Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Končně zvedla ten svůj zadek a až moc nadšeně mi hrnula sníh k mým tlapkách. Kdykoli se přiblížila, útočně a připraven kousnout jsem nakrčil svůj nos, ale naštěstí nic neudělala. Nijak více se ke mně nepřiblížila. Jakmile byla přede mnou slušná hromádka sněhu, bez žádného díky jsem si svoje natrhnuté ucho dal do sněhu. A chvíli jsem tak na tom sněhu měl položenou hlavu. Stále to štípalo, ale už to bylo mnohem příjemnější. Musel jsem uznat, že si fakt nic nezkoušela a nešla do mně. Ale i když jsem fakt moc chtěl si více odpočinout, usnout nebo tak, nemohl jsem. Prostě jsem jí nevěřil i tej její čumák mezi oči. Pche, může si říkat co chce, že mi nic neudělala. Ale já ji mohu udělat. Jakmile mi tělo dovolí vstát, bude ráda, když nezhebne.
Už to studilo více, než mělo, a tak jsem vytáhl své ucho z té hromádky sněhu. Hlavou jsem do odstrkal na kraj, abych si mohl položit hlavu před sebe. Byl jsem fakt unavený. Dokazovalo to i to, že jsem zívnul. Mohla tak vidět všechny moje zuby. Mlastně jsem si mlaskl. A podíval se na ni. Vypadala plná energie. Zvrátil jsem oči a podíval se na svou nohu. Mít tu tak bahno, nebo nějaké bylinky. Cokoli, aby se to zahodilo rychleji. I když už tolik o jizvu nešlo, jak o vyčerpanost, stále jsem to cítil, jako by to byla čerstvá rána. Pulzovalo to a v tom hlubším místě přímo pálilo.

Dlouho nic neříkala a já fakt doufal, že pochopila, že o její společnost, teda konkrétně její žvatlání, fakt nestojím. Jenže jakmile jsem se ozval, zase spustila. Protočil jsem oči. Normálně mám k ostatním jizlivý přístup a rýpu, co jen mohu, ale po těch rvačkách jsem fakt neměl náladu na nic, zvlášť na ukecaného magiče. Hlavně jsem se teď dozvěděl, že neodejde, dokud nebudu nějak okay. Což znamenalo, že tu se mnou zkejsne nějakou tu chvíli. Musel jsem se s tím asi smířit, což jsem rozhodně nechtěl. Ale tahle vlčice byla fakt neuvěřitelně tvrdohlavá a stála si za svým. Každopádně opravdu nevypadala, jako ti zasraní magiči, které znám. A nebo to fakt dobře hraje. Zastřihl jsem ušima, což jsem neměl dělat, protože mi to začala pulzovat bolestí. Sehnul jsem hlavu k zemi, nakrčil nos, vycenil tak zuby a tlapkou jsem se na tom uchu snažil poškrbat, nebo nějak zmírnil tu bolest. Pořád jsem tak hrabal na svém uchu. Neuvěřitelně to svědilo a bolelo zároveň. ,,Nahrň mi sem sníh, pokud chceš být užitečná," procedil jsem skrz své zuby. Minule to chlazení docela pomáhalo, ale tím, že jsem všechen sníz z jeskyně vyházel a teď se ke všemu nemohl pohnout, jsem fakt nemohl nic jiného dělat. A strašně mě sralo, že tu mám magiče. ,,Ale něco zkusíš, je po tobě!" dodal jsem ještě. Nic jiného jsem nechtěl, jen aby mi nahrnula sníh a zbytek si udělám sám.

A co myslíte, že se stalo? Že jí moje vrčení nějakým zázrakem svázalo její tlamu a ona přestala? Ne, ona směle pokračovala dál. Už jsem byl tak neuvěřitelně blízko k tomu se zvednout a odejít, ale co mi bránilo, bylo noje vlastní tělo. Uši jsem si tlapkami taky zakrýt nemohl, protože druhou nohu jsem používat teď nemohl. Prostě všechno bylo naprosto skvělé, že? Jako kdyby mě karma přišla ztrestat. Karma v podobě téhle špíny. Nehodlal jsem však na nic, co říkala, reagovat. Dal jsem si hlavu na přední tlapku a koukal jsem ven, protože v téhle situaci jsem nehodlal usnout. Nemohl jsem ze dvou důvodů. Byla magič a neustále o něčem krafala.
Pak ale přešla na zírání. Prostě jak kdyby se mi snažila vypálit duši. Nechápal jsem, co prostě na mě má. Naštvaně jsem zavrčel a narovnal se. ,,Sakra, to mi tak vehementně chceš otravovat život? Najdi si nějakou jinou oběť." Opravdu jsem nerozumněl tomu, čeho chtěla docílit. Pokud mě chce nasrat, tak se jí to povedlo už tím, že se objevila.

Očištil jsem si svou nohu. Konečně vypadala nějak normálně, i když se mi po ní táhla obrovská jizva. Tak či tak už to šlo. Cítil jsem, jak se to pomalu zaceluje a reálně už to tolik nekrvácí. Ta špína pořád něco mlela o pomoci, když ale zmínila, že jí nic nebrání v tom, mi pomoci, nakrčil jsem nos a zavrčel. ,,Sáhneš na mě a je po tobě," procedil jsem skrz zuby. Sice měla pravdu v tom, že kdyby mi chtěla něco udělat, má prostě jednoznačnou příležitost to udělat hned a ničím se nezdržovat, ale taktiky magičů byli různé. Třeba si chce pohrát se svou obětí. Hah.
Pustila jsem do vysvětlování, že ona není jako ostatní, a že když má magii, nemusí být nutně zákeřná. Měl jsem pocit, že se udusím smíchy. Prostě jsem se začal smát. Připadala mi jako idiot, co se snaží ze mě udělat idiota. Hlavně mi přišlo ubohé, jak pořád opakovala, že "není jako oni". Porotže kdyby fakt nebyla, takhle přehnaně by se nehájila. Trochu jsem se odkašlal. Zaznamenal jsem její pohyb. Pomalu si lehla a přitom se zimou klepala, jelikož byla stále u toho vchodu. Krčil jsem nos a tiše vrčel celou dobu, co si lehala. Když však ležela, její huba se nepřestala pohybovat. Zastřihal jsem ušima, jak to bylo otravný. Škoda, že tu není něco, co bych po ní mohl hodil. Představila se a pak zase měla nějaké otázky. ,,Tvoje jméno mi je fakt u zadních a do háje, můžeš už fakt přestat? Nikdo na tebe není zvědavý!" štěkl jsem po ni. Musel jsem se smířit, že tu teda bude a neodejde, ale rozhodně jsem se nehodlal smířit s tím, jak moc kecala.

//má se Zakar přidat do smečky, aby měla mateřské pudy forever? :D

Vlčice se nedala a já také ne. Mohli jsme tu na sebe štěkat věky, ale já věděl, že kdyby přeci jen něco chtěla udělat, má neuvěřitelnou možnost. Nemohl jsem útočit, nemohl jsem vlastně nic, protože prostě moje tělo se rozhodlo rezignovat a pohnout se dopředu. Narvonal jsem uši, ale nepolevil jsem ve vyceňování svůch zubisek. Zároveň mě zase ten pohyb rozbolel, protože to natrhlé ucho prostě muselo stále bolet. Snažila se mě přesvědčovat, že ona je jiná a ona neubližuje. I když vypadala jako největší neviňátko, které kdy existuje, já jí to prostě nežral. ,,Tak určitě," procedil jsem srkz zuby. Ale už jsem jí nehodlal více řešit. Byla ve výhodě a já ne a to jsem dokázal uznat. Takže jsem se zase postupně sesunul k zemi, ale stále jsem si na ni dával bacha. Nehodlal jsem se jen tak odevzdat. Jestli si myslí, že jsem jednoduchý terč, tak se šeredně plete, blbka. Zraněnou nohu jsem si začal lízat. Pomalu mi jizva začala zasychat, ale krve jsem měl na noze tak či tak dost. Hodlal jsem tu blbku ignorovat, ale pokud se přiblíží, tak jí ukousnu tu tlamu. Očima jsem sledoval každý pohyb, i když jsem občas musel stočit zrak ke své noze. Něco zase kecala. Bylo to fakt otravné. Ať už mlčí, fakt!

Ta stupidní vlčice nehodlala odejít a ještě ke všemu si prostě zarputně sedla, aby mi dala najevo, že prostě nezmizí jen tak. Do toho měla nějaké kecy o tom, že "nemá žádné postranní úmysly". Nakrčil jsem nos a vycenil své zuby. Já tohle moc dobře znám. Nejdřív si hrajete na samotná sluníčka, a pak skutek utek. Táhni do háje, už. Moje uši stále byli stažené dozadu a nehodlal jsem v ostražitosti polevit. ,,Myslíš si, že jsem nějaký debil? Vy magiči jste všichni stejní. Na tohle ti neskočím!" zavrčel jsem. Tak strašně jsem jí chtěl zakousnout ten její hubený krk, ale moje tělo prostě bylo strašně vyčerpané po těch rvačkách a dlouhém cestování. Nehodlalo mě poslouchat, tak jak bych chtěl. Do toho se mi rozklepala moje zdravá noha. Fakt prostě skvělá situace. Netušil jsem, jak tu špínu odsud odehnat. Hlavně tuhle jeskyni jsem si našel první já, tak ať si nemyslí, že si tu bude žrát svůj posranej zadek. Celkově jsem se více sklonil k zemi, aby mohla odtušit, že jsem v obrano-útočné pozici.
Prostě pořád mlela a mlela. Měla otázky, snažila se mi hrát na city, když mi ukazovala svoji jizvu. ,,Je mi jedno, co se ti stalo nestalo, tak drž tu svojí nevymáchanou tlamu už!" naprázdno jsem kousl. Už jsem fakt nevěděl, co víc mám dělat. A do toho mi bude říkat, co mám dělat? Jako vážně? Si dělá snad srandu ne? Kdo si myslí, že je?

Usnul jsem. Po dlouhé době jsem zase mohl spát. Hruď se mi v klidu vzdouvala a já konečně spadl do říše snů, i když mi do těla vystřelovala bolest z nohy a z ucha. To byly ty dva hlavní problémy, co mě fakt štvaly. Víčka mi neklidně kmitala.

Někdo zavyl. Hodně silně a prosebně. Všichni jsme byli hned na nohou, ale hned jsme pochopili, co se děje. Zasraní magiči na nás zaútočili, jenže teď to bylo jiné. Viděli jsme hořet náš les, vítr, který se náhle zvedl vše rozšířil kolem. Země se třásla. Ne tím, že by naběhlo snad obří stádo muflonů, ale protože k nám běžela smečka magičů. Šli na nás se vším, co měli. Šli nás vymítit z povrchu zemského. I když tu byli tací, co s hrůzou v očích utíkali, my zůstali. Já a moji sourozenci, na které jsem se mohl spolehnout. Nasraně jsme jim běželi vpřed, přeskakovali hořící keře. Poháněla nás nenávist a dychtivost po jejich smrti. Viděli jsme, že už část naší smečky na ně naběhla i s mými rodiči. Adrenalin vystoupal do výšin, jenže v tom jsme to viděli. Chladnokrevně je všechny zabíjeli. Neměli jsme žádnou šanci. Bratr se na mě otočil. ,,Musíme útéct. Ty sračky vyhrávají. Dělej," křikl a utíkal pryč. Nechtěl jsem. Tak moc jsem nechtěl, ale tady to bylo jasné. Vyhyneme, pokud nezdrheneme. Neotáčel jsem se a jen utíkal. Viděl jsem vepředu Styx a Rha'ka. Ohněm se nám snažili zabránit v útěku, ale my se nedali. Našli jsme uličku, kterou jsme proklouzli a tak se ohni vyhnuli. Jenže takové štěstí neměl každý. Kolem nás pobíhali hořící vlci. Členové, naší smečky. Byl jsem nasrán do všech výšin. Ale utíkal jsem dál.
Byli jsme už daleko, ale ten smrad spáleného lesa a masa nás pronásledoval. Zastavili jsme a až teď jsem si uvědomil, jak málo nás tu je. Naštěstí jsme tu byli všichni z mé rodiny. I když... ,,Kde je Kha'rji," řekl někdo. Nevěděl jsem, čí hlas to byl, ale zběsile jsem se rozhlédl. Všichni jsme volali jeho jméno. Rodiče chyběli taky, ale to vím, že ty jsem viděl bojovat,a le nezahlédl jsem je, že by je chytili. Šance tu byla, pro všechny...leda tak v pohádce. Tohle byla realita a nám bylo jasné, co se stalo.

V tom jsem se probudil, protože už od malička jsem měl citlivý zvuk na jakýkoli pohyb kolem mě. Hlavně, když jsem spal. Cítil jsem pach nějakého vlka, který byl neuvěřitelně blízko. Nemohl jsem bleskurychle vstát, protože ta posraná noha nehodlala teď poslouchat. Do háje! Nakrčil jsem nos a hrdelně začal vrčet, protože se ten vlk náhle objevil. Začal mluvit, tedy ona. Byla to vlčice. Magička, skvělý. Mé výhružné vrčení však nijak neustávalo. ,,Táhni do háje, špíno! Nikdo se ti o tvou chabou pomoc neprosí!" štěkl jsem na ni nasraně. Tohle mi fakt chybělo. Že jsem sem vůbec lezl. Nejhorší bylo, že moje přední noha byla otupělá bolestí, ale naštěstí jsem se nějak nemotorně posadil. Uši jsem stáhl dozadu, abych dal jasně najevo, že jí nevítám. Sice mě ten pohyb bolel, ale ignoroval jsem to.

<< Středozemní pláň (přes řeku)

Šouravým tempem jsem se dostal konečně dost blízko k těm skálám, nebo co to bylo. Svou nohu jsem fakt nechtěl namáhat ze strachu znovu otevření rány. Moje celá levá noha byla od krve, která mi na srsti už zaschla. Netušil jsem vše, jak to vypadá okolo ucha, no pravděpodobně jsem nějakou zaschlou krev měl i na obličeji. Musel jsem vypadat fakt zabijácky. Ale i docela mrtvě, vzhledem k mému stavu. Už jsem se fakt těšil, až někam hodím svojí prdel a konečně si odpočinu. Tohle byl zase geniální nápad se takhe trmácet krajinou.
Už jsem však byl na místě a teď stačilo najít jen nějakou jeskyni. Naštěstí to tu bypadalo, že se žádna lavina nikdy neprohnala a ani se nechystá, ale tak. Co já mohl vědět? Stát se může vždycky dokoli. Pokud by mě lavina pohřbila, tak bych asi fakt neměl sílu se vyhrabávat ven. To je jedno, potřebuju někde zaparkovat. Ovšem stoupání bylo fakt blbý. S funkčními třemi nohami jsem neměl takovou stabilitu a vypadalo to každou chvíli, že fakt hodím držku. Naštěstí ale štěstístálo na mé straně a já neuklouzl. Dostal jsem se k jedné malé jeskyni, do které se tak vešli dva vlci a půl. Byl tu docela sníh. Snažil jsem se ocasem to odhrabat. Kdyby tu někdo byl, musel to být fakt zajímavý pohled, ale nijak jsem to neřešil. Potřeboval jsem si prostě lehnout. Stočil jsem se do klubíčka, zraněnou nohu nátáhl a nijak s ní nehýbal. Tělo se mi klepalo zimou, ale doufal jsem, že se tu brzo vytvoří nějaké to teplo, když budu v tomhle prostoru.

12.3.2020

Píše se asi leden. První rok mého života, kdy jsme se přesunuli mezi dospěláky. Prostě normální den, nic moc nového. Právě to jsem si myslel, ale trochu jsem se mýlil. Partička malých harantů se dostavila za mnou a mými sourozenci. Prý máme jí za babuškou, která nám bude vyprávět příběh o minulosti. Příběh to měl být o rituálech, které sama zažila. Předtím jsme totiž byli spojení s vlky, co disponovali magií. Praktikovali rituály, aby v nás měli prohloubit víru v mocné přírodní živly. Přírodní živly myslím ty, co jsou: voda, oheň, země a vítr. Prostě a jednoduše chtěli, abychom byli v naději, že i my můžeme mít magie. Pravda to však nebyla, jelkož to vše byla kamufláš, ale do téhle doby jsme nikdo nevěděl, jak něco takového fungovalo.
Posadili jsme se všichni na svoje zadky. Popravdě, obšas tyhle ty chvilky byly docela záživné, takže jsem se těšil, co se stane tentokrát. Pořádné rvačky, boje, to jak jsme občas dali těm blbým magičům na prdel, to byly moje oblíbené příběhy. Plesnivá babuška se na nás podívala těma zakalenýma očima. Prvně si odkašlala a pak začala vyprávět. ,,Při dovršení dospělého věku, jako jsou někteří zde sedící, jsme se všichni dostavily do našeho společného úkrytu. Pár z magičů zapálilo čtyři hromádky větviček. Prý to mělo přivolat pány živlů. Pak nás postavily, čtyři z nás, právě před tyto hořící hromádky. Proslavená šamanka naší smečky byla ta, co řekla, zda jsme vyvoleni nebo ne. Probíhalo to tak, že jsme každý z nás měli dát nad hořící hromádku tlapku. Pokud jsme necítili žádnou bolest, byli jsme hodni magie. Pakliže ti ale tlapka pálila, nekolovala v tobě žádná moc. Pitomci jsme všichni byli, protože nám nedošlo, že šamanka vládla magií, která mohla popáleninám zabránit. Ptáte se, koho si vybírala a podle čeho? Parametry nikdo neznal, vlastně nikdo nevěděl, že to je všechno jen klam a jeden velký podraz, jak oblbnout naše mozečky. Později jsme se však dozvěděli, že vybírala náhodně nějaké nemagiče. Popravdě to byli hlavně ti, co byli asi nejvíc tupí z nás všech. Později je magiím naučila a oni se stali jejími poskoky," zachraptěla na konec. Pokaždé, když vyprávěla nějaký příběh, hrozně se u toho mračila a nenávistně si odplivávala. Při takových chvílích bylo vidět, jak je její nenávist vůči magičům hluboká. Popravdě jsem jí za to obdivoval, jinak stála za ni. Páchla, vypadala na rozpadnutí, takže s velkou pravděpodobností každou chvíli pojde. Pravdu jsem měl, protože do pár dnů jsme si na její mrtvole pochutnávali.
Pokračovala však dál ve vyprávění. ,,Pravou tlapku jsme držela nad tím zrádným ohněm. Probodávala nás pohledem ta pitomá rašple. Pak se zastavila u jednoho a viděla, že jeho tlapka je bez známek popálenin. Proč jsme nikdo neuhnul? právěže v tom byl ten test. Prvně si mohl cítit bolest, spálenou kůži, ale pak se třeba zázrakem zahojila a to byl aky znak magie. Předtím jsem říkala, že jsme nevěděli, že to všechno dělají ti zas*aní magiči. Pitomci jsme byli. Pro ně pro všechny. Přála jsem si, aby se mi tlapka zahojila, ale nestalo se tak," a na to nám všem ukázala svoji pravou tlapku, kde chyběly chloupky. Popálená s doživotní jizvou. Panečku, to muselo bolet. Pitomí magiči. Pak jsme uslyšeli vytí našeho hlídače. Proklatí magiči se blíželi k hranicím.

<< Náhorní plošina

V dáli jsem zahlédl vrcholech nějakých skal, které vypadaly poměrně blízko. Konečně se začalo počasí měnit a já mohl vidět před sebe a i kolem sebe. Vítr však stále silně vál, ale už to nebylo tak hrozné, jako předtím. Jenže pořád mě čekala dlouhá cesta, než se dostanu k nejbližšímu lesu. Hlavně jsem šel fakt šíleně pomalu. Nohu vláčel, jako kdyby byla úplně bez citu, ale takhle mi to pomáhalo. Nijak jsem ji nenamáhal, nebo jsem se alespoň o to pokoušel. Hlavně obě moje tlapky byly poseté malými škrábanci od obou pitomců, co jsem zatím potkal. Vypadalo to, že mi to tam zůstane nějakou chvíli. Skvělý.
Plahočil jsem se otevřenou plání snad celou věčnost. Už dokonce začalo zapadat Slunce a s tím i poklesla teplota vzduchu. Vítr se trochu ustálil, ale za to obloha se stáhla, že to vypadalo, že bude zase padat ten hnůj. Zastřihl jsem ušima, jak jsem opět pociťoval ten mráz, co se mi snažil proklouznout přes mou huňatou srst. I přesto, že jsem byl na zimu docela vybavel, byl jsem přeci jen hodně hubený na to, aby tohle mohle tělo zvládalo. Takhle, moje tělo bylo jak ze železa. Málo co, ho položilo, ale přeci jen jsem třeba zimu pociťoval dvakrát více než třeba zbytek mých sourozenců.
Jo, naše společné chvíle, naše malá parta mi moc chyběla. No, zakroutil jsem rychle hlavou a pustil se znova do chůze. Už se docela blížím.

>> Vyhlídka (přes řeku Midiam)

<< Úzká rokle (pře pláž)

To posraný ucho se rozhodlo fakt pálit, ale jakože hodně. Měl jsem chuť si ho rovnou urvat celý, ale bohužel jsem si tam nedosáhl. Zastavil jsem se, lehl jsem si do sněhu a na té straně, kde jsem měl to natrhnuté ucho, jsem položil do sněhu. Nakrčil jsem nos a vycenil zuby, protože to děsně štípalo. Krev mi z nohy pomalu přestala téct, ale i tak jsem si na to naházel radši sníh. Studilo to, ale to bylo jediné, co jsem pro svá zranění mohl udělat. Netušil jsem, jak daleko ještě půjdu, ale jak jsem cítil pulzovat tu bolest na nohou, věděl jsem, že už daleko s tímhle nedojdu. A aby toho nebylo málo, do nosu mě praštil pach nějakého dalšího debila. No to si u všech hromů ze mě osud dělá už prdel ne? Těch magičů je tady jak nas*áno. Fakt jsem neměl teď na nikoho náladu. Být v lepší kondici, tak na něj vyběhnu a udělám si konečně z někoho rohožku. Tak moc jsem si těd přál cítit zase něčí krev ve své tlamě, ten horký proud života. Musel jsem se olíznout a mlsně mlasknout. Byla to přeci jen báječná představa, ale ta musela počkat.
Zvedl jsem se a radši jsem se snažil na toho blbečka nenarazit. Bylo mi jedno, zda to je magič nebo ne, potřeboval jsem mít klid hlavně pro sebe. Dal jsem se tedy znova do kulhání. Už jsem tu nohu neměl pokrčenou, protože jsem usoudil, že to je ještě horší, a tak tu nohu vláčel ve sněhu. Za mnou se tak tvořila cestička.

>> Středozemní pláň

<< Ageronský les

Cesta mi trvala nějakou chvíli. Přeci jen, komu se podaří cestovat světelnou rychlostí, když má poraněnou nohu, ale tak co. Přežil jsem spoustu věcí, tohle přežiju taky. Sice jsem za sebou nechával krvavou cestičku, takže každý mohl vědět kam jsem šel. Kdyby se náhodou vrátili, budou vědět kam jsem šel. Měl bych to asi co nejdříve vyřešit. Byla to docela na nic situace, když se to položí takhle, ale já si z toho nějak hlavu nedělal. Občas jse udělal přestávky a schladil si nohu. To debilní ucho mi prostě plandalo a sotva drželo rovně. Hlavně jsem cítil, jak mě to tam pálí a štípe, ale to bylo nic oproti té noze, takže jsem se snažil to nějak nevnímat. Sourozenci by věděli, jak to ošetřit. Jenže teď stále řádí ta debilní zima a nikde žádné keříky a bylinky. Zavrčel jsem si sám pro sebe.
Šel jsem okolo řeky, kde jsem taky na okamžik zastavil a začal olizovat zmrzlou vodu. Sníh byl hnusný, protože kdoví co se v tom válí, ale přeci jen tohle byla zmrznutá řeka, to je něco jiného. Jak i zima polevovala, vnímal jsem, že ani ten led už není tak silný a když jsem přitlačil, po jazyku se mi rozplynula voda. Báječné. Chvilku jsem se takhle snažil vylízat, co se dalo, ale pak jsem stejně radši pokračoval v hledání nějakého toho úkrytu.

>> Náhorní plošina (přes Kamennou pláž)

Jo, asi jsem z toho všeho totálně vytuhnul. Možná bych tomu tak neříkal, prostě jsem z té bolesti a závratí omdlel. Když jsem se však probudil, celé mé tělo bylo těžké. Nemohl jsem se pohnout. Sice mi závratě odezněly a mě se už netočil svět, ale stejně mě moje tělo bolelo jak čert. Ani ne tolik z těch škrábanců a zranění, co jsem měl, ale spíše z té únavy. Cestoval jsem fakt dlouho, nachodil kdoví kolik kilometrů a rval se dvakrát za velice krátkou dobu. Tak jsem prostě dál ležel a koukal někam do dáli. Moje hruď se zvedala a pak zase padala zpátky. Snažil jsem se dýchat v klidu a vnímat okolí. Všiml jsem si, že je tu najednou strašně moc pachů, ale nikoho jsem neviděl. Stejně jsem naštvaně zavrčel. Oběd mi odešel, skvělý. I přes to, že mi moc v břiše nekručelo, stále mě mrzel fakt, že mi to škvrně proklouzlo mezi tlapky. Už bych ho měl. S tím posledním úderem jsem ho fakt mohl mít v hrsti, ale ten blbec zelenáč mi to musel zkazit.
Nemohl jsem tu však ležet věčně. Byla mi neuvěřitelná zima a já musel najít nějaký úkryt. Podařilo se mi vstát, ale musel jsem být fakt opatrný. Ucho mě štípalo, rána na noze jako kdyby se zase otevřela. Sice jsem už dokrvácel, ale každý pohyb byl bolestivý. Všude okolo bylo spousty krve, ale ne jen té mojí. Když jsem si vzpomněl, co jsem tomu debilovi udělal, polil mě pocit neuvěřitelného štěstí. Znetvořil jsem ho na celý život, sice nezabil, ale i tohle je výhra. Mlsně jsem se olíznul. Musel jsem tedy kulhat. Nohu jsem měl pokrčenou a prostě pomalu skákal neznámo kam.

>> Úzká rokle

Nedokázal jsem vnímat nic. Snažil jsem se plazit dál, utéct tomu kolotoči, ve kterém byla uvězněn moje hlava, ale nic se mi nedařilo. Pocit neustále chuti zvracet mě nějak udržoval při smyslech, i když jsem netušil, kde přesně sem a co konkrétně se děje s mým tělem, ale neomdlel jsem. Ne hned. Nevěděl jsem, jak dlouho to bude trvat. Popravdě jsem ani neměl pojem o čase, takže mohlo uběhnout už několik hodin, a nebo jen pár minut. Celé mé tělo bylo napnuté, div mi svaly nepraskly. Díky tomu mě i štípalo zranění na zátylku a nohách. Uchu bylo povadlé, a jako kdyby pumpovalo. Divný to pocit. Nic víc jsem vnímat nedokázal.