Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(bez urážek a konfliktů 1/5)

Vypadalo to, ze začátku, že pochopil o co mi jde. Dal jsem hlavu na stranu a sledoval každý jeho pohyb. Stál nehnutě ponořen ve svých myšlenkách. Udělal jsem pár kroků vpřed. Šlo mi jen o to, abych se mu vyhnul. Mohl být blbej jak chtěl, ale měl modrý oči, což dokazovalo, že je i on magičem. Hlavně měl na hlavě velice směšnou věc z květin. Nechápal jsem, k čemu to má, ale nehodlal jsem to řešit. Třeba je to posera a když ho vystraším dostatečně, uteče i s ohonem pod zadkem a bude brečet. Jo, to by se mi líbilo. Ušklíbl jsem se. Když už mu nemohu ublížet fyzicky, psychicky stačí. Vodu jsem měl už jen po kotníky, takže jsem byl k němu blíž, jenže v tom se pohnul a jeho huba začala zase mlít. Automaticky jsem začal vrčet a opravdu to ve mě bublalo tak moc, že jsem se málem neudržel a jednomu vrazil, jenže v tom jsem uslyšel něco naprosto nečekaného. Jako kdyby se mi celý svět zastavil a já na něho němě zíral. Vrčení tatam zmizelo. Styx? Ona je tu Styx? U nich? Co do prdele dělá ve smečce? Jakto, že je ještě nevyvraždila? Jakto, že ten debil žije a mluví mi o ní? Doufám, že se k nim nepřidala, protože pak bych musel zabít i ji a to bych nerad. Ten Newlin, nebo jak se jmenoval, mlel dál. Zjistil jsem od něho snad všechno. Že je ve smečce nějaké vlče, které prý ona sama dovedla a hledala pro něho mámu. Když to řekl, musel jsem se zasmát. Z celého srdce, protože tohle mi přišlo jako jeden velký a hloupý vtip. Styx, že někam dovedla vlče? Maximálně odvede vlče na popravu. S tou myšlenkou jsem ve smání přestal a koukl se někam mimo. Solidně mi tu něco nehrálo. Prostě to, co popisoval, nemohla být Styx. Ta nebyla taková, že by někam odváděla vlčata a hledala jim matky. Ta vlčata zabíjela a žrala. Však to ona byla ta první, co nám pomohla okusit vlčí maso. Vůbec jsem to nechápal. Pokud jí najdu, tak mi bude muset co vysvětlovat. Musí mít nějaký plán, jinak si to nedokážu vysvětlit. Doufám, že... Ani jsem na to nemohl pomyslet. Myšlenku jsem nedokončil a podíval se přímo do očí Newlinovi. Potřeboval jsem mu vymlátit z mozku tu myšlenku toho, že bych snad byl jejím otcem. Pravděpodobně byl ještě víc tupý, než se zdálo. ,,Její otec nejsem. Jsem její bratr," řekl jsem pouze a udělal pár kroků vpřed, ovšem teď nevrčel. Moje taktika se změnila. Samozřejmě jsem to už měl dávno promyšlený, ale teď jsem přeci nemohl být ten zlý. Protože pokud měla Styx něco v plánu a nikoho nezabila, tak jsem jí tu image nechtěl kazit. Věděl jsem, že jako sourozenci jsem napojení a dokážeme stejně přemýšlet a já fakt jen doufal, že je to součástí jejího velkého plánu. ,,Takže ona byla ve vaší smečce? Stala se členkou, nebo jen procházela?" Tohle byla pro mě zásadní otázka. Potřeboval jsem prostě zjistit co nejvíce, co ten tupec věděl. Tak povídej. Teď tě možná budu poslouchat. Už jsem byl na trávě, takže jsem si sednul a začal si olizovat svou trochu napuchlý kotník.

Ta voda byla tak příjemná, že jsem na okamžik vypnul a pravděpodobně usnul ve stoje. Netuším, jak se mi to podařilo, protože na třech nohách jsem udržoval balanc jen tak tak, ale stalo se. Když jsem otevřel oči, viděl jsem, že můj napuchlý kotník je teď o něco méně kulatý, jako kameny všude kolem. Už se tomu dalo normálně říkat kotník. Zkusil jsem s tím zahýbat. Stále to kurevsky bolelo, ale alo se to ustát, když jsem zatnul zuby. Ty vole, počkejte, až se mi ta noha hodí do pořádku. Nebudu k zastavení. Byl jsem nasraný. Nasraný na svět, jak je šíleně nespravedlivý a taky hlavně nelogický. Jako proč by měli mít zvířata nějaké magie? Však normální je se spoléhat sám na sebe, na fyzičku na zkušenosti. Magie jen zkazí a otráví tělo. Prožírá se buňkami, tkání až sežere všechny vnitřnosti. A ve výsledku magie ovládá vlka, ne vlk ji.
Musel jsem si odplivnout, protože jsem měl zase na nic náladu. Potřeboval jsem přejít na jiné myšlenky, jenže v tom se někdo objevil. Samozřejmě, že jakmile začnu myslet nad magičema, nějaký debil se vynoří z poza stromu, aby mi jen potvrdil, jaký jsou to budižkničemové. Jenže tenhle byl jiný. Tenhle vlk byl ultra debil. Ani ke mně pořádně nedošel a už mlel páté přes deváté, že jsem měl pocit, že si za okamžik vytrhnu uši. Jeho samotné kecání bylo jak jed, který mi napadá mozek. Nakrčil jsem nos a zavrčel jsem na něho. ,,Ještě krok a tu tvojí nevymáchanou hubu zakousnu," byl moc blízko a i když se pořád usmíval a myslel si, jak mu skočím na špek, tak byl na omylu. I se svými funkčními třemi nohami jsem byl docela v pohodě. Teda zatím. A rozhodně jsem mu nehodlal cpát svoje jméno. A vůbec, co to říkal předtím? Ano, jen samé sračky. To nepotřebuji vědět. Nejhorší ale bylo, že jsem moc neměl úniku. Byl jsem stále ve vodě, teda sice jsem měl tu vodu až po kolena, ale i tak. Utíkat jsem taky nemohl, takže tady nezbývala jiná možnost, než útočit. Byl jsem připraven na všechno.

(úkol - jezera 1/3)

<< Třešnový háj (Středozemní pláň)

Ta noha byla prostě v háji a je to. Netušil jsem, kdy a jak se mi vyléčí, ale určitě to bude trvat a budu se muset smířit s tím, že budu mrzák. Zamračeně jsem hleděl dopředu. Sledoval jsem, jak se velice pomalu přibližuji k tomu jezeru. Už jsem si zvykal na to chození po třech. Ani jsem tu tlapku pořádně položit na zem nemohl. Kdykoli jsem to jen na chvíli udělal, pichlavá bolest vyrazila z kotníku do celého těla. Doufal jsem, že když se vykoupu, pomůže mi to trochu tu nohu rozpohybovat. Což mi přišlo jako naprosto dokonalý plán. Ušklíbl jsem se.
Tahle voda ale byla jiná. Měl jsem asi halucinace. Byla čevrená. Obával jsem se, že tahle voda bude nějak jedovatá, neco cokoli. Přistoupil jsem blíž, bylo to zvláštně teplé. Pokračoval jsem dál a pomalu se posouval dál. Nic se nědělo. Snažil jsem se pobyhovat kotníkem. Ve vodě to bylo mnohem jednodušší. Stále to bolelo, ale rozhodně to pomáhala rozpohybovat tu sračku. Vystačil jsem akorát po výšku mého kohoutku a fakt jsem si to užíval. Ponořil jsem i hlavu a na okamžik jsem se cítil svobodný, volný. Neobklopen tím hnusným světem, co mě jen tížil. Ani jsem netušil, že bych se mohl tak cítit. Bylo mi v té vodě báječně. I ta jizva, co se pomalu hojila, jako kdyby jí voda v tomto jezeře pomáhala. Ponořil jsem se znova a chvíli plaval pod vodou. Po chvilce jsem se vynořil. Dlouho jsem stejně pod vodou vydržet nemohl. Ale nehodlal jsem odejít. Ještě ne. Být na chíli sám je fakt super. Po dlouhé době jsem se usmál. Jen co mi chybělo, byli moji sourozenci. Být sám proti světu bylo fakt na hovno. Kde asi jsou? Co dělají? Bloudí světem a ničí magiče? Doufám, že ještě žijí a nějaký debil je neskolil, ale vím, že jsou silní. Všichni. Oni to zvládnou. Hlavně Styx. Ta jediná z nás má naději, že tenhle svět ovládne a magiči se jí budou klanět. Chtěl bych být u toho a vidět to. Bylo by to přímo pokukání. Sám jsem se musel zasmát.
Zastřihl jsem ušima a pomalu šel směrem ke břehu, ale nevylehl jsem úplně. Byla mi vidět polovina těla. Oklepal jsem se. Bylo to docela těžké provést tak normální věc a jen na třech nohách, ale nějak se mi to podařilo.

<< Řeka Midiam

Procházel jsem kolem řeky, takže jsem se na okamžik zastavil, abych se napil. Po té dlouhé době to bylo dost osvěžující. Docela by bodlo se i vykoupat. Řeka je ale na to dost na hovno. Nevím, jak se silný proud a se třemi nohami ve vodě se necítím pohodlně. Očistil jsem si vodou hubu a šel jsem prostě dál. Snažil jsem se cesty mapovat, abych si pamatoval, kudy jdu a kde se okolo nachází smečka. Čím dál jsem šel, tím jsem ztrácel pach dané smečky. Potřeboval jsem si to prostě zapamatovat.
Svým pomalým putováním jsem se dostal do docela malého lesíku. Sníh tu stále byl, i když se pomalu roztával. Stejně pomalu stromy květly. Byla to úleva vidět, že se to tu zlepšuje, vyčišťuje a už nebude tak kurevská zima. Potřeboval jsem na okamžik zastavit a pročistit si hlavu. Vypadalo to, že tady nikdo není, takže jsem mohl položit svojí prdel do té břečky a trochu zchladit nervy. Položil jsem si opatřně nohu do toho sněhu, abych si to chladil. Viděl jsem, jak mám kotník nateklý. Pravděpodobně jsem ho měl naražený, ale ne zlomený. To by byla rozhodně jiná bolest. Zkusil jsem s ní pohnout. Dost to bodlo, popravdě dost hodně, ale ne... zlomený to nebylo. Musel jsem přemýšlet dál. Fajn. Útoky nejsou teď prostě možný. Pokud chci přežít, kurva. Ale bavit se s nimi? Ne. To se radši udávím svými zvratky. Popravdě jsem vůbec netušíl, jak to udělat. Nemohl jsem se magičům vyhýbat, protože byly prostě všude a bylo jasný, že dřív nebo později na někoho narazím. Musel jsem prostě na něco přijít, co by nezabilo mě, ale určitě je. Ignorovat ty špíny nejde. Sám bych to nedokázal. potřebuju, musím jim nějak zasadit ránu. Budu hnusný. budu stále na ně hnusí, hozet špínu, ale ne útočit. Pokud budou chtít, couvnu. Musím couvnout, protože nejsem teď silný. Najdu způsob, jak sílu najít. Chytat zvěř, ryby, možná i tu větší? Nevím zda to zvládnu, ale musím nabrat svaly a zkušenosti. Magiči jsou moc nebezpeční. Nasraně jsem štěkl. Vytáhl jsem tlapku, protože až moc studila. Bylinky z tlapky zmizely, ale připadalo mi, že se to zlepšilo a nějakým zázrakem hojí rychleji. Vedle mě jsem uviděl nějaké kytky a sežral je. Možná pomohlou taky. Zvedl jsem se a pokračoval dál po cestě. Možná by mi bodlo se i někde vykoupat, když v tom jsem v dáli viděl velkou modrou plochu. Jezero.

>> Ohnivé jezero (Středozemka)

(úkol - chytit rybu/zajíce 1/5)

<< Kaskády

Ta noha mě fakt štvala. Bylo vidět, že ta květina nebo co to bylo, docela působí. Přestala mi téct krev. nevím, co jsem si to přesně na tu tlapku dal, ale bylo to dobré rozhodnutí. Bude to v pohodě, rozhodně. Stále jsem jí měl pokrčenou a pořád skákal na všech třech. Začalo mě to opravdu srát. Pořád jsem odcházel z každého boje jako mrzák. Poslední dobou jsem dostával přes hubu neustále. A já umím prohrávat, fakt umím prohrávat, ale tohle už začalo překračovat hranici všeho. Jak do prdele mohu zabít všechny magiče, když jsem totální looser? Přikrčel jsem nos a tiše sám pro sebe zavrčel. Hlavně všude kolem jsem cítil smečku. Ten divný zápach, co jsem cítil u toho smrada a té stařeny. Měl bych sem někdy zajít a všem rozcupovat kožichy. Teda pardon, potřebuji nějaké ty kožešiny pro sebe. Rozhlédl jsem se kolem. Připadalo mi to všechno stejné. Stejné lesy, stromy, louky, planiny. Nedokázal jsem úplně poznat, kde jsem byl, ale budu si potřebovat zapamatovat to místo. Lehké to bude spíše tí, že je to tu tak jimi smrdět.
Stále jsem však potřeboval přehodnotit svoji strategii. Prostě jsem musel uznat, že tohle nebylo nejlepší rozhodnutí. Budu je muset zabít nějak jinak. Útočit na ně je na hovno, když asi sám nemám sílu. Nohu mám v prdeli, fyzičku taky. Musím někde nabrat sílu. Bylo to všechno nahovno. Už jen myšlenka, že bych na ně neútočil se mi příčila. Potřeboval jsem se jich zbavit a to co nejdříve. Všech těch zasraných sráčů. Budu muset přijít na něco lepšího Co se mi bude hodit víc.
Přišel jsem k řece a díval se na to, jak proudí řeka, chtěl jsem se napít, když v tom jsem viděl, jak ryba vyskočila, pocítil jsem hlad. Vždy jsem měl hlad, i když jsem jedl. A na tyhle věci jsem byl zvyklý. Neměl bych si zvykat na tolik jídla, ale ničemu neublíží, když něco chytnu, ne? Natáhl jsem hlavu nad hladinu a čekal jsem, dokud se nějaká ryba neobjeví. V tom se náhle vynořila nad hladinou. Asi zvědavá rybka. Rychlým pohybem jsem jí chytl za ocas, vytáhl z vody a až teď zjistil, jak malinká je, ale to se počítalo taky. Jedním kousnutím jsem jí měl v žaludku. Olíznul jsem se.
Pokračoval jsem dál v cestě. Potřeboval jsem si to tu všechno očíhnout a poznat terén. I s tou zkurvenou nohou. Nic mě prostě v tomhle nezastaví a noha se časem zahojí, určitě.

>> Třešňový háj

// úprava přesunu na Řeku Midiam

Nechala mě být. Sice bylo na ní vidět, že ještě váhá. Asi jí její pomalý mozek nedokázal zpracovat mojí větu, ale naštěstí po mě neskočila. Každopádně si neodpustila poslední zavrčení. Její oči sledovaly každý můj pohyb. Jako kdyby mě snad chtěla vysvléknout pohledem. Babuše se na mě nemůže vynadívat, co? Počkej, až se vrátím. Buď z tebe bude už kostra a nebo z tebe jednu udělám. Ušklíbl jsem se. Sebral jsem se na všechny čtyři. Ten kotník fakt pořádně bolel (//pokud nevadí, zahraju si to, že má poraněnou přední nohu, jelikož ve svém příspěvku není zdůrazněno, jaká noha to přesně je). Musel jsem tlapku pokrčit. Zase jsem musel stát na třech nohách. Už mě to fakt sralo. Cestou sežeru nějakou bylinku, už by měly růst a budu doufat, že se mi rána zahojí nějak rychleji, protože nemám čas na to řešit, abych měl v háji nohu. Střihl jsem očima a podíval se po mrněti. Stále nevylézal. Koukl jsem se zpátky na ní. Měl jsem chuť mít poslední poznámku, ale věděl jsem, že jí nezbývá málo na to, aby po mě vystartovala. No, rohodně se opovážím přijít znova. Olízl jsem si tlamu a otočil se. Po třech jsem se pomalu vzdálil a už se neotáčel zpátky.
Někde stranou jsem tlapku dal do pomalu roztávajícího se sněhu a chladil si ji. Byl to štiplavý, ale příjemný pocit. Oklepal jsem se a tak jsem ze sebe trochu shodil to bláto. Tlapku vyndal, olízal ránu. Když v tom jsem zahlédl, že pod tím sněhem něco roste. Netušil jsem co. Vzal jsem to do huby, rozmělnil a plyvnul na nohu. Začalo to děsně štípat. Znamenalo to, že se to léčí a nebo mě to zabíjí, ale to jsem netušil, co se děje. Utrhl takhle ještě jich pár a pak jsem pokračoval v cestě.

>> Zarostlý les (Mahar)

Ten malý parchant se mi zakousl do tlapky. Měl ostré zoubky, takže mi udělal ránu. Zavrčel jsem na něho, vycenil víc zuby a měl v plánu se tou škvírou prorvat i násilým, ale jediný, co jsem stihnul, bylo cvaknout mu zubama před čumákem. Ta blbá rašple se mi zakousla do nohy v docela dost blbým místě a stisk měla silný. Díky tomu, jak se sehnula jsem se jí zakousl do zad, přesně v tom ohybu, kde se jí to dělí s krkem. Snažil jsem se vynaložit veškerou svou sílu do toho stisku, protože ta kráva mi drtila nohy. Cítil jsem, jak mi zuby zajely do její kůže, ale dlouho jsem nevydržel. Potřeboval jsem, aby polevila na stisknu. Pustil jsem jí a chtěl jsem se ohnat po jejím hnusný ksichtě, ale to mě táhla pryč od té škvíry. Ležel jsem na zemi. Táhla mě tím bahnem, kráva jedna. Kurva to bolí. A noha je úž totálně v prdeli, fakt že jo. Cítil jsem, jak se mi valí spousta krve. Netušil jsem, jak bych dokázal tohle vyléčit. Ale neměl jsem čas o tom přemýšlet.
Když se ta rašple pustila, kouknul jsem se na svou tlapku, která byl fakt orvaná. Cítil jsem, jak mi to místo začíná pomalu napuchovat. Byla to naštěstí ta samá noha, kde jsem měl jizvu. Zmrzačila mi tu zmrzačenou. Ale čert to vem, tuhle blbku jsem chtěl mít naservírovanou na talíři. Ale ne teď, ne dneska. Byla připravená an mě zaútočit znovu a já věděl, že tohle už nemusím zvládnout a o nohu přijdu kompletně. Nesnašel jsem fakt, kdy jsem poznal, že jsem v totální prdeli. Hlavně vůbec nepoužila svou magii a jde na mě silou. Asi si myslí, jaký jsem budižkničemu, že jí ani nestojím o útoky s magií. Blbka jedna. Fyzicky jsem rozhodně neměl převahu. Musel jsem přijít na to, jak tohle zastavit, aby do mě nejela znova. Vypadala, že nechce přestat. Já taky nechtěl, část mě ne, ale musel jsem, abych vyvázl nějak živ. ,,Fajn, vzdávám se!" křikl jsem na ni, stále ceníc zuby. Bylo pro mě teď těžký jí nenazívat čubkou, nebo jakkoli jinak. Ale musel jsem přestat. A hrozně mě to sralo.

//potřebuji plnit sny a cíle :D takže mi Launee Noroxe úplně nezabij, děkuji

To škvrně kňouralo a něco říkalo a ta stará rašple mu odpovídala. Hlavně se na jejím ksichtě objevil úsměv. A máme to tady, dámy a pánové. Rašple bude útočit. Rozhodně jsem situaci nepodceňoval, ani její síly. Co jsem nečekal, že opravdu zaútočí. Myslel jsem si, že se mě nějakým způsobem od tamtud pokusí vyhnat, ale blbka se asi chtěla poranit. Její útok byl náhlý a nečekaný. Šla na mě se silou, se kterou jsem se nemohl rovna. Ne v mém stavu.
Svou vahou mě odstrčila, ale tlapkou jsem se zachytil za balvan, abych se úplně nepřevrátil a zasekl drápy do kamene. Nešlo to, jak jsem chtěl, ale podařilo se mi alespoň názar zmenšit. Bylo mi jasný, že se che dostat k tomu prckovi, ale já jsem jí ho nehodlal dát hned. Moje fyzička je značně v prdeli. Dokážu udělat tak dva manévry, ale tohle je jasný prohraný boj. K sakru, to mě nemohou prostě nechat v klidu sežrat vlče? Magiči pitomí! Musel jsem jednat. Tlapou jsem máchl směrem k jejímu ksichtu. Snažil jsem se odvést pozornost, abych v té následující sekundě se ohnal po tom skrčkovi. Škvíra byla docela malá. Měl výhodu, že byl přilepený ke stěně, takže jsem k němu nedosáhl, ale vsadil bych na život své rodiny, že se mi drápky o něco zasekly. Každopádně teď jsem té blbce dával prostor, aby na mě zaútočila z boku.

Ten malý smrad se lekl, div nevypustil duši. Musel jsem se zasmát. Byla to podívaná, jak si zalezl do té škvírky mezi balvany. ,,Myslíš si, že mi utečeš?" řekl jsem pouze stále s úšklebkem na ksichtě. Jenže vždy kolem nějakého smrada musel být i vlk a v tomhle případě se tak i stalo. Já fakt ty mrňata nemohu zabít v klidu. Protočil jsem očima, když jsem slyšel, jak se snad rychlostí blesku za mnou řítí nějaký vlk. Uviděl jsem hnědou starou rašpli, co na mě cenila její skoro vypadaný chrup. Bylo na ni poznat, že má pár let za sebou. Já si těch náznaků nemohl nevšimnout. Asi se snaží být mladá, ale mým očím to prostě neunikne. Žil jsem ve velký smečce. Musel jsem se ušklíbnout. Taky jsem zjistil, že má modré oči. Chtělo se mi z toho prostě zvracet. Nesnášel jsem ty divné barvy v jejich očích. Byl to prostě hnus a potupa samotného vlka. Alespoň ty mrňata měla žluté oči.
Cenila na mě zuby a myslela si, že mě snad jako zastraší. No, já se ale nenechal. Na mé straně bylo vlče a v útěku jsem mu bránil. Vyškrábat se na bavlany nemohl, protože byly dost kulaté a kluzké. A vycouvat taky nešlo, jelikož tam byla stěna. Bránil jsem teda v interakci mezi ní a tím smradem. ,,Ale, ale. Ztratilo se ti vlče?" pronesl jsem výsměšně. Abych dodal na tom, jak pohodlně mi bylo v téhle situaci, sednul jsem si a jen na ní zíral se svým úšklebkem. ,,Měla by sis ho pořádně hlídat, nebo narazí v lese na nějaké příšery," zazubil jsem se, ale v očích mi zablesklo. Nenechal jsem se prostě zastrašit. Ať měla jakoukoli magii chtěla. Útočit jsem nehodlal. Ne kvůli své noze. Jsem zvědav, co jako ta stará rašple udělá. Zaútočí na mě magií, půjde na mě silou? Jenže pokud zaútočí, stačí mi jeden pohyb a mohu toho jejího smrada poškrábat. Co poškrábat, i zabít. Však není tak daleko od mě. Pokud je alespoň trochu chytrá, nic neudělá a pokusí se mě vylákat. Já se nenechám. Vlče samotné vypadalo, že je totální poseroutka. Nemusel jsem se proto bát, že by snad po mě skočil. Přeci jen i útok vlčete jsem už někdy zažil, a i když mají malé zoubky, jsou pěkně ostré. Čekal jsem, co udělá. Byl jsem zvědaví. A tak trochu jsem se nemohl dočkat. I v tom stavu, co jsem byl, a i když jsem věděl, že úplně mi útočit nepůjde, jsem byl nedočkavý, jako kdyby tohle měl být můj první lov. Ocasem jsem prohodil na stranu, aby si vlče připadalo ještě více uvězněné. Olízl jsem si tlamu. Tak co uděláš, hm?

vyvolej konflikt (1/3)

<< Zrcadlové jeskyně

S plným břichem jsem si to kráčel směrem tam, kam jsem myslel, že bude smečka. Pach sílil s každým krokem a adrenalin v krvi rostl. Bylo mi jasný, že v tomhle stavu rozhodně nemám možnost s někým bojovat, každopádně někoho vyprovokovat a zkazit mu den jsem mohl. Už jen ta představa byla okouzlující, že jsem se musel ušklíbnout. Dlouho mi to všek netrvalo, protože jsem na okamžik polevil v pozornosti a na zraněnou nohu došlápl celou vahou. Zaštípalo mě to. Do háje, budu moci někdy normálně chodit? Tohle je k nevydržení. Jak mám pak zabít všechny magiče, když budu mít nohu v prdeli? Doufám, že se to zahojí co nejdřív. Naštvaně jsem si odfrknul.
Dostal jsem se na území, které vypadalo hrozně mrtvě. Sice jsem konečně cítil vodu, což bylo znakem toho, že zima už definitivně mizí. Každopádně to tu vše bylo až moc vražedně klidné. Působilo to na mě dojmem stejným, jako jsou Zrcadlové jeskyně. Stísněně. Vysoké stromy tomu nepomáhaly. A tady někde by měla být smečka? Magiči musí být už fakt tupí. Protočil jsem očima. Jenže v tom mě do čenichu udeřil divný pach. Trochu nasládlý, ale silně zapáchající tou divností. Musel pocházet z té smečky, kterou jsem hledal, ale něco mi nesedělo. Nasládlost.
Koutky na tlamě se mi rozšířili do úsměvu. Vlče. Problesklo mi hlavou. Opatrně jsem se začel prosmýkat kolem stromů. Oči an stopkách, uši našpicované. Snažil jsem se chodit z lehka. Nažraný jsem byl, ale to neznamenalo, že ho nebudu moci zabít. Nebo ho nějak zmrzačit. I když počkat. Mohl by mi posloužit jako rukojmí, když budu chtít od někoho z jeho smečky informace. Hmmm... Stále mě to ale nepřesvědčilo dostatečně. Možná ho nezabiju, ale ublížit mohu, ne? A jaká je nejlepší bolest? Ta na duši.
Hubu jsem měl ještě od krve od toho králíka. Úplně jsem ji nebyl schopen tím sněhem umýt. Ale to mi momentálně spíše hrálo do karet. Vlče jsem zahlédl. Schovávalo se za stromem. Klepalo se a pravděpodobně někoho hledalo. Olíznul jsem si tlamu. Zastavil jsem nedoaleko od něho, dal všechnu sílu do svých tlapek a skočil před vlče. ,,Nazdar smrade," řekl jsem s úšklebkem blízko jeho tváře. Měj tak krásný výhled na moji krvavou tlamu. Překvápko. Abych dodal na efektu, cvakl jsem zuby u jeho ucha.

(úkol č. 3)

Otočil jsem se. Nikdo mě nesledoval. Konečně jsem se vydal sám po svých. Mimo les, kde jsem měl ulovit zvěř pro sourozence, pro rodinu, pro smečku. Na tenhle den jsem se velice těšil. Konečně jsem mohl na svou kůži pocítit, jak moc jsem se zlepšil. Věděl jsem, že mé tělo je konečně připravené na pořádný lov. Při každém kroku jsem se soustředil a napínal uši. I můj čenich fungoval na plno. Celé moje tělo prostě bylo na špici. Cítil jsem se skvěle a natěšeně. Nesměl jsem udělat žádnou chybičku. Na tváři jsem měl úšklebek. Adrenalin mi spaloval tělo. Sehnul jsem se k zěmi, protože v dáli něco zašumělo. Čenich však nemohl zaznamenat pach. Neřešil jsem to a začal se víc soustředit na dané místo. Bylo to za keřem a neviděl jsem pořádně, co to je. Napnul jsem svaly, napřáhl jsem se a vyskočil. Ten keř, co byl pár metrů přede mnou se objevil přímo před nosem. Jenže tam nic nebylo. Mohl jsem přísahat na svoje sourozence, že jsem něco slyšel a dokonce viděl, že se něco hýbe, ale nikde nic nebylo. Nevím, zda si někdo ze mě dělal srandu. Přešel jsem to však. Přeci to mohl být vítr, že? Ale řpeci jen mě to na ten okamžik zklamalo. Jenže byl jsem dost vycvičený natolik, abych nebral tyhle věci hned vážně a příliš se jimi zabýval. Kolikrát lov trvá dlouho, než pár minut. Občas se stane, že nám přírodní jevy trochu pomuchlají smysly. Takže jsem šel dál.
Jenže jsem bloudil dlouho. Až moc douho. Nacházel jsem prádzné nory, stopy, které vedly bůhvíkam. Šel jsem podle nich, ale jako kdyby žádná žvěř kolem nebyla. Prostě se vypařila veškerá zvěř. Nedávalo mi to smysl. Byl jsem naštvaný. Pomalu končil den a já neměl nic. Přišel bych domů s prázdnou a to jsem prostě nemohl dovolit. Věděl jsem, že Styx je na cetě a loví též. Netušil jsem, jak je na tom. Nevím, zda už neco chytila nebo ne a potřeboval jsem, abych něco přinesl já. Chtěl jsem, aby se jí dařilo, ale zároveň jsem nechtěl být looser sám. Štvalo mě to, vyloženě sralo, že jsem neměl to štěstí něco chytit. Byl to můj první lov a doufal jsem, že bude úspěšný. Ale co jsem si nalhával, že? Vždyť poslední dobou neznáme nic jiného, než hlad. Lovy nám moc nešly, protože nebylo tolik co lovit. Ale doufal jsem, část mě prostě doufala, že něco ulovím. Už jsem se otáčel, když jsem zaslechl kroky. Rychle jsem zaběhl za strom a čekal jsem, dokud se to neobjeví. Nic jsem nemohl zachytit, jelikož vítr vál jiným směrem. Nic jsem prostě necítil. Ale slyšel. Těžké kroky a hned několik. Bylo to divný. Vypadalo to na veliké zvíře a hned na dva. Nebyl jsem si jistý, zda je vzládnu, ale potřeboval jsem vědět, co to je a kdo to je. Zaslechl jsem zvuky, povídání. A já si uvědomil, v jaké prdeli jsem. Byli to idioti Lahrajští. Chtěl jsem se začít s nimi prát, rozervat je na kusy, protože to bylo přesně to, co jsem cítil, jenže jsem věděl, v jaké prdeli jsem. Byl jsem čerstvě dospělý a nikdy jsem nebojoval s magiči. Ano, jako vlče jsem se učil krást jídlo, ale vždycky šli s námi dospělí, aby se o ně postarali a my jen hezky obratně skočili po kořisti. Každopádně teď jsem byl tady sám a byli proti mě dva. Slyšel jsem jejich hlasy. Neměl jsem kam utéct, musel jsem jim čelit. No, popravdě mě to tak nesralo, ale tušil jsem, že jen tak nevyváznu. Odskočil jsem od stromu a zavrčel na ně. Hned se dal do bojové pozice. Přede mnou byli mladí magiči. Jeden černý a druhý hnědo-béžový. Jeden s magií země a další asi vzduchu. Začali se smát a bylo v tom slyšet ten posměšný tón, jelikož si hned naboostli ego. Ale já se taky smál, byl jsem potěšen. Konečně jsem mohl mít tu čest se bít s magiči. Jen jsem doufal, že vyváznu živý. Na nic jsem nečekal a skočil po tom černém a zakousl se mu do zátylku. Bylo to tak osvěžující, když se mi jeho krev rozlévala v krku. Jenže dost dlouho to netrvalo. Jeho kořeny mě zachytili za nohy a stáhly dolů. Skočil po mě a já viděl, jeho krvelačný pohled. Začal mě škrábat do obličeje. Škrábat a škrábat a já řval. Křičel jsem, protože to šíleně pálilo a bolelo. Jako kdyby mi chtěl vyškrábat oči, ale musel jsem bojovat dál. Nesměl jsem se nechat tak lehce odevzdat debilním magičům, ne? To nejsem já. Kopal jsem nohama, protože mě blbec jen vzal za přední a nějak zapoměl na zadní. Kopl jsem toho krypla do žeber. Druhý to vidět a chtěl pomoci, ale já jsem začal překousávat kořeny. Měl jsem štěstí, že ten druhý, ten hnědý, byl docela poseroutka, který vypadal, že má jen velkou tlamu keců, ale jinak by při boji hned chcípl. Nic neudělal, nasral černého. Mezitím jsem se osvobodil, skočil mu po uchu a zakousl se tak, že o půlku přišel, když jsem silně škubnul. Odrazil jsem se a utíkal. Utíkal o život, protože ten debil byl v totální agónii bolesti. Mě krvácelo oko. Musel jsem rychle zpátky.

Spal jsem velice dlouhou dobu, ale dost jsem to potřeboval. Vzbudil mě až sen, kdy jsem cítil palčivou bolest na svém oku. Nohu jsem už necítil tak, jako když jsem šel spát. Pohnul jsem s ní a vše bylo v pořádku. Trochu jsem doufal, že to není jen chvilkové. Zvedl jsem hlavu a koukl se kolem sebe. Všude byly zrcadlové stěny a chodby. Hodně chodeb. Viděl jsem tu díru ve střeše, kterou jsem způsobil já, ale bylo nemožné se tamtudy vrátit zpátky. Musel jsem přemýšlet, kudy půjdu. Čich jsem použit nemohl, protože tu byla ještě tak dvakrát větší zima, než venku, každopádně mé tělo bylo odolné. Prošel jsem si vším hrozným, takže na mě to nemá takový efekt, jako by to asi mělo pro normálního vlka. Každopádně jsem byl v pěkné prdeli a díře v jednom. Musel jsem přemýšlet. Jakým směrem by mohl být východ. Doufal jsem, že nezabloudím, protože jsem netušil, jak moc dlouhý a nekonočný tohle je. Další věc je ta, zda jsem vůbec mohl chodit. Musel jsem se zvednout a trochu rozhýbat tělo. Stoupnul jsem si a trochu procvičil svojí nohu. Byla trochu ztuhlá a stále jsem cítil tu velkou jizvu, ale začala se sama léčit. Na nohu došlapovat bude těžké, ale co já bych nezvládl, že? Byl jsem docela drsňákem.
Rozhlédl jsem se okolo. Byly tu tři chodby a já opravdu netušil, kudy mám jít. Prostě jsem musel vyjít někde. Nějak jsem nepočítal s tím, že bych mohl narazit na slepou uličku. Zvolil jsem tedy levou stranu. Bylo to docela oslepující, všechno. Hodně to tu zářilo, bylo to tu moc světlé. Preferoval bych noc. To světlo mi skoro vypalovalo oči. Do toho všeho se mi břicho asi rozhodlo protestovat. Začalo mi nesmírně kručit v břiše. Do háje, vždyť jsem asi před měsícem žral a měl jsem dost jídla. Jako malej jsem toho vydržel více. To snad slábnu nebo co? I když je pravda, že jsem byl zraněný a ubralo mi to nesmírně energie, takže bych vlazně nějakého pošahaného králíka uvítal. Jenže jendříve se musím dostat z téhle blbosti a pak řešit jídlo. Kvůli noze jsem šel docela pomalu, ale zatím to vypadalo, že jdu docela správně. Nebo, zatím jsem nenarazil na náznak toho, že by to mělo končit. Vlastně ani náznak toho, že je někde východ. ,,Ale no tak do prdele, kdo tohle hrabal? Nějakej debil, který si myslel, že by to byla fakt sranda udělat labyrint ze zrcadel? Pako se asi muselo chlubit," nasraně jsem uděřil do stěny bokem.
Vypadalo to, že tohle bude nekonečné. Pořád jsem musel vybírat, kudy půjdu. Doleva, doprava. Začínalo mě to nudit. Nejradši bych proskočil tou stěnou a prostě někudy vylezl. bylo mi totálně jedno, kde jsem, jenže v tom jsem vyšel z jedné chodby a byl jsem zase na nějakém rozcestí, ale tohle rozcestí jsem znal. Koukl jsem se před sebe a uviděl tu díru, kterou jsem propadl. A fakt už jsem se nasral. ,,A kurva dost. Kuda jako do prdele mám vyjít? Se na tohle vyseru fakt. A TY UŽ MLČ!" okřikl jsem svoje břicho, protože mě už sralo, jak mělo hlad. Já netušil, kudy jsem měl vylézt a už vůbec ne, kde sehnat to blbý jídlo. Noha mě tolik nebolela, což bylo fajn, ale stále tu bylo dost věcí k nasrání. Byl jsem v háji, ale musel jsem pokračovat dál. Měl jsem hodně spánku a odpočinku. Musel jsem zase ven a poprat se s dalšími. Potřeboval jsem zase cítit ten adrenalin v krvi. Každopádně, abych tohle vše mohl udělat, potřeboval jsem se odsud dostat. Vydal jsem se teď tou cestou, co byl ve prostřed. Chodba vypadala o něco jinak a doufal jsem, že je to dobré znamení, ale to ještě dlouho asi vědět nebudu. Pokračoval jsem v cestě několik minut. Začal jsem totiž klusat. Noha, nenoha, sral jsem na to. Musel jsem se dostat ven. Ale konečně jsem asi měl štěstí na své straně a já se konečně dostal ven. ,,No ty vole, sláva!" křikl jsem, když jsem se dostal ven. Tak do téhle díry už nikdy nelezu. Nasrat. Otřepal jsem se, protáhl jsem se, protože jsem se konečně necítil tak stísněně, konečně jsem cítil volnost.
Rozhlédl jsem se kolem. Zima byla konečně na ústupu. Bylo už na čase, což znamenalo, že spousta zvířat bude vylézat. Takže jsem konečně mohl uspokojit moje moc ukecané břicho. Prokřupal jsem si hlavou, docela jsem jí měl stuhlou. Čich mi teď fungoval perfektně. Zrovna jsem zachytil pach nedaleko. Sehnul jsem se a pokračoval po pachu. Byl to zajíc. Netušil jsem jak moc velký nebo malý, každopádně jsem byl rád, že tu něco kolem pobíhá.
Za stromem. Viděl jsem pohyb za stromem. Sice jsem musel nohu trochu šetřit, takže jsem na ni nedával veškerou váhu, ale i tak to pod mými tlapkami docela křupalo. Jak sníh tál, prostě se z toho stávala docela hnusná břečka. Každopádně i tak mě to nezastavilo. Našpicoval jsem uši. Vypadalo to, že podle těžkých kroků, to bude samec. Štěstí se na mě smálo, jenže blbý králící jsou rychlý a já měl zraněnou nohu. Na nic jsem nečekal a vystartoval jsem. Skočil jsem ke stromu, zajíc byl překvapen, ale i tak dost mršný. Musel jsem se za ním rozebehnout, jenže debil dělal různé kličky a já jsem prostě měl nohu v prdeli. Snažil jsem se a to hodně. V jednu chvíli to vypadalo, že mi ten zmetek proklouzne mezi packami, ale v jednu chvíli to vypadalo, že už ho mám. Tlapkou jsem ho zranil, takže sám musel zpolamit a už tak rychlý nebyl. Dal jsem do svého posledního skoku všechno. Věděl jsem, že skáču správným směrem a naštěstí tam byl i ten debil zajíc. Zakousl jsem se mu do krku a jeho tepna začala přímo stříkat. Byl hned mrtvý, ale jeho tělo se ještě chvíli škubalo. I když mě docela noha začala bolet, protože jsem po dlouhém odpočinku začal de facto hned běhat. Každopádně jsem mohl konečně jíst a cítit tu teplou krev, jak se mi rozlévá krkem do žaludku. Začal jsem trhat jeho tělo, začal jsem si užívat toho masa, které mi bylo naservírováno přímo pod nos, skoro. Potom musím někam zajít a prozkoumat území. Vlastně bych mohl najít nějakého poseroutku a dozvědět se o téhle zemi a pak ho zakousnout. Jo. Pár minut s někým určitě vydržím. I s debilním magičem by to šlo. Prostě jen na okamžik budu hrát hodného a pak si je podám. Jooooo, okay. Fakt bych to mohl udělat. Přeci jen bude lepší od někoho dostat informace. I když, mohl bych to udělat po zlém a pěkně je zřídit a vymlátit to z nich. No, počkat. Ne teď. Noha je hodně v háji na to, abych zvládl další rvačky na nějakou chvíli. Mezitím, co jsem si užíval snídaně jsem přemýšlel o svém dalším plánu. Nebyl jsem z toho nadšený, ale musel jsem uznat, že to bylo asi tak jediné, co mi pořádně zbývalo udělat. Celou hubu jsem měl od krve a tlapky taky. Trochu jsem si je otřel o roztávající se sníh. Nahrabal jsem si něco i do huby, aby to posloužilo jako voda, čímž se mi smyla i krev na hubě. Olíznul jsem se a podíval se nahoru na oblohu. Začala se trhat, až na ten debilní vítr vypadalo, že je všechno moc fajn.
Zajíc byl sežrán velice rychle. Zbývali už jen kosti samotné a lebka. Docela jsem ho stáhl z kůže a veškeré maso vysloveně vylízal. Byla to mňamka a na dalších pár dní jsem s tím mohl rozhodně vystačit. Chvíli jsem ještě poležel a lízal si tlapky, abych z nich smyl zbytky. Podrbal jsem se za uchem zdravou nohou. Měl jsem prostě spoustu času, hodně času na rozdávání. Proto jsem se nehodlal nikam spěchat, ale věděl jsem, že musím někam jít a něco jít začít dělat. Takže jsem se zvedl a podíval jsem se na tu špínu, co jsem způsobil. Musel jsem se zasmát. Bylo tak krásné prostě zabíjet a cítit prchat život ve své tlamě. Musím se zase dostat do formy. Musím zase být v těch věcech nejlepší. Nějak jsem prostě vypadl z formy, ale alespoň mohu zabíjet. Spokojeně jsem si mlaskl. Rozhlédl jsem se. Netušil jsem se, kam se mám vydat, takže jsem prostě náhodně šel nějakým směrem.
Šel jsem nějakou chvíli, jenže v tom jsem cítil podivný zápach. Podivný pach, který vypadal, že je něčím zvláštní. Takový pach vždy mají smečky. Nemohl jsem si to zařadit, protože jsem tyhle pachy magičů neznal, ale myslel jsem si, že jsem vyhrál loterii. Ale do prdele, s touhle kondičkou nemohu napadnout smečku. Budu potřebovat ještě pár dní, abych začal fungovat. Sakra. Nechtěl jsem však svoji šanci jen tak zachodit. Bylo možné, že bych někoho potkal.

>> Kaskády

I přes to, že už vykácely dost lesů utrpěla země velkou ránu. V určitých oblastí, co byli nejvíce postiženi museli nosit masky s kyslíkem, protože ho dost ubylo. Ne všichni ale měli tu možnost tyto masky získat a tak přibylo mrtvých. Vzedmuly se nepokoje proti vládě.

//prosím, příště mě klidně kopni

Jenže díky tomu začalo ubývat lesů v enormím měřítku. Muselo se mnohonásobně více pěstovat, čímž se rozšiřovala pole na obdělávání. S tím, jak se kácely teď lesy to vypadalo, že do dvou let zmizí všechny stromy.

// chápu dobře, že každý člen musí vymyslet 8 slok? nestačilo by, že ta báseň má sama 8 slok, ale třeba se rozdělí (když budou dva, tak 4 sloky jeden a další 4 ten další) ???