Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Řeka Midiam (Středozemka)

Nori bloudil tmou a jako stín se táhnul přes dlouhou pláň. Měsíční paprsky mu svítily na cestu a společně s hvězdami ponoukaly černý přízrak k rozjímání. Proč mu Život nadělil zrovna rohy? Nori zatřásl hlavou a zkusmo zašilhal nahoru, zda nezachytí alespoň špičku oněch pozlátek, ale bezvýsledně. Dlouze si proto povzdychl a snažil se zjistit, zda koktejl pocitů, jenž se v něm netrpělivě míchal, znamenal nadšení, nebo ne. Mozek mu také stále nebyl schopný strávit fakt, že Baghý měla křídla. Křídla zatraceně, pohodil hlavou, aby nabodl vzduch.
Noc byla klidná, na pláni ani noha, jen on a noční nebesa. Nori zamžoural na třpytící se hvězdy a na místě ztuhl, když se z nebe svezl klikatý blesk. Čekal dunivé zaburácení, ale blesk po chvilce následoval další. Mihl se po obloze jen co stačil mrknout. Černý stín se zamračil. Hluboká vráska na čele vypadala na jindy rozjařené tváři téměř nepřirozeně. Nevypadalo to na bouřku a přece se zlomyslně blýskalo.
Nori dlouze vydechl. Ochladilo se a vzduch byl cítit přicházející zimou. Štiplavý závan, který podkresloval každý Noriho nádech, však nemizel. Vráska na čele se mu pomalu vyhladila — po nebi se totiž vezla jakási světýlka. V hnědých očích se zalesklo. Co to bylo? Snad se ve zdejším kraji něco dělo? Nori střihl ušima a na moment se zastavil. Kolem dlouhých nohou se mu svíjely stébla trávy, jež tančily v bezvětří a laskaly tak tmavý kožich. Se zatajeným dechem sledoval onen nádherný úkaz, jenž se mihotal po noční obloze a cítil, jak mu něco hnulo s duší. Byl to jen nepatrný moment, ale v tu chvíli Norim projel zvláštní pocit. Jako by jej barevná nebesa volala k sobě. Jindy neposedný gauner polkl a rozčarovaně se vydal směrem k nedalekému třešňovému háji, jenž si matně vybavoval. Právě nad ním se zvláštní světlo mihotalo.
Nori se opatrně propletl mezi stromy a na vteřinu jej ovanul vzduch čpící po spálenině. Okamžitě se mu vybavila vzpomínka na hořící strom v Borůvkovém lese a smrt nebohé Naomi. Chloupky na zátylku se mu na malý moment zježily, zatímco se čiperně proplétal mezi třešněmi. Půda byla v lesíku chladná, stejně jako vzduch, který laskal vlkova líčka.
V jeden moment se Nori zastavil. Tančící nebeská záře dopadala skrz téměř holé větve na černou srst, jež se ve světle popelavě třpytila. Mladému vlkovi se zatajil dech; cítil se, jako by právě vstoupil na magickou půdu. Teprve v tu chvíli v něm hrklo. Tmavá srst, jež by se ve stínech noci jinak ztratila a v níž nyní tančily magické paprsky, patřila zcela jistě někomu.
„Uh,“ Nori si krátce odkašlal a zvědavě přistoupil k bezvládně vypadajícímu tělu vlčice. „To neni zrovna nejlepší místo na spánek. Je tu chladno,“ řekl zprvu žertovně, aby vlčici případně nevyděsil, cosi v hlase jej však zradilo.
Na moment jej polila panika. Co když byla mrtvá? Nori ze sebe mimoděk dostal zvuk, na který by zrovna dvakrát pyšný nebyl, kdyby ho někdo slyšel — vydal ze sebe totiž skřek ve velice vysokém tónu, pak se však kousl nervózně zevnitř do tváře a s odhodláním vlčice v pubertě do černé hromádky jemně šťouchl tlapkou. „Prosim nebuď mrtvá, prosim nebuď mrtvá, prosim nebuď mr—“ Radši sklapnul. Co se vůbec dělalo s mrtvým tělem? Dlouhán se nervózně rozhlédl kolem. Jedna z třešní byla poměrně ošklivě poznamenaná. To od ní se linul pach spáleniny. Že by blesk zasáhl i černou vlčici?

« Borůvka (Asgaar - hranice)

Padla noc. Měsíc se vyšplhal zpátky na nebe a shlížel na své svěřence. Svítil jim na cestu a utěšoval smutné duše, jež hledaly objetí v temnotě. Dlouhé stíny se natahovaly po zemi a mezi nimi splýval i dlouhonohý přízrak. Téměř. Zlaté odznaky a rohy, které se v měsíčním světle jemně třpytily, byly to jediné, co Noriho mezi stíny prozrazovalo. Černá vlkokoza se tak proplétala skrz stromy, jež úzce hraničily s vedlejší smečkou a dával si pozor, aby příliš nezabrušoval dovnitř.
Noční krajinou se nesl zvuk zurčící řeky a radil tak mladému vlkovi, aby zpomalil. Čiré světlo měsíce rozzářilo noční krajinu a odhalilo tak i třpyt tekoucí řeky. Nori zastavil u jejího břehu a slepě zamžoural na kamenitý přechod, jenž se nabízel jako jedna z možností dostat černou zádel na druhou stranu. V hnědých očích se zalesklo. Rozhodně neměl v plánu zahučet do řeky, ačkoli by se mu pořádná koupel před zimou hodila.
Nori se olízl a opatrně našlápl na první kámen. Balvany byly omleté vodou a v noční záři se varovně leskly. Vyčouhlý dlouhán polkl. Šli snad tudy? Vůbec mu chudákovi nedošlo, že Baghý se skupinkou vlků šly druhou stranou. Nori se oklepal a odhodlaně se vyhoupl na vlhkou stezku. Rozptyloval jej jen proud a bolavá díra po vypadnutém zubu. S tváří zkřivenou bolestí se tak vydal naproti osudu.
Oddychl si, jakmile se tlapkami dotkl druhého břehu a v duchu poděkoval svému balanci. Hltavě smočil čenich v proudu řeky, načež se protáhl a se značným zmatením se vydal vstříc temnotě.

» Třešňový háj (Středozemka)

« Ovocná tůň

// + značkopost

Nori se na každém druhém kroku zastavil a zkusmo zatřásl hlavou, zda údajné rohy přeci jen nesetřese dolů, ovšem bezvýsledně. Nezvyklá tíha se pomalu rozplývala v nic či v čiré přirozeno. Jako by zlaté rohy patřily k Noriho lebce odjakživa. Černý přízrak protančil skrz skalky, které objímaly bájnou tůňku a samým házením hlavy ze strany na stranu se ztratil. Tak trochu. Původně měl namířeno za vlčicemi a hlavně Baghý, která ho se svým synovcem, znovu opustila. Rozhodl se proto trucovat. Navíc... zdálo se mu to, nebo les vyčichl? Či snad naopak? Vzduchem se nesl stále nepříjemný štiplavý pach a přebíjel téměř všechno ostatní. Kdo se má v takovym bordelu soustředit, pomyslel si trucovitě a jal se vykonávat svou funkci.
S nožkou hrdě zdvihnutou nahoru věnoval borůvkovým keřům prvotřídní autogram. Pramínek po pramínku Nori značkoval hranice celého území. Vzduch kromě štiplavého zápachu nesl i jiné vůně — cítil Baghý, jejího synovce, ty dvě vlčice a dokonce i Blueberryho. Zbytek smečky se zdál být také doma. Nejradši by ke všem nalítnul a zeptal se jich, jestli rohy na jeho hlavě jsou opravdicky opravdu pravé, ale touha přebít vyčichlý pach na hranicích byla silnější. A navíc... Snad to tu naposledy neočůrávala Kaya? Norimu se do tváří nahrnula krev, když se přistihl, jak do čenichu nasává tu zvláštní vůni — samozřejmě čistě pro vědecké účely.
Ztratil se v tom tak moc, až narazil do silného kmene vzrostlého listnáče, aniž by se jej vůbec dotkl... Tedy — dotkl. „No neke,“ vydechl pod fousky rozčarovaně, jakmile mu došlo, že se do kůry nezabodl ničím jiným než rohy. Oči měl až navrch hlavy a ve tváři fascinovaný výraz. Začínal si jejich přítomnost konečně uvědomovat. Dokonce to přebilo i tupou bolest po vyraženém zubu. Čelist jej stále bolela, ale od té doby, co mu zub Baghý tak decentně vyrazila, byla bolest o něco snesitelnější.
S viditelným nadšením následoval hranice lesa a obdarovával je svým kouzelným a osobitým pachem. To kdyby se tu chtěla objevit druhá Tasa. Nori se ušklíbl a s přímo mířenou pečlivostí zalil záhonek borůvčí, který v podzimně naladěné půdě chřadl. Nakonec nesl na bedrech důvěru samotné alfy, byť se Blueberry nikdy netvářil nijak nadšeně, že měli ve smečce takový případ jako byl Nori. Totiž nevyčíslitelný případ! Nori hrdě pohodil nožkou, aby pod ním půda mohla nacucnout poslední kapičky a konečně se rozhlédl kolem. Byl tak zabraný do značkování území, že úplně zapomněl na lov. Odvedl však slušnou práci. V lese byl sice stále přítomen palčivý vzduch, ovšem hranice křičely „Cizinče měj se na pozoru, Černý přízrak tě vidí!“ a na to byl Nori patřičně hrdý.
Trochu zmateně se rozhlížel, zda mezi stromy nezahlédne svou nově okřídlenou kamarádku, ale po vlčici ani stopy. Lesem se však nesl její čerstvý pach a skupinky, jež se zřejmě zformovala na lov zimních zásob. S štiplavých zápachem ve vzduchu se Nori lehce dezorientovaně vydal za nimi. Třeba je ještě dožene. A nebo to bylo na druhou stranu?

» Řeka Midiam (Asgaar - hranice)

Nori poslušně stál na místě, drápky zaryté do chladné země se zubisky vyceněními přímo na vlka před sebou. Hnědé oči však s hlubokou vráskou na čele hypnotizovaly Baghý. Opravdu to byla křídla? Nebo samou bolestí jenom blouznil? Nori střihl pohledem zpátky k vlkovi s pracovním jménem Medvěd a cosi zablekotal. Pohledem jej povzbuzoval k pořádné bombě, ale asi si to na poslední chvíli rozmyslel. Velká tlapa, kterou zdvihl ze země totiž opět klesla zpátky k zemi. Anebo někam odletěla, protože další sled událostí byl na Noriho pozornost příliš rychlý. Měl pocit, že na něj každou chvíli padnou mrákoty. V další vteřině se mu zatmělo před očima; Baghý se nahrnula přímo k němu a jedním výrůstkem jej bacila přímo do tlamy.
„Uhgh,“ hekl bolestně, až se mu protočily panenky. Slina, jež mu dosud nevzhledně visela z koutku tlamy, sebou švihla o zem až to plesklo. Anebo to bylo něco jiného? Černý přízrak cítil, jak mu něco vyletělo z tlamy. Kámen? Nori se zmračil. Ne — zub. Jazykem si instinktivně přejel po prázdném místě v tlamě, jenž bylo naštěstí pečlivě schované v řádce jinak bílých perliček a bolestivě sykl. Ocelová chuť krve se mu rozlila po jazyku a svezla se s ostatními slinami v tenkých provázcích dolů, vstříc osudu chřadnoucí půdy.
„Baghý, co to, krucinál—“ kníknul jako raněné vlče a se zradou v očích šlehl po vlčici pohledem. „To bylo za co?!“ Div se nerozbrečel. „A můžeš mi říct, co to, sakra, je?“ chrlil, zatímco si tlapu tiskl k bolavé čelisti. Brněla jej celá tvář, ovšem šok, který jím cloumal, byl silnější.
„Rohy? Jaký roh...“ Nejprve mu navrch hlavy vyjely tmavé oči, načež pozvedl tlapku, která se mu v periferním vidění podezřele třpytila a tentokrát se málem opravdu sesunul k zemi. Přímo z hlavy mu trčely dva podlouhlé výrůstky. S očima vykulenýma na Baghý nahmatával tu podivnost, jež mu držela pevně na hlavě s ostrým zakončením vysoko nad ušima a lapal po dechu. Baghý má zatracený křídla, vyrazila mi zub a já mám rohy? Měl dvě možnosti: Začít se smát jako šílenec, anebo sebou fláknout na zem. Nori volil druhou možnost, protože do smíchu mu kvůli bolesti zrovna nebylo, ale než se stihl temnotě podlamující kolena podvolit, Baghý ho začala představovat Medvědovi.
Aby toho nebylo málo, z mlčenlivého vlka se vyklubal Baghý— „Synovec?“ vypískl, zatímco třepal hlavou, aby zjistil, zda se mu rohy nesklouznou po hlavě dolů. Anebo tam byly opravdu napevno? Ale kdy... Matně si vybavoval tesknou melodii a zlatou pampelišku. „Jak jako synovec?“ Chtělo se mu brečet. Co se to jenom dělo? Navíc jej stále něco dráždilo v čenichu; štiplavý zápach se linul lesem a nutil jej k náhodnému popotahování. Anebo za to vůbec nemohl vzduch, ale fakt, že se svět naprosto zbláznil. Na tohle neměl černý idiot mozkovou kapacitu.
„P-Počkej přece,“ vyhrkl, jakmile Baghý začala něco mektat o Blueberrym a lovu. Jenže než se stihnul vymáčknout, vlčice s Bílým, jak vlka nazvala, zmizeli. Poněkud odevzdaně se tak otočil k dvěma vlčicím, které to celou dobu sledovaly. Nervózně se na ně usmál a tlapkou poukázal na svůj nový tuning. „To Život.“ Na víc se nevzmohl.

» Borůvkový les

« Borůvkový les

Nori si to neohroženě štrádoval skrz les rovnou na své oblíbené místo — k tůni. Pamatoval si, když u vodní plošky zevlovali s Flynnem. Tehdy byl ještě malý capart; jak asi Zlatonče vypadalo teď? Noriho mysl však brzy překonvertovala zpátky k bolavému zubu. Nemohl se jej jazykem ani dotknout, což samozřejmě vůbec nebral v potaz a snažil se do něj dál rýpavě šťourat. Z pokusu o pomstu tak vzešlo jen bolestivé syknutí. S pochmurným mlžným oparem, jenž schovával slunce ve svém objetí, se s vráskou na čele úspěšně probojoval až k tůni. Šel přímo za čenichem; Baghý pach sílil každým krokem, k Noriho smůle však u tůně nebyla sama. Jak si měl vlčici vylévat srdíčko, když tam měla rovnou horu vlků?
„No tě pic,“ zamumlal napůl tlamy, když se mu do zorného pole dostalo několik kožichů. Poznával dva a půl. A jméno si pamatoval jen jedno.
„Baghý!“ zaskřehotal na jistotu a vyčerpaně si povzdychl. „Hledal jsem tě snad všude! Kdes byla? Vlk tě potřebuje v tu nejhorší chvíli a ty nikde!“ zafňukal, zatímco se jako stín táhl ke skupince. „Má úcta,“ mrkl po sněhově bílé vlčici, jejíž jméno si zrovna nevybavoval, „tlapku líbám,“ hodil dalším pohledem po hnědé, mladší vlčici, kterou podvědomě znal, ale nevěděl odkud, „a servus,“ zakončil své srdečné pozdravy u našedlého vlka, který by si mohl střihnout hlavní roli medvěda. Pak se připrdelil rovnou k Baghý, která měla... „Krucipísek, co to je?“ vypískl s očima navrch hlavy a s úlekem uskočil. Než se však stihl vzpamatovat, ozval se opět bolavý zub. Nori zkřivil tvář do bolestivé grimasy.
„Prosimtě, flákni mně jednu přímo tady,“ otočil se zoufale po šedivém vlkovi a tlapku si přiložil na místo, kde jej bolel zub. „Anebo ho nějak vyrvi,“ načež k němu přistoupil blíž a ochotně otevřel tlamu. „Je to ten vpravo dole,“ instruoval jej a přál si, aby to celé byl jen zlý sen; protože, sakra, to byla křídla?
Nori stál u šedavého vlka s tlamou dokořán, zatímco oči se zmateným výrazem měl přikované k Baghý. Anebo minimálně k tomu, co Baghý připomínalo. Počkat... je to vůbec ona? zamračil se, zatímco mu od tlamy visel tenký proužek sliny.

« Kaskády (propadlina)

Noriho mysl se točila ve víru chaosu. Bolestí na něj div nepadaly mdloby a podivná tíha, jež jej nutila sklánět hlavu níž než bylo normální, nutila štíhlého dlouhána skřípat zuby a přemýšlet, jak nejrychleji a nejefektivněji ukončit vlastní život. A vůbec, co vůbec měla ta zlatá pampeliška znamenat? Teskná melodie, která jako by vycházela ze samotné rostlinky, již Noriho nepronásledovala, zato mu nešlo do hlavy, proč se na mýtině sesunul do bezvědomí. Že by za to mohla bolest v čelisti? Černý přízrak si odfrkl a vzhlédl k obloze. Cestu skrz propadlinu lemovaly vysoké jehličnany a stínily tak jinak zachmuřené nebe. Slunce bylo schované za jakýmsi mlžným oparem, jenž nedovoloval babímu létu plně polaskat vlčí kožichy, což, pokud byste chtěli znát Noriho skromný názor, bylo pěkně na nic.
Brzy jej přivítaly známé listnaté stromy, které pomalu měnily zářivou zelenou v podzimní paletu žluté, oranžové a červené. Některé listy se snášely mírumilovně dolů k zemi, kde s uvítáním šustily pod Noriho tlapami. Černý kožich kontrastoval s barevnou pokrývkou a sem tam se zlatavě zaleskl.
Vzduch byl stále cítit borůvkami a štiplavým zápachem, který se táhl snad po celé zemi. Nori se zašklebil. To je Kaya? zalapal po dechu překvapeně, jakmile překročil hranice lesa. Značkování nebylo nejčerstvější, ale pro tuláky bylo jako výstraha dostačující. S nakousnutým egem našpulil uraženě tlamičku a jako dámička zamířil hlouběji do lesa.
„No jistě!“ prohlásil sám pro sebe. „Sotva vytáhnu paty, už to tady smrdí po všemožných existencích,“ ušklíbl se a snažil se rozpoznat neznámé pachy. Zdálo se však, že Blueberry to měl pod kontrolou — nakonec se lesem nesl i jeho pach. A bolavý zub, který Noriho dováděl pomalu k šílenství, mu momentálně bral veškerou energii se s novými vlky zabývat. Co jej však dokázalo rozveselit, byl fakt, že se v lese prokazatelně nacházela i... BAGHÝ. Čokoládová očka se rozzářila nadšením.
Čert vem nějaký tuláky! Nori se bez rozmýšlení vydal po důvěrném pachu.

» Tůňka

« Ježčí mýtina (Mahar)

Neznámá tíha na hlavě přetrvávala, byla však nenápadně zastrkovaná za škodolibou bolest zubu, jež Noriho pronásledovala na každém kroku. Vysmívala se mu a podle jej šikanovala. Černý přízrak, jenž se v tlumeném světle zlatavě leskl, si vybral cestu vskutku nešťastnou. Štiplavý zápach, který se záhadně nesl krajinou, na moment přebila nelibá vůně močálů. S nakrčeným čumáčkem se Nori snažil nezahučet do falešně přátelsky vyhlížejících vodních tůní a s elánem tanečníka si vytančil cestu ven. Kvůli zubu se ani nepídil po tom, kam zmizela močálová smečka. Pamatoval si vyhublou alfu, zároveň se mu vybavila i mrchožroutka Styx a celý den měl tak znovu zkažený.
Dlouhé nohy jej spolehlivě vynesly z močálů vcelku, což oslavil dlouhým výdechem a nadávkami pod fousky — v čelisti mu stále nepříjemně pulzovalo. Co by se stalo, kdyby si zub sám vyrval? Pochyboval, že by bolest byla ještě větší. A navíc šlapal do kopce. Samou bolestí však ani nepřemýšlel, jakým směrem vlastně šel. Chtěl být co nejdřív v lese, vylít si srdíčko Baghý a ujistit se, že se borůvkové keříky nekoupaly v popelové lázni jako posledně. Nakonec měl mít bezpečí lesa pod palcem on. Nad tou myšlenkou se ušklíbl.
Jakmile vyšlapal svaz, uvítaly jej zurčící kaskády schovávající se ve stínu vysokých stromů. Nori se na moment zastavil a hltavě se nalokal chladné vody. Alespoň trošku si tak od bolesti zubu ulevil. Zápach močálů jej už sice nepronásledoval, zato bylo ve vzduchu cítit více štiplavého pachu. Nori si olízl čenich a jako kůň několikrát zafrkal. Co to, kurnik, je, pomyslel si zmateně. S tím se pro jistotu z vyvýšených kaskád zdejchl. Borůvkový les byl již na dosah.

» Borůvkový les (propadlina)

Ani nevěděl, proč se rozhodl pampelišku čapnout mezi zuby. Možná si myslel, že jej kouzelná rostlinka zbaví pekelné bolesti, jež jej trápila od té chvíle, kdy pracně vystoupal k magickému polobohovi. Anebo si myslel, že mu květina předá své schopnosti. Než to však stihl zjistit, padla na něj tma. Temnota, podobně hluboká jako Noriho srst, si jej vtáhla do vlídného objetí. V nohách pocítil náhlou slabost a s tlumeným zaduněním sklouzl k zemi. Nori nevnímal nic. Možná jen zdáli slyšel tlumenou hudbu melancholie, jež stále vášnivě hrála.
Cítil jemné šimrání v kožíšku a na čele. Jako by si s ním pohrával teplý vzduch. Jen pramálo však tušil, co se mu se srstí dělo. Zlaté pramínky z pampelišky se mu linuly po jinak černém kožichu a tvořily jakési obrazce. Zda něco znamenaly? To věděl snad jen samotný polobůh, jenž sídlil v rudých kopcích.
Temnota, jež Noriho držela v bezvědomí, ho chlácholivě objímala dál. Na hlavě mu totiž vyrašil naprosto nevídaný úkaz. Rohy! Ach ti rohatí. Dva zlaté a zprvu malé růžky se mu začaly klubat přímo na čele. Třpytily se v zastřeném slunečním svitu jako drahé kamení — zlato! — a tvořily tak Noriho novou chloubu. A zlatá květinka zmizela.
Nori se probudil z bezesného spánku lehce dezorientovaný. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, kde se nacházel a co se dělo těsně předtím, než padl k zemi. Teskná melodie zmizela a s ní i třpytivá pampeliška. Místo toho se prostorem linulo veselí. Nori se zamračil a hnedle na to zkřivil tvář bolestí. Zub jej nepřestával bolet. Okamžitě se přihlásil o slovo a pěkně to Norimu vysvětlil. Černý přízrak sykl a pracně se vyškrábal zpátky na pavoučí nožky.
V čumáčku jej zaštípal podivný pach, jenž se táhl krajinou, zatímco slunce bylo vidět jen matně za podivným, šedivým stínem. Nori si odfrkl a udělal krok vpřed. A pak se zarazil. Co to bylo za nezvyklou tíhu? Zmateně zamrkal. Něco jej nenápadně tlačilo na hlavě. Hm, nebyl to tak zcela tlak, ale jakési břímě. Nebylo to nijak těžké jako spíš nezvyklé. Na čele se mu prohloubila vráska; snažil se hlavou zatřepat, aby shodil to, co mu sedělo na hlavě, ale k zemi nic nepadlo. Zato zub jej bolel stále.
Nori zavrčel. Na tohle momentálně neměl kapacitu, a tak se s viditelným zmatením odporoučel směrem, který dobře znal. Domů, s hravou melodií v uších.

» Kaskády (Mahar)

« Vrchol narrských kopců

Nori s drobným zmatením opustil jeskyni plnou květin. Dlouhé štíhlé nohy nesly černého hejska spolehlivě dolů z rudých kopců. Hlavu měl plnou rozházených myšlenek, střípků, které nedávaly sebemenší smysl. Uměl posouvat věci vlastní myslí. Vlastní myslí. Aniž by se jich dotkl. Jak senzační něco takového bylo? Hlava mu z toho všeho šla kolem. A do toho se přidal bolavý zub, jenž se jako škodolibý rarach rozbolel právě ve chvíli, kdy se Nori ocitl mimo kouzelné vršky. Se zkřivenou tváří nadával pod fousky, zatímco se do něj opíralo slunko. Již nehřálo jako před pár dny; bylo o poznání chladnější a dlouhé paprsky se po něm nenatahovaly tak lačně. Nori si odfrkl, zadek jako měl on, mu mohla závidět i samotná nebesa. Tupá bolest, jež se mu usadila v čelisti však přebila všechno ostatní. Nori se tak mohl soustředit jen na podlé novinky od Života a svůj zvrácený osud, jenž se mu kdovíproč rozhodl mstít v podobě nesnesitelné bolesti. Jaký obdivuhodný život. Nejraději by si zalezl někam pod keř, třeba pod takový borůvkový keřík. Musel ale nejdřív všechno povědět Baghý. Doufal proto, že byla zpátky v lese.
Z myšlenek jej vyrušil jakýsi zvuk. Nesl se krajinou a opíral se Norimu do uší. Černý vlk se napřímil. Jako by mýtina, na níž se dlouhán přichomýtl, plakala. Zvuk, který mu rezonoval v uších, byl smutný a táhlý. Přitahoval a vábil k sobě tmavý stín, jenž se stále mračil pod náporem otravné bolesti. Nebylo to úplné omámení, ale magická moc, jež se nad krajinkou vznášela, si Noriho zcela přitáhla k sobě. Bylo to těsné objetí, jemuž nešlo vzdorovat. A tak Nori podivný zvuk následoval.
Brzy vešel do náruče teskné melodii, která se rádoby linula od zvláštní květinky. Bystrá očka padla přímo na zlatou pampelišku, jež se v slunečních paprscích krásně vyjímala. Noriho v srsti polaskalo teplo a zvláštní úkaz jej na chvíli donutil bolest zubu ignorovat. Šlo to ztuha, ale podivná melodie měla nad vlkem větší moc.
Pohledem hypnotizoval pampelišku. A pak... objal zlatý květ mezi zuby. Nori rostlinku bez rozmýšlení podle sežral.

// OBJEDNÁVKA

ID - B05/zlaté odznaky = 40 + 250 (nacenění ještě od Saviora před změnami, dohodnuto s Lau)
ID - B09/rohy = 40 + 300 (naceněno Launee)
celkový vzhled: zde

ID - V03/Alfredo/síla/1* = 10
ID - V03/Shireen/síla/1* = 10
ID - V03/Kaya/síla/1* = 10
ID - V03/Flynn/taktika lovu/1* = 10
ID - V03/Rez/vytrvalost/1* = 10
ID - V03/Rowena/síla/1* = 10

Převod: 53 - 20% = 42 (zaokrouhleno) na Pippu

V inventáři zůstane: 5 ; 114 ; 14 ; 25 ; 4 ; 0

« Narrské kopce

Nori pozorně poslouchal svou kolegyni a snažil se ignorovat palčivou bolest zubu. Bolestivá grimasa, jež se mu připlácla na ksichtík, dávala okolí najevo, že je s vlkem něco špatně. I přes to všechno se však zvládl pobaveně uchechtnout. „Na měsíčního špunta jsi toho za život stihla docela dost,“ podotkl s úšklebkem. Nedokázal si představit, jak takové vlče dokáže poštvat dvě smečky proti sobě. Ovšem pak si vzpomněl na svoji rodinu a vše dávalo okamžitě smysl; to byl zcela jiný rozměr. Uznale tak hvízdl s tichým „Au.“. Jako by se bolest ze zubu rozlejzala po celé čelisti.
„Až něco vymyslíš, dej mi echo. Rád bych se na to podíval,“ zazubil se potutelně jako správný škodolibý rarach.
Nori našpulil přemýšlivě tlamu. Mermomocí se snažil bolavý zub ignorovat a svou pozornost věnovat Lilac. „A co takhle jazyk? To jen tak někdo nemá,“ vyplázl na ni špičku jazyka. Představa to byla vskutku děsivá. Nedokázal si představit, že by žil bez jazyka. Jak by pak provokoval ostatní? Pft. Nori se oklepal.
Jakmile z Lilac vypadla jména alf Asgaarské smečky, lehce škubl uchem. Elisa nebo Arcanus. „Jestli má Elisa hustej černej kožich a asi takovejhle hlas,“ řekl s názornou ukázkou hlubokého hlasu, „tak to musí bejt určitě půvabná vlčice.“ Nori se svému vtípku přirozeně i sám zasmál, ale veselá grimasa mu nevydržela dlouho. Brzy zkřivil tvář a otráveně mlaskl. Proč ho ten zub začal tak najednou bolet? Navíc cesta do kopce byla velmi kluzká a tlapy se mu bořily snad každým krokem.
„No jasně. Kdykoli se budeš s těma křovákama nudit, skoč za mnou,“ mrkl na Lilac spiklenecky. Měl upřímnou radost, že si spolu rozuměli. Něco takového se často nestávalo. Vlastně by to řadil mezi zázraky.
„Taenaran...“ Koutky tlamy se mu stočily z úsměvu do úšklebku. „Toho jsem taky pěkně dlouho neviděl. Po tom dárečku, co nám tam nechala Smrt a zapálila nám les, se musel někam zdejchnout,“ řekl zamyšleně. Vzpomněl si na mrtvou Naomi. „Vlastně nám vaši přišli pomoct,“ vzpomněl si, jakmile se mu vybavili i cizí vlci, kteří poletovali kolem hořícího stromu. Jakmile však došla řeč na bezpečnost lesa, která přirozeně ležela v Noriho tlapkách, černý přízrak se hrdě vyprsil. „No jo, mám to tam celý pod palcem a nic mi neunikne,“ mrkl na Lilac s mírnou křečí v koutku. Bolest zubu jej stále šikanovala.

Cesta na vrchol byla podezřele rychlá, a to i přes veškeré překážky, které mu kdovíkdo házel pod tlapy. Cestu už znal a z nějakého podivného důvodu, se k bílému polobohovi dokonce těšil. Nori se přistihl, že čím blíž byl u rudého vrcholku, tím větší úsměv se mu na tváři rozjížděl. Dokonce i bolest zubu byla o poznání snesitelnější. Neznámá část jeho duše mu šeptala do ucha, že na něj určitě působila kouzla Života, ale momentálně bral cokoli, co alespoň trochu uklidňovalo bolest zubu. A jak mohl čekat, Lilac se mu ztratila. Rozhodně za to mohl Život. Nori se ušklíbl. V zubech stále jemně svíral květiny, které natrhal na louce a přemýšlel, o co bílého poloboha požádat tentokrát. Anebo mu dá nějaký dáreček jako jeho sestra? Stále netušil, jak to celé vlastně fungovalo.
A jak se černý dobrák ztrácel ve vlastních myšlenkách, ani si nevšiml, že se mu podařilo vystoupat až na samotné vršky. Tlapky se mu stále bořily do písku, avšak bolest zubu jakoby náhle pominula. Konečně mohl opět střízlivě přemýšlet! Nori stiskl pevněji bílé kopretiny a dobře naladěn se vydal k nenápadnému otvůrku starobylé jeskyně. Potůček, který se věrně vezl krajinkou, mizel uvnitř a Nori jej brzy napodobil.
Chvilku trvalo, než si oči přivykly tmě a Nori by byl přísahal, že v jeskyni nikdo nebyl, když vcházel. V obklopení kamenných zdí se klenulo jezírko s čirou vodou a zurčícím vodopádkem. Nepamatoval si, že by dopadající voda do křišťálového zrcadla zněla tak vesele — téměř, jako kdyby se jezero pokoušelo o smích. Dokonce i květiny, které rostly kolem, se nakláněly nad vodou v imaginárním tanečku. Tančily snad spolu s vodopádem? Nori si zvědavě prohlížel všemožné druhy rostlin; některé si pamatoval, jiné by zase přísahal, že viděl poprvé.
„Ale! Koho nám to sem čerti nesou?“
Nori cukl ouškem směrem, odkud se ozval známý hlas, načež se mu na tváři objevil potutelný úsměv. „Samotnýho ďábla,“ zažertoval nazpátek. Ocas se mu svévolně houpal ze strany na stranu. V tmavých očích bílého vlka se vesele zajiskřilo. „Vzpomněl jsem si na tebe a na tu tvojí úchyl—“ Nori se na poslední chvíli zakuckal. „Teda na tvůj koníček,“ opravil se s úsměvem, „a myslel jsem, že bych ti mohl přidat nějaký kytky do sbírky.“ S tím konečně položil kopretiny na zem a jako malé vlče si je hrdě prohlížel. „Vybral jsem ti ty nejparádnější kousky,“ ušklíbl se. „Jsou jako moje vlčata, pěkně se o ně starej.“
Jeskyní se ozval pobavený smích a v Norim zatrnulo. Jako by to byla ta největší přirozenost — rozesmál se společně s polobohem. Skoro jako staří známí. „Ano, tvá kamarádka mi přinesla podobné,“ přikývl Život hlavou a měkce se na květiny usmíval. Pak se mu jako malému vlčeti nevinně zablýsklo v očích. „Přidám je ke svým orchidejím, tady k jezírku!“ zatrylkoval radostně a aniž by se hnul z místa, přesunul květiny vzduchem k vodopádu. Norimu div oči nevypadly z důlků.
„Jaks to udělal?“ hekl s bradou až na zemi. Jeskyní se ozval zvonivý smích. „Nač takový úžas, Nori, vždyť je to tvoje magie.“ Nori fascinovaně sledoval, jak mu sedmikrásky levitují kolem hlavy. „M-moje magie?“ Musel se tlapkou chytit za hruď, aby bylo opravdu jasné, že tím myslí sebe. Život se znovu zasmál. Norimu to tedy ale vůbec nepřišlo vtipné, na bílého poloboha se však zlobit nedokázal.
„No jistě. Už ji ovládáš takovou dobu, čekal jsem, kdy na to přijdeš sám,“ odpověděl a poslední slova vyslovil obzvlášť měkce.
„Nemusíš mi naznačovat, že jsem úplně tupej,“ nafoukl Nori jemně tvářičky. „Po tom, co mi tvoje ségra nadělila podobný dáreček, se už v ničem nevyznam.“ Černý dlouhán si povzdechl. „Vy dva jste si vlastně docela dost podobný,“ řekl pak s úšklebkem. „Myslíš?“ podivil se druhý vlk s nefalšovaným údivem. „Hm. Možná máš trochu pravdu,“ usmál se pak. „Ovšem věz, že dary ode mne v sobě neskrývají žádné podlosti,“ dodal s podivným leskem v očích, který jakoby tvrdil opak. Nori nechápavě naklonil hlavu do strany. Nechtěl se zrovna šťourat v jeho rodinných vztazích, a tak jen pohodil rameny. „Takže mi chceš říct, že umím zvedat věci do vzduchu? A nevim o tom? Šílený,“ mlaskl a nespokojeně zavrtěl hlavou. V očích mu však čertovsky zajiskřilo. To je kurňa hustý! vypískl v duchu jako malá nadšená vlčice.
„Stačí, když se budeš dostatečně soustředit. S trochou štěstí se ti to jistě podaří hned,“ poradil mu Život s úsměvem. „Děkuji ti za květiny. Bylo to od vás s Lilac milé.“ Bylo vidět, že z nich měl snad až dětskou radost. Nori se zazubil. „Takže tu byla dřív než já,“ zkonstatoval spíše pro sebe a rozhlédl se kolem. Po vlčici však nikde ani stopy. Ovšem teď když věděl, že jsou prakticky sousedi, ani mu tolik nevadilo, že vzala roha. Nechápal však proč, vždyť to tu v té jeskyni nebylo vůbec špatné! Nori by se nejradši rozvalil u jezírka a dal si dvacet, jenže měl zároveň obrovskou chuť jít zkoumat svoji magii a to nejdůležitější — říct o tom Baghý. Černý přízrak tak měl obrovské dilema. Přítomnost Života jej sváděla k tomu zůstat, ale měl povinnosti.
„To je v pořádku,“ pokynul mu polobůh hlavou. „Myslím, že na tebe čeká. Oba vás čeká velké překvapení,“ zasmál se ještě s jiskrou v očích, než doprovodil Noriho pohledem.
A tak se vydal opět zpátky, byť se mu tentokrát vůbec nechtělo.

» Ježčí mýtina (Vršky)

« Kopretinová louka (Tenebrae)

Nori se potutelně culil, v očích rozjařené jiskřičky. „Tak to bude lepší dát pracky pryč,“ vzal si radu od Lilac k srdci. Randíčko s Etneym stejně stálo za nic. Nakvartýroval si to k němu a Awarakovi jakoby se nechumelilo, a pak mu s Awarakem rovnou i pláchnul. Nori si povzdychl — těžký život.
Po svém krátkém, velice seduktivním tanečku, hodil po Lilac významným pohledem. „No jo, máti věděla, jak se vyřádit. Ještě mám sestru, ale ta si o mym zadku může nechat leda tak zdát,“ ušklíbl se. „Geny celý rodiny jsou teď na mých bedrech.“ Holt se nedalo nic dělat. Divadýlko však brzy ukončil, protože Lilac jej začala zásobovat novými informacemi.
„Taky jsem se přitoulal,“ přiznal se lehce nahořkle. Na Pomněnkovou smečku vzpomínal jedině s hořkostí. „Cos provedla ty?“ nedalo mu to, aby se Lilac zeptal s čertovským úsměvem. „Pochybuju, že se vlče jen tak zatoulá.“ Ledaže by ji rodiče zatoulali sami.
Lilac představa o přívěšku se Norimu líbila. Souhlasně pokyvoval hlavou a snažil se na drobnější vlčici představit něco stylového. „Co třeba kosti soupeřů?“ zazubil se žertovně. „Jemnosti jsou pro padavky.“ Noriho zajímalo, jak takový talent vypadal, ale rozhovor se záhy stočil ke smečkám.
„Nemám tušení, odkud princ Asgaarský je,“ ušklíbl se. „Vím, že je nějaká smečka dole na jihu a pak v močálech. Ale vzhledem k tomu, že jste ani jeden hnusně nesmrděl, tak močály škrtám.“ Pro jistotu si k Lilac ještě přičichl, aby se ujistil, ale pach močálů necítil. Ovšem jakmile padlo slovo o Borůvce, černý přízrak na Lilac vykulil oči. „Počkej, počkej!“ zabrzdil ji a snažil se informaci zpracovat v hlavě. „Od vedle říkáš? Na tu jsem málem zapomněl! Jednou jsem se setkal s tamní alfou,“ vyhrkl s očima navrch hlavy. Netrpělivě u toho pohazoval ocasem a tančil na místě. „Takže jsme celou dobu sousedi?“ zasmál se, jakmile se konečně trochu uklidnil. Kdo by to byl kdy řekl.
„Naše smečka je docela v pohodě. Nevim, jestli si už potkala naší alfu, ale Blueberryho nepřehlídneš. A navíc je trochu divnej, takovej bručoun,“ ušklíbl se na účet svého šéfa. „Ale svěřil mi bezpečnost celý smečky do tlapek,“ pochlubil se potutelně. Nejhorší a nejlepší rozhodnutí v životě, pomyslel si škodolibě.
Nori se s Lilac náramně bavil. Nedělalo mu problém s ní o lecčem žertovat, aniž by ho okamžitě odsoudila, nebo chodila s čenichem nahoru. Dokázal se tak v její společnosti uvolnit a dokonce jí prominout přezdívku, kterou mu na oplátku darovala. Nori se dramaticky chytil tlapkou za srdce. „No dovol!“ zaskuhral, ačkoli mu cukaly koutky.
„Život! No jo, to je on,“ protáhl napůl pobaveně a napůl kysele čumáček. Takže Lilac místního poloboha znala. Nori se skoro pyšně na Lilac usmál a uznale ji poplácal po rameni. „Líbí se mi, jak přemejšlíš,“ mrkl na ni lišácky a čapl květiny do tlamy.
Cesta ke kopcům nebyla daleká. Stačilo se jen přebrodit odporně vyhlížející řekou, aniž by utopil květiny pro Života a při troše štěstí i sebe. Jakmile se však pustil do výšlapu do červených kopečků, písek jakoby se proměnil ve velmi kluzkou plochu. Tlapky se mu bořily dolů a aby toho nebylo málo, měl co dělat, aby čumákem nezahučel do písku. A zatímco se soustředil na najednou šmajdavé tlapy, do čelisti mu vystřelovala ostrá bolest. Nori zkřivil okamžitě tvář a prudce semkl víčka k sobě.
„Co to sakra—“ sykl a snažil se náhlou bolest ignorovat, ovšem šlo to jen velmi ztěžka. S bolestivou grimasou se otočil k Lilac, která zase pajdala.

» Vrchol

« Louka vlčích máků (Ohnivé jezero)

Nori se vesele zasmál a hodil rozverně očkem po vlčici. „Ale co by ne!“ máchl tlapou a důvěrně se k ní nahnul, aby jí mohl romantickou schůzku tajnůstkářsky popsat. „Dali jsme dohromady pár větví a udělali si půvabný randíčko na vodě. Etney umí bejt pěkně vášnivej, hlavně co se zatínání drápů do dřeva týče a tváření se u toho děsně vystresovaně. Asi se bál, že mu voda pocáká kožich,“ odtušil nakonec pobaveně.
Jakmile Lilac řekla, že by mu maková barva slušela, dojemně si utřel imaginární slzu. Hnědá očka mu však čile zářila. „No jo, nemám na to dost jemný rysy ve tváři. To spíš postavu, tu mám po máti,“ ušklíbl se a názorně zatřásl zadkem, aby Lilac demonstroval své fantastické geny. Zatím se s vlčicí náramně bavil, ačkoli byl zprvu nervózní. Ani nevěděl, odkdy jej vlčice začaly tak děsit. Možná za to mohl nedávný incident se Rzí, Nori na to však odmítal myslet. Radši se soustředil na muchlání kytek do sebe.
„Takže to tady má i jméno?“ škubl zamyšleně uchem. Lilac vypadala mladší než on, kdoví, možná se v magickém kraji narodila. Nori se napřímil a na maličký moment mu přes tvář přelétl nepatrný vážný výraz. „Už to bude nějaká doba,“ odpověděl, jakmile jej pohltil zvláštní pocit nostalgie. Už dlouho neviděl Baghý... Ač to nerad přiznával, chyběla mu.
„Něco, co se mnou zůstane až půjdu pod drn,“ pronesl napůl vtipem a napůl vážně, ačkoli sám moc dobře věděl, že by byl schopen směnit cokoli, kdyby mu někdo nabídl něco lepšího. „A co ty? Máš nějaký přání?“ zazubil se na Lilac lišácky. „Třeba věneček?“ vyplázl na ni pak jazyk, když rudou ozdobu převzala do svých tlapek, respektive zubů.
Cíl byl jasný — najít další květiny, které by podtrhly vlkovu křehkost. Jediné, co se před nimi však rýsovalo, bylo pravděpodobně jedovatý jezero s podivně rudou barvou. Nori vyšlapoval podél vody a nedůvěřivě si prohlížel rozčeřené vlnky, které putovaly po hladině.
„Etney říkal, že jste ze stejný smečky, malá Lilů,“ napodobil Etneyho. „Taky jsem ve smečce,“ prozradil vlčici a zvědavě čekal na nové informace. Ty byly vždy nejcennější. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, zatímco těžký vzduch zůstával stále docela teplý. Nikam se proto nehnal, v takovém dusnu, které zrovna panovalo, se černý hejsek nehodlal přemáhat.
Na rozlehlou louku plnou bílého kvítí proto dorazili, když se začalo smrákat. Obloha tmavla a Nori začal pomalu splývat s protahujícími se stíny. Kopretiny a měkká tráva jej hravě hladily po bocích a tvořily tak kontrast s černou srstí.
„Dokonalý,“ zhodnotil a spokojeně natrhal několik kopretin. „Můžeš je k tomu nějak připlácnout, Lilů,“ ušklíbl se a nabídl Lilac natrhané květiny. Živě si dokázal představit Etneyho výraz s věncem na hlavě.
„Hele,“ nadhodil zamyšleně, „ví vůbec pískle jako ty něco o magiích?“ Se západem slunce se v dáli tyčily povědomé kopečky. „Mám totiž nápad.“ Oči se mu nadšeně rozzářily. „Zapomeň na Etneyho! Znám jednoho úchy— vlka, kterej tyhle cetky z kytek sbírá,“ zazubil se a pro jistotu natrhal ještě několik kopretin. „Možná si o něm už slyšela. Je to docela pravěkej čarovlk, ale už mi v minulosti pomoh. Má divný jméno, ale už si na to tady zvykám,“ zasmál se a s imaginárními čertími růžky se vydal známým směrem.

» Narrské kopce (Tenebrae)

Nori následoval Lilac, jež se aktivně ujala vedení, zatímco po obloze plula dešťová mračna. Dusno tepalo všechny kolem, teplý vzduch nepříjemný v plicích jako by je zatěžoval. Nori zvolnil tempo, dlouhé nohy stačily Lilac akorát. „Spíš se chtěl jenom někam zdejchnout,“ souhlasil a na moment politoval svého kamaráda. Doufal, že zase netratí paměť a že trefí zpátky do Borůvkového lesa i bez jeho pomoci. „Stihli jsme jenom jedno rande u vody,“ mrkl na vlčici, aby jí ujasnil, jak moc dobře Etneyho znal. Nebo spíš neznal.
Nechal se slepě vést. Neměl ponětí, kam je Lilac vedla a tápal, zda nějaké tušení měla ona sama. Takhle to však bylo víc tajemné a vzrušující. Nori cítil v kostech náběh na nové dobrodružství. Z myšlenek je vytrhl pohled na moře rudě zbarvených květin, které se pohupovaly v jemném větříku. Oči se mu zatřpytili. „No neke,“ hvízdl uznale. Měl chuť se do rudého pole rozeběhnout a při troše štěstí se v něm utopit. Nori si pobaveně odfrkl. „Náhodou Awarakovi by to slušelo.“ Se zahihňáním si dokázal živě představit Awarakův výraz s věncem kolem hlavy. Ovšem nápad Lilac byl ještě lepší. Norimu se z hrdla ozval bublavý smích, ačkoli jej na moment přepadla i myšlenka s nabručeným Blueberrym. K jejich alfě by však červená šla.
„Skvělej nápad,“ přitakal a začal ji napodobovat. Zuby trhal květiny a nemotorně je začal montovat do sebe. „Nebude jenom červená trochu monotónní?“ ušklíbl se na Lilac vševědoucně, aby věděla, že i samci měli citlivé barevné cítění. „Možná bychom po cestě měli najít i něco jemnějšího pro Etneyho křehkou dušičku,“ navrhl, zatímco květinový věneček začínal nabírat na tvaru.

» Kopretinová louka (Ohnivé jezero)

Nejdřív se zdálo, že Nori namáhal své mozkové závity pro velký master-plán úspěšně, jakmile se k němu přidal i Awarak. Spokojeně pokýval hlavou, byť by byl nejradši, kdyby mu to přitáhli nejlépe až k čumáku, ale tak nějak podvědomě doufal, že se tolik namáhat nebude. Nakonec byli čtyři. Zvědavě se rozhlédl po skupince a pohledem zakotvil na zlatavém pohledu šedivého vlka. Nezdál se být z plánu extra odvařený. Asi byl stále rozrušený z výletu po vodě.
Norimu vyskočilo obočí pobaveně nahoru, jakmile se z toho Etney snažil vykroutit. Nějak jej to ani nepřekvapovalo, tušil, že něco podobného od vlka může čekat. Měl to všechno napsané v očích. Nori se obrátil na Awaraka a škodolibě do něj šťouchl. „Jenom běžte na rande,“ zazubil se a Awarakovi požehnal. Vševědoucně se na něj ušklíbl. „Jinak tě budu muset jít hledat,“ rozloučil se se svým kamarádem.
Etney s Awarakem pomalu mizeli a Nori zůstal s Lilac úplně sám. Kecal by, kdyby řekl, že ho to neznervózňovalo. Trochu křečovitě se proto ušklíbl, jakmile se octli sami. Brzy však nervózní tik odezněl, Lilac se mu začala líbit čím dál víc. Vesele mu proto v očích zajiskřilo, jakmile navrhla mnohem lepší plán než nějaký lov. Nori vyskočil na nohy a nadšeně máchl ocasem. „Líbí se mi, jak přemýšlíš,“ opětoval Lilac zvesela úšklebek.
„Třeba je pak potkáme, až něco doopravdy uloví,“ dodal s uchechtnutím a svižným tempem se vydal za šedivou vlčicí.

» Louka vlčích máků