Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Kopretinka

Když pršelo, moc jsem to nevnímal. Spíše jsem to uvítal, a to jsem se celkem sám sobě divil protože po posledních zkušenostech s deštěm jsem vždy zmokl jak slepice, div jsem nechytil nějakou nemoc. Každopádně se mi mohla vymýt špína, která se mi zachycovala v srsti, což ani nebylo tolik poznat, protože se jednalo o špínu podomné mé barvy. Všiml jsem si toho, když jsem se oklepal ještě v momentě, co byla Rowena přede mnou.
Když jsem jí dohnal, rozpovídala se o tom, jak poznala spoustu vlků, co tu má na hovno rodinu. Ještě aby ne. Magičové jsou obecně na hovno, tak rodiny musí být taky, ač jsou rodiny pro vlka důležité, magičové to budou mít vždy speciální, pomyslel jsem si. Nějaká ty jména, co vypustila, jsem tak nějak zaregistroval, ale hodně by mě zajímalo, kdo je ta Pippa a Awnay. Zněly jako vlčice, co bych mohl poznat a zakousnout. Pak se zeptala na tu moji. Olíznul jsem se. ,,Naše smečka fungovala jako jednota. My moc neřešily, kdo je naše vlastní máma nebo otec. Od malička se o nás tak nějak na střídačku starali vlastně všichni, protože zuřily boje. Tudíž vazby k matce a otcovi nemám. Za to moji sourozenci..." tam jsem to utnul. Vlastně nikdy jsem se o sourozencích nezmiňoval nikomu jinému. Ona by byla první a z nějakého důvodu, mi přišlo velice důvěrné jí říkat, jak moc mi na nich záleží, ale tak...už bylo pozdě. Mohla to ze mě vycítit a z ukončené věty i pochopit. V myšlenkách jsem se hlavně opět vrátil na našeho mrtvého bratra. Prohodil jsem ocasem a dál si všímal naší cesty bažinou. Měl jsem z ní mokré ťapky. Oh, vlastně odsud nedaleko jsem tu napadl toho jednoho blbečka a přišla ho zachránit ta stará rašple, ušklíbl jsem se nad tou myšlenkou. Vlastně mě pak napadlo, že jsem jí dlouho neviděl a tohle místo fakt páchlo a ještě to tu maličko bylo cítit přítomností vlků. Tady byla ta smečka....jasně. Hnus, podíval jsem se na svoje tlapky.
Zarazil jsem se, když se zeptala, co je zajíc a hned na to se šíleně rozesmál. ,,No ty kráso..." málem jsem začal z mého oka slzet, jak jsem se rozesmál. Ale docela rychle jsem se uklidnil a přitakal, když řekla, že to je ta věc s dlouhýma ušima. ,,To je ta věc, co hopká, asi takhle," a začal jsem poskakovat, no zas jsem se rozesmál (//smích je takovej ten hlubokej, trhanej, co prostě ani tolik nezní jako smích). Tohle byla fakt sranda.
V tom mi Rowena přiznala, že asi bloudíme. No, tohle byl její boj. Pokud věděla nějaké speciální místo, kde zajíce zahlédla, tak se šlo za ní. Hlavně tohle je momentálně na ní. Musí je dokázat vystopovat. ,,Když tak jen menší rada. Sice tady fakt ho*no najdeš, ale bude lepší se dívat spíš na zem. Často se ti objeví drobné nánaky o přítomnosti zajíců, jako jejich stopy, chomáčky chlupů, hlavně ten jejich specifický smrad a nebo doupata, která ale mohou být opuštěná, i tak ti to dost řekne," dal jsem jí první lekci. Nakonec se celkem rychle našla a vedla mě směrem k řece, alespoň to tedy tak vypadalo. Hm, u řeky se toho tolik nenajde, ale budiž.

>> Vyhlídka přes Kaskády

//tak teda po delší odmlce

Bylo vidět, jak se její svaly postupně uvolnily a její postoj značil značnou úlevu od všeho toho napětí, které musela v sobě držet, aniž by si to uvědomila. Přeci jen, ač hraje drsňačku, má ze mě bobky, ušklíbl jsem se. O to víc mě pak potěšila její další slova, která vlastně potvrdila to, co jsem řekl. A to, že je neschopná bez magie cokoli udělat. Prohodil jsem ocasem a trochu pozvedl hlavu, abych se na ni mohl dívat více seshora. Přeci jen mezi námi byl ten rozdíl ve výšce dost zřetelný, ale i tak jsem chtěl nabýt dojmu, že jsem obr, ač docela hubený. Ovšem co následovalo potom mě přimělo zbystřit. Její další slova jasně říkaly, jak moc zanevřela nad svou rodinou a smečkou. V tom jsem si připomněl naše setkání na severu, když byla v tom emocionálním rozpoložení, že jí nikdo nechce. ,,Hm, vypadá to, že máš rodinu pěkně na ho*no," řekl jsem s lehkým odfrknutím. Nesnášel jsem magiče, to o mě věděl každý, ale rodina je pro vlka vším a to jsem schopen uznat i co se magičů týče. Prostě, rodina je základ všeho, ač v mém případě moje rodina se skládá jen ze sourozenců, ona nevypadala, že by její sourozenci měli o ni nějaký větší zájem. ,,Každopádně začínám mít dost hlad, takže jsi na správné adrese," olízl jsem se a ušklíbl se tím svým typickým úšklebkem. Podíval jsem se na oblohu, která se začala prohrávat a vypadalo, že bude hezky, ale byl večer. Což byl ideální čas na pořádný lov zajíců. ,,Pro začátek to chce začít s něčím, co bys měla být schopna ulovit raz dva. Zajíc," řekl jsem, než jsme pomalu vyrazili někam, kde by se mohli tito tvorové zdržovat.
Když jsem jí zalichotil, odpověděla jen tak a s celkem nesmělým tónem. Měl bych pokračovat, ale to se na 100% pozvracím, ach jo, litoval jsem v duchu sám sebe. ,,Ne, vážně," řekl jsem a mrkl na ni, na ksichtě stále ten podivný úšklebek. Okay, to nebylo tak špatné. hlavně že jí nemusím tady zpívat nějaké ódy. Bych se asi zes*al, aneb čeho všeho jsem byl schopný/neschopný udělat, když jsem si jí potřeboval omotat okolo prstu, tak říkajíc.

>> za krásnou černou prdelkou

//ježiš, mega moc se omlouvám. myslela jsem, že jsem post napsala -_-

Její reakce potom, co jsem zmínil její oči jasně dokazovala, že nechápe o čem mluvím. Což mě přivedlo k myšlence, že spousta z nich netuší, kdy se jim ty oči zbarví na jinou barvu, tudíž ten proces změny necítí. Přišlo mi to divný, aby taková věc jim byla zatajena a oni ji mohli vidět jen v momentě, jakmile se sami podívají do vody. Tupci, pomyslel jsem si.
"Zabil? Oh, zlatíčko, zda jsem někdy řekl, že bych tě zabil, to byl jen výbuch vzteku," řekl jsem s úšklebkem, avšak s pravdou. Jí jsem prostě zabít nechtěl a vlastně ani nemohl. Duncan byl něco jiného. S*al mě, nebyl spojen nijak se Smrtí a byl to prostě ten největší i*iot pod Sluncem. Štval mě fakt, že se tu bud zase po světě potulovat, ale na to s*al pes. Jeho zabití jsem si celkem užil, ale téhle maximálně ublížím avšak nezabiju. ,,Ale pokud se cítíš bezmocná, měla bys začít pracovat na svých schopnostech. Vy magiči se tak moc spoléháte na magii, která pro vás udělá všechno, jen abyste nemuseli zvednout svoje líné zadky," poslední větu jsem spíše procedil mezi zuby. Zda to slyšela, to jsem nechal náhodě.
V tom se zeptala na zajímavou otázku. Proč ona. Odpověď byla jasná, ale tu jsem jí dávat nechtěl. Musel jsem volit správná slova, ale zároveň o tom tolik nepřemýšlet. Ušklíbl jsem se a zalesklo se mi v oku. ,,Proč ty? Jsi jediná magická vlčice, kterou jsem ochoten do jisté míry tolerovat. Jsi...zajímavá a jistým způsobem jiná, než všichni ostatní," doufal jsem, že mnou zvolená slova zahrála dobře na notu a na její pocity. Musel jsem se držet, abych nevyvolal dávací reflexe. Taková...milá a hezká slova, jak by někdo řekl, byla fakt těžká vyslovit zejména takové magické bačkoře, jako byla ona, ale nic takového v mé tváři nebylo vyčíst. Jistým způsobem slova, jež jsem vyslovil, nesla pravdu. Já přeci jen nesnáším lži, ale úplná pravda to taky nebyla.
Náhle se přiblížila a naklonila se. Zašeptala, že nebude dělat problémy. Její hlas byl svůdný. Ušklíbl jsem se a podíval jsem se jí okem do toho jeho. Byla rozhodnutá. Bylo to na ní vidět, jenže já taky. Chtěl jsem jí, ale zároveň jsem si jí tímhle nemohl odplatit. Musel jsem přeci jen ji mít více na své straně. ,,Fajn. Budu ti tedy věřit, ale pokud své slovo nedodržíš, nepřej si mě," řekl jsem s mírně výhružným tónem, ale stále mi na tváři hrál úšklebek. ,,Akorát bys mi jen dokázala, jak se nikomu z magičů nedá věřit," prohodil jsem. Já vždy své slovo dodržel. A když si jí hrozil smrtí? Já nikdy neřekl, že jí zabiju. Jediný co, tak jsem řekl, že když je to ona, ušetřím ji, což je pravda. Já ji zabít nehodlám, prohodil jsem ocasem a stále se díval do jejích očí.

"Tvoje oči to dost jasně říkají. Takový barvě se nedá věřit," řekl jsem s protočením těch svých očí. Měla fakt hnusný oči, ale to jsem nehodlal říkat nahlas. Ještě jsem si nemohl dovolit říkat takové věci, dokud jsem si nebyl jist, že jí mám pod kontrolou. Potřeboval jsem jí ubližovat, ale zároveň aby to vypadalo, že jsem v tom nevinně a ona si to způsobuje sama. Taková menší psychická manipulace, však to nemohlo...bolet, ne? Ušklíbl jsem se, když se na mě podívala a ač s jemným hláskem, tak dost jedovatým pronesla ta slova, co pronesla. Tohle se mi líbilo, jak se bránila a jak její na*anost stoupala. Nebál jsem se přiblížit, tudíž jsem k ní prostě s klidným výrazem šel. Nebyl jsem daleko, neodtáhla se tolik, takže jsem udělal jen pár kroků a byl jsem u ní. Skoro jsme se až dotýkaly čumáky. Chtěl jsem jí ukázat, že já jsem tady ten nad věcí, ale rozhodně jsem nehodlal ustupovat. ,,Takže když ne magii, tak výhružky?" řekl jsem pouze a čekal, co z ní vypadne dalšího, protože bylo vidět, že toho má hodně na srdci. Hlavně její odhodlanost v očích. Samozřejmě z ní vypadlo, že bude po jejím. ,,Špinavou díru nechci, chci tu tvojí," rychle jsem dodal s jiskrou v očích. Jenže pak když řekla, že slibuje na svou magickou čest, můj pohled ztvrdl a já si vedle ní odplivnul. ,,Ta vaše magie. Bez ní byste byly naprosto k ničemu. Schránky bez života," procedil jsem skrz zuby a dal jí tak jasně najevo, že tyhle její kecy neberu. Ovšem to, co posléze dodala bylo rozhodně trefné, ale nikoli výhodné pro oba. Musel jsem jí ukázat, že nehodlám ohnout kdo koho, což byla vlastně pravda a já nikdy nelhal. Rowenu jsem si chtěl podmanit. Pozvedl jsem obočí a naklonil hlavu do strany. ,,Je vidět, jak o mně smýšlíš. V*hnout tě fakt nechci z důvodu, že jsi nepoužité zboží," řekl jsem s hlasem na oko dotčně, ač mi to v realitě bylo hodně u p*dele, hodlal jsem trochu hrát na city. Ale pokud si nezavrznu, asi to nemá cenu. Musím jí ale dokázat, že mi jakoby na ní záleží a na to, abych p**hal s ní a ne s někým jiným. Ale pokud mi nedá, nemá cenu se s ní zahazovat a udělám si dobře teda někde jinde, nějak...

Začala znít podrážděně a celkově opět měla jiný postoj. Trochu sebevědomější. Nahnul jsem hlavu na stranu. Co to ku*va dělá? Má dělat, co chci já. Blbečku, jen co se ti vzdálí, bude si dělat své a dostane to, co chce ona, takže drž pysky. Své sis už užil. To ne, to rozhodně ne. Ona se mi podmaní. Musím na ní ze psychické stránky nějak zatlačit, fakt se mi to nelíbilo a nejhorší bylo, že jsem netušil, jak pořádně na ní. Před chvílí ta situace rozhodně nahrávala všemu, ale teď se mi vzdálila, zaujla postoj sebevědomé vlčice a dřív nebo později se ožene s tím, že nic dělat nechce. A přesně jak jsem si myslel, tak i bylo z její strany řečeno. Pozvedl jsem obočí. ,,Jo, aby bylo po tvém a na moje tužby se zapomene? O tohle ti jde?" olízl jsem se a prohodil ocasem. Hodně mě trigrovalo i to její možná. Ona si teda umane, že se stane po jejím, najednou, a možná mi tak vyhoví v mé zaležitosti. Uchechtl jsem se. ,,Je vidět, že jsi neznalá. Nadržený vlk se neodmítá," řekl jsem jí. Cítil jsem svou chloubu jak se začala žádat o své uvolnění, které nepřicházelo. Pozvedl jsem obočí nad okem, kterým jsem viděl a nahnul hlavu do strany. ,,Mám lepší nápad. Teď buď s tvým souhlasem a nebo ne. Když budeš svolná, tak si klidně s tebou zalovím," ušklíbl jsem se. Věděl jsem ale, že nebude souhlasit, když měla takový postoj, jaký měla. A docela jsem měl takový pocit, že by se bránila i se svou magií, ale to co předvedla mě prostě nemůže zastavit, takže jsem byl zvědav, co hodlá udělat. Zda dojde k násilnému vniknutí, bude to její problém.

Připadal jsem si prostě jako pán, který má svojí loutku a tou loutkou byla Rowena, ale musel jsem ještě pořádně pracovat na tom, abych jí měl na 100 % pod kontrolou. Olíznul jsem si čumák, mezitím co s omluvným tónem pronesla, že to neumí ovládat. Což jsem samozřejmě věděl a házelo mě to do klidu, ale fakt, že nějak to ovládá a použí. musel jsem zařídit, aby si to za žádných okolností nedovolila. Aby věděla, co jí čeká. Budeš mým poskokem, budeš moje loutka, zastřihl jsem uchem.
Trochu jsem ustoupil, když vylezla z pode mě. Pozvedl jsem obočí, vypadala trochu zmateně. Bylo an ní vidět, že ten pád zrovu asi zatřásl s její mozkem. Ušklíbl jsem se na její reakci. ,,Zapomnělas o co jsem se před nějakou chvílí snažil?" doufal jsem, že jí to z mého náznaku dojde. Ale radši jsem to nakonec doplnil. Co když se jí ten mozek trochu splácl při pádu? Naznačil jsem krok k ní. ,,Myslel jsem sex. Užít si. Nehodlám se vzdát tak snadno," snížil jsem hlavu a svým okem jí skoro až propaloval. Měl jsem stále chutě a chtěl jsem si jí plně přivlastnit. Označit si jí. Moje.

Užíval jsem si té nadvlády, kterou jsem měl. Její slova, její pozice ve které byla. Celé tělo se mi naplnilo zadostiučiněním. Ušklíbl jsem se a pozvedl hlavu jako kdybych byl pán světa, ale hned jsem jí sklonil a díval se jí do očí, které se zbarvily do té hnusné barvy. Měl jsem chuť jí ty oči vyškrábat. Vyrvat ty oči a vymáčknout z nich ten jed. A v tom mi to došlo, co jí řeknu, když si zakryla tvář tlapkou a její oči se zaplnily vodou, ač je nakonec potlačila. ,,Ale ale... neboj se. Já to udělat nechtěl," řekl jsem s nakloněnou hlavou a zajel jsem čumákem do její srsti na tváři. Podmaním si tě, podmaním si Smrt, odtáhl jsem se. ,,Nedala jsi mi jinou možnost," řekl jsem s pozvedntým obočím bez úšklebku. Aby bylo na mé tváři taky vidět, že mě to...mrzí. Neuměl jsem projevovat lítost, ale jakmile na mé tváři nebyl úšklebek nebo nasraný výraz, muselo to rozhodně házet dojem, že pociťuji cokoli jiného.
Když jsem se k ní přitáhl, využila situace a natáhla se ke mně. na tváři mi hrál úšklebek. Věděl jsem, že jsem docílil takhle svého. Vyhrál jsem. Nechal jsem jí, ať si nasává moj vůni. Cítil jsem to. Ale na jednu stranu se mi to hrozně hnusilo. To co dělala, co jsem dělal já. Jenže...musel jsem měnit taktiky, jak si podmanit tyhle neřády magiče. A ona byl můj klíč ke všemu. Odtáhl jsem se. ,,Chceš si užít?"

//omlouvám se za zdržení

Bylo na ní vidět, že jí ta magie ubrala energii, tudíž nebyla na něco takového zvyklá. Neumí to ještě ovládat, došlo mi při pohledu na její trochu mírně dezorientované oči. Pozvedl jsem obočí. Stále mě však neskutečně s*alo, že se opovážila na mě magii použít. Já magiím nerozumněl a rozumět jsem rozhodně nechtěl. Budu jí muset dát co pro to za používání magie na mě, olízl jsem si čenich. Začala se však chvástat, že je silná magička a má více magií. O tom prvním jsem pochyboval, ale ta druhá informace mohla být velice pravdivá. Měl jsem celkem chuť ukázat, co umím já, aby se zastrašila vlka, co se celou dobu staví proti magiím, že jednu vlastní. ,,Silná magička? Promiň, ale já za svůj život viděl spoustu magičů a jedno vím jistě. Ještě to nemáš úplně pod palcem," řekl jsem. Rozhodně ta energie, nebo co to bylo, silné jistým způsobem bylo, ale nemohlo mě to nijak víc ublížit. Byl jsem zvyklý na horší věci. Však mi ten blbeček vyrval oko, prokousl nohu a ještě mě držel ve štichu svou magií. Tohle bylo fakt jen mírné polechtání.
Každopádně bylo vidět, jak se jí změnil pohled po tom, co použila magii na mně. A ten pohled mě neskutečně vytáčel. Myslela si, jak je silnější a jak nade mnou pohrdá, protože mám jen svojí vlastní sílu. Zaostřil jsem svým okem a zavrčel. ,,Nemysli si, že jsi něco víc jen že jsi mi ukázala, že máš nějakou magii," zavrčel jsem na ní podrážděně.
Všiml jsem si už z dálky, že se jí změnili oči. To jsem na magičích nesnášel asi nejvíc. Jejich jedovaté oči, které vyloženě křičely, že jsou nasáklý tím hnusným jedem. V tu chvíli jsem se zasekl ve své myšlence. Musím mít normální oči, když mi ještě nikdo nic neřekl, a opět jsem povolil. Věděl jsem, že ecistuje spousta magičů bez změny barvy a posuzoval jsem to jako vadu v jejich těle, ale... možná to mělo jiné důvody a ty důvody mě momentálně "chránily".
Když se jí v očích zalesklo, že není nějaká "hej počkej", rozhodl jsem se vyrazit a na nic už nečekat. Nehodlal jsem být mírný a milejší na ní jen proto, že má tu svou kmotr. Její povýšenost se mi příčila a já jí rozhodně chtěl ukázat, že tady se svou magií rozhodně nepochodí. Odrazil jsem se a vyběhl k ní, ale díky tomu, že vzdálenost nebyla taková, byl jsem u ní během mžiku. Za tu dobu, co jí znám, nebyla tolik zkušená a nebyla nijak dobrá v rychlosti, síle a ani obratnosti. V tomhle všem jsem převyšoval. Dostal jsem se k ní a vyloženě na ní skočil se zubama zarytýma do jejího zátylku. Musel to být silný nápor a i tím skokem jsem to tak nasměroval, že jsem nás povalil na zem. Avšak jsem se držel stále na její zátylek. Udělali jsme pár kotrmelců, přičemž jsem se v určitém momentu pustil. Byl jsem však připraven, že mi udeří další ránu, jenže soudně podle síly mě to může magimálně tak na chvíli zatočit hlavou, ale to je vše. Když jsem se ocitl nad ní, packou jsem jí dal celkem silnou facku. ,,To je za to, žes na mě použila magii," zašeptal jsem jí do ucha. No, prát jsem se nechtěl, ale chtěl jsem jí ukázat, co dovede vlk se svou vlastní silou. A že to je mnohem horší. Na zátylku jsem jí rozhodlě udělal nějakou tu jizvičku svými zuby. Teď jsem nad ní stál a nijak jí nedržel. Mohla mě odstrčit, praštit tou svou energií, ale i tak si myslím, že jsem jí dal dost za vyučenou. Ušklíbl jsem se. Naklonil jsem se k ní blíž a "hravě" jí zatahal za ucho. ,,Ale že jsi to ty, ušetřím tě tvého života."

Rowena mi to prostě nehodlala dělat jednoduchý. Kroutila se pode mnou a sípala, protože jsem přeci jen na její tlapky celkem hodně zatlačil. Však, to jsem měl rád. Bolest spojena s vášní byla ta nejlepší, no ne? I Styx si to užívala. A v tom se ten rýpavý hlásek ozval. A najednou ty můžeš se*ovat s magičkou, ne? Jenže ona není jen tak ledajaká, ona se spřáhlá se Smrtí. A co dělám? Zabíjím. Najednou máš výmluvy, jak tohle vyřešíš se Styx? Já Duncana nezabil kvůli tomu, že se Styx chtěl sexovat, i když mě to vytočilo...já prostě toho i*iota fakt nesnáším, okay? A jak jsem byl na okamžik zaneprázdněn mluvením sám k sobě, využila situace a napálila mi to přímo do břicha, takže mě to celkem odhodilo, ale na nohou jsem se udržel, jen jsem vrávoravě klopýtnul, což jí vyhovovalo a tudíž se mohla dostat zpátky na nohy. S šokem ve svým oku jsem na ní hleděl a pak jsem se podíval i na svou hurď, břicho. Byla to zář přímé energie, ale nic do mě nevypálila. Avšak mě to v té části, co mě zasáhla, štípalo a pálilo. Pak jsem se opět na ní podíval s nas*aným výrazem. ,,Co si to ku*va..." začal jsem na ní nas*aně vrčet, když v tom jsem si uvědomil, jak je na mě vystavená ve svém bojovém postoji, zda se tomu tak mohlo říkat. Ušklíbl jsem se a svůj postoj povolil. S pozvednutým obočím jsem se na ni podíval. ,,A s tímhle chceš dělat jako co?" řekl jsem posměšně, ale nakonec se sám postavil do útočné pozice, ovšem s jistým uvolněním. Přeci jen mě pobídla, abych si jí vzal a chytil si jí a to jsem taky hodlal udělat.

Díval jsem se na ní zeshora a přemýšlel, co udělám. Zda si jí nemilosrdně vezmu a nebo prostě nějak něžně jí naznačím, že s ní chci pí**at. Jenže její reakce byly plné zmatení a hořkosti. Pousmál jsem se nad tím, jak byla neznámá a celkem mě těšilo, že budu ten, co jí do toho všeho zasvětí, ale zároveň mě to už točilo. Chtěl jsem si užít a ona mi v tom prostě nezabrání. Hlavně jsem se do téhle doby choval na své poměry hodně slušně, takže by si toho měla vážit, i když... ona moc neví, čeho jsem při souloži schopen. Pokud už jí vadilo tohle. Nebudu na ní brát ohledy. Je to moje hračka, podřídí se mi, švihl jsem ocasem a v očích se mi nebezpečně zalesklo. Bylo vidět, že cokoli na mě mělo účinky začalo vyprchávat. Něžnost odcházela mílovými kroky.
Na nic jsem nečekal, přeskočil jsem jí a tak jsem slezl z balvanu a dopadl na zem. Otočil jsem se na ní prudce. ,,Fajn, nedáváš mi na vybranou," řekl jsem s úšklebkem, který nevěstil nic dobrého. Chytl jsem se jejího ocasu, hodně kousl a prudkým pohybem jí strhl k sobě (//manipulace povolena). Ten pohyb musel být tak nečekaný, že se nestihla zachytit. Neviděl jsem, zda se tlamou bouchla o balvan, ale skutálela se pod mé nohy a já opět zaujal ten postoj, co na balvnu. Byl jsem nad ní a držel jí v šachu. ,,Celou dobu ti naznačuju, že chci s tebou pí**at, takže hezky našpul tu svojí mladou prdelku, ať ti ho tam můžu st**it," řekl jsem surově a tlapama jí tlačil na ty její přední. ,,A pokud stále nevíš o co jde, jedná se o prostě o sex. Tobě se udělá dobře, mně se udělá dobře. Uvidíš sama, bude to žůžo," uchechtl jsem se zálisně a do toho tiše zavrčel, ale i ona sama mohla poznat, že to nebylo jen tak jaké zavrčení. Bylo plné nedočkavé chuti si to teď užít a vybít ze sebe tu nadrženost.

//napíšu zítra!

Bylo fakt celkem vedro, ale to mě rozhodně nemohlo zastavit. Rowena jen prohodila nezůčastněně, že se snažím být nebezpečný, ale to jsem nehodlal vyvolávat. Vyvolávat strach. Ne, vlastně no... to by bylo lepší, hodlal jsem v ní vyvolat všechny možné pocity, ale hlavně ty, aby se mi poddala, protože ta chuť začala být neúnosná. Trochu mě odstrčila, ale naštěstí jsem měl dobrý postoj a tudíž jsem se udržel. Avšak svojí tlapkou jsem jí pohladil po zadním stehně. No, pohladil. Přitlačil jsem a trochu jí tak poškrábal, ale ne tolik do krve. Její škrábance jsem následně olízl. Chtěl jsem jí ukázat, že prostě ona mi neuteče a že.je.moje! ,,To ti to stále nedochází," řekl jsem s mírným zavrčením, avšak ne nebezpečným. Celkem mi dávalo i výhodu to, jak jsme takhle na sobě byli, protože jsem si byl svojí stabilitou jistější a jen tak, aby mě odkopla, to by nedopadlo dobře. Ne pro ni. Tlapkou jsem jí silně zatlačil na zadní nohy tak, že je byla nucena trochu oddálit od sebe. ,,Copak nechceš k někomu...patřit? Být...s někým?" řekl jsem jí šeptem do jejího ucha, když jsem se k ní naklonil ignorujíc její pohnutek, abych se podíval na oblohu. Využil jsem tak její....minulosti a to, že vlastně k nikomu nepatří, nikdo jí nechce. ,,A zda mi odpovíš, že patříš ke Smrti, je opravdu s tebou celou dobu? Nebylo by lepší...mít někoho u sebe?" řekl jsem a zatahal jí za ucho, přičemž jsem jí kousnul a začala jí téct krev. Avšak musel jsem si dávat bacha, tady šlo o hodně. Kdyby to byla Styx, užívala by si naprosto všechno. Všechno to kousání, tahání a hlavěn bych byl více surovější, protože to je to, co nás vzrušuje, ale tady jí nesmím uškrábat, protože by to asi nezvládla...a stojí za ní přeci Smrt, co vše vidím, nebo ne? Hlavně jsem jí svými otázkami musel více a více omotat kolem prstu. Nenápadně jsem jí zadní tlapkou dal ocas na stranu. ,,Užijem si, co říkáš!"

Jak jsem se na ni díval, vypadala čím dál tím chutněji. Ale ne tak, jak bych asi normálně smýšlel. Tahle chuť přicházela v touze vlastnit její tělo. Aby prostě byla moje a všichni to věděli. Jenže opět se ten blbej hlásek ozval. Její kmotra je Smrt. Bylo mi líp, když si mlčel, prohodil jsem ocasem. Prohlížel jsem si jí, jak jsem byl u ní takhle blízko. Její srst pod náporem slunce celkem schnula a tak se i leskla, jak byla umytá. Moje srst byla umytá taky, avšak se neleskla tak, jako ta její. Přeci jen to byla jistá výhoda tmavých kožichů.
Její poznámku jsem ignoroval. Věděl jsem, že si jen chtěla rýpnout. Olizovala si tlapky, jak kdyby se nechumelilo. Trochu mě to dráždilo, ale možná lépe. Za chvíli ten zájem mít bude muset, pomyslel jsem si a v hlavě si plánoval, co udělám. Nehodlal jsem však na ní být brutální. Ten hlásek měl přeci jen pravdu a já si musel dávat bacha, abych nepřekročil nějakou tu hranici, ale mohl jsem si jí přivlastnit, no ne? Z přemýšlení mě vytrhla její otázka, ušklíbl jsem se.
,,Abych očistil své jméno, já tě hledal, ale ta vánice rychle mazala stopy a čenich už nefungoval vůbec," řekl jsem a olízl si čenich. Vím, že jsem jí hledal. Říkal jsem pravdu, ale... bylo mi docela šumák, co si z toho vezme, protože jsem si hodlal vzít já ji. Postavil jsem se tak, aby na mě koukala. Se sým úšklebkem na ksichtě jsem jí hleděl do tváře. ,,Ale co bylo, bylo. Řešme, co je teď," a olíznul jsem se, přičem jsem se k ní natáhl a zajel jí čenichem do tváře. Nasál jsem její vůni a stáhl se dřív, než jakkoli mohla zareagovat. ,,A teď chci tebe," zalesklo se mi v očích tak, jak normálně, když vidím svojí kořist. Avšak tam nebyla taková dávka nebezpečí. Spíše touha.
Aniž by cokoli nečekala, vyskočil jsem na ty kameny tak, abych jí měl pod sebou. A tím, jak jsem tam vyskočil, musela se narovnat tak, že ležela teď už na břiše. Zubami jsem se zakousl do jejího zátylku tak, abych tu srst nepřekousl, ale vyvolal tlak. Trochu jsem jí zvedl hlavu, jen aby věděla, kdo je tady pánem a kdo jí ovládá. Pustil jsem se a jazykem jí olízl. ,,Já si vezmu vždy to, co chci."

Chutě byly velká, ale nápad, jak ukojit své chutě, žádný. Chmmm, a teď by se ta šedivka hodila, prostě jen využít té možnosti. Sice jsem hend v zápěti silně zatřásl hlavou, protože jemný hlásek mě nezapomněl upozornit na to, že je to přeci magička a pářit se s nimi jen tak nehodlám, avšak cosi mocnějšího ten hlásek zadupalo zase silně do země a na obličeji se mi objevil úšklebek. Přeci jen by to byla zábava. V tom to ohledu spíše jen pro mě, ale zábava.
Rozhlížel jsem se a přemýšlel, kudy bych se měl vydat. Absolutně jsem neměl žádnýho tucha, kam bych měl jít, ale zjistil jem jedno. Pokud se vlk hodlá s někým setkat, chce to jít směrem k našemu ostrovu. Tam na cestě je vždy vlků jak nas*áno. Ošil jsem se a hodlal jsem vykročit, když v tom jsem zahlédl hnědý flek blížící se ke mně. Mlsně jsem se olízl a čekal, kdo to bude. Pach ke mně ještě nedorazil, ale za to jsem už takhle na dálku mohl vidět, že se nejedná o nějaké vlče, ale spíše o vlka. Takže jsem se mohl radost trochu z toho, že jsou velké šance, že se jedná o vlčandu. Zkusil jsem opět nabrat do čenichu a v tom mě to udeřilo. To je Rowena?? pozvedl jsem obočí. Byl z ní už vlčice. Docela jsem čuměl, ale nehodlal jsem své překvapení dávat najevo. Dolezla ke mně a jen tak mě pozdravila. Otočil jsem se za ní. Je možný, že teď voní mnohem lákavěji? Moje chlouda se nenápadně začala hlásit o pozornost. Srdce se mi rozbušilo, což ovšem nemohla slyšet. Mlsně jsem se olíznul. ,,Vyrostla jsi," pověděl jsem jen. Ona se mezitím natáhla na nějaký balvan. Přímo se mi vystavovala. Nejraději bych na ní skočil, surově si jí podržel a vymr..... a prostě si jí vychutnal. Ale přeci jen myšlenka na to, že ona je ve spojení se smrtí mě zastavovala. No, nebyla však dost silná. Nadechl jsem se. Boha, jak ona voněla. Zastřihl jsem ušima. V tom jsem si uvědomil, jak začalo ranní sluníčko sílit a jak začínalo pomalu vedro. ,,Vystavuješ se mi?" řekl jsem s olíznutím a šel k ní blíž.

Upadl jsem do docela hlubokého spánku. Nevěděl jsem, která bije, naprosto nevnímal nic kolem sebe. Takhle mě to všechno znavilo. Fakt, že kecalka už dávno někam odběhla a že jsme tedy byli rozdělení jsem nepostřehl, protože jsem se nořil ve světě snů. Ale přeci jen jsem nemohl spát věčně a štiplavá bolest na hřbetě mě probudila. Nepřijemně jsem se ošil. První věc, která mě napadla, bylo to, že mě mohla šedivka kousnout, proto jsem rozespale nahlas řekl: ,,Nech mě bejt," a chtěl jsem se otočit, jenže do čenichu mě udeřilo spousta neznámých pachů, ale ten šedivky nikde nebyl. Zamračeně jsem otevřel oči a rozhlédl se, prohodil ocasem a v tom mi to došlo. Podíval jsem se na ocas... Ona zmizela! Jsem volnej, spokojeně jsem se ušklíbl a rozhlédl se po okolí. Velice mě ta informace probudila. Natáhl jsem přední nohy, zívnul, spokojeně prohodil ocasem a stoupl si. Trochu se ošil, prokřupal si krkem a díval se do dáli, když v tom jsem cítila, jak se mi tělem rozlévá takový divný pocit. Přijemná, teplá emoce, která zaplavovala celé mé tělo, a než jsem mohl jakkoli, cokoli udělat, byl jsem tou mocí pohlcen. Celé mé já bylo, slušně řečeno, velice nadšené z myšlenky na mladé vlčandy. A že se to i projevovalo. Podíval jsem se na své intimní partie, které si vyžadovaly pozornost. Musel jsem se trochu otřášl a dát do pohybu, protože s takovou velkou věci v pozoru bude těžké cokoli dělat. Musel jsem se zklidnit, ale ty myšlenky ne a ne ustupovat. A kupodivu to nebyla touha po mé sestře, ale po nějaké mladé, nezkušené vlčici, která by si dala říct. Olíznul jsem se a už jsem se těšil, až můj ptáček zazpívá.