Příspěvky uživatele

Jedna věc mě tady zarážela ze všeho nejvíce. Proč ten blbeček ještě nepoužil magii? Však každý magič se jí pyšní hned, jakmile ji získá. Každý chce ukázat jak je strašně silný díky magii, tak o co se ten vůl snaží. Zamračil jsem se. Tenhle fakt mě na okamžik vyvedl z míry, ale nedal jsem to na sobě znát. Nechtěl jsem mu ukazovat, že se nesoustředím. Když mi vplivl moji srst do ksichtu, zavrčel jsem. O co se ten blbeček snaží? Je to jedna z jeho taktik? Stáhl se a výsměšně se na mě podíval. Stále byl v bojové pozici. Na okamžik vypadal fakt jako idiot. Ušklíbl jsem se a stáhl se taky. Přešel jsem na jeho taktiku. ,,Aby ti ty tvoje jedovaté oči nevypadly, veverko," procedil jsem posměšně skrz zuby. Cítil jsem, jak mi moji čerstvou ránu provětrává vítr a studí pár vloček. Trochu jsem si zahýbal lopatky, abych tu blbou bolest zahnal. Všiml jsem si však, že i on si je vědom těch pár zraněních, které jsem mu způsobil, no nebyla to žádná sláva. Přeci jen si tahle zima vybrala svoje a možná jsem už trochu vyšel ze cviku. Každopádně skvělá příležitost, jak se vrátit zpět do formy. No, ovšem to se odráželo i na tom blbečkovi. I když se tu sice pyšnil svou sílou, taky stál docela za hovno. Věřil jsem, že zvládne více. Zavrčel jsem nahlas, šíleně tak krčil nos. Mohl vidět, jak mi z očí přímo tryská ta nenávist. Narovnal jsem se. ,,Tak dělej, ty blbečku. Jen do mě. Každej se rád chlubí svou magií, tak ji použij!" zařval jsem na něho. Prostě jsem nedokázal pochopit, že ji ještě nepoužil. Nebo je to jedna z tvých debilních taktik? Už mi bylo úplně jedno, zda na mě zaútočí nebo ne. Ostatně jsem nebyl v žádné obrané, či bojové pozici. Jak se do háje mám zlepšit v boji, pokud nepoužije magii? Musím přece zabít magiče, tak musím pochopit, jak ta jejich magie funguje!

Čekal jsem, že bude mít rychlé reflexy, i když jsem netušil, co přesně udělá. Bylo totiž na něm vidět, že se něco změnilo a z toho nemotorného blbečka se stal vraždící stroj. Ne že by si to užíval stejně jako já, ale bylo vidět, že to bere vážně. A to jsem měl rád. Bylo mi jedno, jak to dopadne. Bud mít více zranění já, nebo on? Na tom nezáleželo. Šlo o to, abych věděl, jak na něho. Abych si ho mohl přečíst jako v knize. Ukaž, co v tobě je, vevrko.
Když jsem se odtrhnul od jeho krku, zaútočil na moje záda a prudce mi tlapou zatlačil na obličej, aby mi zamezil v případném kousnutí. Dobrá, takže nejdříve zamezíme protivníkovi možný útok, abychom ho zneškodnili v další ráně. Hm, umí taktizovat. Jeho zuby se mi zaryly do beder. Sykl jsem bolestí a hlasitě hrdelně zavrčel. Ignoroval jsem jeho škrábání drápy, to mě nijak nevyvedlo z míry. Ale ta bedra, hoch věděl, kam útočit. Líbilo se mi to. I když sice byl přeci jen těžký oříšek. Vyhublý jsem sie byl, ale vsadil bych svůj život na to, že jsem prožil mnohem horší časy, než tenhle blbeček, proto na to moje tělo už bylo připravené a jako dělané.
Sice se na mě pověsil, ale stále jsem byl obratnější než on. Rychle jsem uhnul svým obličejem tak, aby ta jeho špinavá tlapa zklouzla z mého ksichtu, a když už byla tak uvolněná, měl jsem jedinečnou šanci se mu zakousnout do nohy. Při tom manévru jsem však škubl i svým tělem, jelikož jsem se potřeboval otočit. Abych ho kousl, musel jsem se uvolnit. Vytrhl mi sice chlupy s kůží, ale na podobné rány jsem byl zvyklý. Hoch se bude muset hodně snažit. Takový manévr musel očekávat. Přece bych se nenenach okusovat celý den a holt nezbývalo nic jiného. Váhou bych ho nepřepral. Když jsem mu útočil na nohu, přední tlapou jsem se mu snažil poškrábat hruď, kteoru tak pyšně vystavoval. Zkusím mu poškodit přední nohu, schválně jak zareaguje na tohle. Testoval jsem ho. Momentálně jsem mu dával šanci mě svalit na zem a dát mu možnost mi pořádně ublížit. Byl jsem v nevýhodné pozici.

Pomalu a jistě jsem dosahoval svého. Vnímal jsem, jak se kolem nás mění ta energie. Jeho oči pohasly a postupně se ve tváři ztrácela ta veselá mimika, se kterou na mě šel. Ano, ano. Ukaž mi svou pravou tvář. Na tváři mi hrál úšklebek. Byl jsem velice potěšen z toho, kam se to posouvalo. Začal totiž ztrácet kontrolu a jeho mysl pomalu začal ovládat vztek. To bylo to, co jsem celou dobu chtěl. Dostat se mu pod kůži, aby se projevilo jeho pravé já.
Jeho průpovídky, které měl jsem ignoroval a jen se na něho posměšně díval. Nedokázal jsem skrýt tu radost. Jen ať si říká, co se mu zlíbí. Já znám všechny triky magičů. Je skrz ně vidět. Už se ani nesnaží, to skrývat. Spokojeně jsem mlaskl, jakmile se jeho tělo napjalo a přešel do bojové pozice. On se dal vytočit tak snadno, až mi ho začalo být líto. Zastavil jsem se a nakrčil svůj čenich tak, že mi byly vidět moje krásně nabroušené tesáky. Zavrčel jsem na něho. Hoch totiž netušil, s kým má tu čest. Jestli si myslí, že se zaleknu toho, že vlastní nějakou debilní magii, tak se tahle veverka šíleně plete. Zkoumal jsem jeho postoj. Už nevypadal tak nemotorně jako předtím. Zaujal pozici a stál napnutě na místě připraven k boji. Jeho oči se leskly. Bylo vidět, co si o mě myslí, ale mě to bylo u zadnice. Jako kdyby si myslel, že mi zrovna na jeho názoru bude záležet. Když jsem se však díval na jeho srst, zalíbila se mi ta barva. Z něho bude tak krásná rohožka. A nebo bych ho mohl využít k tomu, aby mi zahříval tělo. I přes vrčení a nakrčený nos nemohlo té pitomé veverce uniknout, jak moc jsem si tohle užíval. Jak moje oči tančily radostí. ,,Čas ti zavřít tu hubu, teda." Nechtěl jsem mu dát žádnou šanci, a proto jsem přední packu bleskurychle zaryl do sněhu a hodil mu ten sníh do očí. Byl dostatečně blízko, aby ho sníh zasáhl. Díky tomu, že musel zavřít oči před sněhem jsem využil momentu překvapení. Ne, nezaútočil jsem zepředu, jak by asi každý blbec očekával, ale přesunul jsem se k jeho boku, což nemohl čekat, že změním pozici. Aby mě však nemoh kousnout, vyskočil jsem a zaryl se mu zubama na levé straně krku, v té části, která byla blízko obličeje a trhal. V tlamě jsem začal cítit jeho krev.

Nepřestával jsem si ho měřit. I přesto, že vypadal vyšší, než jsem byl já, přišel mi na pohled nemotorný, což mi jen zvyšovalo adrenalin. Měl jsem šílenou chuť na něho skočit. Uši se mi otočili dozadu v momentě, kdy jsem zastavil. Můj postoj jasně říkal: "jdeme se rvát", jenže ten imbecil začal mlet páté přes deváté. Vypadalo to, jako že se z toho chce vymluvit. ,,Vidím, že ti v žilách koluje magie, tak drž hubu," zavrčel jsem na něho. Ještě tady bude ze sebe dělat nějaké neviňátko. Magiči jsou všichni stejní. Narovnal se, aby mi dal najevo, že se pyšní své výšce. O nic menší jsem nebyl, ale zase mé tělo mě dělalo hubenějším, proto ta výška u něho tolik vynikala. Hlavně se mi napřímil tak, že jsem měl jedinečnou šanci mu skočit po krku. Přímo se tu přede mnou vystavoval. Dělá ze mě debila, nebo je fakt tupej, jak vypadá? V tom začal mluvit něco o lovení. Upřímně jsem se začal smát. Čím více se mi totiž potvrzoval fakt, že každý magič je do morku kostí zkažený, ale tenhle je navíc totálně tupý. Úšklebek mi hrál na tváři. ,,Abych lovil a ty sis tady válel šunky? To je jediný, co vy magiči umíte. Líný jste jak prasata, povyšujete se nad ostatními, protože vy jste ti "vyvolení"," poslední větu jsem procedil skrz zuby. ,,Veverka sice nejsi, ale zbavit se tě mohu tak či tak," pronesl jsem jízlivě. O jednoho magiče v okolí méně. To se bude žít krásně.

>> Les pod horizontem

Šel jsem pomalu, abych si šetřil energii. Stále mě blokoval ten blbý vítr, i když jsem se nacházel v lese, v místě, kde by tak silný být nemusel. No, mýlil jsem se. Musel jsem ale dál hledat, abych se tomu vyhnul. Jenže to bylo těžké. Všude bílo, nic než bílo. Pokud se někde nějaký úkryt nacházel, momentálně byl dobře maskovaný pod tím množstvím sněhu. Tohle snad nemá konce, fakt. Nechtěl jsem si ničit náladu, ale tohle počasí tomu opravdu nepomáhalo. Začínala mi být zima. I když to vypadalo, že mám hustý kožich, v realitě jsem byl dost hubený. Kožich mě v takových chvílích zrazoval, páč mé tělo nebylo na tyhle situace stavěné. Ale věděl jsem, že to zvládnu. Zimy jsme u nás měli taky, jenže je pravda, že jsme se vždy drželi blízko sebe, abychom se zahřáli. Já tu byl sám.
V tom jsem v dálce zahlédl tmavý flek. Jak byl vítr a stále sněžilo, i když pomálu, nemohl jsem určit zda jde o vlka, nebo o zbloudilou srnu. Přesto jsem se mírně přikrčil k zemi a opatrně našlapoval. Sice jsem nedávno jedl a věděl jsem, že v nejbližší době hlad nebudu mít, ale mít jídlo pořád u sebe nebylo vůbec špatné. Mohl bych si jí zatáhnout někam do jeskyně a tam si pěkně žít, než to vše pomine. Lišácky jsem se usmál. Díky mému zbarvení tělo krásně splynulo s prostředím. Opatrně jsem se vyhýbal stromům. Čím blíž jsem byl, tím se objekt zvětšoval. Vypadal stejně ztraceně jako já. Zastavil jsem se. Hmmm, ztracený vlk. Pokud to je magič, tak mám o zábavu postaráno. Nakrčil jsem nos. Šel jsem za ním. Stál ke mně zády, takže jsem nemohl hend určit, o koho jde, ale měl jsem se na pozoru. Zvedl jsem hlavu a naklonil ji trochu na stranu. Vypadal divně. Jako by ho samotný oheň olíznul. Jenže v tom se otočil a v očích se mi zablesklo. Magič. Na tváři mi hrál úšklebek. ,,Ale copak, copak? Magič takhle sám v lese?" posměšně jsem se na něho koukl. Ach, tak dlouho jsem se s nikým neporval. Že by mi osud hrál do noty? Pomaličku jsem ho obcházel kolem dokola a při tom cenil zuby. Jeho pach smrděl. Smrděl magií. Fuj, hnusáci. Všiml jsem si, že má par ranek na těle, tudíž jsem usoudil, že se asi nějakých rvaček sám účastnil. Ale jeho postoj je chabý. Toho složím k zemi raz dva.

<< neznámo

Silný vítr a neustále sněžení mi bránilo jít normálně. Musel jsem být natočen z boku. Bylo to tak nepřirozené, ale co jsem měl dělat. Při zpatření lesa, který nebyl tak daleko, jak se zdál, jsem viděl naději. Protože se přeci bude v lese vítr tříštit a nebude tak silný. Pohnul jsem svým zadkem a během chviličky tam byl. Na okamžik jsem si oddychl. ,,Pche, tomu říkám skvělé načasování," pravil jsem nevrle nahlas. Nejen, že jsem se docela nedávno odloučil od svých sourozenců, ale taky jsem vstoupil do země, která se přímo topila v magii. Jen při té myšlence se mi naježila srst a automaticky jsme přikrčil nos. Z mého hrdla vyšlo krátké zavrčení. Zasraní magiči. Za všechno můžou a teď budou platit. Hodlal jsem je všechny zabít, jenže to nebyla snadná věc. Naše smečka o to usilovala už několik let, ale nedařilo se. Potřeboval jsem se zlepšit v bojích a ve všech možných schopnostech. A to jsem taky hodlal udělat. Než se pustím do masového vyvlčení, musel jsem se zlepšit v soubojích a ať už se mi chtělo nebo nechtělo, musel jsem vyhledávat společnost magičů.
Nehodlal jsem si však kazit den. Sice už tak stál na nic, prootže ta zpropadená zima nehodlala přestat. Potřeboval jsem tedy najít nějaký úkryt, něco, co by mi pomohlo tu zimu nějak spokojně přežít. Naštěstí jsem si ulovil zatoulaného zajíce před hranicemi a tudíž jsem měl čerstvě naplněný žaludek. A zkušenosti s hladomory se v tuhle chvíli taky hodily. Bude lepší zůstat v lese, než jít na otevřené planiny. To hledání těch tupounů ještě chvíli vydrží. Snad pochcípají hlady. Mlask jsem si spokojeně nad tou myšlenkou. Pokračoval jsem dál v hledání nějakého útočistě.

>> Severní hvozd