Gallirea - Příspěvky uživatele

Nakrčil jsem čumák a ukázal tesáky. Štvalo mě, jak si myslel, že má navrh, že je něco víc než já. Jsem rodina, do p*dele a v něčem jsme vyrůstali. To odejde ze smečky a najednou má jiný myšlení? De*ílek si hraje na něco, co není. ,,Nevím jak ty, ale ve mě se vařil vztek a chuť zabíjet po tom, co mi zabili bratra," prohodil jsem k němu tónem, jako kdyby snad zapomněl, co se v minulosti dělo. Přišlo mi, že z nás dvou jsem jediný, koho to s*alo, koho to tak namíchlo, že měl chuť vyrvat srdce všem okolo. Ne z nás dvou, ale z nás všech, co jsme tady byli. Všichni jako kdyby najednou sežrali veškerou znalost světa, přišli na to, jak na tyhle s*áče vyzrát a ze mě dělali naprostýho idiota. Já si s*át na hlavu už nebudu, fakt mě to už štvalo. Uznal jsem Styx, že jen tak útočit na magiče nic nezmění, protože jsme momentálně v jiný situaci, než jsme byli. Tak jsme MUSELI, ale tady je to jiný a chce to jinou strategii. Styx jsem dal za pravdu, i když budu muset najít jiný způsob, než jaký zvolila ona, jelikož nějaký kamarádíčkování se s magiči, na to fakt nemám žaludek. A Rigel vypadá, že jde ve šlépějích Styx, i když jiným způsobem. Každopádně mi ale stejně přišlo, že jsem jediný, kdo v sobě má nenávist, kdo má zlost, co dělali, že zabili bratra, rodiče, smečku, že nás nechali hladovět. Neříkám, že my byli dokonalý, ale z větší části za to mohli magiči.
Fakt, že řekl, že bude chtít zabíjet vlčice mě potěšil a já se ušklíbl, ale musel jsem ho upoornit. ,,Měj v hlavě, že tyhle s*ině neumřou, ale můžeš je mučit," dodal jsem.
Pak se stala věc, která se stala. Nevím, jak jsem přesně byl ovlivněn, ale rozhodně to bylo něco, co řekl, že způsobilo, že jsem se choval, jak jsem se choval. Pro Rigela to byla samořejmě velká p*del a mohl se udusit smíchy. Srazil mě na zem, takže jsem narazil do zad. Na rozdíl od něho jsem kolem páteře neměl tolik svaly, takže jsem narazil do kostry poměrně tvrdě, což i způsobil fakt, že jsem procitl. ,,Co si to ku*va...?" chtěl jsem na něho začít řvát, rvát se. Zavrčel jsem tak hluboce, že jsem měl pocit, že to zatřáslo celým lesem okolo tohohle ostrova. Jenže než jsem cokoli stačil udělat, říct či provést, Rigel zase něco řekl, co způsobilo, že jsem se uklidnil, tesáky zase schoval a čumák už neměl tak nakrčený. Vyhrabal jsem se na nohy a oklepal jsem se. To nasrání jsem už tak necítil, ale stále jsem si o tom myslel své. Než jsem se stačil zepta, co to bylo, sám mi to vysvětlil. Je mi jedn, že to není "magie", už takhle dělá něco jiného, co je proti pravidlům. Rigel se měnil a to rychle a vůbec se mi to nelíbilo. Měl jsem chuť to z něho všechno vytřískat. Ale co jsem mohl dělat? Část mě byla velice zklamaná, nasraná a Rigela začínala nesnášet, ale ta druhá pořád křičela, že je to bratr a nespadne mei magiče. Zatím jeho hlava pořád přemýšlela stejně, pořád měl v plánu ty magiče nějak zničit. Prostě Styx a Rigel na to jsou totálně jinak než bych kdy šel já. Musím si neustále ale připomínat, že do magie nespadnout a nepodněcovat je. Jakmile však do magie spadnou... končí u mě a já samozřejmě hned končím u nich, protože se pak sanou egoistickými jako všichni kolem. Už takhle si Rigel o sobě myslel bůhvíco a házel mi to před čumák neustále. Díval se povýšeně. ,,Dělej si s nimi co chceš. Pokud máš tyhle plány, s*át se ti tam nebudu. Nemám v plánu se s tebou rvát jen abych ti dopomohl ve tvé "andělské image"," prohodil jsem a ignoroval fakt, že mě bouchl svým ocasem. Pak ale nějak obrátil a říkal, jak zabije toho, co mě zdevastoval. Což bylo od něho pozorné v jistým slova smyslu, ale zároveň jsem prostě nechtěl, aby to udělal. ,,Už jsem si ho načal, tak ho taky dodělám. Bude z něho chodící zombík," prohodil jsem s úšklebkem. ,,Najdi si nějakou svou oběť na vyřádění se," dodal jsem se zábleskem v očích, který jasně říkal na-něho-mi-nesáhneš.

Děkuji za akci a moc se těším na výrobu kartiček. Zajímalo by mě, jak to všechno dopadlo :D
Jinak prosím o drahokamy, děkuji

Po mém dlouhém monologu jsem čekal, že se Rigel nějak dlouze vyjádří ke všemu, co jsem řekl, ale následovaly jen krátké odpovědy, přikývnutí a to vlastně bylo všechno. Teda alespoň ze začátku, pak už se naštěstí nějak rozmluvil. Nevím, co jsem očekával. Neskrývanou radost, že mě vidí? Trochu více pochopení? Netušil jsem, co za emoce teď v sobě mám a proč se cítím tak divně, ale nehodlal jsem to řešit nebo tomu dávat nějakou váhu. Zastřihl jsem ušima.
Když si do mě rýpnul s tím, že jsem se rval bez důvodně, nenechalo mě to bejt chladným. ,,Rigeli, důvodů jsem měl hned několik, ale tím hlavním byl fakt, že jsou to všichni pos*aní magiči," řekl jsem, jako by to mělo být jasné jak facka, ale bylo mi jasný, že se můj bratříček bude ohánět s tím, že jsem měl počkat a nešířit tu "strach" a pověst. Bylo mi to fakt u p*dele. Chápal jsem jejich možné strategické kroky, ale ti s*áči tam u nás něco takového taky neřešili, tak proč bych to měl řešit tady? Okay, já jsem ožná podle nich ze začátku dělal blbý věci, ale do háje já se kolem magičů nebudu chovat jako nějaký andílek. já je prostě potřebuji vymazat z povrchu zemského. Prohodil jsem ocasem a podíval se na bratra. Fakt vypadal jinak, každopádně stále měl v sobě ten lesk. Ten lesk, který byl specifický jen pro nás. A jeho smích tomu dodával ten efekt. Já se jen ušklíbl a sedl si na prdel. Vypadalo to, že tohle bude ještě na dlouho a já prostě nehodlal stát. Začalo mě však škrábat za uchem, a když jsem se nátáhl za tlapkou, abych se zadní nohou poškrábal, okem jsem si všimnul té zatažené oblohy. Tohle se mi poslední dobou stávalo až neuvěřitelně často. Neuvědomoval jsem si čas, nezaregistroval jsem pořádně, když den končil. Taky jsem vnímal pokles teploty a vítr, který se kolem nás proháněl a nádech toho, že bude pravděpodobně pršet. Doufám, že to nebudou ty mega deště, které jsem zažil. To by mě teda hodně nas*alo. Dal jsem nohu dolů a čumákem směřoval nahoru k obloze. Ten vzduch před deštěm byl strašně skvělý. Dobře se dýchal.
Jenže v tom jsem ucítil další pach a to byla Styx. Otočil jsem se tím směrem. Oznámila, že jde lovit a prostě zmizela. Ani se nezastavila, ani za náma nedošla. Jako kdyby se najednou Rigel stal vzduchem. Koutkem oka jsem zaznamenal pohyb a hlavně uslyšel zavrčení. Rigel vyšel směrem za ní a z úst vypustil docela velkou salvu nadávek. Vůbec jsem se mu nedivil. Tohle mě namíchlo taky. Co se s ní jako dop*dele děje? Ženským jsem vůbec nerozuměl, ale ona byla moje sestra. Rigel udělal kolečko a vrátil se. Byl hodně nas*aný, to jsem mohl vidět. ,,Chová se nějak divně. Asi má krámy, nebo fakt nevím," odpověděl jsem mu, i když ani mou odpověď slyšet nechtěl nebo nemusel.
A pak už se konečně rozmluvil. Protočil jsem oči nad jeho neustálým fňukáním, že to měl kvůli nám těžký, když mi si tu už vybudovali pověst. Ale co mě šokovalo, byla jeho informace o tom, že je ve smečce. Ve smečce té fúrie. Při vyslovení jejího jména se mi vybavil incident na té louce. Měla nějaké blbé kecy a hlavně ničeho nic zmizela. ,,Děláš si p*del? Přidal ses do smečky a ještě ke všemu týhle bl*ky?" zavrčel jsem si sám pro sebe. S*alo mě to, že tohle Rigel udělal, ač jsem chápal proč a jaká je jeho strategie. Ostatně tohle by udělala i Styx, ale u ní jsem se mnohem víc bál, že spadne na stranu magie. U Rigela tolik ne. nbeo ne tím způsobem, že by se stal sám magičem a oblíbil si jí natolik, že by magiče začal přijímat jako své vlastní. U něho mi bylo mnohem víc jasný, že tady asi bude mnohem radši přistupovat na stranu magie - bojovat proti nim jejich vlastní zbraní. Neuvěřitelně se mi to příčilo, ale zastavit jsem je nemohl. Moje kecy nezabraly ani na Styx, natož na Rigela. Ten by mě stejně nevyslyšel. Prohodil jsem ocasem a odvrátil zrak. Fakt mě to sralo. Jenže pak ještě tomu všemu dodal třešničku. Otočil jsem se se zamračením. ,,Takže mi chceš říct, že jen pro to tvé divadélko, že jsi na jejich straně, se budeme muset rvát? Dělás si už fakt prdel? Ne, že by mi to nevadilo. Jako malý jsme se rvali pořád, ale tohle hrát s tebou nebudu," zavrčel jsem a vstal jsem, protože mě to tak namíchlo. My dva se rvali dost. Sice jsem se sestrami bojoval taky, ale přeci jen my bratři jsme si chtěli dokazovat tu sílu. Tohle ale bylo naprosto jiné. Fakt mě to namíchlo. Ať si jim nakecá co chce, ale žádný divadlo s ním hrát nebudu, jen aby si udělal dobrý obrázek u pos*aných magičů. ,,S tímhle prostě nesouhlasím. A je mi jedno, cos jim nakecal, co všechno si musel "udělat pro to, abys měl dobrou pověst," řekl jsem s ironickým tónem. ,,Ale v tomhle participovat nebudu!" řekl jsem rázně.
Téma odvedl k tomu, že se vlastně smečky mezi sebou nemusí a to mě zaujalo. To bychom mohli pomoci rozdmýchat vztahy ještě víc. To by se mi líbilo. Ať se pozabíjí mezi sebou. Ušklíbl jsem se. Můj úšklebek bych velký, protože jsem si v hlavě představoval, jak se pozabíjí mezi sebou. Ušetřilo by nám to práci a možná i sebralo tu srandu, ale sledovat je z dálky by bylo taky fajn. Bl*ečci. Zalesklo se mi v očích. ,Oh, takže hodláš pomoci rozdmýchat vztahy. To by s mi líbilo," řekl jsem tišeji, abych dodal na atmosféře.
V tom Rigel něco vyslovil. Chtěl jsem nad tím pozvednout obočí a smát se, ale nemohl jsem. V momentě, kdy to dořekl jsem cítil v sobě rozpálení. Rigel mi najednou přišel velice přitažlivý, sexy a měl jsem chuť po něm skočit. Podíval jsem se na něho jako na lákavé masíčko a udělal jsem pár kroků k němu. Nebyl ode mě daleko, byli jsme skoro vedle sebe, ale přeci jen jsem se musel otočit. Prošel jsem kolem něco, přičemž jsem nezapomněl prohodit ocasem pod jeho tlamou. Udělal jsem kolečko a jakmile jsem se přiblížil k jeho hlavě, zezadu jsem mu chňapnul po uchu a zatahal. Silně, ale zároveň jemně. Prokousnout uši jsem mu nemohl, ale chtěl jsem, aby ho to rozpumpovalo, aby se cítil taky tak nažhaveně. Pustil jsem ho během chviličky a otřel se o jeho tvář, přičemž jsem nezapomněl mu olíznout spodek čelisti.

//nevím, zda jsem zareagovala adekvátně k tvé vlastnosti. norox poté procitne a bude si pamatovat, co se stalo s tím že, nedokázal ovládat své pohyby, nebo má absolutně vygumovaný mozek?

Jak se dalo čekat, jeho maska trvďase pookřála. Přeci jen jsme byli sourozenci, jediný bratři, protože ten třetí... Radši jsem na to nemyslel. Bylo ale fajn slyšet, že ani on jinak neměnil na svém myšlení. Můj největší strach doposud bylo, aby se Styx nenechala naočkovat těmi bl*ečky, ale z Rigela jsem měl ten podobný pocit. Přišlo mi, že z nás bratrů měl k myšlení, jaké má Styx, nejblíže. ,,Už aby bylo na čase," řekl jsem s tichým zavrčeným a leskem v oku. V krvi se mi rozhýbal opět adrenalin jen jak to zmínil. Měl jsem chuť k tomu dosáhnout teď hned a tady, ale já věděl, že jsou tu různé překážky, které mi v tom brání a já je hodlal konečně respektovat a nebýt de*il, který se bezhlavě řítí do náruče Smrti. I když ta by mě viděla určitě ráda. Ušklíbl jsem se.
Rigel mi odpověděl, že se má až moc dobře, že nevím jak. Bylo to velice ukliďňující slyšet, že se jednomu ze sourozenců daří tak dobře. ,,Pověz, cos zatím tady zažil?" dychtil po vyprávění, dychtil potom, jak obelstil magiče, jak se s nimi porval a třeba jim urval končetinu. To by totiž bylo moc fajn. Na to si ale sedl a řekl, že jí nehodlá vyrušit, což jsem ani nechtěl. Styx potřebovala prostor, potřebovala se z toho všeho vyspat a dostat. Hlavně Rigel rozhodně chvíli počká a nikam nezdrhne. Kam by šel? Má tu nás a vidíme se po dlouhé době. Zastřihl jsem uchem, které bylo to pokousané. ,,Nemá jedno ucho a je poškrábaná. Občas má i větší jizvu, ale myslím si, že se "zjevem" jsem na tom hůře já, což mi ale nikterak nevadí," dodal jsem, jelikož můj vzhled alespoň bude mnohem více ztotožňovat jméno, které hodlám po Galli mít. Nahánět hrůzu potřebuji nejen svým jménem, ale i zjevem. A je mi u zadnice, zda si z toho někdo bude dělat p*del.
Rigel měl pak otázky. Jeho poslední otázka zněla vyčítavě. Protočil jsem oči a zahleděl se na řeku přesně jako to udělal on. Ano, je sice pravda, že jsme si rozšířili své jméno a tudíž jsme teď trnem oku snad všem okolo nás a bude těžké jen tak zaútočit, ale jen ať o nás ví. I když tiché nebezpečí by bylo mnohem smrtelnější. Ozval se mi zase ten podivný hlas v hlavě. Prohodil jsem ocasem. ,,Ze začátku jo. Po tom incidentu v našem lese jsem měl chuť zabíjet. Někteří mému hněvu neušli a porval jsem se s nimi. Jednomu jsem vyškrábal oko, dalšímu způsobil zranění na zadku," uchechtnul jsem se při vzpomínce. ,,A měl v plánu jim krást vlčata. Jedno jsem měl málem v hrsti," zasmutnil jsem, když jsem si vzpomněl na bílého smrada, kterého zachránil blicí budižkničemu. ,,Ale určité věci nám brání v tom plenit smečky. Fakt, že jsou to pos*aní magiči a prostě navrh budou mít pořád. Tihle mají ke všemu naprosto jiné magie. Dokážou zmizet, způsobit otravu a jiný věci. Je to hnus, ale taky to, že ti zm*di prostě nemohou umřít, jelikož jejich milovaný narcistický Živůtek je přivede zpátky. Štve mě to, že tady mají mnohem větší privilegia," dodal jsem se zavrčením a pohledem do dálky. Měli tu neuvěřitelné výhody a to mě fakt vytáčelo do neuvěřitelných obrátek. Musel jsem se uklidnit a tak jsem se zhluboka nadechl. ,,Magie je tu přítomná všude. Měl jsem tu čest ji pocítit i jen tak, aniž by kolem byl jakýkoli magič. Ale má to i své výhody. Máme tu své útočiště, konstantně na nás nikdo neútočí a zvěře je tu taky dost, i když tu zima byla krutá a dlouhá, něco přežilo. Styx chodí okolo, zjišťuje o smečkách, snaží se s těmi bl*ečky sblížit a vytáhnout z nich informace nebo se infiltrovat někam a zničí je tak zevnitř. Šli jsme spolu k Životu, aby nás udělal silnější a konečně se mohli bránit, protože tady je až moc nabušených egoistických ma*orů. Takže zatím náš nějaký plán je takový, že Styx si bude pokračovat ve svém plánu ničit smečky zevnitř, já asi budu chodit kolem a zjišťovat informace. Ještě nevím, jak to udělám, protože s těma s*ačkama se mi fakt mluvit nechce. Nejradši bych jim urval všem jazyk, urval končetiny a vyškrábal oči, ale nechci ničit možnou společnou strategii nás všech, pokud by nějaká byla," otočil jsem se na něho s pozvyženým obočím, zda mi na to něco řekne. Zda mi sdělí jeho strategii, jak na tyhle magiče vyzrát. Slyšet dva názory od svých sourozenců by mi snad mohlo pomoci, ale překopat moje pocity ohledně interakce s magičema se jim pravděpodobně nepodaří. Já je nechci ani cítit. Protáhnul jsem se. Potřeboval jsem si prokřupat tělo. Ani jsem si neuvědomil, jak jsem ztuhlý a tak. Zavřel jsem oko a soustředil se na páteř, aby mi křupla. No moc to nešlo, ale přeci jen se podařilo. Kolem mě se ale náhle udělalo moc teplo. Nebylo to počasím, to rozhodně ne, jelikož to teplo se drželo kolem mého těla a dotýkalo se jemně Rigela. Vytřeštil jsem oko a podíval se všude kolem. Rychle. Tohle už je poněkolikáté, co se mi tohle stalo. Zavrčel jsem. ,,Vidíš, tohle se mi prostě děje. Neskutečně mi to leze na nervy."

Zíral jsem do toho stromu dlouho, teda spíše na to, co jsem tlapou způsobil. Pozvedl jsem jedno obočí a fakt z toho byl trochu zmaten, potěšen a naštván zároveň. Věděl jsem, že síly, které mám, nejsou díky tomu, že bych se já zlepšil. Ale protože nějakej idio*ský Bůh mě vylepšil. Zakroutil jsem hlavou a už to radši neřešil. Otočil jsem se, a jak jsem udělal ten manévr, upadla mi kožešina na zem. Protočil jsem okem. Úplně jsem zapomněl na to, že jí mám pořád na sobě. Se na okamžik stala mým tělem. Nechal jsem jí na zemi a nehodlal s ní cokoli řešit. Hlavně za Styx jsem nehodlal lézt, protože potřebovala svůj prostor a já svůj taky. Utřídit si myšlenky. Možná jsem na ni byl hrubý, ale tak co po mě jinak chce? Dokonalost fakt nenajde. A hlavně nechápu, co jí tak rozhodilo. Že by to slovo? Začal jsem přemýtat, kdy se začala chovat jinak. Bylo to po tom, co jsem se ironicky začal smát tomu, že mi Život nakukal, že údajně cítím takový pocity. Možná...Ale ne. Nebudu si jeho kecma žrát mozek. Znova jsem zakroutil hlavou. Měl jsem přitom zavřené oko, jako bych se snažil tím stisknutím víček vypudit jeho myšlenky z hlavy. Ne, nebudeš mi ovlivňovat moje myšlení. V tom jsem ale uslyšel hlas. Známý, hluboký. Okamžitě jsem zvedl hlavu a podíval se na svého bratra svým jedním okem. Rigel se však nade mnou naparoval. Ano, vypadal mnohem mohutněji a silněji, ale to bylo hlavně z toho důvodu, že nevyhladnul a nezhubnul tolik, jako já. Já i přes nově nabytou sílu a potenciální svaly pod mou kůži jsem však stále vypadal, jako vlk s anorexií. Ale tyhle myšlenky jsem zahodil rychle za hlavu. Mám tu bratra! Posledního člena rodiny.
Můj ksicht se proměnil do úšklebku a v mém oku nebezpečně zajiskřilo. ,,Za to ty se tu přímíš jak nějaký pán světa," neodpustil jsem si poznámku na fakt, že ke mně přistoupil a snažil se koukat z vrchu. Já sklonil hlavu a drcnul jsem mu do plece. Pak jsem se hned narovnal. ,,Jsem rád, že jsi tu, bratře. Mám za to, že už jsi poznal místní zákoutí, že?" pozvedl jsem obočí a významně se na něho koukl. Byl jsem zvědav zda už byl schopen tady napáchat nějaké škody nebo ne. Už jen podle toho jak vypadal by mohl. Nevzpomínám si, že by kdy byl takhle silný, vypracovaný a mohutný. Možná taky smrt? ,,Jo, a Styx spí v úkrytu, co jsem vyhrabal spolu s ní," prohodil jsem radši napřed, kdyby měl otázky ohledně ní.

<< Řeka na M sever

Po tom mém dlouhém vyprávění jsem si všiml, že se Styx na to tolik netváří. Popravdě mě to překvapilo. Myslel jsem si, že bude naopak ráda, že dělám pro ni takové pokroky, že se hodlám měnit, že hodlám podstoupit věci, které bych neudělal. Štvalo mě to, že její reakce prostě byla, jako kdybych se na ní upínal, jako kdybych jí chtěl lézt za prdelí. Protočil jsem okem. Docela mě to naštvalo. To si jako co o mě teď myslí? Že mě bude vykrmovat, starat se o mě a učit mě všemu? Tak mohu za to, že ona přišla s nápadem, který je totálně mimo moje myšlení a tedy se potřebuji naučit novým věcem, protože uznávám, že moje způsoby tady bohužel neplatí? Ku*va, co jí přelétlo přes hlavu. Zakroutil jsem hlavou a prohodil ocasem. ,,Hele, já nehodlám být za tvou prdelí každý den, každou chvíli. Je evidentní, že ty to tady zvládáš mnohem lépe. Pokud sis nevšimla, snažím se přizpůsobit situaci, která se mi příčí a chci se přiučit, co je na tom ku*va tak špatného? Že bych jednou byl s tebou při interakci s těmi s*áči? Nemusíš se cítit, že se o mě staráš. Myslel jsem si, že prostě mi to ukážeš a já si pak najdu způsob, jak ty de*ily ničit," pronesl jsem jen. Ona se pak zastavila a řekla mi, že stačí vlastně neříkat vše a celou pravdu. Pokýval jsem hlavou, ale bylo mi divný, že tohle by byl jediný způsob. Měla jich několik, ale asi jich bylo tolik, co by se mi nezamlouvali, že radši mlčela. Nehodlal jsem to řešit dál. Evidentně byla unavená, přešlá a co já vím. Něco jí pravděpodobně sralo, protože mi přišla z ničeho nic odtažitá. Řekl jsem snad něco? Uniklo mi něco? Neměl jsem však náladu to řešit, rýpat se v tom. Nechal jsem jí bejt. ,,Odpočiň si, já budu tady nahoře ještě na vzduchu," řekl jsem. Chtěl jsem jí dát prostor, aby se necítila, že mě má za prdelí pořád, pokud bylo to, co jí s*alo.
Jakmile zalezla, nakrčil jsem nos a naštvaně si hrábl do hlíny. Zvedly se mi pysky a já si sám pro sebe tiše zavrčel. Nerozuměl jsem tomu, ničemu. Vše se dělo nějak rychle. Moje změny v přemýšlení, jak na magiče, Styx, pos*anej Život. Byl jsem blízko nějakého stromu a nasraně jsem do něho udeřil packou. Kůra se odloupla a já udělal velkou rýhu a to s nepoužitím tolik síly. Udělal jsem dva kroky zpátky a podíval se na to. Cítil jsem ve svém těle změnu, jako kdyby mi v něm začala kolovat nová síla. Podíval jsem se na sebe. Velké změny vidět nebyly. Stále jsem byl vysoký, hubený. Vlk by prostě nečekal ode mě takovou sílu. Žasl jsem nad tím. To znamená, že mi dal tuhle sílu Život? To je neuvěřitelný. Že vlk něco takového může umět. Můj hrudník se rychle nadouval. Zrychleně jsem dýchal uvědoměním si, že jsem jinačí díky pos*anému bohovi. Byl to divný pocit a nevěděl jsem, jak si to přebrat.

<< Středozemka

Styx vypadala zaujatě a pobaveně zároveň. Byla by radši, kdybych svou myšlenku rozvinul, což jsem taky hodlal udělat. ,,Přemýšlel jsem a jo, světe div se, já to zvládám taky," uchechtnul jsem se sám pro sebe ironicky. Docela mě to i překvapovalo, jak jsem zvládal vést sám se sebou dialogy, kdy mi odpovídal i ten divný druhý hlas, se kterým jsem se neztotožňoval, ale dokázal se mi pořádně vpít pod kůži. ,,Bavili jsme se o tom a ty víš, že prostě já mám problém s přetvářkou. Nesnáším lži, nesnáším tyhle věci, protože já jdu a narovinu věci řeknu, provedu. Jenže jsem usoudil, že se potřebuji lépe adaptovat a přizpůsobit se novým věcem. Stále s tím nesouhlasím, ale věřím, že když tam budeme my dva, dokážu se lépe udržet na uzdě. Přeci jen podle našeho plánu je vlastně chceme rozervat zevnitř" usklíbl jsem se a olízl si horní tesáky. V oku se mi nebezpečně zalesklo. ,,Stále s těmi s*áči nechci mít nic společného, ale třeba tomu přijdu na kloub. A je mi u p*dele, zda se už v zemi roznesli nějaké zprávy. Je tu vlků jak nas*áno a ne každý to ví. A i kdyby, alespoň si vyzkouším mé nové nabyté síly a vyškrábu jim oči," sám pro sebe jsem si kývnul. Způsobit bolest jim vlastně mohu, dokud to není smrtelné. Takže prostě se moje taktika musí změnit na mučení a způsobení nekonečné bolesti. Jako třeba tomu dvojbarevnému s*áči.

>> Bobří ostrov

<< Narrské kopce (Tenebrae)

Následoval jsem Styx. Naštěstí se tolik nevyptávala, ani jsem nechtěl. Popravdě setkání s Životem bylo zatím to nejhorším, co se mi tu stalo. Kéž bych za tím nikdy nešel, ušetřil bych si tak jeho keců. Odfrknul jsem si v realitě. Styx se však nad něčím zarazila. Pokýval jsem. ,,Jo, copak bych já někdy něco takového dokázal cítit, pokud myslí něco, co měli Apaté a Khar'ji? Já? To těžko. Hlavně už mám tebe, Tasu, Apaté a někde se snad potuluje i Rigel, takže toho taky, docela," zapřemýšlel jsem. Byl to můj bratr, ač jsme se prostě dráždili, předháněli a rvali. Ušklíbl jsem se. Vlastně mi docela chybělo mít tady toho parťáka. ,,To, že ale Život řekl, že mi záleží na rodině a udělal bych pro sourozence cokoli, s tím se vůbec nepletl. Ale prostě lásku? Kde bych na to vzal čas v téhle "magické době"?" řekl jsem, jako by to byla jasná věc. Apaté si to s Khar'jim nemohli taky vybrat v lepší dobu, bylo to na nic. Proč hledat lásku, hlavně teda jak ji najít je taky otázka, ale proč ji hledat v době, kdy se všechno bortí? Nejdřív je důležitý nastolit všude klid, mít možnost něco takového mít a cítit plně. Jestli vůbec někdy budu moci. ,,Ale jak říkám. Život ti jen prostě leze do hlavy," pokrčil jsem rameny.
Pak ale Styx položila otázku. Zamyslel jsem se. ,,Asi bychom potom mohli vyzkoušet své nově nabyté síly? Potřebuji mít už nějakou akci, když už mohu konečně...útočit. Ale, nevím, zda by mě uspokojilo někoho jen zřídit. Možná...bys mě mohla naučit, jak na magiče? Ukázat, jak se s nimi chováš v praxi," mrkl jsem na ni.

>> řeka Mahtaë

Nemusel jsem čekat dlouho a už jsem viděl ze shora Styx, jak se kutálí dolů. Doslova. Protočil jsem očima. Blbka, měla by se koukat příště pod tlapky, pomyslel jsem si a ušklíbnul se. Bylo pro jednou velice odlehčující vidět, že i ona, taková drsná dáma udělá blbost jako je zakopnutí. Alespoň jí to na okamžik srazilo takovou tu autoritářskou auru. Zastřihl jsem ušima a opět si nahodil tu kůži. Už abychom byli doma a já jí mohl hodit na zem.
Když ke mně přiběhla, viděl jsem na jejím obličeji určité rozhořčení, ovšem netušil jsem, zda je to od života nebo faktem, že se jí tu nedaleko potuluje její mazlíček. Jakmile však byla u mě, hned spustila. Oheň? To už si ale jako fakt dělá pr*el? Nas*aně jsem se na ní podíval. ,,Oheň? Magii, která nejvíc zpustošila všechny kolem nás? Která zabila..." ani jsem to nedořekl a zavrčel. ,,Jo, ten i*iot se mi taky snažil nakukat, že ve mě koluje magie. Přesně jak jsem si myslel. Ale víš co ještě? Prý že já cítím nějakou lásku, hahahaha!" smál jsem se. Nepopíral jsem, že bych měl nějaké city, ale lásku? Lásku a já? Pche, takový výsměch. Dokážu vzít, když říkal, že mi na sourozencích záleží a položil bych za každého život, to ano, ale láska? Zakroutil jsem hlavou a vydal se s ní po jejím pravém boku, aby koukala do mého oka. ,,A aby dodal na věryhodnosti, údajně do této země vstoupí jen ti "vyvolení", jen magiči, co sem patří, proto je to taky ráj. A do jeho doupěte, nebo tam na to místo, kde jsme byli, tak prostě nevstoupí jen tak ledajaký smrtelník, protože by tou náloží magií mohl umřít," dělal jsem dramatické pauzy, nadechoval se a nakonec se jen zasmál. ,,A takhle krásně, má drahá sestřičko, se vymývají mozky!" nakrčil jsem nos a zavrčel si. Proradnej páp*da.

>> Středozemní pláň (Tenebrae)

<< Vrchol

Dolů jsem to vyloženě sklouznul. Musel jsem však stále dávat bacha na tu kožešinu, která se mi houpala na hřbetě a vypadala, že každou chvíli spadne, což jsem nemohl dopustit, jelikož by mě Styx asi zabila. Což mě vedlo k tomu, že jsem tu momentálně byl sám a všude kolem samé pachy vlků. Tady je to jak kdyby mi sám Život servíroval vlky na podnose. Pokud budu mít někdy chuť na někoho zaútočit, porvat se, asi zamířím sem. Vypadá to, že tu má často rušno. Vlastně náladu na nějakou pořádnou rvačku jsem docela měl. A fakt, že jsem tu cítil Styxinýho mazlička tomu dodal na váze. Toho bych docela rád rozcupal na kousíčky, aby až znova ožije, měl všude po těle jizvy toho, jak jsem mu urval končetiny. Třeba by mu srostly obráceně. Uchechtl jsem se sám pro sebe a olízl si horní část zubů. Nenávist, zlost ve mě přímo bublala. To setkání s tím nafoukaným bůžkem mě neuvěřitelně vytočilo, protože to jen potvrdilo moji teorii. Snaží se všem nakukat takové věci, který každý chce slyšet. Lichotí jim, nakloní si je na svou stranu a pak jimi manipuluje. Tak určitě, že mám magii. Nas*at!
Byl jsem konečně dole, kde se písek dělil s normální zeminou. Nechtěl jsem se toho písku ani dotknout. Prej, že mi ukáže, kdo doopravdy jsem. Já jsem Norox, těší mě. Já vím dop*dele, kdo jsem. A namluvit mi kecy o tom, že magií svou rodinu lépe ochráním? Padl ten imbecil na hlavu? Tohle je tak... k nas*ání. Chci někoho zabít! Zavrčel jsem, potřeboval jsem ze sebe vydat ten zvuk. Moje srdce rychle bilo. Jenže než abych udělal něco někomu, čekal jsem radši na Styx. Jsem zvědavý, co pro teď nakukal on jí.

// OBJEDNÁVKA

Převod:
6 křišťálů --> 20 opálů
166 mušliček --> 83 vlčí máky

Vlastnosti:
ID - V01/síla/2* --> 10 opálů
ID - V01/rychlost/2* --> 10 opálů
ID - V01/vytrvalost/2* --> 10 opálů
ID - V01/obranost/3* --> 4 opálů + 11 safírů
ID - V01/taktika/6* --> 30 safírů

ID - V02/síla/7* --> 255 safírů + 65 ametysů + 30 pomněnek
ID - V02/rychlost/3* --> 10 poměnek + 140 kopretiny
ID - V02/vytrvalost/3* --> 150 kopretiny
ID - V02/obranost/3* --> 80 kopretiny + 70 vlčí máky

FINÁLE

ve vlastnostech bude:
síla: 100%
rychlost: 60%
vytrvalost: 60%
obratnost: 70%
taktika lovu: 70%

v úkrytu bude:
0 u všech drahokamů, 0 pomněnky, 0 kopretin, 18 vlčích máků, 1 křišťál a 0 mušliček

<< Narrské kopce

Její reakci jsem očekával přesně takovou, jaká se mi dostavila. ,,Chápu. V tomhle máme naprosto jiné názory. Nechtěl bych, aby opět magie nade mnou vyhrála, ale nemohu mít ten jed v sobě," procedil jsem skrz zuby, když jsem vyslovoval to dané slovo. Upravil jsem si kožešinu a fakt dával bacha, kam šlapu. Když jsem šel takhle nahoru, tak to bylo docela obtížné, protože jsem nejenom dával bacha na sebe, ale i na tu podělanou kožešinu. Chápal jsem, že je to mnohem lepší mít něco takového v úkrytu, ale pravděpodobně tahle nálada byla způsobená spíše tím, že jsem měl jít teď za nějakým Bohem a doprošovat se mu. Byl jsem grumpy, protože mi do toho ještě klouzaly tlapky po písku a v jednu chvíli jsem spíše jel dolů, než stoupal nahoru. ,,Debi*lní písek. To si vybral fakt úžasné místo," prohodil jsem opět. Spíš jen tak do prázdna.
Nakonec jsem se přeci jen nahoru dostal. Až teď jsem si uvědomil, že jsme šli v noci, což byla veliká výhoda, protože ten písek tolik nepálil, jako by pálil, kdyby svítilo přímé Slunko. Poslední dobou si tolik neuvědomuji čas. Prostě můj mozek vypne a nevnímá fakt, že je den nebo večer. Znamená to něco? Hlava momentálně chtěla řešit blbosti, jelikož jsem prostě nechtěl za tím Bohem, protože jsem věděl, proč tam jdu a to se mi příčilo. Ale jakmile Styx prohodila, že mám jít tou cestičkou, prostě jsem zatnul zuby, trochu si sám pro sebe zavrčel a šel. Styx čekala na mě. Pravděpodobně se šlo jednotlivě. Nechápal jsem, ale to místo bylo nasáklé magií. Úplně jsem to cítil špičkami svých chlupů. Všech chlupů. Chtělo se mi blít. Uši jsem stáhl k hlavě, rozhlížel se všude možně, protože jsem prostě nevěděl, odkud by mohl přijít. A taky jsem si nahlas zavrčel. Tohle tajemno a magično se mi hnusilo.
Jenže pak se stala divná věc. Jak kdyby někdo lusknul a já se z napjatého těla uvolnil a narovnal. V cíti jsem cítil jen radost. Radost z toho, že jsem tady a teď. Nechápal jsem. Popravdě jsem neměl ani pořádnou kontrolu nad svými myšlenkami. A jak kdybych věděl. Objeví se most a on na něm bude stát. Pokračoval jsem dál k tomu mostu a viděl tam jeho. Aura kolem něj byla tak viditelná, že bych se vsadil, že kolem něho poletují celou dobu nějaké světlušky a pomáhají mu dodat na magičnosti. Musel jsem několikrát zamrkat, protože byl fakt ozařující, ale jakmile si moje oči zvykly, jako kdybych věděl ztělesnění čistoty. Bílá srst od oka už velice hebká a nadýchaná. Jeho oči černé, ale přesto klidné. Temnota, černo - to byly věci, co mě prostě dokázali zklidnit. ,,Vítej Noroxi. Ne jen u mě, ale i v téhle zemi," pronesl s velkým úsměvem. ,,Velice doufám, že se ti v téhle zemi zalíbí na tolik, že zůstaneš. U nás je totiž každý vítán, ať už má minulost jakoukoli. Já věřím, že zde vlk nalezne pochopení," pokračoval dál, když prošel okolo mě. Já tam stál jak přikovaný k zemi. Byl jsem ohromen jeho přítomností, jeho vznešeností, jeho magičností. Obešel si mě celého, jako kdyby si mě chtěl prohlédnout a každá rána na mém těle mu povídala příběh. Příběh, se kterým se ocitla na mém těle. ,,Víš Noroxi, v této zemi dokáží být jen vlci, kteří jsou v srdci pravými magickými vlky. A ať už je tvá víra jakákoli, nemůže popřít fakt, že jsi taky magickým vlkem. Oh a věř mi. Neříkám to, abych tě obamalutil. Já ani lži neumím říkat, však sám to znáš. Lži jsou ošklivá věc a já přináším jen dobro. Vám všem. Ne jen vlkům, co se zde narodili, ale i těm, co přišli," pronesl v mé hlavě. Jeho tlama se nepohla ani o centimetr. Mluvil mi v hlavě a já byl jak ohromen šokem, jenže jeho slova zasáhla tam, kam asi nechtěl, aby zasáhla. Moje mysl se začala tříštit. I přes to, že na mě působila jeho přítomnost a fakt, že jsem se ocitl na tak magickém místě, nemělo tak silné účinky, jak si asi pan bůžek myslel.
Já si začal uvědomovat, že jsem pod nějakým vlivem, který způsoboval, že moje mysl nereagovala na podměty tak, jak jsem byl zvyklý. Všechno mi přišlo šťastné, z něho jsem byl ohromen tak, že jsem nedokázal mít jakoukoli reakci. Ale i bůh se musí někdy splést a spletl se u mě.
Zatřepal jsem hlavou, jak kdybych chtěl odehnat nějakou mouchu. Otravný hmyz. Svým okem jsem se na něho pronikavě podíval a udělal krok dopředu. ,, Ještě jedno slovo o magii a... neu-. Ach, proč je mi tu vlastně tak dobře?" Byl jsem sám ze sebe zmatený. Nechtěl jsem, aby o tom pořád mluvil. Nechtěl jsem, aby mi vtloukal do hlavy tyhle nesmysly. Byly to nesmysly, věděl jsem to. A taky jsem věděl, že na mě tady něco působí. Cítil jsem se až moc dobře. Dobře ve smyslu, že jsem chtěl zkoumat jeho obydlí a chvíli tu zůstat, protože tu bylo krásně. Prober se, bl*če. Tohle jsou jen iluze, které ti vštípil do mozku. Mé vnitřní já na mě vyloženě řvalo, ale jakobych ho slyšel z dálky. Život měl smutný pohled. Povzdechnul si. ,,Máš v sobě tolik nenávisti. Takovou jsem viděl jen jednou za celou dobu svého bytí. A ta nenávist jí pohltila, přebrala kontrolu a stala se jí samotnou. A já nechci, aby se to stalo někomu jinému. Vás vlky potřebuji ochránit." ,,Ochránit tak, že jim do žil vpustíš jed a z vlků se stanou egoistické mašiny, které zabíjejí ty, jenž se jim nepodobají? To mi je teda ochrana," řekl jsem s velkou těžkostí. Bylo zvláštní mít častěčně pod kontrolou, co jsem říkal a co jsem dělal. Jako bych to nebyl já, ale zároveň byl. Mohl jsem mít nějaké myšlenky, formulovat svojí řeč, ale úplný vztek jsem projevit nemohl. Ono to ani nešlo, jelikož jsem celým tělem pociťoval přijemné chvění. Co to bylo ale za pocit jsem nemohl určit. ,,Ty se mnou manipuluješ. Určitě. Protože takhle se nikdy necítím tak jako tady. A hlavně nechci už nic o té tvé magii slyšet. To, co říkáš, není pravda.",,Ale Noroxi. Popíráš v sobě něco, co je holou pravdou. Na toto území mi nevstoupí žádný vlk bez magie. Ne že bych nechtěl, ale normální smrtelník by tou ohromnou silou, které tohle místo má, mohl dokonce i umřít. Fakt, že...",,Ne, už ne," řekl jsem s velkou námahou. Cítil jsem v sobě boj. Moje celé tělo řvalo, chvělo se, protože se chtělo projevit. Vypustit ze sebe ten hněv, nechuť, zlost, nenávist...chuť zabít. Jenže já stál jen na místě a mohl se verbálně projevovat. Vlastně ani tolik ne. Byl jsem stále pod vlivem tohohle místa. Chtěl jsem odejít, opravdu chtěl, ale něco mě drželo. Nějaká neviditelná síla, lana, nitky, něco. A thlavně ten pocit. Ten rozléhající se pocit, který mi přinášel...klid? Zakroutil jsem hlavou. ,,Nedokážu pochopit, že jsem sestře věřil, biť jen na okamžik, že pomáháš. Žes jí pomohl a mě uděláš silnější. Jsi nechutný rádoby Bůh, který tvoří magické loutky. Zavedl si v zemi nerovnováhu a já jí se sestrou hodlám nastolit a je mi jedno, jaký názor na to máš a zda ty svoje miláčky budeš oživovat. Zda budeš zasahovat do našeho plénění," sdělil jsem mu se zaťatými packy v zemi. Držel jsem se. Protože zaryté packy mi dodávaly sílu a alespoň pocit, že nějak ze sebe dostávám hněv, i když to nebyla pravda. S hodně velkou silou vůle jsem se otočil. ,,V Galliree nikdo nikoho zabíjet nebude. Nehodlám udělat z ráje bitevní pole. A já ti dokážu, že jsem opravdu takový, jaký tvoje sestra řekla. Doufám, že ti to pomůže umírnit tvojí mysl. A hlavně, já magii kontrolu tady na tomhle území. Co se týče magických vlků mimo Gallireu, nad tím nemám kontrolu. A velice mě mrzí..." ,,Nevěřím ti ani tvůj čumák mezi očima. A tvá lítost mi je jedno, takže si nech tyhle řeči pro svoje loutky." Na jednu stranu malá, velice malá část mě doufala, že mě udělá silnější, rychlejší a obratnější. Potřebuji být silnější. Pro sebe, pro Styx, pro sourozence. Potřebuji je chránit. Nechci aby se minulost opakovala a oni zemřeli. A bitevní pole z toho udělal už jen díky tomu, že nás nechal vpustit do této země. Pokud by mi však pomohl zlepšit vlastnosti, stejně si nemyslím, že by to nějak obrovsky hnulo mou vírou, protože... s ní nedokáže pořádně pohnout Styx, natož takovýhle namyšlený Bůh. Odfrknul jsem si. ,,Noroxi, i přes to, jakou nenávist v sobě nosíš, máš v sobě velkou míru ochranářského pocitu vůči své rodině. A lásku vůči své sestře. A to je proč věřím tomu, že se staneš lepším vlkem. A to je proč ti pomohu, protože tahle tvá dobrá část si zaslouží být odměněna. Pro svou rodinu uděláš cokoli a to je šlechetné a velice odvážné. Zůstaň tady ještě prosím. Ukážu ti, kdo vlastně jsi. Možná bys díky tomu byl schopný ochránit svou rodinu, Styx více. A hlavně není důvod, proč nenávidět ostatní, jen kvůli své minulosti," snažil se mě tu udržet. Věděl jak na mě, jaké věci na mě působí. Zastavil jsem se. Chtěl jsem se otočit, lákalo mě to. Hlavně láska? Já cítím lásku ke Styx? To lze něco takového cítit? Svoje sourozence miluji, ale bylo mi jasné, že to není láska jako co měli Apaté s Khar'jim. Oni měli lásku, alespoň o tom vždy kecali. Zatřeapal jsem hlavou. Díky tomu se mi více zarýval do kůže a to jsem prostě nemohl připustit. Jsi pod vlivem magie. Jsi pod vlivem magie. Nakrčil jsem nos, zavřel oko a snažil se ze všech sil nějak vypudit ten pocit v sobě. Jenže to šlo těžce, zda vůbec. ,,Tady nebudu trávit už ani minutu. A důvodů, proč nenávidět, mám hned několik, ale jen jeden je ten nejhlavnější. Magie! To stačí," a pak jsem to cítil. Uvolnění. Konečně jsem se cítil volný. Moje mysl, moje tělo mohlo dělat věci, které chtělo. Ač jsem stále měl velice silnou chuť tu dál zůstat, věděl jsem že je to jen tak očarovaná část mě. Musím odsud vypadnout a to hned. Pokračoval jsem v cestě a neotáčel se za ním. ,,Já tě přesvědčím a ukážu ti, že dokážu svá slova dodržet," pronesl v mé mysli. Zakroutil jsem hlavou a zavrčel. Táhni pryč! Okřikl jsem ho v hlavě. Tou cestičkou, co jsem předtím šel, jsem teď doslova proběhl. Potřebuji pryč.
Dorazil jsem na místo, kde jsem Styx opustil, ale neviděl jsem jí. Nedokázal jsem její pach ani zachytit. A nehodlal jsem čekat, zda se objeví. Teď fakt ne.

>> Narrské kopce

<< Říční eso

Styx se mi snažila ujasnit, jak to myslela, ale mě to bylo šumafuk. Jediný ale, co mě zaráželo, jak si tu svojí kamarádku bránila. ,,Hele, řekni mi popravdě. Celou dobu, jak si byla pryč, tos byla s ní, že? Nikoho si zatím "takhle" nebránila," pozvedl jsem jedno obočí a podíval se na ní s otázkou. Přišlo mi to divný, hlavně z důvodu, že to byla magička. Já chápu, že je zkoumá a hledá slabiny, ale tohle mi přijde až moc. Nehodlal jsem brát její odpověď s tím, že byla s tou vlčicí, protože jí přišlo divný, že tahle byla v pohodě s tím, jakým způsobem žijeme a jaké jsou naše principy. Co když ta její magička ovládá něco, co způsobí to, že Styx kolem ní přemýšlí jinak, nebo se přetváří k obrazu takovýmu, jaký by Styx vyhovoval? Všechno je to tu prosáklé tou ničemnou magií. Pche. Prohodil jsem ocasem a sledoval cestu, která nás vedla ke kopcům. Jejich povrch byl písčitý a jakmile jsme vstoupili na povrch, tlapky se mi ponořily. Byl to zvláštně uklidňující pocit až do doby, kdy jsem si uvědomil, že po tomhle budeme muset šlapat celou cestu nahoru.
Styx začala přemýšlet a své myšlenky vyslovovala nahlas. Bylo mi jasný, že na to chce slyšet názor, že potřebuje vědět můj pohled na věc. Jenže... popravdě jsem sám nevěděl. Stát se vlastně mohlo cokoli bez našeho vědomí. Tady ta země je prostě samá záhada. Frustrovaně jsem si zavrčel a trochu nahodil kůži. Začala mi mírně sklouzávat na levou stranu. ,,Já popravdě sám netuším. Může to být pravda. Možná pobytem tady se naše nitro mění, ale..." řekl jsem ze začátku se zamračeným pohledem k zemi. "Už jen myšlenka na to a chce se mi blejt. Mít magii? Zabil bych se! Nedokázal bych žít s něčím, co nás zabíjelo po kolení. Nedokázal bych mít v žilách něco, co způsobilo smrt bratra, rodičů a smečky. Urval bych si žíly a vykrvácel. Nic takového v sobě nechci. A pokud mi ten parchant tam nahoře nakuká, že mám magii, vysměju se mu do ksichtu, protože vím, že nic takového nemám. Nemohu a nechci mít. A stejně to budou jen kecy. Kecy, kterými nás chce zmanipulovat, protože mu jsou jeho egoistické hračky velice drahé a nechtěl by tu mít vlky, co by je zabili," podíval jsem se na Styx s pevným pohledem. Svá slova jsem myslel vážně. ,,A nehodlám se nikdy přiblížit k hranici tomu, že "magiče lze porazit jejich vlastní zbraní". Ať už je to sebevětší pravda, nehodlám být stejný jako oni. To, že si jdu pro pomoc za Bohem, aby mě udělal silnějším... sám se divím, že jsem na to vůbec přistoupil, ale tohle je má hranice," pronesl jsem svá poslední slova a vydal se do toho kopce. Štvalo mě, že je z toho i Styx frustrovaná. Zajímalo by mě, jak na to hledí ona, ale někde v sobě jsem věděl, že kdyby získala magii, kdyby měla magii, bojovala by s ní proti magičům. A může mít jakkoli silně zakořeněné naše principy, historii, náš životní styl, stejně bych se bál, že by jí to obrátilo proti sobě samé. A já Styx nechci podceňovat. Nechci si o ní myslet, že by se někdy stala egoistickou loutkou. Ale malá část mě si myslí, že ona by to tak radikálně nebrala. Kdyby se nějak prokázalo, že ovládá magii, ona by s tím prostě dokázala žít. A to mě sralo.

>> Vrchol

Když jsem byl sám, myšlenky jsem měl absolutně jiný. Poddával jsem se zlosti a nenávisti, ale jakmile jsem byl s ní, chtěl jsem vždycky víceméně přistoupit na její podmínky a návrhy. Záleželo mi na ní, hlavně v poslední době, kdy jsem se stali ještě více bližší než kdy předtím. Přeci jen jsme se "spojili". A to už je něco. Jenže nemohl jsem tolik popírat svoje myšlenky. Ať už k ní cítím cokoli, co ani pořádně nevím co vlastně je, nemohu popírat svojí náturu. To, že jsem už přistoupil na fakt, že půjdu za jejich idio*ským bohem a budu od něho žádat zlepšení v síle a jiných věcech, je pro mě samotného totálně velký krok a skok. Jako mega. A i fakt, že jsem souhlasil, že musíme více s nimi taktizovat a vlastně jsem souhlasil s tím, aby Styx je dál zblízka zkoumala, nedokázal jsem tomu uvěřit. Měnil jsem se, ale... já to fakt všechno chápu, jen mě to neskutečně sere. Nejradši bych prostě zabil všechny naráz. Ale to prostě nejde. Do háje!
Styx mi oznámila, že si jsou blízké. Že ví o naší minulosti a nijak nám to nezazlívá. Uchechtnul jsem se. ,,A to jako proč by nám to měla zazlívat? Proč by na to měla mít nějaká magička názor? Byl to náš styl života, takhle jsme žili a prostě je to naše nátura. To, že oni si nosí čumák nahoře a mají jídla vždy dostatek, nic takového nemuseli poznat a já se nebudu před nikým ponižovat tím, že bych od nich vyžadoval snad SOUHLAS, že to co jsem dělal, bylo fakt v pořádku," odfrknul jsem si. Ona nám to nezazlívá.... pche, a proč by jako měla? Zabili jsme někoho z její rodiny? Těžko, když zabíjeli předtím hlavně oni nás. Takže fakt nechápu, proč by něco Styx takového říkala. Snižuje se pod svou úroveň kvůli téhle vlčici? Jak vlastně jsou si blízké? Řekla, že hodně. Budu si muset na tu ču*ku dávat pozor. Je mi fakt u p*dele, zda ví o naší minulosti. Postavil jsem se a zatřepal hlavou do stran. Pořád jsem měl v uších vodu, tak jsem jí chtěl vyklepal. Podíval jsem se na Styx ze shora a olízl si tesáky. Jak to ostatně dělám pořád už jen z principu. ,,Je mi u p*dele, zda je blázen nebo není, zda tě toleruje nebo ne. TY se hlavně nikdy nesnižuj pod svojí úroveň tím, že budeš u magičů hledat svolení a pochopení," prohodil jsem se zamračeným výrazem a s ostrostí ve svém hlasu. Fakt mi bylo jedno, zda poznala vlky/magiče, co jí chápou, rozumí ji a magie nenávidí taky. Magič jako magič. Dřív nebo později se stane egoistickým blbcem nebo blbkou.
V tom se Styx taky postavila a naježila se. Otočil jsem se tím směrem. Byla tam tmavá vlčice. Zachytil jsem jí však v momentě, kdy zvedla p*del a odhodlala se odejít. Z hrdla se mi vydralo táhlé zavrčení. Uši se mi připlácli k hlavě. Naštěstí jsme v téhle pozici být dlouho nemuseli. Když v tom se otočila Styx s otázkou, u které jsem nejdřív vykulil oči, zda jsem jako správně slyšel co říká a pak se dal do hysterického smíchu. ,,HahahahaHahaha! No to si děláš p*del! A kdo ti něco takového nakukal? No to je vtip dne, tohle. Hahahahahaha," smál jsem se až jsem se musel předklonit a smát se směrem k trávě. Oči jsem měl zavřené. Začalo mě píchat u plic. Nestíhal jsem totiž přitom tolik dýchat. ,,My a magie? No tak to mě pose*," prohodil jsem ještě. Zaklonil jsem hlavu a snažil se pořádně nadechnout. Pak jsem i vydechnul. Táhle, dlouze a podíval se na ni. ,,Prosím tě, pojď se radši projít," prohodil jsem k ní a šel ke kůži, kterou jsem si nastrkal na sebe. Šlo to ze začátku těžce, protože mi neustále padala, takže jsem měl problém jí zachytit, ale nakonec jsem jí nasoukal na sebe. Byla dostatečně suchá.

>> Narrské kopce

Došel jsem k řece. Jak mě bolelo tělo, potřeboval jsem ho schladit. Kdyby tu však bylo jezero, troufnul bych si i plavat. Jezera tu na mě měla zázračný účinek. Co když je voda taky vsáklá magií a celou dobu je to jen nějaká iluze toho, že se mi dělá dobře? Je pravda, že magie tu byla prosáklá vším, ale zrovna u vody jsem si fakt jistý nebyl. Radši jsem to opravdu přisuzoval tomu, že mi plavání pomáhalo. U řeky jsem se zastavil a postupně jsem se nořil do řeky. Cítil jsem, jak se ze mě smývá ta krev, která už pomalu uschla na mé srsti. Řeka se na okamžik zbarvila do krvava. Ušklíbl jsem se. Měl jsem štěstí, že v téhle části řeka nebyla tak prudká. Držel jsem svůj balanc na balvanech, které byly pod řekou. Neřišil jsem tolik, že to není nejčistší řeka v okolí. Protáhl jsem si nohy a snažil se s nimi zahýbat, i přesto, že jsem stál a držel balanc, což bylo těžší, ale ten proud dělal taky své. Cítil jsem se lépe. Ponořil jsem na okamžik i svoji tlamu a snažil se jí tak umýt. Mezitím jsem se i trochu napil.
Vyšel jsem z řeky a zašel za Styx. Bylo to teď vtipný. Já umytý a ona celá zakrvácená. Ušklíbl jsem se. Jenže, když jsem se chystal lehnout si vedle ní, protože se mi nechtělo stát, jak jsem měl ještě unavený svaly, spustila. Mluvila o nějaké vlčici, která byla magič. Okamžitě jsem se zamračil, ale snažil jsem se připomínat, jaký měla Styx plán a opakoval si ho v hlavě mezitím, co říkala, jak se spolu sblížily. Stejně jsem měl zamračený obličej. Nelíbilo se mi to, ale chápal jsem, proč to dělá. Ušklíbl jsem se a olíznul si tlapku. ,,Tos udělala dobře. Jen ať se bojí. Za chvíli budou mít proč," prohodil jsem hlavou směrem k těm kopcům. Ne že bych nebyl hrůzostrašný už teď, ale s těmihle skills, co jsem vlastně spíš neměl než měl, tak jsem mohl jen vypadat ale ho*no udělat. Pak však zmínila, že si jsou hodně blízké. Nebezpečně se mi zajiskřilo v očích, ale snažil jsem se to hned zahnat. Vzpomínal jsem znova na to, co mi říkala. Nehodlá se přidat na jejich stranu, nehodlá. Prohodil jsme ocasem a flákl s ním o zem, až to udělalo takový zvuk. Spíše to byla frustrace z toho, že postě opravdu bude s magičemi a bude si s nimi povídat. ,,A jak moc jste se sblížily, hmm?" otázal jsem se, protože to byla asi jediná věc, která mě trigrovala snad nejvíc. Hlavně můj hlas nezněl nasraně nebo vyčítavě, spíše jsem to jen chtěl zjistit. To, že mě uklidňovala a říkala, že je na naší straně a že našla i jiné, co nemají rádi magii a nepoužívají ji. ,,To je sice hezký, ale už jednou jim jed koluje v krvi, už navždy to budou magiči, ať se k tomu staví jak chtějí. Jsou to namyšlení blbečci, co jednou poznají pořádnou sílu magie a propadnou tomu," pronesl jsem s lehkým zavrčením. Nebylo to mířené na ni, spíš jak na fakt, že mi je jedno, jak se k magiím staví magiči. Už to jsou prolezlá jedem ho*ada a taky jimi zůstanou. ,,Nevím, zda bych dokázal prostě někomu takovému věřit a vůbec jim dát šanci být "blízko"," pronesl jsem nakonec. Věděl jsem, že jsem kolem nich přehnaně negativní a vlk, co nesnáší magie a má magii musí mít fakt na s*ačky život. Tomu bych rozhodně nezáviděl, ale možná by byl taky dobrý k užitku s naším plánem. Ale ne... prostě magič, jako magič. Všichni jsou do jádra prohnilý.