Gallirea - Příspěvky uživatele

(projít Západním územím 6/10)
<< Bobří ostrůvek

Šlo to nehorázně pomalu. Sice jsem mohl mít na té noze, alespoň nějakou oporu než předtím, ale stále to nebylo ono. Stále nefungovala tak, jak měla. A do toho jsem prostě neviděl na levou strnu. Sluch jsem měl sice o něco lepší na té straně, ale k čěmu mi to asi jako bude, když hovno uvidím? Mohu jen odhadovat, co se děje. Hlavně pořád tak zasraně moc pršelo, že jsem nedokázal fakt nic slyšet a ani cítit, takže pokud byl někdo kolem, neměl jsem vůbec šajna, že tam je. Maximálně kdyby někdo běžel.
S okem jsem se začal nějak srovnávat. Sice mě to stále štípalo, ale docela jsem si na tu bolest zvyknul, že jsem to už nepovažoval za něco zvláštního. Hlava mě ale dost bolela. Styx jsem to radši nechtěl dát znát, aby si nedělala ještě větší starosti, ale fakt mi dobře nebylo. Žaludek se mi převracel po těch dvou rybách. I když jsem energii docela získal, bylo toho na mě moc a já si připadal, že každou chvíli vyvrhnu celý obsah mého žaludku na zem. Potřeboval jsem se tedy nějak zaměstnat, proto jsem se hodlal vydat k tomu jezeru. Nejen, že věřím, že mi pomůže, ale pokud bych byl se Styx, tam bych byl hovno nápomocný. Jen bych ležel a nechal se spalovat tou nemocí. Ne, já se musel hýbat.
Pokračoval jsem tedy pomalu na sever. Držel jsem se podél řeky, i když jsem si držel značný odstup. Vypadalo to, že se ty řeky postupně všechny budou vylévat. Snad bude Styx v pohodě. Problesklo mi hlavou. Ale nehodlal jsem se zastavovat, nebo nějak nad tím přemýšlet. Já se hlavně musel dostat k tomu jezeru a rozhýbat tu zkurvenou nohu, protože s tímhle tempem se vrátím ke Styx tak za pár let.

>> Sněženková louka

A ona si přeci jen nedala říct. Potom, co mi udělala kompletní prohlídku veškerého mého chrupu pokračovala dál. Upřímně, sralo mě to. Mohl jsem akorát tak protočit jedním okem a nespokojeně si mlasknout. A k čemu mi jako tyhle informace budou? Seru na nějaké vyplachování huby. Nikdy jsem na to nedbal a chup mám v pohodě. Se z ní stala hygienička, nebo co? Styx jsem měl opravdu rád a jakožto sourozenec jsem tady hodlal být za každých situací, ale teď jsem si fakt přál mít zdravou nohu a vyloženě zdrhnout pryč od ní. Tohle se nedalo poslouchat. ,,Od kdy ty kydáš taková moudra? Si snad nějaký expert na chrup? Víš, co ti k tomu řeknu? Zuby jsou od toho, aby kousaly. A to je jediný, co mě zajímá," pohlédl jsem na ni svým zdravým okem tak, aby pochopila, že tahle celá konverzace je uzavřena. Jednou pro vždy.
Nemotorně jsem se snažil opět postavit na nohy. Zadní noha stále nehodlala spolupracovat, ale už to nebylo vyloženě jen o jejím taháním. Už jsem se mohl trochu, ale opravdu maličko opřít. Bolelo to jako čert, ale co bych přeci nevydržel. Otočil jsem se ještě na sestru, která mi dokonce porazida, že na severu je nějaké jezero. Kývl jsem na znamení, že rozumím. Také mi jen ve zkratce řekla, že si mám dávat bacha na smečku vedle. ,,Půjdu an sever, vykoupu se a pak navštívím tu smečku, co říkáš. Ani si nevšimnou, že jim vlče zmizelo," ušklíbl jsem se a olíznul si čenich, z něhož kapala voda. Pršení prostě nehodlalo přestat.
Vyšel jsem tedy vstříc hledání jezer. Musím prostě se stát silnější, jinak to nejde. Styx na mě ještě houkla. Nerad jsem jí opouštěl. ,,Neboj, budu za chvíli zpátky. Ani nepocítíš, že jsem pryč," pozvedl jsem obočí a zakřenil se. ,,Ty máš stejně důležitější věci na práci," houkl jsem naposledy, než jsem se otočil úplně a plouživým tempem si to razil na sever.

>> Úzká rokle (přes řeku M)

Styx s mým návrhem souhlasila. Ostatně jí nic jiného nezbývalo, protože jsem byl její bratr a sourozenci se prostě poslouchají. S úšklebkem jsem mrsknul ocasem na to, co vlastně řekla. Líbila se mi myšlenka toho, že bychom tu měli nějakou základnu. Něco, kam se vracet. Pravděpodobně by bylo lepší z téhle země zmizet a anjít tu, kde magie nění. Ale je vůbec nějaká taková země? Existuje nějaké místo, které není prosáklé magií? Kde existují jen obyčejní vlci? S tou myšlenkou jsem se podíval tím zdravým okem někam do dáli. Nebylo normální, že bych nějak hodně přemýšlel. To nebyla moje parketa, ale tahle myšlenka mě docela uhodila. Ale nebyl na to čas. Nemohl jsem se zabývat myšlenkama takhle stupidníma. Potřeboval jsem řešit věci, co jsou tady a teď. Jako moje slepota a obr díra v noze.
Zývnul jsem a to nějakým způsobem zaujalo mojí sestru. Divně se na mě koukla v momentě, kdy jsem si spokojeně mlaskl. Přišla ke mně a chtěla, abych otevřel tlamu. ,,Proč?" řekl jsem zamračeně, ale ona tam stála s přesvědčeným výrazem, že tu tlamu musím otevřít. Protočil jsem okem a tu tlamu otevřel. Čuměl mi tam, jako kdyby chtěla najít nějaký poklad, který ale po chvíli našla. Oznámila mi, že tam mám zaseklou kostičku. A jakto, že já jí necítil? Zamračeně jsem na ní hleděl. Řekla mi, co mám udělat, tak jsem jazykem zalovil ve své tlamě a ucítil jí. Nejdřív jsem o ni zavadil tak, že mě píchla do jazyka. Odfrknul jsem si a jazyk teda nastavil tak, že jsem tu kůstku podebral. A jak jsem tam tu kůstku měl, tak jsem jí vyloupnul jazykem a odflusnul ven. Všiml jsem si však pohledu, kterým se na mě dívala. A tenhle pohled mi nebyl cizí. Znal jsem ho. Už se takhle na mě podívala nejméně dvakrát. Jednou po napadení těch sráčů z Laharské a pak po napadení těch debilů z minula. Litovala mě, litovala toho, čím procházím. A zrovna mi v tom podělaném oku škublo, takže jsem syknul bolestí. Krev sice přestala téct, ale rána byla stále čerstvá. Jako kdyby na to dýchala a já cítil každý pohyb.
Chtěla po mě, abych znovu otevřel tlamu, že se podívá. Vyhovil jsem tedy její žádosti. Teď to bylo ale delší, jako kdyby tam hledala osmý div světa. Nemohl jsem uplně vidět, co dělá, ale nechal jsem jí být. Prostě mi jen prohlíží hubu. To je u sourozenců normální, ne? Pak jsem ale tlamu zase zpátky zavřel. Otočil jsem se a podíval na svou nohu. Musel jsem hlavou hodně otočit, abych to viděl, ale zahlédl jsem jen fakt, že mi přestala krvácet a maso tak bylo teď vodou vyčištěné. Vypadalo tak čerstvě a lákavě. Nemohu žrát sám sebe. Zastřihl jsem ušima a otočil se na Styx. ,,Hele, pokud má náš plán vyjít, neměli bychom sedět na prdeli a čekat, až se sám stane. Já to nějak zvládnu. Co nejdříve se vrátím zpátky. A možná si skočím do jezera. Minule mi plavání pomohlo rozhýbat kotník," pronesl jsem.

(projít Západním územím 5/10)

<< Řeka na M sever

Když jsme přecházeli, sestra na mě reagovala. Reagovala na moje popíchnutí. I přes to, v jakém stavu jsem byl, měl jsem lepší náladu. Díky ní. Alespoň jsem se snažil nějakým způsobem zapomenout na všechny ty bolesti. ,,Tšeba ja," pozvedl jsem obočí a olíznul jsem si čumák. Zvládl jsem pozvednout jen to obočí, co bylo nad zdravým okem. To druhé nějak celkově umřelo. Svaly okolo mého oka se prostě nepohybovaly. Netušil jsem, co mám s tím dělat. Nějakým způsobem jsem se už ale dávno smířil s tím, že na to oko neuvidím. Prohodil jsem ocasem.
Pokračoval jsem v cestě za ní a snažil se prostě nespadnout. Bylo to docela složité, ale držel jsem se. Hlavně jsem měl pořád v hubě tu rybu, kterou jsem už fakt chtěl sníst, protože odkapávala krev a já si jí chtěl užít co nejvíc. Byl bych radši, kdyby to byla krev toho tlusťocha. Jen co jsme vylezli na ostrůvek, začali jsme se prodírat křovím. Styx šla dost přede mnou a postavila se ke starému stromu na vyvýšenině. Pustil jsem rybu a chvíli na ní koukal. Vypadala, jak kdyby tady tomu vládla. Jako kdyby každou chvíli měla povolat ostatní a jít do války. Úplně se na to hodila. Já jsem byl útočník, válečník, který prostě jde a rve se. Nedokázal bych nikoho vést, dělat nějaké logické postupy. Od toho je tady Styx, která už svoji strategii začala uvádět do svého života. Měl bych si jí více poslechnout. Stále jsem byl na jedné straně a nehodlal se jí vzdát, ale nějaká ta taktika by mohla být fajn.
Začala mi vysvětlovat, jak našla tohle místo. Vypadalo fakt dobře. Mezitím, co mluvila, já jsem si konečně sežral rybu. Když zmínila babču, uchechtnul jsem se, jenže v tom mi hodila svoji rybu. Chtěl jsem něco namítnout, ale měla pravdu. Potřeboval jsem hodně energie. Chtěl jsem, aby jedla taky, ale nemohl jsem jí tlačit do ničeho. Vzal jsem si tedy její rybu a začal jíst. Přímo jsem tu rybu hltal. Cítil jsem, že mi je o něco lépe, ale potřeboval jsem si lehnout. Ona začala mluvit dál. Olíznul jsem se. ,,Dobře, to zní fajn. Doufám, že budu nějak stabilnější," trochu jsem zavrčel, když jsem se snažil pohnout zraněnou nohou. V tom mi začala povídat o jistém plánu. A docela se mi zamlouval. To vlastně nezní vůbec špatně. Zkazit nějaké jejich smrádě, aby je nesnášelo. Poslouchal jsem jí a kýval na souhlas. Tohle bude moje parketa. Pomyslel jsem si. Položil jsem hlavu na tlapky a díval se na ni dál. ,,Dej mi chvilku odpočinku a já ti nějaké vlče najdu. Jeden tu bude tvořit úkryt, a další hledat," pronesl jsem jako finální věc.

(chytání ryb a zajíců 5/5)

<< Jih řeky M

Bylo to sakra těžké. Počasí na hovno, moje tělo na hovno a noha úplně v prdeli. Ne, to rozhejbu. Nějak to rozhejbu. Snažil jsem se s ní pokrčit, ale neposlouchala. Věděl jsem, že nemám narušený žádný sval, že je to je debilní díra, co prostě říkala světu: "hej, kámo. někdo mě kousnul". Ale ten tlustý neandrtálec mi musel něco udělat, něco dalšího. S tou nohou jsem sotva pohnul. Cit jsem v ní měl, to ano. Cítil jsem všechno. Kurva všechno, ale prostě nemohl jsem s tím pohnout. V hlavě mi ale svitl nápad. Jezero. Minule jsem plaval v jezeře a má noha se vzpamatovala. Trochu. Možná to bude to stejné. Jenže jsem si fakt potřeboval odpočinou a nabrat síly. Ano, nabrat síly a mi postupovali dál podél řeky. Očkem jsem sledoval břehy, zda fakt nevyskočí nějaké ryby. Nikde nic. Něco chytnu. Musím. Věřil jsem si.
Styx šla vedle mě a házela po mě starostlivý váraz, když už jsem se o ní neopíral. Vyplázl jsem na ni jazyka a ušklíbl se. ,,Tyhle pohledy si nech pro své budoucí haranty." Nechtěl jsem, aby se na mě dívala s lítostí. Chápal jsem to, ale nechtěl jsem to. Prohodil jsem ocasem a otočil jsem hlavu k tomu břehu a zaznamenal pohyb. V tu chvíli sice Styx něco pronesla o lovu, ale viděl jsem, jak je zaneprázdněna s řešením, kam dál. A to říkala, že ví. Naštěstí jsem měl řeku na té zdravé straně oka a všiml jsem si, že jsem snad i bystřejší a že lépe zaznamenávám pohyb. Ale jen to, co se objeví na pravé straně.
Nějaká rybka se mrskala na břehu, jelikož jak se řeky začaly rozvodňovat, no tak něco dorazilo skoro až k našim tlapkám a hele me se. Nějaká blbá ryba i s tím. Pomalu jsem k tomu došel, ta ryba chtěla zpátky do vody. Tlapkou jsem jí připlácl k zemi a uthl hlavu. Hlavy jsou hnus a tak jsem to odhodil. A začal žrát zbytek. Jako by krev na mém těle nestačila. Přidala se tam i ta rybí. Ale já to ignoroval, protože déš't to zase rychle smyl. V tom jsem zaznamenal, jak vyskočila jiná ryba od jinud a mé instinkty hýbaly mým tělem za mně. Šel jsem tím směrem a sledoval, kde ta ryba vyskakuje. Když byla nade mnou, tlamou jsem kousal do vzduchu. Nedokázal jsem jí chytit, takže jsem předníma nohama začal hrabat do té vody v naději, že jí zraním. A povedlo se. Nevím jak, ale objevila se kolem mě krvavá louže. A já vytáhl další rybu. Pro Styx. Jedním pohybem jsem tu rybu mrsknul jejím směrem a ušklíbl se. ,,No teda ségra, že bych tě předháněl," dloubl jsem si do ní, jak za mladých časů. Došel jsem kulhavým tempem za tou mou rybou a dal si jí do tlamy. Přešel ke Styx a následoval jí a snažil se být opatrný, jak mi řekla. Ocitli jsem se ve vodě, kde byli kameny, po kterých jsme měli skákat, skoro. Ona mě chce fakt zabít, pomyslel jsem si, protože to vypadalo hodně kluzce, ale já to nakonec nějak zvládnul. Sice jsem měl balanc úplně na hovno, ale i to obstálo a já nespadnul. I s tou zraněnou nohou. ,,Jaš d áj náš todle ísto?" řekl jsem s plnou hubou.

>> Bobří ostůvek

(projít Západním územím 4/10)

Snažil jsem se tolik neopírat o Styx, abych jí nestěžoval pohyb. Já jsem dělal opravdu pomalé a vratké pohyby. Bylo to strašné, jak se mi při každém kroku třepaly nohy, jako bych snad sám byl starý děducha. Bohužel jsem tím pádem musel svou váhu docela přenášet na ni. Cítil jsem, že jí to je nepohodlné. A čím více stromy řídly, tím více začalo pršet. Tím více jsme tomu byli vystaveni. Tohle je nahovno.
V tom se na mě obrátila moje sestra s otázkou. Uchechtl jsem se, i když jsem musel zatnou zuby. ,,Zbavíme se toho. Chceš se mě zbavit?" prohlásil jsem s posmeškem. Jako, chápal bych to, kdyby souhlasila, ale bohužel. Ona se mě jen tak lehce nezbaví. Budeš se muset snažit víc. Prohodil jsem svým ocasem ze strany na stranu. Fakt se mi šlo blbě a ještě s tím okem. Trochu jsem se od sestry odrazil, abych už na ni tolik nedával váhu. Zmínila něco o úkrytu. Ušklíbl jsem se a trochu odfoukl, protože jsem stále měl podrážděný krk. ,,Okay, tak mě tam doveď," řekl jsem s těžkostí. Následoval jsem každý její krok. Bylo to fakt složité táhnout za sebou tu nohu a koukat se jen jedním okem, co se všechno děje. Teda, nemusel jsem koukat na moc věcí, ale tím jak pršelo, jsem skoro nic neviděl. Chodil jsem hodně opatrně. Skoro tak, jak kdybych byl slepý úplně.
,,Budu se potřebovat něčeho najíst. Nabrat sílu," pronesl jsem skoro do prázdna. Věděl jsem, že jsme u řeky a mohl bych začít lovit, ale vůbec jsem netušil, jak budu lovit. A jedna ryba nestačila na to, abych nabral energii a sílu. Potřeboval bych alespoň dvě. To by už stačilo. Řeka hlavně vypadala rozvodněná. Doufal jsem, že nějaká ryba vyplave a bude na nás čekat a mrskat se radostí. Stát se přeci může cokoli, no ne?

>> Sever řeky M

Styx ještě chvilku spala, než jsem se zvedl a mohl jsem tedy vidět nebo spíše cítit, jak se jí rychle zvedá hruď. Musela se jí zdát nějaká noční můra nebo co. Oba dva jsme se vypořádávaly s něčí strašným, takže bylo normální, že se to projeví i ve snech. Všechny naše můry nás provází na každém kroku. A to doslova. Když se však probudila, vypadala víc ustaraně co se mého stavu týče. Já se vyloženě pořád klepal. Cítil jsem, že krev pořád teče, že mě všechno pálí a mé tělo hoří. Netušil jsem, zda mi pohyb náhodou víc nezohavý nohu, nebo tak, ale už kvůli tomu posranému dešti jsme museli rozhodně zmizet. Ujistila mě, že je v pořádku.
Postavila se a pak mi pomohla. Opřel jsem se o ni, ale ne celou vahou. Přeci jen i ona utrpěla zranění a já tu nemohl hrát chudáka. Musím zmužnět a vydržet. Ale stále jsem její pomoc potřeboval. Narovnal jsem se, zatřepal hlavou, takže vylétly nějaké ty kapky krve na Styx, za což jsem se omluvně ušklblíbl a dal nohy nějak do chodu. Tu zadní jsem vyloženě vláčel za sebou. ještě štěstí, že tráva byla tak klouzavá.

>> Řeka na M (jih)

Usnul jsem vedle své sestry, ale spánek to nebyl klidný. Jak bych mohl spát v klidu, když mé tělo prostě bylo v jednom ohni a já se klepal. Mé tělo bylo promočené až na kost. Zažíval jsem prostě pocity, které se divně kombinovaly. Ani mé oko pod víčkem nebylo v klidu, protože pořád kmitalo ze strany na stranu. Něco se mi zdálo, ale vůbec jsem netušil co to je, protože jsem byl zase v té temnotě a naprosto sám. Vnímal jsem však všechno ve svém okolí. I sestřin tlukot srdce, její teplo a nalepenou srst. Uvědomoval jsem si, že ani ona na tom není nejlépe, ale já nedokázal se svým tlem pohnout na tolik, abych cokoli zvládnul. Nedokázal jsem udělat nic, abych jí pomohl. Nebo sobě. Vlastně jsem netušil, da spím a nebo jen odpočívám, protože přeci spící vlk nemohl cítit tohle všechno.
Netuším, jak dlouho jsem měl zavřené víčko, jak dlouho jsem takhle ležel. Mohlo to být pár minut nebo několik hodin, ale už se to prostě nedalo vydržet. Potřeboval jsem se někam schovat od toho deště. Takhle chcípnu s jistotou. Jediné, co jsem však dokázal, bylo se posunout dál od sestry. Snažil jsem se dát své packy pod sebe a nějak se opřít a zvednout alespoň přední polovinu těla třeba do sedu, ale mé tlapky se neuvěřitelně klepaly. Neměl jsem v nich sílu. No tak, do prdele. Nejsem přece taková nicka! Stiskl jsem čelist a zkusil vydržet. Veškerou energii jsem dal jen do toho, abych se posadil, což se mi nakonec zázrakem podařilo. Ztěžka jsem si oddechl. Měl jsem nasraně pokrčený nos a zvednuté pysky. Všechno mě to štvalo ještě víc, než předtím. Toho sráče zabiju! Zabiju! Ohlédnul jsem se na svou ránu na stehně. Jenže jak jsem měl zraněné oko na straně, kde byla i ta jizva, musel jsem hodně natáčet hlavu. Skoro jsem to ani neviděl. Rozhlédl jsem se kolem, ale tím jedním okem jsem fakt hovno viděl, hlavně jak začala být tma. Naštvaně jsem praštil ocasem do země, až se voda roztříštila. Tak mě to moc sralo.
Pohlédl jsem na sestru. ,,Jak ti je?" optal jsem se. ,,Musíme se přesunout někam, kde nebude tak lejt," řekl jsem trhaně. Snažil jsem se odkašlat ten knedlík, co jsem měl v krku. Nechápal jsem, proč mi tak škrábe, ale asi nějaký vedlejší učinek všech těch zranění. Sice jsem vůbec netušil, kam se máme schovat, a jak se tam vůbec dopravíme, ale museli jsme, pokud budeme chtít být nějak živý.

Nedokázal jsem ten třepot potlačit. Bylo to nehorázně k nasrání, když vaše tělo dělalo věci, které jste nedokázali zastavit. Přesně tak jsem se cítil. Naprosto bez kontroly nad mým tělem. Ale všechno jsem mohl cítit. Ty kapky co dopadaly na mé tělo, ta srst co se mi všude lepila, jako bych vylezl z jezera, to zranění na stehně, které neuvěřitelně škubalo a pálilo a pak to oko. Jako by se tam děly nevídané věci. Nedokázal jsem ten pocit popsat. Bylo mi jasný, že na něj už nikdy neuvidím, že jsem se stal slepým. Takhle se ten sráč asi musel cítit. To byla snad jediná myšlenka, kterou jsem dokázal zformulovat. Cítit to, co cítila kdysi moje oběť. Nehorázný. Doufal jsem, že se ten tlustý šmejd bude smažit a pojde bolestivou smrtí. Vyhladím mu smečku. Pořád jsem musel mít silný kecy, i když v hlavě, ale i přes to všechno, co se mi dělo. Ale to jsem byl já. I když jsem byl krůček od toho pomyslného prahu, kdy se ke mně už smrt nakláněla, já jsem jí akorát tak mohl flusnout do ksichtu a vysmát se smrti do tváře. Dneska ještě ne.
Styx tu pro mě byla, což bylo jediné, co bylo momentálně důležité. Bolelo mě, že mě musela zažít v takovém stavu, když i ona utrpěla zranění. Olizovala mě a já jí nechal. Věděl jsem, že sám se nebudu schopen pohnout nějakou chvíli. Bolestně jsem měl stisklé čelisti tak, že už i to mě bolelo, ale potřeboval jsem potlačit další možné výkřiky do tmy. Mé tělo bylo slabé, hubené a prostě takovou ztrátu krve nedokázalo unést tak, jak třeba tělo toho tlusťocha. Ten by se oklepal a šel by dál po svých. Zatřepal jsem ušima, když mi začala lízat i místo, co mě docela lechtalo. Pohlédl jsem na ni. Jen ona mohla vidět tu chabou stránku mého já. Vadilo mi to? Asi ano, ale byla to sestra, která mi byla neuvěřitelně blízká. Chcic být silný už i kvůli ní. Aby tohle nemusela zažít. Nikdy.
Na její řeči jsem byl schopen jen kývnout a při zmínce té zrzavé sračky jsem byl schopen ještě tlumeně zavrčet. ,,Však ona i ten tlusťoch dostanou, co si zaslouží," řekl jsem trhaně. Ale má slova jsem bral vážně. Až se z toho dostanu a posilním se, tyhle dva budu hezky mučit. A to dlouho. Vyškrábu mu obě oči a tu zrzavou pohřbim za živa. Déšť se velice hodil, protože mi vymýval zranění. Trochu jsem se nadzvedl, abych se na ni podíval. Bylo to hnusný, ale asi jsem měl štěstí. Nevypadalo to, že by mi zasáhl svaly, jen se mu podařilo urvat srst i s trochou kůží. Tohle prostě přežiju. Hlavu jsem pak nechal klesnout na tělo Styx. Spíše na její krk, který byl příjemně chlupatý, i když mokrý. Povýtáhl jsem se o trošku, i když mě ten pohyb zabolel, olíznul jsem jí spodní čelist. Nevím, proč jsem to udělal. Chtěl jsem jí jen naznačit, že jsem prostě tady s ní a nikdy nehodlám odejít. Sice jsem jí těď špinil srst krví, ale voda to rychle smývala. A já opět cítil, že ta temnota nade mnou bere kontrolu. ,,Odpočiň si," stihl jsem ještě říct, než mi mysl vypnula a hlava sjela podél jejího krku.

Necítil jsem nic. Mé tělo, jako kdyby bylo lehké jako peříčko a má mysl se vznášel nad mým tělem a postupně hodlala odejít úplně. Netušil jsem v jaké jsme stavu, nebo kde vůbec jsem. Vnímal jsem akorát tu vodu, která na mě dopadala a silný vítr, který kolem nás foukal. Ale bolest v mém těle byla tak silná, že mě naprosto otupila. Mělce jsem dýchal, jelikož tohle byla pro mě zátěž. Z jednoho z ranění jsem se posouval k dalšímu a k dalšímu. Neustále se to stupňovalo a já tušil, že pokud nezačnu na sobě víc pracovat, příští boj bude možná pro mě jasnou smrtí. Tohle prostě nemělo konce. Bojovat jsem hodlal dál a zabíjet taky, ale potřeboval jsem se stát silnějším. Teda, pokud tohle vše přežiju. Netušil jsem, kolik času uběhlo. Byl jsem totálně mimo. Moje mysl se ponořila do temnoty, ale tohle byla jiná temnota. Tohle byla temnota, kde jsem byl sám obklopen černým prostorem. Bez nikoho. A popravdě to bylo mnohem horší než magiči cenící zuby. Byl jsem sám, bez nikoho. Bez Styx, bez mé rodiny. V temnotě, která mě postupně žrala.
Někdo, nebo něco pohnulo mým tělem. Popravdě jsem to ani nezaregistroval, než do chvíle, kdy se mě to pustilo a já slyšel to funění. Věděl jsem, že je to má sestra a jak už tomu bylo i předtím, ona na mě měla zázračné účinky. Vždy mě z těch sraček vytáhla. Začal jsem lapat po dechu, jakobych se několik hodin nenadechl. Hruď se mi zrychleně zvedala, protože jsem pravděpodobně prožíval nějaký šok. Koulil jsem na Styx své zdravé oko. Všechno mě pálilo, pálilo mě i hrdlo. Cítil jsem se v jednom ohni. Moje noha škubala, moje oko, jakoby se škvařilo. ,,AAAAAAaaaaaaaa!" zařval jsem. Mé tělo procházelo šokem. Celé se klepalo a já to nedokázal zastavit.
A já poprvé v životě uronil slzu, která se smýchala s tím silným deštěm. I přes všechno, co jsem pociťoval, jsem se podíval na svou sestru. ,,Zklamal jsem, promiň," hlesl jsem slabě. Stal jsem se naprostým neandrtálcem, maniakem, co dychtí po boji a nebojí se smrti. Za to jsem se nestyděl, ale fak, že nedokážu ustat snad žádný boj. Fakt, že nedokážu zachránit sestru a sám se skoro nechám zabít a tím jí úůsobím další bolest. Fatk, že jsem se stal tak neskutečným slabochem, v tom všem jsem zklamal a v tom všem jsem spadl na naprosté dno.

V očích jsem měl jen ji. Sestru jsem ani nezaznamenal, nevěděl jsem co se jí přesně děje, ale ten smrad té shořelé srsti byl strašně silný, když jsem se přiblíž. Ovládlo to mojí mysl. Jediný, co jsem chtěl, je té svini prokousnout hrdlo. A bylo mi jedno v jakém stavu jsem, zda mám chcipnout. Protože pokud chcipnu, tak za ní přijdu stejně. Budu jí strašit celý život, doženu jí k šílenství. Pokud ne do hrobu, alespoň k šílenství. Budu jí zabíjet, ale pomalu. Budu jí mučit, ale ne tak, aby hned chcípla. Bude cítit všechnu tu bolest a ten strach. Tenhle pocit spaloval celé moje tělo. Necítil jsem nic kromě té chuti jí prostě mučit nebo jí zabít.
Všechnu svou sílu jsem dal do svých zadních nohou, abych se odrazil a dopadl zubama a drápama na tu sračku, ale ten tlustej debil mi musel zmařit všechno a při skoku na mě narazil. Svýma zubama se mi zaryl do stehna a držel. Jenže jak jsme byli v pohybu a já letěl dál, on se nějak zabrdil a vyrval mi kus masa. Mým tělem projela tak ostrá bolest, jakou jsem ještě nikdy nezažil. Celé mé tělo dopadlo do toho bahna, co se mezitím stačilo vytvořit na zemi. Spadl jsem dost blízko k té zrzavé sračce, ale bohužel jsem neměl sílu cokoli udělat. Mé tělo bylo v jednom ohni. Křečovitě jsem se zvedl, abych viděl, co mi ten hajzl způsobil. Měl jsem tam šílenou díru, kde chyběly chlupy a i kůže. Začalo se mi dělat nevolno. Naštěstí, jak pršelo, rána se mi vymývala, ale krve bylo hodně a moje slabé tělo prostě tohle nedokázalo zvládnout. Podíval jsem se na toho sráče a ještě ze sebe vydal zavrčení. Bylo to prostě hodně krve, co se ze mě řinulo a do toho jsem měl ze všech nejslabší tělo.
Hlava mi poklesla do toho bahna a já vypnul.

Věděl jsem, čemu čelím, kdo proti mě stojí, ale v tuhle chvíli mi to bylo u prdele. Jindy bych jen zavrčel a držel se na svém místě. Jsem sice vlk, co se rve a zabíjí. Rvaček jsem zažil dostatek, abych dokázal vyhodnotit situaci, ve který jsem. Šel jsem si pro svou smrt, ale to ten idiot netušil, že vím informaci o tak zvaném oživování a hodlal jsem si to vyzkoušet na vlastní kůži, protože víte, co je nejhorší. Vyšinutý maniak, co se nebojí umřít a smrt přivítá s otevřenou náručí. A já se smál a můj smích byl pronikavý. Pravděpodobně se i samotná Styx mohla zaleknout mého smíchu. V očích vražedný lesk, protože má mysl nemohla přemýšlet o ničem jiném. Možná to byl i dopad všech těch informací, které jsem od své sestry dostal. Způsobilo to sice ozromnej zmatek v mé hlavě, ale jedná věc zůstávala pořád stejná, a to byl můj cíl a fakt, jaký jsou magiči posraní sráči. A já se nemohl dočkat, až zlikviduji jednoho po druhém.
Když jsem na toho tlusťocha skákal, ten hajzl měl prostě lepší reflexe než já a stačil se vyhnout mému kousanci. Jenže to nebylo všechno dámy a pánové. Ten idiot ještě stihl skočil na druhou stranu, takže jsme si vyměnili pozice. Já se stále usmíval a v očích měl jasné šílenství. Zabít, zabít, zabít, zabít, zabít. Stejně jako se mi odehrávalo v hlavě, když jsem viděl zakrvácenou sestru. Stejná dávka adrenalinu, stejná dávka chuti mu vyrvat srdce z těla. Postavil jsem se proti němu a olíznul si horní patro zubů. ,,Tak mi si budeme hrát, jo?" stačil jsem říct, než vystartoval. Déš't byl tak hustý, že to šplouchlo, jak se odrazil. Letěl ke mně s tlapama na před a já tušil, co mě čeká. Bylo to tak rychlý, že jsem ani nestačil mrknout, a už jsem ležel na zemi s vyraženým dechem, jak ten tlus'toch silně vážil, jenže to nebylo všechno. Cítil jsem krev. Hodně krve a teplo na mé levé tváři. Má jizva pálila, úplně volala o pozornost. Chtěl jsem zamrkal, zaostřit zrak, jenže ten zasraný čůrák mi zničil moje oko. V návalu adrenalinu jsem tu bolest cítil jen zlehka, ale stačilo mě to vytočit dostatečně, aby se ten sráč dostal do přední linie těch, které chci zabít pomalou a bolestivou smrtí. Dovedu toho čůráka k šílenství, prolétlo mi hlavou, když jsem ležel pod ním a ona si užíval doušek svého vítězství.
Jenže v tom jsem cítil, jak se pálí srst a maso. I přes ten šílený déšť jsem poznal, že se něco děje a otočil jsem hlavu. Ležel jsem dobče, že jsem zdravým okem mohl zaznamenat, že ta zrzavá sračka popálila moji sestru. A v tom momentě se mi zatemnilo před očima a žádnou bolest jsem necítil. Oko neoko. Tak rychle, jako bych to sám nečekal, jsem vyšvihl všechny své nohy nahoru, drápama se silně zaryl do hrudi toho sráče a vší silou se odrazil tak, abych vyjel ven. Jak bylo mokro a sníh tál, šlo to lehce. Nečekal jsem na nic. Nehodlal jsem dávat žádnou šanci té bestii, aby mě mohla teď svalit na zem. Postavil jsem se rychle na nohy a vyrazil za tou krávou. Zabít, zabít, zabít, zabít, zabít. Ta sračka (Jenna) půjde se mnou do říše mrtvých, an to přísahám. Zavrčel jsem jak nejvíc hrdelně to šlo. Už jsem se nesmál, už jsem neměl v oku ten pohled šílence. Teď jsem měl pohled na který ta sračka nikdy nezapomene. Pohled, který jí přivede do hrobu. Pokud ne teď, tak později. Jedna půlka mé tváře měla souboj mezi krví a vodou, protože se to všechno míchalo. Sám jsem se cítil jako samotná smrt, která rozhodne o jejím osudu. Opřel jsem se do zadních a byl připraven jí zakousnout ten posraný krk a zničit jí život.

(vyvolej konflikt s 3-mi vlky 3/3?)

Ta zrzavá sračka vedla rozhovory s mojí sestrou, která bohužel nehodlala stát na místě. Což mě asi sralo nejvíc. Fakt, že je v takovém stavu a dovolují si na nás dva magičtí sráči. To, že život byl nefér, na to už jsem si zvyknul. Že nám magie ničí životy. Nám obyčejným vlkům, to už jsem si zvyknul, ale nikdy si nehodlám zvyknout na fakt, že mi postupně díky tomu budou mizet před očima sourozenci, to ne. To nedovolím, jedině přes moji mrtvolu. Stačilo mi vidět svého bratra umírat, mou smečku hořet. Těmhle sráčům nedovolím nám dál ničit životy. Se Styx něvo vymyslíme. Na něco přijdeme. S jejím taktizování a s mou horkou hlavou na něco přijdeme. Však nemůžeme trpět jenom my. Pokud máme spadnout do temnoty, spadneme všichni společně.
Jediný, kdo na mě pořádně zareagoval byl ten alfa samec. Dobíral si mě, když jsem ještě stál vedle Styx, jenže to ten blbec nevěděl, s kým má to dočinění. Já sice mám na hovno kondičku a takovou svolouvou hmotu jako má on vůbec nevlastním, ale bude mi to bránit v tom na něho zaútočit, ne. Tyhle ty "blbosti" mě z míry nevyvedou. Blbeček si myslí, že když vycení zuby, tak se asi poseru strachy. Zažil jsem horší věci. Stačilo mu jedno slovíčko a už se debil mohl z toho posrat. Jeho srst začala zářit, což způsobilo jen to, že jsem se víc ušklíbnul a postavil do bojové pozice. Bylo mi jasný, že mě dokáže rozdrtit i silou nebo čímkoli, ale já na to nehodlal brát ohledy. Ne na sebe. Jenže v tom jsem to ucítil. Přítomnost sestry po mém boku, která mě šťouchla a mrkla na mě. Olíznul jsem si čumák a v mých očích se mi zableskla ta touha po boji. To šílenství. Potřeboval jsem někomu zakroutit krkem.
Ve stejnou chvíli jako ona vystartovala na tu zrazavou sračku, já vystartoval na toho tlustýho šmejda. Vyběhl jsem a vyskočil tak, že jsem svou levou tlapou mu namířil na obličej a zubiskama si to mířil k jeho krku, který byl ze strany. Bylo mi jasný, že boj mám hned prohraný a vlastně i Styx, ale tohle bylo moje. Tohle bylo to, co jsem potřeboval. Mé myšlenky by se nedokázaly uklidnit jinak, než rvačkou nebo bojem a bylo mi u prdele, jak skončím. Tahle země mě stejně ožije. Ale potřeboval jsem těm sráčům alespoň něco udělat. Nějak je poškodit, nějak jim zmařit ty jejich hnusné životy. Neskončím jen kvůli tomu, že tyhle parchanty tu chrání někdo jako bohové a oživujíje. Je mi u prdele, zda jsou tihle hnusáci nesmrtelní. Já přijdu na způsob, jak jim kazit životy, jak jim z toho ráje tady udělám peklo na zemi. Tyhle svině prožijí stejné utrpení, jako jsme ho přožili my.

(vyvolej konflikt s 3-mi vlky 2/3?)

Viděl jsem černo. Jen a jen černo. Styx se mi pomalu ztrácela v dohledu a já byl zaslepen. Padal jsem někam stále a stále níž. Do černé temnoty temnoty, která rozevřela svou náruč a objímala celé mé já. Otočil jsem se na jednu stranu a uviděl jořící les, vodní bubliny a pomalu se otevírající propadlinu v zemi. Smrtelné ječení mých blízkých mě ohlušovalo. Zakřičel jsem, zavřel oči a máchal šíleně hlavou. Podíval jsem se vedle a tam stála Styx, Tasy, Apaté a Rh'aka. Všichni tam stáli jak bez duše. Chtěl jsem k nim jít, ale v tom jakoby něco opouštělo jejich tělo. Někdo z nich vysával život. ,,Nikam neutečete. Čeká vás smrt." zlostný smích se ozýval ze všech stran. Nic a nikoho jsem neviděl. Začal jsem padat dál. Nemělo to konce. Hráli si se mnou jako s loutkou. Couval jsem a křičel jsem. Bylo mi u prdele, zda to někdo slyší. Ignoroval jsem i přítomnost mé sestry. Dopadl jsem někam na zem, jenže jsem byl ve středu všech buzerantů, co jsem v životě potkal. Ten černej a hnědej, veverkovej idiot, žilkovanej a ta stará babuše, všechna vlčata, která už vyrostla a další hajzlové, co mi zničili smečku a rodinu. Smáli se. Stáli v kruhu a smáli se. ,,Jsi jen ubožák, co se nestal vyvoleným. Závidíš nám. Chceš to, co máme my, ale to nezískáš. Idiot bez magie. My tu vládneme. Ty na nás nevystačíš. Jsi ubohý, ani svojí rodinu si nezachránil. Bratra a rodiče nechal pojít v ohni. Jsi zbabělec, co se skrývá za maskou nenávisti. Nikdy se náš nezbavíš, nikdy magii nevymýtíš. Ona bude všude a bude ti ničit život."
,,DOOOOOOOOOOOST!" otevřel jsem prudce oči. Ani jsem si nevšiml toho, jak hustě pršelo a jak nás to smáčelo. Nevnímal jsem nic, než přítomnost mé sestry vedle mě. A ani fakt, že se najednou zvedl silný vítr. Nic z toho jsem nevnímal, jen ji. Styx byla u mě a třela se o mou srst. Ta vůně, ten dotek mi pomohl procitnout. Zrychleně jsem dýchal, vydechoval a funěl. Zrak se mi opět vrátil a já viděl svou sestru, co stála vedle mě. Mluvila o tom, že jsme v tom spolu a že to zvládneme. Otřel jsem se o ni a chtěl tak zůstat nějakou chvíli. Její olíznutí mě uklidnilo. Byla tu se mnou a my něco vymyslíme. ty bastardy zabiju. Jednoho po druhém. Ale dlouho nám tohle soukromí nevydrželo. Objevila se tu nějaká podivně zrzavá vlčice s hořící věcí na noze. Magie, co jiného. Jako by mě někdo vyslyšel. Čas zabíjet. Než jsem ale stačil udělat krok, cítil jsem, jak se o mě Styx více opřela. Má hruď se začala zvedat. Uklidnil jsem se jen na okamžik, ale když se tu objevili magiči, nemohl jsem být v klidu. Chtěl jsem zabít, vraždit, roztrhat jim hrdla, ale teď jsem tu měl Styx, která už tak byla zmordovaná. Pokud bych zaútočil, zaútočili by i na ni a ona by se nemohla bránit. Vydržela by jen chvíli. Zavrčel jsem. Nakrčil nos a vycenil zuby. Magický svině.
Styx začala mluvit. Já jen vražedným pohledem sledoval ty dva před námi. Skoro to až vypadalo, že mě Styx brání v tom, abych na ně skočil. Což mohla být i pravda. Když zmínila, kdo jsou, málem jsem vyskočil z kůže a skočil na ty hajzly, ale Styx se o mě otřela a letmo na mě pohlédla a ten pohled já znal. Show může začít. Udělal jsem pár kroků v před. Mé tělo bylo promočené a vítr trochu tlumil mé hrdelní vrčení, které zesilovalo každý krokem. Ten alfa samec vypadal mohutně. Já sice byl vysoký, ale hubený, takže to trochu opticky ještě navyšovalo moji výšku, ale tenhle byl docela monstrózní i pro mě. Za to ta malá sračka byla fakt malá. Tu bych mohl udupat do země. Olíznul jsem si vodu z čumáku. Za normálních okolností bych už prokusoval jejich hrdla, ale i já byl v dost nevýhodné situaci. Potlačit tu chuť je vyprovokovat bylo zničující, že jsem musel zarýt svoje tlapky do toho hnusnýho bahna a zastavit se. Stál jsem před Styx, ale trochu dál od ní. Očima jsem těkal z jednoho na druhého. Ach, jak ta chuť je zabít byla tak spalující, to se nedalo vydržet, ale musel jsem taktizovat a vymyslet nějakou strategii, protože i přesto, že ta malá svině vypadala neškodně, dokázala se rvát se Styx a měla magii. Ten alfa samec vypadal tak mohutně, že to vypadalo, že on sám je hostitel několika magií. Tohle bude ještě sranda. ,,Zdravím, sráči. Já jsem její bratr," procedil jsem mezi zuby s úšklebkem a sjel jednoho po druhém pohledem.

Uvelebil jsem se na místě a převalil se na záda, kdy jsem měl tlapky ve vzduchu a kost jsem si v tlamě převaloval z jedné strany na druhou. Už na ní nebylo nic. Jen čistá kost, kterou jsem momentálně žužlal, okusoval. Styx mi ještě dořekla, jak to měla s tou srnou. Na okamžik jsem se zastavil a pohlédl jsem na ni a pozvednutým obočím. Někdo jiný jí zamordoval? Byl to magič? Mrsknul jsem ocasem. Tohle bylo zajímavé. I v my ve smečce měli občas potyčky a věřil jsem, že i ti idioti si musí lézt na nervy. Těšilo mě to, velice. Usnadní nám to alespoň zabijení všech těch idiotských magičů. Sledovat je rvát se mezi sebou, to by byla lahoda. Docela jsem to Styx záviděl, že toho mohla být součástí, i když měla na starosti tu zrzavou blbku. Zajímalo by mě, jak se jí daří. Se zkurvenýma nohama se blbě chodí. Byl jsem rád za to, jakým způsobem si moje sestra poradila. Pak si najednou odstrčila zajíce, podívala se mým směrem a olízla se o čumák. Já se hned otočil zpět na břicho, ale tu kost jsem okusoval dál. Dal jsem si jí mezi packy, abych si jí podržel. Olízl jsem jí a začal Styx věnovat pozornost.
Začala s vysvětlováním smeček. Zkoumavě jsem si jí prohlížel a o všem promítal v hlavě. Zatím vše co říkala, dávalo smysl. Měla to hlavně promyšlený a to je to, co jsem od Styx očekával. Jasně, situace se tu kompletně mění. Předtím jsme byli smečka, teď jsem samostatné jednotky, co se snaží zničit celou tuhle zemi plnou magických sviní. Jít po jednom je prostě sebevražda, ale já si nemohu pomoci. Trpěl jsem už moc dlouho na to, abych je nechal jen tak být. Na milé kecy jsem prostě neměl čas. Už u toho jezera jsem se fakt držel a málem jsem vybuchnul. Styx na to byla jak dělaná. Já spíš šel rovnou do akce, ale chápal jsem co říká. Tahle monstra jsou prostě nabootovaná to maximálního levelu. Však i ten hnusák měl magii proměňovat věci v hada, co ti pustí jed do těla. Jiný jed, ale stále jed. Musel jsem si sám pro sebe nespokojeně zavrčet. Když ale přestala na okamžik mluvit, aby se na mě koukla, zakýval jsem na souhlas. ,,To dává celkem smysl, ale na tyhle věci fakt nejsem. Nedokážu se tvářit na ně jak samotný měsíček na hnoji. Sotva jsem se udržel, abych proti tomu Newlinovi neskočil a neurval mu z hrdla hlasivky. Ale máš pravdu," souhlasil jsem rozhodně s jejím plánem, jen jsem moc netušil, kam jsem do toho zapadal já. Samozřejmě že nemohla počítat se mnou, protože ani já moc nepočítal s tím, že někoho najdu. Že najdu ji, ale budeme muset popřemýšlet, kam do toho zapadám já, protože já rozhodně milého hrát nebudu.
Poslouchal jsem jí dál. Mluvila o jiných magiích. Na to jsem si opět pokýval, protože jsem jí chápal, alespoň trochu, o čem mluví. ,,Víš jak jsem ti říkal o tom černobílým? Nevím, co se stalo, ale najednou se u mě objevil had a kousl mě do nohy. Pak jsem na pár hodin měl klepavku, nedokázal jsem se nadechnout a zvracel jsem vše, co ve mně bylo. Takže tě chápu," bylo to k hovnu tohle vše přiznat. Fakt, že jo. Doufal jsem, že naše síla bude stačit. Jenže momentálně se z nás staly dvě naprostý trosky. Odhodil jsem naštvaně kost stranou a olízl si čenich. Jenže to, co řekla dál, ve mně začalo úplně bublat. Ten vztek. ,,Děláš si prdel?" zvýšil jsem hlas a nasraně se postavil. Bohové, bohové? Ty vole, už v minulosti nás tahali za nos a ted zase tohle? Oni si prostě nedokážou pomoci, co? Všude jsou to naprosto stejní namyšlení sráči. Nemohl jsem stát na místě. Šel jsem doleva a hned zpět doprava. Tam a zpátky. Pochodoval jsem a funěl jsem. Mluvila dál a vysvětlila mi, že ta děvka, kterou zabila, tak ožila. Na to jsem se zastavil a nevěříčně na ní hleděl se zamračeným obočím. ,,Počkej, tohle je jako fakt? Co to je za čůráky?" Byli jsme prostě v háji. Takovýdle nemáme šanci porazit, i kdybychom zabíjeli za pochodu vše, co nám vleze pod nohy.
Začala mi vysvětlovat pravidla. Život a Smrt? Co to je do prdele? Stál jsem u ní a funěl. Nasraně funěl. Všechny ty pravidla, podle kterých tady žili, fungovali. Všechno to bylo zkurveně nefér. Chtěl jsem začít nasraně řvát, cokoli. Nejradši bych zabil. ,,Všechno je tak zasraně nefér. Celý ten systém tady. Jak se jich doprdele máme zbavit?" tohle bylo prostě beznadějné. Beznadějné někoho zabíjet, ale o to více jsem chtěl zabíjet. Zabíjet ty čůráky.
Pak povídala o očích. Nedokázal jsem na to ani reagovat, nebo mít nějakou poznámku. Všichni čůráci i se žlutými oči byli čůráci a já se nehodlal s nikým kamarádíčkovat. A taky to nehodlám dělat! Potřeboval jsem se zklidnit. Bylo to nahovno. Celé tělo, ajko kdyby mi hořelo. Moje krev úplně pumpovala. Sednul jsem si na zadek a začal před ní funět se skloněnou hlavou. Hněv mě začal ovládat. ,,Proč se nám to kurva děje? Proč to všechno? Proč do prdele my?" vrčel jsem.