Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Než jsme se dostali k závažnějším věcem, které bylo potřeba mezi námi vyřešil, začala Styx básnit o téhle zemi. Musel jsem uznat, že má pravdu. Hlavně její poslední věta v mé hlavě dosti zazvonila, jelikož mi dala docela dost značný náznak. Ušklíbl jsem se. Tohle se mi líbí. Ale zpátky k tématu. ,,Když si to tak vezmeš, v naší smečce jsme byli konstantně utlačováni. Útoky byly na denním pořádku. Neměli jsme klid ani pořádně na lovení, natož abychom poznávali okolní terén," uznale jsem dodal. ,,I když já toho tady zatím tolik neviděl. Když už, tak jsem toho hodně prošel, když byla zima a to je všude bílo," dodal jsem ještě a snažil si vzpomenout, kde všude jsem vlastně byl a co jsem viděl. Nějaká místa mě rozhodně zaujala. ,,Ale přesně jak říkáš. Ač na nás neučotí denně, je jich tu mraky. Všude jsou, kam se hneš. A hlavně fakt, že je to tu všechno prosáklé magií," otřepal jsem se. Nelíbilo se mi to, ač tahle země byla ideální na živobytí, na lov a na poznávání všehomožného. Ta zas*aná magie to všechno kazila.
Téma se otočilo k rodině. Dal jsem trochu hlavu níž a podíval se na ni. Nakrčil jsem nos. V hlavě se mi vybavila jejich smrt a já se v tu chvíli stal hmotnou nenávistí. Hrdelně jsem zavčel. Najít ty s*áče, nechat je mučit a...,,Ani pomalu urvat jim všechny končetiny stačit nebude."
A pak to začalo. Styx mluvila dlouho a všechno vysvětlovala. Ve mně se to bouřilo. Cítil jsem ten žár nenávisti, co mě spaloval a nedokázal jsem ho uhasit. Jenže její vysvětlování ten oheň uspokojovalo, i když se mi to nelíbilo. ,,Hele, takhle. Magie se mi hnusí a i přes tvoje vysvětlování nehodlám v sobě mít ten jed, ale pokud chápu, co ty navrhuješ, jde jen o posílení? Jsi si jistá, že tím do nás nevpustí žádné jedy? Protože ať máš sebevětší pravdu a já to bohužel musím přiznat, protože jo. Sám jsem zjistil, že tyhle s*áči nejde zabít, ale jen mučit, způsobit bolest a to si myslím, že by dokázalo ukojit moji chuť dostatečně. Každopádně ty jsi prostě lepší v přetvářkách. Nedávno jsem potkal jedno vlče, pravděpodobně to, které ten ubožák bránil, jelikož se zmínila o tobě a že ji někdo zachránil a ona zdrhla. Každopádně, snažil jsem se na okamžik přejít na tvou taktiku a taky jí "pomoci najít domov" tím, že jí dovedu sem. Ale musel jsem se zatraceně držet na uzdě, abych tu malou nezabil na místě a nedonesl sem," přiznal jsem se. ,,Jenže to smrádě mi řeklo, že Smrt je její kmotra, takže bych ji asi zabít fakt nemohl, natož sníst. Prostě tady jsou tak neskutečně omezené možnosti, jak jim ublížit. Mučení je fajn, ale infiltrace a nahození masky mi fakt nepůjde. A ani nechci. Nechci se s nimi kamarádíčkovat, i když chápu to, co mi tu říkáš," musel jsem si odplivnout, protože se mi dělalo blivno už jen při představě, že bych se s nimi kamarádíčkoval. Ale když se zmínila o Životu, docela jsem čuměl. Docela se mi tomu těžko věřilo, ale Styx mi nikdy nelže. ,,Ale co když tě tím chce stáhnout na svou stranu a podrobit si tě, abys byla jako sotatní - otupělá mocí magií a následovala a dělala, co ti Bozi nařídí?" koukal jsem se na ní a nahnul hlavu na stranu. Nechtělo se mi prostě věřit, že by dokázal být "hodný" i k nám a jen tak pomoci.
Pak však řekla něco, čím uhodila hřebíkem na hlavičku. Její pohled se mi tak moc líbil, musel jsem se sám ušklíbnout. V očích se mi zalesklo. ,,Mě už to taky všechno neskutečně se*e. Od té doby, co jsme se odloučili od rodiny jsem zeslábnul, neskutečně. A ještě více zhubnul a je to strašně znát na všem. Neříkám, že bych při posledním boji vyhrál, to vůbec. Ten černý tlus'toch byl mega silnej, ale ustál bych více a možná bych nepřišel o oko. A rozhodně chci zesílit. Chci se stát i silnější pro tebe. Ochránit tě a umožnit pro nás, pro nás všechny lepší budoucnost, kde náš nebudou magiči otravovat a budou se pochcávat strachy, kdykoli nás uvidí. To by se mi líbilo. Ale ještě víc jejich křik, když je mučíme," temně jsem se uchechtl. Kolem nás se celkově vytvořila vražedná atmosféra. Jak já tohle miloval. Zakroutil jsem hlavou, když řekla, ať se nebojím. Přišel jsem k ní blíže a čumákem jí pohladil přes srst, co měla na krku. Muselo to trochu zalechtat. ,,Já vím Styx, ale bojím se, že by tě ta blízkost mohla nakazit. Nikdy nevíš. Hlavně ne tady. Každý tu má naprosto jiné magie, než na které jsme zvyklé," zašeptal jsem, když jsem se čumákem blížil k jejímu uchu, které jsem následně jemně zkousnul. Atmosféra se trochu změnila. Moje srdce rychle bilo. Její přítomnost dělala divy. Tak zvláštní pocit. Úplně mě to naplňuje,a le trhá zároveň. Co to je? Odtáhl jsem se a ušklíbl se na ni. Avšak poté řekl. ,,Jak říkám. Naprosto chápu, kam tím míříš a máš pravdu, ale já tohle prostě nezvládnu, Styx. I kdybych chtěl. Jakmile vidím magiče, protřebuju jim ublížit, potřebuju mučit, nejlépe zabíjet, ale to nejde. Tobě věřím, že to zvládáš skvěle. Jediný, tak mohu taky chodit kolem a poznávat terén. To mi přijde jako dobrá věc. Mohl bych se v tom taky zlepšit, abych věděl, kde všechny smečky sídlí a tak, ale infiltrovat se, být poblíž těm magičům? To opravdu ne, to mi fakt nejde. Zkusil jsem to jednou... teda vlastně dvakrát. Tam s Newlinem u jezera ještě, ale jak říkám. Já prostě vydřím chvíli a pak bych po nich skočil. Musel jsem zmizet, protože se skupinka začala zvětšovat a já bych neměl šanci," odvrátil jsem zrak a podíval se někam za ni. Nebo, že by mě naučila? Mám chuť pro ni udělat cokoli a hlavně má prostě pravdu, a to tak neskutečně bolí. Trhá mě to na kusy. Nechci to přijmout, ale musím. Co když je to fakt jediná šance, jak přijít na způsob, jak se jich zbavit? Jak je eliminovat? Zlostně jsem sykl.

Bylo moc příjemný být tady s ní. Ostrov a úkryt mi pak přišli prázdné a opuštěné. Jak jsem byl od smečky zvyklý být s ní pořád, se sourozenci zvládat veškeré problémy, nebyl jsem vlastně tolik připravený na život sám. A to mohlo být dobrá i špatná věc. Ale nehodlám si na to stěžovat. Ne nahlas a ne před ni, nebo před ostatními.
Zastřihl jsem ušima. Líbila se mi ta blízkost. ,,Viděl jsem tu hromádku. Přinesl jsem tam mrtvého zajíce, takže další kožešina," dodal jsem. Nehodlal jsem se chlubit tím, že jsem taky něco ulovil, ale chtěl jsem, aby viděla, že na lov není sama a že já zvládnu taky něco. I když od té doby, co jsme se rozdělili jsem se pohoršil. Zeslábl jsem.,,Jsem rád, že si nabrala a nabíráš síly zpátky. Tady se to hodí," udělal jsem menší narážku a u toho si odfrknul. Což mě vlastně vede k tomu, že to s ní potřebuji pořešit. Než jsem však stačil jakkoli na to navázat konverzaci, spustila o tom, jak se s někým porvala. Dychtivě jsem poslouchal. Mohla vidět, jak se mi v oku nebezpečně zajiskřilo. Miloval jsem příběhy, kdy magiči dostali co proto, a Styx to s nimi uměla. ,,Blbeček se alespoň pro příště poučí," řekl jsem posměšně. Vlastně... zabít je nemůžeme, ale pohmoždit ano. Zatím neříkala, že by jim jejich egoističtí bozi pomohli se zraněními, takovými na co nepojdou. Zamyslel jsem se. Mohla by to být nějaká strategie, ale já na tohle byl totální blbec. Lovit zvěř mi šlo, ale jak na ty magický blbečky, to jsem musel přenechat Styx.
Když se zeptala na mě, začal jsem z lehka. ,,Já jsem jen tak bloudil po jihu, kde jsem si i odpočinul u skály, která byla v lese, kde jsme se potkali. Bloudil jsem ve svých myšlenkách, ve své zlosti na ty magiče. Dokonce mám za to, že magie tu žije i sama od sebe, ne jen ve vlcích," udělal jsem pauzu. ,,Stalo se mi, že začal hořet les. Kolem dokola a já nemohl utéct. Musel jsem přeskočit přes hořlavý strom, co spadnul. Jenže jakmile jsem se otočil, všechno bylo pryč. Akorát mi to připomělo domov, Kha'rjiho," zavrčel jsem a mé tělo se opět začalo naplňovat vztekem, zlostí a chutí zabít všechny. ,,Potřebuji někoho zabít, jinak nebudu nikdy spokojen, ale v téhle zemi to nejde, protože je prosáklá magií skrz na skrz, mají tu své bohy, kteří jim zachraňují jejich egoistické zadnice. Tak jak do háje jim máme ublížit? Jak ukojím v sobě tu zlost?" položil jsem jí otázky a doufal, že mi na to dá nějaké odpovědi. Něco, co se mi bude líbit, i když... pravděpodobně ne.

Práce šla docela rychle. Nějak jsem zapomněl i myslet, což se docela šiklo, protože jsem měl pocit, že se každou chvíli ze svého vnitřního hlasu zblázním. A možná se i tak stalo, když mi sem tam ten blbeček odpověděl zpátky. U posledního keře, který tak nějak uzavíral kruh jsem se na okamžik zasekl. Nasál jsem do čenichu všechny možné pachy. Chtěl jsem vědět, jak moc slušnou práci jsem odvedl. Kromě sebe jsem nikoho necítil a já byl cíti opravdu hodně. To všechny odradí a nebo přiláká, ještě uvidíme. Zastřihl jsem ušima a vlastně se za práci sám pochválil, jenže v té chvíli na mě někdo promluvil a já se hned otočil s vyceněnými zubisky. Hlava totiž nedokázala zařadit hlas ke svému majiteli a už byla v alarmu, že jet u vetřelec, ale jakmile moje zdravé oko zahlédlo Styx (//otočil se tou blbou stanou), můj výraz polevil a nahradila ho nahrážka úsmevu. Stále jsem to tolik nedokázal. Se usmát od srdce. Než jsem stačil cokoli říct, už se o mě hezky otřela a olízla mi tvář. Se slovy "stýskalo se mi" mě z neznámého důvodu polil zvláštní hřejivý pocit. Nevěnoval jsem tomu však pozornost. Ne teď, když je tady. ,,Dlouho jsme se neviděli," řekl jsem jen a sám se o tu její tvář otřel. ,,Poslední dny jsme se jen míjeli v úkrytu. Viděl jsem, že jsi byla zraněná. Je to už lepší?" zeptal jsem se, jelikož jsem měl o ni starost, ale zároveň jsem doufal, že řekne více. Nechtěl jsem dělat unáhlené závěry a vyptávat se na detaily. Já vím, že mi to řekne sama a hlavně... minule jsem ji musel dost namíchnout, ač si stojím za tím, že jsem udělal dobře. Žádný magič, ať je to její poskok, mazlíček nebo cokoli, prostě nebude lést k mojí Styx! Čekal jsem, co mi řekne.

<< Doupě

Zajímalo by mě, kam se Styx vytratila. Od té chvíle, co jsme měli rozepři ohledně jejího mazlíčka jsme neměli moc čas si promluvit a vlastně i se vidět. V doupěti si jeden z nás lehnul, přišel druhý a ten, co ležel, odešel. Bylo to na jednu stranu hrozně divný, ale i přirozený. Stejně by mě zajímalo, kam se vytrácí a kde byla takovou dobu. Ale musel jsem si zaměstnat mysl trochu jinak. Celý ostrov byl prosáklý našim pachem, tak proč to neumocnit? Stejně už někteří vědí s jistotou, že zde sídlíme. Ale proč ještě nezaútočili a neeliminovali nás? Přišel jsem k jednomu stromu a očúral ho, k dalšímu a pak ke keři. Všechno jsem to obešel dokola a snažil se tak i jasně vymezit hranice, které byly se začátkem ostrova samotného. Jen kdyby náhodou byl někdo tak blbý a fakt se rozhodl vstoupit sem.

<< Východní hvozd

Jakmile jsem zahlédl řeku, bylo mi jasné, že jsem na správném místě. Tuhle řeku prostě už poznám snad i podle šumu. Bylo vtipné, jak často jsem tudy procházel. Ale to je hlavně díky tomu, kde máme úkryt. Každopádně, i když jsem si přál nemít zase podivné myšlenky, které by mi zamotaly mysl, neunikl jsem jim. To vlče mi prostě nedalo možnost normálně přemýšlet. Jak je to prostě možné? Jak se stane Smrt kmotrou někoho? Co je tohle za zvrhlou zemi? Jenže při přemýšlení nad tím, že je to smrádě nějak ve spojení se Smrtí, mě trkla další věc, při které jsem se normálně zastavil a hleděl někam do dálky, jako kdyby to tam bylo napsané. Počkat. Vlci nelze zabít, tím pádem ani vlčata. Když je sežereme, ony se zase narodí/oživí. Vlastně, je možné je sežrat? Co když do nich jen kouseneme a oni hned zmizí? Styx říkala něco o tom, že když jednu vlčici zabila, tak si pochutnala, ale asi neměla šanci si uzobnout tolik masa. Hlavně tohle vlče má kmotru SMRT! Do prkýnka, tohle je všehno tak na ho*no. Proč je tohle tady normální? Ono to není normální, je to zvrácené, abychom si my obyčejní cejtily ještě více zbytečný a podřadný. V tlamě se mi houpal králík, ale i přesto mi neuniklo zavrčení. Tohle mě tak strašně moc štvalo. Kde je Styx, potebuji s ní mluvit už.

>> Doupě

Pozvedl jsem obočí, když to smrádě začalo říkat, jak musím být silný, chytrý a rychlý. Je snad slepá a nebo jen fakt hodně moc praštěná? Jak může být takový hubený vlk jako já silný? Jo, štve mě to, ale to je moje postava, pomyslel jsem si v hlavě. Pořád cupitala za mnou, občas vedle mě. Já jsem měl stále pohled upřený dopředu a v hubě žužlal srst toho zajíce. Zároveň jsem přemýšlel, kde se vlastně nacházíme, protože jsem se tady moc nevyznal, ale věděl jsem, že nechci na sever, takže vlastně když budu pokračovat stále na jih, bude to jistější. Počítal jsem s tím, že bych dřív nebo později narazil na řeku, kterou už mám tak moc prolezlou, až to bolí.
V tom ale to smrádě řeklo, že ví kudy domů. Otočil jsem se na ni. Doháje, ne. To jsem přesně věděl, že se stane. Potřeboval jsem rychle přemýšlet, ale nenapadala mě jiná možnost, než po ni skočit a zabít ji na místě. ,,Jsi si opravdu jistá? Řekl bych, že je to tudy," prohodil jsem a doufal jsem ve vlčečí naivitu. Otočil jsem se zase zpátky a hlavou dal pokyn, aby mě následovala, jenže ta mrška využila příležitosti a zdrhla. Ku**a drát už, ty vlčata jsou nějaký moc mrštný tady. A nebo já jen moc pomalej. Ale mám alespoň toho zajíce a možná se zmíní Smrti. Ta bude určitě za mou návštěvu ráda, muhahaha. Jo, byl jsem naštvanej, protože mi další vlče zdrhlo, ale tohle vypadalo, že se rozhodně vrátí, ne jako ten tlustoprd.
Pokračoval jsem v cestě někam na jih, dokud jsem neuslyšel šumění řeky. A to jsem pak už věděl, kde jsem.

>> Řeka M (sever)

To smrádě vypadalo spokojeně se svou odpovědí, když řeklo, že bych ji vlastně sníst nemohl, když mám zajíce. ,,To je pravda," řekl jsem jen a nechal na její hlavičce, jak si mojí odpověď přebere. Zda to bylo potvrzení toho, že bych jí sežral, nebo že jako "oh, to mě nenepadlo" a jiný možný verze, které by se mohly vytvořit v její odporný hlavičce.
Informací, kterou jsem si myselel, že ji trochu vystraším, jsem ji naopak o to více zaujal. Okay, možná zajímavé vlče, že se asi nezalekne nebezpečí a vítá ho a.... Oh, cože? Smrt je její kmotra? No to mě pomeje? Co to doháje je za vlče? Hmmm, ale kdybych jí zabil, co by mi vlastně smrt mohla udělat? Údajně tu vlci nechcípaj, ale možná bych díky tomu mohl vědět, jak ty jejich bohové fungují a podívat se Smrti do tváře. Nad posledními slovy jsem se sám pro sebe uchechtl, ale takovým tím způsobem, co spíše ostatním přinášel mráz. Prostě, zajímavé spojení slov. Každopádně tohle vlče bude nějaká výjimka mezi výjimkami. Asi ji taky nebude úplně jednoduché zabít a sníst. ,,Dalo by se říct," popravdě jsem vlastně nezabil nikoho z vlků, ale snědl. To je skoro to samé.
Jakmile se rozešla po mostě, šla docela pomalu a rozhlížela se. Povídala o tom, že je tu nádherně. No, já jsem nic takového neviděl. Nádherné bude, až se mi budeš válet v žaludku. Upravil jsem si zajíce v hubě a konečně už přešel přes most. Zeptala se mě na jméno. A co tím vlastně ztratím? Bude vědět moje jméno a možná i Smrt se na mě podívá taky, hahaha. ,,Norox, a teď už nezdržuj, pokud chceš dorazit domů," řekl jsem stroze a rozhlídl se. Počkat, a teď vlastně kam?

<< Východní hvozd

Bylo pro mě těžké jevit nějaký zájem o tohle smrádě. Jako jiným způsobem než, že bych ji chtěl sežrat. Ty kecy, které začala valit z její tlamy byly prostě, jak kdyby je vyblila. Nedávalo mi to smysl, protože šišlala. Jenže čím víc povídala, tak mě něco trklo. Ahhaaa, takže Styx se o tohohle prcka už taky snažila a nevypadá to, že by nějak brzdila. Hm, stejně asi bude lepší jí dovést na místo, protože tak velkou tlamu nemám, abych v něm nesl mrtvého zajíce a vlče. Hodlal jsem pokračovat v taktice, která byla stejná té Styx. Doufal jsem ale, že nepůjdeme přes území, který budou tomuhle smráděti povědomé, aby pak nemlela jakože: "měly jsme jít tudy" a tyhle kecy, lol.
,,Hm," řekl jsem, protože co jsem na to měl jako říct? Netušil jsem, jak s ní komunikovat, protože jsem prostě nechtěl. Bleh, řekl jsem si v mysli.
Položila mi otázku, zda bych ji chtěl snít. Samozřejmě. To je to, proč si tě vedu pryč, blbko. Otočil jsem se na ni. ,,Kdybych tě chtěl sežrat, nemyslíš si, že už bych tě dávno měl v zubech?" řekl jsem ji (//má v zubech zajíce, takže trochu šišlá). Musel jsem ji dávat tu naději, že vlastně nic takového nehodlám udělat, i když to byl vlastně pojem celé moji mise.
Ušli jsme nějaký kousek a já v dáli viděl nějakou díru v zemi. Tady jsem ještě nebyl. Zajímavé. Viděl jsem spadlý strom přes tu propadlinu. Vypadalo to, že jinudy by to moc nešlo. Vlastně šlo, ale to bych byl už moc na severu a to nechci. Zastavil jsem a mrně zastavilo taky. Zeptala se mě na jizvy. ,,Rád bojuju a zabijím," řekl jsem s úšklebkem. Když se zeptala na jméno, dělal jsem, jakože jsem neslyšel. ,,Pohni zadkem, mrně. Musíme to přejít," v hlavě jsem se málem pozvracel. Snaží by bylo ji zabít a nebo schodit z toho stromu. Ale to bych neměl pak co jíst. Fakt se mi fyzicky dělalo špatně z téhle komunikace a přetvařování.

Ta malá na mě dlouho civěla, než ze sebe dokázala vykoktat i jen jedno slovo. Jenže místo abych v ní viděl nějaké zděšení, přišlo mi, že na mě koukala s úžasem. Třeba tohle je znamení, že bych toho měl využít. Pokud mě bude slepě následovat a udělá vše, co řeknu, třeba ji nalákám do pasti a pak ji se Styx sežereme. Ona určitě vlče s radostí přivítá. Ten nápad se mi zalíbil. I když teda to znamenalo, že na to vlče nemohu teď sáhnout a jakkoli mu ublížit, protože tím bych ji akorát vyděsil a kdoví, kdo by mohl být okolo. S těmi idioty ještě chvíli nechci mít nic společného. Sednul jsem si a podrbal se za uchem. Za tím, co bylo natrhnuté, protože mě začalo štípat. To smrádě mi řeklo, že má namířeno do nějakých hor. A jak ty vole já mám vědět, kde to je? Pozvedl jsem obočí a hleděl na ni dál. V očích se ji změnil lesk, když zmínila nějakou vlčici. Mohlo to být cokoli, ale pravděpodobně narazila na někoho, na koho neměla dobrý vzpomínky. Styx? Ne, za vším Styx být zase nemůže, nebo ano? Každopádně, dala mi dostatečnou informaci, že někde v horách je její domov, tudíž smečka a tudíž její rodina a sourozenci. Takže tomu místu se radši vyhýbat. Musím si to zapamatovat, Styx bude asi vědět. ,,A to proč jako s tebou není rodina? Takhle malá, bezradná... může to tu být pro tebe nebezpečný," zalesklo se mi v očích a já se zakřenil v momentě, kdy kolem mě procházela. Jo, jakože bych tě vlastně mohl sežrat tady a teď, ale to nemohu zcela udělat. Prohodil jsem ocasem.
Požádala mě o doprovod, který jsem ji ale nemohl poskytnout. A nebo doprovod k nám do doupěte, to bude lepší. Zastřihl jsem ušima. Musím to zahrát tak, že vím kam jít, ale odvést ji jinam. K nám. ,,Řekl bych, že máš docela štěstí, mrně," prohodil jsem s úšklebkem a vzal do huby mrtvého zajíce, ze kterého ještě odkápávala krev. Pohlédl jsem na ni a prohodil hlavou. Kdyby jen věděla, v očích se mi zajiskřilo.

>> Středozemní propadlina

Běžel jsem, co mi síly stačily a že jich nebylo tolik, ale toho prokletého zajíce jsem fakt potřeboval. Štěstí bylo, že tu neměl nikde žádné svoje útočiště podle toho jak vlastně dlouho běžel. A nebo mě chtěl odvést pryč. Zající se nezdají, ale dokážou být taky mazaný. Vycenil jsem zuby, už mě to sralo. Rozhodl jsem udělat skok a to docela riskantní, protože jsem nevěděl, zda zahne nebo ne. Jakmile jsem vyskočil, zajíc prudce zabrzdil, ale naštěstí ve vzálenosti tak, že jsem měl šanci ho chytnout. Ale co jsem neviděl bylo to tmavé vlče, které stálo opodál a kvůli kterému se asi zajíc zastavil. Neměl jsem čas přemýšlet. Čapl jsem při doskoku zajíce a silně stiskl zuby, až krev vystříkla. Ohodila okolní trávu. Byla velice teplá a moje oči, jako kdyby ožili. Zalesklo se v nich. Zatím jsem k tomu mrněti stál zády, ale jakmile jsem se otočil, musela být velice překvapená mým zjevením. Pomordovaný vlk, hubený a ještě s krvý po celý tlamě. Zavrčel jsem. Pustil zajíce na zem a dal na něho svou tlapku. Jazykem si olíznul tlamu a podíval se na ni. Měl jsem velké nutkání po tom spratkovi skočit a rozcupat ho na kousíčky. Místo dalšího zajíce by bylo vlčečí maso. Měl jsem tak velkou chuť, ale nemohl jsem. Prostě jsem nemohl. Buď ji vystraším k smrti a zdrhne, nebo ji nějakým záhadným zpsůobem přesvědčím, aby šla se mnou a odvedu ji do úkrytu, kde se o ni už postaráme. Jenže co když je to vlče zdejších magičů? Kdyby se zatoulala, bylo by to lepší. A už takhle máme minimálně tři smečky proti sobě. Do prdele. Neměl bych tak riskovat, když ještě nevím, jak na tom vlastně jsme a jaký máme plán. ,,Co tady tak sama?" řekl jsem a přitom si olízl zuby. Nevím, prostě zvyk, když vidím oběti. Asi.

<< Řeka na M

Soustředil jsem se jen na to, že se potřebuji dostat někam, kde bude hustý les. Doufal jsem totiž, že když budu někde, kde je hodně stromů, třeba to zmírní tu sílu magie, která na mě působí. Ale prostě, magie byla všude a nemohl jsem se ji vyhnout, takže jsem prostě dělal vlastně hloupou věc. Alespoň ulovím nějakého zajíce, když už něco, prohodil jsem v hlavě. Přeci jen už máme málo zásob a já jsem víceméně vylezl ven z doupě, abych ulovil něco k jídlu.
Sice jsem většinu času byl ztracen v myšlenkách o tom, jak je náš život nefér a jak bychom měli zřídit ty debilní magiče, když je nemůžeme zabít, ale dával jsem pozor, kam jdu. Cestou jsem cítil dost pachů a uvědomoval si, že kráčím do lesa, který tutově bude plný vlků. Do háje s nimi se všemi, zavrčel jsem si pro sebe a prostě šel jsem někam, kde bych se jim vyhnul, protože fakt nemám náladu na tyhle idioty. Hlavně nemám sílu. Zabít bych je všechny sice chtěl, ale co mohu asi tak jako udělat, když se ani na své svaly nemohu spolehnout? Všechno je tak na hovno.
Zaměřil jsem pohyb. Menší. Tutově zajíc. Zavětřil jsem a měl jsem pravdu. Konečně! Rozeběhl jsem se a nehodlal jsem nějak taktizovat, nebo přemýšlet nad útokem. Potřeboval jsem ho chytit, zabít, cítit tu krev a odnést do úkrytu. A nebo bych mohl chytit dva... to by bylo lepší.
Zajíc byl dost obratný a kličkoval mezi stromy, ale já jsem docela stačil. Musel jsem, jinak bych neměl jídlo, že.

<< Doupě

Cestou jsem se zastavil a napil se. Došlo mi, že jsem to již nějakou chvíli neudělal a mé tělo vyloženě volalo po vodě. Ale nehodlal jsem se zdržet dlouho. Jenže co doprdele jako budu dělat? Naběhnout na nějakýho magiče jen tak nebudu moci. Budu muset zjistit, jako moc je silný, abych mohl zaútočit. A moje kondička je pořád v háji, takže... má to vůbec cenu? Ale já potřebuji někomu zakroutit krkem, někoho zabít. Vlče by celkem bodlo, ty jo. Povzdechl jsem si. Kam jsem to klesl. Zabíjet jen parchanty prostě nestačí. V tom se mi opět v hlavě vybavil rozhovor se Styx, která mluvila o Životovi a o "možnosti nabít síly". Zatřepal jsem hlavou a striktně to z hlavy vykopal, jako něco, co nehodlám nikdy udělat.
Pokračoval jsem přes řeku a prostě někam šel. Sever jsem měl docela prošlapaný, tudíž jsem tušil, že by tu mohli pobíhat zajíci. Ale i přesto, že jsem měl svůj cíl jasný, naplnit naši malou místnost žrádlem, stále jsem potřeboval a měl chuť někoho zakousnout. Kvůli Styx. Nerad jsem ji viděl se trápit, nerad jsem ji viděl takhle... poničenou. To ať si všichni radši vezmou kusy ze mě, ale nikdo z mé rodiny nesmí trpět. Budu si s ní potřebovat promluvit. O všem. A nelíbila se mi myšlenka, kam rozhovor povede a k čemu možná dojde. Své principy a metody jsem nehodlal měnit. Ale co když nastal čas to trochu pozměnit? Zatřepal jsem hlavou. Šílené myšlenky, fakt. Avšak jsem tušil, že nám tady v tom světě nezbívá nic jiného.
Najednou, jako kdyby se kolem mě teplota zvýšila a to hodně, až to skoro pálilo. Zavrčel jsem a uskočil. V tom jsem i pocítil náhlou únavu. Co to- Zavyl jsem. ,,A dost. Tohle mě sere. Co to je za hnusný magický triky?" rozhlédl jsem se všude kolem, ale nikde nidko. Rozeběhl jsem se. Potřebuji pryč.

>> Východní hvozd

<< Údolí morény (přes plošinu a řeku M)

Nějakou dobu jsem běžel. Nejenom že prčelo, ale začaly do toho padat kroupy. Prostě počasí fakt na hovno, ale nenechal jsem se tím zastrašit. V hlavě jsem měl však jen jeden jediný obrázek. Nemohl jsem to dostat z hlavy. Jako kdyby se minulost opakovala a já to měl pořád před svýma očima. Silně jsem stiskl čelist, tlumeně zavrčel a běžel dál.
Po určité době mi došel dech a i síly. Bylo jasné, že nemám takovou výdrř, jako jsem měl kdysi, ale že jsem se stal jen břečkou, která sotva žije. Budu potřebovat získat více síly a rychlosti. V tom jsem si ale uvědomil, co říkala Styx, což jsem hned zavrhl. Nebudu se nikoho doprošovat a už ne jejich posraných Bohů. Takhlě bych šel Smrti přímo do náruče. A to jako fakt. Oklepal jsem se. Chtěl jsem tu mít ještě nějakou chvíli, abych mohl alespoň z části naplnit mé poslání. Stanovil jsem si opravdu těžký cíl, který bez pomoci mých sourozenců prostě nevykonám. Bylo mi jasné už od začátku, že prostě je to nemožný cíl. Ty svině jen tak nic nepoloží a fakt ten, že prostě tady umřít ani nemohou je prostě strašně na hovno. Budu to muset ještě jednou probrat se Styx. Jak na tyhle zmije máme vlastně jít? Vyhledávat třeba slabší články a mučit je? Tím akorát na sebe upozorníš a smečky se pak všechny spojí proti vám, debile. Už zase. Zase ten pitomej hlas. Zatřepal jsem hlavou a nevrle si odfrknul.
Ani jsem si to neuvědomil a byl jsem u řeky. Byla pořádně rozvodněná a kameny ani nebyli vidět. Proud vypadal silný, tudíž jsem nehodlal riskovat, že by mě to strhlo. Naštěstí ale ta voda nebyla tak vysoko, jak jsem si myslel. Musel jsem být opatrný a mít veškerou sílu ve svých tlapkách, abych byl stabilnější, ale po chvíli jsem to překročil a byl jsem u nás doma. Na ostrově. Přes ten déšť ani nedokážu cítit, zda tu někdo je, nebo není. Odtud to bylo už jen kousek a já viděl ten malinký vrcholek, kde se schovával náš úkryt. Doufám, že je někdo doma.

>>Doupě

<< Ronherská skála

S počasím, jako kdyby se pytl roztrhl. Bouřky, slejvák hlava nehlava. Opět jsem byl zmoklý jako slepice. Tohle počasí mě tak strašně sere. Jako kdyby posledně nestačilo, že pršelo několik dní v kuse a já se neměl kde schovat. Prostě skvělý. Ale tohle bylo jiné. Blesky byly celkem blízko. Hření znělo o to mnohem tríznivěji než normálně. Fakt mi to trhalo uši. Doufal jsem, že když zmizím z lese a půjdu na otevřenou pláň, bude to lepší, jenže jsem se šeredně mýlil. Blesk, který byl asi nejblíže mně, to napálil do stromu, který se nacházel na kraji lesa a spadnul přímo přede mnou. Sežehnutý a hořlavý tak dělal barikádu. Zlekl jsem se, protože se každou chvíli oheň mohl rozšířit a bylo jedno, jak moc hustě pršelo.
Svůj běh jsem tedy stočil a snažil se ten hořlavý strom oběhnout, abych se dostal na otevřenou planinu. Jenže mi přišlo, že oheň mě následuje. Stiskl jsem silně čelist a dal do běhu veškerou svou energii. Kurva, zanadával jsem si. Nic jiného mi totiž nezbylo. V tom, jako kdyby oheň přicházel z druhé strany a snažil se mě tu uzamknout. Vypadalo to, že hranice lesa prostě nebudou prostupné. Zastavil jsem a začal couvat. Plameny byly větší a větší. Kapky mi blokovaly výhled, ale oheň prostě ten déšt nedokázal uhasit. Byl moc silný. Mrčil jsem se, vrčel jsem. Byl jsem prostě v háji, ale já se nehodlal vzdát nějakýmu pitomýmu ohni. Takhle nemohu skončit. Jenže když jsem se svým jediným okem zahleděl do ohně, jako kdybych tam viděl svého bratra. Zastavilo se mi srdce. Slyšel jsem náhle jeho řev, jeho hlas volající o pomoc. Náhle jsem tu viděl všechny. Všechny ze smečky, kteří umírali a byli spáleni zaživa. Nezáleželo mi na nich, ale bolelo mě to.
,,Vy magičtí sráči," hněv a vztek mi zatemnil mysl. Rozebehl jsem se přímo tam, kde jsem viděl podobiznu svého bratra, který na mě upíral oči a jeho život pomalu uhasínal. Srdce mi bušilo o sto šest a adrenalin v krvi také pracoval. Skočil jsem. Odrazil jsem se těsně před spadnutým stromem, který naštěstí nebyl tak tlustý a oheň jako kdyby na okamžik ustoupil. Přeskočil jsem a po dopadu jsem se otočil. S děšením jsem zjistil, že se nic jako požár nedělo. Stále pršelo, stále tu hřmělo a ano, strom spadnul, ale nehořel. To všechno si jen vymyslela moje pomatená mysl. Ta magie si tu se mnou hraje. Připomíná mi minulost, abych se možná zalekl, že to samé se má stát mě? Ale hovno. Dokud nezabiju alespoň jednoho magiče nebudu spokojený. Je mi totálně u prdele, že nemám nikdy šanci proti těm zkurvysynům vyhrát, že jsou silnější a že si tu vybudovali mnohem lepší magie, já musím někoho zabít. Za bratra, za smečku, za náš posranej život, který rozvrátili! Vrčel jsem, vztekal jsem se. Má srst byla naježená. ,,Jen počkejte, vy sráči. Já vás dostanu," otočil jsem se a rozeběhl se. Musím najít sestru. Takhle to dál nejde.

>> Bobří ostrov (přes Náhorní plošinu a řeku M)

Rozepnul jsem víčka. Vzbudil jsem se do dne, které bylo dost dusné. Na tom kameni se mi sice spalo dobře, ale tělo jsem měl polámané a do toho ten vzduch, probudil jsem se prostě okamžitě. Zívnul jsem si a spokojeně mlasknul. Vedle mě ležely jen kosti zajíce, kterého jsem spořádal a v dáli žádný nováček, přitom tenhle les začal smrdět všemožnými pachy. Zavrčel jsem si. Měli štěstí, že jsem spal. Vlastně jsem měl to štěstí i já. Takhle měli nejlepší moment na mě zaútočit. Proč to ale neudělali? Nevšimli si mě? Blbost, byl jsem na očí každýmu, kdo prošel okolo, a že jich málo nebylo. Mrsknul jsem ocasem a posadil se hledíc někam mezi stromy. Z nějakého důvodu mě ta myšlenka trápila. Už se muselo touhle zemí roznést, že jsme tady. Jejich noční můry, jelikož jejich magické dny jsou sečteny. ,,Pche.." odfrknul jsem si sám nad sebou. Idiote. Jejich dny jsou sečteny? Koukni se na sebe ty debile. Roztrhanej, sotva dýchá a co tys udělal? Pořád tu všichni pobíhají, mají magie, které neznáme. Mají tu dokonce i ty jejich "bohy", co je chrání a dávají sílu. Kdy konečně mě začneš poslouchat! Snažil jsem se vstát, ale ten hlas mě položil na zadek. Byl můj. Byl jsem to já, ale nepoznával jsem ho. Zamrkal jsem. Asi jsem spal na sluníčku moc dlouho. Spal, ale já jsem ty. Takže koukej poslouchat svou sestru. Má mnohem lepší plán s tím jejím "kamarádíčkováním se"! A táhni do háje ty hlavo tupá! Hrdelně jsem zavrčel a vyštěknul do prázdna. Už z té samoty a z té vší magie kolem opravdu začínám bláznit. Rozhodl jsem se radši nad ničím nepřemýšlet, protože jsem se bál, že na mě cokoli, co je tady okolo, bude mít zase účinek. Vstal jsem na nohy a rozeběhl se někam do neznáma.

>> Údolí morény