Příspěvky uživatele

«— Houštiny

Kdyby Baghý byla o pár let mladší a Nori by se zajímal i o jiné chlupáče než jen o sebe, strojený úsměv, kterým jej obdarovala by bral jako zelenou kartu. Nakolik falšený úsměv byl. S tím si však vlček hlavu nelámal; rozhodně neměl po chuti tady tetičku balit. Co by mu naopak bylo po chuti až moc, byla vidina masa a suchého přístřešku. Nori spolkl nával hladových slin a s bušícím deštěm mířil neznámo kam. Vášnivý dobrodruh, jenž byl jeho součástí se z neplánované výpravy těšil. A dokonce si našel i společnost! Ačkoli lehce nevrlou a ani si nebyl jistý, zda mu bude stačit... No, snaha se také počítala. Úspěšně ignoroval jednoznačné Ne na jeho pomoc a už přemýšlel, jak moc hrdinsky se při příchodu ke smečce tvářit.
Nebyl si jistý, jestli jej Baghý následovala, protože bylo těžké se mezi ostrými větvičkami otáčet hlavou vzad. Nechtěl přijít o oko. Slyšel, jak si pro sebe vlčice něco brblala, ale nemělo cenu zjišťovat co, jelikož staříci si pro sebe pořád něco brblali. Bral to jako jejich oblíbený koníček.
Konečně se dostal skrz trní a měl tu čest schytat nepříjemný nápor větru jako první. Ocitl se na otevřené louce, která by jindy pod slunečním svitem byla jistě vábivější, ale ne každý si mohl takhle vybírat. Bylo tu podstatně chladněji než v objetí houštin, v tu chvíli Nori záviděl Baghý její huňatý kabátek.
Ta ho však za chvilku dohnala a začala mu kazit plán. V duchu zaúpěl, proč musely být ty samice vždycky tak tvrdohlavé? „To máte pravdu te—“ Nori ji chtěl opět nazvat tetou, ale na poslední chvíli se zarazil. „Jasně, že nemusim, ale v tom je ten háček. Jdu s váma protože jednoduše chci,“ opravil ji významně, „přece vás v tomhle lijáku nenechám bloudit samotnou. Stejně mám teď fůru volnýho času, takže mě určitě neobtěžujete.“ Předvídal, co se Baghý muselo honit hlavou. „Ale kdepak, přeci tě nemohu takhle otravovat!“ Jakoby to slyšel.
Nori se nezastavoval, jen zpomalil, aby vlčici nezatěžoval svým svižným tempem, nicméně kam mířili, to stále netušil. Čekal, že ho začne Baghý navigovat. Navzdory tomu, že šli po poměrně rovinatém terénu, déšť zeminu lehce zdeformoval. Obratně se vyhýbal nakupeným hromádkám bláta a šel po vyšlapané cestě od jiných zvířat. Blížili se k lesu a jako vítací výbor jim byly naproti vyslány nechutné uzlíčky žížal. Nori se znechuceně zašklebil a mermomocí se snažil všem růžovým ocáskům vyhnout.
„Proč jste se vůbec vydali na lov v takovým lijáku?“ prohodil Nori zvědavě k Baghý. Nedávalo to smysl. Stejně byla většina zvěře schovaná v tomhle počasí. „A proč se po vás nikdo nesháněl?“ A proč proboha brali na lov nebohou starou tetku? Nori se konečně zastavil. Byli stále na okraji, listnaté stromy jim však dělaly alespoň nějaký úkryt před nemilosrdnými kapkami. Zvědavě pohlížel na vlčici a čekal, jestli si třeba nerozpomene na cestu domů.

Vlčice přestala na nebohého Noriho vrčet a místo toho tiše seděla na místě. Vyslechla si všechno, co vlk vykdákal, a přestože jí nebyl žádnou hrozbou, rozhodně mu nevěřila. Nori si připadal jako pán světa. Nebo alespoň jako pán těchto křovisek. Spokojil se s čímkoli. Přemítal zda brát její váhavé pohledy jako akt submisivnosti, nebo jako komplex. Její řeč těla ho krapet mátla. Přes to všechno se zdálo, že trpaslice v sobě schovávala svou hrdost. Možná se jí nelíbilo, jak s ní jednal? Zřejmě na to kápl, protože její hlas zpřísněl. Á, no jistě... Vlčici se nelíbilo, jak ji oslovil. „Teta“ jí bylo proti srsti. Bylo to roztomilé. Rozhodl se tedy hrát podle jejích pravidel.
„No jo, né každej se cejtí na svůj věk, to chápu,“ mrkl na trpaslici šibalsky, z jejího rozhořčení si nic moc nedělal. Dozvěděl se od ní, že stejně jako on jen hledala přístřeší. Počasí venku bylo stále stejné, obloha byla zamračená a plakala. Vlastně řvala. Spolu s větrem tvořila báječné duo. Cizinka zněla opět klidně. Za to Nori zmrzl na místě, jakmile mu tetka sdělila, že hledá svou smečku. A jsi v hajzlu. Kontrastní andělský úsměv, kterým trpaslici obdařil jaksi nekorespondoval s jeho pocity. Konec, šmytec. Skončils. Teď po tobě bude chtít pomoct najít cestu zpátky. Nori si vlčici znovu prohlédl. Na rozdíl od něj disponovala huňatým kožichem, který jí hlavně v tomto počasí musel být k užitku. A v tu chvíli ho to napadlo. No jistě, proč ji jednoduše nevyužít? Starou, nebohou a vyčerpanou tetičku odvede zpátky domů, zajistí, aby se jí nic nestalo a třeba ho pak její smečka jako vděk nechá odpočinout v jejich skrýši. Když je požádá i o něco malého k snědku, možná mu také vyhoví. Spánek i malá svačinka by mu bodly. Nori se v duchu nad svým geniálním plánem celý radostně zatetelil.
„Jé, tak to jste měla říct hned! To já vám pomůžu! V tomhle počasí a ve vaší situaci... no, ani si nechci představovat, co všechno by se mohlo semlít, to by určitě nedopadlo dobře... No tak to je štěstí, že jsme na sebe takhle narazili, co?“ Nori se na vlčici přátelsky usmíval. Nepochyboval o tom, že jeho pomoc odmítne. To staří dělávali s oblibou, ale Nori by se jen tak odbýt nenechal. Nene, pěkně tetce pomůže a ještě z toho něco vytěží.
„Já jsem Nori! Vy máte ale zajímavý jméno, takový jsem ještě neslyšel. Takový... exotický,“ pokýval hlavou obdivně, když mu trpaslice konečně prozradila své jméno. Tak Baghý, teď budeme na chvilku kamarádi.
„Takže kudyma? Já bych to neodkládal a šel bych rovnou. Ono to bude lepší, čím dřív vás dostaneme domů, tím míň se o vás budou ve smečce bát. Určitě vás už postrádaj,“ mrkl na vlčici a celý se protáhl. Už se nebál, že by po něm stará skočila. „Jo vlastně... vždyť vy tu cestu neznáte, no... déšť stopy a pachy pravděpodobně už dávno smyl, ale to neva! My to nějak vykoumáme.“ Nori se rozhlédl po houští a energeticky se vydal k východu. Už se těšil, až se zakousne do měkkého masíčka. I když zprvu tuhle Baghý na krku mít nechtěl, trocha společnosti a odměna nebyly na škodu. Takový věci se vždycky hodily. Jak si to vesele štrádoval zpátky k východu, ohlédl se po Baghý a povzbudivě se na ni usmál. „No tak pojďte!“ nezapomněl ji pobídnout a začal se drát ven.

//V pohodě, za to ses nemusela vůbec omlouvat! :D

—» Jezevčí les

Cizinka očividně nabrala zbytek odvahy; její postoj se téměř nepoznatelně změnil a z pochybné skořápky se pomalu klubalo něco, z čeho měl Nori mnohem lepší pocit. Hm, „mnohem lepší pocit“ je možná až moc smělé pojmenování toho, jak se doopravdy cítil, ale bylo to něco, s čím se dalo pracovat. Senilita byla holt krutá věc. A jelikož vlčice stále výhružně vrčela, zřejmě se ji nehodlala jen tak vzdát. To nikdy nepochopil.
Zdálo se však, že Noriho slova ji značně vykolejila. A to mladého skřeta pobavilo. Hlásek v hlavě mu škodolibě našeptával, ať pokračuje a předhodí té liliputí samici ještě něco — kost, se kterou by si mohl hrát, nicméně dle svých (velmi pochybných) morálních hodnot by měl znát alespoň její jméno. Teda asi... Nebyl si v tu chvíli úplně jistý, zda ho to vůbec zajímalo. Totiž, ona se ta teta netvářila, že by mu ho chtěla sdělovat. A Nori se nemohl rozhodnout, jestli ho to nudilo, nebo chtěl znát víc. K rozhodnutí dospěl až když vlčice konečně zvedla svůj pohled a pohlédla mu do tváře. Byl to jen velmi zběžný moment, Norimu to však postačilo na to, aby se utvrdil ve svém přesvědčení — totiž, že vlčici překvapil a situaci nyní řídil on. Samolibě se uculil.
V cizince se praly emoce. Poznal by to i slepej. Zřejmě nevěděla, jak reagovat. Myslela si snad, že Noriho zastraší, nebo chtěla vyvolat boj? Kdyby měl Nori pud sebezáchovy, pravděpodobně by vlčici nechal být. Jenže tato neexistující součástka do něj jaksi nebyla nikdy namontována, a tak se mladý vlk místo toho rozhodl pro možnost „pojďme to zjistit!“.
Překvapilo ho proto, když se vlčice rezignovaně posadila na zem. Usoudil, že krvežíznivé trhání masa nebude, z čehož měl samozřejmě radost. Vlčice nevěděla kam s pohledem, Nori jí zase bez ostychu zíral přímo do očí, které mu pohled párkrát oplatily. Okamžitě si všiml nezvyklých duhovek; vlastně jen jedné, ta druhá byla zvláštně zakalená. Chudák stařičká, pomyslel si Nori, nějakou hlubší empatii však k vlčici nepociťoval. Jen se modlil, aby ho v jejích letech nepotkal podobný osud.
Vlčice promluvila! Ona mluví! vřískal na něj opět mozek. Její tón stále nebyl nijak přátelský, ale alespoň mu odpověděla. První bitvu Nori vyhrál.
„No bodejť! Spánek je stejně přeceňovaný, i když... ve vašem věku, to už je něco jinýho, že jo...“ Nori pokýval chápavě hlavou. Nerozuměl sice, proč by byl starý vlk dobrovolně samotářem, ještě s takovým handicapem, ale budiž. Co když se ztratila? napadlo ho zběžně a celý se zhrozil. Co když s ní bude muset hledat její smečku? Co když už jí paměť nesloužila? Nechtěl mít na krku tuhle tetku. Měl mnohem lepší věci na práci než hledat senilní vlčici domov. „To víte, to já bych vás normálně nechal bejt, kdybych věděl, že tam dřímáte... To jen to počasí je na nic, takže se tu teď schovám na chvíli s váma, než se ten hurikán přežene, a pak si půjdu svojí cestou,“ ujistil ji rychle. Co kdyby čapla situaci za pačesy? „Tyjo, ale máte můj obdiv tetičko, takhle se toulat na vlastní nebezpečí sama.“ Zkrátka si to nemohl odpustit.

Zatímco Nori přemýšlel, jaké úsilí vynaložit na chycení té mršky a jak dlouho je ochoten na ni vlastně čekat, musel vesmír mávnout magickou hůlkou, protože když naposledy lovil, nepamatoval si, že by žral něco, co vrčí. Překvapeně sebou trhl, obezřetně se zvedl a s naježeným kabátkem udělal pro jistotu hned tři kroky zpátky. Nabízelo se několik možností. Noriho neexistující pud sebezáchovy však nedokázal vykalkulovat, jaké řešení by v této situaci bylo nejvhodnější. A tak zůstal stát a civěl na malý otvor v houští. Kdokoli tam byl zachumlaný, Noriho přítomnost nevítal. A dal to značně najevo. Vzrůšo! výskal na něj mozek jako smyslů zbavený a spustil vlnu adrenalinu napříč žilami. Řítila se jako tsunami, nezkrotná a nadšená z toho, jakou přírodní katastrofu opět způsobí.
Nori mrkl, polkl, zastřihal ušima, přešlápl a až pak si uvědomil, co se vlastně děje. To už před ním ale stála postava toho mrzouta, kterého zřejmě vyrušil. Teď už věděl, co za pach to cítil, leč nedokázal určit. Nedokázal to, protože ho neznal. Protože patřil očividně cizí vlčici. Vyhrál snad Nori jackpot? Tohle byl snad první jedinec jeho druhu, kterého na své cestě potkal. A ona na něj teď vrčela...
Vlčice ani náhodou nevypadala, že by si chtěla povídat. První, čeho si Nori všiml, bylo její malinkaté vzezření. Trpaslice! Odmítala se mu však podívat přímo do tváře. Upírala svůj sklopený zrak kamsi na jeho hruď. Přitom byla celá skrčená. Nedávalo to smysl, protože z hrdla se jí vydralo další varování a jelikož Nori nebyl úplný pitomec, moc dobře chápal, že jeho kožíšek byl momentálně ve hře. Možná by bylo chytré ještě o krok ustoupit, pomyslel si, ale ani se nehnul. Trpaslice v něm strach moc nebudila. Nebylo to přesvědčivé natolik, aby to Noriho zvědavost přebilo. Zvednout ocas do přátelské pozice si však lajznout zatím nechtěl.
Trochu se lekl, když ze sebe vlčice vydala svá první slova. A nebyl to pozdrav! Nori byl zklamaný, skoro jako malé vlče. Na druhou stranu jí byl vděčný, že se po něm rovnou nevrhla. Když si ji ale znovu pozorně prohlédl, skromně si připsal výhru na svůj účet. Podle šednoucích tlap usoudil, že vlčice nebude z nejmladších. Snažil se jí pohlédnout do tváře, spojit se s ní očima, ale Trpaslice měla vlastní pohled na situaci. A tak si Nori významně odkašlal a ublíženě spustil: „Taky zdravím...“ Krátká odmlka a zamyšlení. „Teta!“
Oproti jejímu nepřátelskému tónu, se Nori do toho svého snažil vložit nevinnost ve snaze Trpaslici ukonejšit. Moc dobře věděl, jak zacházet se staroušky. Vždycky byli takoví vzteklí a zmatení. Snažil se také mluvit dost nahlas, aby ho případně nahluchlá tetka slyšela.
„Doufám, že jsem vás nevzbudil, to bych nerad,“ pokračoval v neexistující konverzaci zlehka. Nechtěl mít na svědomí infarkt nebohé vlčice. Pro jistotu ještě zvedl ocas a párkrát s ním zamával ve znamení míru.

Čím déle tam Nori ležel, tím pohodlnější se jeho útočiště zdálo být. Déšť na něj působil jako ukolébavka, a to i navzdory chladnému vzduchu, jenž mu škodolibě čechral vlhkou srst. Přistihl se, jak klimbá, jak si jej spánek pomalu namotává do své sítě a chystá se jej celého sežrat. Byl by se nechal, kdyby to jeho sluch nepokazil. Občas si přál být hluchý. Třeba zrovna teď...
Probudilo ho cuknutí vlastního ucha s podezřelým zašramocením kousek od něj. Zůstal ležet, otevřel jen oči a zběžně přejel okolí. Neviděl nic zajímavého, jen houští. Ještě jednou se zaposlouchal, žádný zvuk se už však neozval. Možná to byl jen sen? napadlo ho. Nebo nějaká havěť. Když nad tím ale přemýšlel, možná že by přeci jen něco polkl. Jenom něco malého. Jen tak na chuť.
S námahou se zvedl jako kdyby mu již nějakou dobu rašily šedé chlupy a se zívnutím se protáhl. Trochu se u toho zajíkl, protože se mu povedlo přidusit se na vlastní slině, ale stejně jako se planeta dál točí kolem Slunce, ani Nori nezahálel a vydal se po zdroji toho podezřelého zašustění. Snažil se nasát nějaký pach, ale jakoby se proti němu vítr zrovna v onu chvíli spikl a pro změnu začal foukat na opačnou stranu. Odfrkl si, pořád byl unavený, ale krátký odpočinek mu značně bodl. Nebyl připravený na žádný převratný lov a ani se mu nechtělo, ale skočit po nějaké malé veverce, nebo zajícovi by s malým přemáháním zvládl. Když už se teda zvedl. Snažil se tiše našlapovat, aby svou potencionální oběť nevyplašil a instinktivně se přikrčil k zemi. Tak, jak ho to kdysi naučili ve smečce. Nori byl rychlý a velmi mrštný. A díky šumění deště se dokázal mezi křovím plížit téměř tiše.
Úspěšně se přibližoval k malému křovinatému úkrytu, uši našpicované zvědavě vpřed a očima přibitýma k spleti větviček jako hřebíky. Větve byly tak spletité a zaklesnuté do sebe, že bylo velmi těžké prokouknout, co se za nimi ukrývá. Dokonce i malý průchod byl na Noriho rozměry téměř sebevražedný. Pokud chtěl skočit dovnitř, musel počítat s několika zraněnými a to byl pro Noriho možná až moc velký risk. Upřímně, mnohem radši lovil na otevřeném prostranství a ani neměl zas takový hlad... Zastavil se jen pár metrů před malým vchodem a rezignovaně si kecl zpátky na zadek. Taky na oběť mohl jednoduše počkat až vyleze sama...

«— Elysejská pole

Zatímco Nori přemítal o svém smutném životě, před ním se pomalu rýsoval další z mnoha pokladů zdejší krajiny. Déšť, jenž se mezitím naprosto bez grácie spustil k zemi, úspěšně ignoroval, protože tak moc byla jeho vůle silná a on nebyl žádný slaboch. Stačilo, že mu pršelo na ublíženou dušičku. Co ovšem nešlo moc ignorovat, bylo čím dál horší průchodnost cesty, jež si jeho unavené tlapy vybraly snad za trest. S pomyslným varovným otazníčkem nad hlavou, který však nebyl natolik výrazný, aby donutil mladého vlka zastavit, se začal opatrně klestit hustým houštím. A ačkoli kolem něho lítaly — nutno dodat cizí — kusy srsti, nijak se nevzrušoval. Zřejmě bychom to mohli připsat unavenosti, která z vlčích nohou nenápadně prostupovala i do zbytku těla. Černý kožich začal pod nelítostným deštěm vlhnout a páchnout jak (poeticky řečeno) „zmoklej čokl“, čímž tak všem oznamoval, že se konečně dostavil (byť na něj nikdo nečekal) a hrdinsky se cpal křovím do jeho středu. Vinou slaných kapek a nyní poněkud slabšího větru, se k němu dostal jen slabý zápach... čehosi. Byla to smíchanina dvou různých pachů a Nori nedokázal přesně určit jakých.
Konečně se dostal skrz otravné křoví na překvapivě vzdušnější místo. Zhluboka nasál vzduch kolem sebe — něco mu ale nesedělo. Pach, který nedokázal stále určit, zaváněl něčím, co znal, ale přeci jen to bylo něco cizí a neidentifikovatelné. Přemýšlel, nechal mozek pracovat, zatímco se rozhlížel kolem, načež se pohodlně usadil v důlku mezi křovím a obezřetně se rozhlížel kolem. Bylo tu až moc podežřelé ticho. Kromě šumění deště s občasným vísknutím větru neslyšel nic, co by značilo, že tam není sám. Pomalu se tedy v důlku uvelebil a alespoň na malou chvilku nechal své nohy odpočívat.

«— Švitořivý les

Místo únavy Noriho tělo poháněl adrenalin, který zase poháněla jeho nesmrtelná zvědavost. Byl to takový sebedestrukční plán, ale Noriho to očividně moc nezajímalo. Jestli někde po cestě padne polomrtvě k zemi, budiž. Nyní chtěl objevovat, žaludek měl prozatím plný, hrdlo svlažené a všechno bylo fajn. Až na tu zimu a mračící se strop Světa. Nori však chtěl být od Pomněnkové smečky co nejdál to šlo. Ačkoli si nepamatoval, jak dlouho už trajdal touto malebnou krajinkou, kdykoli si vzpomněl na svou sestru a zbytek rodiny, sabotážně se mu zvedaly pysky s obnaženými špičáky.
Aniž by nad tím přemýšlel, vyšel z lesa ven a vzápětí se ocitl na stejně tak rovinaté půdě, ale bez stromů. Zatím se mu tu líbilo, nemusel totiž šlapat do kopce. Jeho tlapy by pak pravděpodobně rezignovaly úplně a nikam by se nedostal. A to by bylo nepříjemné.
V takto otevřeném prostoru se mu však moc nelíbilo. Ačkoli neměl proč, přišel si krapet na ráně. Jeho línou chůzi to však nijak nezviklalo, o to se bát nemusel. Z čeho měl však větší strach byl ten silný poryv větru, který si s jeho štíhlým tělem dělal pomalu co chtěl. Nori se rozhodl z otevřeného území utéct co nejrychleji, bál se, že by ho vítr mohl odnést zpátky, jakkoli směšně to znělo. Nechtěl zpátky, už nikdy.

—» Houštiny

«— hranice, pokračování příběhu

Nori se se zaduněním svezl k zemi, bohužel bez dramatické La Donna È Mobile od Luciana Pavarottiho; budiž mu země lehká, to nebylo ono. Optimistický pohled na svět se pomalu měnil v šílenou dystopii, protože se zdálo, že ten šutr schovaný pod mechem se proti němu spikl. A nebo to byla únava jeho tlap, jež se už tak neúnavně jako zprvu netvářila a začala na něj zvysoka kašlat. Dokonce i paprsky, jež mu celou cestu se slinou u tlamy hladově hřály tmavý hřbet, chřadly. A Nori mrzl. Takový skok z tepla do zimy během pár... minut? Hodin? Nori znal jen chvilku a chvíli a rozdíl mezi nimi přestal rozeznávat již před notnou dobou. Neměl tak tucha, jak dlouho už byl na cestě, nebo kde se to vlastně ocitl. Věděl jen, že jakmile se pracně zvedl ze země, chladný vítr, při kterém se znechuceně naježil, s sebou nesl i podivný, neznámý pach. Líbil se mu.
Nori měl žízeň. Navzdory nepřejícímu počasí kolem sebe slyšel veselé švitoření ptáků. To znamenalo, že v lese musí být nějaký zdroj. Přemluvil tak své nohy, aby jej ještě chvíli nesly a zvědavě se rozhlížel kolem. Bingo, pomyslel si triumfálně, jakmile mu do zorného pole skočila překrásná oáza. Vlastně to byl jen malý potok, který pomalu nestál ani za řeč, ale pro Noriho to byla oáza. Okamžitě se k ní vrhl a začal z ní hltat. Pocit chladné tekutiny na vyprahlém jazyku spustila v jeho mozku kakofonii endorfinů a Nori opět usoudil, že život má smysl.
Rád by si tu odpočinul, ale ten pach... Táhlo ho to dál a Noriho vůle cestou slábla. Naposledy do sebe chrstnul pár doušků vody a rozviklaným krokem se vydal dál.

—» Elysejská pole