Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//1080 slov

Kéž bych necítil, byl prostě necitelný. Nemohl bych tak vnímat to utrpení, které mi ta vlčata dávala. Prostě bych byl nedotknutelný, absolutně bez reakce a ona by si mohla řvát jak chtěla. Klidně by mohla po mě skákat, vyřvat si hlasivky, kousat mě a tak. Cokoli. A já bych to neřešil, nereagoval bych na ně a jen prostě čuměl někam do prázdna. Takhle se vlkům nějak říká, ne? Flegmatik, nebo tak nějak bylo to divný slovo, každopádně to bych chtěl být a upřímně by mi v tuhle chvíli bylo i celkem u zádele, zda by to bylo ovlivněno magií nebo ne.
Každopádně, tohle jsem si mohl jen přát, ale realita...to nebyla realita, to byl posmrtný život a moje duše prostě trpěla. Nesnášel jsem to tu, nenáviděl jsem to tu. Chtěl jsem řvát, dělat cokoli a nebo. Oh, co kdybych se zabil? Co kdybych si způsobil svou vlastní smrt v posmrtném životě? Znamenalo by to, že takhle teda umřu už úplně? moje myšlenka se nedala dále rozvinout, protože se stalo něco fakt divného. Jak jsem byl přilepené k zemi, kryl jsem si tlapkami oči, načež jsem tou tlapkou nas*aně flákl do země, tak jsem...nic neslyšel. Přesně! Bylo ticho, naprosté ticho. Žádné "tatííí" a další mumlání. Tlapky po svém těle jsem taky necítil. Otevřel jsem tedy oči. Že by vykoupení se z tohohle pekla? Ha, to bych byl fakt hodně naivní. Nicméně, pozitivní bylo, že jsem tu byl sám. Už sem chtěl radostně poskočit, když jsem si všiml, že koukám z celkem nízké perspektivy. Ne tak, jak jsem normálně zvyklý. Což je prostě divný, okay. Tudíž jsem se rozhlížel. Podíval jsem se nejprve na své tlapky, na svůj ocas, na své tělo. Já sám jsem se stal vlčetem. Ale to už si ze mě tady všichni dělají kozy, ne? Co to jako do p*dele má znamenat? Nejdříve na mě vyšlou armádu malých fakanů, co si myslí, že jsem táta století nebo co, a teď se tím fakanem stanu já? Takže mám otravovat nějakého dospělého a řvát na něj jako "tatíí" nebo co? Hlavně, kde je ku*va ten vlk, co tohle vše způsobuje? Ať se ukáže, postaví se mi do cesta a ... s velkou pravděpodobností ho neskolím, ale mohu se pokusit, ne?
V tom moje myšlenky prostě přestaly být myšlenkami a rozpustily se v momentě, co jsem za sebou uslyšel podivné zvuky. Nejdříve takový divný šramot, ja když se někdo neohrabaně plíží. Následně zapraskání klacíku a divné povzdechy. Pozvedl jsem obočí a čekal, že na mě vyskočí nějaké obr vlče a bude mě chtít láskou zašlápnout. Jo, přesně tak moc funěla ta věc, co byla za tím křoviskem. Takhle moc vždycky funěl Rigel. Blbeček nám kolikrát vyplašil ptáky, co jsme si chtěli nalovit, vzpomněl jsem si a jako kdybych si tu vzpomínku vyvolal. Najednou vyletěli ptáci. Sousta ptáků se prostě dalo na úprk, zda se tomu vůbec tak dá říkat. No a přede mnou se objevil Rigel. Docela mě to vyděsilo, nebudu kecat, takže jsem hodil pár kroků zpátky. Jenže aby toho nebylo málo, tak se objevila celá famílie. Famílie, která žila, nebo alespoň jsem v to doufal. Samozřejmě, že to budou bludy a jen mě nějak chtějí zmanipulovat, ale oni určitě žijí. Jako stoprocentně. Není možný, aby Styx chcípla hlavně...její křídla vypadají stále divně i tady. Určitě jsou to bludy. Měli na sobě ten úšklebek, který jsme dělali, když jsme chtěli chytit potravu. Ušklíbl jsem se a chtěl se zasmát. Být nad věcí a vysmát se tomu, co to tady zařizuje, do ksichtu, protože proč by na mě posílal---. Přestal jsem se ušklíbat a hodil vážný výraz. Podíval jsem se na své sourozence, kterým kapaly sliny z tlam. ,,Hej, ty *ole. To jsem já, Norox!" řekl jsem mírně zamračeně. Tahle situace se mi vůbec, ale vůbec nezamlouvala. Naopak. Však jsem před chvílí měl myšlenky o tom, jaké by to bylo, kdybych tu fakt umřel, ale jako hahahaha, já to fakt nechtěl udělat. Čte mi to myšlenky? Ví, co chci a tak to udělají? Teda, já nechci umřít, dobře, ale...panebože a ještě ke všemu moje sourozence, to bude, ani jsem nedokončil myšlenku, protože Apaté vystartovala. Samozřejmě, že to byla Apaté a hlava nehlava začala kousat. Měl jsem co udělat, abych se vyhnul, i když kousek mých chlupů jí zůstal v hubě. Ty blbko! Zase po všem skáče po hlavě jen aby byla první, de*ilka. Jenže tady jsem neměl čas v hlavě, či nahlas nadávat svojí sestře. Jejich postižený mozky mě viděli jako jídlo. A já měl co dělat, abych před nimi zdrhnul. No a taky co jsem udělal, že. Začal jsem utíkat.
Přeskakoval jsem kořeny, vyhýbal se keřům, ale řeknu vám, vlčata to mají fakt hodně na ho*no, když před námi zdrhají. Ty jejich maličké nožičky prostě nestíhají rytmus jejich pos*anýho srdéčka, a že já byl momentálně pos*aný až za ušima. Co budu jako dělat, však je mám za prdelí a takhle je rozhodně neztratím. Musím najít nějakou noru, nebo tak něco, ne? snažil jsem si vymyslet nějakou strategii, ale prostě moje nožky byly tak zas*aně krátké, že jsem samozřejmě hodil hubu a v tom mžiku ke mě přiskočila Tasa. Zatahala mě za ocas a já vysel ve vzduchu. ,,Ku*va, pusť mě dolů!" snažil jsem s sebou škubat, kousat okolo sebe, jenže v tom se rozpřáhla a mrskla s mojí malou verzí o strom. Náraz to byl dost slušný, že mi to vyrazilo dech. Ty vole, tohle jí nedaruji, až jí uvidím. To je taková ku*va! věděl jsem, že se musím sebrat co nejrychleji co to půjde. Takže jsem neohrabaně teda vstal, když v tom se po mě Tasa zase natáhla, ale v ten moment jsem se jí zahynul do čumáku, čímž couvla a dala mi prostor zdrhnout.
Samozřejmě, že Rigela a Styx nikde nevidím. Ti jsou vždy opodál, schovávají se někde, kde to kořist nečeká a pak jí rozcupou, rozdupou, roztrhají. Bylo fakt těžký na cokoli přijít a přelstít svojí rodinu. Uviděl jsem samozřejmě noru, která byla mezi dvěma stromi. Hele, to je nějak moc jasný, že bych tam skočil. Určitě budou někde kolem, došlo mi. Prudce jsem zabrzdil a hodil zpátečku, což Tasu, co mě pronásledovala, rozhodilo a krkolomně mě přeskočila. Takže jsem si díky tomu koupil čas, ale na jak dlouho? Hlavně jako malé vlče jsem neměl dost energie proběhnut celý les.

//psala jsem ti to už dvakrát do vzkazů, i na discord...tahle osudovka byla naprosto boží, luxusní a prosím, prosím takové častěji! moc jsem si to užila a moc se omlouvám za čekání na mou maličkost, ale život je občas zákeřný. Nicméně bych poprosila o 8% do síly. Ještě jednou moc moc díky. Limbo si s Noxíkem užívám, hehe!

Ano, sranda dlouho netravala a já zase byl nas*aný. Ostatně mi ta vlčata jsou silně u zádele, ale musel jsem na okamžit změnit taktiku, že? Jenže se to prostě nedá vydržet. Kdo normální by tohle zvládl? Kdo? Tohle je naprosto šílený. Smrt nezabírá, ani na okamžik být "dobrý" nezabírá. A hlavně, úplně tady na tom se ukazuje ta pošahanost celé Gallirei. Však všichni tam jsou jako tahle zas*aná vlčata! Chcípnou, ale po pár dnech, měsících jsou zase zpátky, ta ho*ada. Smrt musí být tak strašně nas*aná, že k ní nechodí žádný duše a nedivím se jí. Tohle mě se*e taky. Ani tady nikdo nechcípne. I když, tady to celkem chápu, ale prostě... Nebo je Gallirea taky posmrtný život? Umřeli jsme se Styx? Proto nikdo neumírá? Počkat, počkat....ale ona prý zabila tu alfu a neobjevila se zpátky. A nebo jí to jen strašně trvá a pak se stejně objeví. Nebo...ty *ole, tohle je tak zas*aně matoucí! ,,Drž už tu tlamu, fakane!" kopl jsem do jednoho vlčete, které se mi snažilo lézt po zadnici a kníkalo. Všechna vlčata prostě nepřestávala a nepřestávala a já jsem se pomalu a jistě mohl z toho zbláznit. Byl jsem už z toho unavený a ani jsem si nemohl odpočinout, lehnout si, usnout, protože ONI! ONI! budou pořád na mě lézt a otravovat mě. Neustále, pořád. ,,CO KU*VA PO MĚ CHCEŠ? CO MÁM UDĚLAT?" zařval jsem někam do dáli, kamkoli se ten hlas nesl. Doufal jsem, že někdo mě teda uslyší.

Možná jsem svůj osud přijal? Netušil jsem, co se přesně se mnou stalo, ale ta fakany jsem nakonec nechal. A dokonce si s nimy hrál! Wow, kdo by to řekl! Před chvíli jsem jim sežral bráchu nebo segru a teď si s nimi hraju. Ale aby to nebylo úplně divný, hrál jsem si s nimi svoje hry. Říkal jsem tomu "placák na strom". Prostě jsem vzal jedno vlče za ocas, rohoupal ho v hubě a hodil na strom. Většina z nich na strom narazila, něco si udělala, ale běžela zpátky za mnou, jako nadšená dítka. Některá pošla na místě, jiná mi vypadla z huby. Občas to prostě bylo těžký, okay? Ale to byly stejně výjimky. Sice mě neustále vytáčelo, jak řvali, ale co s tím mohu dělat? Má to být posmrtný život a tuším, že tohle je můj trest za všechno, co jsem na Galli dělal? Ale pche. Stejně se vrátím a budu dělat TO SAMÉ! ušklíbl jsem se a tlapkou si přitáhl další obět hry.
Samozřejmě to tak nebylo na dlouho. Zkusil jsem na ně i hru bobříka mlčení, ale asi byla zakletá nebo ovlivněná magií, ale prostě tu tlamu nezavřela. Protočil jsem oči. Napadlo mě, že s nima budu hrát na honěnou a budou honit mě. Rozeběhl jsem se, ti idioti mě následovaly jak malé kačenky následují mamku kachnu. Zrychlil jsem a během chvíle se objevil na jiném místě. Vlčata zmatená z toho, co se děje, se rozhlížela, dokud mě nespatřila a začala zdrhat zase za mnou. Ale já běžel. Dál od nich, pryč a zase jsem se ocitl někde úplně mimo. Jo, tohle byla sranda, ale sranda nevydrží dlouho Až tohle řeknu Styx, pose*e se smíchy..

Prakticky jsem tem jen ležel a stal jsem se pro vlčata prolejzačkou. Lezli mi na záda, tahaly mě za ocas, ale co bylo horší, celou dobu prostě museli řvát a říkat to zas*ané "tatííí". Moje uši jsem přitiskl veškerou silou k lebce a tlapkami je ještě přidržoval. Silně stiskl víčka a snažil se ignorovat to vše, co se kolem mě dělo, ale to prostě nešlo, když nedokázaly zavřít jejich pos*ané tlamy. Ne, vůbec. Takhle nějaká vlčata napadlo, že bude přeci sranda mě začít přelézat přes hlavu. Jejich tlapky byly snad všude. ,,JDĚTE UŽ DO P*DELE!" nas*aně jsem vstal, shodil tak pár vlčat ze sebe. Uši byly však stále přilepené k mé lebce. Vycenil jsem zubiska a svým okem se je snažil posílat do vzdálených končin, ale věděl jsem, že nic nepomáhá. Prostě nic nepomáhá. Pokud zdrhnu, objevím se tu zas. Pokud je zabiju, vrátí se stejně. Napadlo mě, že zkusím prozkoumat tu jejich jeskyňku, noru, nebo co to je.
Zelezl jsem tam, ale bylo to docela malé, takže jsem se skoro nevešel. Přesto, co mám jako asi ztratit? Nemohl jsem se těch blbejch fakanů zbavit a stejně mě to vrátí zpátky, ale třeba zjistím, co se děje? Jenže prostě NĚCO nechtělo, abych věděl. Tudíž, když jsem se skoro plazil do té nory hlouběji, z ničeho nic jsem se objevil venku před tou norou. Než mi to došlo, chvíli jsem tam jen tak ležel v té pozici. Nahlas jsem zavrčel a zvednul se. ,,TOHLE NENÍ VŮBEC VTIPNÝ!" zařval jsem.

//1006 slov

Trhal jsem to vlče na kusy, mezitím co se po mě plazila ostatní. Byl to divný pocit. Vždy jsem nějaké odkopl nohou, nebo prostě zavrčel. Nic moc nepomáhalo. Ty tlamy prostě nezavřely a mě to začínalo děsně s*át. Nemohl jsem v klidu ani jedno z těch vlčat sežrat prostě. Tu chuť jsem si nedokázal vychutnat.
Dokousal jsem poslední kostičku toho výtečného vlčátka a spokojeně si olíznul čenich. Nějaké vlče se na mě sápalo, protože jsem u toho ležel, samozřejmě. Setřásl jsem toho parchanta ze sebe. ,,Tak už dost, vy malé s*ačky. Nejsem vaše prolejzačka," zavrčel jsem na ně a vycenil zuby. Evidentně je bavilo si hrát s mými nervy. Jenže nic jiného, než "tatí" nebyla schopna říct. Pořád kňučela, pořád pískala, bylo to únavné. Nas*aně jsem se postavil a rozhodl se, že prostě zmizím. Ostatně to tu vypadalo obrovsky a rozhodně jim budu moci zdrhnout. Bylo celkem zajímavé, že jsem vydržel v jejich přítomnosti takovou dobu. Mi díky tomu i zalehly uši, oklepal jsem se a zatřásl hlavou ve snaze tomu zalehnutí nějak zamezit. Vlčata nechápala můj záměr, pořád se o mě otírala, jak kdyby byl nějaká jejich místní myčka. Vzal jsem tedy jedno do huby. Bylo poměrně lehké a vší silou jsem ho odhodil směrem k té noře. Hlavičkou dopadlo na nějaký kámen. S velkou pravděpodobností mu pukla lebka, jelikož to křupnutí se rozlehlo po celém lesu. Jenže to mrtvé vlče oživilo. Teda ne tak úplně. Proste v momentě, kdy jeho tělo vypovědělo službu se z nory vynořilo další. Protočil jsem očima. "Já na to tady fakt seru," řekl jsem sám mezi zuby a dorazil se zadnimí nohy, tudíž jsem ty mrňata přeskočil a rozeběhl se někam do dáli. Mohlo to být super místo, ale tady ti zas*aní mrňousové prostě museli vše zkazit. Já asi nikdy nechci děti. Jsou tak neskutečně otravný. A nebo jo, jen abych je pak mohl sežrat. Protože v mém žaludku se jim daří velice dobře, ušklíbl jsem se.
Nabral jsem celkem rychlost, cítil vítr v srsti. Bylo nádherně, přímo úžasně. Vím, že na Galli by měla být zima. Já vyhrál celkem loterii ne? Asi si mě Smrt fakt oblíbila, když mě poslala na takhle úžasné mí- zasekl jsem se ve své myšlence, protože jsem to v tomhle momentě napálil do stromu, který ale stoprocentně před chvíli přede mnou nebyl. Nejsem přece de*il, abych běhal a kličkoval tak, že to pak takovou silou někam napálím. Něco se muselo stát.
Zapotácel jsem se, div jsem fakt nespadl. Svět se točil kolem mě. Z jednoho stromu se stali tři a jít jsem úplně taky nemohl, protože jsem najednou měl více tlapek. Uznal jsem za vhodné, že bych v takové situaci měl radši posedět a chvíli jen vydržet, dokud se mi hlava nezastaví a já konečně nabydu vědomí. Ne že bych nemohl přemýšlet, či mluvit sám k sobě v duchu. To jsem určitě mohl, ale radši jsem jen seděl se zavřeným okem, protože co kdyby se mi zamotaly i myšlenky? Rána to byla fakt silná.
Když jsem se nakonec z toho všeho vymotal a uznal jsem konečně za vhodné, že teda se mohu postavit na nohy, s otevřením oka jsem zjistil, že jsem ho radši měl nechat zavřený. Vlčata byla v dohledu a já jsem byl opět na tom stejném místě. Zmerčila mě a rozeběhla se za mnou. No to si děláte pr- a v tu chvíli na mě opět jedno skočilo. A to jsem nevydržel. Postavil jsem se na nohy a jedno po druhém nabral do tlamy a odhazoval je stranou. Udělal jsem jim takový letecký den. ,,VY. MĚ. NEBUDETE. S*ÁT!" říkal jsem mezi každým odhozem. Nějaké schytalo silnou ránu, některé měli možná jen zlomenou tlapku, či něco pohmožděného, ale to je nezastavovalo. Buď se nořila nová vlčata a nebo prostě i ta pohmožděná za mnou nadále běhala a dožadovala se mé pozornosti. Některá mě tahala za ucho, další si hrála s mým ocasem. Nebo teda poskakovala. Možná by se nějaký vlk nad tím pozastavil a rozplýval se, jak je to roztomilé, no mě to přišlo neskutečně otravné. Kde berou ti s*áči takovou energii a odhodlání mě s*át? A ku*va proč zrovna vlčata mají být mým....co já vím, trestem? Jakože, asi to funguje. Tohle začíná být zatraceně neúnosné. Nemohl jsem se jich zbavit. Cokoli jsem udělal, nezabýralo. Jenže, když jsem se na to tak podíval, ani jednomu jsem pořádně neublížil na hlavě. Mám jim trhat hlavy? Nebo sežrat srdce? Vyrvat plíce? napadala mě jen samé brutální způsoby, ale tak...to bych nebyl já, abych to nezkusil. Potěšeně jsem se na ty ubožence podíval. Vybral jsem si jednoho z nich, shodil ho na zem a začal mu trhat hrdlo. Vyrval jsem mu všechny orgány z těla, jak nejrychleji jsem mohl, až jsem došel k srdci a to pořádně zakousl. Celý od krve jsem se dychtivě podíval na noru. Nic...nedělo se absolutně nic. Kapala ze mě krev, protože tohle bylo celkem brutální zabití vlčete. Začal jsem se hystericky smát a cítil jsem se jak pán světa, jenže v tom jsem to uslyšel. Ty kroky. Vycházely z nory. To vlče nezmizelo. Na*aně jsem to mrtvé tělo odkopl a olízl si tlamu. Ku*va práce, fakt. Jak se jich mám do p*dele zbavit? To tu pojdu na šílenství za chvilku! Jo, docházelo mi, že tohle má být to moje utrpení v posmrtném životě, ale nějakým způsobem mi přišlo, že si jen ze mě prostě někdo utahuje a jejich sranda mě začala děsně vytáčet.
Otřel jsem si tlamu o kožich. Vlčata se prostě po mě sápala dál, tahala mě za chlupy, ocas a volala "tatíííí, tatííí". Neřešila, že kolem byla krev, že já byl tou krví potřísněn, nebo že ona omylem krev olízla. Vůbec. Jako by se nechumelilo. Okay, fajn. Tak ať na mě lezou, ale ať už ku*va zavřou ty tlapačky! To se nedá pořád poslouchat! Kdykoli nějaké zařvalo to slovo, ohnal jsem se po něm a klapal zubiskama před nimi. Ale to samozřejmě taky nefungovalo. Ležet tu a nic nedělat nepřipadalo v úvahu. Nemohu tak rychle akceptovat fakt, že jsem bezmocný. Musí být nějaký způsob, jak je zastavit.

Obklopila mě černota. Nic jsem kolem sebe neviděl. Necítil jsem své tělo, necítil jsem nic. Myšlenky jakoby neexistovaly. Mé bytí jakoby nebylo. Jediné, co jsem viděl/vnímal byla ta obklopující temnota, která se po mně sápala. Hladová, chtějíc víc, ale čeho?
V tom to přišlo. Ten silný náraz, který mě přivedl opět k životu a já začal vnímat, myslet, cítit. Přišlo mi, jak kdyby se mé tělo formovalo zpátky. Na kosti se nalepily svaly, začal jsem se stavět na nohy a cítil, jak mým tělem proudí krev. Bylo to tak divné, vnímat ten proud v těle, jako kdyby tam žil někdo cizí. Oklepal jsem se ve snaze ten pocit odehnat od sebe, ale on jen dále pokračovat. Vnímal jsem růst své srsti a všechny jizvy na těle začaly pulzovat. Otočil jsem se a díval jsem se svým jedním okem na své tělo. Bylo...celé. Nic mu nechybělo. Teda pořád jsem viděl jen na jedno oko, ale.. pořád jsem to byl já. Žiju. Ušklíbl jsem se a olíznul si čumák. Takže tohle je ten posmrtnej život? Byl tu i ten debílek Duncan? došlo mi a já se začal rozhlížet kolem. Pokud tohle opravdu bylo to, co jsem si myslel, přišlo mi až komické, jak to bylo...mírumilovné všechno. Stál jsem před nějakou norou uprostřed lesa, asi. Bylo příjemně teplo, dalo se dýchat. DÝCHAT. To ani na té pitomé hoře nešlo. ,,Cha, takže já si nakonec tady budu užívat věčného odpočinku tak..hmmm..měsíc a pak se vrátím, co?" řekl jsem si nahlas a pohlédl vzhůru. Zrovna kolem mě proletěli nějaký barvení ptáci a skřehotali tak nahlas, že jsem musel složit uši k hlavě. Dokonce tu mám i jídlo. To je až moc dobrý, tady bude něco špatně, podrbal jsem se za uchem. Mohl jsem hýbat tělem, jako kdybych před chvíli vůbec nebojoval o svůj holej život. Vzpomínka v mé hlavě problikla, ovšem zanechala silný pocit, že jsem se z toho málem na místě pozvracel. Ten zápach, ten nechutnej netvor aka mé druhé já.
Ovšem, neměl jsem možnost nad tím dále rozímat, protože v tom momentě se něco pohnulo v té noře. Mé oko zbystřilo a já jen čuměl na ten otvor. Věděl jsem to, byla má první myšlenka, jenže když se ta věc přiblížila, zjistil jsem, že je to vlče, jenže nebylo samo. Bylo jich několik. Udělal jsem prá kroků nazpátek a jen pozvedl obočí neschopen čehokoli. Usmívali se, klopýtali, padali jeden na druhého, ale mířili si to za mnou. ,,Co to ku*va...?" došlo zrovna ke mně jedno a začalo m říkat "tatí" svým pisklavým hláskem. V ten moment jsem měl vzpomínku na jeden den, kdy jsem byl očarován divnou magií a já viděl všechny vlčata jako za své. Aha, tady má někdo fakt divný smysl pro humor, snažil jsem se od sebe dostat to vlče, co se mi nalepilo na mojí přední nohu, jenže kdykoli jsem ho odstrčil, přiběhlo další a další. Pořád se na mě lepili jak sardinky. Když, v tom mi došlo.. Hmmm, tak když oni si ze mě chtějí dělat srandu, tak já si tu jejich srandu "užiju". Podíval jsem se se širokým úšklebkem na "své děti" a olíznul si mlsně tlamu. ,,Určitě budete tak sladká, jak vypadáte," řekl jsem a hned se zakousl do zátylku jednomu, co bylo zrovna u mně. Začal jsem ho trhat na kusy. Škubalo s sebou jako živé a pískalo i tak. Krev se rozrskla na okolní vlčata, která nějak na to nereagovala, což jsem mohl tušit. Užíval jsem si však hostinu, které neubývalo, protože jakmile tomuhle drobečkovi klesla hlava, najednou z nory vyběhlo jemu podobné. Okay, nebudu to teď řešit. Mám fakt hlad, a prostě jsem žral dál, jako by se nechumelilo, jenže co mě fakt s*alo bylo, že ty vlčata kolem nedržela hubu a pořád na mě ječela "tatí". Dalo se to ignorovat, ale ne na dlouho.

//díky moc za naprosto luxusní osudovku! tohle chce častěji. fakt jsem si to moc užila

Tohle byl rozhodně vyrovnaný boj, ale takovým způsobem, který se mi nelíbil. On věděl o každém mém kroku a já vlastně taky, jenže ten boj nekončil a nekončil. Nas*aně jsem zavrčel a snažil se mu dávat co nejvíce ran jsem mohl, kousat ho všude možně, když se mi naskytlo. Moje bojová technika tady neměla prostě smysl. Tady nic nefungovalo. Tohle snad nikdy neskončí. Boje jsem miloval, vyhledával je. I když byl protivník silnější než já, hodlal jsem si to s ním rozdat, i kdybych měl zhebnout. Vlk se z toho poučí, když teda přežije. Jenže já zjistil, že se tu neumírá. Teda na Galliree určitě ne, ale tady? Kdo tušil...
Můj bezchlupý dvojník byl fakt odpornej. V jednu chvíli mi i přišlo, že mi zubiska jen tak po jeho ohavné kůži zklouzla. Bylo to odporné. Vzpomněl jsem si na to vlče, co jsme se Styx roztrhali. Přesně tak odporně chutnala ta kůže. Bohužel mé pozastavení se nad tím zavinilo to, že můj dvojník najednou měl převahu. Odrazil mě a já zakopl a automaticky spadl na zem. Nehodlal jsem se vzdát. Musel jsem dávat do toho boje všechno a nějak to ukončit. Zuřivě jsem se mu vrhl na krk a zakousl se mu silně, jenže... to samé se dělo na mém krku, ač on nic nedělal. Nedrtil můj krk. V šoku jsem ho pustil a můj dvojník tam jen stál a díval se, jak se hroutím. ,,Myslel sis, žes vyhrál, ty de*ile. Zasloužíš si hnít v pekle. Zradils svojí rodinu," a s tím se na mě vrhnul znova.
Moje tělo pokleslo a má hlava dopadla na zem. Svým okem jsem však stihl postřehnout stojí princátko s medvědem. Já se vrátím a zabiju je....zabiju, cítil jsem ten hněv a ten adrenalin z nadcházející smrti. Jenže moje tvář se proměnila v jeden velký úšklebek a vypustil jsem ze sebe ještě přidušený smích. ,,Mě se jen tak lehce nezbavíte," řekl jsem s přidušeným hlasem a se smíchem zároveň. Krev mi stříkala z huby i z krku, ale já si nadcházející mráz a hnáty smrti jen užíval. Bolelo to, šíleně, ale já nikomu nehodlal dát tu slast.
A tak jsem nakonec odešel. Mé tělo se naposledy zmítalo v záchvěvu mého tichého smíchu a šoku, že ztratilo tolik krve. Má duše už opustila tělo, jenže co nezmizelo, byl ten široký a šílený úšklebek, který mluvil za všechno. Norox jen tak nezmizí.

A zase nic. Prostě ten de*ílek měl z prdele kliku, až mi to bylo podezřelí. Jak sakra může takovej hnidopich mít takový štěstí a vždy se vyhnout mým tesákům? Nechápal jsem. Hlavně Stín a Fiér nám podkopli nohy svými těli a my se teď nějak váleli jeden na druhém. Snažil jsem se z toho dostat co nejdříve a tak jsem někoho asi mohl i kopnout, nebo do někoho strčit. ,,Táhni, šme*de," řekl jsem jen tiše na někoho, kdo byl na mě nalepený, ale nedokázal jsem přesně odhadnout, kdo to byl. Jakmile jsem se dostal z té motanice ven, oklepal jsem se a poškrábal se za uchem. Neušel mi však fakt, že ostatní čuměli jedním směrem jak kdyby vyděli svojí smrt. Mlaskl jsem si nas*aně sám pro sebe a otočil se tím směrem taky, abych teda zjistil, do jaké p*dele jsem se dostali.
Nejdřív jsem viděl jen obří stín a v mé hlavě vyvstaly obrazy těch divných goril. Chlupy se mi naježily a automaticky jsem vycenil tesáky. Moc dobře jsem si vzpomínal na ten fakt, jak mě ty obluby držely a hodily se mnou jak s nějakým pytlem brambor. Byl jsem pro ně absolutní nic. Jen párátko mezi zuby.
Jenže v tom se objevila divná malá postava, která nevypadala tak děsivě. Vlastě vůbec. Pozvedl jsem obočí a jedinej Stín se vyjádřil i slovně. Byl pobaven, stejně jako on. Měl jsem chuť pronést taky nějakou slizkou větu a zaútočit první, abych si užil tu parádu sám, když už se mi Alastor podruhé vyhnul. Ale než jsem stačil cokoli udělat, zakřičel. Povolal si posily. Bylo mu totiž absolutně jasný, že on sám proti nám nemá žádnou možnost.
Obludy, které kráčely naším směrem byly stejně vysoké jako my. Byly to vlci, ale hnusní a odporní vlci. Stín se zarazil a něco mi říkalo, že on ví, která bije. Jenže než jsem stačil jakkoli zareagovat, jeden konkrétní vlk ukradl veškerou mojí pozornost. Však to jsem....já? Já věděl, že jsem hnusnej a vypadám pro ostatní vlky vražedně, ale tohle mé druhé já bylo fakt nechutné. ,,Jak asi chutnám?" řekla ta bestie, olízla si čumák a než jsem jakkoli stačil zareagovat, narazil do mě veškerou svou silou, až jsem vyloženě odletěl a narazil zády do stěny. Neměl jsem vůbec čas na to se vzpamatovávat a rozkoukávat. Musel jsem hned jednat. A jelikož jsem to byl já, bude dělat věci jako já a bude dělat stejné strategie jak já. Ač to byla silná bolest a něco ve mne divně zakřupalo, nemohl jsem tomu věnovat další pozornost. Všiml jsem si, že hodlá další výpad a proto jsem se ještě ve vteřině stačil pokrčit a zakousnul jsem se mu ze spodu do krku. Chytil jsem ho kolem krku a zapřel se zadními nohami, tudíž jsem stál na zadních a vší silou s ním otočil a hodil vlastně na zem. Přepadl na záda a já byl nad ním. Musel jsem mu ten krk pustit, jinak bych si zakroutil tím svým. Olíznul jsem si jazyk a ušklíbl se. ,,Nechutnáš špatně," prohodil jsem, jenže jsem samozřejmě de*il a na okamžik jsem zapomněl, že stojím sám proti sobě, tudíž můj dvojník využil situace a zadními tlapami mě nakopl do hrudě, čímž jsem byl donucen udělat několik kroků na zpět. On byl schopen vstát a stát opět proti mně. ,,Já možná na venek vypadám jak nestvůra, ale ty jsi nestvůra v duši. Jak se opovažuješ se pachtovat s těma idio*skýma magičema?" vykřikl a sekl mě drápama po hlavě. A přesně se trefil do mého poškozeného oka. Otevřel mi tak ránu. Nemohl jsem se však stáhnout a čekal jsem na dalí úděr. Půjde po noze, a tak že šel, takže jsem se mu zakousl do zátylku a začal prudce trhat. On udělal však to, že se zapřel nohama a postavil se, jenže já ho silou stáhl. Věděl jsem, že se bude chtít vysmeknout. Potřeboval jsem ho mít na zemi. Jenže on pravděpodobně přemýšel úplně stejně jak já a v procesu padání mi podsekl nohy. Jenže jak jsem ho pevně držel, urval jsem mu kouset té jeho nechutné a slizké kůže. Hned jsem jí vyplivl. Byla zhnisalá a prorostlá plísní. Oba dva jsme se hned postavili. Krev mi krvácela z mého zranění na oku a já cítil to teplo téct i po mém čumáku. Olíznul jsem si ho. Do toho všeho se mi začalo špatně dýchat. Musel jsem si buď narazit žebra a nebo si je zlomit. Můj dvojník na tom nebyl o nic lépe. Zrvácel ze zátylku a měl docela poškrábaný i ten krk.
Kroužili jsme chvíli kolem sebe. Bylo jasné, že jeden z nás musí začít a já opravdu nechtěl. Vrčel jsem, kousel zubama, ale nic neudělal. ,,Taková prohnilá bestie, jako jsi ty, asi těžko pochopí, jaký je to žít, co?" začal jsem do něho rejpat. To ho nakrklo a vyprovokovalo. Ne, já nejsem tak snadno vyprovokovatelný, nebo ano? Jenže já vyrazil proti němu a naše těla se střetla v plné rychlosti. Odskočili jsme o sebe, ale já na nic nečekal. Napřáhl jsem tlapu, abych ho konečně dorazil.

jaký si to uděláš, takový to máš. Že? Ano, tahle filozofie života v kročila do toho mého a rozhodla se se pomstít. Však co ku*va dělám? Zabíjím a žeru vlky, však to je v pohodě, když si vezmem to, co dělají ti pos*aní magiči, tak proč se mi ku*va musí vše vymknout z tlapek?
No, abych to shrnul, jen co jsem se naklonil, abych triumfálně řekl Stínovi, jakej je Alastor blbeček, sám jsem se blbě nahnul a kvůli kluzkosti a šikmosti povrchu jsem tak nějak svůj postoj nevybalancoval. A já toho z***vys*na chtěl zavřít, aby hnil v pekle. Doslova, a jel jsem si to za ním dolů. Naštěstí ale můj pád byl o něco lehčí a hladší, než ten jeho, takže já jsem si cestou jen nesouhlasně bručel. Jakmile jsem přestal klouzat, narovnal jsem se a oklepal se. Střihl jsem pohledem po tom medvědovi, který na mě čuměl. Protočil jsem oči a rozhlédl se kolem, kde jsme to vlastně byli. Viděl jsem nějaké světlo v dáli a slyšel i nějaký...zpěv? Ah, to bylo divný. Pokroutil jsem si hlavou, až mi křuplo. Čekal a doufal jsem, zda náhodou nepřijde dolů i Stín, protože tenhle šváb musí být všude a rozhodně půjde sem dolů. Tak když už jsme tu sami, chtělo by to nějaký vzrůšo dobrodrůžo, prohodil jsem ocasem a sjel ho pohledem. Tohle byl ideální moment mu trochu natrhnout prdel. Zajiskřilo se mi v očích. ,,Tak, když už jsme tady, co si spolu vyřídit účty, srágoro? Nebo máš jen odvahu v momentě, kdy je tvůj protivník nepřipravený a v nevýhodě? Vsadím se, že ses ještě nikdy nepral a vsázíš na svou sílu a velikost, že?" řekl jsem mu a olíznul si čumák, což vedlo k mému protáhlému úšklebku. Sklonil jsem hlavu trochu níž a zaujal bojovou pozici. Ač jsem měl trochu otlučené tělo, měl jsem stále chuť mu žužlat tu velkou prdel.

Došli jsem všichni nahoru, bez újmy. Ale ne na dlouho. Rozhodně ne na dlouho, protože jakmile jsme se přiblížili výš a já uviděl tu lesklou prdel našeho medvídka, měl jsem chuť mu jí natrhnout. Ale musel jsem počkat a vyčkat na správný moment, který se samozřejmě každou chvíli ukáže. Tady chcípá kde kdo, uvědomil jsem si, když jsem si tak přežvykoval nohu té ubohé princezny. Už jsem okousal snad všechno maso, svaly, kůži. Zbyla jen kostra. A ta byla taky dobrá, takže jsem rozhodně neplánoval, že bych si jí zahodil.
Došli jsme nahoru, nikdo neřekl ani slovo. Princátko bylo zamklé asi z toho, co se dělo. Nebo něco plánoval, ale bylo mi to u prdele. Momentálně mě nes*al tolik, jako ten de*ílek před námi, co si myslel, jakou má výhodu. To, že mě zachytil v momentu, kdy jsem byl nepřipravený jen dosvědčuje, jakej zbabělec to je. Naše síly budou hodně vyrovnané. Vypadá sice obrovitě, za to mám mnohem rychlejší nožky než on díky své stavbě těla, kdybychom byli v boji jeden na jednoho, jako u Duncana, netušil bych, jak by to se mnou dopadlo. Umřel bych, neumřel. V tom byl úžasný ten risk. Ale nesnášel jsem, když mě ostatní podceňovali jen kvůli tomu, že mám jizev jak nas*áno a že vypadám hubeněji. Hahahaha, byl jsem jako oni obdařen sílou a samozřejmě moje neustále rvačky mi pomohli vyrýsovat svaly, které mám. A já mu hodlal ukázat, že si de*ílek zahrává s ohněm.
Byl tam nějaký otvor, Stín pronesl nějakou de*ilní řeč, neřešil jsem. Oba dva se nějak hrnuli dovnitř. Alastor pořád koukal kolem, zda náááááhodou něco neuděláme. Oh. Za chvilku, přehodil jsem si kost v tlamě. Když udělal prvních pár kroků, všiml jsem si, že se cesta docela svažuje, nejdříve mírně a pak víc. Uslyšel jsem nějaké hlasy. Nezájem, o to lepší vzrůšo. Alespoň ten bl*eček spadne do chřtánu té bestie.
Drcnul jsem mírně do Stína, aby se na mě otočil. Jakmile se na mě podíval, mrknul jsem na něj a hlavou ukázal mírně na Alastora. Všichni jsme byli jakžtakž vedle sebe a já si dal bacha, aby mě ani ten Fiér neviděl. Doufal jsem, že Stín pochopí můj náznak. Medvídek půjde brzo spát, zastrřihl jsem uchem a jen dál vyčkával na příležitost, která se mi naskytla.
Jak jsme totiž šli dál, cesta se začala celkem svažovat a bylo jasný, že kdokoli by upadnul s pomocí síly by docela klouzal. Tudíž jsem se zastavil, nechal je popojít, protože stejně všichni byli zaměstnání tím, aby byli opatrní, když jsme sestupovali dolů do jeskyně. Naklonil jsem se, stiskl v hubě kost tak silně, že jsem jí málem rozdrtil a odrazil se tlapkama. Vzdálenost to nebyla moc velká, ale díky domu, jak se cesta svažovala, jsem nabral rychlost dost rychle. Mírně jsem stočil hlavu, abych do jeho zádele narazil bokem. On ten samotný náraz by nemusel udělat nic, ale měl jsem připravenou levou přední tlapku, kdy jsem mu podsekl i zadní nohy, takže bylo jasné, že se náš medvídek sveze a nebo skutálí nějakých těch pár metrů dolů. Samozřejmě jsem hned zabrdil a stanul tak vedle Stína a Fiéra. Bylo mi však jasný, že možná bude mít nějaké modřiny, jizvičky nebo tak něco. Nic hrozného. Je to opravdu nic oproti tomu, že mě chtěl zabít a já byl připraven udělat cokoli, ale, tohle rozhodně byla vtipná podívaná, jak se ten jeho zadek vzdaloval. ,,Bacha, klouže to!" křikl jsem, když jsem si dal kost na stranu.

//Norox dal znamení Stínovi (Fiér by to neměl vidět) a shodil Alastora, nebo spíše ho ze zadu silou strčil a podkopl nohy a díky svahu by teda měl klouzat dolů. Nic více jsem však nepopisovala, takže je na Alastorovi, jak dopadne

Překusoval jsem si tu nožičku v tlamě. Byla skvělá, sladká, její krev mi proplouvala přes krk, do žaludku. Moje tělo jásalo. Každá buňka v mém těle byla velice energetická, tudíž se mé tělo zachvělo vzrušením. Má dobrá nálada byla zřejmá všem kolem okolo. Prostě jsem to neskrýval, že úmrtí našeho "člena" mě spíše těšila než trápila. Teda, jak by mě mohla trápit. Byla to ču*ka.
Došel jsem za Stínem a mrknul jsem na něj. Opět jsem si zakousl do nožky a prostě šel dál. Neřešil jsem nijak své okolí, ani toho de*ila, co byl před námi. Ani za námi. Nechtěl jsem s nimi navázat ani oční kontakt a kazit si tak náladu.
Špatně se dýchalo, dým nás oklopoval. Bylo skoro nedýchatelno a jak jsem měl polo-otevřenou hubu kvůli té kosti, málem jsem se zakuckal. Cesta se zúžovala, až jsem se nakonec musel zařadit mezi ostatní. Měl jsem před sebou Stín, za sebou to princátko. Nepřišlo mi, že by se mělo něco dít. Ano, byl bych rád, kdyby Stín pohl zadkem, doběhl Alastora a shodil ho ze skály, jenže ten bl*eček vycítil asi moje záměry a přidal do kroku, že byl hodně před námi, skoro jsem mu ani neviděl ten jeho ocas. Tiše jsem si zavrčel. Štvalo mě to, protože bych ho opravdu rád shodil z té skály, ale...ono to určitě jen čekalo na lepší chvíli. Neboj se, zbavím se tě.

Sice jsem měl opravdu velkou chuť na toho i*iota naběhnout, povalit ho na zem a vyrvat mu srdce z těla, ale udělal jsem dobře, že jsem zvolil taktiku, jakou jsem zvolil. Sem tam mě pár kamínků praštilo - do tlapky, do nohy, hlavně do kloubů, to bolelo asi nejvíc, ale lepil jsem se na zeď jak nejvíce jsem mohl. Nevnímal jsem moc okolí, jen jsem zahlédl, že te k*etén Stín si běžel pro jistou smrt. On je šváb, on nikdy neumře... to by bylo pak už hodně v p*deli, kdyby jo, ale více myšlenek jsem mu nevěnoval. Jen jsem doufal, že tohle přejde hodně rychle a já budu moci dojít až nahoru a zjistit, co se to ku*va děje. Přece tohle byl cíl nás všech, že? Teda...já měl k tomu ještě další plány. Princeznu s princátkem musíme shodit ze skály, poušklíbl jsem se. A jako kdybych tou myšlenkou něco přivolal. Velký balvan nade mnou se začal drolit, ale byl značný kus ode mě, tudíž se mi nemohlo nic stát, každopádně mě to přimělo se otočit v momentě, kdy to spadlo na tu princezničku a celá se rozprskla. Krev stříkala všude kolem. Jak jsem byl blízko, potřísnilo to mojí hruď a hlavu. Začal jsem se smát. A o to ještě víc, když to princátko kráčelo vzhůru, jako by se nechumelilo. V tom momentě taky přestalo to všechno kamení. Jako kdyby se vše princezninou smrtí uklidnilo. Odlepil jsem se, oklepal jsem se, ale z mé tváře ušklebek nemizel. Přešel jsem k ní blíže a díval se, co se s ní stalo. Byl fakt rozprsklá všude. Jen část její tlapky byl vidět. Olíznul jsem si její krev z nosu. Byl slaďoučká, roztanocvala mi všechny chuťové buňky. Nahnul jsem se, vzal jsem si její tlapku do tlamy a silně zatahal. Chtělo to celkem sílu, ale nakonec jsem uslyšel to křupnutí, co jsem chtěl a měl jsem její tlapku v tlamě. Spokojeně jsem si jí okousal a pak šel za ostatními.
Byl jsem v dobré náladě. Krev ze mě kapala, jak jsem šel nahoru. Princátko se Stínem moc daleko nedošli. Ten pos*anej medvídek se zase trmácel před námi všemi. Měl štěstí, že se ta blbka rozprskla a já si mohl vzít její tlapku, jinak bych na něho skočil a rozpáral mu prdel. Vážně, jakmile nastane příležitost, tady toho borce pošlu do chřtánů samotné Smrti! Okousal jsem si opět tlapku v hubě. Alespoň to částečně uklidnilo můj hlad.
Čím jsme byli výč, jako kdyby jsme se nořili do plynového jedu. Toho dýmu tady bylo zas*aně hodně. Dráždilo mi to čumák. Podíval jsem se na Fiéra a ušklíbl se. To je takovej de*il.

Cesta to byla celkem namáhavá. Šlo se pořád nahoru a nahoru, ale alespoň ten vzduch tu byl lepší a dýchatelnější. Vlastně, proč nahoru jdeme? bylo asi zbytečně řešit takové otázky, protože tady nebylo nic normální. Ani já se nechoval tolik normálně, dělal věci, které bych nikdy neudělal. Třeba se držet za zadky tady těch pos*aných magičů. Nebyl jsem z té situace nadšen, ale jak řekl Stín, třeba bude možná zábava později a na tu jsem se těšil. Trhat, kousat, žrát. On ano, chtěl jsem si užít jejich masa, nadlábnout se. Protože tady, tady jsem cítil, že to je možné. Pokud to bude možné a půjdeme cestou zpátky, rychle si odtrhnu kus od jeho tatíčka, a mlsně jsem si olíznul svojí horní řádku zubů.
V tom jsme se ale zastavili. Alastor, který byl první se najednou dostal před nás a celý vyklepaný s podivným leskem v očích se na nás díval. Protočil jsem očima. Dal se tak jednoduše vyprovokovat, až to nebyla žádná sranda. Bylo mi však jasný, že podnikne nějaké kroky proti nám, jenže v tom se začala vyloženě třást země. Vzhlédnul jsem, stejně jako tady ten připos*nek. Všiml jsem si toho kamení, které se začalo odlamovat. A do p*dele, tohle rozhodně nevěstilo nic dobrého. V tom jsem se ale ocitl na zemi. Měl jsem to čekat, ale stále nečekal. Spadl jsem na bok. Kolem mě prolítlo pár menších kamenů a věděl jsem, že větší se řítí. Ku*va, ku*va... mysli do p*dele Noroxi. Kamenů začalo být víc a víc a začali nabírat na rychlosti. Tomu prostě vlk nezdrhne, i kdyby chtěl. Měl jsem chuť toho hulváta dohnat, podrazit mu nohy a vysmát se mu, jakmile ho nějaký kámen zabije, ale to byla jistá smrt i pro mě. Hlavně se ty kameny začaly odlamovat ze shora, tady byla ta cesta stabilnější. Rychle jsem vstal, vyhnul se pár z nich. Díval jsem se na tu zeď té skály, co byla u nás. Měla tam takové vykrojení, které by mě mohlo ochránit před kameny. A nejen mě, ale potenciálně i někoho dalšího, jenže to jsem neřešil. Tutově všichni budou zdrhat dolů, jenže to je čeká jasná smrt. Kameny se odlamovaly velice rychle a díky spádu měli rychlost, o které jsem jen mohl snít, že někdy budu mít taky.
Rychle jsem tedy přeběhl cestu a natiskl se na stěnu, jako bych byl její součástí. Kousek stěny mi chránil hlavu. Skála se třášla, ale tím, jak kameny padaly dolů, se mě úspěšně vyhýbali. Teď jen doufat, že tohle bylo to správné rozhodnutí. A pokud to byla nějaká příšera, co házela kameny...no, řekněme, že jsem teď měl dokonalé maskování, jelikož můj kožich dokonale splynul.