<< Ohnivé jezero
Prodíral jsem se lesem a začínal mít větší naději, že narazím na nějakého zajíce, jenže to bych musel taky použít mozek a lovit ráno. Noc ten les úplně pohltila a já skoro neviděl ani na krok. Co to jako je? Však před chvílí ještě bylo světlo, nebo se mi to jen zdálo? Zastřihl jsem ušima a sám si pro sebe tlumeně zavrčel. Ale nevzdával jsem se, jen jsem měl fakt horší vidění. S tím jedním okem to bylo přímo utrpení.
Snažil jsem se nebýt tolik nahlas. V lese to tolik nešlo, ale tušil jsem, že je tu někde poblíž skála. Sice jsem nikdy u ní nebyl, ale minule jsem jí tu zahlédl. Nažeru se a budu na chvíli spát. Sice jsem spal dlouho, ale po tom hrabání jsem se rychle unavil. A tohle cestování si bere své. Snažil jsem se najít veškeré důvody, jak potvrdit svou myšlenku a nepřipustit si, že jsem jen prostě líné hovado.
Zaznamenal jsem pohyb. Něco jsem uslyšel, něco, co bylo nedaleko ode mě. Přikrčil jsem se a snažil se okem podívat na tu věc. Viděl jsem bílou prdelku. Ušklíbl jsem se. Mé tělo bylo v pozoru a zároveń připraveno zaútočit, jenže jsem potřeboval blíž. Jak jsem se k němu blížil, blbá větev mě prozradila, zajíc mě zahlédl a začal drhat. Neváhal jsem a odrazil se od místa a nasadil plnou rychlost. Stromy byly blízko u sebe, ale nějakým zázrakem jsem se jim všem vyhnul. Zajíc byl fakt rychlý a terén samozřejmě znal, ale můj hlad byl silnější a toho hajzla jsem nehodlal nechat proklouznout. Dostali jsme se blízko skály. Pravděpodobně tam měl svoje doupě. Nevím, co přesně mi napovědělo, abych změnil trasu, ale běžel jsem jinudy. Ne za jeho prdelí. Dostal jsem se k jeho otvoru, teda asi to byl jeho otvor do doupěte, dřív než on. Lekl se, zarazil se a chtěl se otočit, jenže to už jsem na něho skočil a zuby mu zlomil vaz. Ta teplá krev se mi začala rozlévat v tlamě a já málem tou slastí zkolaboval. Ne, vážně. Podlomily se mi nohy a já to málem napálil držkou do skály.
Vzpamatoval jsem se, zamrkal jsem a oklepal se. Až teď jsem si uvědomil, jaký klid tu je. Možná ten pitomý králík sem zabloudil. Nevypadá to, že by tu něco reálně žilo. Našel jsem si místečko, které vypadalo pohodlně na ležení a tam jsem si dal toho králíka.
// VLK ZAPARKOVÁN - PLÁNOVANÁ NEAKTIVITA CCA 20 DNŮ
<< Medvědí jezero (přes Středozemku)
Myslím, že jsem měl zrovna den blbec. Jak jsem tak šel dál, dostal jsem se na obrovskou planinu, kde mi bylo jasný, že tuplem nic nenajdu. Já se odmítám poddat hladu a dát si rybu. Těch jsem měl teď strašně moc a jo, já vím. Neměl bych být vybíravý, když jsem ještě donedávna de facto hladověl a byl rád za jakýkoli kus masa, ale tahle země je plná žrádla, tak si snad mohu vybrat ne? A hlavně já jim toho tolik zase nesežeru. Hlad díky hladovění moc nemám, tohle je fakt výjimečný případ. A je pravda, že jsem toho za poslední dobu fakt moc nesežral. Ale věděl jsem, kde jsem. Tudy jsem prošel už tak dvakrát. Hlavně když jsem se koukl směrem na jih, viděl jsem známý les a hlavně i v té dáli jsem viděl hladinu toho červeného jezera, které tak krásně hřálo. Tudíž jsem se rozhodl zavítat tam. Zajíci tam nebudou, ale rozhodně si nenechám ujít příležitost. Když jsem tady, tak se zahřeju. Ano, počasí už bylo teplejší, ale pořádné zahřátí? To prostě chceš.
Netrvalo dlouho a dorazil jsem na místo. Zase to tu smrdělo všemi možnými zatracenými šmejdy, ale nikoho jsem prostě nespatřil a tohle jsem si teda rozhodně užíval. ,,Klid," řekl jsem nahlas. Ano, rád bych těm šmejdům natrhnul kožich, ale po posledních zkušenostech potřebuji oddych. Přeci jen můj kožich byl více natrhnut. Ale nějakou tu přikrývku, nebo rozhožku. ROzhožku určitě do úkrytu potřebujeme. Měl bych něco sehnat až naberu síly. Necítil jsem se stavěný na boje s magiči, prostě ne. Potřeboval jsem nabrat svaly, nabrat zkušenosti. Zkušenosti nějaké mám, ale svaly se rýsují fakt pomalu. Nebo že bych zašel... NE, v žádném případě. Vypláznul jsem jazyk a odplyvnul jsem si. Jaká to hnusná myšlenka.
Ponořil jsem tlapky do vody, pak celé tělo. Hezky to hřálo a já si připadal jak na prostě úžasném místě, jenže to by mě ten blbej žaludek nesměl rušit, že ano. Takže koupání netrvalo nijak dlouho, vylezl jsem, oklepal jsem se a rozhodl se směřovat k lesu a najít nějakého toho zatraceného zajíce.
>> Ronherská skála (Zlatavý les)
<< Řeka na M (sever)
Jak jsem tak pokračoval ve své cestě, vlastně jsem ani neřešil, kudy přesně jdu. Držel jsem se vody, ani nevím proč, když jsem hlavně chtěl najít zajíce, ale usoudil jsem, že jejich doupata nebo nory budou určitě poblíž řeky či jezera. Jak se postupně vody stáčela, všiml jsem si, že se blížím k jezeru a vsadil bych cokoli, že jsem tady ještě nebyl, protože moje mozkové závity si to nedokázaly připodobnit s žádným místem. Jako, takhle země bude mega velká. Rozhdoně jsou tu místa, která jsem ještě nikdy neviděl. Díval jsem se svým jedním okem po okolí. Už jsem jednou takhle ulovil zajíce, takže jsem neviděl důvod, proč by mi to nemělo jít znova, jenže jsem zjistil, že s jedním okem je velice složité stopovat, či zaznamenat pohyb. Uši a čich to jistí, protože alespoň takhle mám nějakou směrnici, kde se co mihlo, ale prostě kolikrát to nezaznamenám okem hned. Musel jsem si prostě zvykat.
Dorazil jsem k poměrně velkému jezeru. Hladina vody byla velice čistá a já tam mohl vidět svůj odraz. Jizvy se mi zahojily již kompletně a to oko vypadalo šedivě. Docela nechutný pohled. Jaký uvnitř, takový na povrchu, že? pomyslel jsem si ironicky. Rozhodl jsem se trochu se vykoupat. Je tu už chvíle, co jsem nevlezl do vody. Naposledy, když mi ten zkurvyvlk natrhnul nohu. To mi docela pomohlo. Ale tohle byla rychlá koupel, jelikož se mi začal neuvěřitelně stahovat žaludek na protest toho, že je prázdný a potřebuje naplnit. Oklepal jsem se a pokračoval dál. Zarazilo mě, kolik pachů jsem najednou cítil, ale ignoroval jsem to. I když jeden pach mě donutil se zastavit. Přišel mi povědomí. Kdo to do háje...? Ale neměl jsem možnost si tím lámat hlavu. Břicho mě neskutečně bolelo. V okolí žádní sráči nebyli, mohl jsem jen doufat, že tam kam jdu, tam žádní nebudou.
>> Ohnivé jezero (přes Středozemní pláň)
<< Doupě
Vylezl jsem z krýše a rozešel jsem se. Když jsem došel nakraj ostrůvku, přešel jsem přes kameny na břeh. Kameny byly dosti kluzké, ale voda docela poklesla, takže jsem měl opravdu pohodlný přechod. Jasně, začíná léto a řeky klesají. Ale nijak jsem se dál nad tím nepozastavoval. Nehodlal jsem jít daleko, protože jsem při cestě nechtěl narazit na žádného sráče. Představa, že bych se měl vidět s nějakým idiotským magičem mě fakt jako nelákala. Neměl jsem náladu a hlavně jsem byl vyčerpaný a do bojů bych se nepouštěl, což by byla prostě škoda. Idiote, měl bych začít fakt více přemýšlet o tom, co budu dělat. Zatím se mi nikdy nevyplatilo útočit na ně. Ale konverzace s nimi fakt vést nebudu. To nasrat.
Jakmile jsem byl u břehu, vzpomněl jsem si, že jsem vlastně dlouho nepil. Možná i to byl ten fakt, proč mi žaludek vyhlásil válku. Sehnul jsem se a začal jsem hltat vodu. Popravdě to nebyla tak špatná voda, ale zažil jsem i lepší. No, nehodlal jsem si na nic stěžovat. Dokud bylo naše místo takhle na ideálním místě, nehodlal jsem proti tomu mít žádný kecy. Narovnal jsem se, oklepal a vydal se na cestu. Tak nějak jsem tušil, kde co je, ale tlapku do ohně bych za to nedával. Prostě někam půjdu.
>> Medvědí jezero (přes Medvědí řeka)
Pracoval jsem dlouho a bez přestání. Vztek ze mě vyprchal a energie pomalu taky, ale nehodlal jsem prostě přestat. Však co bych to byl za bratra, kdybych nevykopal konečně díru pro nás všechny? Ale kdoví, kdy se sestry uráčí vrátit. Každopádně jsem to všechno promyslel. Udělal jsem nám velkou místnost, kam se vejdou maximálně čtyři až pět vlků, možná i sedm, když se jako hodně smáčkneme, ale nás víc jak čtyři asi nebude. Ale to není všechno. Zapojil jsem své mozkové závity a vyhrabal jsem menší komůrku pro potenciální skladování masa. Byla to malinká komůrka bez světla, která ani na první pohled nebyla vidět. Za to mě Styx zulíbá.
Stál jsem venku a koukal se na vstup do naší krásné komnaty. ,,Asi bych tam měl vlézt a zkontrolovat to, jestli je to fakt takhle v pořádku," díval jsem se na tu díru. Obával jsem se, že když bude hustě pršet, zateče nám do našho pohodlného, nového domova. Jenže pak mi došlo, že pod takovým úhlem se asi jen tak voda k nám nedostane. No, trochu jsem si prokřupnul páteř a vstoupil do našeho úkrytu.
>> Doupě
Popravdě nevím, co vše se vlastně stalo. Usnul jsem, upadl jsem do hlubokého spánku vyčerpáním, nebo možná na nás někdo zaútočil a vymazal pamět? I to by ti šmejdi svedli. Propudil jsem se náhlým škubnutím. Muselo se mi něco zdát o těch sráčích, jako ostatně vždy, ale zapomněl jsem vše ve chvíli, kdy jsem otevřel oko. S dlouhým zívnutím jsem se protáhnul, pár obratlů mi přitom křuplo a otřásl jsem se. Z ničeho nic mým tělem projela husina. Zamrkal jsem a všiml si, že je noc. Jak dlouho jsem tu vůbec ležel? Propásl jsem něco? Rozhlédl jsem se v naději, že tu budou sestry ležet, ale nikoho jsem neviděl. Odfrknul jsem si. Měl jsem asi moc velké naděje, že jakmile se všichni shledáme, budeme stále spolu, ale ono hovno. Takhle fakt ty idioty zmasakrujeme, no. Prohodil jsem nesouhlasně ocasem a sednul si. V hlavě jsem měl prázdno, až nad přemýšlením, kam mohly sestry zmizet. Docela mě to mrzelo, protože po dlouhé době jsme se našly, dobře, ne až tak dlouhé, ale přeci jen na to, jak jsme spolu bývali pořád, tak teď jsme byli dlouho od sebe, a ony se zase rozutečou. Sliby chyby, fakt. Začalo to ve mně bublat a z mého hrdla se vydralo tiché zavrčení. Z pocitu smutku se stal pocit nasrání. A to jsem ze sebe musel nějak dostat. Celý svět je proti nám. Byla by blbost být nasrán na sestry. Je to jejich volba, jejich pitomost, pokud je nějakej imbecil odchytí. Mohli jsme být všichni pohromadě, silný a budovat plán na protiútok. Všiml jsem si, jak díra není ještě pořádně dírou a rozhodl se v kopání. To by mi přeci jen mohlo trochu pomoci s upustěním páry. Podíval jsem se, jak to tu Styx zatím rozvrhla a dal se do práce.
Bohužel příští týden mám zkoušky a termíny na odevzdání esejí, tudíž vůbec nestíhám napsat ani 300-500 slov, každopádně musím říct, že tahle akce mi přijde úžasná. Jsem zvědavá, kdo bude psát z pohledu za "Styx family"
Doufám, že výsledky budou zveřejněny, tohle bych si tak moc ráda přečetla.
<< Řeka na M
Přes kameny jsme musely jít opatrně. I když tady v téhle části byla voda klidná, byly samy o sobě dost kluzké na to, aby někomu z nás ujela tlapka a jeden z nás letěl do vodních spárů. Samým soustředěním jsem měl silnější stisk, takže jsem cítil, jak se mi ta rybí krev vlejvá do hrdla. Jo, způsobilo to akorát, že jsem měl větší hlad, ale však já byl zvyklý nežrat i několik dní. A přežírání prostě zdravé není. Koutkem oka jsem se koukl za sebe. Byl to nebezpečný manévr, protože druhým okem jsem se nemohl jistit zepředu, ale za mnou šla Tasa. ,,Neviďtelnst. Plosťe zmzí. Nbo tké mnhou ožvt hdy. Tn tě kusne a mtá s ti hlva," odpověděl jsem na její otázku s plnou hubou. Douhal jsem, že mi alespoň nějak rozumí, ale snažil jsem se artikulovat, jak nejvíce to šlo. Sice jsem musel vypadat komicky, ale to je mi u zadnice. Jsou to moje sestry.
Dorazil jsem na ostrov, zastavil a čekal na své sestry. První šla Tasa, a pak se táhla Apaté. Byl to docela nastalgický pohled. Mít tu u sebe všechny svoje sestry. Cítil jsem se upřímně odlehčeně. Takhle na něco spolu přijdeme. Jeden prostě v tomhle světě nemá šanci. Byl jsem neskutečně rád, že jsme všichni spolu. Ještě mi tu chyběl bratr, i když alespoň jsem měl holky pro sebe, každopádně bylo by to příjemné. Zastřihl jsem ušima a znovu se rozešel. Styx jsem cítil už tady na kraji. Trochu jsem se obával, že odešla, protože jsem jí přeci jen nechal čekat dlouho. A hlavně tu ve vzduchu necítím toho sráče. Hodná Styx, ušklíbl jsem se, i když to s plnou hubou moc nešlo.
Došli jsme k našemu úkrytu, kde ležela Styx. V oku se mi zalesklo. Vypadala tak klidně a něžně. Upustil jsem rybu na zem, došel k ní a čumákem jí drcnul do krku. ,,Je tu návštěva," řekl jsem pouze a poodstoupil. A jen se díval na setkání Styx a sester. Takhle z dálky se na ně dívat, nebo ne z dálky, ale přeci jen jsem jim nechal značný prostor, aby se přivítaly, to bylo něco opravdu krásného. Ach sestřičky! Já vás všechny miluji. Společně jsme silní, společně vše dokážeme, ty stvůry zabijeme a nastolíme ve světě řád. Styx povede naši partu, já s Tasou budeme trhat ty imbecily na kusy a Apaté bude kousat dětem hlavičky. Všechny zpustošíme, společně. Tak moc jsem rád, tak moc jsem vděčný, že vás ohnivé plameny nepolapily. Naštěstí nás nedokázali vyhubit, jak si asi mysleli, ale my se připravíme. My posilníme. Jsem připraven nás všechny klidně rozmnožit. Sice by pár z našich dětí padlo jako oběd nebo večeře, ale nějaké by zbyly a ty bychom vychovaly v zabijáky. Staly bychom se nepřemožitelní. Jen jsem se tak na ně koukal, občas si olíznul čumák, ale víc a víc se mi na tváři tvořil úšklebek. Byl jsem spokojen, protože teď jsem měl konečně silnou naději v to, že něco vymyslíme, že ty hajzly porazíme.
<< Západní louky
Když jsem tak očkem koukal po své sestře, nemohlo mi uniknout, jak se jí sbíhaly sliny. V tlamě se mi pohupoval mrtvý zajíc a její pohled se občas zaměřil spíš na něho než na mě. No ty kráso, to abych se staral o dva hladové krky. To nevím, jak zvládnu. Ale jedno bylo jasné, Tasa tu kořist potřebovala víc než Styx. Půjdeme okolo řeky, můžeme se tam zdržet a kdyžtak ulovit nějakou rybu. Snad ty mrchy nebudou tak mrštné, přemýšlel jsem nad chytáním ryb. Sám jsem cítil, že se v lovení docela lepším, ale ne vždy mohu mít to štěstí.
Pustil jsem zajíce na zem. ,,Žer," řekl jsem pouze a očekával hltavé pojídání zajíce. Hlavně jsem mohl mluvit mezitím, co ona žrala. ,,Prý tu fakt vládne Život a Smrt, pamatuješ. Ty, o kterých se ta stará břečka občas zmínila. Vládnou pouze v této zemi a všichni vlci jsou pod jejich ochranou," začal jsem a nasraně si odfrknul. ,,Hlavně Styx jednu magičku dorazila, ale ta se pak objevila na druhém konci země živá. Prostě víc na hovno naše situace být nemůže," zavrčel jsem svá poslední slova. Vytáčelo mě to. No, narovnal jsem se, protřepal hlavou a olíznul nos. ,,A aby toho nebylo málo, ti idioti disponují magiemi, které neznáme," dřepnul jsem si a podrbal jsem se na uchu. Docela mě to začalo svědit.
Počkal jsem, až to sežere, a pak se jen zvednul, abychom mohli pokračovat dál. řeka byla už na dosah. ,,Alfa jedné smečky. Tlustej, ale namakanej. Neměl jsem proti němu šanci, ale co na tom. Však mě znáš," střihl jsem uchem a prohodil ocasem. Však jsem byl v naší sourozenecký partně znám jako ten, co prostě miluje rvačky a pere se kdykoli může, ať už se jedná o kohokoli. Když se zeptala na ostatní sourozence, chtěl jsem odpovědět, že nikdo další už tu není, ale to bych nemohl slyšet ten hluk z dálky. Někdo k nám běžel, a díky mému super čichu jsem mohl cítit kdo. Apaté? No to si děláte prdel? Rodinné setkání a to jsem šel jen lovit. Automaticky jsem se otočil jí naproti. Ten magor na nás běžel s celou svou rychlostí a křičel. Ty její obří slzy jsem zaznamenal i tím jedním okem. ,,Apaté!" řekl jsem stejně nadšeně. Apaté byla mezi námi takovým více tupým vlkem, ale prdel s ní byla za každých okolností. Ty její nesmysly byl někdy až tak stupidní, že jsem jim kolikrát i uvěřil. Než jsem cokoli stačil říct, začala mlít, div jí huba nevypadla z pantů. Mlela páté přes deváté a hovno jsem jí rozumněl. Apaté se nikdy nezmění. Bylo by škoda, kdyby dostala rozum, musel jsem se ušklíbnout. Bylo to vtipné. Měl jsem tu všechny sestry jen pro sebe a bratr stále nikde. Už jsem doufal, že se někde krčí za keřem a vykoukne na nás taky, ale abych byl upřímný, radši budu se svými sestrami nějakou chvílí sám. Tomu říkám ráj, olízl jsem si čumák. ,,Je vidět, žes tu zimu přežila docela v klidu, Apaté. Magorem jsi a zůstaneš pořád," uchechtnul jsem se a otřel jsem se jí o bok. Můj magor. ,,Ale teď mi musíš pomoct. Zkus ulovit, co nejvíc ryb. Půjdeme za Styx. Čeká na nás na ostrově, teda spíš na mě, ale kope nám úkryt. Musíme ji posilnit," řekl jsem své sestře. Na Tasu jsem tím zdravým okem mrknul a hlavu pokynul, ať se radši zdrží a na chvíli odpočine.
Sešel jsem k řece a předníma nohama se zabořil do řeky. Byla už docela klidná na to, že pře pár dny to tu bylo skoro zatopené. Ale teď jsem se potřeboval soustředit. Naklonil jsem hlavu nad vodu a čekal, dokud nezahlédnu nějakou rybu. Jedním okem to bylo fakt na nic. Občas se něco mihlo, ale do zubů jsem chytl pouze vodu. Do háje s tím jedním okem! zanadával jsem si v hlavě. Nepolevil jsem však. Čekal jsem prostě, dokud něco nechytnu, což se eventuélně podařilo. V tlamě se mi začala mrskat ryba. Stysk jsem zesílil a ona postupně přestala. Otočil jsem se na Apaté, poté mrknul na Tasu a pokynem hlavy je obě začal navádět, kudy mají jít. Už jen kousek podél řeky, pak se objeví ty kameny a budeme u Styx. Snad bude ráda alespoň za tu rybu.
>> Bobří ostrov
//
Čumák jsem měl docela při zemi. Oko prostě nezvládalo pobírat tu temnotu, která mě začínala obklopovat. Ač jsme jako vlci měli docela slušné noční vidění, s tím jedním okem mi to fakt bylo k hovnu. Ale přesně jako Styx, i mě se zlepšily ty další smysly. Alespoň nějaké pozitivum v tomhle zasraném světě, zastřihl jsem ušima. Okem jsem se snažil dívat na tu cestu a nějak se na téhle louce směrovat. A když jsem měl tak zvednutou hlavu, všimnul jsem si rychlého pohybu. Na okamžik jsem byl překvapen, že tím okem mohu vůbec něco zaznamenat, pak jsem pochyboval, že to něco bylo, jenže ono to vyskočilo. Byl to zajíc. Netušil jsem, jak moc zvládnut běh, ale musel jsem to zkusit. Do svých zadních nohou jsem dal veškerou sílu a odrazil jsem se. V zadní noze mi hodně škublo a vypadalo to, že dostanu křeč, ale jak jsem pokračoval v běhu a zatnul zuby, nějak se mi to podařilo ignorovat. Zajíc mě samozřejmě viděl, slyšel a prostě vyběhnul. Já na tom nebyl s fyzičkou až tak dobře, ale dělal jsem co jsem mohl. Zajíc různě kličkoval, měl přede mnou náskok. Byl to předem prohraný boj, ale blbec skočil do nory. A já v hrabání byl přeborník, takže jsem prudce zabrzdil, škočil na to místo, kde měl tu díru a začal rozlivě hrabat. Tenhle zajíc asi neměl síly na to hrabat nějakou delší díru, takže jsem ho během pár minut dostal. Posranej strachy byl přilepen ke zdi. Kousal jsem zubama před sebou, takže jsem mu natrhnul kůži a ona krvácel. Snažil se ještě využít situace a proskočil kolem mě, ale tlapkou jsem ho na štěstí zasáhnut a drápam zachytil. Nečekal jsem ani vteřinu a zlomil mu vaz. Spokojeně jsem ho dal do huby a chtěl se vydat za Styx, jenže když jsem se otočil, ucítil jsem velice známý pach. Má zornička v oku se rozšířila. Mrtvolu jsem pustil na zem. Snažil jsem se olízat si hubu od krve. To bude... a než jsem stačil myšlenku dokončit, tu se objevila Tasa. Běžela ke mně. Já se ani nestačil vzpamatovat a už zabořila čumák do mé srsti. ,,Taso!" řekl jsem tiše do jejího ucha a pohlazení jí oplatil. Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem netušil, zda to bylo ještě z toho běhu a adrenalinu, nebo z té skvělé noviny, že další sourozenec je naživu. Když se odtáhla, její výraz se změnil a já v ní viděl tu čirou nenávist. Chrlila jedno slovo za druhým a to se mi líbilo. Přesně taková dávka nenávisti, jakou jsem v sobě držel já. Ušklíbnul jsem se a olíznul čumák. ,,Vše ti povím, ale postupně. Je toho hodně, co bys měla vědět. Ti sráči jsou tu totiž nesmrtelní," procedil jsem skrz zuby. ,,Ale když tu jsi, vím, kdo tě rád uvidí. Se Styx vytváříme úkryt a další tlapky by se hodily," vzal jsem do huby zajíce a drcnul do ní. Cítil jsem však v dáli i jiné pachy. Tlumeně jsem zavrčel a hodil pohled po sestře. ,,Š km tu s (S kým tu jsi)?" řekl jsem s plnou hubou a rozešel se směrem k řece. Nehodlal jsem tu trávit další minuty, když se sem blížili podivně smraduté pachy. Na další magiče jsem opravdu neměl náladu a ani nervy. Ještě jsem si svým zdravým okem stačil prohlédnout její stav. Přišla mi ještě více vyhublá, než jsem jí znal. Toho zajíce nechám pro sestru. Já si ulovím nějakou rybu, usoudil jsem podle pohledu na ni. Hlavně by mě zajímalo, jak se vůbec měla.
>> Řeka Mahtaë (sever)
<< Bobří ostrov
Pokračoval jsem pomalu dál podél řeky. Usoudil jsem, že přeci jen bude lepší se podívat na louku, kde by teď mohla poskakovat nějaká ta kořist, ale mylně jsem se domníval, že nebudu myslet na tu událost. Ten rozhovor bude muset pokračovat. Věřím jejím slovům, ale stále potřebuji tohle pořešit. Snad jako nemá za nápad se pachtovat s magiči? Už jen ta myšlenka se mi protivila natolik, že mi přeběhla husina po celém těle. Prostě, já jsem nedokázal být na magiče milý a nějakým způsobem je omámit, udělat si "kamarády". Fuj, ne. Jedině, že bych je uvedl do bezvědomí, dotáhnul na ostrov a tam je mučil. Ale netuším, jak bychom to udělali takhle ve dvou. Budeme prostě muset vymyslet něco lepšího. Zabíjet je nedokážeme, krást vlčata moc nefunguje, ale něco tu prostě být musí. Nějaká slabina. Vlastně mě ale trápila jiná věc. A to ten mazlík a Styx. Potřebuju prostě vědět všechno a je mi jedno, jak moc proti tomu Styx bude. I když, byla tu delší dobu sama a ona cestovala ze smečky do smečky. Mluvila s magiči, ale stále mě překvapuje, jak si dokáže udržet tu přátelskou masku na tváři. Prostě, to nemá chuť tem idiotům vyrvat hrdlo hned na místě? Co jí do háje drží tak ledově chladnou a při smyslech, když na ně vůbec mluví? Však oni si pořád jen honí ego.
Už jsem se zase nořil do těch myšlenek. To jsem nebyl já. Snažil jsem se zatřepat hlavou a na okamžik zastavil. Zhluboka andechl a s výdechem otevřel své oko. Snažil jsem se o pochyb na svém bolavém oku, ale to opět jen nějak škublo. Jsem zvědav, zda tu půlku budu mít pořád tak odumřelou, tlumeně jsem zavrčel. Sice se to hojilo, ale absolutně jsem to v okolí oka necítil. To je jedno, musím se soustředit na lov. Okem jsem se rozhlížel po okolí. Bylo to docela těžké takhle v noci, ale čich mi docela dobře napovídal, kam bych měl jít a kde hledat zajíce.
Cítil jsem se na dně. Možnost být sám a nechat si pročistit hlavu jsem velice vítal. Na takovéhle stavy jsem ani já nebyl zvyklý. Dělo se toho moc najednou a já to nestíhal pobrat. Bylo možné, že jsem prostě jen reagoval až moc přehnaně. Ne. Ona se pachtuje s magičem, tahá na území svého mazlíčka a myslí si, že s tím budu jako v pohodě? Plácnul jsem svým ocasem do země. Srdce se mi rychle rozbušilo. Neměl jsem rád tyhle pocity. Prostě zbytečně mým tělem cloumaly a zatemňovaly mysl. Je to má sestra. prožila si stejný teror jako já. Přeci jen pro nějakého hnědého floutka nezahodila všechno, nás....mě. Dělalo se mi ze mě špatně. Pohlédl jsem na svou tvář do řeky. Už se stmívalo, ale ještě nějaké paprsky dopadaly ke mně. Poprvé jsem si prohlédl tu ránu na oku. Vypadalo to hnusně. Sice už celkem zahojeně, ale oko se mi nějak divně zakalilo. Je ze mě ještě větší bídák. Plácl jsem tlapkou do té vody, která se roztřískla. Nesnášel jsem to tu, nesnášel jsem všechno kolem sebe, co se mi dělo. Idioti si mylsí, že budeme sedět na prdeli a přijmeme náš osud. Já si dokážu představit poklidný život, kdyby ti sráči se nepovyšovali, neútočili, nedělali z nás otroky a nelovili naši zvěř, jenže prostě magie jim zakalí mysl, místo krve jim teče v žilách jed a chovají se povýšeně s egem někde ve vesmíru. Tlumeně jsem zavrčel. Nelitoval jsem se, ale líto mi bylo mých sourozenců, protože to prožívali taky a já prostě pro ně chci lepší svět. Chci žít v zemi, která bude normální, bez magie a bez nahoněnýho ega. Jenže takový svět prostě je těžké nastolit, když jsem obklopen magií všude, kam vstoupím. A prostě myšlenka, že by Styx podlehla magii, vlastně jsem netušil, co bych udělal. Zabil bych ji? Zřekl se ji? Znamenám pro ni vůbec něco? Měl by můj názor pro ni nějaký význam? Rozhdoně bych to nebral s chladnou hlavou a jako "ona je moje sestra, tak je to ok". Ne. Magie je hnus. Nechci, aby do toho spadla a zkusím udělat vše, co bude v mých silách. Stanu se silnějším, lepším, budu ji chránit, ale nesmí prostě přejít na tu druhou stranu řeky, protože pokud přejde, má ve mě nepřítele.
A zahlouben v myšlenkách jsem si nevšiml, že přišla. Nereagoval jsem, nepohnul jsem se, když si vedle mě sedla. Sedla si však na stranu, kde jsem měl slepé oko, takže jsem úplně neviděl, co dělá, ale odraz ve vodě mi napovídal. Když vyřkla poslední větu, otočil jsem se na ní a pohlédl ji okem do jejích očí. ,,Já prostě nechci, aby ses pachtovala s těmi idioty, Styx. Nechci, abys někdy spadla tak hluboko, jako jsou ty duše bez mozku, co si jen honí ego tím, že jim v žilách koluje jed," řekl jsem jí upřímně se zamračeným obočím na zdravé straně. ,,Udělám co bude třeba. Stanu se silnější, rychlejší, cokoli, ale nechci, abys dělala kroky, které tě akorát více přiblíží k nim. Jak po fyzické, tak psychické stránce," mluvil jsem dál. A vše, co jsem říkal, bylo upřímné a ona to věděla. Já nikdy, nikdy nelhal. I když ne vždycky jsem říkal všechno, ne vždy jsem prostě projevil plně své emoce, ale ona mohla vědět, že svá slova vždy myslím vážně. ,,Vždy jsem za tebou stál, protože ty jsi byla tím mozkem naší party. Ty jsi vedla lovy a já útočil. To mi jde a to se mi líbí. Zakousnout se do tepny své oběti. A já ti věřím, Styx, ale tohle se mi nelíbí a jsem zásadně proti. Je mi vyloženě u prdele, jak moc se ti ten mazlíček zalíbil a zda sis ho nějak prověřila, ale co je moc, je příliš," nakrčil jsem ke konci nos. Nevěděl jsem, jak moc se s ním sblížila, nebo zda vůbec. Teď už byla vonět sama sebou, ne tím hajzlíkem. ,,Já nechci prostě vidět svého dalšího sourozence v plamenech. Nechci, aby ses spálila," můj pohled byl jemnější. Už jsem se nemračil. Nátáhnul jsem se k ní a otřel se o její tvář. Bylo mi takhle lépe. Ale na její nápad prostě s tím idiotem nepřistoupím, i když je to... moje Styx. Ano, choval jsem k ní možná větší city, než bych měl, ale nehodlal jsem si to niajk připustit. Ne, připustit, ale ukázat. Sice jsem na to v naši smečce byl zvyklý vidět to na každém rohu. Však i Apaté s Khar'jim byli spolu, ale já prostě neměl čas na tyhle pocity. Ani teď nebyl čas. Zvednul jsem se a sledoval ji. ,,Půjdu najít nějakou kořist. Mám docela hlad a věřím, že i tobě by něco bodlo," pronesl jsem jen a udělal pár kroků přes kameny. Zastavil sjem se a otočil. ,,Dávám ti možnost se s tím tvým mazlíčkem rozloučit, protože jakmile přijdu a on tady bude... poteče krev a je mi jedno koho," hleděl jsem ji do očí. Přebrat si to mohla jak chtěla. Zda myslím její nebo jeho? Zda myslím svoji nebo jeho? Myslel jsem to prostě obecně, ale už jsem to neřešil a rozešel se dál. Fajn, čas zase zaměstnat mysl a najít nějaké podělané zajíce. Potřeboval jsem si zkusit za běhat.
>> Západn louky (přes řeku)
Měla tvrdý pohled. Prostě Styx, jakou jsem znal. Když mi oznámila důvod, vzal jsem ho. byla to přeci moje sestra a ona by mi nikdy nelhala.Však sama moc dobře ví, jak nesnáším lež. Lež je něco, co bych si ani já nedovolil. Olíznul jsem si čumák. Přeci jen je pravda, že se mi stalo něco podobného, i když jsem půlku vůbec netušil, co to vlastně bylo. Ale zatím to vypadalo, že má vše pod kontrolou. Kývnul jsem tedy na její odpověď. ,,Tahle země je nasáklá magií. Je to hnus," procedil jsem znechuceně a máchl ocasem. Pak jsem se otočil na toho jejího mazlíčka a ušklíbl jsem se tím mým, známým úšklebkem. Je fakt, že bychom ty sráče mohli využít a pak zabít. To se mi taky líbilo. Udělat si z nich otroky. Jenže pak ten blbeček na mě reagoval. A zase se potvrdilo, že je jeden z těch co si honí ego. A já na to fakt náladu neměl.
Krev se ve mně vařila. Možná jsem se sice u hrabání dostatečně vyvztekal, ale to byla asi jen myšlenka. Nehodlal jsem být ve společnosti někoho, kdo si takhle vyskakuje, kdo zase nade mnou ohrnuje nos. Když kolem mě prošel, myslel jsem, že po něm skočím, ale zahlédl jsem Styx, a pokud ona měla plány, nehodlal jsem jí to kazit, ale... tohle jsou její plány, ne moje. Oba tam stály a já nevěřil svým očím. A't už měla plán jakýkoli, tohle se mi prostě nelíbilo. Viděl jsem, jak se cítí pohodlně a jaký pohled ten sráč hází na Styx. Vždyť ona se vybavuje s tím parchantem, jako kdyby byl jeden z nás. To však zapomněla na všechny naše zásady? Ti hajzlové nám zabili rodinu. Zabili nám bratra. Zavrčel jsem. Měl jsem toho dost, vše se to ve mně kupilo. ,,Nasrat," řekl jsem. Nehodlal jsem se prát s tím sráčem, přeci jen jsem těd pár hodin hrabal, ale rozhodně jsem tady nehodlal dělat někomu poskoka. Ne magičovi. A se svou sestrou se rvát nechci, vůbec. Ale tohle mi prostě trhalo srdce, rvalo ho nakousíčky. Bylo mi u prdele, jaký ona měla plány. Já se prostě pachtovat s magičema nebudu. Možná tak je mít jako otroky, ale tyhle kecy prostě poslouchat nebudu, a pokud jí to dělá dobře. Tak na to zůstane sama. Nasraně jsem hodil ocasem a otočil se. Nehodlám podporovat takovou myšlenku. Nemohl jsem nic udělat a seč mě to sralo, musel jsem uznat, že ani jednoo bych nepřepral. A já tě... srdce bylo tak těžké. Bylo mi už jedno, co si o mě ona myslí, ať má ně mě pohled jakýkoli. Tohle já nehodlám trpět.
Šel jsem pryč, potřeboval jsem pryč. já hodlám táhnout do války, položit za svou rodinu život, za naše ideje, ve kterých jsem vyrůstal. Ale ona mi připadala, jako když se rychle přizpůsobila tomu životu tady. Jako kdyby se pomalu sama dostávala na stranu magie, pomyslel jsem si a že to byla velice bolestivá myšlenka. Bral jsem její nápady, její postřehy a její zkušenosti v potaz. Hodlal jsem udělat opravdu cokoli, ale tohle, tohle prostě ne.
Ocitl jsem se na druhém kraji ostrova přímo u těch kamenů, kde se přecházelo přes řeku. Zastavil jsem se a sednul si. Díval jsem se na tu cestu. Já nechtěl svou sestru v tom nechávat samotnou, v tomhle hnusném a zkaženém světě. Však ji málem zabili, nakrči jsem nos a tlumeně zavrčel. Ale copak mám sílu jí vytáhnout z těch magických pařátů? Pokud k nim spadne, tak ať si mě nepřeje.
Práce šla celkem sama od sebe. Vynaložil jsem do toho všechnu svou sílu. Ne, abych se rychle unavil, ale protože mě všechno sralo, a když jsem nemohl nikoho zabít a s nikým se prát, odnesla to tahle zem. Styx moc nepokročila, protože v době, kdy to hrabala prostě šíleně lilo. Snažil jsem se proto udělat co nejvíc, co jsem mohl. Hlavně mi to fakt pomáhalo upustit páru. Každé hrábnutí tlapkou jsem bral jako hrábnutí do očí mých hnusných nepřátelů, všech zasraných magičů. Hlína byla celkem měkká, protože bylo přeci jen hodně vody, co musela vsáknout. Ale nestěžoval jsem si. I když mi čistota na srsti moc dlouho nevydržela, protože s tou horlivou silou a rychlostí, kterou jsem v sobě měl, jsem rozhazoval hlínu všude okolo. Neřešil jsem, jen jsem se soustředil na tu hlínu a šlo to fakt skvěle. Mohli bychom udělat trochu větší místnost, aby se tam vešlo více vlků. Co když přijdou sourozenci? Musíme udělat prostor alespoň pro pět vlků. Bude to chcít hodně, hodně hrabání, ale zvládne se to. Dávám tomu měsíc. Přeci jen vlčí síla, ta fyzická, byla omezená a my zatím byli jen dva na tohle hrabání. Uděla prostornou místnost, možná ještě jednu menší na zásobu jídla, prostě bralo to čas. Ne jako těm sráčům. Zavrčel jsem si sám pro sebe a hrábnul jsem pořádně. V tom jsem úcítil podivné teplo, které mě začalo obklopovat. Narovnal jsem se a rozhlídl se. Co to do háje bylo? Nechápal jsem to, ale tak žijeme v zemi, která je přímo nasáklá magií a už se mi stalo pár divných věcí. Musel jsem si začít zvykat, že sem tam ucítím a zažiju fakt divný věci.
Nenechal jsem se však příliš rozhodit a hrabal dál. Už to bylo pár hodin a já měl už slušnou hlínu. Zastavil jsem se a začal vydýchávat. Stálo mě to docela dost sil, ale já byl nad míru spokojený se svým postupem. Styx bude čumět, olíznul jsem si čumák, ale ucítil jsem hlínu. Vyplivnul jsem kus. Nějak jsem si neuvědomil, že jsem zejmána spodní část těla měl hnědou a čumák taky. Oklepal jsem se, aby alespoň něco ze mě spadlo. A jako na zavolanou mi do čumáku udeřil pach Styx, ale i jeden další podivně nasmrádlý. Každopádně během chviličky se tu ocitla a za ní divně vypadající hnědý vlk. Automaticky jsem nakrčil nos a pomalu vylezl z díry hledíc do jeho ohavných očích. DOšlo mi, že je to ten její mazel ze smečky, ale co tu do prdele dělal s ní? Možná Styx přešla na jinou taktiku než na vlčata. Možná si hodlá omotávat kolem prstu tyhle vlky bez mozku. Hlavně se mi nelíbil fakt, že se postavil před mojí sestru, jako kdyby jí chtěl nějak bránit, jenže když jsem se nadechl, cítil jsem jeho. Všude. Styxin pach, jako kdyby neexistoval. Pohled jsem přesunul na Styx. Co to má do háje znamenat? Kroky jsem dělal pomalé, ale jisté. Propaloval jsem svou sestru pohledem a toho sráče nevnímal. Jako kdyby nebyl. Přišel jsem k ní a čumákem jsem projel její srst po krku. Odtáhl jsem se a s nakrčeným nosem na ní hleděl. ,,Co to má do prdele znamenat?" byl jsem k ní tak blízko. Ten sráč? Bylo mi u prdele, co udělá nebo neudělá. Tohle bylo mezi mnou a mojí sestrou. Vůbec, ale vůbec se mi nelíbilo, jak byla tímhle parchantem nasáklá. Hlavně jsem neviděl, že by měla nějakou další ránu, nebo cokoli. Co to do háje plánuje? Nechci, aby se pachtovala s takovými ubožáky. Takhle hluboko jí klesnout nenechám.