Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ale nikdo nemohl nahradit tu lásku, co jim zvíře dávalo, i když se to snažili nahradit miminkem. A co třeba farmáři, co měli stáda plná krav, ovcí, koz a dalších farmářských zvířat? Najednou ztráceli chuť k práci.

To je sice skvělé, ale co třeba malé děti, které se učí pomocí psí lásky milovat? Prostě kdo by mohl nahradit tak skvělé mazlíčky?

Jenže to nevyřešilo všechny problémy. Co třeba lidi, co jsou slepí? Nebo co mají "special needs"? Mazlíčci jim v tom hodně pomáhali a dodávali podpory.

Jenže než vědci dokázali toto vyvinout, umřelo dost vojáků a armáda dost ztratila. Přeci jen čenich skvělého psa nic nenahradí. A co teprve kožíšek a možnost toho psa obejmout? Už neměli žádného společníka.

23.3.2020

Když jsem opět zabloudil svými myšlenkami k minulosti, vybavil se mi jen jeden den. Krvavý a nezapomenutelný zážitek, to rozhodně. Kdykoli si na to vzpomenu, vztek mi začne neuvěřitelnou rychlostí kolovat celým tělem. Kvůli čemu? Kvůli tomu posranýmu boji. Každý v naší smečce očekával, že jednou ti blbí magiči přijdou a plnou silou se do nás opřou. K mému překvapení k tomu došlo až moc pozdě, ale zase si nestěžuji. Konečně jsem byl součástí něčeho velkého, teda zdá se to tak dá vůbec říct.
K lesu se blížila celá Laharjská smečka a už jejich příchod byl přímo "velkolepí". Klasicky ve všem používám velice velký nános ironie, takže mě neberte vážně. Každopádně se prostě jednalo o velký boj. Kapijská smečka na nic nečekala a vyrazila do boje, jenže většinu z nich uvěznili do svých vodních koulí nebo je prostě upálili za živa. Kdybych tam byl ale já, věřím, že bych se všemu vyhnul, jenže moji sourozenci, zejména můj bratr Rha'ka zavelel, že prostě mizíme pryč. Každičký kus našeho lesa byl pod vlivem magie. Kameny lítaly, stromy hořely, zapleveno bylo vše co mohlo a my měli z prdele štěstí, že jsme tomu unikli. Kha'rji ale neměl to štěstí, za což magiče nenávidím ještě více. Kha'rji, můj bratr, pravděpodobně uvízl v té změti magií a zabili ho spolu s matkou a s otcem, jelikož oni byli mezi prvníma, co vyběhli. Kolik nás pak zůstalo jsem nijak neřešil. Kromě mé rodiny, mých sourozenců mi to bylo docela jedno. Kapijskou smečku jsem měl rád, jelikož mě prostě vychovali dobře, alespoň si to myslím, ale naučil jsem se věřit spíše své vlastní krvi než ostatním, takže mi kvůli tomu krev nebublala. Kéž bych tam prostě mohl být a nakopat těm blbečkům zadky. Krucinál, vždycky mám tak velký vztek, když si vzpomenu. Kolem toho mám vždy nejvíce myšlenek, a i když vím, že bych nejspíše zhebnul taky, stále mám pořád za to, že bych nějakou nepatrnou změnu v tom průběhu mohl udělat.
K čertu s tím. Každá ta myšlenka je zbytečná, protože co bylo, tak bylo a já to bohužel už nevrátím zpět. Klusem jsem se rozeběhl po otevřené pláni a čumákem se snažil zachytit jakýkoli pach přiblblého vlka. Každý by se měl přede mnou třást, protože já jsem jejich vstupenka do říše mrtvých.

// Styx stále nesežrala vlče? tady není něco v pořádku

Jenže co chudáci lidi v armádě? Kdo jim pomůže očichat podezřelé, nebo najít miny?

Jenže plnění snů je spíše uvedlo do depresí, jelikož neměli u sebe své milované mazlíčky.

Ale to jim nezajistilo dlouhý život, jelikož začali umírat dřív.

A lidi nemají co žrát.

<< Vyhlídka

Šoural jsem se tak pomalu, že už byla opět temná noc. Jenže aby toho nebylo málo, ta sračka se prostě rozhodla mi dělat v životě větší peklo a začaly padat kroupy. Silný vítr přidal ruku k dílu a já tím tam málem přišel o oči. Bylo to nepříjemné v tomhle chodit. Nic mě tu nechránilo. Ani stromy, nic. Ten vítr si prostě našel způsob, jak mi dělat život těžší. Do toho jsem měl ještě bolavou nohu a netušil jsem, kdy to vůbec rozchodím a zda se to povede. Blbá zima. Kdy už bude to jaro? Potřeboval bych si na to hodit nějaké svinstvo, aby to pomohlo.
Občas jsem musel zastavit a hloupě se schovat za nějaký strom, protože tohle prostě bylo k smíchu. Příroda si s námi hrála, dělala nám naděje a pak prostě udeřila se sílou se nás zbavit. Ale, vlastně jsem tak nasraný na to nebyl. Doufal jsem, že nějaký ten magič v tomhle počasi zhebne a budu mít tak o práci míň. Jenže jsem se musel spíše soustředit na mou situaci, než mít hlavu ve hvězdách o mrtvých magičích. Přes ty kroupy a ten debilní vítr nešlo skoro vidět, ale to vlastně nevadilo, protože jsem na něco šlápl a zem se pode mnou propadla.
Nepadal jsem dlouho, ale rána to byla silná až mi to vyrazilo dech. S mým štěstím jsem dopadl na zraněnou nohu. ,,No kurva krám!" Zanadával jsem nahlas, protože to způsobilo, že se mi rána zase otevřela. Noha je v prdeli na tuty. Sykl jsem bolestí a rychle se snažil ránu olízat, protože to bylo jediné, co jsem mohl. Když jsem byl s prací docela spokojený a krvácení se zmírnilo, rozhlédl jsem se. Byl jsem v nějaké jeskyni, která měla mnoho chodeb. Bylo to skvělý, protože jsem zde mohl být sám a konečně si odpočinout, jenže jsem netušil, jak se odsud dostanu ven. Všude se to tu třpytilo a dodávalo efektu, že tohle bludiště bude nekonečné. Neměl jsem však čas se tímhle zabývat. Potřeboval jsem využít možnosti si lehnout a odpočinout si. Trochu jsem se oddtáhl, abych nebyl v místě, kde jsem vytvořil díru a byl trochu dál od té zimy. Tolik jsem jí uniknout nemohl. Našel jsem si takový hezký výčnělek, který jako kdyby byl uzpůsobený tomu, že si tam vlk lehne. Opatrně jsem se položil a nohu zase měl nataženou. Ještě chvíli jsem si ránu olíznul a pak zavřel oči a mohl usnout.

Sice se zvedla, ale nijak se nepohnula. Stála tam a zase tu tlamu nezavřela. Pořád kecala něco o tom, jak je tady aby mi pomohla. Že jsem zraněný, tak mi jen nabízí pomoc. Musel jsem si odplivnout, jak mi ty jedovaté lži rezonovaly v uších. Trochu jsem s nimi zastřihl. Ta neví už kam. Tak vehementně se mi snaží dokázat, že mi jen chce pomáhat. Však taková špína jako ona by to ani nesvedla. Je to jen její divná taktika, která mi doslova otravuje život. Její jedovaté kecy jen způsobují, jak zle mi z téhle špíny je. Zavrčel jsem. Fakt už jsem na tohle náladu neměl. Jediný, na co jsem měl pomyšlení bylo, jak ji vyrvu ty hnusné hlasivky z hrdla a sežeru je. Jenže, abych to udělal, musel bych být v mnohem lepší pozici, nemít v háji nohu a být odpočatý. Boje už bylo za tu krátkou dobu dost. Sice mám chuť jí rozcupovat na kousky, ale to budu muset až někdy později. Bohužel. Povolil jsem ve svém postoji, trochu se narovnal a snažil se udělat další krok. A další. Trochu jsem poskakoval. Zraněnou nohu jsem měl pokrčenou. Cenil jsem zuby, jakmile jsem se k ní blížil a dával si pozor, aby na mě nazaútočila. Sledoval jsem každý její pohyb, i když bylo těžké udržovat balanc i na těch postraných třech nohách. ,,Docílila si svého, špíno. Doufám, že v té zimě zhebneš," zastavil jsem se u ní a cvakl zubama. Ovšem to nebylo na dlouho a nemotorně jsem se snažil z úkratu odejít. Svým ocasem jsem máchnul tak, že jsem se snažil jí fláknout, ale nevěděl jsem, zda se mi tak podařilo, protože venku zase vládl mráz.
Zima se opět snažila o svou poslední ránu, protože jsem zase cítil, jak se mi mráz zakusuje do kůže. Musel jsem sledoval každý svůj krok a taktizovat, kam dám tlapku. Sejít ze skály bylo víc o hubu než šplhat nahoru. Já si jednou tu špínu najdu a pořádně jí zakousnu, protože za tohle může ona. Měl jsem takový vztek. Nechal jsem se vyhnat magičem a to bez boje. Vnitřně to ve mně neuvěřitelně pěnilo. Ale neměl jsem čas tady přemýšlet o pomstě. Musel jsem najít opět něco, kde bych si v klidu lehnul a odpočíval. Potřeboval jsem nabrat síly.

>> Zrcadlové jeskyně

Hlásím Noroxe

Když už jsem si myslel, že alespoň na okamžik ta špína přišla k rozumu, tak zase začala mlít a můj hrneček trpělivosti vybouchl. Pomalu a s vražedným pohledem jsem se zvedal. ,,Tak a dost, ty špíno," zavrčel jsem. V žilách mi začal proudit adrenalin, protože jediný na co jsem myslel bylo, jak mi její krev začne téct po mé tlamě a já se konečně zahřeju. Zakousnu se jí do tepny na krku, která jí pod srstí pulzuje, a celé tělo se jí bude škubat, jak z ní bude odcházet život. Bude lapat po vzduchu, bude se bránit, ale to jí bude k ničemu, protože mým silným stiskem během vteřinky pohasne její jiskra života. Narovnal jsem se. Moje noha stále bolela a tak jsm jí jemně pokrčil, abych na ni nedával váhu. Mohla vidět, že jsem sice hubený, skoro až vyhublý, ale svou výškou jsem se mohl jen pyšnit. Stáhl jsem uši dozadu. Nevěděl jsem, zda zvládnu po ní skočit, cokoli udělat. Pořádně jsem neměl ani oporu v tomto postoji, ale na to jsem házel bobek. Teď jsem se jí jen chtěl zbavit. ,,Nebudeš mi tady říkat, co mám a nemám dělat. Že odháním od sebe vlky, ach ne. Já se s nimi peru a zabíjím. A víš co dělám s jejich mrtvolou? Sežeru ji," ukápla mi slina a já jsem mlsně mlasknul. Udělal jsem jeden krok v před. Sice ta jeskyně byla docela malinká, ale byla poměrně dlouhá, takže jsem sice udělal jeden krok k ní, ale nebyl jsem stále dost blízko. Jo, jeden skok a mám jí, jenže jsem si úplně nevěřil. Hlavně byla na kraji a pokud by se jí to podařilo, tak mé může skopnout dolů, co jsem nechtěl. Potřeboval jsem, aby se buď přiblížila víc do jeskyně a měl jsem tak lepší možnost zaútočit a nebo utekla a nikdy se nevrátila. Vrčel jsem, ovšem tlamu jsem měl v úšklebku.

Už se trochu zklidnila. Vůbec jsem tuhle magičku nechápal. Co byl její cíl? Proč mě musela otravovat život? Byl bych radši, kdyby na mě zaútočila. Udělala věci, které prostě znám a které jsou mi blízké. Prostě to co znám, to v čem sem vyrůstal. Tohle mě prostně nesmírně štvalo. Buď si se mnou hrála a snažila se mě vytáčet, co se jí daří, a nebo ne, ale vytáčí mě tak či tak. No rozhodně jsem jí nehodlal důvěřovat víc než na "nahrň mi sníh". Ano, asi by bylo fajn, abych si ledoval i nohu, ale na to jsem už kašlal. Potřeboval jsem klid a spánek a díky ní enmám ani jedno. Ne, já se fak nemohu v klidu vyspat, odpočinout si. magiči mi budou otravovat život neustále. O to větší důvod je vymítit. Cvakl jsem zuby na prázdno. ,,Jak bych asi mohl usnout, když tu oxsiduješ?" pronesl jsem nasraně. Prostě fakt nemohla pochopit to, že jí tu nechci? Je mi jedno, že jí je zima, že mrzne. Ať si třeba v tý zimě chcípne. Já jí tu nechci. A dělit se o teplo nebudu. Mrsknul jsem ocasem a silně s ním plácl na zem. Všiml jsem si, že se ochladilo. I toho, jak se její tělo třese. Musel jsem se ušklíbnout. Dobře jí tak. Kdyby si našla jinou jeskyni, tak by tolik nemrzla. Ale ona je tak pitomá, že tu zůstane se mnou a bude prostě mrznout. No, pokud chcípne, budu mít maso bez snažení se. Vlastně to je docela výhra. Olíznul jsem se a jen se díval, jak se její tělo třese zimou.