Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Značkopost

Nori se celou situací docela dobře bavil. Ne, že by Awarakovi ztracené vzpomínky přál, na jednu stranu mu však záviděl. Může si úplně v klídku zapomenout. Na všechno, pomyslel si, zatímco zvědavým pohledem skenoval jantarové oči svého přítele. Co se mu asi právě odehrávalo v hlavě? Měl v hlavě chaos, nebo prázdno? Nori se zamyšleně olízl.
„Myslim, že to zas tak dávno nebylo,“ řekl, když si vzpomněl na svou výpravu se Rzí. Vítr se zvedal s nepříjemnou předzvěstí v podobě temných mračen, jež se k nim zdáli valila. Černá srst odolně odporovala silnému poryvu, ale mnohem radši by byla v úkrytu. Nori nespokojeně mlaskl.
„Ještě si musím něco vyřídit,“ zazubil se. Než si to sem nakráčí další Tasa. V takovém počasí totiž rozhodně neměl chuť běhat po lese. Chtěl sebou hodit do úkrytu, nacpat si pupek a trochu si schrupnout. Nohatý přízrak se oklepal a s jemnou pobídkou šťouchl Awaraka čenichem do plece. „Můžeš jít klidně napřed, jsem ti hned v patách,“ slíbil a se zamyšlením se rozhlédl po lese. Tak kde začnu? Musel označit hranice.
Nori nasál vzduch a vzdálené pachy, jež díky prudkému větru tančily kolem. Vesele pohodil ocasem, když jej v čenichu pošimrala známá vůně. Flynn! blýsklo mu okamžitě v mysli. Pohyboval se po lese se svým otcem. Ani si nepamatoval, kdy malé zlatonče viděl naposledy. A jejich kouzelnou matku. Koutek tlamy mu povyjel do šibalského úsměvu.
S krátkým povzdechem se dal konečně do pohybu. Svižným tempem popoběhl mezi stromy až na okraj lesa. Poslušně pak zvedl zadní nohu a... čekal. No tak, zaúpěl v duchu a zamračil se na své pozadí. Konečně. S hrdým pokýváním věnoval jeden ze svých autogramů rozrostlému borůvkovému keři. S veselým pozpěvováním se pak vydal dál, pěkně po hranici lesa. A rozhodně nešetřil. Dával si záležet, aby bylo jasný, že les někomu patřil.
Hloupá vlčice, pomyslel si se vzpomínkou na Tasu a její smradlavý kožich. Bůhví, co by jim sem ještě přitáhla. Nori zamířil na nejbližší kmen stromu, aby na něm mohl nechat svůj pach. Vítr se do něj zatím opíral čím dál tím víc. Stromy kolem něj na kraji lesa řídly, a tak bylo pro poryv větru jednoduší se do černého vlka zakousnout ve vší parádě. Nori se oklepal, už to chtěl mít z krku.
Jenom jestli v tom úkrytu ještě něco bude, odfrkl si trpce a pro jistotu chramstl po jedné z borůvek. Sladká chuť se mu rozprostřela po jazyku společně s omamnou vůní. Nori se olízl a svědomitě pokračoval se značením.
Svou velkolepou autogramiádou pokračoval po celém obvodu lesa a snažil se nevynechat ani jediné místečko suché. I kdyby to měla být jen kapka! Zajímalo jej, kam se všichni zdejchli. A kde courá Baghs, pomyslel si rozmrzele. Své poslední podpisy věnoval zelené půdě a spěšně se vydal konečně k úkrytu. Třeba bude chrápat tam.

» Úkryt

// měním přechod - les

Nori se na Awaraka přátelsky usmíval. Fascinovalo jej, že dokázal zapomenout téměř na vše. A v takovém mžiku! Slunko jim tančilo nad hlavami, zatímco se lesem proháněl silný vítr. Nori se oklepal, cítil, jak se mu chloupky na krku lehce zježily. Byl rád, že byl lese, jeho myšlenky se však upínaly k Baghý. Kde se ten trpaslík toulá, pomyslel si téměř trucovitě.
A zatímco se Awarakovi snažil připomenout, jak se věci měli, černobílý vlk se jen tupě usmíval. Nori naklonil hlavu a přemýšlel, zda mu to říct všechno znovu a pomaleji. Kdoví, třeba toho bylo na ztracenou paměť hodně.
Hnědá vlčice se mezitím znovu vypařila. Nori jí kývl na pozdrav, nijak zvlášť se však s jejím odchodem nezdržoval. Sílící vítr se však opíral do černého těla navzdory vysokým kamenům, které je držely v objetí.
Nori sebou trhl, když Awarak znenadání něco vykřikl. „Divočák,“ zopakoval po svém kamarádovi s nadšením. Pro jistotu se ohlédl kolem sebe, kdyby se náhodou divoké zvíře hnalo k nim, ale spíš se zdálo, že si Awarak začínal rozpomínat. Se zazubením přikývl. „No jasně, že jste lovili. To se ti tu celou dobu snažim říct,“ zahihňal se a líně se protáhl. „Půjdem to zkontrolovat. Stejně bychom se měli někam odklidit,“ zkonstatoval, když se do něj opřela další vlna větru. S vesele vrtícím se ocasem se Nori vyšvihl a spěšným krokem se vydal zpátky hlouběji do lesa. „Vzpomněl sis ještě na něco?“

» Úkryt (les)

Nori horlivě přikývl. „Baghs je naše kamarádka,“ vysvětlil Awarakovi trpělivě. Obloha jim nad hlavami pomalu světlala. Byl by to romantický východ slunce, kdyby se nemusel vzpamatovávat z Tasiných slov. Ne, že by mu na šedivé vlčici záleželo, ale mohla si ty kecy nechat pro sebe alespoň před Kayou. Nori dlouze vydechl, zatímco Awarakovi líčil jeho setkání se Smrtí. Černobílý vlk přikyvoval, což bral jako dobré znamení.
Magická aura, jež se kolem dvou vlků vznášela, zatímco Nori zíral Awarakovi snad až do duše, v něm probouzela novou vlnu energie. Vlastně ani nevěděl, jak přesně se mu to podařilo, ale zdálo se, že to funguje. Z Awaraka vypadla hned dvě přání. Nori překvapeně zamrkal. Opravdu se mu podařilo odhalit vlkovo tužby? Kouzlo zase rychle pominulo, což donutilo Noriho dřepnout si zpátky na zadek. Najednou se cítil unaveně. Jako kdyby nad něčím celou dobu usilovně přemýšlel. Zvláštní, pomyslel si, ačkoli se jeho koutky zvedaly do nadšeného úsměvu.
Než stačil reagovat na Awarakova slova, hnědá vlčice promluvila. „Těší mě, Tati,“ zopakoval s důrazem na její jméno. „Já jsem Nori. Zdá se, že se nikdo netrápil se vzájemným představováním,“ mlaskl rádoby zklamaně. Tati vypadala mladě, jako nedávno dorostlé vlče. Matně si vzpomínal, že jim Blueberry říkal, že ve smečce byla dvě vlčata. Ovšem po Taenaranovi se slehla zem. A pak přišel Flynn s jeho sestrou.
Awarak nevěděl vůbec nic. Nori se obrátil ke svému kamarádovi a hravě jej šťouchl tlapkou do ramene. „Právě se nacházíš ve smečce. Pamatuješ? Je to tvůj domov,“ snažil se Awarakovi pomoct vzpomenout si. „Dokonce už nějakou chvíli,“ zazubil se a pohodil ocasem.
Tati mezitím hledala něco k snědku. Nori se narovnal a líně drápkem mordoval stébla trávy na zemi. „Možná bude něco v úkrytu,“ nadhodil. Sám začínal mít hlad.

Nori hleděl na Awaraka, který se tvářil lehce zmateně. Netušil, zda měl celou situaci vlkovi znovu vysvětlit a tím na sebe prásknout, že byl na nic ochranář, nebo to svést celé na Tasu. Druhá možnost se zdála jako nejlepší řešení, ale nehodlal se do toho zamotávat ještě víc.
„Hmmm,“ pohodil ocasem. Proč se ho Awarak najednou ptal? Chtěl snad nějaké ujištění? „Jasný. Už jsem ti říkal, že se nezlobím,“ zopakoval proto ještě jednou. Jenže Awarakovy odpovědi byly zvláštní, zmatené a Nori netušil, zda mu dávaly zcela smysl. Byl si jistý, že Baghý mluvila o lovu. „A kde je teda Baghs teď?“ naklonil lehce hlavu do strany. „Je někde v lese?“ zeptal se a mimoděk se rozhlédl kolem. U tůně však byli sami.
„No jo, Smrt,“ ušklíbl se, „byla milá jako vždycky.“ Vzpomínka na mocnou čarovlčici v Norim vyvolávala válečné flashbacky. „Milá a sladká jako jedovatej trn v tlapce,“ dodal s úsměvem. „Jestli za ní někdy pudeš, tak se obrň.“ Byla to rada nad zlato. Zarazil se, když mu Awarak sdělil, že ho neznal. A teprve pak mu celá situace secvakla dohromady. AHA! Tak o tomhle tenkrát mluvil.
„Tím bych si nebyl tak úplně jistej,“ zazubil se na Awaraka pobaveně. „Co když ti řeknu, že mě znáš?“ vyplázl na něj hravě jazyk. Pamatoval na svůj slib — černobílému slíbil, že mu všechno připomene, když jeho mysl dostane výpadek. Takhle měl však možnost Awaraka poznat blíž. Nejen, že se ukázal jako neškodná duše, když tu zevlila Tasa a plivala po něm urážky, ale nyní si mohl Awaraka proklepnout i jinak. A poznat svého přítele blíž.
„Ukážu ti trik!“ rozhodl se a lišácky zavlnil obočím. Chtěl vyzkoušet, zda jeho teorie o magii od Smrti byla správná. A zda fungovala na všechny. Stále totiž neměl tušení, s čím přesně měl to dočinění. Ani o jakou magii se jednalo. Kdoví, třeba to byl onen tajný dárek od Smrti.
Nori se postavil před Awaraka a hypnoticky se mu zadíval do očí. Nevěděl, jak tajemnou magii probudit. Možná se musím extrémně soustředit. Nori přimhouřil víčka a snažil se vzpomenout si, co přesně dělal, když byl se Rzí. Jediné, co si však pamatoval, byl náhlý příval energie.
Nori zíral Awarakovi do očí, vpíjel se do zlatavých duhovek a nechal svou mysl vnímat jen jeho. V hlavě měl jen jediné: „Příteli, po čem tvoje duše touží?“ Byla to jednoduchá otázka, která však měla vskutku magický dopad. Awarak mohl kolem sebe cítit zvláštní auru. Téměř jako kdyby ho Noriho pohled vtáhl do transu. „Řekni mi, jaké je tvoje přání?“

Tajemnou atmosféru prolomil cizí hlas. Nori zamrkal a zmateně trhnul hlavou do strany. Ve stínech spatřil mladou vlčici. Ale ne. Ne další cizinka... zaúpěl v duchu. Jakoby nestačila Tasa. Vlčice se však pohybovala s jistotou a na Awaraka se dokonce usmála. Nori pohlédl na svého kamaráda, zatímco z vlčice vypadla prostá otázka. „Taky mě těší,“ usmál se na ni pobaveně. Asi patří do smečky...

Nori dramaticky zalapal po dechu. PÍSKACÍ HRAČKA. Hnědá očka se s nevírou zabodla do Tasy. Hořel. A jeho ego s ním. Kdybyste se zadívali pozorně, mohly byste spatřit nažhavené uhlíky v Noriho očích. Bylo mu na omdlení. Nenechal se však vykolejit. Ne, když kousek od něj stála Kaya. Nori nenápadně zašilhal jejím směrem a nervózně polkl. Proč mu bylo najednou tak horko? Myslel, že za to mohla ta sprostá šedivka, ale... Noriho samčí mozek se bohužel nedokázal soustředit na dvě věci najednou.
„Jenom jsem na tebe byl hodnej!“ odsekl, když se Tasa začala obhajovat. „Ale to tobě asi nic neříká, takže se neni čemu divit,“ odfrkl si. Musel si nějak ponechat vlastní čest. Napůl ucha poslouchal Awaraka. „Nemusí mě kousat, aby si zasloužila pořádnej vyhazov,“ sykl zpátky. Musel černobílému vysvětlit, jak se věci měly. Jenže Tasina slova přinášela další ledovou spršku.
„Schopnýho ochránce... No slyšíš to?“ zašilhal na Awaraka nevěřícně. Tlapkou se držel za srdce a zklamaně kroutil hlavou. Měl chuť na Tasu něco zavrčet, ale stále se štítil jejího smradlavého kožichu. A navíc tu byla pořád Kaya. Noriho mozek se pomalu ale jistě přehříval. Šedivá se však naštěstí konečně odebírala k odchodu. A k Noriho smůle, Kaya s ní. V tmavých očích se odrazilo něco podobného zklamání. Než si však černý přízrak stačil uvědomit, co se to v něm celou dobu dělo, Awarakův smutný tón jej vtáhl zpátky na Zem.
„Ale ne,“ ujistil svého nového přítele. „Jen si mi mohl taky trochu píchnout,“ našpulil trucovitě tlamu. Opravdu se choval jako malé vlče? Dlouhán se narovnal a tlapkou hrábl do trávy. Vlčice zmizely. Chvíli hleděl směrem, kterým odešly, než se otočil zpátky k Awarakovi.
Jeho tón se změnil. Najednou se tvářil zcela bezstarostně. Nori si vlka prohlédl. Něco na něm nehrálo, ovšem Norimu ne a ne docvaknout co.
„Jasně. Bránit smečku, přece,“ prozradil mu, jako kdyby snad mohl zapomenout. „Víš co, zapomeň na to,“ povzdychl si, nechtěl mluvit o svém ublíženém egu. „Radši mi řekni ty, co se tu v posledních dnech dělo?“ Kdoví, třeba přišel o nějaké smečkové drama. „Když jsem byl nedobrovolně odtáhnutej s Rzí, nemluvili jste o lovu, nebo něco takovýho?“ Matně si vzpomínal na chvíli, kdy se naposledy viděl s Baghý. Kam vůbec zmizela? Byla někde v lese? Měl chuť svou kamarádku najít a vybrečet se jí na ramínko.
„Hele!“ docvaklo mu najednou, „pamatuješ, jak jsme se bavili o magiích? Tak hádej co!“ zazubil se na Awaraka potměšile. „Viděl jsem Smrt! A asi... Možná, vím, jak ovládat magii.“ Moc dobře si vzpomínal na podivný příval energie, když se s Rzí bavil o Styx. „Mohli bychom to spolu vyzkoušet,“ mrkl na černobílého vyzývavě.

Nori se na vlčici zamračil. „Seš si jistá?“ Hnědá očka si ji přeměřila od hlavy až k patě. „Že nejsi sebevrah?“ Dost o tom pochyboval. Rozčíleně při tom pohazoval ocasem. Jeho ego se kroutilo pod návalem bolesti, ale snažil se na sobě nedat nic zdát. Rozhodně neměl v plánu přenechat šedivce tu čest.
„Drahá smradlavá kopretinko,“ oslovil vlčici veledůležitě, „tohle je území smečky.“ Hrdě se při tom vyprsil. „Mojí smečky.“ Aby bylo jasno. V takové chvíli by čekal na nějakou super výhodnou nabídku, ale od téhle šmudly nečekal absolutně nic. Vlčice se však k odchodu neměla. Nori zaskřípal frustrovaně zuby. Vážně se jí nechtěl dotýkat... Tiše proto děkoval Awarakovi, že se objevil ve správnou chvíli. Třeba by mohl vlčici vynést v zubech místo něj. Nori se sám pro sebe úšklíbl. Takhle by měl obě tlapky čisté. Nevěřícně proto na černobílého vlka vykulil oči, když navrhl, že ji nechají vyspat.
„No to ani náhodou,“ prohodil zpátky šeptem s lehce kolísajícím tónem. Stávala se z něho hysterka. Za tohle by mě Blueberry sprovodil ze světa, odfrkl si a hrábl tlapkou do trávy. „Awaraku, příteli, posloucháš mě vůbec?“ posteskl si ublíženě. „Uráží naší smečku! To si přece nemůžem nechat líbit,“ sykl téměř s prosíkem v očích.
Svět se mohl kompletně zhroutit, když vítr přivanul k Noriho nozdrám známý pach. Ale ne, pomyslel si a s křečovitým úsměvem stočil pohled k drobné vlčici. Srdce mu v hrudi legračně poskočilo. „Egrh,“ zvládl ze sebe odvážně vyloudit, aniž by se přidusil na vlastní slině. Co ta tady dělá? pohlédl panicky na Awaraka. Jak se však ukázalo, sličná vlčice, o níž by černý podrazák mohl skládat ódy, šedivku znala. Nori se na spící cizinku ošklivě zamračil.
„Taso, huh?“ odfrkl si a pyšně pohodil hlavou do strany. „Přesně jak jsem si myslel,“ mlaskl. „Děsný jméno.“ Noriho mozek nebyl schopný zpracovávat řádně informace. Ne, když v jeho blízkosti stála Kaya.

Nori se snažil udržet při smyslech, zatímco ta šedá potvora přemýšlela nad bůhví čím. Černý postrach ji probodl pohledem a dramaticky se tlapkou chytil za srdce. „Tak takovou drzost jsem ještě nezažil,“ zabrumlal jako kdyby právě spatřil vrchol všeho. Což svým způsobem byla pravda. Otráveně mlaskl a zavrtěl hlavou. Nyní si byl stoprocentně jistý, že mu šedivka neměla co nabídnout. Možná vyrážku a blechy. Nori se zašklebil a konečně se vyškrábal na všechny čtyři.
„No to se vsadim,“ podpořil její tvrzení o nedůležitosti jejího jména rozhořčeně. Chloupky na zátylku mu nenápadně tančily ve větru. Vzduch k němu přinášel novou várku podivného smradu, jenž se linul z jejího kožichu. Roztomilý, pomyslel si zmučeně. Nehodlal se jí ani náhodou dotýkat.
„Protože si tohle místo nezasloužíš, špindíro,“ vyplázl na vlčici jazyk. V očích mu stále tančily uražené jiskřičky. Prej ženský jméno. Ach, Noriho chlapské ego, jež mělo své sídlo kdesi ve vesmírných výšinách, pulzovalo bolestí. Slova vlčice jej klepla přímo mezi oči. „V tomhle případě je déšť tvým nejlepším kámošem,“ prozradil vlčici s úšklebkem. „Nefunguje ti ten tvůj roztomilej čenich, nebo si jen stihl zvyknout?“ popíchl vlčici škodolibě, zatímco ji tlapkou džentlmensky ukazoval směr k odchodu. „Slyšel jsem, že ve vedlejší smečce maj ještě lepší místa na chrápání. Možná bys mohla otravovat tam a to i se všemi pozdravy,“ mrkl na ni a sám pro sebe se škodolibě zahihňal. Jak by se asi tvářil Blueberry, kdyby ho slyšel? Nebo alfa zmiňované smečky?
Příjemná změna nastala, když se k Norimu dostal známý pach černobílého vlka. Černý hejsek radostně pohodil ocasem a s nadšením zvedl pohled k usměvavému Awarakovi. „No hurá! Konečně někdo normální!“ zvolal jakoby mu právě spadl ze srdce obrovský balvan. „Tady madam se rozhodla, že bude všechny urážet,“ našpulil trucovitě tlamu. Pojmem všechny myslel hlavně sebe. „A panince se teď nechce jít pryč.“ Doufal, že mu Awarak s vyháněním šedivé cizinky pomůže.

Nori ze sebe vydal přidušené „Ach!“ a ublíženě se odtáhl. „No dovol! Beru zpět, netěší mě, slečno Mámšpinavejasmradlavejkožich,“ odsekl, zatímco se snažil sprosté nařčení o ženském jméně rozdýchat. Při vědomí jej dokázala držet jen skutečnost, že měl drzou cizinku na starost. Nemohl pod svým ochranářským a delťáckým drobnohledem nechat tuhle důru trajdat si jen tak po lese. Ne s Blueberryho drobnohledem. Na to si svého místa ve smečce příliš vážil a pochyboval, že z kamarádíčkování se s touhle očividně pomatenou tulačkou by něco káplo.
„A jak se jmenuješ ty, hm?“ rozhodl se pro poněkud nešťastně dětinskou taktiku. „Určitě to taky nebude nic úžasnýho.“ Nori uraženě pozvedl bradičku a hlasitě si odfrkl. Vlčice duhu zrovna neocenila. Ani déšť. Nori pochopil proč — podivná míchanice pachů, jež jej nutila nakrčit znechuceně čenich, se k němu linula od ní.
„Tak to je nejvyšší čas na to hodit zpátečku,“ utrousil a s jistou neochotou se vyškrábal opět do sedu. Koutkem očka si všiml rozplizlé sliny v trávě, jíž se šedivka rozhodla poctít jinak magickou tůni. „A to přímo tudy,“ rozhodl se jí dobrosrdečně ukázat směr pryč z území. Musím to tady pořádně označkovat, pomyslel si mimoděk. Čumákem pohodil kamsi mezi vysoké menhiry, směrem k rozlehlé louce, jež se rozprostírala přímo za nimi. „A po cestě bych doporučil návštěvu jezera,“ ušklíbl se na vlčici.

Nori spokojeně ležel v trávě a po očku sledoval šedivou vlčici. Někdo se na ní pěkně vyřádil. Po krátké observaci si všiml, že jí chyběl kousek ucha a očividně veškerá snaha pečovat o vlastní kožich.
„Hmmm,“ broukl a převalil se zpátky na bok. „Takže ses zatoulala,“ zkonstatoval s úsměvem. Nevěděl, zda si to sem vlčice napochodovala, aniž by věděla, že se jedná o území smečky, nebo si toho byla plně vědoma a rozhodla se dělat bordel.
„Rozhodně tě můžu ujistit, že sis vybrala skvělý místo,“ uchechtl se a s námahou se zvedl do sedu. Chvíli znaveně mžoural na tůni, než se k ní líně odploužil a chlemtavě začal pít. Blaženě přivřel víčka, jakmile mu chladná voda svlažila hrdlo. „Mimochodem, já jsem Nori,“ představil se vlčici, zatímco pod sebe skládal dlouhé nohy, aby se mohl zase uvelebit v trávě. „Těší mě. Asi.“ Černý přízrak pohodil ocasem.
Nad čenich mu něžně dopadla slaná kapka. Nori zvedl pohled k nebi; jindy vtíravé slunko se nyní schovávalo za nenápadným oblakem. Lehký deštík hravě kolidoval se slunečními paprsky a vytvářel tak barevnou duhu. Nori si ani nepamatoval, kdy přírodní úkaz viděl naposled. Poněkud vášnivě nasál vzduch prosycený deštěm a dlouze vydechl.
„Přímo magický,“ poznamenal a znovu sebou praštil do trávy. „Odkud vůbec seš?“ mrkl zpátky po vlčici. Měla povědomý pach, ovšem déšť jej krapet zkresloval. Podivná směsice donutila černého vlka nakrčit lehce čenich.

« Řeka Kiërb (Východní Galtavar)

Nori byl zmatený, rozčílený a znechucený svým chováním. „Skočil bych za tebou přímo do proudu,“ zopakoval vlastní slova posměšným tónem. „Blbečku.“ Hořel. Kdyby to šlo, líčka by mu rudě žhnula. Noriho rozčílení odnesl nebohý kámen, jenž ležel v trávě; jediným pohybem tlapou poslal nenápadný kamínek na životní cestu vzduchem. Svého násilí proti nebohému minerálu však okamžitě zalitoval — zlomil si drápek.
„Krucipísek,“ zaklel a jako zbitý pes se s mrmláním vydal na cestu zpátky do lesa. Černý ocas nesl dole a uši měl rozčapené do stran. Nemohl se dočkat, až se natáhne někam do stínu pod strom a dá si zaslouženého šlofíka. Cestou se možná stavim v úkrytu na nějakej žvanec, pomyslel si chlácholivě, zatímco se snažil nemyslet na Rez. Co ho to jenom popadlo? Určitě za to může Smrt. Kdo jinej? Všechny ty trapné řeči, kterými se snažil Rez sbalit, se k němu ve vlnách vracely. Pochyboval, že by jej očarovala Rez; proč by na sebe uvalila takovou kletbu? Ledaže by byla masochistka jak vyšitá, napadlo černý poděs. Nori se musel nad tou představou uchechtnout. Divná je na to dost. Stačí, že se kamarádíčkuje s kanibalkou. Něco mu však v žaludku přeci jen leželo. Rez musela být jeho ujištěním o její záchraně z vody překvapená. Pro jednou se totiž zdálo, že ji opustila ironie a jízlivost. Nori si odfrkl, nechtěl nad tím dál přemýšlet. Bůhví — ještě by si začal myslet, že se z nich stali přátelé.
Nori zamžoural skrz sluneční paprsky, jež jej laskaly po hřbetě na rýsující se les. Blížil se domů. Za tu dobu, co s Baghý strávili ve smečce, si v lese začínal konečně připadat jako doma. Ani si nevzpomínal, kdy naposledy přemýšlel o Pomněnkové smečce. Nebo o Rin. Doufám, že už se Baghs vrátila z lovu. Měl hlad. A taky mu malá vlčice začínala chybět.

Černý přízrak přidal do kroku. Nový elán, jenž se mu rozproudil žilami, jej vábivě nutil zrychlit. Chtěl se co nejdřív natáhnout do stínu a na to ve smečce neexistovalo lepší místo než tůňka na okraji lesa. Jen málo Nori tušil, že mu plány sprostě zkazí... „Hej, ty!“ houkl po šedivém obrysu ležícím u jednoho z kamenů. Jakmile se mu podařilo proplést se skrz vysoké menhiry, v čenichu jej zašimral neznámý pach. „Nerad tě ruším, ale s dovolením se tady taky natáhnu,“ oslovil vlčici a zmoženě sebou plácl rovnou do stínu.
„To je vončo!“ zabručel spokojeně, zatímco se na zádech protahoval do všech stran. „Tebe si nepamatuju. Seš ze smečky?“ rozlepil jedno víčko a zaměřil se na cizinku.

Nori pohledem hypnotizoval sivou vlčici, zatímco odolával nutkání dramatického povzdechu. V čenichu jej šimrala její vůně a jeho srdce pělo ódy na všechny nedostatky, jimiž se Rez vyjímala. To všechno doprovázel přiblblý úsměv.
„No jistě!“ opáčil a hrdě při tom vypjal hruď. „Skočil bych za tebou přímo do proudu, i když nevím, jestli bych tě unesl,“ dodal zamyšleně. Amorkova síla byla vskutku magická. Poslušně pochodoval vedle řeky, jež se líně valila vpřed a lehce u toho pohupoval ocasem. Slunce, které každým dnem sílilo, se svými paprsky hladově sápalo po černém kožíšku. Léto se blížilo.
Nori se zarazil — Rzina slova jej překvapila. V hrudi se mu usadil zvláštní pocit, zcela jiný než který jej ovládal doposud. Amorkův poprašek slábl a místo něj se Norimu vracela střízlivost. Stále byl však pod jeho vlivem; jeden by řekl, že se mu v očích odrazila ostýchavost. „Hezký,“ pípl tiše, jakoby to snad potřeboval slyšet ještě jednou. Co se to dělo? Cítil, že na něj mozek něco křičel, ale Amorkova síla měla pořád navrch. A Rez mu navíc řekla, že to od něj bylo hezký! Nori se na vlčici zazubil jako rozjařené vlče.
„Vydrží, nevydrží... Proč by nevydrželo?“ zamračil se a téměř trucovitě našpulil tlamu. Něco, malinkaté cosi, do něj však dloubalo a jako by zdáli na něj křičelo. Růžová mlha, jež se mu však stále vznášela v hlavě, podivného vetřelce nepustila dovnitř. Další věta, jež Rez řekla, však Noriho donutila k překvapenému zalapání po dechu.
„To je—“ zarazil se a na chvilku přemýšlel, „Nikdy bych neřekl, že v sobě budeš mít i kus nezšutrovatělýho srdce!“ Další z řady pochybných komplimentů opustil Noriho tlamu s jistým nadšením. „Díky, Rez!“ usmál se na ni jako měsíček na hnoji. Nevinný entuziasmus se v něm však začal pomalu rozpadat. Nori zavětřil. Po zádech mu okamžitě přeběhl ledový mráz. Lindasa?!
Jako kdyby Norimu někdo luskl u ucha, Amorkova mlha se bez varování rozplynula. V hnědých očích se odrážela panika, zmatení a... „Eeeeh,“ vydal ze sebe s hlubokou vráskou na čele. Co to SAKRA bylo? vřísknul na sebe v duchu a s hororem v očích po očku zašilhal po Rzi. Musela mě vočarovat tím svým dárečkem od Smrti, napadlo jej okamžitě. Něco však Noriho drželo od toho, aby začal jančit nahlas. Možná za to mohl onen moment, který mezi nimi nastal těsně před tím, než vystřízlivěl? Tak či tak, nebyl si ani jistý, zda Rez měla něco podobného celou dobu za lubem, nebo byla stejně očarovaná jako on.
Panika jej ale neopouštěla. Někde se tu potulovala Lindasa. V žádném případě si nemohl dovolit, aby ho s Rzí viděla zrovna teď. Co kdyby jí Rez začala kvákat o tom, jak se teď celou dobu choval? Nepřípustné!
Nori si nenápadně odkašlal, zatímco pohledem skenoval okolí. „Víš, co mi teď tak došlo?“ prolomil ticho s co nejnormálnějším tónem. „Že jsem se docela dlouho neukázal u nás v lese. Znáš Blueberryho, naší alfu?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, pokračoval ve svém únikovém plánu, „Tak si určitě dokážeš představit, jakej teď v lese musí bejt chaos, když tam nejsem. Už jsem ti říkal, že jsem ochránce?“ Kdyby to šlo, po spánku by mu tekl čůrek potu.
„No prostě bych to tam měl jít zkontrolovat. Bůhví, jestli ten les ještě stojí,“ zahihňal se nervózně. Lindasu pořád neviděl.
„Takže... Uh, se měj? Dávej si bacha na Smrt!“ Nori se se Rzí rozloučil velice zmatečně, zatímco očima přeskakoval na ni, na stromy a zpátky na řeku. Ani pořádně nedal šanci Rzi odpovědět. Musel vypadnout co nejdřív. A srovnat si myšlenky, po tom celém fiasku dvoření se!

» Borůvka (Východní Galtavar)

Svoje hlasy rozděluji následovně:

Gallirea - příběh země: 2x Baghý
Život a Smrt: 1x Sionn, 1x Saturnus
Mrtvolka: 1x Meinere, 1x Duncan
Osud: 1x Baghý, 1x Rowena

Nori pozoroval líný tok řeky. Myšlenky na Smrt a jeho dluh, šly velikým obloukem stranou. Místo toho měl plnou hlavu Rzi a jejích odstrašujících vlastností, jež se mladému vlkovi zdály jako ta nejromantičtější věc na světě.
„Většina vlčic jsou jenom nafrněný nány, ale ty seš nafrněná tak akorát,“ složil šedivé vlčici další poklonu a spokojeně nad svým výrokem pokýval hlavou. Zamilovaný poprašek zabednil Norimu střízlivé myšlení. Tučná srdíčka, jež se mu musela odrážet v očích, vyhledala Rez. Dokonce se samým pomatením nechal i urazit! „Přesně, i když ti někdo řekne svůj názor, jednoduše ho odpálkuješ. Ale kdo by chtěl poslouchat takový řeči, že jo, i když je to pravda,“ přitakal s jistým uznáním v hlase.
Nori zvedl pohled k nebi; nad hlavami se jim semkla tmavá mračna a hrozila deštěm. Vypadala podobně zachmuřeně jako Rez. Černý postrach si zasněně povzdychl — všechno mu připomínalo šedivou vlčici. Srdce mu zmateně poletovalo v hrudi, zatímco v břiše jej šimralo hejno motýlků. Co se to s ním jenom dělo? Nori se zhluboka nadechl. Díky větru, jenž se kolem řeky proháněl, se mu do čenichu dostala květinová vůně smíchaná s vůní jakési bylinky. Dokonce i voní jinak, pomyslel si, zatímco ignoroval palčivé nutkání do šedivého kožichu zabořit celý čumák.
„Králíky?“ zarazil se a na chvilku se probudil z vlastního proudu myšlenek. Nori lehce svraštil obočí. „A nechat tě tady samotnou?“ našpulil tlamu. „Co kdyby ti to podklouzlo a spadla bys do řeky? Padla bys ke dnu jako kámen,“ zhodnotil zcela nevinně. Pro bezpečnost Rzi se pro jistotu nasáčkoval vedle ní, blíž k proudu a hlídal, aby nešla příliš blízko u břehu.

Pokud by to datumově klaplo, tak bych se taky přichomýtla. Mně osobně bude pravděpodobně nejvíc vyhovovat víkend v Praze.