, jak kdyby se nechumelilo, ale sledoval jsem každý její pohyb. Musela o Styx vědět dost, ale zajímalo mě, zda si je tak sní blízká jako tehdy naznačoval její zápach Styxou, zda by jí i tolerovala to, co jsme udělali. ,,Připomněli jsme si naší dávnou hru na přetahovanou. Já vzal za zátylek, Styx za zádel a svými křídly se pořádně opřela. Z vlčete se staly poloviny, ale bohužel se žrát nedalo," vzpomněl jsem si na tu divnou pachuť v hubě a celým svým tělem jsem cítil vibrace, ovšem na povrch nic nebylo vidět. A i svým poznatkem o křídlách se mi opět vybavil obraz mé sestry. Byla prostě jiná. ,,Zajímalo by mě, zda ti někdy ukázala tuhle část sebe," dodal jsem a naklonil hlavu. Chci vědět, jak moc si jsou blízko tyhle dvě.

Ležel jsem tam na zemi a nechal jsem, aby mě myšlenky pohltily. Začal jsem tak nějak pochybovat o všem, co jsem dělal, a to se mi tolik nestávalo. Pravděpodobně jsem vstupoval do období existenční krize, jinak jsem si to nedokázal vysvětlil. Čas ubíhal, nějak jsem neřešil a prostě se jen studil ve sněhu. Chladil jsem si tak i tlapku, kterou mi ta blbka pokousala a smazal trochu ty kapky v tom sněhu. Rozmazal jsem je a tak nějak se díval, jak se to všechno vsakuje a krev pomalu vlastně mizí. V tom mě ale to rozjímání vyrušil pach, který sílil. Nejdřív jsem se rozhodl to ignorovat, když tu budu ležet, tak by mě přeci všichni mohli minout, jenže jsem se zarazil. Tenhle pach mi byl moc povědomí a tak jsem zvedl oči a najednou jí uviděl. Tu šedivku. Zamračil jsem se. Nechtěl jsem být rušen, teď fakt ne a odvrátil jsem pohled. Tím jsem jí rozhodně mohl ukázat, že fakt nemám náladu cokoli řešit, prát se nebo tak, takže jsem jí dával prostor obejít mě a jít dál, ale ona zůstala. Dokonce mi položila otázku a já byl nucen na ní pohlédnout. Možná si chce promluvit a něco mi říct, protože jinak by zaútočila nebo zdrhla. Nezůstala by, aby řešila jen můj blbej den, prolétlo mi hlavou. Radši jsem si sedl, protože bylo možný, že to nebude jen chvilkové setkání. ,,Špatnej den tu mám každý den. Proklatá magická země," řekl jsem napruženě v odpovědi na její otázku.

<< Louka vlčích máků

Šel jsem fakt pomalu. Na to, jak jsem doufal, že pohyb mě zaměstná, mě opravdu nezaměstnal. Pomalý pohyb spíše zaručil, že mojí hlavou probíhalo spousta myšlenek, kterým jsem nemohl uniknout. Hlavou mi vířily slova mrtvého bratra, který se mi nedávno zjevil a přiměl mě jít proti magičům s magií, zjev Styx a fakt, že tu má prostě spoustu vlků, co jí znají a pouští je k tělu, obrazy malého tlusťocha, Roweny a Stína, vlků, který jsem bral za jasné výjimky v této divné magické zemi. Neustále bojování, kterému jsem neunikal, ale s radostí vyhledával, mě už opravdu unavovalo, ale můj hněv stále nebyl plně uspokojen. Smrt Duncana mi sice pomohla na okamžik se cítit jako pán světa, ale ve výsledku se stejně nic nestalo. Vrátí se zpátky, možná už se vrátil, ale nijak mě to...neuspokojilo. Šmejdi se budou vracet pořád. Co jsme ku*va komu udělali, že jsme si zasloužili takhle žít? Pos*aní magiči... byl jsem fakt nas*aný a to hodně. Flákl jsem tou nakousnutou packou do sněhu a trochu sykl bolestí. Pár kapek krve dopadlo do sněhu a já se jen díval, jak se vpíjí. Nikdy nedojdu pokoje, nikdy! posadil jsem se a díval jsem se na ty kapky krve a já po velice dlouhé době, možná poprvé snad ve svém životě, jsem cítil smutek. Smutek z mého života, smutek za život mých sourozenců. Smutek a hněv. Hněv bylo mé druhé já, toho pocitu se snad nikdy nezbavím, ale velký smutek. Poklesly mi trochu uši. Absolutně jsem nevnímal okolí, nevnímal jsem pachy kolem sebe a jen se slepě díval na ty kapky krve, které ze mě padaly. Nesnáším magiče, za to, co nám udělali. Navždy je budu nenávidět, ale to, co se děje tady, za to už si vlastně můžeme....sami, nelíbilo se mi, kam se moje myšlenky derou a tuhle cestou jsem nehodlal kráčet, ale byla to pravda. Bojoval jsem s vlky, kteří nemají co dočinění s naší minulostí a zaslepeně na ně hledím jako na nepřátele na život a na smrt. Máš sice pravdu, ale stejně to nemění nic na tom, že se musí magie vyhubit. Je to něco nechutného. Akorát jen ovlivňují jeden druhého. Sám si viděl, co ta hnědavka svedla, ač s malou úrovní její magie. Dokáží se ti dostat do hlavy, dokáží tě přimět dělat věci, jako ti ukázal Rigel. To jsou věci proti přírodě. Duncan se vrátí z říše mrtvých a bude si dál kráčet mezi živými. No, ty jsi mi ale chytrej a poslední dobou máš fakt úžasné nápady, tak m řekni, jak zbavím svět magie, hmm? Celkem nelogické, ne? A hlavně co mi bratr říkal? Sám litoval, že jsme už dřív nepřišli na způsob, jak ty magie získat. Nikdo nebude čekat, že mám magii, ač je to hnus všech hnusů, má prostě pravdu, ale... Ne, neumím se kamarádíčkovat, neumím na ně koukat jinak, než na nepřátele, ale... už mě to přestává bavit. Cože? Však ty bojuješ-Rád? Jo, ale takhle zase proti sobě poštvu celou zemi. Nechápu, jak to udělala Styx. Naprosto nechápu, jak té jí prochází, že roztrhne vlče vejpůl a pak si může promenádovat mezi vlky a nezabijou jí, nakonec jsem si do toho sněhu lehl.

(mám domluvenou hru s Rez, můžete mě ignorovat)