Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 22

Byl fakt, že asi bude lepší se dostávat do smeček, které jsou pochybné, což momentálně byla ta na jihu nebo na severu. Dostat se do smeček, které jsou stabilnější, no řekněme, že by kždý musel disponovat tou divnomagií, nebo co to měl můj bratr. Aby přiměl ostatní dělat to, co on řekne. To by se celkem hodilo, zamyslel jsem se nad tím na okamžik. Tudíž jsem jen kývl v náznaku souhlasu, ale nehodlal zatím říkat nic. Byl jsem zvědav, co z něho nakonec dál vypadne, zda vůbec něco. A nemusel jsem zase čekat tak dlouho. ,,Ta je poblíž té velké řeky na západě. Půjdeš odsud asi tak jen tři nebo čtyři území dál a jsi tam," řekl jsem. ,,Je možný, že o nich víš, jen neznáš jméno. Ony všechny ty smečky se jmenujou tak divně," pronesl jsem spíš už jen tak pro sebe. Popravdě si nepamatuji, jak se jmenují ty dvě na severu. To jsem ještě nepochytil," došlo mi. Ale tak, měl jsem času docela dost na to to zjistit. Nastražil jsem oči, pozvedl obočí. Šváb zrovna říkal, že je s mou sestrou na černé listině. ,,Snažili jste se sežral vlčata, zabít člena?" optal jsem se, protože zádné jiné možnosti mě nenapadaly. Ostatně, co jiného, že, když se jednalo o tyhle dva, i když pochybuji, že on by nějaké to vlče fakt sežral. ,,Na severu jsou dvě. V horách a v jednom takovém zaprdelákovaném lese," odfrknul jsem si. Pěkně to tam smrdělo.
Pak mě do čumáku praštil pach Tasy, která přiběhl s mrtvým kojotem. Docela jsem čuměl. ,,Páni, kojota jsem nečekal," řekl jsem upřímně. Jakože, ne že bych podceňoval její síly, ale hlavně v zimě tyhle prevíti se hodně schovávají. Měla z p*dele kliku. Hodila ho na zem a začala ho stahovat z kůže. Začaly se mi sbíhat sliny. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na pěkné srdíčko a čerstvé maso. Když ho celého svlékla, řekla, jak se jí podařilo to chytit. Představa byla celkem zábavná. ,,Koukám, že poslední dobou je tvá specialita rušit vlky při *ou*tání," uchechtl jsem se, ač vlastně jsem tím narážel na Styx a toho bl*ečka, což jsem rozvna nechtěl, ale tak co. Stalo se. Nečekal jsem však už na nic a pustil se do kojota a rozerval mu břicho tak, abych se mohl hezky dostat dovnitř a vytáhnout jeho vnitřnosti. Vyhodil jsem je ven, přičemž jsem si přivlastnil srdce. Pohlédl jsem na švába, který jen tak na nás čuměl. Z mé tlamy přímo krev odkapávala. ,,Na, vyber si a něco sežer," když jsem tak učinil, ještě jsem sáhl packou po játrech a dal je stranou. Přišoupl jsem je Tase. Játra byla fakt šťavnatá. Měla by si je užít. Mrknul jsem na ní a pustil se do masa.

//loterie 21

Začal slunečný den a s ním i celkem teplota šla nahoru, ovšem stále jsme se nedočkaly plného zlepšení. Netušil jsem, jak už dlouho zima trvá. Zda je třeba teprve v půlce, nebo na konci, protože vlk tady s počasím fakt nepochodil. Mohl jen hádat a bloudit ve svých myšlenkách. Když šváb prohodil, že se sám nedivím, že ho chtějí vlastně zlikvidovat, jen jsem se ušklíbl. Právě. Kdo by měl rád takového švába? Nikdo, maximálně tak banda vlků, která taky chtěla působit chaos. Čímž neříkám, že ho mám nějak rád. Vůbec, ale čím dál tím víc mi přijde, že se bude fakt hodit. Hlavně, že ví o svém osudu.
Tasu jsem nechal Tasou a jen se soustředil na svou společnost, kterou jsem musel vystát do té doby, než se opět Tasa objeví. Ale tak. Nestěžoval jsem si. Radši on, než kdo ví jak ukecaný magič. Moje mysl zabřehla do minulosti, když jsem potkal tu béžovou ukecanou a nebo toho blbečka z jižní smečky. Ty bych asi vystát fakt nemohl. Vlastně přesně jak říkal ten šváb, bylo tot u až moc mírumilovné a takové moc šťastné. Pak se nakonec rozmluvil o tom, že už nad touto myšlenkou uvažoval a dokonce měl jednu smečku vyhlédnutou. V zájmu jsem pozvedl obočí. Řekl, že to měla být ta smečka v močálech. Z tlamy jsem vypustil smíh, nebo spíš takové uchechtnutí tomu bylo hodně připodobněné. ,,Jo, slyšel jsem, že zanikla a vznikla nějaká nová na severu," podotkl jsem. Netušil jsem, zda o ní ví, nebo nemá ponětí. ,,Ta v močálech byla stejně taková pochybná, že by ses tam moc nevyřádil. To bratr si vzal větší sousto," ušklíbl jsem se. ,,Ač teda pořád nevím přesně jeho záměry, ten se přidal k té šedé bestii. Jmenuje se Asgaarská smečka. Zajímalo by mě, zda je fakt tak tupá a nebo má ráda adrenalin," řekl jsem tu poslední větu jen tak mimoděčně.
Pak se zmínil o jedné smečce na jihu. ,,Oh, to nezní ale vůbec špatně. I když bych ještě zvážil i tu na severu. Obě dvě mi přijdou takové slabé, že nemají daleko od rozpadnutí," prohlásil jsem, ač jsem teda tolik netušil, jak je stabilní ta na severu, ale tím, že je nově vzniklá, asi tolik členů mít nebude. Ale stejně, byl to jen můj odhad.

//loterie 20

Nijak se nevyjadřoval k mé informaci o bozích. Tušil jsem, že o nich asi sám ví a má ponětí, co dělají a vsadil bych vše na to, že by si přál, aby to do rukou vzala sama Smrt. Jenže, co by se stalo, kdyby to tak opravdu bylo? Umírali by vlci, nebo by je taky posílala vlkvíkam a znova je příváděla k životu a nebo ta druhá část je zejména práce Života? Vlastně bych se jí rád na to zeptal. Jak tohle vůbec funguje a jak je možné, že prostě nechcípnou. Pravda byla však ta, že jsem nechtěl tolik vraždit a spíš jsem se chtěl zaměřit na nějaké to vyprovokoání a pošramocení vztahů ve smečce, jenže s tím, co jsem teď udělal a jaká pověst se tu o nás šíří jsem měl celkem na mále, ale tak. Věřil jsem tomu, že se to dá zachránit. Nějak.
Pronesl nakonec něco o tom, že teď na tom není tak bídně jako byl a že měl nedobrovolnou koupel. Musel jsem se uchechtnout. ,,Nemohli tě už ani cítit," prohodil jsem jen. Tahle věta se mi líbila, protože mohla v sobě nést více významů, než se tvářila. Zajímalo by mě, zda to byla moje sestra, nebo někdo další, ale kdyby to byla sestra, už by se zmínil. Šváb má evidentně taky dost nepřátel, pomyslel jsem si. Což tak nějak do naší skvadry pěkně zapadá.
Tasa souhlasila tedy s tím, že nám něco uloví ale jen pod podmínkou, že se nezabijeme. Hodil jsem očkem po švábovi. Měl jsem přeci jen navrh a důvod zabít ho jsem zatím neměl tak silný, tudíž jsem jen Tase přikývl na srozuměnou. Zeptala se na preference, tak jsem jen pověděl: ,,Nechám to na tobě. Sežeru všechno," opět jsem se olízl a pak se opět otočil na švába, když Tasa odešla. Já se cítil už dosti odpočatý, ale samozřejmě noha potřebovala toho odpočinku ještě víc. Až se nažeru, nabiju síly a budu moci někam zase trajdat, přemýšlel jsem, kam bych vůbec šel. Podíval jsem se na něho. ,,Přemýšlel jsi, že by ses přidal do smečky a tam pomohl vytvořit nějaký ten...chaos?"

// loterie 19

Šváb se nakonec trochu rozkecal, ač toho zase tolik nenamluvil. Vlastně neřekl nic nového, co bych nevěděl. Štvalo mě to? Možná, ale zase jsem měl očekávat, že asi nebude jako jeden z těch i*iotů, co chodí kolem a vykládají o sobě kdesi cosi. Ale čím víc jsem toho švába slyšel, tim víc se mi líbil. Jistým způsobem prostě zapadal do našeho chaotického života, ve kterém jsme měli. A jak on sám řiká, miluje chaos. Ušklíbl jsem se a prostě si lehl na zem. Převalila jsem se na záda a tak si protáhl všechny nohy, které jsem jen tak vystrčil do vzduchu. Trochu mi křuplo v té zadní a já nahlas sykl. Docela jsem to ale potřeboval. Cítil jsem se uvolněněji. ,,A v téhle zemi tu mají ještě dva bohy za zadkem, aby jim chránily prdele. Musíme přijít na to, jak je rovnou poslat přímo do samých pekel," otočil jsem se na něj a pohledem zavadil na Tasu, která byla pořád tak tichá. Pak jsem si ale projel pohledem toho švába a zjistil jsem, že vypadá ještě divněji. Nějak jsem to celou dobu prostě nereflektoval, protože kdo se stará o švába, jako je on? Každopadně mě zajímalo, co se mu stalo. ,,Co ti je? Vypadáš, že nemáš daleko k umírání," uchechtl jsem se a pak se otočil na Tasu. Pozvedl jsem obočí a doufal jsem, že mi nějak vysvětlí, co se dělo, jenže ona se zvedla a podívala se na nás. Reagovala na moji prosbu o lov. Bylo mi jasný, potom, co jsem si švába prohlédl, že asi těžko půjdeme lovit. Takže řekla, že bychom se jen na tom lovu zabili, což měla celkem pravdu. Mohlo by to dopadnout dobře. Překulil jsem se zpět do normálního lehu. Oddechl jsem si a podíval se znovu na ni, když navrhla, že by mohla něco ulovit. ,,To by bylo skvělé," řekl jsem a olízl si horní patro zubů. Možná jí to pomůže trochu utřídit myšlenky. Vypadá mimo, pomyslel jsem si a pak se podrbal za uchem.

14.1. - 24.1. = 8 lítků
25.1. - 1.2. = 10 lístků

dohromady 18 lístků

CELKEM (zatím): 48 lístků

//loterie 18

Noc přešla tak rychle, jako se objevila. Přeci jen, když je co řešit, a že tohle téma není nijak jednoduché, čas utíká tak neskutečně rychle. Hlavně jsem začal pociťovat hlad. Ani jsem si neuvědomil, jak dlouho už uběhlo od chvíle, co jsem naposledy jedl. Pamatuji si, že jsem Roweně říkal, že hlad nemám, pak jsem od ní odešel a narazl na Duncana, že? Nebo se stalo ještě něco mezitím? Nějak jsem si nedokázal vzpomenout. A hlavně, s tou mojí poraněnou nohou jsem asi fakt mohl udělat velké kulové. Lovit nějakou vysokou zvěř by bylo celkem na nic. I když... nějaké využití by se pro mě našlo, kdyby Tasa a šváb mohli odvést tu těžší práci.
Olízl jsem si horní patro zubů a ohlédl se na toho švába, který se mnou kecal mezitím co Tasa byla zahleděná ve svých myšlenek. Pravděpodobně přemýšlela o tom, koho by poslala na onen svět. A v tu chvíli se právě šváb ozval s tím, že bude těžké najít pokusného králíka. Což bylo jasný jak facka. Já bych s tím vlastně ani neměl problém, jenže je tu takový háček. Netuším, zda to platí i pro nás, ač Život krafal něco o tom, že jsme magiči taky. Jenže jak se to sakra stalo? To jsme se pomíchali? Nebo jak je možné, že my máme magii? A kolem mě se zase na okamžik udělalo teplo. Byl jsem si teď jistý, že se jedná o oheň, protože jsem si vzpomněl, že o tom mluvila Styx. Stejně mě to štvalo, že jsem něco takového vůbec měl v žilách. Ale nová země, nová pravidla a nový způsob života...nový styl vraždění. Ušklíbl jsem se sám pro sebe.
Šváb opět něco vypustil z úst a Tasa nijak nereagovala. Nechal jsem jí bejt, aby zpracovávala, co potřebuje. ,,Co tě tady tak vytočilo, že jsi zaujal vůči této zemi tenhle postoj? Přinášíš si něco z minulosti?" hodlal jsem z něho vydolovat nějaké informace. Pokud máme spolupracovat a přidat ho do našeho kruhu, bylo by taky fajn více vědět, no ne? Zívl jsem a trochu si protáhl přední tlapky, jenže tím pohybem jsem trochu škubl zadní nohou, což vyvolalo menší křeč v oblasti zranění. Sykl jsem. Otočil jsem se. Naštěstí to přestalo krvácet úplně a už se to jen dalo do procesu hojení. Přesto bych s tím neměl tolik hýbat. Zastřihl jsem ušima a otočil se na Tasu. ,,Hele, co kdybychom něco šli ulovit a trochu rozproudili krev v žilách? Nebo vy jste jedli?" řekl jsem. Sice jsem stále nedokázal přijít na to, jak bych byl v lovení prospěšný, když mám zadní nohu v háji, ale něco by se vymyslelo.

hlásím zde Noroxe

//loterie 17

Když jsem prohodil řeč o tom, že by bylo přece fajn zabít švába, zjistil jsem, že Tasa už takový nápad měla, ale došlo jí, že by to spíše měl být někdo, komu se dá věřit. Je fakt, že jsem ve švábovi neměl důveru. Jak bych asi k jakémukoli magičovi mohl mít, že? Ale právě. Musel to být magič z tohohle světa, takže chodit třeba za hranice a hleda obětní beránky byl taky nesmysl. A taky udeřila na hřebínek tím, že ten, kdo by tam šel, by nám nakonec nemusel říct úplně pravdu a určité informace by si mohl ponechat pro sebe. Skoro jako kdyby měl umřít jeden z nás, ale to by pak ztrácelo efekt a smysl toho, po čem mi jdeme. ,,Pravda, tady šváb rád chaos a rozhodně by přece nezahodil šanci jeden takový vytvořit," řekl jsem nahlas a prohlédl si švába, jak kdybych ho měl skenovat. Bylo mi jedno, že to všechno slyší. Spíš to bylo za účelem, aby to slyšel dost zřetelně. ,,Ale stále tu visí otázka. Koho?" řekl jsem spíše jen tak pro sebe, i když to oba mohli dost zřetelně slyšet. Ale nechtěl jsem nad tím dál přemýšlet. Já si s tím byl celkem dost jistý. Avšak je pravda, že my se moc nedozvíme, co se tam Duncanovi dělo a hlavně, pokud to vyspojluje Styx, ta ta se s námi o to rozhodně nepodělí, abychom jen dál tápali, protože se touhle dobou už rozhodně dala na stranu magičů a žije si na "zelenějším trávníku". Docela bych jí chtěl vidět. Ač asi už mě nebere tak pozitivně, rád bych věděl, jak se jen má a zda prostě nějak žije. Ať už teda s magiči a bez nás.
Ani jsem si nevšiml, že nastala noc a trochu se s tím i ochladilo, ale nebylo to nic hrozného. Sem tam jsem tiše sykl, když jsem si potřeboval trochu pohnout s nohou. Naštěstí to nebylo tak zlé, jak jsem čekal. Pak jsem se podíval na Stína. ,,Nevím, jaký důvod měla, aby tě nezabila hned. Ale i já tě nechal odejít a neposlal na návštěvu ke Smrti. Přeci jen by bylo blbé se zbavovat někoho, kdo sám pohrdá magiči, ač si teda sám magič," řekl jsem nahlas. Ostatně to byla pravda. Však takhle to měl i ten tlusťoch a ta malá taky. I když s tou malou jsem se na oko bavil kvůli Smrti. Přece by nebylo nic špatného na to rozšířit trochu okruhy, nemyslíš? Hmmm, uvidíme, co nám tenhle švábe může poskytnout.

//loterie 16

Moje emoce se začaly klidnit, ale potom všem prostě, koho by tohle nevytočilo? Nějaká vyšší síla mě poslala sem za sestrou a místo toho, aby tady nadšeně poskakovala a křičela, že jsem zabil magiče, tak mi jen hned chtěla nadávat. Ale byl jsem rád, že věděla svoje místo a že si pak už radši ani nic nezkusila. I když jsem nebyl rád, že jsem musel na ni zvýšit hlas. Tyhle věci se mi neskutečně příčili. Udělalo se mi na srdci těžko, vstal jsem a přešel jsem k ní. Sedl jsem si vedle ní a jemně se otřel. ,,V pohodě?" zepal jsem se jí, protože vypadala momentálně jak troska. Hlavně mě fakt štvalo, že po našem setkání je to už podruhé, kdy mě prostě vidí rozzuřenýho a kdy se kvůli mě stahuje. Povzdechl jsem si tiše a pak si nakonec lehl. Bylo mi nepříjemné sedět, ale měl jsem pozvednutou hlavu, abych se mohl účastnit konverzace. Tasa se s tím švábem domlouvala na plánu, jak by mohli otestovat tohle "zabíjení". Já se jen ušklíbl a podíval se zdravým okem na Tasu. ,,Hm, já bych o jednom kandidátovi věděl," a prohodil jsem hlavou směrem k švábovi. ,,Sám se zajímá, sám by mohl přeci okusit a pak dodat informace, ne?" nadhodil jsem myšlenku a ušklíbl se. Stále jsem nevěděl, co si o tom švábovi myslet, ale fakt, že Tasa ho nějak nechala na živu sám o sobě vypovídá, že si jí nějakým způsobem získal. Možná na ni zapůsobil fakt, že tenhle blbeček nemá rád místní vlky a pohrdá jimi. A on mi sám říkal, že by se rád k nám přidal. No, magič jako magič.

//loterie 15

Nakonec jsem toho lízání nechal, protože ta rána musela taky dýchat a nebýt konstantně pod náporem mého jazyka, či sněhu. Už z té rány tolik nekrvácelo, takže jsem byl v klidu, ale pořád se na mě drželo dost krve. To prostě jen tak dolů nepůjde, pomyslel jsem si, když jsem se opět kolem sebe podíval. Tasa měla opět nějaké kecy o tom, že jsem prostě jednal impulzivně. Její zavrčení mě celkem namíchlo a prudce jsem se postavil a vycenil zuby. ,,Co vám ku*va všem záleží na tom de*ilovi? Tak jsem ho zabil, no a co? Když jsme u nás zabíjeli i svoje vlastní, tak to nikdo neřešil a teď se tu hodláš zvencnout z toho, že jsem zabil Styxininu hračku?" zavrčel jsem a z oka mi šlehaly blesky. Srdce prudce bilo. Nechtěl jsem na sestru takhle vyjet, ale co jsem jako ku*va měl dělat? Když do mě bude takhle pořád jet s tím, že jsem ho poslal ke Smrti. Stáhnul jsem se a oklepal. ,,Nechci na tebe řvát, ale do háje už to neřeš. Tak bude nasraná, ale snad by kvůli tomu nezavrhla mě, bratra, ne?" posledním slovům jsem sám nevěřil. Určitě už je na cestě k tomu, aby mě zavrhla. A jakmile se dozví, že jsem jí "rozbil" hračku, tak po mě vyjede a zavrhne mě. I když... ach jo, tohle je totálně k ničemu. Však jsme celou dobu byli společně a líbilo se nám spolu, všechno. Kde se to sakra pos*alo? Zastřihl jsem ušima a nechal jí, ať se mě zeptá na zadní stehno. Podíval jsem se na ránu a už radši Styx nechtěl řešit. Prostě, až nastane ta situace, tak se to prostě nějak vyřeší. Buď bude jen naštvaná, ale bude to ok, nebo mě bude chtít zabít a zřekne se mě jako bratra. ,,Otevřel mi starou ránu na stehně. Takže to celkem bolí, ale mělo by to snad být dobrý. Jen na to nebudu moci chvíli tolik došlapovat," řekl jsem tak nějak, aby věděle a ušklíbl se. Nechtěl jsem mít i jí rozhádanou. Záleželo mi na sourozencích a rozhodně nenechám de*ilního Duncana mi rozhádat rodinu. Prohodil jsem ocasem a nastražil uši na to, co říkala Tasa tomu švábovi. Ušklíbl jsem se. ,,Takže vy dva jste se spolčili? Vlastně mě to ani nezaráží, že ses nakonec připojil k mé sestře. A vsadím se, že taky na tebe měla pifku, že?" řekl jsem pro začátek. ,,A rozhodně tě podporuji v nápadu, sestřičko, ale věř mi. Sám Život mi to potvrdil, že tu vlci neumírají a Styx už taky tady jednu zabila a vrátila se. Rozpadla se stejně, jako ten blbeček, ale jen běžte a zkuste si to na vlastní kůži," ušklíbl jsem se.

//loterie 14

Nejdříve si mě všimnul šváb. Vypadalo to, že si oba lehli, aby si odpočinuli, ale asi ne úplně na dlouho, když jsem se tu objevil já. Pronesl něco o tom, že mi to sluší, na což jsem nijak nereagoval a dál jsem si oblizával krevna zadním stehně. Potřeboval jsem mít tu ránu vyčištěnou, když už byla tedy zase otevřená. Pak ale ke mně přistoupila Tasa a začala si mě očuchávat. Občas to zašimralo. Narovnal jsem se zrovna ve chvíli, kdy přistoupila k mému krku a olízla na něm krev. Pak se odtáhl a podotkla, že zda jsem jí chtěl nas*at, tak se mi to povedlo. Imaginárně jsem pokrčil rameny. Mně už to vlastně i bylo jedno, co si Styx o mně myslí, či co ke mně cítí. Zda mě bere za bratra nebo ne. ,,Hele, my dva se nemáme rádi. Se*u na to, že je to Styxinina hračka na šou*tání. A je mi fakt ukradený, co si bude o mě ona myslet," řekl jsem na rovinu a lehl si na zem a začal se válet ve sněhu, který se začal pomalu barvit na červeno. Snažil jsem se alespoň něco z té srsti smýt. Tohle asi budu nosit celou zimu. Do vody fakt nevlezu, řekl jsem si při vzpomínce, co jsem absolvoval minulou zimu. Fakt jsem do toho znova nešel. Opět jsem se naroznal, když řekla, že to jako bere, ale že jsem mohl počkat. ,,A jako na co čekat?" zeptal jsem se jí s pozdviženým obočím a s narovnáním. Takže jsem opět seděl. ,,To jsem měl nechat toho blbečka mě zabít? Pche, sám si dělal srandičky o smrti, no tak jsem mu prokousl hrdlo. Však tady nikdo neumírá, Taso. Ani my tu neumřeme. Hned jak jsem ho zabil a odešel z něho život se rozpadl na prach a někam uletěl. Asi ke Smrti, to vypadalo," popsal jsem jí, k čemu vlastně došlo. A to, že poslouchal ten šváb mi bylo jedno, však on velice rád chaos a drámo, ne? No tak tady jedno měl. ,,Takže mrtvej není a až tu zase za pár dní nebo měsíců bude kráčet, Styx si ho opět užije až až. Já toho pa*chanta fakt nesnáším a sám si o to říkal," opět jsem imaginárně pokrčil rameny, jako by se přeci nic nestalo. A vlastně taky že nestalo. Přece, alespoň jsme zjistili, jak to tady probíhá s umíráním ne? Někdo z nás to musel zkusit, abychom věděli, k čemu dochází a co čeká nás, ač jsem netušil, jaké to vypadá tam, an té druhé straně, kde se momentálně nachází Duncan. Opět jsem s sebou praštil do sněhu a snažil se ze sebe dostat co nejvíc krve.

<< ze Spáleniště pomocí teleportu

//loterie 13

Netušil jsem, co se to děje, ale moje tělo, jako kdyby se stalo jen nějakou formou, kterou jsem ani nedokázal popsat, co by měla být, ale letěl jsem vzduchem a dopadl na místo, které jsem ani moc nepoznával. Možná jsem tu byl, možná ne, ale něco asi chtělo, abych se ocitl právě tady. Když jsem se objevil na zemi, musel jsem chvíli fakz zůstat v sedo-ležaté pozici, protože jinak bych se poblil. Co se to ku*va stalo? Kdo, co... Myslím, že to máš nějak v sobě. Tys měl myšlenky o tom, že chceš z toho místa vypadnout, ale nemohl si, tak tě to prostě nějak...přesunulo? řekl mi na půl zmatený hlas. Vydýchával jsem se a snažil se nabrat dech. Tohle mě celkem rozhodilo. Spíš to bylo tou rychlostí a proměnou, než tím, že vlastně na mě byla využita magie. A popravdě to nebylo poprvé, co mě něco magicky ovlivnilo, takže bych si měl vlastně i začínat zvykat na tyhle divnosti, když hodlám získat nějaké ty magie pro sebe. Musím zjistit, jaký je pak rozdíl mezi Smrtí a Životem, ale asi Smrt mě uvítá s náručí, že?
V tom mě do čumáku praštil pach Tasy a ještě někoho, koho pach jsem znal. Nebyli ode mě moc daleko, tudíž jsem se k nim mohl nějak doplazit, dojít. Zvedl jsem se a dělal pomalé kroky vpřed. Měl jsem v ostatních nohou celkem sílu, jen ta jedna noha byla trochu. No, řekněme mimo. Každopádně stačila chvíle a já je zahlédl. Ah, ano. Šváb...vlastně se nedivím, přeci jen mlel něco o tom, že nesnáší místní vlky a rád pozoruje chaos, takže mě valstně ani nepřekvapovalo, že s ním byla Tasa.
Museli mít na mě skvělý pohled. Místo šedo-bílého vlka tu bylo krvavé monstrum. Huba byla asi nejkrvavější. Je pravda, že jsem nic ze sebe nesmyl. A hlavně jsem smrděl. Nevím, zda Tasa ten pach pozná. Netušil jsem, jak moc se s Duncanem znala. Každopádně si myslím, že bude potěšena. Ušklíbl jsem se, když jsem k nim došel a posadil se na prdel. Hlavně opatrně, abych tu zadní nohu víc nenamáhal. ,,Čus," řekl jsem, jako by vlastně nic a olízl si svou ránu na noze.

//loterie 12

Když jsem ho tak pod tím krkem držel, začal vykašlávat krev a něco říkat, jenže jak měl sýpavý hlas, sotva jsem slyšel, co mi chce říct. Pochytil jsem jen smrt a posera, teda pokud to fakt říkal, ale pravděpodobně opakoval svoje slova, která říkal předtím. Možná mu došlo, že když si tak on zahrává se slovíčky, asi by je měl brát dostatečně vážně, protože teď mu velice rychle utíká život. Mezitím, co se jeho tělo naposledy škubalo, já stysk nijak nepolevil. Vychutnával jsem si, jak mi jeho krev zaplňuje hrdlo. Byla velice šťavnatá. Sice vlčečí krev a maso prostě bylo nejlepší, ale ani vlci nechutnali špatně. Měl jsem chuť na více, takže jsem ho plánoval sežrat. Alespoň z části.
Zavřel oči a já věděl, že je mu konec, jenže to by asi nebyl ten blbeček blbečkem aby mi nepotřísnil celý předek svou krví, kterou víceméně vyblil. Pustil jsem ho a on bezvládně dopadl do sněhu. Kolem něho bylo krve jak z vola, což on vlastně byl, takže jsem se tomu nedivil. Blbec se i pochcal a začalo tu něco i děsně smrdět. No, na to, že jsem byl zvyklý od srn takových nekalostí, tohle byl panečku jiný závan. Normálně jsem se bál, že se tan smrad na mě uchytí a budu ho mít navěky jako karmu za jeho zabití, ale tak. Byl to přeci jen smrad, to se snad nestane, ne?
Tlapkou jsem šťouchl do jeho bezvládneho těla a potěšeně jsem se ušklíbl, jenže v tom samém adrenalinu jsem zapomněl na svou nohu a sedl si. Podíval jsem se na ránu. Měl jsem přesně to místo, které jsem měl zjizvené, opět otevřené. A opět v zimě, ty vo*e! zavrčel jsem si sám pro sebe. Duncan musel počkat, nejdřív přišla na řadu noha, ale než jsem si tam stačil nahrnout sníh, nebo cokoli udělal, Duncanovo tělo začalo problikávat, až se nakonec jeho tělo rozpadlo na prach a zmizelo. Čuměl jsem, kam ten prach zmizel a několikrát zamrkal. Aha, takže tohle je proces toho, jak tady umírají vlci. Rozpadnou se na prach a pak jsou fuč. Zajímalo by mě, zda se dostal ke smrti nebo k životu. Co jsem mohl dělat. Asi věděli moje úmysly, tak ho sebrali dřív, než jsem si mohl na něm pochutnat, ale asi i dobře, protože kdoví, jak by pak vypadal, až by se dostal mezi živé. Zasmál jsem se. Ale neměl jsem čas na zbyd. Potřeboval jsem ošetřit svojí nohu, takže jsem na ni nahrabal sníh. Zchladil jsem si to místo a trochu i sykl při pohybu, když jsem tam ten sníh dával. Hlavně mi asi i došlo, že bude lepší, když se odsud odtáhnu. Bylo to tu Duncanem šíleně smrdět a i jeho pach se na mě fakt držel. Takže mi nezbývalo, než se vydat někam dál. Někam, kde by si mě nikdo nemusel všimnout a já bych si v klidu mohl vyčistit ránu a umejt se z té vší jeho krve, která na mě byla. A... mé přání asi bylo vyslyšeno, protože jsem najednou začal problikávat taky.

>> Teleportem až do Třešňového háje

//loterie 11

S Duncanem to dost silně švihlo, že jsem se divil, že mu to nevyrazilo dech. Hlavně tak nějak pomateně mrkala koukal okolo, bylo jasný, že sám dostal slušnou ránu tou elektřinou. Cha, a tady je vidět, jak jsou magie zákeřný. Opomíjel jsem fakt, že vlastně taky jednu mám a že moje nová životní cesta je mít silné magie. Ale to byla taková rychlá myšlenka, že jsem jí skoro ani nezaregistroval. Každopádně blbečkovi došlo, že je v háji a začal sebou mrskat. Udržet ho na místě byl celkem oříšek. Přeci jen se mi sílou docela vyrovnal a ač byl po zásahu vlastní elektřinou celkem mimo, pořád to v sobě měl. V jednu chvíli se mi celkem vymotal a nohou mě zasáhl do mé staré rány na zadním stehně. Podlomila se mi noha a já málem na něj spadl, ale ustál jsem. Na okamžik mě to vykolejilo a já sykl bolestí. Cítil jsem teplou tekutinu, jak si to míří podél mé nohy dolů. Bolelo to jako čert. A já věděl, že už nemám prostě na nic čekat. V očích se mi nebezpečně zalesklo a z hrdla se vydralo velice hluboké zavrčení. ,,Čas na podnos," řekl jsem jen tiše a nedal mu možnost odpovědět. Tlamu jsem otevřel tak široce, abych mu mohl hezky zkousnout krk a hned to na něj namířil. Zuby jsem se mu zaryl tak hluboce, jako jsem jen mohl a začal hlavou škubat, i když při prvních škubnutí bylo znát, že mám v háji stabilitu, tudíž nebyly tak silné. Moje stabilita sice byla kolísavá, kvůli zadní noze, ale jak jsem ho skousl, tím jsem i zakousával tu svojí bolest, která mi vystřelovala ve stehně. Silně jsem se zapřel a tak stysk umocňoval. Cítil jsem jeho krev, která mi začala plnit tlamu a stékat všude okolo.

// loterie 10

Když jsem mu mířil zubama na krk, mršťně se otočil a tlapou se mě dotkl, jenže jsem nečekal, tak silnou elektrozující ránu. Udělala velké BUM a jak jsem byl ve vzduchu, celkem mě to odmrštilo a já dopadl na prdel. Cítil jsem, jak se z mého těla zároveň divně kouří a po srsti mi probíhají menší výbojky. Moje hlava se motala a já měl chuť zvracet, ale rychle jsem se postavil a zaujal stabilní polohu. Zaklepal jsem s sebou a snažil se zmerčit to po*ělané hovno a skolit ho silně na zem, jenže jakmile jsem udělal krok, celkem se mi rozhýbal svět. Musel jsem se zamračit a vyvinout sílu k tomu, abych prostě zůstal stát na nohou. Zamrkal jsem jedním svým okem a zhluboka se nadechl. S*al jsem na to a rozeběhl jsem se, i když mě od něho nedělila taková vzdálenost. Chvíli to vypadalo, že bych měl hodit držku, ale ustál jsem to. Tělo trochu křečovitě bolelo, ale nebylo to nic hrozného, co bych neustal. A jak jsem se rozeběhl, během okamžiku jsem nabral rychlost a napálil to z boku do něho. Všiml jsem si totiž, jak sám byl mimo a jak nestabilně stál. Rozhodně to muselo mít i proti němu efekt a já toho hodlal využít. Jenže to mělo efekt samozřejmě i na mě a jak jsem do něho narazil, tak jsem sám na něho svou vahou spadl. Událo se pár kotrmelcu, při kterých jsem si dal celkem do hlavy, ale možná to pomohlo, protože se mi srovnalo vidění a já skončil na Duncanovi. Oklepal jsem se, opět zamrkal a využil své pozice. Měl jsem ho teď krásně pod sebou a já se velice potěšeně šklebil.