Gallirea - Příspěvky uživatele

» Aina (Měsíční rašeliniště)

Nori horlivě pokýval hlavou. V očích se mu odrážel rozněžnělý výraz, zatímco ocasem máchal vesele ze strany na stranu. Jeho mysl byla zahalená v růžové, třpytící se mlze a veškeré střízlivě tvářící se myšlenky šly náhle bokem. Láska! Vzduch voněl po jaru a barvy byly najednou sytější. Nori pochodoval po boku Rzi jako její nejvěrnější přítel a toužebně si prohlížel její mohutné tělo. Fascinovala jej.
„No bodejť!“ vyhrkl, aby Rez vyvedl z omylu. „Co by mě bacila po hlavě,“ zamračil se a dotčeně se napřímil. „To ti vlk nemůže složit poklonu?“ Černý postrach se však nenechal jen tak zastrašit — zhluboka se nadechl a statečně se Rzi podíval do tváře. „Seš docela vtipná... Svým vlastním způsobem,“ složil jí další kompliment s jistou hrdostí. „Líbí se mi, jak ti je jedno, co si o tobě ostatní myslí. To chce asi dost sebevědomí,“ zazubil se pak a popoběhl dopředu.
Před dvojicí se rýsovala řeka. Nori si nebyl jistý, zda už tudy někdy procházel, byť měl v nohou Gallireu našlapanou už po toulkách s Baghý. Zvědavě se proto rozhlížel kolem sebe a ačkoli barva řeky nevypadala nikterak vábivě, tvářila se alespoň neškodně. „Zvláštní... Připomíná mi tebe,“ zamumlal, aniž by z řeky spustil zrak. Až po chvilce se otočil ke Rzi, aby spokojeně pokýval hlavou, jakmile očima přejel její šedivý kožich.
„Už tam budem?“ zeptal se potom a jako malé vlče, nadšeně přihopkal až k vlčici.

» za Rzí

« Jedlový pás (Z Galvatar)

Nori pochodoval vedle Rzi s připitomělým, rozněžnělým úsměvem. Hnědé oči, jindy plné drzosti, zjihly, kdykoli se zastavily na jejím myším kožíšku. Kdoví, možná na nich Smrt opět zkoušela své čáry, anebo proklela řetěz, který měla vlčice kolem krku. Ani nad jedním však černý dlouhán nepřemítal, jeho mysl se točila jen kolem Rzi.
„Tlustá?“ zopakoval po ní neurčitě a znovu ji, jakoby se potřeboval ujistit, šťouchl do boku. „Spíš bych řekl, že seš taková hezky měkoučká,“ odpověděl konečně jaksi zasněně. Téměř jako kdyby se kolem vznášel kouzelný opar, jehož výpary činily Rez neodolatelnou. „Víš co plno vlků přitahuje?“ Ani nevěděl, proč taková témata vytahoval. „Když věčně mračící se vlčice jako ty, najednou pookřejou. To vás pak chtěj všechny chránit, i když ty zrovna nejseš žádná křehká květinka. Spíš seš taková pořádná kytka. Nebo kořen.“ Nori nad svými moudry spokojeně pokýval hlavou. Rozhodně na to kápl!
Rez se mezitím vydala na cestu, aniž by na černého čekala. Nori za ní zděšeně vykulil oči. „Počkej na mě!“ vyhrkl a spěšně Rez následoval. A neviditelný kouzelný opar jej dotěrně následoval. Srdéčko mladému vlkovi divoce poskakovalo v hrudi. Rez se stala jeho Sluncem a Nori ji musel přirozeně následovat. „Víš co mě tak napadá?“ Nečekal na odpověď. „Třeba se Smrt cejtila ňákým způsobem ohrožená. Máš takovou auru,“ usmál se na vlčici bez jakéhokoli náznaku žertu.
Kdyby to šlo, v panenkách by se mu odrážela tučná srdíčka. Měl chuť Rzi složit serenádu nebo báseň. To, aby věděla, jak moc pro ni jeho srdce bilo.

» stále za Rzí

Nori by Rez nejradši zkusmo šťouchl tlapkou, aby zjistil, zda by se před ním nerozsypala, ale zůstal sedět pouze s nenápadným tikem. Hnědá očka si však vlčici zkoumavě prohlížely; tvrdila, že Smrti nic neprovedla, ale kdoví, jak to celé bylo. „Občas stačí, když otevřeš tlamu,“ podotkl pobaveně. „Anebo tě viděla, jak se kamarádíčkuješ se Styx. Kanibalka musí bejt i na Smrt tuhý sousto,“ dodal jakoby nic a zvedl tlapu do vzduchu, aby si mohl zaujatě prohlížet vlastní drápky. Ještě by Rez škodolibě popíchnul, kdyby neprohlásila, že byla ráda za jeho návrat. Snažil se předstírat, že se jej to nedotklo, ale v žaludku mu tak zvláštně zamravenčilo. Snad to nebyla radost? Nori se v duchu okřikl, nemohl však ignorovat fakt, že se mezi ním a Rzí vytvořilo jakési příměří — pochybné, ale existovalo. Když neni s tím cvokem, tak je s ní docela zábava, pomyslel si, ačkoli by to Rzi nahlas nikdy nepřiznal. To by musel hned poté skočit z útesu, nebo něco. „Mně taky vyhrožovala, ale šutry jsou pro ní přednější. Je jako straka.“
Řetěz kolem krku šedivé vlčice byl nanejvýš podezřelý. Nori se rozhodl od Rzi držet pro jistotu o něco dál, jenže zvyk být jí nablízku, který se do něj díky podivnému prokletí zakousl, ne a ne zmizet. Žádná síla je už k sobě netáhla, přesto bylo obtížné na to zapomenout.
„No jo... Lindasa,“ vypadlo z Noriho lehce přidušeně. Zapomněl, že měli namířeno do jejich smečky. Odpočinek zněl však více než lákavě a tady zůstávat nehodlal. Polkl proto knedlík, který se mu začal tvořit v krku a s odkašláním se postavil na nohy. Rez vykročila a otočila se na něj až po pár krocích. Co měl dělat? Teď už vycouvat nemohl. S hlubokým nádechem se ohlédl směrem, kde se za stromy skrývalo Smrtino sídlo a s pár naježenými chloupky na krku následoval Rez, která na něj překvapivě čekala. „Tak nějak,“ odpověděl neurčitě. Sám si nebyl jistý, co po Smrti vlastně chtěl. A zda to dostal. „Můžeme to po cestě zjistit,“ dodal s úsměvem. Říkala něco o dárku z minula, došlo mu, když si vzpomněl na slova temné čarovlčice. Co tím myslela?
„A ty?“ zeptal se Rzi na oplátku. Zajímalo ho, zda ji Smrt dala ještě něco jiného než pochybně vypadající řetěz. „Po mně chce akorát ňáký šutry.“ Pohledem přejížděl spadané jehličí a šišky, ve snaze drahé kameny alespoň zahlédnout, avšak marně. Naštvaně proto nakopl polorozpadlou šišku a zvedl oči ze země. Na Rzin kožich dopadaly sluneční paprsky a zalévaly ji tak zlatou září.
Buch.
Nori se zarazil. Co to bylo? zděsil se, oči plné překvapení. Buch, buch. Šimrání v žaludku jako by se náhle probudilo k životu a rozhodlo se jej znovu otravovat. Čím déle totiž na Rzi setrvával pohledem, tím horší to bylo. A to nebylo vše—jeho srdce, jako kdyby se zbláznilo.
Už je to tady, pomyslel si, umírám! Měl chuť zastavit se u nejbližší jedle a silně se praštit hlavou o její kmen. Než však stihl včas jednat, bylo pozdě. Jeho hruď se naplnila neviditelnými motýlky, jež se v hejnech přesouvaly do žaludku a zpátky. Nori se přeci jen na moment zastavil, ale jenom proto, aby zmateně potřásl hlavou. Jaký to zvláštní pocit! Byl mu známý a zároveň zcela cizí. Jeho srdíčko však nadšeně plesalo, kdykoli pohlédl na vlčici před sebou.
Nori se na Rez rozněžněle usmál. „Vlčice s tukem navíc mě fascinujou,“ prohlásil zcela vážně a důvěrně se k Rzi za chůze naklonil. „Můžu?“ zeptal se, načež ji tlapkou jemně šťouchl do boku. „Sluší ti,“ pochválil Rzi měkké bříško, ať už to byl tuk navíc, či nikoli. Znělo to trochu stydlivě, nebyl zvyklý vlčice jen tak chválit, kor když mu srdce tak legračně poskakovalo v hrudi v jejich přítomnosti.

» někam podle Rzi, protože vede

Čas u Smrti musel ubíhat rychleji; slunce, které se s jejich příchodem do lesa sklánělo k západu, nyní šplhalo po obloze. Teplé paprsky, které si statečně probojovávaly cestu skrz oblaka, zalévaly Noriho černou srst hřejivou lázní. Byl to uklidňující pocit a návštěva Smrti jakoby se stala jen nepříjemným snem. Snový dojem kazila jen jistá únava, jež se na něm záhy podepsala a zmuchlaná Rez.
„Nebo jsme se sešli v posmrtným životě,“ řekl se zívnutím. Nad jedlovým pásem se držel ranní mlhový opar, který ochotně propouštěl jarní paprsky. Norimu se zalesklo zvídavě v očích. „Cos jí udělala? Málem mě sežrala,“ ušklíbl se na účet temné čarovlčice. „Hádám, že nás ňákými čáry rozdělila, najedou jsi byla fuč.“ Moc dobře si vzpomínal na Života a jeho zaklínadla, díky kterým se u něj s Baghý těsně mihnuli; tehdy šli také spolu.
Již o něco uvolněněji seděl vedle Rzi a důkladně se drbal zadní tlapkou na krku. Hnědá očka mu přirozeně gravitovala k stříbrnému řetězu, který ležel Rzi na hrudi. To jí dala Smrt? napadlo jej. Zaklela jí?
„Nic moc, ale rozhodně o tom věděla,“ odpověděl s odfrknutím. „Vypadala, jako že se královsky baví.“ Pomalu položil nohu zpátky na zem a začal si tentokrát pomocí přední tlapky, podobně jako kočka, mýt čumák. Po svejch... Neměla moc daleko od toho vytáhnout mě sama v zubech, pomyslel si, nahlas však neřekl nic a pouze souhlasně přikývl. „Odškodný?“ pozdvihl obočí. „Nebojíš se, že je to začarovaný?“ Nedůvěřivě na řetěz přimhouřil oči. Dostat takový „dar“ od samotné Smrti... To určitě nebylo jen tak.
Náhlá otázka na jeho stav jej překvapila. Opravdu Rez zajímalo, jak mu bylo? Nori se narovnal a na moment se na vlčici fascinovaně zadíval. „Jasně, že to začarovala!“ vyhrkl záhy. „Neni ti špatně? Myslim, že to má vedlejší účinky,“ zamumlal a začal si Rez starostlivě prohlížet. Pak se však usmál; nečekal, že se o něj bude skutečně zajímat. A nakolik ho to od Rzi překvapovalo, znělo to na její poměry docela upřímně. Anebo se jen po cestě od Smrti bacil někde do hlavy a teď trpěl na halucinace. Tak či tak se na chvilku rozhodl přestat si Rez dobírat a s nelíčeným potěšením přikývl. „Žádný fyzický újmy. A snad ani psychický. Jenom jí dlužím, zase...“ pohodil rameny a tlapkou odkopl spadlou šišku. A ani nevím za co.
„Zato ty vypadáš jakoby tě někdo ožužlal a vyplivl,“ poznamenal. „Možná bychom odtud měli vypadnout.“

// Své tři hlasy rozděluji mezi:
• Sunstorm
• Rowena
• Cynthia
Sečteno

//Slevu jsem už uplatnila na podzim, akorát se to zapomnělo umazat.

Vzhledem ke změně stavu inventáře poupravuju, kolik Norimu zůstane oblázků.

K 25.4. mu po nákupu zůstane 364 oblázků.

« Stará zřícenina

Nori opustil starobylé sídlo a vkročil zpátky do lesa. Dlouhé jedle, jež se hrdě tyčily k nebesům, jako by se mu tiše vysmívaly. Odfrkl si a celý se oklepal — snažil se z kožichu dostat nepříjemné pnutí, které se mu rozlézalo po hřbetě.
„Šutry... Jasně, že chce šutry,“ zabrblal a mimoděk zatěkal očima po zemi. Kromě popadaného jehličí a šišek se v půdě skrývalo pár hub. Ovšem kameny žádné, alespoň ty, nad kterými by temná čarovlčice neohrnula nos. Nori si povzdychl a dlouhými kroky se od zříceniny vzdaloval. Co kdyby si to Smrt rozmyslela? Tiše se proplétal mezi stromy, zatímco se mu hlavou honilo tornádo myšlenek. Mezi nimi byla i Rez. Šedivá vlčice zmizela, přesto o ní Smrt věděla. Musela ji vidět, pomyslel si. Třeba dopadla jako Naomi... Chloupky se mu při vzpomínce na bílou vlčici lehce zježily.
Nori zpomalil — v nose jej zašimral známý pach. Zvědavě nastražil uši vpřed a zaostřil na vzdálenou siluetu mezi stromy. „Anebo ne?“ řekl do ticha s rostoucím, vševědoucím úsměvem. Rez seděla na konci lesa, živá. Nori zrychlil, musel se ujistit, že se mu po návštěvě Smrti nic nezdálo. Kdoví, třeba mu začarovala i smysly.
„Takže žiješ, hm?“ zazubil se na šedivou vlčici, jakmile byl dostatečně blízko. Vypadala poněkud pochroumaně, pravděpodobně se s ní Smrt nemazlila. „Co to je? Dárek?“ naklonil lehce hlavu s pohledem upřeným na stříbrné věci kolem jejího krku. Sám se vedle Rzi posadil. Očividně oba dva potřebovali střet se Smrtí vydýchat v klidu.

« Jedlový pás

Stmívalo se. Stíny se pomalu protahovaly, zatímco slunko zalévalo nebesa oranžovou září. Staré jedle rostly blízko u sebe a tvořily tak hustou síť, jež na vlky shazovala vlastní temnotu.
„Lilith?“ zopakoval po Rzi zamyšleně. Znělo mu to povědomě. „Ach!“ vyhrkl záhy na to, jakmile se mu vybavila tmavá vlčice s modrýma očima po boku Makadi(ho). „Bohužel znám,“ odpověděl konečně s hraným povzdechem, byť mu v očích poskakovaly veselé jiskřičky. Ale dlouho jsem jí v lese neviděl. Třeba si jí Smrt taky vzala...
Nori sebevědomě vykračoval vpřed s Rzí po boku. Jeho černý kožich s padajícím soumrakem začal nenápadně splývat se stíny, které se hladově plazily kolem nich. Nad hlavami jim sem tam zakrákal nějaký otravný pták a s těžkopádným pleskáním křídel odletěl. Jako by se jim ptačí mozeček vysmíval. Nori si sám pro sebe odfrkl; do mysli se mu začaly pomalu vkrádat vzpomínky na poslední setkání se Smrtí. Pamatoval si její jasně zelené oči. Krátkým oklepáním se zbavil nepříjemného mrazíku, který do něj začal otravně dloubat, jen co si na temnou čarovlčici vzpomněl.
„Vrhá se po všem, co se blejská,“ potvrdil s pobaveným úsměvem. Nemělo by mu být do smíchu, ale Nori si zkrátka nemohl pomoct. Pud sebezáchovy, který by mu v podobné situaci radil držet zobák a krok, nefungoval. Kdoví, co se v něm pokazilo, ale jeden by řekl, že černý přízrak měl chorobnou touhu po zmrzačení.
Čím hlouběji so nořili do temného pásu jedlí, tím otravnější bylo proplétat se mezi stromovím. Snažil se držet blízko šedivé vlčice, ale ta jako by se zničehonic vypařila. Nori se zastavil a zmateně se rozhlédl kolem sebe, když Rez ztratil ve stínech. „Hej, teď si na schovku hrát nebudem,“ zavolal rádoby s humorem, ovšem v očích se mu odrážela nejistota. Najednou Rez ani necítil. V lese se rozprostíralo jen mrazivé ticho. „Vlčice...“ vzdechl, ačkoli jej nahlodávalo jakési tušení. A Smrt, dodal proto v duchu a s brbláním pokračoval v cestě. Věděl, že Smrtino sídlo nebylo už daleko. Stačilo jen pár krůčků mezi jedlemi, aby se před ním objevil její úkryt. Před Norim stál kamenný val a za ním povědomě vyhlížející zřícenina porostlá mechem a těsně po jejím boku jakási věž, jež se zlověstně tyčila k nebesům.
Nori se zastavil, aby si mohl ulízat rozcuchanou srst, než se vydal přímo do zvláštního úkrytu. Netušil, jaká kouzla na ně Smrt použila tentokrát a kam se Rez poděla, ale rozhodně se nehodlal nechat zastrašit. Sebevědomým krokem proto našlapoval na zem a s odhodláním se vydal vpřed.
„Brejvečír,“ houkl, jakmile vešel dovnitř zříceniny. Jeho pohled okamžitě upoutalo zelené žilkování, které se klikatilo po stěnách a jedovatě plápolající plamen. Jsem tu, drahá. I v zřícenině panovalo hrobové ticho a se zapadajícím sluncem se v ní rozprostírala temnota. Jediným zdrojem světla byl oheň. Nori se zvědavě rozhlížel kolem, po Rzi ani památky. Kam ji ta prohnaná čarovlčice schovala?
„Smrtelníku!“ ozvalo se za Norim syčivě. Černý vlk se otočil, koutky tlamy protažené do nevinného úsměvu. „Překvapení,“ odvětil, hnědé oči upřené na vlčici, jež se zhmotnila z ničeho. Smrt. Kožich barvy uhlí se ztrácel ve stínech. Nezvykle jasné oči si jej pohrdavě prohlížely. Byla to jediná emoce, kterou z nich zvládl vyčíst. Smrt si pomalu olízla ostré tesáky, které na Noriho celou dobu cenila a s nepatrným přimhouřením očí prskla: „A ty po mně chceš co?“ Propalujícím pohledem vlka sledovala a netrpělivě při tom pohazovala ocasem.
„Hádám, že se tu Rez mihla,“ pronesl místo odpovědi. Smrt hrdelně zavrčela, čímž Noriho donutila se trochu narovnat. „Bejt tebou, dávám si pozor na zobák,“ zasyčela pak varovně. Oči se jí v zelených plamenech nepřirozeně leskly. „Měli jsme k tobě namířeno. Jistě víš proč,“ nadhodil a zvědavě ke Smrti natočil uši. Nepochyboval o tom, že moc dobře věděla o jejich nesnázích. Pobavený úšklebek, který se jí záhy objevil ve tváři, potvrdil Noriho domněnku.
„Zvláštní,“ zachrčela bublavě, „tolik kuráže!“ Zříceninou se ozvalo škodolibé zachechtání. Nori lehce nakrčil obočí. Čemu se ta baba směje, problesklo mu hlavou. Smích Smrti zněl nakřápnutě a zle — jako by z něj kapal samotný jed. „A co čekáš, že zjistíš?“ ozvalo se mu znenadání těsně vedle ucha. Mocná vlčice se mrknutím oka objevila přímo vedle něho; horký dech Norimu olizoval zježenou srst, zatímco se do něj opíral nezvykle silný tlak. Chtěl se pohnout, couvnout, ukročit do strany, cokoli... Ale tělo jej odmítalo poslouchat. Nori nasucho polkl.
„Hm?“ horoucí dech jím procházel jako elektřina. Cítil, jak mu po zádech přebíhal horký mráz plný zlověstně znějících výbojů. Nebolelo to, Smrt si s ním jen škodolibě hrála. Nori, naprosto vyveden z míry, ztěžka vydechl. Cítil se jako v transu. Zvláštně voní, pomyslel si mimoděk.
„Já, uh—“ odmlčel se, zatímco se snažil zůstat přítomen v realitě. Smrt se opět zasmála a jím projela nová vlna elektrizujícího výboje. A pak... Vše zmizelo. Černá vlčice se jako lusknutím prsty objevila zpátky před Norim, koutky tlamy nepřirozeně roztažené do zlého úsměvu. Pocit nepřítomna se pomalu vytratil. „Kde je? Rez,“ zeptal se nakonec, zatímco zmateně zatřepal hlavou. Veškerý humor jej na chvíli opustil. Proměnlivá jak počasí, pomyslel si na účet Smrti.
„Zahrabaná pod hlínou, utopená v řece, v mým žaludku... Kdo ví,“ zazubila se na něj pobaveně. „Byla stejně drzá jako ty. A jestli nechceš skončit stejně, tak zmiz,“ poradila mu pak, zatímco se výhružně olizovala.
„A co takhle něco zase směnit?“ navrhl lstivě s malým úsměvem. „Najdu ti vzácný kameny za protislužbu.“ A nedopadnu jako Rez, ať už si s ní udělala cokoli. Zdali to byl dobrý nápad, zjistil velmi brzy.
Smrt se narovnala a na moment se jí na čele objevila malá vráska. Přemýšlela. Pak se jí v očích zalesklo a tlama se jí rozjela do záludného úšklebku. „Jak se ti vůbec líbí můj malý dárek z minula?“ zeptala se. Najednou vypadala zainteresovaně. Tentokrát se vráska na čele objevila Norimu. „Ještě si na to nepřišel?“ zasmála se Smrt pobaveně. Očividně ji bavilo držet vlky v nevědomosti.
„Vím, že jsem tě žádal o pomoc s magií,“ odvětil poprvé nejistě. Díky jejím škodolibým hrátkám ztratil pevnou půdu pod nohama. Smrt si jen odfrkla a znovu jej probodla pohledem. „Najdeš mi ty nejkrásnější kameny v této zemi,“ začala si diktovat nesmlouvavě, „a teprve pak zjistíš, co je moje „pomoc“ zač.“ Škleb, kterým Noriho obdarovala čišel ryzím pobavením. Znělo to jako výhružka, kdoví, možná i byla. Nori polkl; obchodovat se Smrtí bylo očividně nebezpečný sport. Adrenalin, který se v něm nahromadil, jej však automaticky přikývnout. A nebo to byla další ochutnávka magie mocné čarovlčice?
Jistá spokojenost, jež se jí odrážela v zelených očích, vzbuzovala v Norim nepatrnou nejistotu. „Nezapomeň, že mi dlužíš,“ prskla po něm ještě než se mrknutím oka rozplynula ve vzduchu. Jedovatě zelené plameny zesílily.

» Jedlový pás

« Ageronský les

Nori vehementně přikývl. „Přesně,“ přitakal seriózně. Přehození veškeré zodpovědnosti na Smrt se mu hodilo do krámu. Pošťuchování Rzi byla jedna věc, ale ukazování si prstíčkem na zlomyslnou čarovlčici, ho bavilo stejně tak. Byla to příjemná změna od neustálého hašteření. Kdoví, třeba se z nich stanou ještě přátelé! Nori se při té myšlence ušklíbl. To aby do mě prásk blesk z čistýho nebe. Nezapomínal, že se Rez kamarádíčkovala s tím cvokem, Styx.
Rez se mu mezitím svěřila, že Smrt opravdu ještě nepotkala. „Hmmm,“ protáhl rádoby nezaujatě, ačkoli mu na hlavě rašily imaginární rohy. Už jej napadaly všelijaké myšlenky a nápady, jak Rez napálit, ale nově vydobytá svoboda a jakési příměří, které mezi nimi panovalo, ho od všech žertů drželo zkrátka.
„A co by sis od ní přála? Prej je docela mocná. Nám zapálila les a zabila Naomi,“ řekl a tornádo škodolibých myšlenek zatlačil hlouběji do kouta své mysli. „Jenom musíš mít pěkný šutry na výměnu,“ mrkl po Rzi spiklenecky. Blížili se. Severní les se pomalu měnil a za chvilku procházeli pásem plných jedlí. Zemitá vůně se nenápadně propašovala Norimu do čenichu, zatímco zvědavě našlapoval.
„Smrt bydlí v takový polorozbořený zřícenině,“ prozradil Rzi, aniž by se snažil alespoň ztlumit hlas, „ale vevnitř to má docela zajímavý.“ Okamžitě si vzpomněl na zelenkavé plameny. „Troufáš si jít se mnou?“ hodil po vlčici zvědavě očkem. Zajímalo jej, zda si Rez udrží své odhodlání to Smrti pěkně vytmavit i nadále.

» Stará zřícenina

« Sněžné hory (Tajga)

Rez z náhlého vysvobození byla stejně nadšená, ne-li ještě nadšenější než Nori. Trochu překvapeně zamrkal, když do něj hravě šťouchla a donutila jej o krok ustoupit. S jiskřičkami v očích však nadšeně máchal ocasem ze strany na stranu. „Nevím, ale čert aby to vzal, jestli za tím nestála ta čarovlčice,“ podotkl a celý se oklepal. Konečně se mohl svobodně protáhnout, aniž by jej nepříjemně tahalo v kožíšku. S neviditelnými čertími růžky se pak rozeběhl k jednomu z keříků a konečně si ulevil. Probouzející se větvičky tak podepsal žlutým čůrkem, než si spokojeně oddychl a vrátil se ke Rzi.
„Tak jdem,“ zavelel a tentokrát se rozešel snad správným směrem. Dlouhé nohy jej poslušně nesly krajinou, zatímco obloha nad hlavami světlala. Hledáním Smrti tak zabili celou noc. Nori proto protáhl krok, snad aby mohl mocné čarovlčici pohlédnout do jedovatě zelených očí co nejdříve. „Takže tys ještě Smrt nikdy neviděla, hm?“ pohlédl na Rez a laškovně zavlnil obočím. Zrovna vcházeli do lesa, jenž byl zahalen mezi horami. Všude se válelo staré jehličí, nebo mech, tudíž byla cesta skrz les příjemná na omak. Nori spokojeně našlapoval do měkké půdy a prohlížel si okolí.
„Když jsem jí viděl naposled, tak se moc netvářila, ale třeba měla jenom blbej den,“ dodal s ležérním pokrčením ramen. Nebyli daleko; pomalu se blížili k dlouhému pásu jedlí, kde Smrt sídlila. S každým krokem se v Norim probouzel jeho neexistující pud sebezáchovy, neboli sebemrzačení, které jej pošťuchovalo se Smrtí polaškovat. „Už tam skoro jsme.“

» Jedlový pás

« Tajga

Skrz vysoké jehličnany byl vidět vrcholek zasněžených hor. Nori se ušklíbl, tohle rozhodně nebyla cesta ke Smrti. Jak jen se mu podařilo zabloudit? Černý vlk si povzdychl a mlčky se ohlédl po svém ocasu. Pořád byl nalepený na ten Rzin. Snad si s tím Smrt bude vědět rady... pomyslel si už poněkud zoufale.
„Říkám, že se podíváme z vejšky,“ odbyl vlčici rádoby vesele, ačkoli už i v jeho hlase byl slyšet náznak nejistoty. „Byl jsem u ní jednou a to bylo, když slunce pařilo k nesnesení,“ dodal, aby jí vysvětlil, že nebyl žádný idiot. Tma kolem nich padla rychle. Museli bloudit už nějakou chvíli. Nori měl chuť se na místě propadnout pod zem a ukončit tak své trápení, ale spojené ocasy mu to nedovolovaly.
„Neboj,“ ušklíbl se na Rez, zatímco stoupali výš, zcela zřejmě rovnou do hor. Nori se snažil moc neškubat ocasem; nechtěl mít Rez na svědomí, hlavně, když to znamenalo, že by letěl dolů s ní.
Stromy začaly pomalu mizet, zato sněhu přibývalo. Studený vzduch, který horám dominoval, se otíral o Noriho a štípal jej v čenichu. Od tlamy se mu tak při každém výdechu vznesl obláček páry. Nori se zastavil na mírném svahu a znechuceně pohlédl na vrcholy nedalekých hor. Tam až teda nejdu, pomyslel si odmítavě. Pohledem vyhledal Rez a s nevinným úsměvem prohlásil: „Tady by to stačilo, ne?“ Hnědá očka pak zašilhala kamsi mezi její uši. Snažil se dívat někam východněji a hledat mezi stromy cokoli, co by mu připomínalo sídlo Smrti. Než však stihl nadšeně natáhnout tlapu a ukázat mezi sbor jedlí, ucítil, jak mu ocasem projelo divoké škubnutí. S očima dokořán se ohlédl dozadu, v očích hrůza — čekal, že najde ve vzduchu poletovat obrovský chumáč černých chlupů. Neviditelné provázky, které k sobě oba vlky připoutaly, náhle povolily. Nori ucítil úlevu a zároveň nepříjemnou bolest, jež mu projížděla celým ocasem.
„Co to sakra—“ zahudroval přidušeně. Trhnutí vůbec nečekal. Užuž se chtěl na Rez obořit, proč tak škube s ocasem, ale... Pouto bylo pryč. Jeho ocas byl volný! Nori na Rez vykulil oči ještě víc. „Vidíš to, co vidím já?“ vyhrkl a zkusmo ocasem zakvrdlal ve vzduchu.
„Počkej!“ vyštěkl náhle a odskočil od Rzi, aby zjistil, zda zmizelo i tahání v kožíšku. A opravdu! Bylo to fuč! „Konečně!“ zvolal a vítězoslavně zavyl. Horami se okamžitě ozvala dlouhá ozvěna. Nori se na Rez vesele zazubil: „Koukej!“ Hned na to začal divoce mávat ocasem. „Co říkáš, stavíme se u tý Smrti? Třeba, aby se to znovu nevopakovalo...“ našpulil lehce tlamu. „Už vim, kde je! Támhle, kousek od toho obrovskýho jezera!“ naznačil pohledem kamsi na východ.

» Ageron (Tajga)

« Dlouhá řeka

Řeka je vedla dál na sever, ovšem trochu křivě, neb Smrt žila jiným směrem. Tím si začínal být černý vlk pomalu jistějším. Pořád však věřil, že je cesta proti proudu zavede k jejímu sídlu. Nakonec tam byl už před notnou dobou, nemohl si také pamatovat všechno.
„Určitě jsme blízko,“ ujišťoval Rez a napůl i sám sebe. A zatímco řeka se tvářila stále nebezpečně divoce, příroda kolem nich se nenápadně měnila. Stromy s krásnými jehlicemi se tyčily hrdě nad dvojicí jako strážci a sem tam se mezi nimi objevil nějaký listnáč. Keříky, které se s přicházejícím jarem začínaly pomalu probouzet, připomínaly ty, které rostly zpátky v lese. Řeka je vedla stále na sever; terén se jim měnil pod nohama a za chvilku šlapali do mírného kopce. Možná. Nori se rozhlédl kolem, zatímco jedno ucho měl natočené na Rez.
„Jo a řeknu si, jaký to mám ale štěstí, že to už skončilo,“ ušklíbl se hravě. „Asi seš na mě až moc chytrá,“ dodal a nonšalantně pohodil bradičkou k nebesům. Ta se nad vlky vyjímala v různých barvách. Tam, kde slunko klesalo k západu, se červenala a sváděla jejich oči v různých červeno-oranžových odstínech. „Brzo bude tma,“ utrousil ne příliš nadšeně. Obloha se s přicházejícím večerem čistila, až na ni brzy nezbyl jediný mráček. A čím dál na sever byli, tím větší panovala zima. Nori se oklepal, zatímco se snažil neúspěšně ignorovat dotěrné chladno v kožichu.
„Navrhuju vystoupat trochu vejš a porozhlídnout se po okolí,“ hodil po Rzi nevinně očkem. Rozhodně se nehodlal přiznávat k tomu, že zabloudili. „Vim, že Smrt žije někde tady, ale ve tmě se to hledá blbě i mně,“ obhájil se nenápadně a doufal, že ho Rez na místě nezmrzačí.

» Sněžné hory

« Úzká rokle

Rzino pochybné nadšení Noriho trochu děsilo. Představoval si, jak ho vede do nějaké temné jeskyně, kde se ve stínech schovává Styx a v měsíční záři se jí lesknou ostré tesáky obalené krví. Nori se mimoděk oklepal a oplatil Rzi lehce pokřivený úsměv. Celou situaci zachraňovaly jen myšlenky na Lindasin hebký kožíšek. „Už se nemůžu dočkat,“ broukl a vyrovnal s vlčicí tempo. Museli se stále držet u sebe, jinak jej začalo nepříjemně škubat v oháňce. „Doufám, že až to skončí, tak nebudu mít ocas nakloněnej na jednu stranu,“ postěžoval si a lehce jím pohnul na svou polovinu.
Ragar... Kde je Ragar, svraštil zamyšleně obočí, zatímco Rez mluvila. Možná ta smečka v horách? napadlo jej. Smrt žila také na severu, třeba spolu měli i nějaký pakt. Nori se ušklíbl, když si vzpomněl na poslední návštěvu Smrti u nich v lese. Před očima měl živou vzpomínku na Naomi a plameny požírající strom. Zajímalo by mě, kam po tom incidentu zmizelo to drzý vlče...
„Můžeme jít podél,“ navrhl, ačkoli si Rez stěžovala na jeho výběr cesty. Nedivil se jí. Co se pamatoval, tak tudy ke Smrti minule také nešel. To však nemohl dát jen tak najevo a dát Rzi jen tak za pravdu. Ještě by se pak celá naparovala! Jako páv. Nori se v duchu kysele ušklíbl. „Tudy tam taky dojdem,“ zalhal zkušeně. Mezitím se nenápadně rozhlížel kolem. Šli proti proudu; řeka byla stále rozvodněná a divoce se hnala poměrně rovnou čarou kamsi na jih. Řeku kromě lesů obklopovaly i různé kameny. Její břehy však byly strmé a jen sebevraha by napadlo do ní nyní lézt. „Bude lepší, když zůstaneme tentokrát na suchu,“ prohodil a snažil se nechodit příliš blízko u proudu.
„Co, čteš mi myšlenky?“ obrátil svůj pohled zpátky k vlčici s úsměvem. „Prostě mi věř,“ dodal, ačkoli sám moc dobře věděl, že šli špatně. Uvidíme... Někam určitě dojdem.

» Tajga

« Západní louky

Slunko pomalu stoupalo po nebi a svými paprsky se vtíravě natahovalo po všem, co mu přišlo do cesty. Líně Noriho laskalo v kožichu a ačkoli na zem neposílalo žádné teplo, černému přízraku dodávalo potřebnou energii. Podezřívavě se po Rzi ohlédl, jakmile navrhla, že by mohli zamířit do její (určitě pěkně pochybné) smečky. S přimhouřenýma očima si ji prohlédl. Zmínka o Lindase ho očividně mírně vykolejila, byť se ještě nedávno Rzi sám s hnědou vlčicí vytahoval. Tohle je ale úplně něco jinýho.
„Fajn,“ souhlasil, ačkoli by to v jeho případě šlo i mnohem nadšeněji. V tmavých duhovkách se mu stále odrážely pochybnosti. Co když mě chce akorát nalákat do pasti se Styx? pomyslel si, zatímco pochodoval po boku šedivé vlčice. „Určitě ti řekne přesně to samý,“ odsekl a mimoděk nakopl malý kamínek, jenž s uspokojujícím ťuknutím dopadl zpátky na zem. Spojené ocasy se pro Noriho pomalu stávaly novou běžnou situací. Sem tam škádlivě Rez zatahal, ale už to nebylo zlomyslné škubání.
Přechod přes řeku byl obtížný, ale ne nemožný. Nori si oddychl, když se oba bez větší újmy překodrcali na druhý břeh. Rozvodněný proud jim to sice vůbec neulehčoval, ale i tak zvládli divoký živel pokořit. Na druhém konci rozlehlé louky na ně čekala rokle plná kamení a prvních bylinek. Kromě keříků a mechu, který obrůstal kamenné stěny, roklí protékala další řeka. Nori se na vodní tok kysele zašklebil, zatímco se držel vedle Rzi.
„Takže je to od tý fúrie kousek, říkáš?“ prohodil, zatímco procházeli lesnatým porostem. „Ne že by mě to překvapovalo,“ dodal s úsměvem. „Není tvoje alfa trochu šílená?“ Přeci jen... Kdo by si dobrovolně zakládal smečku hned u Smrti? Blázen jedině.

» Dlouhá řeka