Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Borůvka (Zelené nory)

Rohatý následoval svou přítelkyni, v očích tančící jiskřičky. Ať už Baghý měla namířeno kamkoli, byl ji ochoten následovat klidně až do samotného pekla. Možná. Záleželo, zda by mu samotný Ďábel měl co nabídnout. S lesknoucími se rohy se však temný stín nemusel ničeho obávat, ba co víc, Baghý byla Baghý, peklo nepeklo. Nori se proplétal krajinou, jež se s jarem probouzela a rozčíleně po Baghý poštěkával, když si ho dovolila předehnat s pomocí křídel. To přeci nebylo fér!
„No tak dámo! To je naprosto nepřípustný a neprofesionální chování,“ pohodil bradičkou vzhůru k nebi a melodramaticky se dal do uraženého klusu. Dlouhé nohy jej spolehlivě nesly, dokonce i do kopce, byť se zadýchával o něco víc než obvykle. Zima se na něm vyřádila, nemluvě o tom, že mu již nějakou chvíli kručelo v žaludku.
Odfrkl si, když mu Baghý chundelatý ocas přejel přes čenich a hravě po něm cvakl zuby. Nestiskl však a místo toho přidal do kroku. Svah byl ostřejší, Nori tak začal vlčici podezřívat, že jej vedla na sebevražednou výpravu.
„Jsem přece džentlmen,“ vyplázl po ní jazyk, byť Baghý byla o poznání mnohem dál, než by jako doopravdový džentlmen plánoval. S těžkým oddychováním se tak rohatému podařilo po nějaké chvíli vyšplhat kopec a zastavit se na jeho vrcholku. Tady to znal. „Vlčíšek?“ zamračil se, „to je zas kdo?“ Nori se tvářil krapet zmateně. Od bratra. Pamatoval si, když se mu Baghý svěřila se svým příběhem. Nevěděl tak, jak moc do toho mohl šťouchat. A ačkoli byl normálně neurvalý, na Baghý mu záleželo.
„Je kouzelnej?“ zeptal se pak místo toho zvědavě. Baghý si mezitím protahovala křídla, což donutilo rohatého překvapeně rozevřít oči dokořán. Ještě je neviděl v plné šíři. „A seš si jistá, že to umíš ovládat?“ zeptal se s lehkými pochybami.

Koza rohatá cupitala nadšeně na místě jako malé děcko s ADHD a rozverně se culila. S Baghý byl Nori zkrátka nejšťastnější. Byla to jeho parťačka na život a na smrt a to se zkrátka neobešlo bez pořádné radosti. A zatímco se kraj ukládal pomalu k spánku, Nori se probouzel. Krev mu vířila žilami a ocas kmital vzduchem.
„Říkáš snad, že jsem tlustej?“ vydechl nevěřícně, div nezkolaboval. Tlapkou se musel Baghý přidržet. Zároveň mu bystrá očka sjela k ozdobě, jež se vlčici houpala kolem krku. „To už sbíráš taky tyhle cetky? Má to aspoň ňákou cenu?“ sehnul k přívěšku čumák a zkusmo do něj kousl. Co kdyby to bylo zlato? Rychle se však odtáhl, protože Baghý pohazovala křídly a hrozilo, že mu zase jednu pleskne. Tentokrát si dával sakra pozor, aby mu jedna nepřilítla. Nevinně jevící se peří dokázalo být vlastně dokonalou vražednou zbraní.
„Pft,“ odfrkl si pobaveně. Znělo to vtipně, osud celého lesa nyní ležel na Baghý bedrech. Ani v nejdivočejším snu by si černý hejsek nepomyslel, že se z jeho přítelkyně stane alfa rovnou celé smečky. A to jen protože se starej Blueberry rozhodl pověsit vše na hřebík. „Myslim, že to tu zvládnou,“ přitakal však nadšeně a čertovsky se zazubil. Rohy mu tentokrát prokazovaly tu pravou službu.
Nori vesele stanul po Baghý boku a chtěl něco vykřiknout, když tu se kolem nich roztančil teplý vzduch s vločkami v patách. Nori zašilhal na snášející se sněhovou vločku jemu přímo na čumák a těsně, než naň stihla dopadnout a rozpustit se, chramstl po ní tlamou. Nedušoval se však, co tu vločky dělaly, víc ho zajímala jiná aktivita.
„Vzhůru a ještě dál, teta!“ vyjekl a se smíchem Baghý předběhl, zatímco jí ocasem provokativně pohodil před čumákem. Ani si nepamatoval, kdy naposledy spolu podnikli nějaké dobrodružství.

» Vyhlídka (Zelené nory)

Slunko zapadalo a na vlky dopadal poslední záchvěv zlatých paprsků. Nori sledoval Baghý, jež byla stále stejně chundelatá a drobná jako vždy, byť jí nyní na zádech splývala křídla a culil se jako měsíček na hnoji. Rohy házely zlatá prasátka, jak se koupaly v sluneční lázni společně se zlatým zdobením v kožichu.
Nori důležitě přikyvoval, jakmile mu Baghý souhlasně přitakala. Záchrana nebohé vlčice před umrznutím bylo zkrátka obdivuhodným činem. Pak se však uraženě nahrbil. „No dovol,“ zašklebil se a poplácal se po hrudi. „Po takovym výkonu si pořádnej odpočinek zasloužím.“ Očkem hodil po Baghý, když vyřkla Noriho myšlenku o přidání Severky do smečky. Snažil se tvářit nezaujatě, ale mlácení ocasem ze strany na stranu ho podle prozrazovalo. „Hm, asi by se nezlobila,“ houkl, zatímco si drápkem hrabal v půdě a potutelně se u toho usmíval. Nechtěl však dávat vlčici důvod, aby si ho dobírala ještě víc. Ne ne, to bylo nebezpečné. A on moc dobře viděl ten škodolibý lesk v Baghý očích.
Jenže nečekaná novinka o nové Alfě Noriho vyvedla z míry. Hnědé oči vykulené navrch hlavy, zatímco se mu hlavou honily všemožné katastrofické scénáře o Blueberrym. Baghý se však jala vše uvést na pravou míru. „Oh,“ vypadlo z něj náhle jedním douškem, zatímco se vypoulené oči pomalu zmenšovaly do původní podoby. „Takže ho to prostě přestalo bavit,“ ušklíbl se a rádoby zklamaně zavrtěl hlavou. Ovšem fakt, že novou alfou nyní byla Baghý, byla náramná novina. „Ale Baghs! Jak si ho vůbec napadla ty? Teda,“ Nori se nevinně uculil, „ne, že bych o tobě pochyboval, přece jen na takový věci musí být jeden moudrej a to přichází s věkem, ale...“ Pro jistotu se o kousek odšoupl, ale pozdě. Náhle mu jedna přiletěla za krk, až to cvaklo. Kolotoč s cvrlikajícími ptáčky mu proletěl před očima, načež se dlouhán sebral a ublíženě se po Baghý zamračil.
„AU?“ ohradil se, zatímco si mnul bolavé místo. Ublížený však nedokázal být na dlouho. „Že váháš!“ vykřikl nadšeně a znovu kolem Baghý začal nadšeně poskakovat. V tu chvíli to spíš vypadalo jako šamanský tanec na vyvolání deště. „A řekni mi do detailu, jak to s tím alfováním vlastně bylo, ctěná paní Alfo,“ vyplázl na Baghý jazyk a hravě do ní dloubl rohem. Ještě doteď si pamatoval na den, kdy spolu do Borůvkové smečky přivandrovali a prosili o místo.

Já mohu Praha, časově je mi to jedno, ale jenom víkendy. :)

Nohatý poděs se div nezačervenal, když jej Baghý nařkla z tak ohavného činu. Tedy... Ne, že by Severka byla ohavná, ba naopak. Ale vlčice byly pro Noriho neprobádaným územím, natož nějaké tahání si známostí do lesa. „To jsem jenom tak dobrosrdečnej,“ snažil se obhájit okamžitě, „nemoh jsem jí tam přece jen tak nechat. To se nedělá, tfuj.“ Nori zavrtěl hlavou a očima dramaticky zakoulel do strany. Srdce mu však splašeně hopkalo v hrudníku a hlasitě se mu vysmívalo. Zmetek. Baghý si z něj dělala legrácky, na to už měl rohatý čuch. Našpulil proto čumáček a začal se upravovat. To snad, kdyby se Severka lstivě vynořila mezi stromy. A pak se otočil na Baghý jako by se nechumelilo.
„Ne,“ ušklíbl se v šibalském úsměvu. „Ale jsem ochranář, takže to mám pevně v tlapkách!“ vyprsil se hrdě. Ocas mu stále vesele poskakoval ze strany na stranu a dlouhán se div netetelil samou radostí z Baghý přítomnosti. „Je trochu zvláštní, ale vypadalo to s ní fakt bledě, když jsem ji našel,“ dodal o žíhané vlčici. Trochu ho mrzelo, že ji nechal úplně samotnou, ale Baghý byla jeho nejlepší přítelkyně. Přítelkyně a „Alfa?!“ vypískl s očima navrch hlavy a jako koza rozkročmo vyskočil. „Jak jako alfa?“ přimhouřil okamžitě víčka a podezřívavě si vlčici prohlížel. „Kde je Blueberry? Ach ne! Doufám, že to tu Smrt zase nezapálila?“ zhrozil se okamžitě, aniž by nechal Baghý cokoli vysvětlit a začal se zuřivě rozhlížet kolem. Nikde však po zeleném plameni nebylo ani památky. „Nebo že by byl šéf už tak starej a doklepal?“ zabrblal si pod fousky. Byla pravda, že Blueberry se nikdy netvářil příliš energicky. Možná, že ho ta mrzutost dohnala.
Noriho údiv však ještě nekončil. Přeci jen měla Baghý křídla. Nezmizela. „Ha!“ vyjekl, když jimi vlčice pohodila a ukázal na ně tlapkou. „Tady jsou! Už jsi je zkoušela?“ atakoval svou přítelkyni zvědavě a ladně se k ní naklonil, aby si peří mohl prohlédnout pěkně zblízka.
„K-Koza?“ hekl a zase se odtáhl, aby si mohl uraženě odfrknout. „No dovol, to si vyprošuju,“ ohradil se pak a hravě Baghý naznačil nabrání na rohy.

Černý přízrak překvapeně vejral před sebe. Baghý. Opravdu to byla ona? Nesnil? Zmateně se rozhlédl kolem sebe, aby si připomněl, kde sebou vlastně práskl do trávy, načež se ušklíbl. „Mám přání smrti,“ odvětil, zatímco se vzpamatovával z počátečního šoku. Nyní se ležérně protahoval a pomalu se škrábal na nohy. „Jaro, jaro...“ brblal na oko otráveně, koutek tlamy mu však škubal do pořádného úsměvu. Měl ohromnou radost, že se s Baghý opět shledali.
Nori se zamyslel. Jak dlouho že tu vlastně ležel? A pak mu to došlo. „Severka!“ vyhrkl a jako koza se na všech čtyřech oklepal, div svou kamarádku nenabral na dvě pozlátka na hlavě. „Na toulkách jsem zachránil vlčici,“ sdělil Baghý hrdě a snad jako malé vlče čekal na pochvalu. „Očividně sebou ráda švihá na zem a u toho ničí lesy,“ prohodil s šibalským úsměvem, byla to zábava. „Ale jinak je fajn. Zrovna spí v úkrytu.“
Nori se zadíval na Baghý, která, pokud si dobře pamatoval, měla křídla. Že by je nyní ztratila? S pozdviženým obočím si ji jal prohlížet a nesouhlasně u toho pomlaskával. Svůj máchající ocas však zastavit nedokázal. Žilami mu proudilo nadšení a div kolem Baghý nezačal poskakovat ve vášnivém radostném tanci.
„Hledal jsem tě! Kde ses flákala? Hm?“ dorážel na starší vlčici hravě a šťouchal ji u toho tlapkou do hrudi, načež se nemotorně snažil nenabrat náhodně visící větve kolem na rohy. „Zdálo se mi to posledně, nebo si byla napůl pták?“ obrátil se pak k vlčici zamyšleně.

Černý přízrak následoval Severku, zatímco se společně proplétali lesem a nasával známé i neznámé pachy, jež se vířily kolem. Nápadné keříky borůvčí, jež rostly skrz celé smečkové území, se v jarních paprscích probouzely k životu, stejně jako stromy pomalu obalující se zelenými lístky. Nori se zhluboka nadechl a na žíhanou vlčici se zvesela zazubil. Dívala se mu přímo do očí. Snad poprvé od doby, kdy se potkali. Snažil se nenechat se rozhodit, ale lhal by, kdyby řekl, že mu srdíčko ani jednou poplašeně neposkočilo v hrudi.
„Však já si to vyberu,“ rozhodl se své rozčarování zahrát do outu žertem a Severku dál doprovázel k úkrytu. Nebyl zvyklý na jakýkoli vděk. Na druhou stranu, Nori nikdy nedělal nic pro pouhý vděk. Vždy za tím stálo něco víc. Od Severky však nic nečekal. Debatoval by nad sebou víc, kdyby jej vlčice nevytrhla z myšlenek. „Dobrá práce,“ kývl hlavou, když Severka trefila hned napoprvé. Nečekal, že se vlčice v lese vyzná hned tak dobře. „Spolehni se,“ usmál se na ni, „půjdu rovnou za Baghý.“ Slib se rozhodl dodržet. Koneckonců, už si ani nepamatoval, kdy svou drahou přítelkyni viděl naposledy.
Dlouhán nechal vlčici, aby se uchýlila k vytouženému odpočinku a sám se rozešel zpět mezi stromy. Stále zapomínal, že se mu na hlavě honosně nesou dva pozlacené rohy, a tak když omylem nabral nějakou větev, ošklivě se na ni zamračil. Musel přijít na kloub, jak mu vůbec něco takového mohlo na hlavě vyrašit. Malebné místečko mezi stromy, kam svítilo jarní slunko, jej přímo vábilo k sobě.
Nori tak sebou líně hodil do trávy a předními tlapkami si osahával novou ozdobu, jež se po paprsky jenom leskla. Ani si nevšiml, že se mu pomalu začala klížit víčka, dokud je nezavřel úplně. Probudil jej až známý hlas, jenž se k němu nesl jakoby zdáli. Chrnící vlk sebou proto poplašeně trhl a po bytosti, jež se u něj zčistajasna vynořila, vrhl vyděšený výraz. „Baghs!“

// Severce se omlouvám, Nori musí bránit les před Godzillou.

Černý přízrak se obrátil k Severce s malým úšklebkem:„Jsme docela populární.“ Pachy se to kolem jenom hemžilo. Zkušeně se proplétal mezi stromy a vedl je hlouběji do lesa. Sníh začal pomalu tát a slunce střídal měsíc. Temnota padla na les a s tím se do vlčích kožichů zakusoval i nepříjemný chlad. Nori se oklepal a zamračeně zašilhal na nepatrný obláček páry, jenž mu cestoval od čenichu kamsi k pustému nebi. Záhy však cukl uchem a na moment se zastavil. Baghý, problesklo mu hlavou. Koutky tlamy se mu rozjely do veselého úsměvu. „To je Baghs,“ oznámil Severce a zlehka u toho pohodil ocasem. „Bejvávala to docela vitální tetka, pak si ale zašla na ňákou kouzelnou kůru tam do kopců a vrátila se ještě živější. Šílený,“ zakroutil hlavou poměrně vyděšeně. Co vše bylo jen v tomto kraji možné? Vždyť sám měl rohy a Baghý... „Má křídla,“ dodal jen tak mezi řečí, již poněkud smířlivěji.
Nori mířil směrem k úkrytu, ačkoli by se nejraději rozeběhl rovnou za okřídlenou vlčicí. Ale Severka musela jistě padat únavou. „Když půjdeš tímhle směrem, dorazíš k jeskyni. Podívej se, jestli tam někde neleží flák masa a klidně se obsluž. Já jenom rychle omrknu hranice, když mě omluvíš,“ mrkl na Severku šibalsky a šlechetně se kolem ní protáhl nazpátek.
Rohatej na malou chvíli koketoval s myšlenkou, že se po cestě staví za Baghý, ale hranice byly vyčichlé a zdálo se, že se po lese motalo až příliš neznámých existencí. S měsíčním svitem v zádech se tak svědomitě vydal plnit své povinnosti, coby delty ochranáře a hrdě se podepsal na borůvkových keřících, které rostly na okraji lesa. Nezapomněl svým pachem obdarovat i mračící se kamení a vlhké kmeny stromů. Noriho autogramiádu však nejvíce ocenil tající sníh, který se v koutcích lesa stále držel a dostal tak hned zcela nový odstín kabátku. Nori se zahihňal a pokračoval podél hranic, které oddělovaly smečku od všedního kraje.
Hlavou mu přitom běhalo hned několik myšlenek. Severka, Baghý, rohy, zlaté zdobení, jež se mu uvelebilo v kožichu a proč je tající sníh tak šeredný, zatímco se mění v bahno. Nepřátelsky si podivnou hmotu měřil pohledem a občas na ni zaútočil mířeným značkováním. Zdali by na něj byl Blueberry hrdý? Dlouho borůvkovou alfu neviděl. Lesem se ani nenesl jeho pach, jako by se po něm slehla zem. Zároveň mu došlo, že dlouho neviděl ani svého parťáka Flynna.
Nori se ujistil, aby na každém hraničním místečku ulpěl jeho pach, aby si cizinci nemohli po smečkovém území courat, jak se jim zachtělo. Jakmile se mu podařilo obejít celý les, včetně kouzelné tůňky, kterou poctil svou osobitou přítomností taktéž, rohatý zamířil zpátky směrem, kde nechal Severku. Doufal, že se vlčice někde neztratila. Mírným klusem se proto proplétal mezi stromy, dokud se mu v zorném poli nezaleskl žíhaný kožich.
„Drahá!“ zavolal na ni zpěvavě s širokým úsměvem a zařadil se zpátky po jejím boku.

« Midiam (Asgaarský hvozd - přes hranice)

Blížili se k lesu. Nori se dál statečně bořil do sněhu, jenž pod přímým slunkem bředl a zanechával za sebou promáčenou půdu. Na chvíli se zastavil a pohlédl na drobnější Severku. Šibalsky se usmál. „Přesně tu. Už jsem pár takovejch potkal.“ Vzpomínal si na vlky s měsíčně stříbřitýma očima, jejichž umem bylo lézt vlkům do hlavy. Zajímavá a otravná magie v jednom. Pozorně si vlčici prohlížel, co když mu právě rejdila v myšlenkách? Mimoděk se oklepal a radši zamžoural k obloze. Nekonečný oceán se jim rozléval nad hlavami s blankytnou modří s ohnivým sluncem uprostřed. Rohatej se zhluboka nadechl — ve vzduchu se nepatrně vznášelo jaro.
„Hm, věřila bys, že jsem jednou zachránil Slunce?“ mrkl zpátky k vlčici a pyšně se zazubil. „Celej kraj padl do temnoty a bylo jen na nás, pár vyvolenejch, abychom spasili svět.“ Nechtěl se vychloubat, jen Severce sděloval holý fakt. Ta mu mezitím prozradila, jak to měla s těmi čáry. Prachsprostá čarovlčice. Jistě, že to bylo její druhou přirozeností. Černý přízrak pokýval hlavou. Zlaté rohy a odznaky, jež zdobily temnou srst, se ve slunečních paprscích bohatě leskly.
„No dovol!“ zalapal po dechu, jakmile se jej Severka zeptala, zda byl v pořádku. Vybalila na něj hned salvu otázek, jež byly pěkně na tělo, co se Noriho názoru týkalo. Krátce si odfrkl a zašilhal kamsi před sebe. Jako kdyby mu to nahonilo nějaký čas na odpověď. „No... Jo. Ta kytka vydávala divnou melodii, tak jsem ji následoval,“ vybavoval si tesknou píseň, jež se rozléhala tehdy po pláni. „Po tom, co jsem ji snědl, svezl jsem se k zemi a byla tma.“ Nori se krátce oklepal. Cítil, jak mu po zádech přeběhl lehký mrazík. „Když jsem se probudil, měl jsem na sobě tohle,“ tlapkou ukázal na rohy a odznaky v kožichu. „Vidíš? Vyvolenej,“ ušklíbl se.
Cesta se před nimi rozvinula v les a Nori se nemohl dočkat, až padne vyčerpáním do úkrytu. Nejdřív by však měl najít Baghý. Ujistit se, že jeho nejlepší kamarádka byla v pořádku. Otázku na lásku tak zbaběle ignoroval. Nehodlal dopřát Severce takové uspokojení, kdepak. Na to měl svou soudnost. Vlčici však přes tvář přelétl smutný úsměv. Nori zpomalil. Svrběl ho jazyk s dalšími otázkami, ale to už ho v nose šimrala známá vůně borůvek.
„To se rozumí,“ mrkl na Severku povzbudivě. „Chovej se tu jako doma,“ pobídl ji a konečně vstoupil na území Borůvkového lesa. Ani si nevšiml, že mu nadšením začal plandat ocas ze strany na stranu. Hlasitě proto zavyl, aby dal všem na vědomí, že důvtipný ochránce dorazil domů a na moment se zarazil. Měl bych to tady označkovat, pomyslel si nespokojeně. Lesem se linulo hned několik neznámých pachů.

« Třešňový háj (Středozemka)

Slunko se svezlo po obloze a magická krajina byla najednou protkaná šerem a chřadnoucí oblohou. Do Noriho se začínal pomalu opírat lačný vítr a zakusovat se mu do líček. Rohatej se oklepal; nejraději by se teleportoval přímo do smečkového úkrytu mezi vyhřáté kožešiny. Statečně ignoroval fakt, že mu už nějakou dobu kručelo hladově v žaludku a místo toho směřoval veškerou pozornost k Severce.
Žíhaná vlčice už sebou tak zbrkle nemrskala, dokonce se i zdálo, že o další polibky se zemí nestojí. „Milostivá,“ pokynul tak vlčici s potutelným úsměvem. Nehodlal se nechat jen tak zviklat. Nakonec to byl přeci on, kdo se rozhodl zahrát si na rytíře a Severce pomoct. Dokonce ji vedl zpátky do smečky! Nori se pyšně narovnal, zatímco si dával pozor, kam šlape. Nerad by se svezl k zemi v Severčině stylu. Sníh se stále držel kolem a dychtivě se natahoval po dlouhánovo ladných chůdách. Brodit se skrz ztěžklý sníh patřilo na Noriho seznam koníčků až na poslední místo.
Div hraně nezalapal po dechu, když přistihl vlčici, jak koulí oči v sloup a nechytil se u toho ublíženě za srdce. A takhle se za mojí dobrou duši odvděčí, posteskl si v duchu. Nechal však Severku odpovědět na jeho otázku, nad kterou přemýšlel sotva dvě vteřiny. Přirozeně.
„S magií, hm?“ naklonil drobet hlavu, zatímco jim dobrácky probojovával cestu sněhem. „Takže za to můžou tvoje oči,“ pronesl napůl otázkou. Samozřejmě ignoroval Severčin tón, který mu prozrazoval, že se trefil přímo do černého. „Umíš tu magii ovládat?“ vyzvídal dál. Sám netušil, jak v sobě kouzla probudit. Možná by mu s tím Severka mohla píchnout... Než se však stačil vyptávat dál, překvapila jej náhlá, byť kraťoulinká, změna v její tváři a otázka, jež jej donutila k náhlému zakuckání se na vlastní slině.
Nohatá koza se celá napnula a snažila se nezalknout se, zatímco zuřivě kašlala. „Co-cože co? Zamilovanej?“ div nevypískl a kdyby to šlo, na místě by zrudl. „To jsou dvě otázky, slečno,“ dodal rychle, načež se zarazil, jelikož teprve v tu chvíli mu došlo, na co vlastně se to Severka ptala. Nebo vlastně nedošlo. Nad otázkou se zamračil a dlouze si Severku prohlédl. „Snědl jsem nějakou kouzelnou kytku,“ pokrčil rameny. Neměl nejmenší tušení, jak k rohům přišel. „Takže... ne. Nebuď nechutná,“ ušklíbl se a pohoršeně pohodil hlavičkou. Mírně zrychlil tempo, neb ho téma o lásce pěkně vykolejilo. Co to bylo za móresy? Takový otázky, pche.
„Takže ses takhle zruinovala sama,“ pokračoval v předchozí konverzaci o magiích jakoby se nechumelilo. „Nebo tě někdo naštval?“ hodil po Severce zvědavě očkem. Srdíčko mu však stále rozechvěle poskakovalo v hrudi.

» Borůvka (Asgaarský hvozd - přes hranice)

Nori se narovnal, Severka velkorysou nabídku odmítla. Zvědavě tak naklonil hlavu do strany a upřeně vlčici před sebou pozoroval. Vypadala churavě. A hubeně. Začínala v něm hlodat zvědavost; co se vlčici stalo, že se rozhodla seknout sebou uprostřed zimy na zem? Jako by se to nyní stalo jeho osobní misí. A navíc, nechávat vlčice jen tak pro nic za nic padat na zem jako hrušky, rytířsky je zachránit, a pak odejít? Ne ne, hezky všechno zjistí a kdo ví, třeba mu Severka bude později dlužit. Nori se v duchu ušklíbl a kdyby to šlo, rohy by mu jistě spiklenecky zazářily.
„To je na pováženou,“ zavtipkoval s podobnou nonšalancí v hlase a položil tlapku zpátky na zem. Vzduch se zdál být teplejší a krapet přívětivější, zdálo se, že se počasí přeci jen umoudřilo. „Kanibalové?“ Nori se znechuceně ušklíbl. Okamžitě mu v mysli vyrašila vzpomínka na tu zablešenou šedivku Styx. „Na to jsou tu jiní experti, věř mi,“ řekl a vyskočil na nohy. „Myslim, že je nejvyšší čas se hnout,“ zkonstatoval. Dlouhán se krátce oklepal, pohodil hlavou jako spanilý oř, žel mu na krku nevlála žádná hříva a ohlédl se po Severce: „Připravená?“
Nori se rozhlédl, dokud slunce stále vězelo na nebi a pomalu, aby vlčici náhodou neuhnal, se vydal směrem domů. Po očku však dával pozor, jak na tom Severka byla. Chtě nechtě byl připraven k ní přiskočit, kdyby se rozhodla pro náhlé sklouznutí zpátky k zemi. Jazyk jej však svrběl.
„Zahrajem si hru, co říkáš? Ať nám to líp utíká,“ zazubil se na Severku zvesela. „Já ti dám nějakou otázku, a pak mi dáš jednu ty. Můžeme se střídat.“ Nori se krátce zamyslel. „Co se ti stalo?“ Ne že by urputně přemýšlel nad dalšími otázkami.

» Řeka Midiam (Středozemní pláň)

// loterie 1

Černý přízrak se pomalu vracel k sobě. Blbečku, proč seš nervózní. Zachránils jí život. Jestli to nedokázalo Norimu zvýšit ego, pak to byl ztracený případ. Letmo našpulil zamyšleně tlamu a hrdě se napřímil. Máš pravdu, odpověděl sám sobě vážně. Vytřískej z toho, co se dá. Čertí rohy mu na hlavě nerostly jen tak pro nic za nic. Nori se zkoumavě zahleděl na vlčici, která věrně zaujímala svůj bojový postoj a probodávala jej pohledem. Měla hezké oči. Ty tentokrát zaujatě hleděly na kozí rohy, jež se hrdě leskly zlatým pozlátkem.
„Severka,“ zopakoval po vlčici překvapeně. Téměř jako by právě pronesla nějaké zaklínadlo. Pak krátce pokýval hlavou a mírně naklonil hlavu s úsměvem na tváři: „Severka, to dá rozum.“ Prohlížel si vlčici v denním světle a přemýšlel, co bylo v takové situaci vhodné, dokud mu nedošlo, že je mu to vlastně úplně ukradený. Od kdy se zajímal, co bylo vhodné a co ne?
„Takže... Stává se ti to často?“ zeptal se a tlapkou si poklepal na hlavu. Severka, jak se vlčice nepřítomně představila, stále hleděla kamsi nad jeho oči, než ho praštilo uvědomění, že studovala jeho rohy. Nedivil se jí, kdyby mohl, zíral by na ně sám celý den.
„Hustý co? Ty mám nový,“ ušklíbl se a pohodil u toho lehce hlavou. „Chceš si šáhnout?“ Nori k Severce poslušně naklonil hlavu, kdyby se přeci jen odhodlala. Kdoví, třeba by se rohy rozplynuly, kdyby se jich dotkla. Sám totiž stále nerozuměl tomu, jak se to stalo.
„Ne,“ zaváhal krátce, když se jej zeptala, zda měl něco k snědku. „Moje sváča se rozhodla vzbudit,“ pokrčil lehce rameny a dramaticky protáhl čumák. „Ale můžem se po něčem kouknout, i když...“ Nori se rozhlédl. Krajina padla obětí tlusté pokrývce sněhu. Navíc, Severka nevypadala, že by se zrovna chtěla hnát za kořistí. Rohatý se zamyšleně podrbal za rohem...za uchem — zkrátka někde na hlavě. „Víš co, myslim, že ani ty a ani já nemáme chuť stopovat v tomhle bordelu,“ odhodil trochu sněhu znechuceně tlapkou, „takže tě vemu k nám do smečky.“ Tím zodpověděl Severčinu poslední otázku. Nori se zazubil a zvedl se na všechny čtyři. „Co ty na to? Je to kousek — támhle někde,“ kývl směrem k Borůvkovému lesu. „Vsadim vocas, že v úkrytu bude něco na zub. Ledaže bys měla lepší nápad?“ pohlédl na Severku zvědavě.

Něco muselo být špatně. Rohatý sebou neklidně šil a snažil se netvářit se tak dutě, jak se zrovna cítil. Koutky se mu svezly do typického noriovského úsměvu, avšak záchvěv nervozity se v něm zrcadlil jako odraz v naleštěném křišťálu. Vlčice se však zdála být podobně zmatená, a tak se své zkoprnění snažil skrýt o něco méně efektivněji než normálně. Nori totiž nebyl nervózní. Nikdy. Ani, když mu šlo o kejhák. Neznal strach; pud sebezáchovy mu kompletně chyběl. A přeci jen cítil podivný tlak na hrudi, kdykoli ho cizinka přišpendlila k zemi svým stříbřitým pohledem.
„Jak to myslim?“ vyvalil na ni oči nevěřícně. Bouchla se do hlavy, musíš pomalu, konejšil ho pištivý hlas v duchu. Nori naklonil jemně hlavu, zvyklý na přidanou váhu v podobě zlatě třpytících se rohů. „Docela krutě si sebou švihla,“ vysvětlil, zatímco si prohlížel podivný kámen, jenž vlčici odpočíval na hrudi. „Bolí tě ně—“ Než však stihl otázku doříct, prudce se na něj otočila. Měl nutkání o krok ucouvnout, neb postoj cizinky se docela rychle změnil. Pronikavý pohled, jímž jej hladově probodávala na místě, donutil Noriho zkřivit tvář do úsměvu. „Nori. A ty?“ Jen doufal, že se po něm vlčice v návalu očividného vděku, nevrhne.
„Nemáš hlad? Možná bychom tě měli trochu rozchodit, c-co myslíš?“ zakoktal se nechtíc, zatímco se rozhlížel po mrtvém lesíku. Třešně, jež se uložily k zimnímu spánku, působily nehostinně.

// hluboká omluva

Černý stín se spojil v temnou hmotu, odrážející jemné paprsky a třpytivá souhvězdí. Chladný vzduch čechral obsidiánová líčka a utěšoval osamělé duše němým šeptem; něžná slova byla tak líčena do závoje ticha a Nori trpělivě naslouchal. Vlčice vedle něj oddychovala do rytmu noci a nutila jej k pohodlnému klimbání. Probudil jej až rozbřesk, jenž se líně protahoval skrz holé větve ospalých třešní a nenápadně se vetřel až k hnědým duhovkám. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že události minulé noci nebyl pouze sen.
Byl by sebou překvapeně cukl, kdyby jej tělo vedle něj tak příjemně nehřálo. Temné oči procitly a rozespale se jedním pohybem svezly na cizinku. Nori ztuhl. Nebyl si jistý, kdy naposledy viděl něco tak jemného, měkkého, nevinného, krás— Je vzhůru! vřískl na něj mozek znenadání, když se hnědé duhovky střetly s očima protkanýma stříbrem. Vyjevený přízrak ani nedutal. Tak nějak se ztratil v pronikavých očích, jež si ho prohlížely podobně překvapeně. Jakoby se všechen čas na Zemi zastavil. A pak promluvila.
Kdyby se mohl propadnout do země, udělal by to.
„Vypadalas docela mrtv—“ Na poslední chvíli sklapl. Vypadlo to z něj rychleji než (ne)plánoval. Pravý koutek mu samovolně vyjel do měkkého úšklebku. Nevypadal zle, spíš popichovačně. Jenže vlčice se pak zamotala do vlastních slov, což Noriho donutilo k škodolibějšímu úsměvu. „Vím, že ve tmě se trochu ztrácím, ale nemusíš to zas tak přehánět. Tyhle geny mám po máti,“ mávl rádoby nonšalantně tlapkou. Stále si však (velice nervózně) uvědomoval fakt, že se k němu vlčice ještě před pár momenty rozespale tulila. Srdce mu tak bušilo až v hrdle. Tajně doufal, že jeho bláznivé poskakování cizinka neslyšela.
Lehký třas, do nějž se vlčice posléze dostala, však donutila Noriho k pozornosti. Sledoval, jak se klepavě zvedla a popošla o pár metrů dál. Chvíli přemítal, zda se vlčice sesype zpátky k zemi jako osika, aby jí mohl přiskočit opět na pomoc, ale na poslední chvíli se zarazil. Co se to s ním vůbec dělo?
„Jsi v pořádku?“ zeptal se s vráskou na čele. Něco muselo být špatně.

Nori přešlapoval na místě s balancem profesionální baletky a tupě zíral na vlčici, jejíž popelavě černá srst se koupala v lázni nočních mihotavých světýlek. Magická záře si pohrávala s jemnými chloupky a laskala bezvládné tělo. Nori polkl. Kde se zapínal mozek?
Určitě je mrtvá. Zaklepala bačkorama, je pod drnem, kaput. Něco na něj v duchu vřískalo. Možná to bylo jeho svědomí, jenž jej popohánělo, aby něco udělal, ale co se sakra dělalo s mrtvými těly? Co vůbec provedli s Naomi? Nori mrkl. Jednou, dvakrát, pak se posadil a váhavě se poškrábal za uchem. Hnědá očka zašilhala mezi stromy; možná by se měl jednoduše vytratit. Něco mu však nedovolovalo cizinku opustit. Stočená na zemi vypadala křehce a klidně, až měl jindy rozverný přízrak Borůvkového lesa chuť vlčici jemně obejmout a uložit jí rovnou do hro— Ne, vždyť vona dejchá! Nori cukl ušima a vyskočil zpátky na nohy. Tmavý hrudník se nenápadně hýbal a ba co víc — Noriho si prohlížely dvě duhovky protkané stříbrem. Dlouhán polkl. „Pardon, původně jsem tudyma chtěl jenom projít, ale vypadáš docela bledě, tak jsem se zastavil,“ řekl s úsměvem, byť se mu do hlasu vkradla nejistota. Vnímala jej vlčice vůbec? Nebo to byl její poslední výdech před věčnou temnotou?
„Hej, pomalu,“ snažil se vlčici uklidnit, jakmile se začala kostrbatě zvedat na přední tlapky. Na hrudníku jí odpočíval jakýsi kámen, jenž se v měsíčním svitu vzácně třpytil. Vlčice se však třásla a vypadala, jako by se každou chvíli měla rozplynout. Její pohled se na vteřinu zabodl přímo do Noriho a donutil jej k panickému přískoku blíž. „Počkej přece,“ hekl, zatímco se snažil vlčici podepřít ramenem. Zlaté odznaky se otřely o žíhanou srst a dovolily tak bezvládnému tělu, aby se o Noriho opřelo. Bezva a co teď? blesklo mu hlavou. Nemohl ji tu nechat.
Dobrovolně se proto složil vedle ní a s bušícím srdcem až v krku nechal vlčici mlčky odpočívat po svém boku. Možná, že trocha tepla, jenž z Noriho v tu chvíli sálalo jako noční požár, vlčici přilepší. Mladý vlk však neměl nejmenší tušení, co měl s vlčicí dělat. Možná kdybych jí nějak dostal do lesa... S vráskou na čele se rozhlížel po lesíku. Možná bude nejlepší počkat do rána.