Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nedokázal jsem uvěřit, že si docela užívám přítomnost magiče. Jako dobře, Rowena je prostě jen blbá loutka, kterou si omotávám kolem prstu. Což mi připomíná, když přežijeme tuhle blbovinu, tak bych jí měl najít. Ale nejdříve sestru. Potřebuji s ní mluvit, o všem. O té její Rez, o jejím zabíjení, o tom, jak se vlastně má... prohodil jsem ocasem. Dost mi chyběla. A nesměl jsem zapomínat i na svou druhou sestru, co se tu potuluje. Bylo by fajn si zase zalovit spolu. Eh, co to na mě leze? Jsem snad sentimentální nebo co?
Možná díky těm všem myšlenkám jsem nějak nevnímal prostředí kolem sebe. Prostě tu byla tma jak v p*deli. Měl jsem jedno oko a to bohužel takhle silnou tmu nezvládalo, ale naštěstí, jak byl vedle mě Stín, docela jsem se chytal toho, jak mám jít. Sem tam jsem do něho narazil. Nehodlal jsem se omlouvat, moji kondici zná. Ale to bylo asi tak jediné, nad čem jsem se pozastavil. Žádní obřopavouci tu nebyli, ani jiný podivní tvorové. Že by štěstí stálo pro jednou na naší straně? Ha... odfrkl jsem si a vyšel ven. Musel jsem několikrát zamrkat, protože to bylo celkem silné světlo. Zastavil jsem a nechal jsem Stína, aby udělal pár kroků napřed, tudíž jsem byl pozadu. Ale najednou kolem mě někdo další prošel. Cítil jsem to a tudíž jsem se otočil. Stín v tu chvíli měl nějakou poznámku a já pochopil. Ušklíbl jsem se zrovna ve chvíli, kdy se mi všechny barvy v očích sehrály a já zase viděl. Vypadalo to, že chce Alastor velice rychle zdrhnout. Zasmál jsem se. ,,Stopro mu nějaká příšera rozšlápla hlavu. Neušpinil ses?" první větu jsem řekl spíše Stínovi, ale dostatečně nahlas, aby to ten bl*eček slyšel. Druhá věta byla už samozřejmě mířena na něj, ale nějak se nám rychle vzdaloval. Na ksichtě mi hrál úšklebek. ,,Chudáček. Chce být sám, asi se urazil," drcl jsem do Stína a svá slova na oko zakňučel. Pffft, je mi úplně u prdele, že mu chcip táta. Je to zas*anej magič a ještě svítí. Nezaslouží si nic dobrýho. Jak bylo zacházeno se mnou, tak budu zacházet s nimi.

Stín měl celkem dobrou poznámku. Spiklenecky jsem se ušklíbl a otočil se za nás. Nic jsem neslyšel. Žádné dupání, kňučení, křik. Bylo podivné mrtvolné ticho, ale o to lepší to bylo. Určitě se mu emoce smaží vevnitř, jak je tam sám se stvým mrtvým dědou, a otočil jsem se zpátky. Nechápal jsem, že jsem ještě před chvíli dokázal chápat jeho situaci. Ošil jsem se ve snaze ten pocit ze sebe setřást, nebo zabránit, aby se dostavil znovu.
Mezitím však Stín vypadal potěšeně s mým plánem. Jeho úšklebek byl podobný tomu mému. Vybral jsem si dobře, usoudil jsem. Takovýhle společník, s těmi se zabíjelo dobře. Ale samozřejmě, pokud tenhle pa*chant provede něco proti mě, už jednou okusil mou sílu a tuším, že by dopadl stejně. ,,Haha, to je pravda. Každopádně by nebylo na škodu si užít trochu srandy," mrkl jsem a olíznul jsem i čumák při pohledu na ty chutné zádele před námi. Když tu nefunguje magie, třeba tu nefunguje možnost se vypařit. A budu je moci sežrat, to by bylo, zakručelo mi v ten moment břiše. Už jsem hodně dlouho neměl možnost si dát pořádný vlčí dlabanec. To nechutné vlče bylo nanejvýš odporné.
Stáli jsme před rozhodnutím, jakou cestou se vydat. Jedna cesta vedla skrz skálu, další se klikatila mimo. Ani jedna cesta nevypadala přívětivě. Vevnitř na nás vyskočí další obludy a venku nás tutově rozdrtí nějaký šutry, podíval jsem se nahoru na tu horu. Asi se mi nakonec více líbila ta možnost jít do té díry. A nebyl jsem sám. Všichni tam vešli a Stín se i na mě otočil, aby se ujistil, že jdu taky. Ty *ole, ještě abych zůstaval sám v téhle obludné džungli. Vydal jsem se tedy za Stínem a srovna s ním krok. Zrovna jsem zaslechl toho rytíře, jak říká něco o pavoucích. Všiml jsem si těch pavučin všude kolem. a protočil očima. Samozřejmě, že tu budou obří pavouci. Všechno je tady obří, prohodil jsem ocasem.

Ohlédl jsem se za sebe. Přišlo, mi, že slyšeím nějaký podivný zvuky. Tady jsem prostě musel být neustále napozoru, protože to co jsem zažil jsem fakt nechtěl opakovat. Hlavně co to ku*va bylo? vrtalo mi stále hlavou. Přeci jen jsem taková stvoření v životě neviděl, tudíž jsem neměl žádné tušení o tom, jak to pojmenovat. Chlupaté obludy, asi tak, usmyslel jsem si v hlavě a pak se zase soustředil na cestu.
Dým se neustále roprostíral a stoupal do výše. I přes ty stromy bylo vidět na oblohu, která právě díky tomu všemu dýmu vidět skoro nebyla. Byl jsem zamračený. Tahle cesta mě s*ala, celá tahle de*ilní situace byla neskutečně na ho*no. Netušil jsem, co se přesně děje a zda to nějak zabíjí vlky na Galli. Což by bylo super, ale jsou tak ku*va moje sestry, nas*aně jsem máchnul ocasem. Taky fakt, že vyloženě musím jít s těmihle otrapy mě nijak netěšilo. Být tu sám, je to jistá smrt.
Stín reagoval na mojí poznámku o tom dědkovi. Ušklíbl jsem se. ,,Jo, nikde ho nevidím. Tutově ho deprese sežerou zaživa," uchechtl jsem se. Ale ve výsledku jsem mu vůbec nezáviděl a tak nějak chápal, co cítí. Před očima mi totiž proběhla moje vzpomínka na umírajícího bratra a zbytek smečky. Zatřepal jsem hlavou. Co, já?? A soucítit? Ty *ole, toto ještě scházelo. Ať táhne k čertu, křupan jeden. Dobře mu tak, alespoň chcípne taky. Ještě se postarat o ty dva vepředu. Ale to až to prozkoukáme. Potřebujeme obětní beránky, zastřihl jsem uchem.
,,Držel bych se strategie, že se jich budeme držet až do konce. A na konci je třeba shodíme z té skály, co říkáš?" pošeptal jsem Stínovi a vražedně se podíval na ty dva před námi. Byli od nás dostatečně daleko, takže nás nemohli slyšet. Spokojeně jsem si mlaskl.
Ovšem má spokojenost netrvala dlouho. Les řídnul a my se dostali do otevřenějšího prostoru. Ta hora byla fakt obří a vedla esta jen k ní. No to si děláte p*del!

No, moje taktika schovávání nebyla vůbec úspěšná. Jak se na mě všichni dívali těma svýma vražednýma očima, bylo mi jasný, že mě tady jen tak schovaného nenechají. Doufal jsem, že když se zahrabu do hlíny, zakryju tak svůj kožich a oni na mě zapomenou, což se nestalo. Spíše mi přišlo, že je to ještě více popudilo.
Slyšel jsem velice silný dusot, který by mohl snad rozervat zemi na dvě půlky. Třásl jsem se i já a to mi bylo jasný, že jsou ode mě dost daleko, ale nahánělo to pořádnou hrůzu. Každý krok se zachvěl na mém těle a moje srst se naježila, jako kdybych nebyl vůbec vlkem, ale kočkou. Takovou hrůzu jsem poznal jen jednou a to v mé bývalé smečce. Vzpomínka mi hlavou probleskla, ale zároveň hned zmizela, protože další dusot byl neskutečně blízko, že jsem si nemohl dovolit snít nad nějakými vzpomínkami. A ještě tak bolestivými.
A v tom jsem to ucítil. Tan silný stiskl, kolem mého krku. Obří ruka, tlapa, či co to bylo, se mi omotala kolem krku a silou vytáhla ven. Přetrhal jsem svou hlavou pár kořenu, což fakt bolelo, ale ne tolik, jako prsty svírající krk. Snažil jsem se ve vzudchu kopat, vrčet, ale žádný zvuk nevycházel a kopání bylo k ničemu, protože si mě ta obluda držela dalko od sebe. Nic jsem ani neviděl, sotva jsem měl rozevřené víčko. Takhle....umřu? Do p*dele, cože!? zaklel jsem v duchu. Když už, tak jsem chtěl umřít v boji, ale v nějakém normálním a ne v tomhle...co to do p*dele je tohle všechno?
A najednou jsem letěl.
Někam. Bylo to fakt rychlé, ani jsem to nepostřehl. Odhodil mě prostě jako kus hadru. Jako bych nic nebyl. Citíl jsem ten poryv větru v uších. Nedokázal jsem ani zakřičet, zavrčet, cokoli. Prostě nic ze mě nevyšlo. A najednou jsem ucítil pohodlný dopad. Má prdel přistála na velice měkkém mechu, který byl podestlaný i listím, což bylo ještě pohodlnější. Chvíli jsem radši ležel a jen popadal dech. Pootevřel jsem oko a...oni mizeli? To bylo všechno? já....žiju? oddechl jsem si a začal jsem se smát. Měl jsem přidušený hlas a tak i můj smích zněl hodně přidušeně. Překulil jsem se, postavil se na tlapky a oklepal se. Krk asi budu mít pohmožděný, ale nic víc. Možná i nějaká ta boule se na hlavě ukáže, ale jinak jsem byl celkem v pohodě. Stál jsem tam a díval se, jak odchází. Ty *ole...tohle budu muset říct Styx a Tase. Tohle byl brutál, zamrkal jsem a rozešel se zpátky k cestě, která naštěstí přes tu trávu a stromy byla vidět.
Bylo vidno, že ti dva i*ioti stále žijou, ale Stín tu byl taky, což bylo celkem povznášející. Obešel jsem je bez řečí, možná mi při chůzi nějaký kamínek odletěl k nim, ale nezájem. Došel jsem ke Stínovi a s úšklebkem dodal: ,,To byl celkem úlet, ty *ole," uchechtl jsem se nakonec. Rozhlédl jsem se v momentě, kdy se tech chrabrý rytíř rozešel pryč. Všiml jsem si, že ten starouš se svým vlezdoprdelka synem jsou někde v háji. ,,Koukám, že dědek asi natáhl bačkory, nebo se někam zdejchnul," dodal jsem ke Stínovi a vyšel po cestičce dál s dostatečným odstupem od těch dvou. Je lepší být ve skupince. Když se zase něco stane, tak ať to odneseme všichni. A já nebudu dělat prudké pohyby, asi.

//já taky moc gratuluji! rozhodně budeš skvělá alfa a borůvka dostane tak novou sílu ^^
zároveň děkuji Bluemu, že takhle povznesl smečku stálo to hodně sil, ale povedlo se! Borůvka rozhodně jede!
já za Eloru mohu říct, že se bude hodně snažit (ehm.....asi všichni víme, co je myšleno) ale neboj se, ona bude moc ráda (možná)

Klidil jsem se z cesty jak jen nejrychleji to šlo. A že to teda rychlost žádná nebyla. Nejdříve jsem normálně chtěl jen odejít, přičemž jsem střelil pohledem po Stínovi, který zprvu šel za mnou, ale pak se ze všech koutů začali vynořovat další a další. Stínovi zatarasili vlastně cestu. Nehodlal jsem se jim postavit do cesty. Bylo jasný, že tyhle obludy budou mít převahu zejména v takovém počtu, v jakém jsou. Cítil jsem oči na sobě. Do p*dele, ku*va! nadával jsem v hlavě a navenek jsem měl zamračený výraz. Těkal jsem pohledem ze strany na stranu a snažil se nehýbat. Ovšem musel jsem něco udělat.
Štěstí asi stálo při mně, protože jsem byl kousek od obrovského stromu. Zahlédl jsem skulinku, ovšem netušil jsem, jak moc velkou. Dělal jsem opatrně kroky směrem tam a doufal jsem, že v takové chvíli nezaútočí. Pravděpodobně byli zmatení, co vlastně jsme, protože ani my netušili, co oni jsou. Nespouštěl jsem z nich zrak, ale zároveň jsem potřeboval vědět, že jdu správně a že se mám kde schovat. Očkem jsem postřehl, že je to nějaká nora pod kořeny. Asi liška nebo tak něco, si tu musela hrabat úkryt. Pomaličku jsem tam došel a zalezl stále v pomalém tempu, až jsem zakryl úplně. Místa moc nebylo, ale hloubka byla dostačující. Trochu jsem se zakroutil, abych na sebe naházel více hlíny a nebyl tak k rozpoznání. Do háje. Co tohle ku*va je?!

// ještě jednou se mega moc omlouvám - doufám, že jste to tu beze mě zvládli ^^

Jediný dobrý fakt byl ten, že jsme byli za skupinkou se Stínem vzadu. Vším tím smradem, divnostmi, které tu byli, procházeli nejdříve ti i*ioti a my tím pádem měli vyšlapanou cestu. Na cokoli, na co narazí, oni budou vědět jako první. Ha, dobře jim tak, olízl jsem si čumák. Stále se mi fakt de*ilně dýchalo. Občas jsem jen tak odkašlal, protože jak kdyby se mi vzduch zasekl a hrdlo se mi na to hned začalo stahovat.
,,Myslíš tu smečku na jihu? Ta je podle mě úplně mrtvá. Hlavně celá ta smečka, jak kdyby byla zahalena smrtí, protože když jsem tam přišel, jak kdyby tam chcípl pes," pronesl jsem. Nevím, kolik smeček dohromady tady reálně bylo. Prošlé jsem to neměl, ale stoprocentně měl na mysli tuhle smečku. Jinak jsem si to nemohl vysvětlit. ,,Jo, to zní jako něco, co by ona udělala. Ale že by vedla ona smečku? Lol, pochybuji," uchechtl jsem se a ušklíbl. Jako z nás všech reálně měla jen Styx tu možnost a sílu vést smečku. Já bych se takové práce neujal. Mít moc alfy je rozhodně cool, ale sám vím, že na tohle já nejsem stavěnej.
Rozhlížel jsem se celou cestu. Jistým způsobem mě to fascinovalo, ale upřímně bych byl rád tam, kde jsem to více znal a bylo mi to mnohem bližší. I ta pos*aná Gallirea mi byla příjemnější. Jenže v momentě, kdy Stín rozšlápl nějakou divnou květinu se celá skupina zastavila, protože se před námi objevilo fakt podivné stvoření. Zamračil jsem se a pozvědl obočí. Medvěd? tohle bylo ale monstrózní. Jakože já miloval boje, ale tohle bylo jasný jak facka, že máme předem prohraný. Stín začal být strašný idiot a začal na to monstrum mluvit. Ale jako, měl dobrou připomínku. Hlavně ten starouch byl vepředu a mnohem blíže. Jeho rádoby vlezdoprdelka synáček se na nás se zavrčením ohnal. Jenže ten páprda, ten největší de*il, naběhl na Stína a silou do něho drcl. S tichým hlasem mu pohrozil, načež já na něho cvalk zuby. ,,Drž zpátečku, dědku, nebo tě dotáhnu před to monstrum sám," zavrčel jsem mu těsně u ucha, když odcházel. Rozhodně ale nebylo dobré dělat jakékoli další pohyby. Otočil jsem se na Stína. ,,Radši drž hubu a sklidíme se z cesty," přikázal jsem mu a sám se otočil a nehodlal udržovat jakýkoli oční kontakt s tím monstrem a opatrně sešel z cesty na druhou stranu od toho páprdy. Nebudu se vzdalovat tolik, ale je potřeba tohle obejít, říkla jsem si, jakmile jsem sklopil hlavu a soustředil se jen na to, abych šel pryč a dál.

Jen co jsme ty kameny sebrali a rozdělili si je, zmizeli. Prostě se vypařili. Jako ostatně kytky minule, které se mi pak zázrakem objevily, když jsem byl u Života, aby mě vylepšil. Ugh, do teď nechápu, jak jsem za tím i*iotem mohl jít a žádat ho o něco, ošil jsem se. Ale, kamínky byly důležitý, to jsem věděl, protože pokud někdy půjdu za Smrtí, rozhodně bude chtít kameny. Alespoň to všichni kolem řikají.
Stín se na moji teorii bobrů moc netvářil. No, nedivil jsem se mu. Jakože měl pravdu, že ty kosti tomu moc neodpovídali, ale kdoví, co je na tomhle ostrově za nestvůry? Pravděpodobně za největší nestvůry tu označovaný nebudeme, pomyslel jsem si. Však mě tak každý viděl a Stín taky neměl dobré vztahy s vlky okolo, takže je nestvůra taky. Teda vlastně, on je ten šváb, co se všude sere.
Šli jsme kousek za skupinkou a dorazili spolu tedy do džungle. Neměl jsem chuť cokoli jiného dělat. Celkem mi vadil ten dým, co se začal nad Gallireaou stahovat. Zda vychcípaj ostatní vlci, to bych celkem jásal, ale stejně je Život přivede zpátky. Alespoň na nějakou dobu bude klid...i když, přijdu o žrádlo. Ach jo, prohodil jsem ocasem. Jenže co mě dráždilo byla Styx, Tasa a můj podělanej bratr. I o toho jsem měl strach. Snad se fakt nic neděje, takže jsem tedy přešel na taktiku, že budu ve Stínem potichu, projud džunglí a až narazíme na něco, zjistíme víc, pak třeba zaútočím. Ostatně tu nefungují magie, ta pi*ina je zraněná a chrabrý princ na mě rozhodně nevystačí. Zkušeností jsem měl habaděj.
Přešel jsem ke Stínovi blíž. ,,Cos jinak dělal od našeho posledního setkání? Dokázal ses někam infiltrovat, či nějaké jiné katastrofy, o kterých nevím?" zeptal jsem se, protože mi přišlo, že je Stín všude. Hlavně jsem si teď moc nevzpomínal, zda ví o tom, že jsme se Styx roztrhali vlče, že má křídla? Hm....mám za to, že jen ví, že jsem zřídil Duncana.
Přírodu kolem jsem nijak neřešil. Řešil jsem fakt, že tu byl fakt na o*vno dýchatelný vzduch. Všude byli divný pachy, které jsem byl teda schopen vůbec pochytit a taky divný zvuky. Byl jsem zamračený a rozhlížel jsem se všude kolem, porotže nikdy vlk neví, co by na něj mohlo v tomhle neznámém prostředí vyskočit. A v tom jsem si všiml, jak ta pi*ka zaostává, zpomaluje, tudíž jsme jí dohnaly. Samozřejmě se nám snažila vyhnout. Hlavně jí to princátko vyloženě lezlo do p*dele. Zasmál jsem se. Měl jsem chuť říct nějakou poznámku, ale něco se u mě blízko ozvalo, takže jsem se tím směrem otočil a zamračil se. Vlk tady musel být neustále na pozoru.

Stál jsem tam u té podivné věci a zkoumal jí. Jak už pohledem, nebe jsem třeba tlapkou dloubl do té dřevěné věci. Přeci jen to nebylo něco, co by se tu objevovalo často, spíše vůbec. Že by třeba bobři začali být více kreativní? Kdo jiný umí s dřevem? Jo, určitě to byli bobři, došlo mi a ušklíbl jsem se nad tím, jak jsem si to dobře a logicky všechno odůvodnil. Stín se mezitím snažil nějak z aktivovat svojí magii, což mu samozřejmě nešlo. Ale jeho vysvětlení, že gallirejská magie tu nefungovala mi přišla divná. A jaktože někteří magiči používají magii i mimo GallireU? Je tu magie nějaká speciální? Co odlišuje magii tady a magii mimo Gallireu? opět jsem měl zase plnou hlavu blbostí, oklepal jsem se. ,,Myslel jsem si. Protože ten posera by už určitě s něčím přišel," pohodil jsem hlavou a poočku se podíval za nás. Všichni mířili se ukrýt před tím hřejivým slunkem. Jo, bylo to fakt zabijácké, ale dalo se to vydržet. ,,Ale zase o to lépe, ne? Blbečkové se nebudou moci jak bránit," zašklebil jsem se. Co jiného tady dělat, než se povraždit? A v tom mi došlo. Co když tady někoho zabiju, tak se už neprobudí? Když nefungují magie, nebude tu fungovat ani moc Smrti a Života ne? Muhahahhaha, prohodil jsem spokojeně ocasem. Jo, tak tohle bude rozhodně můj hlavní cíl.
Stín mezitím našel nějakou díru, kudy prolezl a já samozřejmě nemohl zůstat zpátky. Co kdyby tam našel něco užitečného? Ač jsem jeho přítomnost dokázal skousnout, stále jsem mu nevěřil. Jenže, co jsem mohl idět, bylo jen plno kostí. Některé jsem poznal, ale jiné tolik ne. Byli divně okousané a rozhodně zvláštně stavěné. Do jedné jsem strčil a trochu se skutálela na stranu. ,,Čí kosti tohle jsou?" řekl jsem nahlas, ale neočekával jsem odpověď. Stín se někam mezitím dostal, zaklel a já se otočil a uviděl, jak mu něco padá z huby. Naklonil jsem se k němu, přistoupil a uviděl lesklé kameny. Nějaké si vzal a já mu sebral zbytek. Naštestí nic nenamítal a já nehodlal nic říkat. Jenže v tom se ta věc začala hrtoutit. Podíval jsem se na Stína, ten na mě zpátky a začali jsme rychle mizet. Do něčeho jsem šlápl, celkem to píchlo. Uviděl jsem kapky krve. Nemohl jsem však řešit, zda to bylo hluboké, či jen povrchové. Musel jsem se odsud rychle dostat. V tom do mě něco narazilo ze strany a trochu odhodilo, ale už jsem byl u díry a rychle prokouzl, což bylo opravdu o fous, protože pak už to kopletně spadlo. Oklepal jsem se a podíval se na tlapku. Nic hrozného to nebylo, jen malý škrábanec na tlapce, který se rozhodně rychle zahojí. Stín něco pravil a já se opět podíval na tu hromadu dřeva. ,,Je to rozhodně divný. Že by tu bobři byli kretivnější?" řekl jsem spíše jen tak pro sebe a neřešil. V tom jsem svůj pohled stočil na moře a na Gallireu, alespoň jsem si myslel, že je to tím směrem. Vše bylo zanořené velký, hustým dýmem. Zamračil jsem se. Celé tělo mě polilo. Styx, Tasa, Rigel.... prolítlo mi hlavou. Jediný vlci, na kterých mi záleželo. A já doufal, že jsou v pořádku.
Následoval jsem Stína. Asi nešlo jinak, než se připojit ke skupině už jen kvůli tomu de*ilnímu dýmu. Protočil jsem oči a šel tím směrem.

Vypadala, jak kdyby si na mě teď smsla. Pozvedl jsem obočí. Jako, je jasný, že nemá mozek, ale ona tam má vyloženě usedliny, který jí tlačí na lebku, došlo mi. Bylo vidět, jak se jí problesklo v očích, jak jí vyloženě září tím, že "nade mnou" vyzrála. Začal jsem se smát a můj smích, no řekněme, že nebyl úplně příjemný a kde koho mohlo mrazit. Hlavně, co mě na tom bavilo nejvíce byl fakt, jak si o nás myslí, že jsme nějaký budiž k ničemové a že na nás vyzrajou. Silou sotva, když použijou ty svoje rádoby jedy, tak akorát sami sebe pod kopou a přesně o sobě ukážou, jaké padavky jsou. A i kdybych umřel, stejně obživnu a vrátím se pro ně a zabiju je. Ne, budu je mučit.
Ten blbeček měl pak nějaké kecy o tom, že jsem to ještě nezjistil. ,,A abych pak skončil ve studený vodě a kvůli tobě se namočil? Ne díky, to si počkám radši na lepší podmínky," dodal jsem nezaujatě. Kra se totiž rozpadala a smršťovala se. Bylo jasný, že pokud by tu došlo k nějaké rvačce, tak se kra rozlomí a půjdeme ke dnu všichni. Což by na jednu stranu bylo fajn, ale já fakt ledovou vodu nesnášel. Musel jsem do ledové vody párkrát za život a nebylo to nijak příjemné. Oklepal jsem se.
Dědula na nás křikl, načež jsem mu odpověděl jen zavrčením a z té kry vylezl. Pche, ten pravděpodobně pojde nejdřív. Sotva stojí a taky bude mít blbý kecy, prohodil jsem ocasem. Když jsem na té pláži plné písku uviděl ty další podivné věci, zastavil jsem a naklonil hlavu do strany. Bylo toho tady mraky a bylo to divný. Když jsem se podíval zpětně, viděl jsem jen dým. Nic než dým. Žádná země. Protočil jsem očima a odfrknul si. Zkejsnu tady s naprostejma bačkorama, skvělý. Ještě, že je tu ten Stín, a otočil jsem zrak na něj. Jenže v tom jsem to cítil. Něco, jako kdyby z mého těla zmizelo. Cítil jsem jisté uvolnění, jako kdyby se mé tělo zbavilo jisté zátěže, ale ta zátěž mi sužovala žaludek. Zamračil jsem se. Byl to divný pocit. Že by...? Stín přišel ke mně blíž a něco říkal. ,,Stíne, můžeš použít magii?" řekl jsem jeho směrem. Naštěstí jsme byli celkem od skupinky, tak to mohl slyšet jen on. Byl jsem zvědav, co mi odpoví, protože pokud je to to, co si myslím, mé srdce radostí vyloženě vynechalo úder. Ty srágory pochcípaj velice rychle, olízl jsem se. Stín vyšel tím směrem za tou věcí. Popravdě, radši se na tom horku zdržím s ním, než utíkat do stínů s těmi poseroutky. I když, horko bylo fakt mega silné. Oklepal jsem se a následoval ho za tou podivnou věcí. Naklonil jsem hlavu na stranu. ,,Tohle je divný. Co to může bejt?"

<< Kry

Ta bl*ka s tím jejím rytířem, jak ho označil Stín, si stále vyskakovala. Protočil jsem očima a na ksichtě mi můj úšklebek nemizel. Samozřejmě, že měla plnou hubu keců, když tu měla vedle sebe tady toho pidižvíka, kterýho bych sundal jedna-dva. Pozvedl jsem obočí a udělal k ní krok vpřed, když řekla, že bych se kamarádíčkoval, kdybych byl sám. ,,Ty jo, prokoukla si mě. Chceš za to jedno objetí grátis?" můj úšklebek se rozšířil asi nejvíc, co to šlo, což prostě nebylo nic hezkého. Zubiska jsem tím pádem i vycenil. Oh, jak já se tak moc chtěl s touhle blbkou porvat. Věděl jsem, že mám v sobě nějakou sílu navíc, kterou nedokážu ovládat. Chci bojovat po staru, bez použití magie, ale něco mi říká, že to už tak nikdy v mém případě nebude.
Rytíř však musel dostát své přezdívky a začal se pak opět navážet i do mé maličkosti, protože mu Stín evidentně nestačil. ,,Vyrovnání sil? A tohle koště má jako nějakou sílu? Nepřijde mi, když jí i ty sám tady ponižuješ, jak je to malá holka. A jak tak na tebe koukám, určitě budeš takový ten poseroutka, co používá magie, protože se neumí rvát," spokojeně jsem mlasknul stále se svým širokým úšklebkem na ksichtě. Každopádně naše slovní přestřelka byla vyrušena. Táhly se sem další dva smradi. Jeden byl starej a z druhého vyloženě křičela magie. Byl to hnus. Asi budu blejt. Samozřejmě, že se to koště hned k nim přihnalo, začala být přátelská, až se mi zvedl z toho žaludek a představovala se. ,,Ještě kousek a tvá hlava bude kompletně v jeho zadnici, vlezdoprdelko," uchechtl jsem se, jenže v tom to se mnou škublo, jak ta ledová kra do něčeho narazila. Až pak jsem si uvědomoval, co se kolem děje.
Vzduch se oteplil a kra začala roztávat. Všichni jsme byli nuceni se stáhnout blíže k sobě, protože nikdo nechtěl skákat dobrovolně do vody, která mohla být stále ledová plus nás halil ten dým a to prostě je no joke. Měl jsem chuť tam to koště hodit, ale z praktických důvodů to nešlo. Stín nám ohlásil, že jsme narazili na pevninu. No sláva, pomyslel jsem si a už jsem se těšil, až budu stát pevnýma nohama na zemi a s velkou radostí budu moci trhat hrdla. Bohužel to tálo neskutečně rychle, ale štěstí nám přálo. Byli jsme dost blízko. Spočinuli jsme ve vodě. Stín se hned první hnal ven, což jsem naprosto chápal. Blbka nabízela své pomoci tomu dědkovi, až jsem se uchechtl, ale nic neříkal. Potřeboval jsem z té vody vylézt co nejdříve.
Spočinul jsem tlapkami na písku. Popravdě si ani moc nepamatuji, kdy jsem byl na pláži, zda vůbec. Takže písek byl pro mě něco nového. Ale teda, že by to bylo nějak zajímavé se říct nedalo. Akorát to tak ještě více na*ralo.

Byl jsem velice potěšen, že se Stín navodil na mojí vlnu. Přeci jen to bylo celkem povzbuzující mít tu nějakýho "normálního" ač magiče, který se ale chtěl zbavit všech okolo. Stačil jsem se jen mlsně olíznout, jenže v tom přiskočil nějaký blbeček, co si chtěl hrát na, jak řekl správně Stín, "rytíře na bílém koni". Jen jsem se uchechtl a neřešil ho, protože i ta blbka se do mě slovně obula, jak kdyby najednou díky němu dostala odvahu. ,,Panebože, ubohá sama víc být nemůžeš, co? Musíš tady mít zachránce, aby si měla "sebevědomé" řečičky? A Stín? Jo, toho jsem už v boji skolil jednou, ale je mi užitečnější živej, kdežto o tobě se to říct úplně nedá," byl jsem rozpumpovanej. Chtěl jsem boj, chtěl jsem se rvát. Nebezpečně se mi zablýsklo v očích a s širokým úšklebkem na ní hleděl. Cítil jsem, jak mi najednou celým tělem prostupuje nová síla, která jakoby ten adrenalin v krvi jen krmila. Když jsem tlapky zaryl do sněhu víc, cítil jsem tu sílu. Bylo to strašně zvláštní. Věděl jsem, že nikdo jiný tohle nemůže cítit, ani chápat. Jenže já tohle nechápal též. Je to...magie?
Než jsem však cokoli stačil udělat, vyskočit, napřáhnout tlapu po té její neomalené držce, s námi všemi se zem zatřásla. Otočil jsem hlavu po příčině. Ledová plocha, na které jsme stáli se začala trhat. Zamračil jsem se, jelikož to znamenalo, že jsem musel skejsnout delší dobu s těmito pos*anými id*oty. Byla šance se ještě rozeběhnout, skočit a nechat je tu uhnít klidně i se Stínem, ale díky té nové magii jsem pocítil těžkost svých tlapek a nevěřil jsem si, že bych s nimy cokoli zvládnul. A skákat do vody jsem fakt už nechtěl. To jsem to zase dopadl. Pravděpodobně karma, jinak se to nedá vysvětlit. Podíval jsem se na ten dým, mlhu, či co to bylo, která se k nám nebezpečně blížila. Mohlo to být neškodné, ale tady vlk prostě nevěděl, co se stane.

>> Dýmová hora

<< Tleport z Elypole

Zavřel jsem oči a čekal, až tohle všechno skončí. Kroutil jsem se, natahoval jsem se. Musel jsem silně zkousnout čelist, abych přitom nad*aně nezačal řvát. Vůbec se mi nelíbilo, že si opět se mnou ten pos*aný de*ílek hraje. Já toho zku*vysyna roztrhnu. Požádám Smrt o nějakou pomůcku na zabití jejího pos*anýho bratra! Dopadl jsem silně na zem. Pravděpodobně mi trochu křupla páteř. Jen co jsem mohla jsem se zvedl a s nad*aným pohledem se díval na oblohu a tlumeně vrčel. ,,Já vím, že mě slyšíš, ty s*áči! Tohle ti nedaruju!" křikl jsem a otočil se a až v ten moment jsem si uvědomil, kde to jsem. Zamračeně jsem kolem sebe hleděl a rozhlížel se kolem. Co to dopr- nevěřícně jsem hleděl na tohle místo. Chtěl jsem udělat krok, ale tlapka se mi rozjela. Vykuleně jsem na to hleděl, ale rychle jsem zase chytl rovnováhu. Jak já to tu nenávidím! Musel si tohle místo vybrat speciálně. Nasupeně jsem hrábl tlapou do sněhu. Když jsem se ale opět narovnal, zahlédl jsem dvě postavy, kde jedna z nich vypadala více než povědomě. Svým okem jsem zamžoural a potěšeně se ušklíbl. Stín, toho jsem dlouho neviděl, ale i tak mi přišlo divný, proč zrovna on je tady. On se vždy vyskytuje tam, kde se má něco dít, ne? A jako kdyby má myšlenka předpověděla všechno ostatní. Všiml jsem si hustého dýmu v dáli a nějakých podivných věcí, co narážely do těch ledových ker. S jasnou obezřetností jsem se ke Stínovi a tomu druhému vlkovi blížil a můj pohled byl zamračený. Netušil jsem, co se děje a při pohledu na ty dva asi ani oni netušili. ,,*ole Stíne, ty taky musíš být všude, když se něco sebe, že jo?" ušklíbl jsem se a pohlédl jsem na tu vlčici. Přišla mi něčím povědomá, ale nedokázal jsem si jí s nikým spojit. ,,Hej, nehodíme do vody tuhle ubožačku, ať trochu prozkoumá, co to k nám plave?" řekl jsem s pohledem na ní, když jsem stanul vedle Stína po levém boku, což bylo na druhé straně, co stála. Kdyby bylo potřeba vykonat oběti, je jasný, že jde první.

Wau!!! Všichni byli naprosto fenomenální. Měla jsem opravdu problém si vybrat svého oblíbeného kreslíře jste fakt úžasní, všichni!

Pokud si mohu vybrat taky charakter, na který poslat mušle a křišťál, prosila bych Eloru, pokud ne, tak nevadí. Každopádně moc děkuji za odměnu!

S velkou pravděpodobností jsem usnul, protože jsem rozlepil oči a zeširoka si zívl. Natáhl přední tlapky, protáhl páteř a posadil se. Stále jsem byl na tom podivném místě, které na mě zvláštně působilo. Je možné však, že díky spánku se účinky zmírnily a já víc procitl. Všechno na mě dopadlo. Všechny činy za poslední dny, měsíce, či jak dlouho to bylo. Rozhlédl jsem se kolem. Evelyn nikde nebyla, což jsem bral jako nesmírnou úlevu. Nehodlal jsem si dělat hlavu s tím, co si ona a Rowena o mě myslí. Já si to vlastně celé užil, ale... žralo mě to. Nechtěl jsem si to připouštět, vlastně jsem to celou dobu potlačoval. Žralo mě to, kam jsem vlastně spadl. Kde přesně nastal ten zlom, že jsem si to tu rozdával s pos*anými magičkami? Ať jsem měl výmluv sebevíce, ať už byla Rowena spojená se Smrtí, které jsem chtěl přijít na kloub, nebo jsem s Evelyn byl pod vlivem tohohle divného místa. Však jsem Evelyn sem sám dobrovolně dotáhl a zmasakroval její díru. Byl jsem na sebe tak nesmírně nad*anej. Já jsem takovém pokrytec, takovej i*iot. To ti to došlo brzo. Já tě varoval. Hlavně, že jsem ze začátku Styl málem nadával, že si vůbec chce něco zkoušet s magii. V té době se s nimi jen kamarádila a já málem vyletěl z kůže. A teď tu morduji díry všem, co potkám. Co to do p*dele dělám? odplivl jsem si a vstal. Měl jsem tak nesmírnou chuť zabíjet. Vraždit, mordovat. Vybít si na někom svou zlost. Zlost na sebe. Co by tomu řekl bratr? Vzpomínka na mého mrtvého bratra mě poslala do kolen. Musel jsem si sednout. Nebyla to vzpomínka na domov a na naše společné časy, či na to zmasakrování, které musel cítit a zažít. Spíše jeho duch, který mě navštívil pár měsíců zpátky. On po mě žádal, abych akceptoval magii, abych se jí otevřel a vpustil jí do žil, protože pokud mám něčeho dosáhnout v této zemi, bude to muset být za použití jejich vlastních zbraní. Abych ho pomstil a zabil je. A co jsem dělal? *oustal všechny okolo. Zavrčel jsem tak nahlas, jak to šlo a plácl tlapou do země, až jsem vytrhl několik květin i s kořeny, jak silně jsem hrábl do země. Tohle je prostě karma. Moje hormony se zbláznily a rozhodly se mi pomstít. Ukázat mi dno. Co se stalo, stalo se a tohle si s sebou ponesu. Jak dlouho? Celý život. V tom jsem si i vzpomněl na to, co Styx pronesl v jeskyni a zatoužil jsem jí vidět. Promluvit si s ní, vše jí vysypat. Říct jí o Rez, zatřást s jejím tělem, aby se probrala a neběhala po téhle zku*vené zemi a soustředila se na podstatné. Našla tu vlčici, která jí je oddaná - magie nemagie. Má nás tu všechny z rodiny a společně se můžeme postavit nadcházejícím bojům a rvačkám. pozabíjet postupně alfy všechny smeček, zbavit se té vlády tady a podmanit si tuto zemi, aby jsme byli spokojení a žili s klidem na duši. S klidem, že ti i*ioti budou vymýcení. Teda někteří. Rez, Rowena a Stín se budou hodit. Jo a ta Evelyn asi taky, olízl jsem si čumák. Opravdu moc jsem jí chtěl vidět. Určitě sama toho měla dost na srdci a s velkou pravděpodobností se na mě konečně nase*e za toho jejího hnědého poskoka. Na to ho jsem málem zapomněl. A vlastně, má být proč naštvaná. Ničím jí tu pole působení. Určitě díky němu měla dost výhodný pozice, ale ten de*ílek jí stejně využívá ke svému prospěchu, naštvaně jsem vstal a chtěl někam odkráčet, jenže se stala podivná věc. Prostě...jsem najednou nebyl na zemi, ale někde ve vzduchu. Co to do prde---

>> Teleport na Kry