Gallirea - Příspěvky uživatele

//18+ (popis smrti Sun)

Soustředil jsem se na trhání. Cítil jsem každou kůstku v jejím těle jak povoluje a jak se trhá. Její vnitřnosti se taky trhaly. Následovalo velké vykašlávání krve, vypoulení očí a utichající křik, který jsem z nějakého důvodu celou dobu úplně opomíjel. Možná fakt, jak jsem si to celé užíval, jak jsem se ponořil to toho, abych se zaposlouchal do křupání kostí, zavinilo to, že jsem neslyšel její křičení. A to jsem měl tu hlavu hned u huby. Její tělo bylo slabé a podvolilo se nám hned. Tím, že Styx zabírala svými křídly měla neskutečnou sílu. V jednu chvíli mi řpišlo, že tahá trochu i mě, ale já se zapřel všema nohama a zvrátil silou hlavu. Zavřel oči a pořádně zatnul zuby, že se ještě více zaryli do jejího masa. Slastná vlčečí krev mi teď proudila hubou až do krku. Nemohl jsem se dočkat, až si trochu kousnu. Snad to ale stihnu, pomyslel jsem si. Cítil jsem, jak se její tělo půlí. Ne přesně na poloviny, to by bylo nemožné, ale vnímal jsem, jak se jí trhá maso, kůže a cítil jsem na svých tlapkách, jak mi na zem dopadly její vnitřnosti a to ještě nebyla roztržená celá. Na tlapkách jsem cítil něco slizkého. Asi bych si tipnul na střeva, ale to jsem nemohl s jistotou říct. Mé oko bylo zavřené a já se stále soustředil, aby se dotrhla dokonce. Škubnul jsem hlavou a přesně v ten moment jsem ucítil, jak všechno povolilo. Poslední část kůže se roztrhla a já začal cupitat dozadu. To náhlé roztržení mi trochu vzalo vítr z plachet. Hlavně s tou silou s jakou to Styx dělala. Otevřel jsem oko a až pak zjisti, jaký to vlče udělalo bordel. Sníh kolem nás byl celý rudý. Já byl po celé hrudi červený, celá huba a přední nohy. Ještě to ze mě kapalo. S tou půlkou v hubě jsem se podíval na Styx. Roztrhli jsme vlče magičům, zajiskřilo mi v oku. Stále z té části, kterou jsem držel, prýštila krev, což bylo momentálně jediné, co jsem slyšel. Podíval jsem se dolů a kamkoli jsem se hnul, tam se vytvářely další a další stopy krve. Hlavně z ní přímo vysely cáry roztrženého masa. Jeden dokonce vysel ještě na kůži, jak byl blbě natrhnut a neodělil se tolik od těla. A tuším, že to další, co jsem byl schopen zahlédnout byly plíce.
Když jsem se chtěl pohnout, teď mi došlo, jakou sílu jsem vynaložil. Otočil jsem se a moje rána na stejně se otevřela. Neviděl jsem tam tak dobře, protože to bylo na druhé straně, ale cítil jsem to. Neotevřela se úplně, ale tím, že byla celkem zase čerstvá, se přeci jen trochu pootevřela. Nebyla to taková bolest, ale když jsem se rozešel ke Styx, trochu jsem kulhal, abych na zadní nohu nedal tolik váhy.
Vyplivl jsem tu svou půlku na zem na tu velkou louži krve plnou rozházených vnitřností. Měl jsem pravdu. Docela blízko místa, kde jsem stál, byly pohozená střeva, do kterých Styx kopala. Všechno, co kolem leželo, nebylo nijak v celku. Maximálně ledviny vypadaly, že nejsou tolik poníčené. Otočil jsem pohled na Tasu, kterou to potřísnilo taky a až teď si všiml, že nás celou dobu podporovala, protože ta radost z ní úplně tříštila. Poušklíbl jsem se. ,,Zakousni se, dokud ještě můžeš," řekl jsem rychle Tase a tlapkou hrábl do té mé půlky vlčete. Otočil jsem si ho tak, aby ke mně byla ta otevřená část. Sehnul jsem se a tlamou trochu zabrousil vevnitř. Srdce bylo pořád na svém místě, ale taky solidně poškozené z toho trhání. Zakousl jsem se do něj a vyrval ho z tělíčka, které jsem držel přední levou tlapkou. Vztyčil jsem se a část toho srdce žužlal, část odpadlo. Lahoda, polkl jsem. Nebylo moc veliké, ale za to naprosto výtečné. Podíval jsem se na Styx, když pravila, jak jsem ho zabil. Jenže ona referovala úplně na někoho jiného. Hned mi došlo, koho myslí, protože se mi dívala do mého slepého oka. Znovu jsem polkl, ale oko z ní nespustil. ,,Jeho jsem nezabil," pravil jsem. Popravdě jsem úplně zapomněl, že je tenhle de*il alfákem té smečky na jihu. Každopádně po tom, co jsme zamordovali dva členy by bylo fajn to omrknout, jaká je situace. Ovšem teď rozvíjet tuhle myšlenku nebylo vhodné. Musel jsem jí to říct. ,,Byl to Duncan," řekl jsem a stále se na ní díval. Nespouštěl jsem z ní oči. Atmosféra kolem trochu ztuhla, jak to všechno kolem nás ztichlo a já jen čekal, na její reakci. Napadne mě? Zabije mě? Neřekne nic? Bude na mě křičet? Nadávat? Zřekne se mě jako bratra? Co udělá? neměl jsem sebemenší tušení a na nic jsem nebyl připraven, ale hodlal jsem vzít cokoli, co se stane a přijmout to. I pokud to znamenalo, že jsem si jeho smrtí podepsal fakt, že se se Styx už neuvidím. Ne, to snad ne. Zažili jsme spolu mnohonásobně více věcí, lepších věcí, byli jsme spolu, prožili všechny hrůzy. Snad by mě nenechala kvůli tomu bl*ečkovi....nebo ne?

//hej, kdybys jí ty křídla urvala, nebyla by Styx Maleficent, hmmmm???

Je pravda, že jsem se tolik nesoustředil na to, jak to vlče vypadá, ale když Styx zmínila v jakém vlastně stavu to vlče je, až teď jsem byl celkem znusenej. ,,Vypadá hůř než my, když jsme byli vlčata," pověděl jsem a pozvedl nad tím spratkem obočí. Však my vypadaly fakt hrozně. Neustále hladový, srst v bídném stavu, jizvy všude na těle už od narození, ale tohle vlče mělo všechno ještě 100x zhoršené. Vypadalo, že má i křivé nohy, oči byly takové, že každé ujíždělo někam jinam, co tohle bylo za poděs, nechápu. Ha, a prý že jsou magiči dokonalý, pomyslel jsem si. Ale o vlče už samozřejmě bylo postaráno, takže jsem se mohl otočil na Tasu a na Styx, když jsme řešily její vzhled. Řekla, že jí posedl kouzelný havran a jako na ukázku trochu roztáhla křídla. Naklonil jsem hlavu na stranu, abych měl se svým okem na to lepší pohled. Jako okay, Styx vypadala fakt s tím vražedně, ale nemohl jsem si pomoci. Ty pírka, jak se jí chvěly, když je nas*aná, to bylo mega komický. ,,Okaj, sorry. Tak holub," pověděl jsem pobaveně. Pokud bych se měl pořád nasírat jen kvůli tomu, že se tu stane něco magického, už bych asi pošel na infarkt. Hlavně jsem tu byl už dobrý rok na to, abych si na všechno zvykl. A ač jsem měl ještě celkem dlouhou cestu před sebou to plně v sám v sobě akceptovat a využívat magii ke svému prospěchu, tohle se nějak zvládlo. Hlavně ona z nás všech vypadala, že to přijme docela s grácií. I když Rigel, ten věřím, že tomu propadl hodně rychle a s velkým úsměvem na tváři. Bojování s nepřáteli jejich zbraní, jo. To sedí.
Tasa se dala do popisu té vlčice a Styxa dokonce řekla, že jí zná. Počkat, takže z jihu? Jižní smečky? Tam byl ten Duncan. Ty kráso, tak ta smečka má teď silnou bídu. Už přišla o dva členy. To teda bude asi pěkně slabá smečka...což mě napadá. Když je ta smečka oslabená a my jsme tu pohromadě, co kdybycho na ně zaútočili? V hlavě se mi tvořil velice zlý a hnusný plán. ,,Ta smečka zní velice slabě a oslabeně. Co kdybychom podnikli útok?" navrhl jsem. Otočil jsem se na Tasu, protože ta mě možná mohla pochopit, ale pak jsem se stočil na Styx. ,,Totiž, ta vlčice není jediná, kdo z té smečky pošel. Já taky někoho... přeměnil v prach," dodal jsem trochu zdrženlivěji směrem na Styx a díval se na ni. Styx není blbá a rozhodně jí to dojde. A možná dobré, že jsem to řekl teď, protože bude mít velkou sílu a velkou chuť rozdrtit to vlče. Takže je možné, že si to vybije na něm a já nebudu mít takovou bídu. Když tak jsem tu měl Tasu, i když jsem pochyboval, že by mi v téhle situaci pomohla. A vlastně, co mi je potom. Nesnáším toho blbého holomka a to, že to byl šou*tající kamarád Styxi, to je jedno. No, nechal jsem to být. Už takhle jsem celkem zdržoval od jídla.

Chytil jsem to kňučející vlče za kůži na krku, jenže když Styxa vzala za to stehno, musel jsem svůj stisk upravit a tak jsem si překousl tak, abych jí držel vlastně za část, kde se krk napojoval na páteř (=sorry, neumím stavbu těla, lol). Tam jsem měl možnost upevnit stisk a hlavně. Kdybych jí chytl za krk úplně, umřela by hned a my bychom si tu srandu přece neužili. To křičení, brečení, křupání všech kostí... oh, jak já se těšil. Styx začala zabýrat a já se opřel zadníma nohama a táhl taky. Slyšel jsem jak něco v jejím tělíčku křuplo. To byla úplně nádherná píseň pro mé uši. Hlavně mě to vtáhlo na okamžik do minulosti, kdy jsme byli v našich teen letech a my se takhle přetahovali o naši kořist. Bylo to fajn. Hlavně tu nedaleko seděla Tasa, připadal jsem si jak kdybychom zase byli prostě spolu, zase všechno měli pod našemi tlapkami a měli stejný cíle, stejné vášně... stejnou zlost a zapálení pro zabíjení těch blbečku. Škubl jsem hlavou hned po tom, co škubla Styx. Díval jsem se na ní s tím mým leskem v oku. Ve vnitř mi koloval adrenalin a divokost. Byl jsem ve svém živlu. Svou hlavou jsem zmítal ze strany na stranu, protože Styx se tak opřela, že jsem věděl, že tohle ustojí a já cítil, jak to tělíčko trháme, rveme, že bych se divil, kdyby se později spojilo.

Styx evidentně neřešila můj vyjukaný výraz na její vzhled a rovnou mi řekla, že to vlče sehnala pro naše usmíření. Oh, to ještě přehodnotí, až uslyší o Duncanovi, pomyslel jsem si, ale radši ještě pomlčel. Musíme to mrně zbaštit hned, dokud tady je, protože je šance, že se vykroutí a někam zdrhne jako se už kolikrát tady stalo. A to jsem nechtěl. Ne po tom, co mi to takhle nabídla. Ušklíbl jsem se a podíval se na vlče a vyplázl jazyk, ze kterého mi kapaly sliny. ,,Vypadá náramně lahodně," přišel jsem k němu blíž a olízl mu tvář. Mělo tak mokrý ksicht a já mohl ochutnat alespoň, jak chutná na povrchu. Byl jsem zvyklý na chuť chlupů, takže jsem je hned nevykašlal a nechal je namáčet v mé hubě. ,,Kdes ji splašila?" bylo mi jedno co to je, kdo to je, já chtěl konečně sežrat nějaké vlče. Jenže, když jsem zabil Duncana, tak se hned vypařil, máme vůbec tu šanci?
V tom se tu objevila Tasa a přiřítila se rovnou ke mně. Začala se o mě otírat a láskyplně zdravit. Pozvedl jsem obočí a nevěřícně na ní koukal. Ty kráso, to to vytí slyšela i ona? Kde je do háje Rigel? A v tom mi řekla, že zabila magičku. Docela jsem na ni čuměl. ,,Jsi borec sestra!" řekl jsem velice potěšen a otřel se taky o ní jako náznak mého nadšení, jenže ona se hned otočila a kousla mě do prdele. Zaryla se celkem hluboko. ,,Jaaaaaaau, do p*dele, co to ku*va děláš?" řekl jsem a trochu povyskočil a podíval se na zádel, jenže byla na straně, kde jsem měl slepé oko. Tasa byla z toho tak nadšená, že přešla ke Styx a kousla jí taky. Její pírka se naježila a z toho jsem dostal celkem výbuch smíchu. ,,Panebože, Styxo, ty vole, ty vypadáš jak vypelicháný kuře, hahaha" její peříčka mě fakt dostávaly. A vlastně jsem ani nevěděl, že jsem to tak v sobě lehce přijmul. Budu se jí ale na to muset určitě zeptat. V tom se Tasa uklidnila, Styx rychle čapla pod sebe vlče, aby nezdrhlo. Ještě do toho Tasa pravila, že nemá moc hlad a přenechá to na nás. Že má zabíjení pro dnešek dost. Naklonil jsem hlavu. ,,Počkej, tobě se nevypařila? Koho jsi zabila?" nedošlo mi, že jsem se svou otázkou dal tak Styx hint, že jsem měl podobnou zkušenost. Docela mě ale zajímalo, kdo to byl.
Pak se mě ale zeptala Styx. Vlastně zvolala moje jméno a já se na ni otočil. Pravila o přetahované a mě zajiskřili očka. Široce jsem se ušklíbl a věnoval pohled tomu vlčeti. ,,Samozřejmě, že pamatuji. Jak bych mohl zapomenout, sestřičko," olízl jsem si horní patro. Přešel jsem blíž k tomu vlčeti a pak se podíval na Styx. ,,Beru předek a ty zadek?" řekl jsem jen a pohlédl na to mrně, které se celé klepalo a strachem bylo přišpendlené k zemi. Na nic jsem nečekal a rychle se zubama zaryl do kůže na krku.

<< Řeka Kierb

Utíkal jsem, jak nejrychleji jsem mohl a že jsem celkem nasadil tempo. Takhle rychle jsem snad neběžel od doby, co jsem odešel od toho Života. Ano, běhal jsem, ale nikdy jsem nevyužil svůj potenciál. Každopádně jsem měl v mysli trochu nepořádek.Tu šedivku nezabiješ, ale Duncana jo? Moc dobře víš, že toho blbečka vyloženě nesnáším. Tahle zatím nic neudělala, co by mě popudilo, až na to, že fakt Styxou páchla. Co když jsou něco víc? Ha, to asi těžko. Styx potřebuje produkovat později vlčata, která si podmaní. S vlčicí asi těžko něco splodí. A kdyby byly, budeš zuřit? Trochu jsem zpomalil. Na tohle jsem se potřeboval nadechnout. Hele, ona si stejně dělá co chce. Mohu s tím nesouhlasit, ale co tím získám? Jo, seáe mě, jak se začala pachtovat s magiči, ale sám jsem zjistil, že jsou tu i někteří, kteří magiče nesnáší stejně. A hlavně mám údajně v sobě už magii, takže jsem vlastně jako oni. Prostě jen nesnáším druhé s magií a chci se rvát. Pokdu se ta šedivka prokáže, že v sobě něco má, co prostě Styx zaujalo, co mohu udělat? Zabít ji? Aby pak Styx zabila mě? Neustálý koloběh? Nah, tohle nechci. Ale Duncana ti nevadilo.. Při jeho zabití jsem fakt nad Styxou nepřemýšlel. Jeho prostě nenávidím. Tahle mi zatím nic neudělala, ne? Pokud ale zjistím, že si obmotala Styxu kolem tlapek, tak to pak rozhodně.. To jí zabiju. Povzdychl jsem si. Mé vlastní myšlenky mě bolely. A mé srdce o to víc. Nechtěl jsem si připustit, že by třeba mohla někoho milovat, že by tady našla lásku. Však Život říkal... ale Život referoval na mě. A co budu tomu pošukovi věřit. Nakukává vlkům to co chtějí slyšet a tak je ovládá. Sice měl s tou magií pravdu, ale to je tak jedna věc. Já jsem sourozence měl rád a záleželo mi na nich. Stále mi na Styx záleželo a nějakým způsobem prostě více než na ostatních. A proto jsem byl z toho všeho poslední dny tak nešťastný. Nevěděl jsem, kde stojím a doufal, že to teď zjistím, až ji uvidím.

V tom jsem ji v dáli uviděl a vedle ní bylo malé vlče. Hnědé. Potěšeně jsem se ušklíbl, jenže v tom mé oči zaznamenaly něco jiného. Styx vypadala jinak. Měla křídla, měla peří, měla kolem krku podivnou pichlavou věc. Dorazil jsem k ní. ,,Co to ku*va...?" díval jsem se na ni a nedokázal uvěřit svým očím. Co to tahle země s ní udělala. Otočil jsem se pak na vlče a pozvedl obočí. ,,A tohle je naše večeře?" olízl jsem si horní část zubů, přičemž mi ukápla slina na sníh. Nemohl jsem se dočkat, i když jsem fakt chtěl vědět, co se mé sestře vlastně stalo. Vypadala jak vypelichané kuře.

//sorda za přeskočení, musím za styx

Hnědavka mě už nijak nezajímala. Moji plnou pozornost měla tahle šedivka, ze které jsem vyloženě nespustil své oko. Propaloval jsem jí pohledem a hodlal zjistit, jak moc si je s mou sestrou blízká. Když si tak vzpomenu, ani tolik Duncana nebránila jako tu vlčici. Pokud to je fakt ona.... Duncan se mi hnusil. Chtěl vyloženě jen vojet mojí sestru a zadělat nám na problémech. Ten bl*eček prostě nevěstil nic dobrého. Netušil jsem, kde ale stojí ta vlčice, o kterou měla Styx tak velký zájem. Potřeboval jsem prostě vědět zda je jedna z mnoha, co se s ní setkala a nebo je to fakt ona.
Snažila se na chvíli odvést téma tím, že se mě snažila vyptávat na toho, koho jsem zabil. Ale já nehodlal cokoli říct. Ne do té doby, dokud to nezjistí Styx sama. Už jsem to řekl Tase a tomu švábovi, ale to protože jsou na mé straně. Těmhle jsem nevěřil ani čumák mezi očima a to na něj koukám.
Její hlas se náhle stišil a yla nervózní. Naježila trochu chlupy, ale jinak vypadala, že má na mále. Ušklíbl jsem se a olízl si horní patro zubů. ,,Přát si to rozhodně můžeš," dodal jsem na ty zkřivený chlupy. Každopádně jsem dál čekal, co z její tlamy vypadne. Dávala si na čas. Pravděpodobně nechtěla úplně začít vysypávat všechny informace, jen který se jí budou hodit, abych jí nezkřivil chlup. Bylo to jasný už z její reakce, že vybírá v hlavě slova. A pak, jak kdyby jí svitlo. Řekla mé jméno. Nahnul jsem hlavu na stranu a nechal jí mluvit dál. Ona se zná i s Rigelem? A se Styx jen lovila? Nevěřím...tohle musí být ona. Je Styx úplně nasáklá. Stejně nasáklá, jak když jsme to se Styx dělali. Však z lovu asi těžko budeš od toho druhýho takhle smrdět. Ty se po sobě vyloženě musely válet. ,,Jen lovily? Si Styxou úplně nasáklá. Pochybuji," procedil jsem skrz zuby, ale tón jsem měl už mírnější. Nelíbilo se mi to, ale alespoň si fakt dala záležet na slovech. Změřil jsem si jí pohledem. Nevytáčela mě tak, jako Duncan, takže bych možná... A v tom jsem to zaslechl. Pronikavý vytí, které mohla udělat jedině moje sestra. A tohle vytí jsem znal. Natočil jsem hlavu tím směrem. Má kořist! Má vlče! moje tělo bylo nedočkavé. Zavrtěl jsem ocasem a otočil jsem se na tu šedivku. Mohla v mých očích vidět ten adrenalin a tu chuť si sežrat vlče. Pozvedl jsem obočí. ,,Ty máš jediný štěstí, že už o tobě od Styx vím. A že jí na tobě záleží," udělal jsem krok v před a vyloženě pošeptal do ucha. ,,Pokud zjistím, že moji sestru jen využíváš, stanu se tvou nejhorší noční můrou, rozumíš?" řekl jsem jí a naposledy na ní pohlédl. Duncan jí sice byl drahý taky, ale ten mě vyloženě s*al svojí přítomností, svým bytím, vším. Tahle alespoň vypadala, že má mozek na správným místě, protože si dávala bacha. Ale i tak. Pokud hodlá jen využít mojí sestru, budu její nejhorší noční můra. A s posledním pohledem na ni jsem se otočil a vyloženě jak kulový blesk vyrazil za mou sestrou.

>> Východní hvozd

Ta hnědavka prostě nedokázala přestat mlít o tom, jak z urozenýho rodu je. Pche, na to se*e pes. Jen jsem se uchechtl a protočil nad ní okem. Jí při životě fakt udržují jen kecy. To ona by čuměla, až bych po ní vystartoval, ale teď jí potřebuji na toho malého spratka. Až mi ho někdy ukáže a já se ho zbavím, ona bude ta další, usoudil jsem. Nakonec jsem přehodnotil plány. Tahle ta načančaná nána se rozhodně nehodila k mým jakýmkoli budoucím plánům. Čumák měla až moc nahoře. Hlavně tak nějak mě víc namotivovala, abych si tu magii opravdu pořídil a pak s ní vymetal celou Gallireu.
Zaměřil jsem svůj pohled na tu nově příchozí. Pořád mi to nijak nedávalo. Smrděla až moc povědomně. Ale nemohl jsem ten pach přesně ve své hlavě zarazit, protože na sobě měla miliony dalších jiných pachů, které to blokovaly. Mysli Noroxi, mysli do háje! Mezitím si ty dvě nějak povídaly, já se snažil přemýšlet, kdo tahle cácora je. V tom ta hnědavka uporoznila šedou, že žádným fešákem nejsem. Na komplimenty jsem nebyl zvědavý a na neustále předhazování, jak vypadám, už vůbec ne. ,,Ale prosím tě. Ty tu jediná vypadáš, jak když tě někdo vyválel v hovně," dodal jsem nevzrušeně. Věděl jsem o sobě, že nevypadám extra lákavě, ale to byla celá pointa mé image. Já nechtěl vypadat lákavě, já chtěl vypadat přesně tak, jak ty nejhorší noční můry všech vlčat a magičů na světě.
Pak se konverzace otočila jiným směrem. Ta šedivá mi potvrdila, že je to ten, o kom mluvím a hnědavka hned, že jsem mimo. Ušklíbl jsem se. Ne, ten trotl rozhodně nebyl po smrti, jen přišel o zrak. O něco, co jsem způsobil já. A tuším, že on taky roznesl kecy o mně. ,,Ne, tenhle rozhodně smrt nezažil, jako ten druhej tobě podobnej. Ale neměl k tomu daleko, když řval jakmile jsem mu vyškrábal oko," dodal jsem nezaujatě. A vlastně teď jí potvrdil, že jsem někoho "zabil". Ani jsem netušil, jak to mám označit. Však ten blbeček teď někde vysí a nebo už se dávno prohání zase mezi námi. To by bylo taky fajn zjistit, otočil jsem se na šedivku, která chtěla vědět, kdo jsem. Zkoumal jsem jí pohledem a ještě jednou nasál pach. A v tom mi to došlo. Styx! Smrdí jako moje sestra. Zajiskřilo se mi v očích a srst se mi naježila. Teď jsem její pach identifikoval přesně. Jak kdyby jí byla celá pokrytá. Musely si být hodně blízko, protože ani nevypadá nijak zamordovaně a hlavně, takhle podobně smrděl Styx ten blbeček. Tohle se mi nelíbilo. Počkej, ona se zmiňovala o nějaké vlčici se kterou tráví většinu času, ne? Zmiňovala se o ní a bylo na ní vidět, že jí záleží na té vlčici. Je to ona? Přiblížil jsem se k ní. ,,Ty smrdíš po mé sestře," řekl jsem jen s náznakem mírného zavrčení ,,a nevypadá to, že bys měla na sobě jakkoli zkřivený chlup," dodal jsem spíše už potišeji a sám pro sebe, ale dostatečně nahlas, aby to ta šedivka slyšela. Obešel jsem si jí. Měla jen nějakou jizvu, ale tu si nemyslím, že by udělala Styx. Nevypadala nijak čerstvě na to, jak byla nasáklá mou sestrou. ,,Co máš společného s mou sestrou? Mluv!" zavrčel jsem už ke konci, když jsem se k ní postavil čelem. Chtěl jsem vědět, co mi odpoví a na základě toho zareaguji dál. Nebyl jsem daleko od toho, abych tuhle tady zamordoval. A bylo by mi jedno, co by hnědavka udělala. Vlastně jsem mohl očekávat tak maximálně to, že by utíkala, vyla a snažila se najít pomoc. A než sem kdokoli doběhne, měl jsem čas zamordovat tu šedivku. Záleželo jen na její odpovědi.

Seděl jsem na zadku a koukal se po okolí, protože šedivka začala mít nějakou moc prořízlou hubu. Nebýt toho, že má občas dobrý kecy a že mi nabízí vlče skoro na podnose, bylo by mi úplně u p*dele, zda si snad někoho zavolá, aby jí přišel zachránit. Než by sem stejně kdokoli doběhl z její smečky už by dávno byla tuhá. Hlavně mi pověděla o Smrti a podle toho jak jí popisovala prostě bude celkem oříšek. Ostatně, Smrt alespoň dosahuje svého jména, kdež to Život je jen pos*aný dědula, co si hoví někde na písku a snaží se k sobě lákat svoje loutky, mlasknul jsem si. Rozhodně to setkání s ní budu muset promyslet a hlavně, přeci jen mám za kámošku toho jejího prcka. Což mi vlastně připomíná, že bych jí měl někdy zachytit zase a pokecat s ní. V tom se na mě obořila s tím, že je vlastně silná. Pozvedl jsem obočí na levém oku. ,,Alespoń co celou dobu tvrdíš, tak všichni dělají věci za tebe. Nelovíš, nepereš se. Na svém těle nemáš ani škrábanec. Docela bych o tom pochyboval," prohodil jsem. Hlavně ani její stavba těla neodpovídala tomu, že by na nějaký ten souboj byla zvyklá. Pravdědpodobně přežívala jen díky tomu, že měla tak prořízlou hubu. Hlavně tu její druhou poznámku jsem nechal plavat. Já už byl rozhodnutý, jen ona nemusela vědět, že hodlám zjišťovat o magiích více.
Dlouho jsme tu sami nepobyli. Postavil jsem se na nohy, když jsem v dáli ucítil pach cizího vlka. Ten se k nám přiblížil a já zjistil, že je to vlčice. Hlavně mi voněla povědomě. Její pach byl nasáklý ještě nčěčím, co jsem znal, ale nedokázal jsem to identifikovat. Věnovala mi pohled, ale tím to končilo. Obrátila se na hnědavku a zeptala se jí na nějakého půleného. Půleného? Koho půleného? Jakože je nějaký vlk na dvě části? Nebo to jsou jen nějaký de*ilní přez-.....počkat! Kdo do háje na tomhle světě může vypadat tak de*ilně než ten ma*or. A hnědavka ho zná, no ty kráso, úšklíbl jsem se s novou jiskrou v očích. ,,Půleného? Vlk, co je bílej a černej na půl že?" řekl jsem směrem na hnědavku a olízl si horní patro. Určitě to musel být on, protože nikdo tak hloupě nevypadá. ,,Už se bl*eček pochlubil, kdo ho tak zamordoval?" řekl jsem jen a adresoval na jeho oko.

Hnědavka hned spustila, jak kdyby byla nějaký detektiv a na něco přišla. Bylo celkem zábavné jí pozorovat. Ona nebude asi tak blbá, jak vypadá, pomyslel jsem si mezitím, co jí jela tlama jen aby mi mohla dokázat, jak se vlastně věci mají. ,,Musím uznat, že ti to celkem pálí," řekl jsem jen a tím to nechal být. Samozřejmě, že jí tím dojde, že sourozenci se naučili magii. Ale vlastně, ono by to bylo stejně poznat, kdokoli by je viděl, tudíž jsem zase tolik neprozradil. Doufal jsem.
Když jsem na ní vyběhl, byl jsem zvědav, zda její reakce bude dostatečně rychlá a vyplatilo se. Moje tlapka se hnula někam jinak a ještě ke všemu stačila uhnout. Naštěstí, ač to byl překvapivý tah, jsem jen škobrtl a dokázal zastavit. Přesto bylo hodně divně cítit, jak mi mé vlastním tělo reagovalo jinak. Ač to byla jen malá část mého těla. Mohla udělat horší věc, abych si vyloženě namlel, ale pohla jen tlapkou. Věřím, že tahle dámička by určitě chtěla, abych si dal pořádně do tlamy, protože jsem na ní přeci vystartoval, ale pohla jen tlapkou. Tudíž má ještě co dělat, aby dokázala s touhle magií plně manipulovat. ,,Zajímavé," řekl jsem zaujatě koukající se na svou tlapku. Tím pádem, když tohle má od Smrti, jak říkala, mohl bych pořádat o něco podobného. Manipulovat s druhými a dělat to, co jim řeknu, by se mi líbilo. Určitě by existovali i jiné způsoby, jak pocuchat mysl druhým, jen jsem netušil, jak moc o tomhle rozhoduje Smrt. Podíval jsem se na hnědavku, která mezitím něco pronesla, ale já byl dostatečně zamyšlen, tudíž jsem to ignoroval. Ušklíbl jsem se. ,,Ale věřím, že získání takové magie není jen tak. Nevěřím, že by Smrt jen tak rozdávala magie a ani nevěřím tomu, že si je koupíš jen šutrama," řekl jsem a uvažoval jsem vlastně nahlas. Chtěl jsem vědět, co za tím stojí. Vlastně, když jsem byl u Života, ten pošuk taky chtěl nějaké květiny a hlavně se mi snažil namluvit velkýví co. Chtěl si mě nechat a stěží jsem utekl, určitě to bude podobné. Oklepal jsem se a sedl si na zem. Děsně mě začalo škrábat za uchem, takže jsem se rozhodl si ho poškrábat. ,,Hlavně. Magie není všechno. Slabý jedinec s magií je stejně k ničemu, jako nabušenec v magickém světě," řekl jsem nahlas a pohlédl na hnědavku. ,,Tyhle věci by se měli zkombinovat, abys mohla být dostatečně silná a urvat si svět pro sebe, což chceš, ne?" pozvedl jsem obočí. Hlavně se svou stavbou těla nevypadala, že by měla nějaký ten sval. Ve rvačce bych jí skolil levou zadní. To o tom žádná a hlavně pokud takhle málo dokáže manipulovat s tělem, asi těžko se vyšplhne navrchol, kam ona chce. To už mám větší šanci já a to magii nemám. Ne nijak silnou. Rozhlédl jsem se kolem.

<< VVJ

Putovali jsme dál. Obešli jsme jezero a to mi naznačovalo jasný směr. Takže jsem se nemýlil, přeci jen tu na severu byly smečky dvě. Bylo celkem štěstí, že jsem narazil na tuhle nádheru, která mě vedla k její smečce. Koukl jsem se na ní, protože opět bylo na okamžk ticho. V její hlavičce evidentně ty nové informace jen šrotovali. Ale tak, podeď by ne. Přeci jen jsem byl z jiného světa, který ona neznala. Zeptala se mě, zda jsem jako na ně naštvanej. Pozvedl jsem obočí. ,,Kdy jsem jako řekl, že jsem na ně naštvaný a kdy jsem řekl, že čarujou?" otázal jsem se jí. Nechápal jsem, z čeho vydedukovala tyhle věci. Ano, nasraný jsem byl a ano, byl tu šance i u Styx, že ovládá magie. Vlastně i Tasa se tuším pochlubila s magií, nebo ne? Mám v tom bordel, ale Rigel byl rozhodně ten největší vychloubač s magiemi mezi námi. Každopádně by mě zajímalo, kde tohle všechno vzala. Já si dávám bacha, co všecho vypouštím z huby, mlaskl jsem.
Pak začala s tím, že vlastně ona nemusí nikdy pohnout ani chloupek a všechno jí skáče pod její tlapky. Vlastně, tomu bych i věřil, jenže kdyby se okolo mě hodlala zdržet ještě nějakou dobu, holka by se hodně brzo změnila. ,,Koukám, že jsi evidetně skvělý manipulátor," řekl jsem a jako, byla to pravda, Vždyť i mě prakticky navedla na to vlče a to jsem musel uznat. Alespoň ví, kde se pohybuje. Tuhle vlčicí mít na naší straně, to by bylo celkem...zábavné, ušklíbl jsem se a prohodil ocasem.
V tom spustila o té magii. Prý má nějakou dělanou pro sebe. Tak určitě. Rigel má to samé, ale tak...nechám jí v tom, že je speciální a já budu dělat dál blbce na magie, naklonil jsem hlavu a poslouchal. Řekla, že jí může předvést, ale jen na mně. ,,Okay, tak do toho. Ukaž mi, co dokážeš," chtěl jsem vědět, co umí. Ona totiž vypadala, že její jediný eso v rukávu je tohle a hlavně, za tu dobu, co jsem žil v konstantní bitvě s těmi blbcema, jsem zjistil, že každý má různé úrovně a každý vydrží jen něco. Mohla se tu vytahovat a přitom nemusela umět nic, ale....zajímalo mě to. Takže jsem zastavil, došel jsem jí a postavil se naproti ní, ale ne přímo. Byl jsem tak několik kroků od ní, aby měla prostor. Snížil jsem hlavu a široce se ušklíbl. Mé tělo bylo napnuté a vyloženě bylo v útočné pozici. ,,Přesvědč mě, abych tě nezabil," napnul jsem zadní nohy a vyběhl.

<< Západní louky

Počasí bylo čím dál tím lepší. Oteplovalo se, ale samozřejmě, že ne nijak výrazně. Každopádně to prostě vlk poznal a já se celkem nemohl dočkat toho, až začne jaro, protože mě tahle zima už začala vyloženě s*át. Tlapky mi pořád zapadaly do hlubokého sněhu a hlavně tady na severu ještě stále mírně sněžilo, což mi drásalo nervy ještě víc, ale nedal jsem to nijak na sobě znát. Jen jsem sem tam střihl uchem, jak mě ty vločky lehtaly.
,,Nemyslím, já to vím. Žil jsem ve smečce vlků, kteří magii neovládaly. Neuměli to a po generace v našich žilách magie nekolovala. Ale to byla naše smečka. Ti hnusáci z Lahraiské smečky, těm magie kolovala i mozkem, protože byli jen zaslepeni de*ilitou," nemusel jsem ji však říkat, že s příchodem sem se to vše změnilo a už i já magii ovládám. To prostě nemusel nikdo vědět a ani fakt, že hodlám zjistit, jak být v ní silnější. Tohle bylo jen a jen mé tajemství. Vlastně jsem to nehodlal říkat ani Styx, což vlastně byl její nápad, originálně. A bylo mi jasný, že už v té době, co o tom mluvila, něco speciálního vlastnila. A Rigel vlastně taky. Vypadalo to, že oni by se tím vyloženě chtěli chlubit. Já jen budu tikající bomba, která prostě vybuchne, aniž by to někdo věděl. ,,Gallirea," řekl jsem jen, protože ta nás změnila všechny a hodně. Nestačilo to nijak více rozebírat. Pak jsem se trochu zarazil a otočil jsem se na ni, když prohodila, že by přeci o princezně nežertovala. Trochu jsem nad tím zakroutil hlavou a jen si odfrkl v náznaku uchechtnutí. ,,Samozřejmě," řekl jsem a poslouchal dál, co má říct. Docela se rozpovídala s tím, kde je její rodina a jaký nezájem má o své bratry. ,,Takže funguješ jako samostatná jednotka?" dodal jsem. Vlastně, věřil jsem, že někteří takhle fungují lépe, ale pokud ona chtěla někdy opět ovládnout svět, tak na to potřebuje víc vlků, no ne. ,,Nemyslím si, že takhle sama budeš schopna navrátit vládů Assassínů," dodal jsem a podíval se s pozdvyženým obočím na ní. No pokud mi bude stát v cestě, tak rod Assasínů vymře rodem... Noroxovy rodiny, ušklíbl jsem se. Ale rozhodně bylo dobrý vědět, co tahle princeznička plánuje do budoucna abych věděl, jak moc je mi aktuálním nepřítelem, což by celkem bylo na nic vzhledem k tomu, že na její žádost se hodlám zbavit jednoho z vlčat v její smečce.
Pak dodala, že by bylo lepší vládnout s magií. A já se nehodlal nijak prozradit, takže jsem jen dodal. ,,To ještě uvidíme," a protáhl jsem tak svůj úšklebek. Měl jsem v jiskru v očích, která říkala, že by se měla holka bát, protože já si jdu tvrdě za svými cíly. Jenže v tom se ta jiskra vytratila, když řekla, jakou magii má nejraději. A já potřeboval prostě zjistit víc o magiích, protože mi bylo jasný, že tady na Galli je jich víc než základní živly. ,,Není magie náhodou jen ze základních živlů? Přijmout udělat někoho něco mi úplně neodpovídá ani vodě, ohni či tak," zamyslel jsem se. Bylo mi jedno, že zahraju blbého. Ostatně teď o mě zjistila, že žádnou magii nemám, takže jí muselo dojít, že budu vědět úplný ho*no. Snad mi pomůže a trochu se o magii rozkecá. Aneb opět využíváme toho druhýho, hahaha.

>> Kierb

<< Tajga přes Dlouhou řeku

Při cestě jsme toho na začátku tolik nepronesli. Proč bychom taky měli, že? Já jsem stále nějak nedokázal v hlavě pochopit, že dobrovolně jdu po boku vlčice, která je magička, která se chce zbavit vlčete a na kterou jsem ještě nijak nezaútočil. Bylo to celé pro mě zvláštní a je možné, že to byl náznak toho, že se měním, že se moje podstata vlastně kompletně přehodnocuje, jako vlka nemagiče. Teda vlastně polomagiče. Pořád mi to prostě nešlo vtlouci pořádně do mysli. Že v mých žilách koluje už magie a bude se umocňovat. Vlastně, to budu muset asi někdy absolvovat opět ty písčité hory na jihu, co? Jen tak asi magii nezískám. Život se z toho po*ere. Všiml jsem si, že se na mě ta hnědavka otočila a tak jsem jí věnoval svůj pohled. Vypadala, že nad něčem přemýšlí a to přemýšlení obsahovalo...mě.
Když jsme se bavili o sourozencích, ptala se mě na narození. ,,Ne a díky komukoli za to. Tahle země je až hnusně nasáklá magií," odfrknul jsem si. Fakt, že jsem teda magii přijal byl jedna věc, ale to neznamená, že magii začnu z ničehonic nějak hrozně zbožňovat. Pořád to byl jed, který jen zotročoval vlky a dělal z nich de*ili. Pak ale přišla zajímavější otázka. "Takoví" mi rezonovalo v hlavě. ,,Takoví? Jako vražedný? Milující smrt? Nenávidíc magii a magiče? Požírač vlčat? Chaotický?..." všechno jsem to postupně pomalu vyslovoval a sám se vlastně nad tím zamýšlel. ,,Ne, už... nejsou," řekl jsem tak nějak...prázdně. A byla to bohužel pravda. S příchodem do téhle země se všechno kompletně změnilo. Všechna naše podstata, naše cíle, náš záměr. Všechno to vymyzelo a já se do téhle doby držel, jenže tohle prostě sám nezvládnu. Pohlédl jsem na ni. ,,Takže gratuluji, krasavice, vyhrála jsi jackpot," ušklíbl jsem se. Ano, já prostě byl prvnotřídní a ten údajně nejhorší z celé naší sebranky.
Pak konečně přišla na řadu ona se svým rozpovídáním se. Prý tu vládla, ale všechno padlo, když odešla. Napadlo mě, zda kecá a nebo ne, protože u takových, jako ona, vlk nikdy nevěděl. Ale nechal jsem jí tu být. ,,Takže jsi taková... reálná princezna?" řekl jsem doufajíc, že jí tohle zase pozvedne náladu. Tuhle vlčici bylo snadné omotat kolem prstu. Házet komplimenty byla celkem hračka. Ona se pak chytne a já si budu moci dělat, co chci. Olízl jsem si horní patro zubů. ,,A kde je teda zbytek rodiny? Fuč?" zeptal jsem se dál. Porotže pokud tu vládly, muselo jich být přeci jen pěkný počet. Pak se ale zeptala na něco, na co jsem měl prostě jasnou odpověď. Ušklíbl jsem se a pozvedl pravé obočí. ,,Vládnout? To by se mi moc líbilo. Vlastně to tak nějak byl náš původní záměr. Zotročit si vás všechny magiče a vrátit vám to, co jste nám celý život způsobovaly," řekl jsem s jiskrou v očích. Ostatně, kdo mi v tom bránil? Všichni? Drž hu*u. Prohodil jsem ocasem. ,,Ale je vás tu hodně, takže na vládnutí kašlu a ničím už rovnou," uchechtl jsem se.

>> VVJ

Nechápu, kde se to ve mně vzalo, ale to zvíře vypadalo velice komicky. Co tady dělalo, jsem opravdu netušil. A lepší šikanovat ostatní než být šikanován, ne? Každopádně rychle zmizel stejně tak, jak se objevil a já ho tedy už nemusel nijak řešit, což jsem byl velice rád. Zbyl jsem tu totiž sám s hnědavkou, která vypadala, že každou chvíli zdrhne a někam se zašantročí. Bodeď by ne, když jsi takový ma*or. Jen jsem se mu smál. Rysovi? Jsi i*iot? Proč jako tohle máš zapotřebí? Akorát tak ztrácíš na úrovni. Protočil jsem okem nad svou myslí. Někdy mě ten hlas fakt dokázal neskutečně vytočit. A hlavně, veškerá "nálada" byla pryč, takže teď mě ta hnědavka zajímala jen z toho důvodu, abych se co nejrychleji dostal do její smečky, zjistil o jaké mrně, že to jde a poslal ho na onen svět.
V tom prohlásila něco na ten způsob, že jsem utrousil cestou mozek. Nehodlal jsem to řešit a tak jen nad tím pomyslně mávl rukou. Jo, okay. Musel jsem uznat, že jsem se teď zachoval jako naprostý i*iot. Děkuji ti, vlku na nebesích. Ale jdi s tím do p*dele jo!? Ona ti to musí říct ženská, abys pochopil. Ach, ten mě tak vytáčel. Zastrřihl jsem ušima a radši si ho už nevšímal. Bude prostě lepší teď chvíli nemyslet, aby ten bl*eček utichl. Otočila se na mě s otázkou, zda tu mám rodinu. ,,Ano. Nejsem tu zdaleka sám. Jsme tu čtyři," vlastně až při zmínce o mých sourozencích mi došlo, že ona asi úplně netuší, kdo jsme. Což mě potešilo. Už asi ví, že jsem někoho zabil a že miluji zabíjení vlčat, ale ten zbytek nevypadá, že by nějak pobírala. Určitě by se už zeptala. ,,Ty tuším se po světě taky netuluješ sama, ne? Alespoň to tvoje "z rodu Assassínů" zní, že je vás tu přemnoženo jak králíků," ušklíbl jsem se. Vlastně, pořád mi nedocházelo, že se takhle víceméně v pohodě bavím s magičkou. Ale tak, ona je jiná. Ha, dovolil sis myslet, takže mě zase slyšíš. Ku*va. Zatřepal jsem hlavou. Jeho prostě z hlavy nevyženu.

>> Západní louky

Hnědá vypadala vyděšeně. Nebo vyděšeně, prostě evidentně nechtěla, aby to směřovalo tím směrem, kterým jsem já hnal. Ona možná dělala jen náznaky a myslela si, že jí vše projde, ale teď tu vedle sebe, tedy spíš naproti sobě měla nad*ženého samce a holka si nevěděla rady, co s tím. Bylo to vidět v jejích očích, jak znejistila, znervózněla a celé její tělo křičelo, že nic takového nechce. Ušklíbl jsem se a tiše se uchechtl. Oh, jak já rád viděl, když se mě ti druzí báli. Takže ač teda totálně atmosféru kolem zabila, já jsem se stále rád na ní koukal jako na svou oběť.
Stále se fakt snažila udržet tón, nějakou tu svojí falešnou naivitu, či bůhví co. A já jí v tom nechal. Jen ať si hraje na hloupoučkou. Řekla něco v tom smyslu, že si vlčata s tulákem dělat přeci nemůže. Přemýšlel jsem, zda bych jí měl odseknout, že znám způsob, jak by neotěhotněla a nebo zda jí prostě v tom nechám, ona si vnitřně užije vítězství, jak nade mnou vyzrála a pak jí někde nečekaně ohnu. ,,To dá rozum," řekl jsem a napřímil se. Vypadal jsem teď mnohem větší. Tak ostatně já byl celkem vysoký a velký. Jen jak jsem pořád chodil s hlavou mírně dole, nevypadalo to tak. Jenže v tom hnědá odvrátila pohled a na něco se zaměřila. Otočil jsem se a podíval se tím samým směrem, když v tom moje oko zahlédlo čemu bych věřil, že je rys. Trochu jsem se snažil zaostřit, jenže tenhle chudák, ty vole, ten to schytal. Byl bílej a já znal většinou ty hnědý a flekatý. Začal jsem se smát. ,,Tak ty *ole to je chudák! Hahahahahaha, ty kráso, vidíš ho, bl*ečka? Určitě ho jeho druh jen šikanuje, protože je jinej. To je klaun, tohle to! Proč je ku*va bílej? Vypadá jak vyvržená ryba vykoupaná v pervolu, hahahahahhahahaha!" smál jsem se tak nahlas, jak to jen šlo. Rys samozřejmě zpozornil a jak kdyby pochopil má slova a slyšel je, hodil ublížený výraz a jak primadona zdrhnul. Z toho jsem se málem složil na zem. Vsadil bych se, že ten rys ještě ublíženě kňíkl a volal o pomoc maminku. ,,Hahahahaham, tak tohle je totální cirkus, tohle to!" měl jsem co dělat, abych zahnal slzu smíchu, která se snažil drát ven z toho zdravého oka. Otočil jsem se na hnědou a doufal, že tohle celé taky viděla, protože tohle byla prvotřídní největší blbost přírody. Bílej rys, no ty kráso.

<< Úzká rokle

Na okamžik to vypadalo, že jsem tu hnědavku celkem zarazil. Na okamžik tu totiž panovalo ticho a já netušil, jak v téhle vlčici číst. Bylo to znamení tichého souhlasu a nebo to v její hlavince teď šrotovalo a ona přehodnocovala, co se dalo? Každopádně se pak na mě otočila a s neznámou v očích se mě zeptala, co myslím těmi způsoby. Na okamžik jsem měl za to, že se udusím ve své slině, ale polkl jsem. Buď jsem ten blbej já a z jejích pohnutek jsem vyčetl něco, co tam nemělo být, a nebo jen ona hraje blbou. Hm, budeme muset zjistit, změřil jsem si jí pohledem. ,,Ale, neříkej mi, že teď budeme hrát hloupoučkou princeznu. Všechno to nakrucování a mrkání... přímo si o to říkáš," a hned na to jsem si oblíznul horní ret. Netušil jsem, že bude tak dlouho trvat si vlčice předcházet jen aby mi mohli dát to, oč jsem si žádal. Však ona vypadá, že by si dala říct, no ne?
Náhle se zastavila. Měl jsem co dělat, abych do ní nevrazil, ale reflexy jsem měl naštěstí dobře vypracované a tudíž jsem tay hned zastavil. Přiblížila se ke mně a ocasem mi polechtala čumák a opět divně zamrkala. Ušklíbl jsem se. Samozřejmě, že momentálně si mě chtěla nadbíhat. Jen jsem měl docela problém v téhle vlčici číst. Tak v jednu chvíli hraje blbou a pak si mě takhle nadbíhá? Co to je? Ale asi bylo lepší neřešit, jinak si nevrznu. ,,Tak ještě abych neměl prvotřídní vkus, když se kolem mě parádí samotný "prvotřídní vkus" ", dodal jsem a s lišáckým leskem v oku se na ní podíval. Udělal jsem krok dopředu a sklonil k ní hlavu. Moje tlama byla u jejího ucha a já tak tiše zašeptal. ,,Ještě chvíli pokračuj a mé tělo se neovládne," řekl jsem a oddálil svou tvář. Jo, tahle vlčanda mě celkem lákala. Měla dobrý názory a zadek přímo k pokukání. Jop, přesně tam teď směřoval můj pohled, než jsem se nakonec vrátil k jejím očím. Pozvedl jsem obočí nad levým okem. ,,A nebo mi neříkej, že zrovna taky nemáš chutě, princezno," prohlásil jsem už trochu dál od jejího obličeje. Vlk jí tady vylejvá srdíčko, jak moc by si rád s ní vrznul, tak doufám, že vyslyší, jinak tohle snažení mohu rovnou zahodit. A nebo jí zabiju a vrznu si pak, když budu mít jistotu, že nebude oponovat. Fuj, co ty jsi ta bl*ečka. nese* se mi do myšlenek. Já jsem tvoje myšlenky, de*ile. Střihl jsem uchem a čekal na reakci té krásné hnědé prdelky.