Gallirea - Příspěvky uživatele

Styx vytáhla zbytek vnitřností. Tlapkou ještě nějakou chvíli hrabala vevnitř. Oba jsme vypadali velice slušně vzhledem k tomu, jaká se tu odehrávala situace. Takhle zakrvácená byla velice sexy. Nemohl jsem si prostě pomoci. Moje mysl reagovala pozitivně na násilné akty nebo na cokoli, co násilně vypadalo. Vlk by se tomu nedivil, kdyby věděl, co jsem zažil v minulosti. I když možná jo, ale ten teror, ta hrůza, to zabíjení, krev... vše mi připomínalo domov a ať jsem to tam nesnášel kvůli pos*aným magičům, náš životní styl jsem si prostě přivlastnil a zabíjel jsem s oblibou cokoli, trhal, ukazoval tak dominanci. Ušklíbl jsem se.
Přitáhl jsem si k sobě jednu z vnitřností. Tuším, že to byl žaludek? Nakousl jsem ho. Byl docela šťavnatý, ale nebyl to můj nejoblíbenější orgán, co si budem. Na srdce nic nemělo. Styx prohodila, že je na těch kopcích, a že by šla se mnou. Přikývl jsem. ,,Já bych se vůbec nezlobil," mrknul jsem na ní a olízl si čumák.
Poté Styx stáhla srnu z kůže a ošetřila ji na Slunku. Já si pokojně trhal kůži z její kostry a pomalu žvejkal. Nikam jsem nespěchal a všude hlavně byl krásný klid. Tomuhle by se dalo říkat ráj. Jídlo, nádherná tráva, lesy, voda a žádní zas*aní magiči. Ach. Z myšlenek mě vyrušila až Styx, která si ke mně lehla a olízla mě. Pustila se poté do masa. Podíval jsem se na ni, jak zrovna rvala maso. Byl jsem fakt rád, že je tady, že je se mnou. Hřejivý pocit se mi rozlehl okolo srdce. Nechápal jsem, co se to děje. Dokonce i srdce mi začalo bít mnohem rychleji. Zastřihl jsem ušima. A přidal se k ní, jenže jsem už začínal být solidně plný. Prohodil jsem ocasem, olíznul si tlamu a postavil se. Oklepal se a protáhl si končetiny. Nějak mě všechno bolelo. ,,Hele, asi si skočím do řeky opláchnout," pronesl jsem, čumákem jí projel po srsti na krku a odešel směrem k řece.

Styx jí dorazila celkem rychle. Určitě jsem tomu nějak dopomohl, ale přeci jenom na tom měla větší zásluhu. Bylo hrozně příjemný, jak jsem mohl cítit, jak její život odchází. Celé tělo s sebou škubalo, ale pak ten interval přestal být tak častý a pravidelný. Spíše už s sebou jen tak mrskla, až úplně přestala a její tělo již nebylo ztuhlé, ale vláčné. V očích se mi zalesklo. Hubu jsem měl od krve, jak jsem se jí zařezával do krku. Od stoupil jsem od ní. Olíznul jsem si tesáky a celým tělem mi projel tak skvělý výboj. Zabíjení zvířat bylo skvělý, ale zabít vlka nebo srnu, prostě velké zvíře bylo úplně nejvíc povznášející. Rozproudilo to ve mně snad vše, co mohlo. Musel jsem vypadat jak maniak, kterého těšilo jen zabíjení. No a nejsem? Přišel jsem si mnohem víc živě.
Styx se už dala do vyndavání vnitřností. Přešel jsem k ní, jenže jsem si všimnul, že se naježila, když mě uviděla blízko ní. Že tahá játra? A vytáhla si je. Musel jsem se ušklíbnout. Samozřejmě. Její nejoblíbenjěší. Vždy u nich byla první. Vzpomněl jsem si na naše dětství a naše lovení. No, to mě stejně nezajímalo, protože já šel na srdce. Strčil jsem do srny hlavu a začal tahat vše ven, co Styx ještě nevytáhla. Hlavu, uši, hlavně teda tlamu, jsem měl všechno od krve. Vytáhl jsem si svoje srdce a pustil se dravě do něho. Trochu jsem se oklepal, abych tu krev ze sebe nějak dostal.
Když jsme oba dojedli naše oblíbené orgány, pustily jsme se do zbytku. Do masa. Styx pronesla o tom, že musíme tu kůži vyžrat. S tím jsem neměl tolik problém. Můj žaludek si řekl, že se pro tuhle chvíli roztáhne, protože normálně bych to nesežral. U žraní se mě zeptala, co mám v plánu. Dokousal jsem kousek masa a polkl. ,,Hmmm, není tady náhodou ten Život? Asi bych zkusil za ním zajít. Už tohle mi dalo dost zabrat. Jen jedna blbá srna. Jak se mám vypořádat s nějakým magičem? Pokud říkáš, že ti fakt pomohl a nehledí teda jen na ty svoje egoistické loutky, tak asi... tam zajdu," mluvil jsem zároveň, co jsem o tom přemýšlel. Ukousl jsem si další sousto a podíval se na ni. Hlavou jsem jí naznačil, co hodlá dělat ona. Mohla by mi to tam ukázat. Doufám, že nezmizí. Konečně jsme spolu. Chci aby tam byla a pomohla mi ho když tak zakousnout, kdyby bylo potřeba.

Styx byla prostě úžasná. Její tělo bylo dost vypracované. Mohl jsem si toho všimnout vždycky, jakmile byla v pohybu rychlejším, než je chůze. Viděl jsem ty záhyby a to mě hrozně rozpalovalo. Bylo vidět, že ona je vlčicí, se kterou si není dobré zahrávat. Hlavně jsem miloval ten její vražedný pohled plný chutě zabít.
Zakousla se srně do krku a s tím, jak na ni vyběhla, s tou silou a energií, se taky společně srazily k zemi. Musel jsem zabrzdit, abych se nepletl plus abych nedostal kopytem do žeber. Byl jsem hodně blízko. Jakmile ale Styx měla nadvládu nad jejím tělem, nehodlal jsem jí nechat bojovat s tou srnou samotnou. Netušil jsem jak jí vůbec budu k užitku, protože můj stisk a síla akorát vystačí poslední dobou na chytání po*ělaných zajíců, ale musel jsem něco udělat. Stát tam jak poleno by vůbec, ale vůbec neodpovídalo mé osobnosti. Zkusím, ať už je mi jasný, že výsledek bude mizerný. Udělal jsem trochu obrat, abychom každý byly z jedný strany. Styx jí držela na pod hlavou. Já se rozhodl zakousnout do krku nahoře. Kousnul jsem a začal škubat. Packu jsem dal na její hlavu, která se hýbala všemi směry. Hodlal jsem jí prostě tu kebuly vtlačit do země, ať se jí to líbí nebo ne. Drápy jsem se jí zaryl do oka. Jak s sebou začala zmýtat, trochu mě vykolejila z mého postoje a já hodil zpátečku. Olíznul jsem si horní tesáky. Moje stabilita byla docela v háji a sílu jsem neměl, ale budu to prostě zkoušet dál. Nenechám na to Styx samotnou.
Nečekal jsem ani vteřinu a opět se jí zaryl tesáky do krku a škubal. Neměl jsem dost sílu na to pohnout s jejím tělem, ale škubání mi pomáhalo, aby se mi tesáky zarážely hlouběji. Nešlo to ale lehce, samozřejmě. Srnčí tělo a tloušťka krku bylo úplně něco jiného, než to, co měl třeba zajíc. Ale věřil jsem tomu, že díky mně její život utíká mnohem rychleji. Hlavně, její oko už nebylo okem, ale potůčkem krve a nějaké divné tekutiny. Nádherný to pohled. Stejně hlavu nikdo z nás nežere, tak proč jí nezmordovat?

Dotaz: mám napsat třeba několik černých a pak několik bílých, nebo mám sama vytvořit nějakou zajímavou dvojici?

<< Elypole

Šel jsem celou dobu vedle ní. Panovalo mezi námi ticho, ale bylo mi velice pohodlné. Nepotřeboval jsem s ní mluvit celou dobu. Co bych vlastně taky i říkal? Kecat o kravinách nebyla moje parketa. Já se radši vyžíval ve smysluplnějších konverzacích. Prohodil jsem ocasem a soustředil se na cestu k těm srnám. Díky těm houbičkám jsem si ani neuvědomil změnu počasí. Slunko už bylo přímo nad námi, ale bylo zakryto za mraky, které se sem tam mihly. Foukal mírný vítr, který nám rozčechral srst. Bylo to moc příjemný. Tady to jde fakt z extrému do extrému. Smrtelná zima, pos*aný několikadenní déšť, totální horko. Je fakt vzácný mít nějaký dobrý dny, kdy vlk fakt může žít. Kontroluje Život počasí, nebo je to Smrt? Zastřihl jsem ušima, jak jsem se nořil do myšlenek. Začal jsem si totiž uvědomovat další věc. Byla to už doba, kdy jsem lovil s někým a něco většího, než byl zajíc. Bude to makačka, to rozhodně a fakt jsem doufal, že to nepose*u, proto tím bych akorát Styx ukázal, jaký bídák jsem. Rozhodně nemám kondičku na to, abych ho skolil. Doufám, že se rozhodí role tak, abych je mohl jen uštvat. To by mi rozhdoně šlo lépe. Z myšlenky mě vytrhla Styx, když se zastavila. Asi jí užírala myšlenka o spratcích, jinak by neřekla, co řekla. Přikývl jsem. ,,Sám bych nikomu nepřál zažít věci, které se děli nám, i když... nebudu kecat. Mělo to i svá pozitiva. Každopádně na spratky je fakt ještě čas. Musíme nejdřív najít způsob, jak se dostat pod kůži těm s*áčům, než to tu zamoříme malými vlčožrouty," mrkl jsem na ni a jemně do ní drcnul. Na to Styx úplně přešla do módu "lov". Naznačila mi, ať jdu za ní, jelikož ucítila pach srn, které musely být nedaleko. A já jí následoval. Zastavili jsme a Styx mi řekla, ať nějakou naženu. Ano, ano! Provedu, to se neboj. Ona mi prostě čte myšlenky. Nic jsem neřekl, kývl jsem a vydal se směrem tak, abych ty čubiny obešel a ocitl se za jejich zářivýma bílýma prdelkama.
Došel jsem na místo, odkud jsem měl i docela slušný výhled. Schoval jsem se za křovím, které bylo vedle stromů. Dokonale mě krylo. Alespoň jsem si to myslel. V takových případech ten můj bílý kožich je hodně k ho*nu. Srny vypadaly, že si možná nějakého pohybu všimly. Koukaly se chvíli mým směrem. Já se přikrčil k zemi a ušklíbl se. Koutky jsem měl málem u očí, jak jsem byl potěšen tím výhledem na moje budoucí žrádlo. Ukápla mi slina.
Srny ještě chvíli čuměly, ale pak se daly do jídla. V ten moment, kdy se jejich mozečky rozhodly, že v tom křoví není žádný zabiják, co má chuť na jejich masíčko, jsem vyskočil z křoví. Se zamračeným obličejem, který ale se soustředil na to, abych si vyhlídnul tu nejvhodnější oběť, jsem se nahnal na ně. Jelen totiž nebyl nikde okolo. Debil. Srny byly vyplašené. Rozhodly se běžet jedním směrem, jenže to bylo nalevo od Styx. Kopl jsem se do prdele, odrážel jsem se pořádně od země, abych zvýšil rychlost a natočil se tak, aby utíkaly ke Styx. Doběhl jsem jednu, po které jsem se snažil chňapnout. Blbka se vyděsila a stočila to úplně jinam, což znervóznilo hlavně ty vzadu. Stádo se rozpadlo. Uchechtl jsem se, i když jsem měl co dělat s dechem. Pokusil jsem se o taktiku znova. Přiblížil jsem se z boku k jedné srně, která byla samozřejmě nucena se ode mě vzdálit a holka poslechla. Běžela přímo k šedý skvrně. Ke Styx. Nesu ti jídlo, drahá.

Bylo dost vidět, jak se to na nás podepsalo. Vlastně všechno, ne jen ty houbičky, ale i to, co se stalo předtím. Atmosféra kolem nás se přeci jen trochu změnila. A já si stále nebyl jistý, co se v mém nitru děje, co to je za emoce, zda to jsou emoce. Nedokázal jsem je popsat. Věděl jsem jen, že jakmile jsem kolem ní, chtěl jsem pro ni udělat vše. Zabít všechny kolem, aby už s nikým nebojovala a nemusela mít další úrazy. To ucho mě tak sralo a tu *ubku, která to provedla... nejradši bych ji vyrval srdce z hrdla. A tyhle pocity jsem měl jen s ní, takhle silný. Když jsem kolem sourozenců celkově, třeba kolem Tasy a Apaté, cítím to poodbně, ale ne....takhle. Vlastně kde je Tasa a Apaté? Kde se courají? Doufám, že ještě žijí. Mlaskl jsem si.
,,O to bych se fakt nebál. Ty houbičky byly fakt silný," prohodil jsem, mezitím, co se snažila postavit na nohy. Vlastně... abych pravdu řekl, docela mě mrzelo, že se těch spratků chce zbavit. Vlastně se chce zbavit něčeho, co nemělo šanci ještě vyrůst. Docela bych tu chtěl mít armádu spratky, co požírají další spratky. Ale nehodlal jsem jí to říkat, nebo do toho kecat. Ona byla rozhodnutá a tady na mém názoru prostě nezáleželo. Ani to nebyl tolik můj názor jako spíš náhlý pocit, který zmizí.
Styx se zmínila o srnách a projela čumákem po mém krku. Rozechvěl jsem se a ušklíbl se. Než se stačila odtáhnout, olízl jsem jí ten její neposedný čumák. Tahle blízkost se mi zamlouvá. Prohodil jsem ocasem. ,,To zní jako dobrý nápad. Srnu jsem neměl už docela dlouho," olízl jsem si svoje tesáky. Měl jsem na ně chuť. Alespoň zaženu tu chuť těch zas*aných houbiček.

>> Říční eso

Celkem bodů: 8

6 bodů = 50 květin
2 body = 30 mušličky

Celkem dostanu: 50 květin a 30 mušličky

Skvělá akce, i když jsem měla možnost se pořádně zúčastnit až ke konci. Hrozně se mi tohle líbí. Vlk má mnohem více možností si nahrabat potřebné věci k Životu a Smrti. Co jsem četla úkoly, byly hrozně fajn a za mě rozhodně žádná výtka. Jen mě mrzí, že jsem nemohla být přítomna po celou dobu :/ Každopádně klobouk dolů

Ty houbičky měly účinek docela slušnou řádku hodin. Pobíhal jsem všude kolem, jazyk vypláznutý, protože jsem byl unavený, ale hodlal jsem toho blbečka dostat, ať se klidně moje nohy urvou sami. To smrádě pořád po mě řvalo nějaké nesmysly, dělalo si ze mě srandu, no koho by to nenamíchlo? Do toho jsem viděl všude samé divné skvrny s ušima a očima. Bylo to tak divný, až to vlastně bylo v pořádku. Jenže po nějaké době ty houbičky přestaly mít účinek. Zpomalil jsem, vlastně jsem spíše sebou hodil do trávy a jen ležel. Oddechoval, protože jsem to smrádě nemohl nikdy chytit. Žádný taky nebylo, de*ile. Tak nějak jsem doufal, že by ten vnitřní hlas mohl pro jednou držet hu*u a nechat mě žít. Zastřihl jsem ušima, jako kdybych ho chtěl odehnat z hlavy, ale na nějakou dobu jsem vypnul.

Usnul jsem. Prostě jsem náhodně usnul a když jsem se vzbudil, Slunce už dávno vyšlo a svítilo na mě svými ranními paprskami. Otevřel jsem oči. To běhání všude kolem mě neuvěřitelně vyčerpalo a do toho mi bylo fakt na blití. Rychle jsem se zvednul, otočil se zády ani nevím k čemu a začal blít. ,,Bleeeaaeeaeh," vyšel ze mě podivný zvuk. Bylo to zelený a nechutný. Rozhodně se budu potřebovat napít a tu nechutnou věc spláchnout. Tohle už nikdy v životě. Oklepal jsem se a rozhlédl se. V dáli jsem uviděl vlky. Automaticky se mi naježila srst. Magiči, pomyslel jsem si se zamračením. Hledal jsem rychle Styx, ale ta naštěstí od nich byla daleko. Popoběhl jsem k ní a doufal, že jí houbičky už taky přešly. ,,Pokud ses chtěla zbavit parchantů, tak tohle muselo zaručeně fungovat," pronesl jsem hned, když jsem jí uviděl. Však to bylo, to co říkala. Kvůli tomu si ty houbičky vzala, jen já byl debil a ochutnal to taky. Mlasknul jsem si. Pořád jsem cítil tu hnusnou chuť v hubě. Doufám, že navrhne, abychom odsud vypadli a vrátili se. I když.... neměl by tady nedaleko být ten Život? Možná bych k němu mohl zajít a zkusit, co ten s*áč dělá.

Tím, jak jsem si celou dobu víceméně hleděl jen svého, jsem nevnímal fakt, jak to bere Styx. Byl jsem ovládnut chtíčem a vášní, že jsem netušil, co vlastně všechno musí snášet. Když jsem z ní slezl a pořádně se tak vrátil zpátky ke svým smyslům, všimnul jsem si, jak je celé její tělo napjaté. Ale nejen to. Jak jsem jí podrápal. Doufám, že jsem ji tolik neublížil. V momentě aktu jsem chtěl cítit své drápy zakryté v jejím mase, cítit její krev, protože to patřilo všechno k tomu. My nebyli učení něžnosti. Netušil jsem, zda jsem toho schopen, i když vyjma aktu a zabíjení jsem okolo Styx prostě jako malé vlče, co vyžaduje její pozornost. Alespoň vnitřně se tak cítím. Na venek nejsem tolik ten, co inicuje jakoukoli blízkost. Že by v tom strach? Strach z odmítnutí? Od Styx bych to nesnesl. Proto ona inicuje víceméně vše, co se mezi námi děje.
Z myšlenek mě vytrhl opět ona, když se o mě opřela a já cítil, jak se celé její tělo třese. Mohla na okamžik v mém pohledu vidět starost. Je to kvůli té slasti, co prožila a nebo jak byly její svaly napnuté a já ji poškodil na více místech? Ale ten lesk nevydržel dlouho. Mohla si ho všimnout, ale také nemusela. Já se pak soustředil na její blízkost a slova. Co jsem způsobil a zda jsem jí něco udělal mně nezajímalo. Ne v ohledu ublížení, avšak pokud se jednalo o rozšíření rodiny a slast, to jsem jí hodlal věnovat scou pozornost.
Jak byla takhle vedle mě, začala mě opět lízat spodní čelist. Dal jsem hlavu víc nahoru a ušklíbl se. ,, Jsem rád, že jsem ti udělal dobře," řekl jsem ještě s hlasem zastřeným chtíčem. Jakmile skončila, olízl jsem jí tvář a tou svou se otřel o tu její. V tom mi řekla, že by si dala další kolo a já bych souhlasil, jenže její tělo se až moc traslo na to, aby to mohla vydržet. Zejména její zadní nohy. Z hrdla se mi vydralo slastné zavrčení. ,, Líbíš se mi, když se takhle... Třeseš," a to byl fakt. Vypadala mnohem více atraktivnější než kdykoli předtím. Možná to je tím, že je kolem mě dobrovolně zranitelná a nebo, že jsem před chvílí si u ní potvrdil dominanci. Ve chvíli, kdy řekla, že jsem ji zničil, uchechtl jsem se a významně ušklíbl. Tohle mi dost honilo ego. Ale přeci jen jsem očkem zabloudil ke škrábancům. Natáhl jsem se k ní a pravý bok, který měla natočený ke mně, jí olízl. Tu ránu, co jsem způsobil. Neříkal jsem nic. Ač jsem ji zničil, ona ale vyhrála mě. Získala si mě způsobem, který ani jeden a ani druhý nemůžeme ignorovat. Spojili jsme se a byli jsme teď svoji.
Pak se však rozhodla jít někam dál a já ji následoval. Byl jsem zvědav, co mi hodlá ukázat. Srovnal jsem krok s ní. Byl jsem tak blízko, že kdyby potřebovala, mohla se opřít, kdyby jí chození dělalo problémy.

>> Elypole

Její reakce mi byla dostatečnou odpovědí, abych mohl pokračovat dál. Uprimne by mě více zarazilo, kdyby odmítla a reagovala by odpudivě. Nejen z toho důvodu, že často měla narážky, které se daly číst takhle náruživě, ale i z toho důvodu, že to bylo v naší smečce běžné, že se sourozenci milovali. Vlastně jsem nevěděl, že by to bylo něco zakázaného, něco nemorálního. Apaté a Khar'ji byli spolu, tak proč my bychom nemohli, že?
Když vyslovila ta slova a kousla mě do krku, začal ve mně hořet jiný plamen. Ne ten plný vzteku a nenávisti, ale touhy a chtíče. Její stisk byl silný a zanechala mi nějaké škrábance. Cítil jsem, jak mi tečou malé pramínky krve a to mě ještě více dohánělo k šílenství. Možná moje záliba v bojích bude mít i co dočínění s tímhle. A já nehodlal být nějak extra něžný na Styx, ani jsem to neznal.
Sama se mi nastavila. Hrdelně jsem zavrčel, ale ona dokázala poznat, že tohle je jiné vrčení. Tohle je vrčení, které jí oznámilo, že si ji vezmu. A to tvrdě. Když jsem se dostal za ní, cestou jsem se jí otřel o bok, aby měla nějaký náznak něhy, pokud se to tomu dalo vůbec tak nazývat. Ovšem jakmile jsem se ocitl za ní s jejím ocasem na straně, skočil jsem na ní.

<< Řeka Tenebrae

U druhé řeky jsem jí už vážně doběhl. Styx samozřejmě nadšená nebyla, ale popravdě. Já fakt měl jen štěstí, ona by jasně vyhrála. Byla lepší, rychlejší a silnější. Byla dokonalá. Ale osud tomu chtěl, aby zakopla a já ji doběhl. Oba dva jsme se stali těly, která lapají po dechu. Hrudníky se nám nadouvaly, jako kdyby fakt šlo o život. Ušklíbl jsem se. Styx se podvolila a uznala svojí porážku. I přes to, že naše síly byly nevyrovnané a já měl jen fakt blbé štěstí, stejně jsem si to chtěl vychutnat. Naznačila něco o odměně. Popravdě jsem moc netušil, co bych si měl přát, ale ona mě nenechala přemýšlet dlouho. Spíše mi vnukla nápad. Přišla ke mně, narušila mi můj osobní prostor, ale vůbec mi to nevadilo. Naopak. Chtěl jsem víc. Olízla mi spodní čelist a podívala se na mě takovým způsobem, že mi srdce vynechalo úder. A hned na to se v mém těle odehrál orchestr. Nebyl jsem schopen myslet, přemýšlet. Ušklíbl jsem se a podíval se na ní s leskem v očích. S leskem chtíče. ,, A co kdybych za odměnu měl tebe?" řekl jsem a olízl si horní část zubů. Udělal jsem několik kroků dopředu k ní tak, aby couvala. Čelo jsem dal na to její a díval se tak na ní. Začal zrychleně dýchat. Odtáhl jsem se a kousl jsem jí do ucha, zatáhl, ale ne nijak bolestivě. ,,Co říkáš? "zeptal jsem se jí dychtivě. Moc jsem jí chtěl. Nevěděl jsem, kde se to ve mně vzalo, ale strašně moc jsem ji potřeboval cítit všude. Vědět, že je jen moje, že jí vlastním, I když... Ona byla svobodná, mohla si dělat co chtěla, ale já jí chtěl alespoň na chvíli vlastnit. nebo aby ona vlastnila mně. Prohlásila mě za jejího. Ta myšlenka mě spalovala.

Styx byla velice chápavá a já jsem byl moc rád, že to tak bere, protože jsem nechtěl být proti ní, ač mám názor jakýkoli. Nechtěl jsem nás stavět na špatnou stranu, což se naštěstí nestalo. Když začala mluvit o tom, jak si mě představuje, začal jsem se tak vidět taky. Ušklíbl jsem se. Chodící hrozba magičů. To se mi líbí. ,,Jakmile zesílím, uslyšíš o mně všude," řekl jsem tajemně a nahánějíc hrůzu, i když jí to vylekat samozřejmě nemohlo. Být silnější, lepší...tohle udělat lze jen, když budu moc mít nadvlčí sílu díky Životovi. Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, jakým způsobem ji získám. Hnusilo se mi to, ale budu muset alespoň tohle udělat.
Jako kdyby moje myšlenky vyslyšela, začala mě ujišťovat, že ona zesílila, ale nic v sobě necítí. Žádnou magii. A hlavně...prý ublížila už tolika vlkům, chtěl jsem to samé. Ublížit, ublížit, ublížit. Byl jsem schopen alespoň tohle podstoupit. Ale stále jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem k tomuhle přistoupil a že měním názor. Už bylo na čase. Styx je mnohem chytřejí než ty a dokáže lépe taktizovat a vidět věci jak jsou. Jen ty máš jednu myšlenku, jeden cíl a jdeš za ním způsobem, který nefunguje. Ona na to přišla, jen ty jsi na to moc tupej. Zatřepal jsem hlavou. Zase ten můj hlas, co mi kecal do věcí. Ale... měl pravdu.
Styx si užívala mé blízkosti a já té její. Atmosféra prostě nabrala jiné obrátky. Vnímal jsem to a byl jsem nadšený, ale nedokázal jsem identifikovat, co se vlastně tady děje. Byl jsem každopádně šťastný, zda se to tak dalo nazvat. Otřela se o mě, když říkala další věci. Skoro jsem nebyl schopen vnímat, ale pochytil jsem, co říká a já jen kývl, omámen její blízkostí. Chtěl jsem víc. Spalovala mě, dráždila mě a probouzela ve mně něco, co jsem ještě nikdy nezažil a nerozumněl tomu. V tom se ale odtáhla a hravě mi řekla, ať si jí chytím. To se neboj, pomyslel jsem si, i když jsem věděl, že je mnohem rychlejší a jen tak jí nedohoním. Ale je to Styx, a tu si prostě chytím. ,,Na tu odměnu se nemohu dočkat," řekl jsem s úšklebkem a rozeběhl se za ní.

>> Náhorní plošina