Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak jsem seděl, všimul jsem si, že docela začínám blbě vidět a vše se kolem ztmavuje. Na okamžik jsem se lekl, že se mi oslepuje i to druhé oko, ale byla to jen noc, která se ponořila do své temné hloubky. S tím jedním okem jsem mnohem hůř viděl takhle večer. Přes den to bylo lepší, ale teď vidím ani ne siluety. Bylo to dost nahovno, ale zjisitl jsem, že sluch mám o něco lepší, i ten čich, ale ten jsem nemohl tolik potrénovat, když tak zasraně hodně pršelo. Mohlo by už přestat, sám pro sebe jsem si tiše zavrčel. Byla to dost na hovno situace, protože jsme neměli úplně úkryt, asi. A nebo to Styx fakt stihla, jen já ho neviděl.
V celém tom myšlení jsem úplně zapomněl na toho malého skřeta, co seděl vedle mě. Teda vlastně, uslyšel jsem takovej podivnej zvuk. Byl totiž na straně, kde jsem měl zraněné oko, takže jsem úplně neviděl, co dělá. Otočil jsem se a... ,,Kurva!" nebyl tam. Bleskurychle jsem vstal a otočil se. Viděl jsem, jak pajdá k řece. Teda, něco z něho jsem viděl. Bílá srst na jeho těle mi dost napovídala. Jenže jak jsem se prudce zvednul, v noze mi škublo. Hrdelně jsem zavrčel a otočil hlavu, abych se koukl na zranění. Rána se neotevřela, ale asi jsem blbě zahýbal svaly, takže mě chytla křeč. Nemohl jsem se na tu nohu postavit. Kouknul jsem se, kde ten parchant je, ale už se brodil přes řeku. ,,Kurva, kurva, kurva," bědoval jsem trochu potišeji snažíc se donutit k pohybu, ale s křečí to šlo pekelně těžce. Že já se na to nevyseru.
Ten blbeček byl už daleko. Selhal jsem. Myšlenka, která mě bodala do mého ledového srdce. Kurevsky to bolelo. Nasraně jsem se alespoň pokusil doplazit za Styx, která vypadala, že toho svého parchanta vyhnala. Došel jsem za její siluetou a až blíž jsem jí mohl vidět lépe. Stále jsem měl v noze křeč. ,,Všechno je to nahovno. Ta noha, to oko. Už byl ten parchant tady. Dotáhnul jsem ho sem a nalomil ho, jenže využil toho, že jsem slepej a zdrhnul a teď mám křeč v noze! Tohle je tak na hovno!" stěžoval jsem si Styx. Byla to moje vina, moje selhání, ale mohli za to magiči. Posranní idioti, co mi zkurvili vzhled. Jo, měl jsem ho lépe hlídat. Měl jsem si dával vtši pozor. Nebo jsem mu měl urvat nohu, aby nikam neutekl. Podíval jsem se na své přední tlapky, které se ztrácely v té mokré trávě.

Blbeček si myslel, že mi asi něco udělá těma malinkýma pacinkama, jenže akorát jsem cítil jeho polštářky na mé tváři. Pozvedl jsem obočí na zdravém oku a podíval jsem se na něj jako, kdyby byl to nejvíc hloupé smrádě pod sluncem. Však on taky byl. Každopádně jsem se mýlil, opět. Tenhle skrček se choval až moc "dospělácky" na to, že mu bylo pár měsíců. Pravděpodobně je to jeho obranný mechanizmus, pomyslel jsem si a sednul si. I přes to, že mu krvácelo ouško, tak musel mít další řeči. Neskutečně mě vytáčel. Měl jsem chu't mu zakroutit krkem, nějak ho zmrzačit. Urvat mu třeba nohu nebo cokoli, ale netušil jsem, co všechno s ním chce dělat Styx a já prostě nehodlal narušovat její plány. Nebo bych mu mohl vyrvat hlasivky, aby už nikdy nemluvil. Ta myšlenka se mi celkem líbila, ale vlče bylo moc malé na to, aby přežilo. Na místě by prostě vykrvácelo.
Sednul si a promluvil na mě. Já jsem se začal smát. Asi trochu víc nahlas. ,,Panebože, ty jsi tak tupej," zvrátil jsem hlavu do zadu a snažil se nadechnout, protože to bylo tak legrační. Já mu tady vyprávím o tom, jak chci zabýt magiče a on se mě zeptá, zda mám magii? Víc tupý vlče jsem snad ještě neviděl. Kouknul jsem se na něho zdravým okem a chvíli ho sledoval, zda to fakt myslí vážně. Ale evidentně si na tupýho nehrál. ,,Tohle je tak stupidní otázka, potom všem, co jsem ti tu řekl. Děláš si srandu? Takovej jed v životě nechci mít v sobě, fuj," vypláznul jsem jazyk a málem se mi udělalo na zvracení. Hlavně mít v sobě magii, podkopal bych sám sebe a moji historii. I kdyby to byla jediná věc, která zastaví magiče, nikdy nespadnu tak nízko na jejich úroveň. Ano, oni sice mohou vlastit miliony magii, být tak nejsilnější ze všech, ovládat vše možné, ale doprdele všichni mají svojí slabinu a já jí prostě najdu. A je mi upřímně u prdele, že ostatní na nás koukají z vrchu a podkopávají náš pohled na svět. Oni si totiž neprošli tím, co my. Oni ti sráči nikdy nic takového nezažili.
Najednou jsem zazněmanal pohyb. Styx někam běžela. Netušil jsem, co se děje protože z téhle pozice jsem ty dva magiče neviděl. Teda tu velkou a malé smrádě. Rychle jsem se otočil na to smrádě. Tušil jsem, že bude asi problém a já budu potřebova. Přeci jen po tch dnech trmácení se, plavání v jezerech mi bylo lépe. Tlapkou jsem ho začal plácat po prdeli, aby šel nahoru. ,,Hni s sebou," řekl jsem mu. Potřeboval jsem alespoň vidět, co se děje. Zároveň jsem se snažil dávat bacha na toho parchanta přede mnou, ale s jedním okem to bylo složitý to uhlídat. Rozhlédl jsem se a tam byla Styx s tím malým parchantem. Ušklíbnul jsem se. Tak s tímhle si poradí. A já si opět dřepnul.

Nutkání jít za Styx bylo čím dál tím větší, ale fakt jsem nechtěl, aby ta blbka magička s tím parchantem začali roztrubovat po selé zemi, že tu máme základu a že si sem přivádíme vlčata a transformujeme je. Ne, spíše otevíráme oči, aby viděli tu pravdu. Doufal jsem, že i ten prcek nějakým způsobem prozře, ale jediný co, tak měl kecy proti tomu. Samozřejmě, že taková hloupá a ke všemu tupá bytost nemohla pochopit náš pohled na svět. Protože idiotští magiči neberou nikdy v potaz náš život a jen s námi zachází jako s hadrem. Myslí si, že proti nim nemáme šanci, že jsme úplně debilní, že útočíme na někoho, kdo je stokrát silnější, ale já jsem si toho do prdele vědom a tohle mrně mě bude poučovat. Docela jsem se těma jeho chytrýma kecama nechal vykolejit, takže jsem prostě jednal. Čapnul jsem ho za ucho a stáhnul ho dolů k zemi k mým tlapkám. Má zubiska mi šly skrz jeho pravé ouško. Trhnul jsem, ovšem neurval jsem mu to. Jen jsem mu na uchu udělal škrábanec a i to ucho na určitých místech prokousl. Po chvilce jsem ho pustil a s vrčením mu řekl. ,,Nikdo nebude zpochyňovat moje principy a zásady, rozumíš!?" vrčel jsem na něho. ,,Je mi úplně u prdele, že jsi jen tupé, tlusté vlče, co si myslí, že vlastní svět. Pro někoho můžeš být možná nevinný, ale pro mě si jen dobrá návnada. Takže drž hubu," procedil jsem ještě nakonec skrz zuby. Snažil jsem se držet můj hlas tišeji, ale upřímně mi to už fakt bylo jedno, zda ta blbka se svým parchantem nás uslyší.
Vytáčelo mě to, jak se i takovýhle malý smrad chce nade mnou povyšovat a zpochybňovat moje cíle. Hlavně si to smrádě ještě myslelo, že bych mu vykecal naše fígle, nebo jak to nazval. Myslí si, že jsem takovej debil? Řekl jsem mu věci, které už tu mezi smečkami kolují, ale říkat mu naši strategii? Idiot. Když jsem ale nad tím přemýšlel, vlastně jsem netušil, co je naše strategie. I když, Styx se zmiňovala, že těch smrdů je tu strašně moc. Co kdybychom ty smrady začaly využívat k vlastnímu užitku? Postupně tak nějak všechny? Byli by návnadou, ale i pokusnými králíky. To se mi už líbilo.
Stále jsem se díval na toho blbečka pode mnou. Doufal jsem, že se ten parchant bude klepat teď strachem, protože pokud si bude dál vyskakovat, tak skočím na něj a pokus nepokus, alespoň bude dobrou večeří.

Zkoušel jsem vyhodnotit situaci, ale nic se zatím nedělo, takže jsme mohli být v klidu. I když mi bylo blbí být jen takhle na jednom místě. Přesunout se na místo za Styx, aby o nás věděla by bylo asi rozumnější, naž být takhle opodál a ona si myslela, že je na to sama. Prohodil jsem ocasem a zamračeně sledoval tím jedním okem dvě šmouhy v dáli.
Smrádě naštěstí bylo tak blbý, že mě fakt poslouchalo na slovo a stále si myslelo, že je asi v nějakém bezpečí. Protočil jsem okem, protože jsem ho chtěl mít už z krku a jeho poznámky byly fakt debilní. Nehodlal jsem mu vysvětlovat všechno, na co on si usmyslel, že se zeptá. Takhle to tu nefunguje. Takže jsem se s ním nehodlal dál srát a jen jsem do něho strčil. ,,Trochu obejdeme ostrůvek. Běž po kraji," řekl jsem mu a sám se postavil do přikrčené pozice. Dával jsem si bacha, aby mě bylo vidět co nejméně a pomalu obcházeli ostrůvek, dokud jsme nebyli Styx dostatečně blízko. Smrádě jsem chytnul zubama za ocas, abych mu naznačil, že máme zastavit a já si opět sednul.
Ptal se na magii, přičemž jsem automaticky přikrčil nos. ,,Magie je jed. Jen slabý vlci používají magii. Potlačuje to naši přirozenost. Hlavně všichni magiči jsou sráči, hlavu nahoře a chovají se jak páni všech zemí. Debilové, kteří potřebují být zprovozněni ze světa," tiše jsem si ke konci zavrčel a olíznul svůj nos. Podíval jsem se na to smrádě. ,,Možná si do teď potkal milé a sluníčkové vlky, jenže to je jen jejich maska. Ve skutečnosti zotročují, terorizují a zabíjejí nás bez magie," přiblížil jsem se svou hlavou k němu. Udělal jsem to tak, aby ten skrček musel couvnout. Ušklíbl jsem se a natáhl se k němu. Tlapkou jsem mu zatlačil na hruď tak, aby se ta tlustá koule svalila na záda. ,,Trhají vnitřnosti, které pak pojídají. Využivají nás k pracem, protože všichni magiči maj podobně tlustý zadky jako ty, aby je vůbec zvedly a něco udělaly. A takový svině musí umřít," zatlačil jsem mu na hruď a tvář měl nad jeho tváří. Mohl tak viděl mnohem více zblízka mé poškrábané oko, na které jsem neviděl a které mi zašedlo. A to druhé se lesklo tou chuťí po boji, po smrti. ,,Náš život není jednoduchý, ale kdykoli máme tu šanci, útočíme a zabíjíme. Vlastně, už je to celekm chvíle, co jsem naposledy ochutnal vlčečí maso," slina mi ukápla na jeho srst, kterou měl na krku. Usmál jsem se tak, že viděl mé tesáky. Ale musel jsem se krotit. Tohohle parchanta potřebujeme na svoje pokusy. Hlavou jsem se vzdálil a ulíznul si tlamu. Musel jsem své chutě potlačit, bohužel. Otočil jsem se hlavou směrem, kde postává Styx.

<< Řeka Mahtae (sever)

Nedokázal jsem uvvěřit tomu, jak je to smrádě blbý. Vrtěl ocáskem, měl kupodivu dobrou náladu na to, že jsem mu už dvakrát hrozil smrtí. Ten bude solidně jebnutej. Jsem zvědavý, jaké taktiky na něho použije Styx. Štrajdal si to přede mnou, jako kdyby byl svět celý jeho. Mě to jen víc nasíralo. Doufal jsem, že to mrně bude ze mě posrané strachy, ale spíše se jevilo, že má solidně někde v zadnici. Doufal jsem, že to bude lehký oříšek, ale nehodlal jsem své naděje odhánět. Však na něho budeme dva a ve dvou ho rozhodně nalomíme.
Ten parchat se zmínil o mm zadku. Zavrčel jsem. ,,Abych ti ho taky neurval," procedil jsem mezi zuby a mrkl na něho zdravým okem. Vlastně se mi líbila myšlenka postupného mučení, dokud by se plně nepoddal našim principům, jenže z morálního hlediska by se to nelíbilo Styx. Když ho budeme potřebovat na své straně a poštvat proti těm idiotským magičům, budeme muset hrát zlatíčka. Fuj, ještě že tam bude Styx, protože já už to docela posral. No, nějak jsem se s tím nehodlal dál trápit. Ukradl jsem vlče? Ukradnul, a to bylo vše, co jsem potřeboval udělat.
Jeho další kecy jsem neposlouchal, až na tu otázku, kdo je Styx. ,,Je to má sestra, která ti pomůže přijít k rozumu, protože zatím vypadá jako tupý vlče," řekl jsem posměšně.
V tom jsem narazil na známou věc, kdy jsem věděl, že už nedaleko bude ostrůvek. Došel jsem vlče a tlapkou mu znemožnil postup dál. ,,Jdeme přes řeku," oznámil jsem jen a pak ho opět čapnul za srst na krku. Naštěstí tady to nebylo tak tragické. Rozvodněné sice ano, ale ne nijak hluboké. Šel jsem pomalu a opatrně do řeky a pak začal šlapak po kamenech, které byly sotva viditelné, ale vedly k našemu ostrůvku. Docela to klouzalo a měl jsem na mále, protože tu zátěž, kterou ten smrad představoval, byla fakt šílená. Až vyroste, tak ani on sám svou prdelí nepohne. Bylo to vtipný. Já byl fakt hubený a malé vlče nemá vážit tolik, ale oprti mě byl fakt tlustý. Čím toho smrada krmili, ty kráso?
Přešel jsem přes kameny a položil ho na ostrůvek, jenže v dáli jsem zmerčil malé bílé vlče a vlčici. Kurva drát. Magiči se fakt musí srát všude. Nakrčil jsem nos a tiše zavrčel. Musel jsem jednat rychle. Normálně bych býval na ně zaútočil, ale teď jsem musel chránit tohle debilní smrádě před tím, aby ho viděli. Bylo tu dost keřů a jak pršelo, nemohli nás pachem zachytit. Bohužel se bude muset o ně postarat sestra, ale věřil jsem, že to nějak zvládne. Pokud ne, tak mi to vlče může být ukradené.
Přikrčil jsem se a couval. Byli jsme sice daleko a nemohli nás vidět. ,,Krč se při zemi, smrádě. Jsou tu magiči a s nimi se potýkat fakt nechceš," řekl jsem tiše k němu. Tlapkou jsem mu naznačil, aby si zalezl ke mně. Sednul jsem si na kraj ostrůvku a přes keře jedním okem sledoval v dáli ty dvě tečky. ,,Opovaž se ceknout jinak, však víš," řekl jsem rychle.

//pro Derian a Kenaie: Norox se s Taem krčí v dáli za keři na kraji ostrůvku, takže je nemůžete vidět a ani cítit, kvůli děšti, takže nás můžete ignorovat

<< Ovocná tůň

Ten skrček se musel s sebou šinout. Už tak to byl celkem vypasený macek na to, jak krutá zima tu před nedávnem napovala, ale já to nějak zvládal. Musel jsem. Ale pokud se dobrovolně bude hýbat ze strany na stranu, tak mu ta kůže na krku upadne a moje vina to nebude. Ale jediný co bylo pozitivní, tak mlčel. Nic neříkal, nedutal, což bylo velké plus pro šanci, že fakt přežije. Občas jsem se ale otočil za sebe, jestli náhodou nás někdo nesleduje, ale nic. Hlavně jsem si nemyslel, že by pach zachytili, protože tak moc pršelo, že se v tom vzduchu všechno tříštilo. Bylo to do slova nemožné. No, ale to ti hajzlové mají určitě vymakané magie, takže si ho najdou, ale co mi je potom. Musíme ho se Styx jen rychle zkazit.
Dopájdil jsem s ním k řece. Držel jsem se blízko jejího rozvodněného břehu. Ten smrad začal být čím dál těžší, jak se mu jeho obr pupes pohupoval a tím jse ho taky víc tahal za kůži. No, bylo mi to upřímně jedno, jak moc ho to bolí, ale s takovou ho neutáhnu celou cestu ke Styx. jenže když ho pustím, tak to smrádě zdrhne a já s tou nohou asi tak hovno poběžím. A pak bych musel hledat jiný vlče v nesnázích. Zbytečně bych si tak nechal promartit šanci. Pche, kašlu na to. Na něco přijdu. Pustil jsem to smrádě na zem a při tom pohybu jsem na jeho hřbet dal svou tlapku a vší silou se opřet. ,,Teď mě dobře poslouchej, ty hnusný smrade. Půjdeš hezky s se mnou tam, kam ti řeknu. Pokusíš se zdrhnout a moje tesáky si rychle najdou cestu k tvé tepně a tvá teplá krev bude plnit moje hrdlo, rozumíš? Je to pro tvoje dobro," packou jsem mu přejel přes krk a drápkem mu přejel po straně krku tam, kde by měla tepna být, ale nijak jsem ho nezasáhl. Tlapku jsem z něho sundal a podíval se na něho. Váznamně jsem dal hlavu nahoru, takže jsem vypadal o dost výš než on. ,,Měl by ses radovat, smrádě. Máš štěstí, že se Styx rozhodla si vzít nějaké vlče a nezabít ho." Samozřejmě že to ten malý parchant nemohl pochopit, ale od toho tu byla Styx, aby mu do té jeho hloupé kebule nakydala veškeré věci, které potřebujeme.
Popostrčil jsem to smrádě, aby šlo. ,,Běž stále podél řeky," řekl jsem mu rázně a dál pokračoval za ním. Takhle měl menší šanci zdrhnout.

>> Bobří ostrov

(čornout vlče)

<< VVJ

Proklatej déšť. Byl bych radši, kdybych mohl v klidu uschnout, ale to prostě nešlo. Voda ze mě kapala, jak kdybych měl představovat vodopád. Po tom koupání byla moje srst nalepená na kůži o to více. Předtím to bylo takové více chuchvalcovité. Byl jsem alespoň vykoupán. A další plus bylo, že po tom studeném jezírku jsem skočil do normálního, což mě trochu ohřálo a já se už neklepal. A stejně to nebylo příjemný být takhle mokrý. Bude tohle mít vůbec někdy konec? Musel jsem rychle mrkat tím jedním okem. To druhé už bylo o něco lepší, ale svaly mi moc nereagovaly, jak jsem chtěl. Bylo mi to nepříjemné, protože mi do oka zatékalo, tedy měl jsem takový pocit. Byl to fakt hnus.
A jak jsem tak šel, narazil jsem na podivnou skálu. Nebyla nijak veliká, spíše mi připomínala nějaké kameny. Obešel jsem to, ale zarazil jsem se. Viděl jsem vlče a v mém oku se mi nebezpečně zalesklo. Koutky úst se mi zvedly do úšklebku. Výhra, problesklo mi hlavou. Rychle jsem se podíval, ale nikoho jsem kolem neviděl. Snažil jsem se zapojit čich, ale nic jsem kvůli tomu zasranému dešti necítil. Doufal jsem, že nenabíhám do nějaké pasti. Než však udělám další krok, potřeboval jsem si to dost promyslet. Fajn, to vlče mám ukradnout. Nesmím ho zabít, protože poslouží k naším pokusůn ho naverbovat proti jeho smeče. Bude lepší ho rychle dovézt tam, kde je Styx. Ta si s ním poradí lépe, ale trochu ho zamordovat mohu, ne? Olíznul jsem si nos.
Přikrčil jsem a pomalu našlapoval. Kryl jsem se za keřem, aby mě nezmerčil a když jsem už byl u něho blízko narovnal jsem se. Úšklebek, který ukazoval mé bílé tesáky z tváře nemizel a šílený lesk v mém zdravém pravém oku taky.
Jakmile mě zmerčil, rychle jsem zareagoval. ,,Jen cekneš smrade a je po tobě, rozumíš. Takže drž hubu a nepískej. Pokud budeš poslušný smrad, nezabiju tě," řekl jsem tajemně a došel až k němu. Prohlédl jsem si ho tak, že jsem kolem něho začal kroužit. Pokud nikdo v okolí nebyl, nemohl mě cítit kvůli dešti, takže jsem byl ve výhodě. Vypadá podobně barevně jako my. Teda skoro, ale lépe k nám zapadne, rozhodne. Chytil jsem ho zubama za krk, čímž jsem mu docela porušil kůži, takže mi začaly téct malé potůčky krve do tlamy. Vyzvednul jsem ho do vzduchu, rychle se ještě rozhlídl a rychlým krokem jsem odcházel pryč. To mrně muselo vědět, že pokud by jakkoli ceklo, držel jsem ho za krk a tím pádem mohl být do vteřiny mrtvý. Doufám, že tenhle smrad má alespoň kousek rozumu. Zadní noha bohužel musela sloužit víc jako opěrka. Docela to bolelo, ale věděl jsem, že se mi to každý dnem lepší a lepší. Za chvíli budu chodit normálně.

>> Řeka na M (sever)

//pokud to čte někdo jiný, kromě Taeho a je z Borůvkové, velice moc vás prosím do toho nezasahovat, děkujiii

řekl jsem. Zvedl jsem krk a zavřel oko. Dopadal na mě déšť, ale já už byl tak mokrý, že to ani nešlo víc. Zhluboka jsem dýchal a snažil se tohle všechno vydržet nějak v klidu.
Po chvíli to vše přestalo. Všechno škubání a já se rozhodl vstát. Noha vypadala v pohodě. Pravděpodobně to škubnutí potřebovala, protože jsem mohl na ní dát váhu a už tolik nebolela. Ale normálně chodit jsem stále nemohl.
Rozhlídl jsem se a snažil nasát pachy, ale nic jsem nectíl. Jenže když jsem se koukl na řeku, rohodl jsem se jí následovat a doufal, že dojdu na to místo, které potřebuji.

>> Ovocná tůň

(jezero 3/3)

<< Západní Galtavar

bolest mi začala vystřelovat do zadní nohy. Naivně jsem si myslel, že se vše lepší a přitom mi přišlo, že je to horší. Musel jsem na okamžik zastavit a popadnout dech, protože to byla bolest spojená s křečí. Jediné, co bylo tak nějak pozitivní, že se rána začala hojit. Sice jsem musel hlavu otočit tak, jsem jsem jí málem vykroutil, ale i přes to, jak pršelo, bylo vidět, že se rána docela hojí. Ale kurva bolí. Kouknul jsem se před sebe a zjišťoval, jak moc je to k tomu obr jezeru daleko. Snažil jsem se odhadnout vzdálenost. Křeč nepřestávala a na tohle prostě potřebovala rozpohybovat ve vodě. Rozhodl jsem se to risknout a jít. Zkoušet na ní nedávat tolik váhu.
Bolestí jsem musel zkousnout zuby, abych nevydal nějaký bolestný výkřik. Ale naštěstí jsem byl už u svého cíle a mohl si tak oddechnout. Mé tělo bylo celé napjaté a zadržovalo dech. Sice vypadalo jezero rozbouřené, ale na to jsem házel bobek. Udělal jsem pár kroků do vody. Byl tak nějak akorát. Oproti tamtomu jezeru byla pro mě snad i teplá. Pomalu jsem šel do vody. Vlny se na mě tříštily a málem jsem smetly do svých hlubin, ale ustál jsem. Tohle bude prdel. Odrazil jsem se, ve snaze plavat, jenže debilní vlna se přehnala přese mě a já jsem byl pod vodou. Musel jsem nohama kopat a začal jsem i tou namoženou, což kurva bolelo, ale křeč přestala. Kost mi křupla. Vypustil jsem několik bublinek do vody a zatnul opět zuby. Vyplaval jsem nad hladinu a nadechl se. Tohle byl šílený nápad. Snažil jsem se doplavat ke břehu, ale další vlna mě semlela. Udělal jsem kotrmelec. Pravděpodobně jsem se o něco praštil, protože mě zabolela hlava.
Vyhodilo mě to na břeh. Začal jsem kašlat vodu a zrychleně dýchat. Když jsem se postavil na nohy, třásly se mi. Ne ze zimy, ale z toho všeho náporu. Musel jsem si lehnout a vše to vydýchat. V tom mi začalo škubat mé slepé oko. Začaly se mi pohybovat svaly, ale bylo to hrozné. Nemohl jsem je zasavit, prostě pořád škubaly. ,,Kurva,"

<< Jezero Nä'hi

Klepal s semnou celý vlk. Bylo to hrozný. A ten vítr tomu vůbec nepomáhal. Kdyby tady bylo to teplý jezero, hned bych do něho skočil a zůstal jsem několik dní, až by se mi seškvařila kůže, pomyslel jsem na to teplo, který jsem před nějakou dobou cítil. Ovšem i přes to, jak to byl na hovno den bylo i něco pozitivního. A to fakt, že jsem se o svou zraněnou nohu mohl opírat čím dál více. Pořád to bylo těžké a bolelo, ale dalo se to zvládnout. Jezera jsou rozhodně dobrá, když má vlk nějaké zranění na noze. Prostě v jezeře se to snadněji rozhýbe.
Šel jsem hustým lesem, který mě trochu chránil před deštěm, ale tam, kam jsem mířil, následovala pláň. Otevřené prostranství. Snažil jsem se oklepat, ale vůbec jsem si nepomohl. Byl jsem zmoklý až na kost. Hrůza. Teď je mým cílem najít tu smečku, o které mluvila Styx. A pokud vím, tak když půjdu zase zpátky dolů z téhle strany, měl bych na něco narazit. No, snad to bude ta lepší a ne ta, co trhá uši. Sice bych jim nejraději natrhnul prdel, ale už tak jsem byl dost v hajzlu. Pomyslel jsem si jen a pak slepě pokračoval dál, když jsem v dáli uviděl obří plochu jezera. Další koupání nezabije.

>> VVJ

(jezera 2/3)

<< Ageron

Už jsem to fakt chtěl vzdát. To ploužení způsobovalo to, že tahle cesta byla prostě nekonečná. Nevěděl jsem, kde je můj cíl, kam má jít. A to mě prostě sralo ze všeho nejvíc. Ani ne fakt, že vypadám jak zrůda. I když, to je špatné označení. Zrůdy jsou ty svině, co mě znetvořili, syknul jsem, protože mě zrovna škublo v tom poničeném oku. A taky ten zasraný déšť jen více znázorňoval moji vyhublost. Měl jsem atletické tělo, a nějak vypracované svaly, aby se neřeklo, ale stejně jsem byl dost hubený, což ještě více podporovalo mojí výšku.
Jak jsem tak šlapal do kopce a blbě viděl přes ten déšť, hlavně tím jedním okem jsem sotva něco postřehl, stejně mi neuniklo jak se v dáli třpití vodní plocha. Vypadala menší, než jsem si představoval, ale stále lepší něco, než nic. Konečně nějaké jezero. Teda jezírko. Bylo mi fakt jedno, jak je velké. Hlavně abych mohl do toho jezírka skočit a trochu si zaplavat. Už jen představa nad tím, že v jezeru trochu zahýbu nohou byla úplně božská. Věřil jsem, že mi to hodně pomůže.
Když jsem k jezírku dorazil, už od pohledu vypadalo studeně. Ten chhlad byl úplně hmatatelný, ale tomu jsem připisoval jen samé plusové body. Alespoň mi ty rány zamznou, snad. Přistoupil jsem k vodě blíž, dal tam jednu tlapku a druhou a myslel jsem, že vyskočím z kůže jak to bylo kurevsky ledové, ale zatnul jsem zuby a pokračoval dál. Mé tělo se sice klepalo, srdce začalo bušit o stošest a přišlo mi, že se otevřely na mém těle snad všechny rány. Ale pokračoval jsem dál, prostě stůj co stůj. Naštěstí nebylo tak prudké, takže jsem mohl pokračovat dál a postupně jít hlouběji a hlouběji. Za chvíli jsem měl vodu až po hrudník. Musel jsem se zastavit a zhluboka dýchat. Bylo to šílený. Tak pokud tohle přežiju, přežiju už všechno.
Nadzvedl jsem zraněnou nohu. To šlo. Postupně jsem pokrčil koleno a narovnal. To už trochu bolelo, ale stále to šlo. Pod tou vodou to bylo jednoduší, protože mi pomáhala. Snažil jsem se to takhle udělat pětkrát, pak zastavit a pak zase. Ale nemohl jsem v té vodě zůstat dlouho. Ještě mě napadlo ponořit hlavu, aby to třeba pomohlo mému oku, ale to tak šíleně studilo, že když jsem hlavu vynořil, vykřikl jsem. ,,Kurva to je studenýýý," a s tím rychle vyšel z vody ven. Nohu jsem stále ale normálně používat nemohl, ale bylo to lepší. Rozhodně mohla posloužit o něco víc, než před tím, kdy jsem jí vyloženě táhl za sebou. Oklepal jsem se, co to šlo a radši hned rychle šel pryč. Stále jsem se však z té zimy totálně klepal.

>> Západní galtavar (přes Ageron)

(projít Západním územím 10/10)

<< Tajga

Usoudil jsem, že zůstat v takzalesněném území je prostě mnohem lepší, než se držet řeky. Sice jsem jí zcela z dohledu neztratil, ale bylo tu mnohem příjemněji. Hlavně se začala zúžovat čím více jsem se blížil k horám. Usoudil jsem, že někde poblíž řeky bude muset bít nějaké jezírko, ale do hor se mi fakt šlapat nechtělo. Prostě v takovém stavu, v jakém jsem byl, by to byla jistá sebevražda. A hlavně chcalo tak moc a i poryv větru byl silný natolik, že jsem už viděl, jak uklouznu a hlavou se napíchnu na nějaký kámen. Ne, to jsem fakt nechtěl. Budu muset vymyslet něco jiného, pokud chci fakt najít to jezero. A co když bude v horách? Ne, to by Sty zmínila. Zkusím své štěstí a přejít tu řeku. Nacházel jsem se na území, kde byla řeka natolik úzká, že jsem jí během chviličky přebrodit. A nebyla ani tak hluboká na to, jak šíleně pršelo. Sotva mi dokázala umej moje zranění, ale proud měla silný, takže jsem si fakt musel dávat bacha na to, abych neuklouzl po nějakém kameni.
Vylezl jsem z řeky a ani nemělo cenu se oklepat, protože už jsem tak byl mokrý až na kost. Všude byl jen les, což jsem vítal a pokračoval jsem dál podél řeky nahoru. Jako, pokud tam žádné jezero nebude, tak se asi jako už fakt naseru, protože prostě chodím z území do území úplně zbytečně. Možá jsem měl zůstat u Styx, ale tam bych si přišel ještě víc zbytečně než jsem. A hlavně jsme se domluvily, tak sakra proč prostě mám takový myšlenky? Měl bych přestat přemýšlet a jen mít prázdnou hlavu. Docela by to bodlo. Už jsem pomalu a jistě začal ve své hlavě šílet z představy, že jezero nenajdu. Pokud narazím na nějakého sráče, udělám si z něho jezírko. Otevřu ho, vyndám vnitřnosti a namočím se v té krvi. Třeba by mi to taky pomohlo, a na to jsem se jen usmál. Pokud tahle myšlenka nedokazovala moji šílenost, pak už jsem nevěděl co.

>> Jezero Nä'hi

(projít Západním územím 9/10)

<< Dlouhá řeka

To, že vykuklo Slunko byla sice fajn věc, ale jen to ukazovalo na to, jak šíleně pomalu jsem se trmácel. Však když jsem odcházel od Styx, tak byl taky den, pomyslel jsem si a nasraně začal funět. Mít tak lepší kondičku, běžím celou dobu až k tomu posranému jezeru, u kterého jsem nevěděl, kde je. Styx řekla na Severu, tak jdu prostě pořád nahoru na Sever a doufám, že na nějakou vodní hladinu narazím. Na jinou, než je řeka. Ale stále mi přišlo vtipný, že jsem byl promočený jak slepice, ale hnal jsem se k jezeru. Nad tou ironií jsem se musel zasmát. Ironicky, samozřejmě.
Svaly okolo oka pořád na nic nereagovaly. Snažil jsem se soustředit i jen na debilní pozvednutí obočí, ale nic. Prostě nic. Zavrčel jsem, jak mě to sralo. "Pokud mi ten sráč zkurvil nějak i svaly a polovina obličeje se stala nehybnout, tak mu vydrápu obě oči!" zakřičel jsem vlastně nahlas. Byl jsem plný frustrace, protože mě čekala nekonečně dlouhá cesta k tomu, abych nabral síly a stal se mu rovným protivníkem. Abych se mu ale zcela vyrovnal, musel bych mít magie, ale já si nikdy tuhle sračku do žil nenechám nikdy vpustit. Já všem těm idiotům prostě dokážu, že vlčí síla je tou nejlepší silou, jakou vlk může mít. Kam se na to hrabou nějaké posrané magie. Sráči si tím akorát honí ego.
Zašel jsem do hustého lesa, kde se míra deště zmírnila.Bylo to fajn už nebýt pod tak intenzivním deštěm, ale stále jsem mu nemohl uniknout. Na okamžik jsem se zastavil. Přede mnou se tyčili obrovské skály a když jsem se otočil na druhou strnu, měl jsem výhled na louku. Les byl docela na dobré pozici. Jasné, támhle jsem vyšel. Prostě jakmile narazím na tuhle řeku, budu vědět, že mám jít dolů. Jevilo se mi to zatím tak jasně, jako když někomu dáte facku. Měl jsem fakt to štěstí, že můj orientační smysl byl prostě skvělý.

>> Ageron

(projít Západním územím 8/10)

<< Sněženková louka

Louka se brzy ztratila z dohledu, jak jsem pokračoval dál lesem. Nemusel jsem se bát, že na řeku nenarazím, protože se každou minutou zvětšovala a rozvodňovala. Přišlo mi, že za chvilku polapí všechno území kolem, jelikož nepřestávalo pršet a foukat. Styx musí být na pozoru. Ostrůvek je fjan místo, ale s tímhle za chvíli nebude, pomyslel jsem si nevrle, protože mě sejřila myšlenka na to, jak se teď dře s úkrytem mezitím co se prostě počasí rozhodlo nám všem kazit plány. Nebylo to vůbec příjemné. I když jsem měl kompletně všechny zranění vyčištěná jak nikdy, jak na to pořád kapky bubnovaly, nebylo to vůbec příjemné.
Musel jsem se na okamžik zastavit a dát si pauzu. Věděl jsem, že jsem toho neušel zatím tolik a netušil jsem, jak daleko budu muset ještě jít, abych narazil na to jezero. Pořád jsem se o tu nohu nesnažil tolik opírat, ale jak jsem víc chodil, potřeboval jsem to. A ta noha prostě kurevsky bolela. Otočil jsem se na tu stranu a snažil se olíznout ty okraje. Šíleně to pálilo. Skvělý, ty vole.Co s tím jako asi udělám? To je na hovno. Zahojí se to někdy? Vůbec jsem netušil, zda mi to nějak zaroste, ale co jsem věděl bylo, že tu nemohu posedávat věčně. A tak jsem se zase rozešel kulhavým krokem. Snažil se pohnout svaly okolo zraněného oka, ale pořád nic. Pořád vše bylo tak divně otupělé. Povzdechl jsem si. Možná by sníh pomohl. Schladit to a nebo oheň? Ožehnout to? Hmmm, co je vlastně lepší? Jenže kde asi seženu oheň? Možná bych mohl narazit nějakého magiče, pořádně ho nasrat tak, aby do mě napálil ohněm. Ne, to ne. Nemohu teď s nikým bojovat. Mám důležitou misi. Zastřihnul jsem ušima a šel dál, ovšem opět jsem se vzdálil od řeky. Tentokrát jsem šel hlouběji do lesa.

>> Tajga

(projít Západním územím 7/10)
<< Úzká rokle

Nakonec jsem se rozhodnul, že se vzdálím od řeky, jenže jak jsem pokračoval dál v cestě, stromy, které se mě snažily celou dobu chránit před tím zastraným deštěm teď ubývaly a já si přišel, že chodím před samotným vodopádem. Na co ty vole jezero, když už teď jsem tak mokrej, jako bych v něm plaval. To počasí mě neuvěřitelně vytáčilo a pěkně mi hrálo na nervy. Nechápa jsem ho. Dělalo si co chtělo, nikdo nedokázal přesně říct, co bude zítra. By se kurva mělo rozhodnout. Buď nás teda nechá umrznout za živa, nebo se utopíme. Co je lepší. Naštvaně jsem prohodil ocasem a pokračoval dál. Dostal jsem se někam na louku. Udělal jsem pár kroků a zastavil jsem. Strašně mě to sralo. Všechno.
Nechal jsem svým myšlenkám volný průchod. Zasraní magiči. Zkurví mi oko, nohu, vlastně dvě a mojí sestru připraví o ucho. Nabušení blbečci, co si myslí, že dobyli svět. Musí být kurva nějaký způsob, jak je vyhladit z povrchu zemského, ne? Fajn, zjistil jsem, že je zabít nemohu, ale oni zabít nemohou ani mě, protože bitch, já vstanu z mrtvých a budu je strašit do nekonečna. Mají tady nějaké ty svoje bohy, co to umožňují, a když je viděla Styx, tak ty vole je to pravda. Fajn, ale to jen hraje stále do karet těm sráčům. Jak z toho vylezeme my? Tak, že z nás budou jen boxovací pytle? NE! Prostě se posilníme. Budeme rychlejší než oni, budeme vytrvalenjší, nebudeme znát bolest, budeme silnější. Vybudujeme si vlastní základnu. Pokud se tu toulají sourozenci, najdeme je a zapojíme do anšeho plánu. Najdu to vlče! To je moje mise. Ne posraný jezero, ale to vlče. Všechno to ve mě křičelo a bouřilo se. Nechtěl jsem se srovnat s tím faktem, že mají ti idioti převahu, ale bohužel mají a já to musel přijmout celou svou podstatou.
Oklepal jsem se a otočil se zpátky k řece. Pokud se nebudu držet řeky, nebudu si jistý, že jdu fakt na sever a já se ztratit nechci. Hlavně si musím pamatovat, kudy jsem šel, abych ten ostrůvek neztratil.

>> Dlouhá řeka