Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Sopka

Opět začal nový den. Už jsem radši ani nedával pozor, co za část dne je. Nějak to tak ubýhalo, aniž bych se pořádně soustředil. Nevím, zda to bylo dobře nebo ne. Ztracen v čase. Možná to bylo i tím, jak jsem vlastně neměl momentálně žádný cíl. Jen tak se ploužil světem křížem krážem, nevnímajíc co je za den a kam mě vlastně nožky dovedou. Hlavně jsem byl momentálně zaseklý ve společnici té malé ďáblice.
Znovu zmínila tu malou, co s námi byla předtím a označila ji za děsně nudnou. Spíš za úplně normální. Ušklíbl jsem se a radši na to nic neřekl. Přeci jen, co bych já k tomu měl co dodat? Vlastně bych s ní souhlasil. Rowena je prozatím alespoň v pohodě, co se komunikace týče. Nahlas jsem to ale říkat nechtěl. Ještě by si o sobě začala myslet a pravděpodobně by si vyskakovala. Takhle, co už dělá, to stačí. Víc bych neunesl. Když se zmínila o tom, že domů nechce, bral jsem to nakonec jako holý fakt. Prostě vlče chce cestovat a poznávat svět, že? Tak by ho měla pořádně zažít. Můj úšklebek se jen rozšířil. ,,Dobře, dámičko. Připlést se sama od sebe nemusíš," náznačil jsem se zvednutým obočím. Jen tak, nenápadně popostrčit a vlastně to nakonec nebudu já, kdo by jí ublížil. Ne vědomě.
Docupitula za mnou a mi se mezitím dostali k řece. Hezky to tu vonělo. Čerstvý vzduch, voda, a...vlci, maso, mrtvá srna. Prudce jsem se hlavou otočil na jednu stranu. Nemohl jsem přesně určit, kolik tu vlků bylo, ale dost jasně jsem je tu cítil a jeden pach... jeden pach mi byl neskutečně povědomý. Jen pomalu, pomaloučku mi to docházelo do hlavy a já si pak uvědomil. Můj úšklebek se rozšířil, mé tělo zavibrovalo tou chutí se rozeběhnout a naběhnout na toho blbečka, který byl sice nedaleko a ani jsem ho tolik neviděl, byla neuvěřitelná. Otočil jsem se na Rowenu, která mi mezitím něco řekla, ale pořádně jsem nevnímal. ,,Myslím, že jsem nám našel blbečka na rvačku," řekl jsem s leskem v oku.

//nevšímejte si nás, jen procházíme

Popravdě jsem netušil, kam bych se měl vydat dál, hlavně pokud mám mít za zadkem tohle mrně, protože nevypadá, že by nějak chtěla jít sama. A vlastně, čím víc budu trávit čas s touhle mrňavou, tím víc třeba budu mít na své straně. Ale také nemusím, prostě...uvidím.
Rowena se pak na mě otočila s tím, že tu je každý blbeček. Můj úšklebek nemizel. ,,O tom nepochybuji," řekl jsem. Přeci jen stačí narazit na kohokoli a bude zaručená sranda. Naposledy jsem se "porval" s tím wanna be švábem. To mě bavilo, po dlouhý době jsem toiž měl pocit, že jsem navrcholu. Nad těma všema blbečkama. Rozhodně jsem ten pocit chtěl mít co nejčastěji, co jsem mohl, ale to prostě nešlo. Smečky se tu množí jak myši a nejsem sebevrah. Zatím. V tom se na mě otočila a de facto mi řekla, že se mnou prostě půjde. Měl jsem pocit, že i kdybych jí odmítl, ona za mnou bude cupitat s těmi jejími malými tlapkami. ,,Zábavněji než návrat domů? To stoprocentně," odpověděl jsem jí. Sice by mě zajímalo, co se jí stalo s rodinou, že tak vemehetně nechce domů. Ale tak, co bych to měl řešit. Jen dobře, že od nich odešla. Mohu si jí přetvořit k obrazu svému. Pokud myslíš. s tvojí pomocí by to snad mohlo, nemyslíš? Hele, já taky nejsem úplně vševědoucí, okay? Zastřihl jsem ocasem, prohodil hlavou, ať mě tedy následuje. ,,Jdeme tedy hledat blbečky na pořádnou rvačku. Ale pokud se připleteš, bude to tvůj konec, mrně. Skoro." Musel jsem jí varovat dopředu. Sice jsem jí nechával žít, nic jsem jí nehodlal udělat. Zatím. A vlastně jsem jí to přeci jen řekl. Zabít tady nikoho nemohu. Musím na to jinak. A na tom potřebujeme zapracovat. Jo, já vím. A pak pronesla něco, co jsem už dávno věděl. Takže mě to nijak nepřekvapilo. Bylo to vidět v jejích očích. ,,Já vím já vím. A co že tak vehementně chceš jít se mnou? Kromě toho, že ti přijde smrt spektakulární, i když tě tedy zabít nemohu," řekl jsem jen a snažil se zbytek cesty soustředit na cestu. Někam jsem prostě šel.

>> Řeka Kierb

Jen co šedá odešla, Rowena vypadala, že jí spadl kámen ze srdce. Hlavně to, co řekla potom mě fakt upřímně pobavilo. Uchechtnul jsem si, ale s takovým tónem, který nebyl prostě příjemný. ,,Popravdě, nudní jste tu všichni," prohodil jsem, aby si snad nemyslela, že je třeba něco víc, protože nebyla. Teda až na tu její kmotru. Je pravda, že byla rozhodně nejvíc zvláštním vlčetem, který jsem kdy potkal. Její hlava byla.. rozbitá. Prostě, svým způsobem fungovala naprosto jinak, než by každý od vlčete očekával. Na její další slova jsem už tolik nereagoval, protože vyskočila na vyvýšený kámen, aby mohla mít hlavu v mé výšce. Chtěla se podívat na to oko a tak jsem jí ho nastavil. Popravdě jsem sám nevěděl, jak vypadá. Zda je v něm nějaký hnis, nebo je vidět i na zašedlé bulvě, že je škráblá. Vůbec jsem neměl tucha, co vídí, ovšem co z ní vypadlo, bylo rozhodně divnější, než celé moje oko. ,,Chceš taky?" zareagoval jsem na její "kompliment", či co to bylo. ,,Nemám problém," pokrčil jsem přední pravou nohu tak, že jsem měl tlapku stočenou. Každou chvíli jí ntáhnout, abych mohl Rowenu seknout. Nebyla tak malinká, jako měsíční vlče, ale výškově fakt dosahovala na nataženou nohu.
V tom se pak na mě obrátila s tím, kam mířím já. Ušklíbl jsem se na její poznámku s naháněním vlčat. ,,Jak jsem říkal. Já jsem docela nažranej. Teď by to jen chtělo najít nějakýho blbečka na rvačku," prohodil jsem ocasem při představě, že bych mohl někomu vyrvat chlupy z těla. Nic se ani nepokoušej říkat. Je mi jasný, že tvůj způsob "jak vytvářet chaos" není za každých okolností se pouštět do rvaček, ale to mi prostě nesebereš. Fajn. Ale jen občas! V tom Rowena spustila, že bych jí mohl zabít. Můj úšklebek se rozšířil. ,,Oh, to bych velice rád, ale řeknu ti jedno tajemství," začal jsem a trochu jsem se k ní přiblížil. ,,Vlk v této zemi nemůže zemřít. Ta tvoje kmotra a její pos*anej brat mi tady neskutečně kazí veškerou zábavu, ale" zdůraznil jsem poslední slovíčko a významně jsem se napřímil. Zazubil jsem se. ,,Přesně jak si sama před chvílí řekla. Tady to chce na vlky... trochu jinak," jazykem jsem si olíznul horní část zubů.

<< Aina

Blížili jsme se k hoře, nebo sopce. Netušil jsem, co to bylo, ale mělo to rozhodně divný tvar, tudíž to ledajaká skála, hora být nemohla. Hlavně když se vlk pořádně zadíval, mohl vidět jistou díru, tudíž jsem nakonec usoudil, že tato země oplývá i výbušninou v podobě sopky. A to celkem sedělo k mému momentálnímu stavu. Těm dvou malým parchantům jsem vlastně odkryl trochu své minulosti, ale abych pravdu řekl, tajemství to žádný nebylo, jen zrovna takové věci jsem úplně nerad hned vyžvanil. Situace si o to říkala, usoudil jsem.
Každopádně celá debata o smrti se strhla hrozně divným směrem. Rowena si z mých poznámek nim moc nedělala. Za to jí posléze huba jela tak, že div nevypadla z pantů. Mluvila dlouze, celkem i rychle a neuvěřitelně nad věcmi přemýšlela. Bylo to doceal nudné, ale občas měla zvláštní poznámky. Třeba jako to, jak popsala, že Smrt dokáže vzít moji duši. Něco, co už vlastně vím a co je celkem jasné vzhledem k tomu, co je ona za bytost. Ale stylem, jakým to řekla mě donutila na okamžik přemýšlet. Je možný, že jsem v nějaké divné spirále, která konstantně umírá, protože si opakuji v hlavě často svoji minulost a kvůli tomu trpím? A kvůli tomu jsem pohlcen vztekem, nenávistí a chut9 zabíjet? Nijak jsem sám sebe neztratil, ale... Zatřepal jsem jemně hlavou a zastřihl ušima.
Do konverzace ta šedá nadhodila, že sama zažila někoho umírat, ač to jen cítila, ne viděla. Přišlo mi, že tady dost vlčat má někoho, kdo jim nějak umřel. Odkud chodí? prolétlo mi myšlenkou. Pak zároveň souhlasila s tou psychickou bolestí/smrtí. A já jen kývl, nechtělo se mi na to už nějak otevírat další téma.
V tom obě dostaly zájem vidět moje oko. ,,Jen jsem se s někým rval," prohodil jsem jen, jako kdyby to měla být každého každodenní záležitost. Pro mě vlastně ano a vůbec mi to nevadilo. Ony byly malé. Nemohly vědět jaký to je se prát. Na Rowenu jsem jen kývl. Protože proč by vlastně mělo vadit, že by se mi na oko koukla znova.
Šli jsme už nějakou chvíli, když mě do čenichu udeřilo několik pachů. Nebyli jsme daleko od nějaké smečky. To bude ta nová, uvědomil jsem si hned posléze, protože ty pachy nebyly tolik silné. Jen náznaky, protože tu nejsou tak dlouho. A hlavně jsme byli dost daleko na to, abych třeba nějaký z těch pachů dokázal vzít a určit, koho je. Šedá se loučila, podívala se i na mě a já se zlověstně ušklíbl. ,,Určitě se brzo setkáme," řekl jsem a abych dodal na intenzitě mých slovů, zavrčel jsem. Byla si taková vším nejistá, protože já jsem jí rozhodně situaci nijak neulehčil. Kdybych mohl, skočím po ní hned. Mám chuť někomu natrhnout prdel. Otočil jsem se na Rowenu, když šedá odcházela. Pozvedl jsem obočí. Tvář stále v úšklebku. ,,Hádám, že se dámičce domů nechce, že?"

<< Západní Galtavar

Šel jsem za nima a mohl jsem jen tak pozoroval, jak ty dvě přede mnou cupitají. Norox z minulosti by se na ně vrhnul a využil situace, že čumí dopředu a nijak neřeší moji přítomnost. Jenže přítomný Norox měl jiný plány a konečně začal taky...řešit. Jenže v tom se ta malá cuchta otočila a řekla mi, že bych se Smrti měl bát. Jen jsem se ušklíbl. ,,A čeho konkrétně bych se měl bát mi řekni? To, že by mě mohla zabít? Mučit? Vzít mi rodinu? Většinu věcí už stačila napáchat, takže já už se fakt nemám čeho bát," řekl jsem jen a mrknul tím slepým okem. Málokdy jsem byl schopen ovládat funkčnost mého slepého oka. Sotva se mi víčko pohnulo, takže bych měl začít víc cvičit, pokud to půjde. Do toho se ozvala ta o něco větší cuchta a začala mluvit o tom, že enví, co je na smrti spektakulárního. Musel jsem docela souhlasit. Vidět druhý umírat, na tom není rozhodně nic úžasného, proto jsem se otočil na Rowenu a packou jí zarazil. ,,Tys viděla někdy někoho umírat? Viděla jsi, jak jim vypadávají oči z ďůlků, protože lapají po dechu? Viděla jsi snad někdy někoho, jak uhořívá zaživa? Jak se mu postupně objevuje lebka, jek se vlčečí maso proměnuje v tekutinu a stéká dolů po nohách. Cítíš ten puch skvařeného masa," s každým slovíčkem jsem udělal krok dopředu, čímž jsem jí nutil couvat. Díval jsem se jí do očí, ač to bylo s jedním okem těžké. Moje oko zářilo, lesklo se těmi vzpomínkami. S poslední větou jsem se otočil na Biancu a udělal krok k ní. S úšklebkem jsem se u ní zastavil. Pak jsem se oklepal a dělal jako nic. Vykročil dokonce před ně. ,,Smrt rozhodně spektakulární není. Ne...tahle," dořekl jsem jen a mlasknul jsem si sám pro sebe.
Když se slečny uráčily vzpamatoval, pokračovaly ve svých historkách a řečiček, který jsem poslouchat nemusel. Bylo mi jedno, že Rowena mluví o mně a mé sestře. Jenže jsem nemohl nechat tu Biancu, pokud jsem si její jméno pamatoval dobře, nechat takhle popichovat. ,,Jojo. A až přestaneš dávat pozor, tak si z tebe udělám svačinku. Pokud si myslíš, že mě můžeš brát na lehkou váhu, tak v tom pokračuj," řekl jsem s leskem v očích a s ostrostí v hlase. Aby náhodou nemyslela, že jsem jinačí.
Prošli jsme řekou, která mě docela schladila. Byla fakt studená a díky té studenosti jsem poznal, jak blízko je vlastně zima. Ono to už bylo poznat i na počasí, ale ta voda. No, moje tělo bylo zvyklé na ledacos, takže jsem věděl, že se jen oklepu a budu pak zase v pohodě. Zima, pche.

>> Sopka Fëlga‘Taratar|

Rowena vypadala jako vlče s velkou odvahou čelit hrozbě, jakou jsem já představoval. Polkla, zachvěla se, ale neuhnula. Pozvedl jsem obočí a na ksichtě mi zůstal úšklebek. Musel jsem uznat, že měla kuráž a nebo byla jen blbá, protože si neuvědomovala, v jakém by mohla být v ohrožení. Mezitím se ozvala ta druhá s tím, že žrát vlčata je hnus a pak už i Rowena dokázala ze své tlamičky něco vykoktat. ,,Vlčata jsou velice šťavnatá. Měly byste to někdy zkusit. Lepší maso neochutnáte," olíznul jsem se mlsně po horních tesácích, přičemž mi ukápla slina. Dodal jsem tak mnohem více na dojmu, že jsem opravdu ten obávaný požírač vlčat a vůbec jsem se toho nestyděl. Do prázdna jsem tak ještě mlasknul. Jen ať vědí s čím mají to dočinění.
V tom se ale ta mrňavá vytáhl s tím, co už jsem však dávno věděl. Jen jsem se uchechtl a prohodil ocasem. ,,Oh, a ty si myslíš, že já se nějaké smrti zaleknu?" pozdvyhl jsem obočí. Hodlala mě zastrašit s touhle informací, jako kdyby se cítila, že má v ruce zbraň. Ale nedivil jsem se tomu. Vůbec. Však já rád uvidím Smrt a budu s ní velký kamarád. ,,Ale přeci vás nemohu nechat samotné. Co kdyby vás našel jinej z mých sourozenců? Domů bys pak už nikdy netrefila. Bianco," řekl jsem tajemně, když jsem se otočil na tu šedou. Zastřihl jsem ušima, když ta maličká vyšla. Protáhl jsem si opět nohy a vyšel za ní.
Holky si mezitím mezi s sebou povídaly o rodinách. Já jsem mezitím v hlavě hovořil se svým druhým já. Fajn, s tímhle prostě nedokážu vydržet dlouho. Jak dop*dele mám tvořit chaos s tímhle? Vydrž prosím tě. Chovej se klidně jako krvelačnej debil, ale ne na ně. Prostě využívej situace, tahej z nich informace a tu malou prostě hlavně tolik neurážej. Musíš jí zíksat na svou stranu. To se lehce řekne. Ta mrňata jsou úplně blbá. Kdyby to alespoň byli vlci, ač magiči, kteří jsou tupí už od narození... vlastně, jo. Je jedno s kým jsem. Bude to vždy stejný. No, tak vidíš. Nestěžuj si a hejbej s sebou.

>> Aina

Ty dvě mi neuvěřitelně drásaly nervy, ale nedal jsem to znát. Hodlal jsem hrát do autu fakt, že bych nejraději po obou skočil a rozcupal je na kousíšky. Nebo spíš jim třeba zlomil nějaké končetiny, vythal pár chlupů, aby měly obě vzpomínku na celý život, ale já se jen zvedl a udělal pár kroků k té nejmenší. Sklonil jsem hlavu a na tváři se mi objevil můj úšklebek, který nikdo nemohl napodobit. Ne s tou emocí, s těmi pocity, které vyvolával. Pozvedl jsem oboří nad okem, ze kterého jsem viděl. ,,Já tě nevedl špatně. Já tě vedl tam, kam jsem chtěl já, abychom si to vyjasnily. A druhá věc, tohle není úchylka. Já si jen vlčata rád dávám k věčeři," usmál jsem se tak, aby byly vidět všechny má zubiska. Jejich bělost byla teď mnohem více viditelná, díky měsíci, který nad námi zářil. Tiše jsem zavrčel, kdy jsem i zároveň v tom momentu cvakl zubama těsně u jejího ucha (Rowena). Pak jsem se stáhl a uchechtl se. ,,Ale máte štěstí. Zrovna jsem se nažral. Šakalové mají výtečné maso," prohodil jsem jen tak ledabyle, olízl si pysk a obešel tu mrňavou a spočinul tak blíže k té, které byla momentálně ztracena. Jak jsem k ní byl blíže, došla mi její výška. Nebyla ještě zdaleka v dospělé velikosti, ale rozhodně už dlouho neporoste. Hlavně nevypadala, že by z ní byl dlouhán. Přeci jen v porovnání se mnou byla ještě dost maličká. Všiml jsem si však jejího pohledu hned po odpovědi na Roweninu otázku. Byla si nejistá a měla strach. Ten jsem poznal na sto honů. Dělal mi dobře. ,,Neboj se. Já nejsem jako moje sestra," snažil jsem se říct, co nejvíc klidně. Já jsem totiž horší. I kdyby tyhle maličké zdrhly beze mě, nezbaví se mě. Půjdu jim postopě a tu její proklatou smečku najdu a sám si zjistím informace, které mi chybí. Takže co se týkalo mě, já jsem měl v obou případech vyhráno. Takže jsem jen opět povytáhl obočí a koukal se na obě dvě, co budou dělat.

Ignoroval té prťavé poznámku o tom, ať si jdu lovit. Kdybych jí měl poslechnout, tak skočím hned po ní a rozcupu jí na kousky. Má jediný štěstí, že je Smrt její kmotra a reálně je mi cenná. Olíznul jsem si opět horní zuby a spokojeně si mlasknul. Mezitím se ta větší rozkecala o tom, proč si vlastně cestu nepamatuje. Ale tohle mi je naprosto k ho*nu. Co mi je do tvých výmluv toho, že si to nepamatuješ? Zastřihl jsem uchem a podrbal se za ním. Začalo mě svědit. ,,Hele, tak příště se kolem sebe pořádně rozhlédni," dodal jsem. Jejíma stórkama jsem fakt moc zaujatý nebyl. Jediný s čím jsem mohl souhlasit byl fakt, že močály byly fakt na nic, co se žití v nich týče. Nechápal jsem, jak mohla být ta jejich alfa tak blbá, aby si tam zakládala smečku. Ale na Galli se vyskytuje spousta bezmozkových jedinců, že vlastně nebylo, čemu se divit.
V tom mi ta druhá, jejíž jméno jsem stále nevěděl, odpověděla téměř na všechny otázky. Dobře, takže se jedná o novou smečku čítající tak osm členů. A co si tak pamatuji, údajně tam bylo hodně vlčat. To je hotový ráj. Ušklíbl jsem se. ,,Ale, jen znám odtamtud jednu vlčici," řekl jsem jen neurčitě. S velkou pravděpodobností odešla i s nimi a byla v té nové smečce. Tyhle informace se fakt hodily. Třeba je později sourozenci dobře využijí. A nebo je už sami vědí. Vždyť "kopeme" pomalu už sami za sebe. V tom se ale ozvala ta mrňavá, že jí prý pomůže najít cestu, zasmál jsem se. Tvář mi zůstala v úšklebku, kde jsem vstal a trochu se protáhl. ,,Jak jí ty, takové vlče, může pomoci, když se už samo jednou ztratilo? Měla by ses vrátit zpátky do hor, dokud víš, kde jsou," prohodil jsem hlavou za sebou, přesně směrem, kde hory byly. ,,A nebo to bereš jako výmluvu, jak znova zdrhnout z domova?" pozvedl jsem obočí.
Otočil jsem se na Biancu, která se představila. Ještě jsem to musel vydržet. Musel jsem ještě chvíli vydržet, abych byl "nápomocný, hodný". Doufal jsem, že ta maličká odejde a á zůstanu s tou větší a bude větší šance z ní vytahat více informací. Jen si pamatuj. Chceme tvořit chaos.

Malá flundra si vyskakovala, protože si myslela, že měla navrh. Chtěl jsem jí ukázat, kde je její místo, ale s takovou bych jí buď už musel reálně něco udělat, a nebo by zdrhla a vyhejbala se mě jako čert kříží. A to jsem udělat nemohl. Pokud jsem hodlal těžit z této situace a později vytvořit chaos, musel jsem se držet zpátky a to bylo ku*va težký. Zvedla se a podívala se na nově příchozí, já jsem pořád seděl na prdeli a sledoval ty dvě. Malá si zase vyskakovala, přičemž jsem jen zastřihl ušima. ,,Alespoň na rozdíl od vás dvou něco ulovím," zakřenil jsem se na ně. ,,Spíš mi vy dvě řekněte, jakto že si do háje nepamatujete, kde žijete?" obořil jsem se na obě dvě. Nechápal jsem to, fakt že ne. Však do háje vlk prostě ví, kde bydlí a kam jít. A vůbec to neomlouvá to, že jsou třeba od domova dál. Nemají se teda toulat, pokud pak moc chtějí domů. Ta malá začala vysvětlovat a popisovat, jaký jsou tu smečky a vyslovila i nějaké jména. Oh, to byly močály odkud byla ta rašple. Vzpomněl si na ten incident s jedním vlčetem. Prohodil jsem ocasem a čekal, co odpoví nově příchozí. Pozvedl jsem obočí. ,,Takže se vám smečka v močálech rozpadla? Zajímavé. A všichni jste se přesunuli na to nové místo?" vyptával jsem se. Protože to by znamenalo, že tam je i ta rašple s tím malým, ukňouraným parchantem. Zastřihl jsem ušima. ,,A kdo je tedy tvoje nová alfa?" podal jsem jí otázku. Chtěl jsem mít přeci jen přehled co se kde děje. Znal jsem jen tu šedou blbku z Asgaaru a idio*ského Morfeuse z jihu. Nevím, kdo sídlí v té Borůvkové smečce a ani vlastně neznám alfu téhle mrňavé. Podíval jsem se na ní. Ne, teď se vyptávat nebudu.

Ten malý spratek se ani nezvedl a jen tak na mě zespoda koulila oči. Kdyby jen věděla, kdo jsem a co jí hodlám udělat, jakmile budu mít tu správnou možnost, asi by tady tak pohodlně neležela. Kámo, vážně? Však má kmotru smrt. Přesně, jakmile bych jí něco udělal, asi by si mě Smrt vzala k sobě. Blbečku, ta tě roztrhá na místě na kusy. Přeci jsme před chvílí řešili, že bys měl vytvořit chaos. Mít to vlče na své straně, máš vlastně na své straně Smrt a Styx přeci jen něco říkala o tom, že jí kdysi Život pomohl, ne? Můj hlas měl pravdu, opět. Za poslední den mě dokázal docela přesvědčit v různých věcech.
Vlče bylo drzé a divně se smálo. Přešel jsem na druhou stranu a rozhlédl se, čímž jsem jí teda uhnul ze sluníčka. ,,Tak co děláš tady, když si tak vehementně chtěla domů?" optal jsem se a sedl si na zadek, přičemž jsem se zdravým okem podíval na ni. Zahlédl jsem cestičky po pláči. Ušklíbl jsem se. Naskytla se mi obrovská možnost. Tomuhle spratku se něco stalo. A ty toho využij! Jenže v tom k nám najednou došlo další vlče. Koukl jsem se na nově příchozí a ušklíbl se svým známým úšklebkem, který připomínal všem jejich noční můry. Zasmál jsem se. ,,Ha, no to mě potěš. Tady si nikdo nedokáže hlídat svoje parchanty, co? Ne, nevím, kde máš smečku," řekl jsem jen. Hlavně jsem měl tušení jen o čtyřech smečkách, ale ani jedna z nich neměla snad mech. Styx říkala, že jich je pět a ta poslední v horách. Možná neprozkoumala celou Gallireu. Nebo je tu nová smečka. Olíznul jsem si horní ret.

<< Cedrový háj

S všemi těmi myšlenkami jsem pomalu šel dál a nějak nedával pozor, kam vlastně jdu a kde vlastně jsem. To už se mi líbí víc. Už konečně tomu přicházíš na kloub, ty tupá hlavo. Evidentně jsem to už věděl dřív, jen jsem neposlouchal. Ale nemysli si, že máš navíc. Jsi jen další hlas v mé hlavě. Ušklíbl jsem se. Došel jsem k rozhodnutí. Nevím, kde se ten můj hlas vzal, ale přeci jen nebyl blbej a s využitím jeho rad budu prostě využívat svět k chaosu. Protože chaos je vlastně skvělá věc v tomhle světě plném magie.
V dáli jsem najednou zahlédl pohyb. Malý, černý kožíšek. Rozhlédl jsem se. Někdo tu nechal vlče. Zlomyslně jsem se ušklíbl a pozvedl obočí nad zravým okem. Tohle bude zábava, pomyslel jsem si a pokračoval dál. Byl jsem už dostatečně blízko, aby si mě vlče všimlo a já jsem si uvědomil, za kým právě jdu. Ležela na zádech s tlapkama nahoře. Trvalo jí to, než udělala jakýkoli pohyb. Já jsem mezitím došel za ní. ,,Ale ale, koho pak to tu máme? Ještě jsi domů netrefila?" zeptal jsem se s úšklebkem a s nakloněnou hlavou.

//pardon, krátký post, protože jsem vyčerpala svoje psací skilly na posty předtím

<< Bobří ostrov (přeskočena řeka)

Musel jsem znovu proběhnout přes řeku, ale teď už jsem neřešil chlad v tlapkách. Moje naštvanost rozpálila moje tělo. Opět jsem se nechal ovládnout těmi myšlenkami, jenže co jsem měl dělat? Byl to můj životní styl, moje poselství, můj cíl. Nedokázal jsem pochopit, jak oni se dokázali rychle přizpůsobit a magii akceptovat. Tak moc mě to s*alo. Všechno mi přišlo nefér. Zku*vení magiči. Všechno si umanou, jen si na to ukážou. Myslí si, jak jednoduchý život mají. Zavyl jsem. A já vím, že jsem se snažil a zkoušel jsem se. Fakt jsem to zkoušel. I s tím debilním tlusťochem, i s tou malou, která má Smrt jako kmotru. Bavit se a mít nasazenou masku. Dělat, že jsem na jejich straně, i když u tlusťocha to bylo jednoduší. Ten se chtěl ušit a měl v sobě tu nenávist, kterou už skoro moji sourozenci neznají. Potřeboval jsem jít prostě někam dál, někam pryč a nebýt přítomen v tomhle světě plným magie. Jenže, to nejde. Je všude. Zpomalil jsem. Takže už to chápeš? Budeš ji muset přijmout. Nemusíš ty sám a osobně, ale zkus do háje být chvíli taky na jejich straně. Ne všichni jsou stejní. Co to zase meleš za s*ačky? Jako kdybych se nad nimi měl slitovat, že za moji minulost nemohou? To je jasný jak facka, ale stejně je nesnáším, protože jsou to namyšlení tupci všichni. Tak je tak ber. Ber je takhle dál, ale akceptuj to, že prostě navždy už bude kolem magie a ty jí nevynítíš. Najdi si svoje nepřátele, měj nepřátele, ale využij každý možnosti, která se ti naskytne a vytvoř si společníky. Jako tlusťoch. Někdy se ti jen přeci bude hodit. Najdi ty jedince, co mají v sobě nenávist a pomož jim, aby v nich rostla. Vytvoř chaos. ,,Vytvoř chaos, přesně za čím jdou Styx a Rigel," povzdechl jsem si, spíš ale stylem, že jim začínám víc rozumět.

>> Západní Galtavar

<< Řeka na M sever

Úspěšně jsem přeskočil všechny kameny a dostal se na ostrov. Byla mi najednou taková kosa, protože na tlapkách není silná kůže a už skoro žádná srst, co by udržela teplo. Celé tělo se mi na okamžik třáslo. Přeci jen jak jsem byl hubený, tak mě ta zima o něco více trápila než ostatní. Svaly jen tak nenaberu, asi budu muset začít pořádně žrát, jenže to taky jen tak nebude. Jak jsem se oklepal, te'd ta kůže ze mě spadla. S*al jsem na to. Už to domů přeci jen bylo kousek, takže jsem to chytl do tlamy a táhl s sebou.
Ostrov naštstí nebyl tak velký a páchl už pomálu naším pachem. Ale není to tak dlouho, co tu Styx byla naposledy. A věřím, že tu byl ještě někdo s ní. Pach však byl slabý a já nemohl určit, zda to byl vetřelec, nebo třeba další sourozenec. Nehodlal jsem si tím zbytečně zabývat. Dotáhl jsem kůži k otvoru našeho doupěte a jen jí silnou strčil do díry, aby pak následně sjela dovnitř. Snad bude za tohle vděčná. Šakalí srst pěkně hřeje. Pomyslel jsem si s pozvednutým obočím. Vlastně už jsem ani tolik nechápal, proč jsme na sebe naštvaní. Jenže když jsem o ní začal přemýšlet, stáhlo se mi hrdlo. Měl jsem prostě blbý pocit. Ať už řekla cokoli, kdykoli, ať už to snad i myslela vážně, stejně její část mysli byla pro ty debily. A rozhodně se s nima teď spolčuje a zabřehává do jejich jedu. Nasraně jsem zavrčel a vycenil zuby. Já chápal naprosto všechno. Nemohli umřít, nemohli jsme jim nic udělat bez pomoci těch pos*aných bohů, protože bez nich bychom byli naprosté nuly. Chápal jsem její a Rigelovu taktiku. Infiltrovat se, jen hrát to kamarádství. Už tak jsem měl problém s tlusťochem. Ale všechno mě to tak neuvěřitelně sralo. Magie je jedem, je to zkáza, která zabila naši smečku, která nás zotročila. S nasraným hlasitým zavrčením jsem se dal do běhu. Chci pryč, zpátky k hranicím. A rozeběhl jsem se pryč.

>> Cedrový háj

<< Šakalí pahorkatina

Než jsem se vykopal z toho lesa a dostal se nějak blíže směrem řeky, z noci se stal den. Déšť ustal, i ten strašný vítr, který mi jen rozsuchal všechnu kůži na šakalovi, kterého jsem nesl na zádech. Tedy jen jeho kůži myslím, ale i tak jsem chtěl, aby ta kůže byla v pohodě. Takhle akorát půjde do kelu. Hlavně jak jsem v dáli slyšel šum vody, vzpomněl jsem si, že potřebuji čůrat. Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem opustil šťávu. Naštěstí tu nebyl nikdo okolo, ale i tak jsem absolutně neřešil, zda mě někdo vidí, nevidí. Jediný, co jsem se snažil a co jsem nechtěl, aby se stalo, aby mi ta blbá kůže ze zad spadla. Takže jsem musel být fakt opatrný na to, jak zvednu zadní nohu a ochčiju nějaký strom. Támhle to vypadá slibně. Došel jsem na místo a vyčůral se. A povedlo se. Kůže nespasla. Ušklíbl jsem se sám pro sebe.
Otočil jsem se za sebe a koukl se, zda ten tlusťoch jde, ale on nikde nebyl k vidění. Dobře mu tak, stejně byl pravděpodobně pos*anej za ušima. Takový problémky co měl, zbytečný. Ale cením jeho myšlení. Málokdo pozná, jaký magiči jsou blbečci. A on má ještě šanci. Šanci poznat tu nenávist, která v něm klíčí. Otočil jsem se zpět k řeče a pokračoval dál. Byl jsem zvědav, zda si mě znova najde, protože já ho hledat nebudu.
Došel jsem k řece. Byla totálně ledová. Oklepal jsem se a trochu mi sjela šakalí kůže. Na okamžik jsem se lekl. Musel jsem pohnout domů. Jenom tam hodím kůži a padám pryč. Nechci potkat Styx.

>> Bobří ostrov

Orgány jsem dal na jednu stranu. Teda ty, co jsem nehodlal sežrat. Ty, co jsem chtěl, jsem dal na stranu vedle. Párkrát jsem se při procesu vyndavání orgánů zakousl do masa a něco málo sežral, ale já neměl hlad. Nedávno jsem žral srnu a hlavně. Já moc obecně nejím. Po dlouhé době jsem měl žrádla naopak až nad hlavu.
Každopádně jsem pak opatrně zuby sundaval šakala z kůže. Snažil jsem se, aby se moc neroztrhla, aby byla ve větší části celá a ne jen po kouskách, což se mi docela dařilo. Očkem jsem se mrknul na Tlusťocha, jak si vede. Akorát naběhl na šakala, co byl mezi ním a skálou a rozdrtil ho. Nezaujatě jsem jen na oko pokrčil rameny a dál se pustil do sundavání.
Uběhla chvíle a to pako se objevilo vedle mě a snažilo se mě asi vylekat, nebo jsem fakt netušil, co to mělo jako namenat. Pozvedl jsem obočí, pohlédl na něho. Byl nadšený z toho, že zabol tak velké zvíře. V tomhle momentě mi fakt připomněl vlče. Ač byl vysoký a mohutný, měl stále duši vlčete. ,,Žer," řekl jsem mu jen a pustil se do sundavání. Už mi nezbývalo tolik. Došel jsem k hlavě a tam jsem to ukousal tak, abych měl kůži zbyteku těla. Co s ní? budu jí muset celou dobu tahat? Tady odsud by nemusel být ostrov daleko, ne? Přemýšlel jsem mezitím co se Tlusťoch krmil. Ušklíbl jsem se. ,,Podobně chutná i vlčí maso. Podle toho, koho žereš. Vlčata jsou zaručeně nejslepší a starší...to je hnus," pronesl jsem mezitím, co jsem na sebe hodil kůži šakala. Chcalo neuvěřitelně a do toho vál pruský vítr. Měl jsem co dělat, aby mi kůže nespadla. Podíval jsem se pak na tlusťocha, co se cpal masem. ,,Pohni. Musím odnést tu blbou kůži do úkrytu," pověděl jsem nevrle a vydal se směrem k ostrovu.

>> Řeka Mahtaë (sever)