Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Řeka Tenebrae

Obloha se vyjasnila, Slunce přimo hřálo a vyšvihlo se to celkem vysoko, že jsem cítil, jak mi to hřeje můj kožich. Bylo to příjemný, ale i tak do ničemu nepomáhalo. Byl jsem unavený, vyloženě vyčerpaný a až jsem jen čekal, až budu moci s sebou hodit na zem a prostě tvrdě usnout. Tohle byla pořádná jízda, moje mozkové buňky utrpěly velkou ztrátu, protože být takhle dlouho ve společnosi šedivky, to prostě mělo svoje oběti. Řekla, že vyhlašuje polední pauzu a lehla si na zem. Moje nohy doslova zkolabovaly a já s sebou flákl. Trochu jsem si odfrkl, abych si postěžoval na tu ránu, jak jsem padl k zemi, ale neměl jsem ani sílu říct i blbé au. A že to celkem byla rána. Překulil jsem se opatrně na záda tak, abych k sobě nějak blíž šedivku neposunul, ale bohužel já sám jsem jí byl celkem blízko. Ale už jsem neřešil. Ani ty její průvovídky ohledně nějakého rande. Pak mě pobídla, abych jí popsal, jak bych jí sežral. Jen jsem se na ní otočil, přičemž můj obličej byl celkem blízko, a jen unaveně na ní pohlédl. ,,Myslíš, že vypadám, že mám sííí (zívnutí) lu, cokoli teď říkat?" řekl jsem a protáhl si tlapky. Trochu jsem je napnul do vzduchu, ale v tom se ozvala zadní noha a hned jsem povolil. Svalil jsem se na bok, takže jsem se díval na šedivku. ,,Jdu spát," oznámil jsem jí a prostě zavřel oči. Fakt jsem už neměl sílu na to cokoli dělat. Všechno bylo strašně vyčerpávající. Nějakou tu oběť prostě najdeme později, pomyslel jsem si a s tím také nakonec usnul.

<< Starý ostrov

Šedivka celou dobu mlčela, co jsme se brodili řekou. Vlastně jsem se ani nedivil. Nebylo o čem mluvit a plné soustřední šlo na to, abychom nesklouzli do řeky a nebojovali znova o životy. A celkově jsem to uvítal, že teda neměla žádné kecy zpátky. Takže, možná i díky tomu to šlo teď lépe. Nějak jsme asi i věděli, co čekat, takže jsme byli opatrnější. Vyšli jsme z vody ven, no hned jsem se oklepal, abych tu vodu ze sebe dostal. Evelyn s sebou flákla já hned vedle ní. Ocasy jsme stále měly spojený, bylo to celkem omezující. Ztěžka jsem oddechoval, prootže jsem měl nějak v háji nohu. Když jsem se překulil do takového leho sedu, protáhl jsem nohu a musel se kousnout. Prudká bolest vystřelila do celého těla. Rána byla jaksy zacelená, ale teda stačilo blé malé škrábnutí a úplně jsem viděl jak se ta krev řine ven. Protočil jsem okem a pak se nakonec postavil, stejně jak ta šedivka. Nemohl jsem ležet, když ona stála. A teď bych zrovna radši nic nedělal než ležel, byl jsem fakt celkem vyčerpaný, ale to mohlo prostě počkat. Museli jsme tohle prostě co nejdříve vyřešit.
V om do mě drcla, ale naštěstí to se mnou nepohlo, ač jsem teda jako cítil, jak síla z mého těla vyprchává, takže i malé drcnutí by mě mohlo rozhodit. ,,Nevim," pověděl jsem, protože to byla za prvé pravda, a protože jsem stejně netušil, co jí dál říct. Jenže v tom se hned zeptala, co půjdu dělat, co se rozdělíme. Ušklíbl jsem se. ,,Máš jediný štěstí, že jsem vyčerpaný, sotva stojím na nohou, jinak bych tě sežral," řekl jsem a olízl se, ať už to brala jako vtip nebo vážnost. Sám jsem v tu chvíli netušil. Prostě tohle celý bylo divný. V jednu chvíli mě vytáčela do nepříčetnosti, ve druhé to prostě nějak šlo a dokázal jsem jí akceptovat, do jisté míry ale. ,,Ty?" zeptal jsem se, protože mi bylo jasný, že to stejně řekne, ať už budu chtít nebo ne. Tudíž jsem jí vyšel trochu vstříc.

>> Kopretinka

Protočil jsem oko. Už jsem z toho všeho začal být unavený a to spojení mě začalo fakt strašně žrát. Potřeboval jsem se toho zbavit, co nejdříve. Hlavně šedivka se rozhodla slově pošťuchovat. ,, Nemel tu s*ačky. Moc dobře víš, kdo jsem. Hlavně, kdybych tě z té vody nevytáhl, pošli bychom oba, protože ty nemáš dostatek síli utáhnout dva vlky. Tak mě moc nese*, protože myslím, že ti díky téhle "zachrané" akci došlo, že je mezi námi dost velký rozdíl," pověděl jsem jí chladně. Říkala něco o tom, že by si klidně do mě kousla a to jsem radši přešel. Měla zase dobrou náladu. Ona jí ta štěkavá moc nevydržela. Ostatně, čemu se divit, když ona je vždy taková strašně nad věcí. Ona je i nad věcí vedle vlka, co zabíjí vlky pro radost, žere vlčata. Ona to prostě neřeší. Na jednu stranu obdivuhodné, na tu druhou... No asi má sebevražedný sklony. Opět jsem se oklepal, protože ta voda v kožichu pěkně studila. Evelyn taky chtěla zavrtět ocasem, ale nešlo jí to. Bylo to fakt na nic. Plus jsme byli fakt moc blízko sebe a nemohli ani na krok.
Když jsem řekl svůj něco jako plán, který jsem ani z plovoiny nebral vážně, protože Život se asi neušklíbne a neřekne: "hele zbavím vás spojení, když to přenesete na někoho jiného." To prostě neznělo jako Život. Ale i tak se toho šedivka chytla jako blecha kožichu a začala přitakávat. V tom najednou, že půjdeme plavat. Jako, byl fakt, že jsme byli uvěznění na ostrově a to jaksi nešlo, abychom šli někam jinam. Moje nohy ještě nestačili nabrat dostatek sil. Tiše jsem zavrčel a šel k vodě s ní. Šedivka to brala opatrně a já už nehodlal riskovat, že jí budu muset tahat z vody, protože to bych už nezvládl. Pokud by ten moment nastal znova, asi bych si musel ukousat ocas, došlo mi a pomalu se vedle šedivky nořil do studené vody.

>> Řeka Tenebrae

Vlastně mi ani nebylo líto toho, že jsem vlastně tu magii svedl na ní. Neměl jsem žádný kousavý hlásek, který by mi říkal, že z ní dělám akorát de*ila, ale tak, ona už taková de*ilní byla. Protočil jsem očima a otočil jsem hlavu na druhou stranu, abych se na šedivku nekoukal v momentě, kdy začne jančit, což take udělala. A sežrala to, sežrala to celé s navyjákem. Počkej, když to bere jako, že to udělala ona, asi není úplně seznámena s tím, co vše umí a podle očí nelze říct, jakou magii ovládá, ale nemyslím si, že to bude jen oheň, protože by rozhodně poznala, že to nebyla její magie. Vrozenou magii, se kterou se vlk narodí, tak má v malíku. Tudíž buď jich ovládá více a nebo neumí ovládat tu svojí vrozenou, rozhodl jsem se chvíli popřemýšlet mezitím, co se bránila a říkala, že vlastně nám chtěla pomoci se oteplit, když je nám taková zima a jsme oba mokrý až na kost. Štěkla pak i něco o tom, že vlastně to chtěla udělat jako poděkování, že jsem jí zachránil. Na to jsem se otočil. ,,Já tě dotáhl z jednoho důvodu. Nevím, co by se stalo, kdybys pošla. Tohle divný spojení je tak moc na ho*no, protože vlk netuší, co vše by se mohlo pos*at. A riskovat, že budu pořád za sebou tahat mrtvé tělo? Nah, díky, nechci. Takže jsem tě vytáhl z prostého důvodu. Chci vědět, že až se tě zbavím, tak se tě zbavím úplně," vztek ve mně bublal. Krčil jsem nos. Při svém proslovu jsem se postavil na nohy a co to naše spojení ocasů dovolilo, otočil jsem se k ní čelem, abych jí čuměl do té její držky pořádně. Je mi úplně u p*dele, zda se díky tomu "něco" mezi námi vytvořilo. Zda to byla tolerace, respekt do jisté míry, ale prostě sama může vidět, že to je ta tam, vycenil jsem zuby, ale nic neudělal. Nakonec jsem odvrátil pohled. Část mě však musela uznat, že to byla podivná vlčice, ale ta podivnost byla jistým způsobem v pořádku, avšak ta větší část mě prostě tuhle bytost nechápala a chápat nechtěla. Podíval jsem se po okolí, kde vlastně jsme. Opět jsem se trochu otřásl díky teplotě, protože byla zima. Už aby to bylo za námi, díval jsem se a v tom jsem dostal pocit, že by přeci mohl být způsob, jak se toho zbavit. Je možné, když se potkáme s nějakým jiným vlkem a nějak ho připlácneme k sobě, převezme tohle divné spojení na sebe. Odfrknul jsem si a otočil jsem se na ní. ,,Pojďme najít nějakého obětního beránka, na kterého hodím tohle divný spojení. Je možné, že to bude fungovat."

<< Tmavé smrčiny

Ještě chvíli jsem se snažil odrážet s šedivkou na svých zádech. Zatnul jsem svaly, zkousl se, až mi vyšel z hrdla tlumené zavrčení, protože bojovat do toho proti proudu jako nebylo jednoduchý. Za to mi bude lízat tlapky, proběhla mi myšlenka hlavou, ale nakonec jsem cítil odlehčení. Asi nabrala vědomí, jak mohla na mě ležet a chvíli si dát oddych. Mně se taky ulevilo, jenže jak se ode mě odrazila a začala sama plavat, ztratila se ta váha a já málem byl odnesen, jak jsem najednou byl lehčí, ale naštěstí jsem zareagoval celkem rychle a pohotově a začal plavat směrem ke břehu toho ostrova, co se tu tyčil. Možná bylo i štěstí, že jsme byli spojeni těmi ocasy, takže jsem věděl, že asi lehce odnesen nebudu, ale Evelyn nevypadala, že by vynaložila síly za dva, takže jsem musel prostě zabrat. Nemohl jsem se dočkat, až se postavám na nohy, zda vůbec, protože ty už dost silně vypovídaly službu. Měl jsem co dělat, abych doplaval, protože my začaly chabnout svaly, ale konečně jsem pořádně dosáhl, vylezl z té rozvodněné řeky hned ven, udělal pár kroků a vyčerpáním fláknul na zem. Neřešil jsem, zda jsem jí schodil nebo jen s ní nepříjemně cuknul, už mi to bylo u p*dele, hlavně že jsem byl mimo dosah vody a mohl tu vodu ještě vykašlat, protože jsem se cestou celkem napil. Neměl jsem už vůbec sílu an nějakou konverzaci. Doufám, že si nemyslí, že jsem to dělal kvůli tomu, že bych se nad ní nějak slitoval a chtěl jí zachránit, zastřihl jsem uchem při pomyšlení, že by ze mě mohla udělat zachránce. To by možná byl pro mě horší drb než zabiják všech magičů. Otřásl jsem se. Nejen nad tou myšlenkou, ale kvůli tomu, že počasí nepomáhalo. Vykoupali jsme se ve studené vodě, promočení na kost a do toho studené počasí. Chtělo by se to zahřát, a jen co jsem domyslel se kolem mě udělalo teplo, které Evelyn mohla taky cítit, protože byla napojená na mně. Bylo to fakt příjemné, a celkem jsem to vítal, jenže v tom jsem si vzpomněl, že vlastně by tohle mohla cítit taky. Jako kdyby mě nakopl kůň, prudce jsem se otočil a šokovaně jsem vytřeštil oko. S nenávistným zavrčením jsem se na ní podíval a trochu přitom nakrčil čumák, abych na ní vycenil zuby. ,,Co to ku*va děláš? Nepoužívej na mě tu zas*anou magii!" otočil jsem se naštvaně na ní. Věděl jsem, že to nedělá ona, ale rozhodně jsem si zrovna před ní hodlal zachovat reputaci největšího hatera magie všude okolo. Avšak to bylo jediný, co jsem mohl udělat, protože jsem byl celkem vyčerpán i na mluvení. Nespokojeně jsem si odfrkl, abych dodal na nas*anosti. Nelíbilo se mi, že tu magii neovládám, tudíž se ozve sama kdy chce a impulzivně reaguje na moje emoce. A hlavně jsem hodně doufal, že na tohle skočí.

Byli jsme oba ve vodě a tak nějak zápolili s proudem. Ona sebou mlátila ze strany na stranu, já se snažil tlapkama zarýt do bahna na dně řeky, ale tak strašně to klouzalo, že jsem prostě nemohl udržet žádnou rovnováhu, plus do toho jsme byli spojení těmi ocasy, což už bylo ještě víc na hovno. Něco v tom křikla a pak jsem cítil, jak mnou škubla. Otočil jsem se tím směrem, kde byla, jenže v tom nějak nebyla. Viděl jsem jsem jen bublinky, které se kolem začaly objevovat. Oh sh*t, od sh*t!!! vykulil jsem oko. Cítil jsem prudký zátah za ocas, takže jsem se otočil. Ona se v té vodě otočila? zatnul jsem všechny svaly a snažil se zapřít do bahna na kterém jsem stál, jenže to prostě nešlo, abych jí takhle táhl. Hlavně jsem se propadal a šel hlouběji a hlouběji, že jsem už málem nedosáhl a to by byl náš konec. Musel jsem jednat jinak. Nechtěl jsem se utopit a být stažen po boku šedivky, ale nechtěl jsem aby pošla ona, protože... co kdyby pošla a její mrtvola by nezmizela a celou dobu bych jí tahal za sebou? To jsem riskovat nechtěl. Nadechl jsem se, ponořil se a otočil se k ní. Podepřel jsem jí krk a vyplaval nahoru tak, že vlastně její tělo bylo na mně. Byla těžká a stahovala mě dolů, ale to mi umožnilo se dotknout dna a silně se odrazit, šlo to fakt těžce. Proud byl silnější a silnějí. Zatnul jsem zuby, ponořil se, ale ona naštěstí byla celkem na suchu a zase se odrazil, vynořil a byl o kus dál. Ještě, ještě, moje noha se ale ozývala. Hodně bolela, jak jsme minule dostali do držky, avšak jsem měl to štěstí, že jsme celkem odpočívali a já nabral síly. Znova jsem se odrazil a v tom jsem si uvědomil, že jsme blízko ostrovu a já už stojím pevně nohama na zemi, avšak stále pod vodou. Už to neklouzalo.

>> Starý ostrov

<< Kaňon řeky

Naoko jsem na ní vykulil v potěšení oko. ,,Oh, to bys udělala? Že bych tě jako teda mohl sežrat? Tak doufám, že alespoň tvoje vnitřnosti budou k nakousnutí," mrkl jsem po ní a pak se zasmál, ale tím svým hlubokým, trhaným smíchem, který spíš naháněl husinu po kůži. Avšak pak jsem si olíznul čumák, protože mi studěl a neřešil další okolnosti ohledně "výhod" v našem vztahu. Vlastně jsem moc netušil, kam si tuhle vlčici mám jako zadat. Až tak velkou chuť jí zabít jsem neměl, teda jen v momentech, kdy byla fakt mega otravná a že těch momentů bylo dost, ale možná fakt, jak jsme od sebe nemohli dopomohl k tomu, že to už nějak více toleruji.
Drcla do mě tlapou, přičemž jsem se na ní otočil a přivřel oči (// asi nějak takhle xDD). Nehodlal jsem to nechat jen tak být, že do mě takhle drcá, jak kdybychom fakt byly kámoši. Jen jsem musel najít lepší příležitost, a ta se mi měla naskytnou až za chvíli, protože jsme se blížili k řece. Její kecy o Životovi jsem už prostě ignoroval. Moc dobře věděla, že s tím u mě nepochodí. Šli jsme tedy dál a v tom se před námi konečně objevila řeka, kterou jsme do teď jen slyšeli. Les už skoro zmizel a my stáli před ní. Tam totiž ty stopy končily. Když jsem se rozhlédl, zahlédl jsem menší ostrov. To je jak to naše místečko, vzpomněl jsem si na náš úkryt, zda se vůbec ještě nějak využívá. Oba dva jsme vkročili do řeky a já nečekal, a jakmile se jí packy dotkly vody, svojí levou packu jsem napřeáhl a tak moc jí pocákal, že vypadala stejně zmokle, jako když před nedávnem pršelo a my byli promočení. ,,Ha, to máš za drcání," řekl jsem s úšklebkem, jak kdybych vyhrál. Ale neuvědomil jsem si nějak, že jak byla řeka rozvodněná, tak prostě při tom cákání jsem měl nestabilní postoj a podklouzla mi packa. Do háje, stačil jsem vypustit jednu myšlenku, než jsem se vyloženě ponořil do vody. Ale jak jsme byly oba přichycení za ocasy, stáhl jsem jí s sebou. Ponořil jsem se a opět vynořil. Štěstí bylo, že jsme byli na začátku a mohl jsem se postavit, ale proud řeky byl i tak silný, jenže problém byl ten, že one byla na té hlubší straně a já nemohl plavat za dva vlky. Teda, doufal jsem, že nějak bude umět plavat, protože pokud ne, asi jsme byli solidně v p*deli.

<< Houštiny

,,Tak přece, výhoda by byla ta, že bys nevzdorovala, ne? Jako kamarádka," řekl jsem s mrknutím oka. Jako kdyby snad nechápala moje záměry už od začátku, co jsem o těch výhodách mluvil. Musel jsem jí to připomenout. ,,A sílu na drcení... udělal bych z tebe trampolínu," zamyslel jsem se. To by rozhodně ocenila ne? Ona by mě konečně viděla poskakovat, ale na ní. A jí by se to určitě taky líbilo. Přeci měla ráda dobrodružství, divný věci a tak.
Trochu jsem se ošil. Teplota opět klesla a ač sluníčko svítilo, nebylo nijak teplo. Počasí si z nás opět dělalo až moc velkou srandu. Nemohl jsem ani nespokojeně mrsknout ocasem, bylo to fakt na nic tohle spojení. Když v tom se mi ozval močák. Ty vole skvělý, nespokojeně jsem si odfrkl a koukl se na šedivku. ,,Hej, potřebuju jít ke stromu," řekl jsem a pohnul tím ocasem tak, aby to s ní škublo a byla nucena jít k tomu stromu, kam jsem mířil. Zvedl nohu a vyčural se. ,,Nečum," štěkl jsem na ní, jak byla blízko. Tohle bylo rozhodně hodně trapné, ale tak... měla by být ráda, že se mi nechce s*át. Mohlo by to být horší. Oklepal jsem se. Dával jsem si bacha, aby žádný cákanec nespadl na ní, protože to by rozhodně zuřila, ale mířil jsem dobře, takže se tomu naštěstí mohla vyhnout.
Pokračovali jsme dál v cestě. Prohodila něco o tom Životovi, že bychom za ním mohli vlastnš jít a vyřešit si to s ním. Což nebyl moc špatný nápad, ale kdoví, co ten de*il zamýšlel. Avšak nakonec jsme sejně šli za stopami toho podivného zvířete. ,,Nah, tomu bl*ečkovi nevěřím," řekl jsem nakonec. Kdybychom tam šli, rozhodně by to spíše způsobilo ještě větší problémy. Na to reagovala, že by se k nám mohl připojit. Protočil jsem okem. ,,To by se ti tak líbilo, co?" řekl jsem jen a pokračovali dál.

>> Tmavé smrčiny

Samozřejmě, že se mi začala hrozně smát, jak kdyby sama spadla ze stromu a ani jí smích nepřešel, když zjistila, že se nám slepili naše ocasy. Protočil jsem okem. Byl jsem rád, že je vedle mě na straně, na které mám to zdravé oko a nemusím jak idiot tu hlavu točit a riskovat nějaké nedejbože otření o její chlupatou tvář. Vzpomněl jsem si na otázku, která padla ohledně toho mučení. ,,Vyrval bych ti ty křidýlka, lámal ti kosti v nohách a postupně ti drtil tvoje tělo a nakonec ti zlomil vaz," řekl jsem se zazuběním a lehkým zavrčením. No nakonec jsem si olíznul zuby a zastřihl ušima. Snažil jsem se díval jiným směrem, než ona. Tohle mě sejřilo prostě nejvíc. Budu smrdět jako ona. Jenže Evelyn prostě z toho měla druhé vánoce a hlavně největší srandu. Zažívala to dobrodružství, co přeci chtěla. Jí stačí fakt málo, pomyslel jsem si.
Nadhodila, že bychom měli jít za tím zvířetem. ,,Pořád se za něčím ženem, ty *ole. Už abych našel toho Života a zadupal mu tu jeho hlavu do písku," zavrčel jsem, ale víc jsem neprotestoval, protože to ani nemělo cenu. Přeci jsme museli přijít na kloub, co se to sakra děje, proč jsme teď spojeni ještě ke všemu ocasy. Takže nám nezbývalo nic jiného než jít za tou divností. Netušil jsem, co je to za zvíře, zda je to reálné zvíře. Vypadalo to fakt hodně divně.

>> Kaňon řeky

Ležel jsem na zemi a prostě si užíval toho volna, co jsem momentálně měl, i když o volnu se nemohlo tolik bavit, když jsem byl ve společnosti té šedivky. Občas jsem se převrátil ze strany na stranu. V jedné chvíli i blíže té šedivce. Protočil jsem oči. Popravdě, když řekla, že to máme v rodině, musel jsem uznale přikývnout. ,,To je fakt," usoudil jsem. Byly momenty, kdy jsem jí chtěl zabít víc a byly momenty, kdy jsem její návaly dokázal vydržet. Prohodil jsem ocasem a podrbal se za uchem zrovna v momentě, kdy si stěžovala, že nemám žádnou paměť. Protočil jsem okem. ,,Kdo by si do háje pamatoval, co ten blbeček pořád žvaní," mlaskl jsem a opět zývnul. Otočil jsem se na záda a opět protáhl nohy. Pozvedl jsem je, natáhl je a pak se rychle přetočil na stranu. Už mě tohle celkem nudilo, ale věděl jsem, že rozhodně pauzu potřebujeme, abychom nabrali síly. Hlavně ta labuť vypadá, že se ztratila. Neměl jsem chuť jí už nijak hledat. Ať si po nás Život žádal co chtěl.
,,Tebe bych ani radši nesežral. Jenom bych tě mučil. Určitě by to byla...zábava, ne?" olíznul jsem si čumák a nakonec se posadil. V tom mě ale zarazila, když řekla, že by se chtěla přidat. ,,Ha, to myslíš teď jako vážně? A co jsme jako? Nějaká hej počkej rodina? Na den se k nám přidat," řekl jsem už potišeji ke konci. Nespokojeně jsem fláknul o casem o zem. ,,Nikdo se k nám přidávat nebude, a rozhodně už ne ty," řekl jsem s posledním důrazem na slově. V tom se něco ozvalo a azčalo ve křoví nedaleko od nás silně chrochtat. Zpozornil jsem a ryhle se vyhoupl na packy. Podíval jsem se tím směrem. Chrochtání zesilovalo víc a víc. Musela si toho všimnout i šedivka. ,,Skvělý, divoký prase," řekl jsem tak nějak spíš pro sebe. Naježil jsem se a dal jsem se do pozoru, prootže v tomhle stavu, co jsme oba byli jsme si nemohli rozhodně dovolit divočáka. Křoví se začalo více hýbat, více dělat bordel. ,,Připrav se," řekl jsem s tichým zavrčením, jenže v tom něco vyskočilo ze křoví a já už připraven na boj z divočákem, jsem se prudce pohl, ale ono to bylo naprosto jiné zvíře, které se začalo chechtat a zmizelo. Zaraženě jsem se díval na to křoví a otočil se na šedivku. ,,Co to do pr-" snažil jsem se otočit, ale nešlo pohnout ocasem. Podíval jsem se za sebe a v tom si všiml, že je můj ocas na jejím a nechce se odpojit. ,,Ku*va! Co to -," snažil jsem mrsknout ocasem, ale pohnul jsem i jejím. FAAAAAAKT SKVĚLÝÝÝÝÝ!

,,To zní jako Rigel. Vlk, od kterého nevíš, co prostě očekávat," řekl jsem. A fakt to na něho sedělo čím dál tim více. Já si s ním nebyl nikdy tak blízký, ale byl to můj bratr a stále bych se za něho rval, jenže to samé nemohu říct o něm. To, jak hleděl na svět, to jak se stavěl k situaci, která nám tu nastala, měnil se strašně rychle a já nehodlal hrát jeho hry. Matně jsem si vzpomněl na to naše setkání, kdy Styx pobouřeně odešla z úkrytu a ani se nepřivítala s bratrem. To už je více jak půl rok. A od té doby jsem se s ní viděl vlastně až teď nedávno. Nakonec jsme tu zastavili. Šedivka si dokonce sedla a já udělal též. Byl jsem z toho neustálého cestování celkem znaven. Fakt jsme prošli toho dost za docela krátkou dobu a ještě s pohmožděninami. Chtělo by to rozhodně něco ulovit, nebo se napít, jenže lovení v tomhle případě nešlo a jakmile se příblížíme k nějaké vodě, tak takhle nána se bude snažit chodit po vodě jako Vlčís (=vlčí verze ježíše). Začal jsem si olizovat tlapku. Ona samozřejmě zase něco mlela. Vyptávala se na bratra. ,,Já už nevím. Nepostatný s*ačky," řekl jsem a pokračoval v čistění. Občas jsem se zase podrbal za uchem. Asi mě to nějak fakt svědilo. Koukl jsem se na ní v domění, že se bude drbat taky, ale to se nestalo. Asi blechy už na jejím kožichu neměli co žrát, nebo si to nedokážu vysvětlit, usmyslel jsem si.
,,A jakou předtsavu máš ty, hm?" zeptal jsem se jí, když mi mojí představu zkritizovala. Já byl spokojený. Měl bych domluvenou smrt magiče bez práce. Tedy ač já se rád rval, taková změna by neuškodila. ,,To jako o čem?" pozvedl jsem obočí. Nakonec jsem využil téhle chvilky a lehl si na zem. Nejdřív jsem se ale protáhl. Vytáhl prdel vysoko, překlonil se, pořádně protáhl tlapky a pak si lehl na zem. Do toho jsem dlouze zývnul, ale spát se mi nechtělo. Teď rozhodně ne. ,,Chtělo by to přeci jen něco zkusit chytit. Třeba tu labuť."

(mega moc se omlouvám, fakt toho mám přes den hodně a večer padám)

<< Elypole

Vlastně, její odpověď mě nijak nezarazila. Rigle byl prostě...jiný. Změnu jsem u Styx tolik nečekal, ale měla k tomu taky předpoklady. Rigel prostě, u něho to bylo jasný, že se bude vykecávat s magiči hned a že se velice rychle přizpůsobí. Přidání se do smečky, ty kráso. Zajímalo by mě, zda tam vydržel, nebo ho vyhodili, švihl jsem ocasem. ,,Hodit do sopky? Hmmm," zaregoval jsem jen a pak se ušklíbl. Vlastně to znělo jako fajn nápad. Ale problém byl ten, že jsem úplně nevěděl, kde byla sopka. Snad nás tam zavede...osud. ,,Jak dlouho jste cestovali?" zajímal jsem se. Vlastně bych byl teď celkem rád, kdyby se šedivka rozkecala a vyžvanila, co vše jí Rigel nakukal, protože vlk u něho nikdy pořádně neví. Když zmínila, že byl zezačátku taky protivný jako já, nijak jsem nezareagoval, ale vnitřně jsem se celkem divil. Rozhodně jsem ho musel potakt co nejdříve, abych věděl, jak to teď má, protože mi přijde, že se nějak...měnil zatraceně rychle, a nebo hrál hru s vlky kolem sebe. To by spíše bylo lepší. Ale tak on říkal o tom svém plánu ne? Že se infiltruje a rozerve je zevnitř, musel jsem zpomalit a začal jsem se drbat za uchem. Neskutečně mě svědilo. Dokonce jsem vycenil tesáky, jak moc jsem potřeboval zabrat. Nejhorší bylo, že to bylo tou poraněnou nohou, takže mě zahala jizva a rána. No, nakonec jsem se zvedl a oklepal se. Začínalo být lepší a lepší počasí. Alepsoň něco pozitivního na téhle šlamastice. ,,Protože vždy kecáte tak moc, že kdyby byla možnost, tak vykecáte díru do hlavy," prohodil jsem s náznakem nevrlosti. Nesnášel jsem ukecané vlk, protože nevěděli, kdy přestat. Byli vlci, ne žádnej kafemlejnek. Vlastně ani sám nevím, co to znamená. Ale hlavní důvod byl, že jsem měl radši, když se druhý soustředil na rvačku a nekecal okolo. Pak to zabilo náladu. Plus se zabíjí lépe. když ten druhý mlčí, olíznul jsem si čumák. Celkem jsme postupovali v cestě. Přeci jen občas jsme se museli zastavit a oddychnout si. Oba jsme byli s kondičkou celkem v háji. Na jídlo boužel nebylo ani pomyšlení, protože takhle ho*no ulovíme. ,,Kamarádi? Hahahahaha....tak určitě. Leda tak kamarádi s výhodami," otočil jsem se na ní a ušklíbl se. Chvíli jsem počkal, jak na to zareaguje. Vsadil bych cokoli, že se jí spousta věcí honí hlavou. ,,Výhody by byly hlavně pro mě. Možnost tě zakousnout kdykoli se mi zachce bez zbytečnejch rvaček, aby sis mohla užít, co nejvíce zábavy se smrtí," prohodil jsem ocasem a mrknul na ní svým zdravým okem.

<< Spáleniště

,,Počkej, ty znáš Rigela?" zarazil jsem se na chvíli a otočil jsem k ní svojí hlavu. Fakt jsem se zarazil a musel se zastavit. Jak moc dobře se znají? Nebo znají se? Asi musí, když řekla, že je Rigel lepší než já. Co sakra všechno o nás ví? trochu mě to znepokojilo, ale nehodlal jsem to nějak dát nejvo. Každopádně jsem se pak rozešel a trochu máchnul ocasem ze strany na stranu a švihnul šedivku po prdeli, ale tak. Rozhodně jsem se nehodlal omlouvat. Hlavně nebylo moc místa a jak jsme šli pomalu, bohužel jsme občas byl k sobě blíž, než bych chtěl. ,,Potkal jsem ho u jezera a neustále o něčem mlel a tu hubu nezastavil. Měl jsem chuť mu vyrvat hlasivky, ale pak se objevil další člen, takže bych neměl šanci," přiznal jsem se jí, že jsem jí vlastně chtěl kdysi v minulosti zamordovat bratra, ale tak, štěstí stálo na jeho straně ten den. Potkat ho však znova tak věřím, že už takové štěstí mít nebude. Bl*eček, řekl jsem si v duchu a střihl uchem.
Na to, jak jsme šli pomalu, jsme docela ušli velký kus cesty. Noc se přehoupla v den a krásně svítilo. Slunce převzalo nadvládnu a to rozhodně bylo velice příjemné. Cítil jsem, jak mi postupně schne kožich. Oklepal jsem se znova, ale už tolik kapek neodletělo. Sem tam se při cestě objevil ještě sníh, ale už ho bylo opravdu málo. Nastalo jaro.
,,Proč ti tak moc záleží na tom, abych ocenil tvou společnost?" zeptal jsem se. Na to, jak sice byla vysmátá, skákala okolo tak jí asi dost záleželo na tom, co si okolí o ní myslí, nebo jsem si do nedokázal vysvětlit. Nebo to bylo jen mnou? Jen u mě chtěla, abych jí schválil? ,,Vlastně bych se nedivil, ale jiným možnosti nemáme," řekl jsem. Jako, je možný, že třeba stačilo sežrat mokrou trávu, poblejt se a tohle vše by zmizelo, ale jak to můžeme vědět, když nám ani nikdo neřekl, že budeme uvězněni in the first place?

>> Houštiny

<< Březina

Tohle fakt šlo hodně pomalu. Snažili jsme se oba udržovat nějaké tempo, ale její neustále sykání a mé návaly bolesti ze zad způsobovali, že jsme sem tam museli zastavit a popadnout prostě dech, abychom vůbec nějak pokračovali. ,,Je pravda, že tvůj bratr je horší," usoudil jsem, ovšem to neznamenalo, že mě s*ala o něco méně. Naopak, byl bych radši, kdyby držela hubu. Copak jsem chtěl hodně? Už fakt, že musíme strpět jeden druhého byl naprosto vyčerpávající a stresující, takže bychom si to mohli ulehčit ne? Ona bude zticha a já jí pak zabiju. Radši, kdyby náhodou se někdy přiblížila a vzniklo další pouto. Vlk nikdy neví. ,,Vypadám, že se v ptácích vyznám? Asi kachna, nevím," prohodil jsem. Ptáky jsem fakt neřešil, já radši větší zvěř. Nebo zajíce, ti ušli taky. Ryby...no, občas si je dám, ale odvařenej z nich nejsem, ale masíčko malých vlčátek. Nikdy na tu šťavnatou chuť nezapomenu. Olíznul jsem se.
,,Ha, ty leda tak vypouštíš z huby neskutečné množství blbostí, ale hrůzu rozhodně ne," řekl jsem posměšně. Ona maximálně mohla způsobit to, že by jeden ohluchl a to mohlo být "nebezpečné", ale s jejím neustálým chechtáním, poskakováním mi spíše připadala k smíchu. A vsadil bych se, že i těm jezevcům. V tom spustila o tom, že jsem uznal, že by nám Život pomohl. Protočil jsem okem. ,,Ne, to jsem rozhodně neřekl. Stoprocentně nás láká do nějaký vychechtaný říše místo toho, aby nás zbavil tohohle divného..pouta," pronesl jsem s tichý zavrčením. ,,A možná to ani není on, co já vím, ale něco následovat musíme, jinak se toho sami nezbavíme," řekl jsem nakonec.

>> Elysejská pole

<< Liščí nory

Dala se do pohybu, takže jsme mohli následovat ten stín. Naštěstí neremcala o tom, že nejdeme k řece a nemůžeme vyzkoušet její teorii, takže jsem byl velice rád ušetřen jejích keců. Každopádně jsem využil sustředění se na pomalou chůzi k myšlenkám. Okay, když jí teda něco udělám, pokud mě bude s*át, nic se mi nestane. Zranění zůstanou na jejím těle, což je velice pozitivní, ale pokud bych jí třeba natrhl sval v noze, bude kulhat, tohle pomalé chození se stane plazením a nedej velkému, abych jí musel pak nosit na zádech a podepírat jí jen kvůli tomu, že bych jí zranil. Bych si celkem sobě vykopal tím jámu. Stále to však nic neměnilo na faktu, že jsem byl opravdu nadšen z té informace, že jsem jí prakticky mohl udělat cokoli, ale za to jsem stále byl omezen touhle de*ilní bariérou, která byla kolem nás. Takže ve výsledku jsem jí nemohl udělat nic. Noooo, natrhnout jí ucho, fláknout jí packou přes čumák, vytrhat jí chlupy... tyhle věci by jí zase tak zpomalit nemusely, ne? Oklepal jsem se a podíval se očkem na svojí ránu. Nekrvácela už skoro vůbec. Nebyla to tak velká trhlina, avšak jak jsem začal chodit, přeci jen se více natrhla, ale nekrvácela. Protočil jsem okem a zase se soustředil na cestu.
,,Pokud na nás naběhne medvěd, rozhodně tě k němu popostrčím blíž. Možná by přetrhal ty divný pouta tím, že by tě zabil někdo jiný než já," řekl jsem s úšklebkem. Reálně jsem to však rozhodně nehodlal praktikovat. Kdyby taková situace nastala, byli jsme celkem odsouzeni z velkým bolestem neli smrti. Utíkat už jsme tolik nemohli, bojovat s velkým smedvědem bylo vyloučené. Pletli bychom se do cesty, pořádně bychom nic neudělali a i kdybych jí předhodil k němu jako pochoutku, sám bych asi moc daleko nezdrhl.
Její další průpovídky jsem neřešil, až teda tu poznámku o labuti. Vlastně jsem si sám nebyl jistý. ,,Nevím, byl to divný stín podobající se labuti a vyloženě to vypadalo, že nás chce někam nasměřovat. Tvoji jezevci jen asi byli pos*aní strachy a jen někam zdrhli," řekl jsem. A když jsem uvažoval, proč by se zjevila, napadlo mě jediné. ,,Nevím, co má ten vychechtanej Život za úmysly, ale třeba povolal větší zvíře, co létá, abychom lépe udrželi stopu, když teď pršelo a asi ho*no ucítíme?" řekl jsem dívajíc se skrz stromy na oblohu. Stále jsem viděl ten stín v dáli. Netušil jsem, kam nás to vede, ale už jsem tohle fakt chtěl mít za sebou.

>> Spáleniště