Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pozvedl jsem obočí. ,,Já neřekl, že uznání svých nedostatků bych měl nějak říkat nahlas. A měla bys být spokojená. Přiznal jsem, že jsi rychlejší, tak co chceš?" štěkl jsem na ní, ale nezavrčel. Teď ne. Bolel mě celej vlk. Jo, zase další stupidní nápad, ale tak co. Ty nápady se na mě lepí jak klíště, čím to bude. No na mě se nekoukej, prohodil jsem ocasem, ale i ten pohyb celkem bolel. Moje svaly začaly celkem tuhnout a já cítil každý pohyb o mnohem více zřetelněji. Tohle bude rozhodně trvat nějak rozchodit. Ale bylo vidět, že jsem v tom nebyl sám. Ona měla taky potíže nějak stát bez toho, aby za každým svým nádechem sykla. Když řekla, že jsem měl i jiné možnosti, nereagoval jsem. Jo, byl jsem si toho vědom, ale zaútočit na ní a rovnou jí třeba urvat ucho a riskovat, že bych si urval svoje? Ne, díky. Stačí, že mám jedno oko v háji, i když už jsem si na ten život dost zvykl. Vlastně, při myšlence na ucho mi v hlavě vyvstala Styx. A hned na to Rez a Stín, protože o nich mluvila a já jsem jí na to nijak neodpověděl. Rozhodně nemusela vědět, že je znám. Stejně mě ale celkem zarazilo, žeje zná...oba. U Rez jsem se nedivil, ta mi přišla, že se dokáže bavit s každým, ale Stína jsem typoval spíše přesně na toho švába, jak se tehdy tak sám popsal. Musím ho najít, došlo mi.
Úšklebek mi však z tváře nezmizel, když začala mluvit o tom, že jí bolí snad celý tělo. Jasně, každý by se po tomhle cítil zmožený a svaly by se hlásily o pozornost, rozhodně to nemusí být- pak však řekla, že jí bolí noha a stou jsem neměl problém, až na zranění. ,,Takže ani taková zranění se nijak na druhého nepřenesou," řekl jsem zamyšleně nahlas a na to se potěšeně, tím divný, strašidelným a jízlívým způsobem, zazubil. To však přerušila se svou blbou poznámkou o vodě a došlo mi, že nám mohla ta labuť zmizet. Podíval jsem se na oblohu. V dáli jsem viděl ještě takový tmavý pohybující se flek. Sakra, zamumlal jsem. ,,K řece to nebude, musíme za tou labutí, či co to bylo," řekl jsem a čekal, až nějak pohne prdelí a my budeme moci jít směrem, kam nás vede, ovšem teď značně pomalu.

>> Březina (pokud budeš chtít jít dál :D )

Samozřejmě jsem mohl čekat reakci, jakou měla. Její hlasitý výbuch se musel rozléhat celým lesem. Popravdě, sám jsem cítil ještě ty zbytky toho adrenalinu, toho dobrého pocitu. Podíval jsem se na ní koutkem oka a sám se ušklíbl a z mé tlamy se vydralo velice tiché uchechnutí. To co se jako teď stalo? No, stočil jsem se zpátky a olíznul si ránu mezitím, co se nějak snažila převalit na bok a postavit se na nohy. Já ještě ležel. Mezitím měla nějaké průpovídky, že neumím přijímat prohru. ,,Já nezastavil kvůli tomu, že bych se nedokázal přenýst přes fakt, že jsi rychlejší. Umím uznat svoje nedostatky," řekl jsem, když jsem si akorát olíznul ránu a snažil se taky vstát. Záda se ozvali tak, že jsem trochu zkřivil tvář bolestí. Jo, tohle budu muset rozhodně rozchodit a nějakou dobu neběžet, otřepal jsem se stejně jako ona, ale ty pohyby do strany mi dávaly celkem zabrat. ,,Zastavil jsem, abych otestoval, zda se zranění jednoho projeví i u druhého, co tě bolí?" zeptal jsem se jí hned, co jsem stál v klidu na místě. Díval jsem se na ní. Bylo vidět, že má natrhnuté víčko, já však nic na své hlavě necítil. To bylo rozhodně dobré znamení. Podíval jsem se jí na nohu, musel jsem se však naklonit. Neměla žádnou tržnou ránu, jako jsem měl já. ,,Povrchová zranení máme každý svoje," konstatoval jsem nahlas a škodolibě se ušklíbl, načež jsem si olízl horní část zubů. To byly velice dobré zprávy, protože to znamenalo, že bych jí mohl natrhnout kožich, pokud mě bude hodně s*át a mně se nic nestane. Avšak netušil jsem, jak vnitřní zranění. ,,Bolí mě záda a mám vyražený dech," řekl jsem přrývavě a na to se zhluboka nadechl.

<< Severní hvozd

Běželi jsme celkem bok po boku. V jednu chvíli vedla ona, pak zase já. Celkem jsme se střídali. Běh byl celkem intenzivní. Vím, že jsme do toho oba dávali dost, protože jsme prostě chtěli být rychlejší, než ten druhý, avšak síly byly celkem vyrovnané. Rozhodně jsem musel uznat, že je v běhu lepší. Pokud bych nebyl nabušený od Života, rozhodně bych na ní za normálních okolností nestačil. Cítil jsem, že za to může jeho "dar". Stejně ho nesnáším, každopádně jsme už nemuseli tak pospíchat. Docela jsme se snadno chytli stopy a mohli rozhodně zpomalit. No, když ona toho tolik chtěla zkoušet, rozhodl jsem se nám dopřád trochu toho nárazovýho šoku. A možná tak zjistit, zda nás budou bolet stejné části, či pokud si jeden něco udělá, zda to bude mít ten druhý. Neříkám, že by to bylo podobný třeba se zabitím, ale alespoň budu moci vědět, jak moc bych jí případně mohl ublížit. Takže jsem se nadechl a prudce zastavil. ("sorry, za lehkou manipulaci") De facto hned, jak jsem zpomalil, šedivka narazila a protože byla ode mě daleko, jak běžela, nátlak jsem úcítil zejména na zádely a vymrštilo mě to. Udělal jsem ve vzduchu kotrmelec a dopadl na zem naštěstí na záda, což mi vyrazilo dech. Samozřejmě to nezůstalo jen tam. Tlak stěny a náš pohyb do různých stran způsobil kutálení. Pravděpodobně jsem si narazil páteř, protože to celkem bolelo a nemohl jsem po celou dobu toho neúnosného kutálení popadnout dech, ale nakonec došlo ke zpomalení a my zastavili. Zrychleně jsem dýchal, celkem mě to bodalo, ale když jsem se nakonec asi tak třikrát zhluboka nadechl, bolest polevila. Ležel jsem na zádech hned vedle šedivky. Moje packy byly ve vzduchu a já se díval na zatažené nebe. Déšť ustál, už nějakou chvíli nepršelo, ale země byla fakt mokrá a lepila se mi na srst, která taky toho měla nasátého hodně. Stočil jsem hlavu k šedivce. Vlastně jsem ani nevěděl, co říct a tak nějak čekal na její reakci. Bude z toho nadšená, bude na mě štěkat, ale ze všeho nejvíc jsem chtěl vědět, zda se jí něco stalo navíc, než to, co jsem cítil já. Nakonec jsem se převalil na druhou stranu na bok a cítil pulzovat svojí ránu na stehně. Podíval jsem se tím směrem. Byla trochu natržená, takže se z ní řinula krev, ale nijak ve velkém množství. Asi se stále nezahojila, každopádně díky tomu, jak jsem byl mokrý to rychle stékalo. Trochu jsem s nohou zahýbal a nebolela tolik, jak jsem se při pohledu na zranění obával. Tak pohoda.

,,No jo, strašně totiž všechny se*e, že zabíjím pro radost," prohodil jsem. Vlastně by mě docela zajímalo, zda z toho není nějak potěšena Smrt, protože být já sourozenec Života a v zemi by se potuloval vlk, jako jsem já, zasypával bych toho vlka dary, že by se z toho pak Život pos*al, jak by byl busy oživováním svých miláčků. Potěšeně jsem se usmál. Nějak moc často myslíš na tu smrt. Možná si jí zobrazuješ moc v pěkných barvách. Kušuj. Procházeli jsme se dál. Všiml jsem si, že začíná být zase noc. Vytvářely se tu všude kolem podivně vypadající stíny. Les byl pro mě vždy takovým tajemným místem, který jsem vyhledával. Otevřené pláně jsem nesnášel. Kořist měla lepší možnosti zdrhnout, já se rozhodně nikde skrýt nemohl, bylo to prostě na hovno. Pak se dala Evelyn do vyprávění, co zažila. Docela jsem se podivil. ,,Tutově výtvor Smrti. Už jí štve, jak si Život tady notuje a vytváří z téhle země sluníčkové místo. Well, už vlastně tak sluníčkové není," olíznul jsem se. Alespoň co jsem tak slyšel, tak jsou tu vlci moc... hodní. Války tu nejsou, nic takového tu neexistuje. Být hodný, milý má taky své nedostatky. Nic netrvá věčně, takže ani ten "mír" co tu všichni mají. ,,Nám? To se stalo více vlkům?" zeptal jsem se. Takže jiným se dějou věci skupinově a na mě se útočí přímo? De*ilní Život. Jen aby to náhodou nebyla smrt. Drž hubu, švihl jsem ocasem. Pak zmínila něco o tom, že by mi Smrt asi seděla. ,,Mluví z tebe zkušenosti?" podíval jsem se na ní. Mohla by mi potvrdit, jaká vlastně Smrt je, zda si jí v hlavě moc neidealizuji.
Pak ale zkusila něco, co si zkoušel neměla. Myslela si, že když jsem najednou trochu pookřál a sám se vyptával, může být více přátelská. Naznačila něco o otírání se a přiblížila se. A já to nehodlal nechat jen tak být. Udělal jsem prudký pohyb z boku a tak jsem svým levým bokem narazil do ní. Jako kdybychom hráli šťouchanou, jen se musela trochu zapotácet, takže jsem si dával bacha, aby mě pomyslná hranice nesmetla. Ušklíbl jsem se. ,,Ne, pořád smrdíš hůř než já," řekl jsem. A až se vzpamatovala, pokračoval v cestě.
V tom jsem si všiml podivného stínu. Jako kdyby to byla...labuď? Co ta ku*va dělá v lese? Jenže v tom se ten stín pohnul. Byla to celkem velká labuť a něco mi říkalo, že bychom se měli za ní vydat. Nabrala celkem rychlost. Podíval jsem se na Evelyn. ,,Pohni tou prdelí, musíme za ní," řekl jsem a jakmile se šedivka vzpamatovala, tak jsem stejným tempem vyrazil az tím stínem. ,,Chtěla si závod, tak ho máš," řekl jsem, abych tu blbku nějak namotivoval a mohla zabrat.

>> Liščí nory

Jak jsem se začali procházet v lese, hvozdě nebo co to bylo, déšť trochu ustál, protože to blokovaly stromy. Což jsem bral jako pozitivum na tomhle všem, protože ač jsem neměl křídla, peří a jiný tyhle ptákoviny, rozhodně jsem se cítil jako promoklá slepice. To bude schnout dlouho, opět jsem se oklepal a tak ohodil šedivku. V tom pronesla otázku a hned navázala s vysvětlením. Trochu jsem se podivil nad zombíky, protože to jsem si fakt nedokázal představit, co to jako mohlo znamenat. Nebo spíš koho myslela. Švihl jsem ocasem a na okamžik se zamyslel. Z čista jasna se přede mnou zjevil zelenáč, vzplanul les, což se ukázalo být iluze, uviděl jsem svého mrtvého bratra. Těch věcí je celkem dost, vzpomněl jsem si. Dokonce se mi vybavila i vzpomínka na tu zubatku, s níž se něco stalo a já stále nevěděl, co přesně to bylo. Každopádně jsem dostal menší tik v oku, takže jsem musel zamrkat. ,,Jo, pár věcí se stalo. Přišlo mi, že jsou přímo mířené na mě, protože v okolí většinou nikdo nebyl," řekl jsem hned s tichým zavrčením, protože za to musel stoprocentně ten i*iot na obláčku. Každopádně jsem věděl, že budu muset nějak uspokojit její zvědavost, takže jsem hodlal vypustit trochu detailu. ,,Najednou začal hořet celý les. Cítil jsem žár, to teplo, přeskočil jsem hořící kládu, ale byla to iluze," pověděl jsem jí svojí zkušenost. Nehodlal jsem však říkat nic dál. ,,Zombíky? Jako vlky?" zeptal jsem se, protože ač jsem byl nerad, přeci jen mě to zaujalo.
Pokračovali jsme tím lesem dál a nebyly vůbec žádné náznaky toho, že by tu ti prašivý jezevci byly. Nejradši bych je na místě roztrhal, až je uvidím, ale stejně jsem nějak tušil, že za tím určitě bude ten bl*eček, co se teď tetelí na svým písečku. V tom se Evelyn zmínila o tom, že díky těm peříčkům může vysoce skákat a pak se hned zeptala, co bych si jako já žádal u smrti. Olízl jsem si horní část zubů a mlaskl. ,,U ní si nic žádat nebudu. Stačila mi návštěva Života abych zjistil, jak jsou naprosto vymaštěný a egoističtí. Hlavně oni mohou za to, jak je to tu prolezlé tou magií a narušují rovnováhu," řekl jsem, jako kdyby to bylo jasné jak facka. A ač já nerad lhal, musel jsem téhle vlčici trochu... přikrášlit svojí pravdu. Za smrtí jsem hodlal jít a zjistit jaký magie mi může dát, ale stále jsem si stál za tím, co jsem šedivce řekl. Takže vlastně pořád říkám pravdu, jen ne úplnou, uvědomil jsem si. To dělám vlastně pořád, ač jsem byl jaký jsem byl, lži jsem fakt nesnášel.
,,Smrdíte jak síra. Prostě takovej štiplavej pach. A ne, fakt podle pachu nedokážu určit, co máš za magii," podíval jsem se na ní. Doufal jsem, že tahle informace jí bude stačit, protože ač jsem chtěl nebo ne, tu hubu prostě nezavřela a já neměl žádné prostředky, jak dalším s*ačkám, co se jí derou z *uby, zamezit v šíření. A't už to skončí.

<< Vřešoviště

Stopa kompletně zmizela a i pach byl slabý. Už jsme vyloženě šli někam, kam nám intuice říkala. A teda dost jsem pochyboval, že šedivka je do hledání těch škodlivců stejně zapálená jak do závodu se mnou. ,,Soustřeď se teď na cestu a neřeš blbosti. Ti jezevci zmizeli," řekl jsem a švihl ocasem tak, že jsem jí flákl do zadku. Však se tu občas stávalo, že jeden do druhého narazil. Měli jsem fakt malý prostor. Jenže o na o tom závodení prostě musela mlít. Naštvaně jsem si odfrkl. Říkala něco o tom, jak si jako dovolím říkat, že by podváděla. Žádnému magičovi nejde věřit. A hlavně nemám oči všude, může je použít a vymlouvat se, že to neudělala. Ovšem nápad se jí zalíbil, když jsem řekl, že až se z toho dostaneme, dáme si závod. Už teď jsem věděl, že prostě bude o něco rychlejší, ale chtělo to jen moment překvapení. ,,Platí," řekl jsem pouze a více se k tomu nevracel. Hlavně už vůbec ne k nápadu, že bychom "blbli" v téhle bublině.
Když jsme si povídali o Tase, došlo mi, že vlastně nemusí úplně tak kecat. Stačilo hrát jen hru toho, že co říká Tasa je pravda. Pokud si v hlavě usmyslela, že je to nemagička, tak asi byla snažší na to přistoupit než jí přesvědčovat, usoudil jsem. Sice pak řekla, že si to užily, ale o tom jsem pochyboval. Sice teď nemusela nic Tase udělat. Měla rozhodně možnost, protože kvůli ní se určitě Newlin válel v jezeře svých slz, ale rozhodně to neznamenalo, že až se jí znovu objeví ta možnost, něco Tase udělá. Rozhodně jí budu muset varovat. A nebo jí tak zmrzačit, aby si to nedovolila, usoudil jsem. Tohle jsem však už nahlas neříkal.
Přešla řeč na ty její křidélka. Svěřila se, že si o ně zažádala u Smrti. ,,Ha, proč by sis něco takového žádala u smrti?" výsměšně jsem se na ní podíval. Jakej ku*va vlk, by si žádal o.. jasně, je to Evelyn. Ta normální není, to jsem zjistil, zajímalo mě však, proč. Každopádně další dobrá informace. Dá se u ní žádat téměř o každou číčovinu. Avšak netušil jsem, jestli jsou na to nějaká omezení. A to rozhodně hodlám zjistit. Jednou za ní zajdu a seženu, co potřebuji. ,,Magiči smrdí... nah, to se nedá úplně spicifikovat," zastřihl jsem uchem. Opravdu jsem nedokázal tu vůni popsat. Byla fakt specifická.
Nakonec jsme zpomalili a rozhlíželi se. Ti blbečci samozřejmě nikde nebyli, ale les to byl velký, takže jsme měli co dělat. Fakt skvělý. Mohou být kdekoli, olízl jsem si horní patro zubů.

<< Březina

Jak jsem si myslela, že déšť přestal, tak to velký ho*no. Ono začalo snad chcát ještě více. Nehodlal jsem se ale počasím nějak více frustrovat. Tahle celá situace byla na hlavu. Koho jako do p*dele mohlo napadnout něco takového? Jaký smysl tohle má? To se ten hulvát fakt tak neskuteně nusí, že mu nestačí to samotné narušování koloběhu, ale musí náhodně vlky spojovat a s*át se jim do života? Nespokojeně jsem švihl ocasem a rozhlížel se. Trochu se mi už pachy tříštily, ale nepřišlo mi, že by dělaly nějaké zatáčky a snažily se nás jakkoli zmást. Vypadalo to, že nás vedou jedním směrem, protože jsme tolik z trajektorie nevybočovali.
V tom se ta šedivka začala ohánět tím, že by prý byla mnohem víc rychlejší než já. Pozvedl jsem obočí a prohlédl si jí. Ty malá slepičí křidélka dodávaly na dojmu, že by mohla být rychlejší, ale sám jsem se musel uchechnout při pohledu na ně. Nakonec jsem protočil okem. ,,Jo, a jakmile se rozeběhneme a jeden z nás poběží rychleji, druhý narazí do pomyslný "brány" a oba nás to totálně vymrští...? Ne, díky. To už radši určit nějaký tempo," nehodlal jsem riskovat, že se jeden z nás nějak víc poraní, zbrzdí celkově tuhle cestu a nebo prostě, já nevím jak moc zranění by měli efekt na toho druhýho. ,,A hlavně. Myslím si, že bych ti stačil, pokud bys nepoužívala ty svoje kuřecí křidélka," řekl jsem a hodil očkem po jejíh nohách. ,,Ale dokud jsme v bublině, riskovat to nebudu. Na honěnou si můžeme zahrát, pak," nebezpečně se mi zalesklo v oku. Mohla odtušit, jak to myslím a nijak jsem se s tím netajil a ani to nijak neskrýval.
Když bylo téma o Tase, stále jsem jí nevěřil, že Tasa to udělala jen tak. Hlavně potom, jak se obořila s tím, že "není magič" mi to docvaklo. Neměla přeci zbarvený oči a Tasa by na tohle mohla jednoduše naletět. ,,Ahhh, je mi to jasný. Nakukala si jí, že v sobě ten jed nemáš, protože nemáš změněný oči a ona ti to zbaštila," dodal jsem. Hlavně já věděl, že všichni tady jsou magičové. Už kvůli tomu, co řekl Život, a ač toho pa*chanta nesnáším, vím, že on říká pravdu. Jako vlk, co nesnáší lži to prostě poznám. Ale nemohl jsem jí tuhle informaci říct, protože bych tak akorát prozradil, že tím pádem mám i magii já a o tom jsem se s ní fakt povídat nechtěl. ,,Žádný vlk bez magie by se pomalu neproměňoval v kuře. Koluje ti v žilách tenhle jed, který ti to dovoluje se transformovat. A hlavně smrdíš jako magič. Vy magiči máte fakt takovou hnusný specifický zápach, že by se jeden poblil načichat ho více," nakrčil jsem nos. Ač už měla argumenty jakékoli a a't sebevíc ze sebe chtěla dělat nemagičku, já jí na to prostě nehodlal skočit. Měl jsem své zdroje a měl jsem pravdu. O to víc se mi tahle vlčice příčila, jak jednoduše dokázala lhát a nebylo jí to blbé. S takovýma rovnou do propadliny, prohodil jsem ocas a nereflektoval její další poznámku.

>> Severní hvozd

<< Spáleniště

Začal nový den a my se posunuli opět o nějaký kus dál. Stopy však už celkem zmizely a momentálně jsem se mohli spolíhat jen na pach, který i přesto, že hustě pršelo, byl silný. Déšť však začal ustávat, což jsem uvítal, protože už tak jsem byl promoklý na kost. Několikrát jsem se oklepal, protože na mě bylo hodně vody. Hlavně jsme byli skoro pořád ně nějaké otevřené pláni. Už aby to bylo za námi, sakra, prohodil jsem ocasem. Hlavně už je to opět nějaká chvíle, co jsem se pořádně prospal. Ospalost zatím na mě nijak nedoléhala, ale věděl jsem, že to bude jedna z prvních věcí, kterou udělám, až se dostanu z dohledu téhle pošahané vlčice. Zkusila se ohradit s tím, že jsem to byl já, kdo pořád zdržoval a já jen pozvedl obočí. ,,Narozdíl od někoho to přiznám, že jsem zdržoval, ale ty s tím neustálým poskakováním a žvaněním nehorázně brzdíš," opět jsem na ní sekl. Nejraději bych byl, kdyby mohla držet hubu a prostě šlapat. A jediný téma, o kterém bychom se bavili by byli ti zatracení jezevci, nebo co to bylo. Pokud oni budou vědět úplný ho*no, tak mi je u p*dele, že musíme být od sebe jen na krok daleko, ale chytím je a sežeru, nespokojeně jsem mlaskl a snažil se soustředit na cestu, jenže to prostě v její společnosti nešlo. Protočil jsem očima. Ze začátku jsem nehodlal reagovat na její pošťuchování, ale když se zmínila o mé sestře, natočil jsem k ní ucho a poslouchal jsem. Prý jí zkazila idylku s bratrem. Nakonec však řekla, že je s Tasou celkem za dobře, že si pomohli s lovem. Docela jsem se zarazil a to jsem se už na ní i podíval. ,,Ona ti pomohla s lovem? A to mi řekni, cos jí sak*a nakukala? Magičům ona nepomáhá," změřil jsem si jí pohledem. Až potkám Tasu, budu jí muset o Evelyn říct, pomyslel jsem si. Nevím, co se mezi nimy stalo, ale rozhodně jsem Evelyn nevěřil ani to, že je šedá vlčice. Smrděla podlézáctvím. Určitě by se o nás nejraději dozvěděla vše, aby svému bratrovi mohla všechno vykukat a pak se na nás vrhnout. Ha, tak určitě, prohodil jsem ocasem opět, protože ten byl zejména tím deštěm těžký.

>> Vřešoviště

<< Jezevčí les

Šli jsme dál a jak začínala noc, déšť ustával, ale i tak jsme neskutečně nasákli, že jsem se musel oklepávat a sprška tak padla na šedivou. Nijak jsem se neomlouval, protože mi bylo jasný, že jakmile se začne oklepávat ona, sprška dopadne i na mě. Bylo fakt hnusný počasí a s tím, jak hustě pršelo, museli být řeky hodně rozvodněné. Bude lepší se jim vyhnout. Pach těch divnozvířat se docela vytrácel, ale držel se slabý smrad, který jsem byl schopen určit a podle něho jít. Šedivka vypadala, že nedává pozor a pořád se na něco ptá nebo říká. ,,Se sestrou jsme urvali vlče vejpůl. Snažil jsem se sežrat vnitřnosti, ale rychle se zkazily a chutnaly jak kdyby to maso bylo měsíc na slunci, hnus. A pak se taky vypařilo," řekl jsem, jak kdybych mluvil o zajíci nebo o normální stravě pro místní. Nijak mě to nevzrušovalo, ale s*alo mě, že jsem z toho neměl takový požitek, jako bych míval. Pak jí napadlo něco s masochistou. Prohodil jsem ocasem a radši na to nereagoval. De*ilní nápady vznikají v de*ilní hlavě, podíval jsem se jejím směrem a pak se opět věnoval stopám.
Začalo to být těžky, vidět ty stopy stejně jako je cítit. Musíme být rychlejší. V tom mě začala vychvalovat. Na tyhle kecy jsem nebyl zvědavej. Hodlá si mě nadbíhat, což jsem nesnášel. ,,Hele, radši už nemel a pohni prdelí. Vytrácejí se nám stopy," řekl jsem štěkavě na ní a soustředil se na cestu. Jenže to by nebyla šedivka, kdyby opravdu přestala. Pronesla pak nakonec o té smečce, že tam má nevyřízené účty. A já věděl, na co naráží. ,,A ty jsi jako kdo mi přikazovat, co mám dělat? Je mi u p*dele, co máš a nemáš s tou smečkou," obořil jsem se na ní a zvedl obočí. Jestli si myslela, že za tu chvíli, co s ní vedu rozhovory, jsem jako změnil na ní názor, tak by měla hodně rychle brzdit. ,,Já vím, že tam máš toho postiženého bratra. Je z tebe smrdět. A i moje sestra Tasa. Určitě ti řekla, co provedla, hm?" olíznul jsem si horní část zubů, opět. Na další její kecy už jsem radši nereagoval. Musely by mi umřít další mozkový buňky a ty jsem potřeboval pro své přežití.

>> Březina

,,Zabíjení je sice zábava, ale radši bych byl, kdybych si z těch mrtvol mohl i něco sežrat. Takhle se vždy promění v prach a co z toho? Ani si neužiju tu myšlenku, že jejich srdce odbilo naposledy," odpověděl jsem jí na její myšlenku. Ani nevím, proč jsem jí tak vehementně chtěl tvrdit, že radši mrtvý vlk než to neustále trápení, ale ono popravdě oboje mělo svoje kouzlo. Při úplném zabití dosáhneš ultimátního vítězství, ale to mučení a neustále zabíjení pořád dokola je přeci taky fajn. Přívádění jejích nejhorších nočních mur pořád dokola. ,,Že by mi natrhli zadek, se nebojím," s úšklebkem jsem se na ní podíval. Přesně takovým způsobem, jako kdyby se měla bát, co řeknu dalšího. "Víš proč? Ne, že bych byl zrovna ultra silný, nepřemožitelný a takovýhle číčoviny. Vím, že proti mě půjde většina, se kteoru jsem se porval. Jsou tu jedinci silnější než já i bez magií, ale přeci když zemřu, tak se vrátím a myslím, že kvůli tomu si to Život celkem u sebe pos*al, když zavedl pravidlo, že ožije kohokoli jeho v zemi a že "každý má přeci šanci na život". Tím se zapříčinil na tvorbě mě, zrůdy, která se nebojí smrti," zalesklo se mi v očích. A svá slova jsem myslel vážně. Jo, bylo to proti přírodě a nenormální a jo, i já bych uvítal, kdybych prostě zhebl, protože prostě tak to je a tak to chce příroda ku*va, ne? A ano, možná jsem se do té doby trochu bál toho, že prostě pojdu a už ne nevrátím, nebudu moci bránit svojí rodinu, ale od chvíle, co vím, že ta možnost vrácení je, tak to beru jako prokletí téhle země, ale taky jako příležitost. Příležitost, která mě rozhodně nezastaví a požene dál. I přes mrtvoli, švihl jsem ocasem a podíval se, kudy vedou ty stopy. Pak pronesla něco, u čeho si snad myslela, že natrefila na hřebíček. Otočil jsem se opět k ní. ,,Ne, to mě nesejří. Ten, so mi to udělal, ani nevím, kde jemu konec. Jeho smečka je skoro mrtvá, protože jednooho člena jsem abil já, další sestra a bůhví, kdo ještě chcípl, protože v jeho lesu to smrdělo smrtí," řekl jsem s nezáživným tónem. ale pravdu měla. Sejřilo mě, že se ten zatracenej Dunkošnek vrátí a bude mi vočumovat sestru znova. Doufám, že když nejsem schopen zastavit sestru já, udělá to Rez, zastřihl jsem uchem.
Pronesla pak něco o tom, že se vždy umí dostat z nudy ven. Na to jsem už radši ani nereagoval, protože tomu jsem dost věřil. Ta si vystačí poskakovat na místě několik hodin a bude jí to bavit. Stejně by mě zajímalo, jak dlouho tam ten Duncan je a jak dlouho ještě bude, nebo zda se vrátil, pomyslel jsem si. Zaměřil jsem se na stopy. Sice jak pršelo a my dva byli celkem promoklý, bál jsem se, že ty stopy rychle zmizí. Měli bychom pohnout, aby se nevytratily úplně. Čím dřív s touhle blbkou skoncuji, tím lépe. Už se jí chci zbavit. A pak mě nic nebude držet od toho, abych jí dal pořádnou facku a nadělal další jizvy po těle. Možná jí urvu ty její krásná křidélka, podíval jsem se na její nohy a olízl si horní patro zubů, jak často dělávám.
Pak se mě zeptala na zajímavou otázku. Jak by vypadalo moje peklo. Moje peklo... vrátil bych se asi do minulosti a žil v těch válkách, ve kterých jsem se narodil. Viděl umírat svého bratra, rodinu, členy smečky pořád dokola a dokola. Jak bratra upalují za živa, jeho křik, jak trhají matku kořeny na půl, zachvjel jsem se, ale naštěstí to nebylo nějak moc zřetelný. Jen myšlenka na to a chtělo se mi zvracet. Ač jsem vlastně stále s někým bojoval, tak časté jako tehdy to nebylo. Nebál jsem se o jídlo. Tady jsem byl celkem vypasený a konečně nabral svaly a hmotu, jenže když jsem sem přišel, byl jsem jen kost a kůže, vyhublý, vysoký vlk. Musel jsem zabíjet členy naší smečky, sežrat babču a vlčata, protože nebylo jídlo. ,,Jo, pravděpodobně bych se asi pozvracel, kdybych měl skákat na paloučku," odpověděl jsem.

>> Spáleniště

Popravdě jsem úplně zapomněl její jméno. V mé mysli to byla prostě šedivka, která byla bláznivá, lezla mi na nervy a kterou rozhodně někdy v budoucnosti zamorduji, protože tohle, co prostě dělá je tak děsně otravný. Kdyby alepsoň zavřela tu klapačku na chvíli, prohodil jsem ocasem. Věřil jsem, že její největší trest by byl, kdyby jí někdo zavázal hubu. V tu chvíli jsem si celkem přál mít tu možnost jí prostě jen zavřít tu hubu. Riskovat jsem zranení nehodlal. To, že jsem do ní narazil a pocítila to jen ona mohla být jen náhoda. A fakt mě štvalo, jak mám omezené možnosti. Dokud prostě nenajdu ty zpropadená zvířata, nemohu tolik nic dělat. Zas*aná magie, fakt, podíval jsem se směrem, kde mi přišlo, že se něco hnulo, ale nic to nebylo. Už jsem měl z toho halucinace.
Když pak řekla tu myšlenku, kterou jsem sám měl, na okamžik mě zarazilo, zda mi čte myšlenky, ale jak měla žluté oči, mohl jsem jen hádat, jakou magií ona disponuje. A rozhodně se na to nebudu ptát. Ale nijak jsem své zaražení nedal na sobě znát. To by jí totiž až moc uspokojilo. ,,Byl bych radši, kdybych je mohl vyhubit rovnou," řekl jsem jen, což byla rozhodně pravda. Ale když ani to nešlo, tak měla ona pravdu. Mohu se stát jejich noční můrou a kdykoli oni se vrátí, tak je prostě zaskousnu znovu. A já tak docílím svého. Tutově to vlče, co se vrátí, bude pos*ané strachy, nemohl jsem se dočkat, až to vlče zase najdu. Takové zubožené vlče i bez naší pomoci se nevidělo často.
Podíval jsem se na ni. ,,Pro tebe by nejhorší mučení byla právě nuda. Věřím, že by ses z toho nadobro zbláznila," ušklíbl jsem se. Docela by mě zajímalo, jak to tam vypadá, co všechno zažívá nebo zažil ten bl*eček. Rozhodně se z toho musel po*at.
Ta šedivka křičela a křičela, ovšem nic se nedělo. Zkusila pobídnout i mě, ale já jsem si nehodlal vykřičet hlasivky. Hlavně, to jak řvala je muselo určitě vylekat. ,,Prosim tě už drž tu klapačku. Tutově si je vyplašila," zavrčel jsem na ní a pak se najednou podíval na zem. Možná by v těch zbytcích sněhu mohly být nějaké stopy. Pobídl jsem jí hlavou, aby se neloudala a šla. Přeci ona byla tak hrr do toho dobrodružství a do všeho šíleného. Rozhlížel jsem se kolem a snažil se do čenichu nabrat nějaké pachy, ale všechno bylo pryč. Jako kdyby tu bylo mrtvo. Nic se nehýbalo, až na listy, které se skláněly pod těžkými kapkami. Hnusně pršelo až jsem střihl uchem, když mě to bouchalo do hlavy. V tom jsem si všiml stop. Začuchal jsem na stopy a pak si všiml, že vedou ven. Protočil jsem oči. Stopy nebyly tolik čerstvé, ale musely odejít těsně před námi. ,,Skvělý, zdrahli," řekl jsem a podíval se na tu šedivku, jako kdyby to byla její vina. Pak jsem se však opět otočil na ty stopy. ,,Musíme za nima."

<< Lužiny

Blížili jsem se poměrně rychle. Začal jsem více vnímat podivnost tohohle místa. Nedokázal jsem přesně určit o co však šlo. Však jsem sám nerozumněl samotné magii, takže jsem už vůbec nemohl pochopit, co to tady taky divně smrdí. Ale zázrak přeci jen byl ten, že jsem to dokázal odhadnout, nebo vytušit, že tady něco nehraje. Divný to místo, zastřihl jsem uchem a otočil se na vlčici, která se tu předváděla jak prvotřídní šašek. Vlastně až teď jsem si pořádně všiml, že má na nohou divný věci a ty věci, jsou křidélka. Ty kráso, to je nějakej mor nebo co? Další holub? nehodlal jsem však na to poukazovat, ona se přeci jen sama o tom dřív nebo později rozkecá. Poskakovala tu okolo a já jen protočil očima. ,,A kdo zdržuje teď, hmmm?" díval jsem se na ní, protože jsem sem tam musel zastavit, aby nás ta blbka neodhodila do toho divnýho pole a pak do sebe zbytečně naráželi. A já se tomu chtěl vyhnout za každejch okolností.
Když jsem se zeptal na Života, vlastně mě ani nezarazilo, že odpověděla tak, jak odpověděla, když ona byla tak nadšená do každýho dobrodružství. Protočil jsem proto očima. ,,Pffft, není normální. Když prokousneš hrdlo svému protivníkovi a cítíš jeho život unikat a pak se ti před očima rozpadne v prach a divná aura se kolem tebe vytvoří, není to normální. Vědět, co je po smrti? Však se to nikdy nedozvíš, když se vždy vrátíš zpět," řekl jsem podrážděně jejím směrem. Pak dodala, že někteří fakt pojdou. Zvedl jsem obočí. Zatím jsem jen slyšel o tom, že se vždy vrátili zpět a ne, že umřeli úplně. Jenže v tu chvíli mi něco došlo. Počkat... všichni vlci, co jsme zabili my, se vrátili a ti, které jsme nezabili. Nikdo jiný tu nezabíjí vlky, tudíž museli pojít sami od sebe. Stářím, nemocí.. zalesklo se mi v oku. Ale nehodlal jsem to říkat téhle blbce. Takže, když mi je budeme zabíjet, tak vlastně prochází tím nějhorším, čím projít mohou. Umřou, ale vrátí se. Nepojdou. Vlastně mě to momentálně těšilo, ač mě stále Život sral, vlastně dělal službu nám a né jim. Pak jsem se opět na ni podíval. ,,Nemyslím si, že to, kam tě odnese smrt, je nějaké cool místo. Musíš být asi pořádně šáhlá, aby sis myslela, že je to nějaké "dobrodružství"," prohodil jsem ocasem.
V tom jsme zpomalili, ne-li zastavili, když v tom začala ječet. Zabolely mě z toho uši, takže jsem je sklopil a odvrátil hlavu. ,,Ty *ole, ty máš ječák," procedil jsem skrz zuby celkem tiše, ale to jí nemohlo uniknout. A když doječela, rozhlédl jsem se. Nic se nepohnulo, nikde se nic nezašustilo. Bylo ticho. ,,Tím kříkem bys vzbudila i mrtvého, kde jsou?" rozhlížel jsem se.

Na tohle jsem fakt neměl. Asi bude mnohem lepší, když zajedu na tu notu toho, že se jí zbavím, co nejdříve a pak jí třeba zamorduji, protože mě její přítomnost dráždila všemi směry. Nevím, zda bych byl o něco klidnější, kdybych tu měl magiče, co tak nežvaní, ale fakt, že ona byla ukecaná, pořád poskakovala kolem a vyloženě byla strašně nad věcí, mě štval. Hele, a možná dělá dobře. Evidentně tě to neskutečně vytáčí, pak akorát ze sebe ty děláš blbečka, tak si z toho přestaň dělat hlavu a prostě se soustřeď na vyřešení situace! Hlavně si sám polevil, že se chceš sžít s magií, ne? Tak zjišťuj, švihl jsem ocasem a zastřihl uchem. Neměl jsem rád, když mi ten druhej hlas namlouval věci, které zněly dost skutečně. A nechtěl jsem mu uznávat pravdu, takže jsem si sám pro sebe tiše zavrčel a dal se do pohybu vedle té Evelyn. ,,Jo? A v čem si jako dobrá, kromě toho, že lezeš na nervy?" pozvedl jsem obočí a její další průpovídky neřešil. Bylo by lepší, kdyby to bylo co nejrychleji za náma.
Šla rovně směrem k jednomu lesu, který už z dálky smrděl přítomností těch podivnejch zvířat a vnímal jsem přítomnost něčeho špatného. Magie je všude kolem, ale tohle se mi zdá jinačí, ale byli jsme ještě dost daleko na to, abych mohl více zkoumat, co to je. Snažil jsem se udržovat stejné tempo, jako měla ta Evelyn, i když mi spíš častěji přišlo, že ona kolikrát nestačí. V tom zase nadhodila otázku. ,,Co mi udělal, narušuje rovnováhu. Přivádí na svět mrtvé, jen aby mu jeho milované loutky nechcípli a on si mohl dál s nimi hrát a ničit jim život. Tobě to snad nepřijde divný?" pozvedl jsem obočí. Rez a Stín byli snad jediní vlci, co v sobě měli magii od narození, a nesouhlasili se Životem též. Vlastně, kde je teď Stín? Bylo by zajímavé vědět, že by takových vlků tady bylo spousty. A celkem jsem věřil tomu, že většině by to vadilo. Je to jasné narušování normálního koloběhu života. To, že ta pos*aná magie sama o sobě narušuje vše kolem, vlci se s tm zžili, ale tohle je něco úplně mimo místu a neskutečně mě to vytáčelo. Jak si to ku*va může dovolit? Rozhodně bych měl někdy navštívit Smrt a tohle s ní probrat, protože ona sama nebude s tímhle nadšená.

>> Jezevčí les

Stál jsem tam v pozoru a čekal, co se bude dít. Nedokázal jsem vytrpět její přítomnost a už jen myšlenka toho, že bych se s ní měl vláčet několik dní, týdnů ne-li měsíců mě přímo obracela v tělu žaludek. Hlavně mě vyloženě s*alo, jak je nad tím povznesená, takže jsem protočil oči, když se pak taky zastavila a prohodila něco o tom, jak by bylo hustý si strkat mozek zpátky. Ta je hodně cáklá, to je neuvěřitelný, ovšem stále jsem tam stál se srstí naježenou a se staženými uši. Nehodlal jsem však na to reagovat, protože ona by se jen zasmála. Měl jsem opravdu velkou chuť jí na místě zamordovat, jenže to co jsem říkal jsem cítil, že mi asi úplně jedno nebude. Nechtěl bych být tady zaseklý na místě. Ona se promění v prach a pofrčí si někam za Smrtí a osvobodí se a nebo pofrčím s ní a já fakt teď v plánu umřít nechtěl. Byla to fakt pekerná situace.
Odfrkla si a pak začala mluvit o tom, že si to máme užít. Pak mě opět označila za ubulánka, načež jsem zavrčel a vycenil své lesklé zuby. Nakonec sama celkem napruženě pronesla, že by odsud nejraději vypadla. ,,Užít? A co si ku*va jako mám užít? Tvojí společnost? Ne, díky," odfrkl jsem si a přitom plivl jejím směrem. Nijak jí to netrefilo, což ani nebyl můj záměr, ale i tak musela určitě uskočit. Pak pronesla něco o tom, že se mi vlastně líbí a já jen pozvedl obočí. ,,Tebe porodil nějakej šašek, když kydáš takový ptákoviny," řekl jsem s protočením oka. Nakonec se oklepal a uznal tedy, že fakt nemá cenu se bít, dokud nevíme, co se teda děje. I kdybych jí zabil, nemohl bych jí sežrat, protože by hned zmizela. A faaaakt s ní zaseklej delší dobu být nechci. Štvalo mě, jak byla nad věcí. Tohle jsem fakt nechtěl. ,,Kudy?" zeptal jsem se jen a čekal, až pohned hlavou jakým směrem máme jít. ,,Doufej, že jsi měla pravdu a ta proklatá zvířata nás z toho dostanou," sekl jsem jízlivým tónem.

<< Kopce Tary

Snažil jsem se jít vedle té smradlavé blbky, kterou jsem nemohl ani cítit. Udržoval jsem si odstup. Výsostně mě s*alo, že jsem zrovna v tomhle kruhu skončil s ní, jenže ono na tom palouku zase tolik vlků, se kterými by tohle bylo příjemnější, nebylo. Ta Rez by šla, ale to bych chtěl po těch magickej bohobl*ečků hodně, naštvaně jsem si mlaskl a snažil se ignorovat všechno, co se zatím dělo, jenže ona prostě strašně chtěla kecat. Okay, zabít jí nemusím, ale urvat spodní čelist jo, ne? Aby alespoň přestala žvanit a já měl klid. Na to by chcípnout nemusela. Jsi i*iot? Nejdřív vyřeš tuhle podivnou záhadu a pak si jí klidně zamorduj, ale nevíš, co tohle pouto znamená. Co když to není jen pouto, že nemůžete od sebe, ale pokud se jí něco stane, stane se to i tobě? Strčil jsem do ní a jediný, co jsem cítil, byla moje bolavá hlava. Ne bok, což vyvrací tvoji teorii, chytráku, a pak zmlkl, načež jsem se trochu poušklíbl.
Nakonec pověděla, že chce zkusit jít za těmi jezevci. Protočil jsem oči a nějak to neřešil. Je pravda, že v téhle zemi se mohlo dít cokoli, o čem jsem neměl tušení, že by se mohlo dít. To, že tu žili magičové ještě neznamenalo, že jsou jediní s magií. Jezevci, jakej i*iot by dával magii těmhle nechutnejm tvorům? Ah...život, švihl jsem ocasem. Smrt v tom nemohl být prsty. Být já Smrt, tak už pracuji na svržení Života a rozcupání jeho magického zadku. Opět mě vytrhla z myšlenky, když řekla, že bychom mohli nějakou ulovit. ,,A jak to chceš jako udělat? Jsme k sobě vyloženě přivázaní, to ti to ještě nedošlo, nebo jsi byla schopná cestou utrousit mozek?" pozvedl jsem obočí. Však každej blbeček by věděl, že v tomhle stavu asi těžko něco ulovíme, když od sebe nemůžeme ani na krok. Jeden poběží rychleji, druhej pomaleji a je to v háji. Až na to, že ona je výsosně blbá, zastřihl jsem uchem a odvrátil zrak. Vypadala, že je až moc z téhle situace nadšená. Já jen doufal, že tohle přetrpím be újmy. Hej, neměl bys spíš ty dělat z jejího života peklo? A kdo mi tu namluvil, že bych jí neměl zabít? Můžeš jí mučit i slovně, neměl jsem na to náladu. V tom do mě drcla a já na ní hned za vrčel a zastavil, tudíž musela zastavit i ona. ,,Hele, ty náno. Přestaň do mě strkat a dělat si z toho p*del. Pokud to chceš mít vyřešený hned, tak drž krok a mlč. A je mi u p*dele, zda tě zabiju, tak zabiju i tím sebe, nebo budu muset být uvězněný na jednom místě, ale už mě nese*," zavrčel jsem na ní a celé tělo se mi naježilo. Byl jsem fakt jen krůček od toho po ní skočit a servat jí tu srst z kůže, aby pomalu trpěla.

//yeah, norox zůstává :DDD