Gallirea - Příspěvky uživatele

«— Kiërb

Baghý se zřejmě rozhodla šťourat se v Noriho minulosti a rozhodla se chytře zneužít jeho vlastních slov. Otráveně se zakřenil. Co po tom, že si zapamatovala jméno jeho smečky, beztak neměla tušení, kde se nacházela, ani co byli zač. A i kdyby, Norimu to bylo vlastně šumák. Dokud nikoho nezavraždil, neměl pocit, že by se měl za něco stydět. Kromě Rin. Za Rin se styděl. Jako dvojče a nejlepší kamarádka měla držet s ním, ale byla to právě ona, kdo ho vystrnadil z vlastního domova. Cítil se ukřivděný, ačkoli by ho to trápit vůbec nemělo, neb samotná smečka stála za starou bačkoru. A Nori to věděl. Věděl to a stejně ho to dokázalo namíchnout. To ten pocit neabsolutní svobody! Měl by se teď cítit líp. Odvázal se od nich a vydobyl si vlastní, lepší svobodu. Nebo ne?
„Pamatuješ,“ Nori přitakal, oči podezíravě přimhouřené. Pamatuje! Ona si to pamatuje! To znamená, že teď každou chvíli vytáhne tu tvojí básničku, úchyle úchylná! Nervózně pootočil uši vzad a nervózně polkl. Nebo z tebe jenom tahá informace. Pro Alexeie, šeptal dotěrný hlásek v hlavě. Záchytnej bod, to určitě.
„To to pitomý jméno,“ odtušil po chvilce mlčení nezaujatě. „Až bude mít nějaká smečka hustý jméno, třeba se tam nakvartýruju. Pomněnky? Pft, to by bylo možná pro někoho jako seš ty.“
Pořád Baghý podezíral, mohlo být dost možné, že byl součástí nějakého většího plánu. Své svobody by se ale jen tak nevzdal; vlastně nikdy by se jí nevzdal! A kdyby musel, použil by pro její ochranu své ostré špičáky.
Ukřivděně následoval menší vlčici, zatímco si pohrával s myšlenkou, zda zdrhnout, nebo se nechat vést osudem. Mělo to jen jeden háček — Nori v osud nevěřil. A na utíkání neměl dost síly. Baghý sice nevypadala, že by se ho mermomocí snažila nalákat s sebou, ale jeden nikdy nevěděl. Stačil mu ten děsivý zážitek, kdy se její povaha v blízkosti Alexeie otočila o sto osmdesát stupňů. Co ho však za vlčicí táhlo dál byla zvědavost. A touha po spánku. A možná... Ježkovy voči, ale ne! Nori počínající myšlenku uťal dřív, než se stihla rozvinout v něco většího. Mlčky vešel do dalšího úkrytu, který si ani neobtěžoval nijak zvlášť prohlížet. Sice ho do čenichu praštilo pár cizích pachů, ale všechny byly dost staré a téměř vyčichlé.
Pozoroval Baghý, která se rozplácla snad na prvním místě, které uviděla. Nori se neubránil pobavenému úšklebku. „Ani na mě nepočkala, jo? Tomu říkám drzost,“ zamrmlal si pro sebe potichu a sám si našel útulné místečko blízko kamenné stěny. Uvelebil se na zemi a unaveně zívl i s hudebním doprovodem. Kdyby byla Baghý vzhůru, za své vlčecí kňournutí by se možná i zastyděl. Pomalu složil hlavu na své přední tlapy a natažený jako žížala se nechal únavou odvést do temné říše snů.

«— Kopce Tary / Zarostlý les

Krajina kolem nich se opět měnila. Pomalu míjeli začarované kopečky, brodili se hustým lesem až se nakonec vynořili u obrovité řeky. Noriho napadlo, že by se z ní napil, ale její barva nebyla zas tolik vábná, a tak si to rychle rozmyslel. Baghý se mezitím rozmluvila a ačkoli se jí stále držel nablízku, neodolal a jal se prozkoumávat terén. Kromě různých květin a nudných šutrů však nenašel nic, co by jeho stračí oči zaujalo. Voda si spokojeně hučela, zatímco následovali její proud a Noriho dobrá nálada sílila. Sice mu hlavou stále vrtalo, jak se Alexeiovi podařilo je oba dva takhle ošulit, ale čím dál byli od vlka a jeho tajemného úkrytu, tím méně to jeho mozeček zatěžovalo. Co ho nyní zajímalo nejvíc bylo Slunce a jeho paprsky. Chtěl mít svůj suchý lesklý kabátek zpátky co nejdřív.
Kraj světa, kraj světa... „Na kraj světa se mi moc nechce,“ přiznal se Nori krapet otráveně, „museli bychom pak řešit, jak se z takovýho kraje dostaneme zpátky. Co kdybys přepadla? Já tě chytat nebudu.“ Nori na popud svých slov nesouhlasně zavrtěl hlavou; snad aby tím ukázal, že to myslí smrtelně vážně. „A do hor taky nejdu! Tam je zima. Co kdybychom tak došli na tu—tu... Sibiř?! Alexei říkal, že je to někde na severu, ne?“ Norimu při té myšlence přejel mráz po zádech. A moře? „U toho jsem nikdy nebyl...“ Krátce zaváhal. Nevěděl, jestli se mu ten nápad líbil, či nikoli.
Jakmile Baghý přiznala, že její bratr byl jedním z nich — tedy jedním z čarovlků, sevřel se mu žaludek. Znamená to, že Baghý je— Nervózně zatěkal očima na vlčici a zpátky k řece. Co když si mě celou dobu ovládá jako loutku? Co když to celou dobu táhne spolu s Alexeiem?! Nori ztěžka polkl a nenápadně se od vlčice vzdálil. Jenom o krůček nebo dva. Možná o celého vlka. „Páni, všimla sis někdy těch zajímavých kamínků kolem?“ houkl nevinně, zatímco předstíral, že zkoumá minerály.
„... určitě nemám žádné speciální schopnosti, kterými bych dokázala někoho zastrašit.“
Nori se na Baghý křečovitě usmál. Vlastně to víc jak úsměv připomínalo nevkusný úšklebek, ale Norimu to bylo jedno. Přemýšlel, jaké kroky by měl podniknout, aby za pár chvil neskončil v čarovlkovo chřtánu. Baghý uchechtnutí, které vypustila z tlamy znělo hóóódně přesvědčivě. Nori svůj úšklebko-úsměv rozšířil v koutcích tlamy ještě víc. Tím, že by se nejradši vyvarovala cizích vlků Noriho utvrdilo v tom, že nechtěla mít svědky. Přirozeně. Velmi chytré. Kdo by to byl kdy řekl. Bravo!
Baghý pokračovala dál a ačkoli přišla s neodolatelným návrhem na spánek, Nori se nevzmohl na nic jiného než na pomalé táhnutí se jako stín přímo za ní. Když tě bude chtít očarovat, tak zdrhneš! Odhodlaně vlčici následoval.

—» Východní úkryt

Vlka těšilo, že mu Baghý na všechno přikyvovala. Nevěděl sice, zda mu doopravdy věřila, nebo jen dělala všechno pro to, aby se na ten incident zapomnělo; Norimu to bylo upřímně jedno. Alespoň prozatím. Ze všeho nejdřív se chtěl vymotat z té podivné začarované jeskyně.
„Jak se to mohlo stát? Prostě nás očaroval, Baghý. Bůhví, jestli ta jeho podivná řeč nebyly nakonec nějaký zaklínadla,“ Nori se na vlčici významně podíval. Pěkně přímo do očí. Ani její oči nebyly typické. Nori však znal pár vlků ze smečky, kteří měli oči světlé. A polovinu tomu přisuzoval i její slepotě, proto mu to nepřišlo nikterak zvláštní. Sám měl oči tmavé. Zkrátka nic, co by vybočovalo z davu. Nori se nad svýma očima nijak nezamýšlel a místo toho přidal do kroku. Chtěl podotknout, že ačkoli on souhlasil s Alexeiem první, to ona si z toho nápadu div neučůrla. Místo toho se jen ušklíbl. Tak moc rád by to řekl! Nechtěl však, aby na něj Baghý vytáhla červenou kartu — totiž skutečnost, že ze sebe udělal úchyla první třídy. A ještě na to byl v tu chvíli hrdý. Pitomče, povzdychl si mimoděk v duchu a po očku sledoval svou společnost.
Konečně vyšli z úkrytu ven. Slunce se zřejmě teprve probouzelo, ale bylo teplo. A po větru ani památky. Dokonce i bláto, v jehož doprovodu do jeskyně vešli, bylo zčásti pryč. Nori se spokojeně protáhl a zhluboka nasál čerstvý vzduch do nozder. Po dešti se vždycky všechno krásně vyčistilo. Okamžitě ho přepadla dobrá nálada. Nechal sluníčko, aby mu konečně vysušilo kožich a dychtivě se paprskům nastavoval. Vemte si mě!
Baghý navrhla, že budou pokračovat v cestě... Kamkoli že to vlastně chtěla. Nori se zamyslel. Neměl žádný plán, ani nic, co by chtěl zrovna dělat. A ačkoli na své ztrapnění jen horkotěžko šlo zapomenout, cítil se s Baghý dobře. Její společnost byla vítaná. Vlastně jakákoli společnost, ale to už bylo Norimu jedno. Chvíli předstíral, že je ponořen do hlubokých myšlenek, než nakonec protáhl čumák a lhostejně pokrčil rameny.
„Asi teď bude lepší, když budeme chvíli cestovat spolu,“ souhlasil a snažil se při tom neznít nijak zvlášť nadšeně. V duchu si však mnul tlapky na další dobrodružství. Rozešel se za Baghý a zařadil se po jejím boku. „A kam že to máme namířeno? Furt si vopakovala, že chceš na západ, ale kam přesně? Vsadím se, že nemáš ani páru, kde to vlastně jsme.“ Nori si neodpustil vlčici škodolibě popíchnout. „Jenom doufám, že nás tvůj orientační smysl nedovede za dalšími čaroději.“ Upřímně se při té myšlence zhnuseně oklepal. Tahle zkušenost s Alexeiem mu prozatím bohatě stačila. „Víš o nich vůbec něco? Dokážou bejt pěkně nebezpeční a když jsme se nedokázali ubránit ani Alexeiovi, co budeme dělat, až jich bude víc?“ Vyděšeně na Baghý kulil očka.

—» Kiërb (přes Zarostlý les)

Nori ležel na chladné zemi jako spadlý podzimní lístek. A nebo jako hrouda neidentifikovatelné chlupaté hmoty; můžete si vybrat. Druhá možnost nebyla tolik vábná, tudíž tu by si Nori pochopitelně nevybral. Stejně jako by si nevybral omdlít, ačkoli se jeho mozeček zavařil natolik, že to s ním šlehlo. Modrá smrt i se smutným doprovodem vypínajícího se systému Windows z roku 2001 ale donutily Noriho mozek vypovědět v nervové zhroucení. A jakmile padl mozek, padl i celý systém. Zatímco se mladý vlček utápěl v temnotě, Baghý, jeho věrná parťačka, do něj začala neurvale dloubat. Jeho zvídavé ouško pochytilo to jedno neomalené oslovení, jež vypadlo z toho křehkého čumáčku jeho něžného protějšku. Mimoděk se zamračil, ačkoli se mu svět točil a střízlivě si rozhodně nepřipadal. Možná slyšel mrmlat i Alexeie, ale to už by bylo na jeho doutnající kebulku moc. Nechtěl se probudit, ani náhodou! Ne po tom, co Baghý odrecitoval ódu o jejím zadku. Omamný pocit, jež svazoval jeho srdce k vlčici zmizel a Nori si nemohl vybavit, jak dlouho to vlastně trvalo. Ani co to bylo. Pamatoval si vše, rozhodl se však, že před Baghý bude dělat, že o ničem neví. Byl to perfektní plán. Nebo ne?
Jako pitomec se cítil dost. Takže v tom se Baghý trefila. Nicméně... Vždyť i ona mu vlastně přednesla vyčerpávající báseň o jejich přátelství (?). Nepamatoval si, že by ji kdy považoval za kámošku, ale to bylo to poslední, co by ho v tuhle chvíli mělo trápit. Jistě, strávil s Baghý již nějaký čas, ale ne, že by chtěl... Prostě... musel. Tak. Musel a basta! Skoro by si ani nevšiml, že Alexei odešel. Celou dobu se utápěl mezi vědomím a nevědomím, že dění okolního světa mu přišlo jako jeden podivný sen. Neměl žádný plán — kromě čestného předstírání, že si na nic nepamatuje. Jenže to by si pak nemohl Baghý dobírat. Jenže pak si ona bude dobírat tebe, hlupáku. Nori byl zmatený. A tak na zkoušku otevřel jedno oko. Nenápadně, aby ho mohl kdykoli bleskově zavřít. Svět se mu pomalu přestal točit, temnota ustupovala a Nori byl znechucen sám sebou.
Když otevřel oko, spatřil nad sebou vystresovanou Baghý. Že by byla taky zmatená? A pak na to přišel. Kdybyste se hluboce soustředili, mohli byste si všimnout malé blikající žárovky nad Noriho temenem. Jako střela se sebral ze země a s vykulenýma očima a vyděšeným tónem Baghý zašeptal přímo do ucha: „Alexei je čaroděj! Šaman! Očaroval nás — normálně omámil! Už jsem o takovejch slyšel, u nás ve smečce kolovaly tyhle legendy... Pěkně děsivá věc, co ti budu povídat. Ale Baghý! Říkám ti, teď a tady: Alexei je čaroděj!“ Vlastně to vlčici do ucha zařval. Nemohl své rozčílení ovládat. To je přece jasný jak facka! Čaroděj proklatej... Nori se kysele zašklebil a od Baghý se odtáhl. Pořád byl ze svého zjištění celý... rozčarovaný.
„To snad neni možný! Takhle nás očůrat! Pche,“ kdyby mohl, byl by si odplivl, „já hned věděl, že na těch jeho rudejch očích je něco divnýho... No řekni mi, kdo normální chodí kolem s takovejma očima! To prostě neni přirozený, víš co.“ Nori uznale pokýval hlavou jako kdyby přišel na největší záhadu vesmíru. A také se cítil patřičně hrdý. „O tajtěch magorech já něco vím. Ale podruhý už mě nedostane! Nene, to já si pohlídám. Kdokoli s takovejma očima! Těm se nedá věřit.“ Jakmile se Nori chytil tématu o čarodějích, snažil se jím zakecat všechno, co se událo. Rozhodně nestál o to, aby mu Baghý připomněla, jak uboze a směšně se choval. Nebyl přeci žádný ubožák!
„Hele radši poď, vsadil bych vocas, že i tahle jeskyně bude zakletá! Proto nás sem tak ochotně dovedl. Aby si nás tu pak vychutnal... Vypadneme dřív, než se ten podivín vrátí. Nějaká Sibiř — tomu tak budu věřit! Ze samotných pekel přišel,“ Nori se celý naježil a s nepříjemným pocitem, jenž se mu usadil v žaludku ladně vyskočil z díry a vyběhl ven z úkrytu. Nehodlal tam strávit už ani vteřinu navíc.

Chudák Nori nestál Baghý ani za odpověď. Celá lačná po Alexeiovi černého vlka ignorovala. Stále to považoval za velmi sexy záležitost, tudíž se nemohl rozhodnout, zda se pitomě culit a prosit ji, aby na něj šlápla, či Alexeie proklínat a vyzvat ho na souboj o Baghý spanilou tlapku (a pak na sebe nechat šlápnout). Vzhledem k tomu, že by od Alexeie dostal po tlamě hned v první sekundě, Nori si skromně vybral první možnost. Jeho zakletí jím celým rozvibrovalo jako struna, když jej Baghý pohladila ocasem po tváři. Spokojeně zamrkal a už už by na ni vykřikl „Baghý, prosím dupni na mě ještě tou svou roztomilou tlapičkou!“ ale nestihl ho to. Bohužel. Náladu mu dokázalo zlepšit jen to, že se Baghý uvelebila vedle něho. Aspoň něco, pomyslel si obratem a užíval si vzrušující elektrizující šimrání, kdykoli se o něj Baghý nechtěně otřela. Nori div nevrněl.
Na rozdíl od něj, Alexei nemohl mít Baghý ještě víc u zadku, než teď. Úspěšně ji ignoroval a ač tomu Nori vůbec nerozuměl (protože proč by to sakra někdo dělal?), byl spokojený. Znamenalo to, že Baghý stejně neměla na výběr. A Nori byl zoufalý, takže mu to bylo pochopitelně jedno. Když se jej Alexei zeptal, zdali má Baghý rád, neváhal. „Miluju jí!“ vyhrkl a s nadějí v očích hypnotizoval vlčici vedle sebe. I když byl její kožíšek stále mokrý, hřála — až u srdce. Nori cítil, jak jeho srdce vzplálo. Nechal si Alexeiem vysvětlit, co znamená drug. Ačkoli by ze všeho nejradši Baghý povalil na zem a dělal s ní bůhví co, poslušně si vlka vyslechl. Jeho mluva jej zajímala, nakolik byl Baghý okouzlen. „Takže... drug je něco jako nejlepší kámoš? Wow, takže mě bereš za nejlepšího kámoše, Baghý slyšíš to? Počkej, vždyť jsme se teprve poznali... Takhle rychle to přece nefunguje, nebo jo? Tam u vás na Sibiři?“ Nori zaplavil Alexeie mořem otázek. I když druhého vlka zajímalo, jak a odkud Baghý to místo znala, bylo to snad poprvé, kdy jí věnoval nějakou pozornost po tom, co se zbláznila (Nori počítal již podruhé). Cítil se ohrožen. Na Alexeiovu otázku, zda nejsou hladoví a roztomilou nabídku o sehnání nějakého žvance, se jen zamračil. Když si olízl čumák, ucítil chuť krve, která ještě nestihla zaschnout. Před chvílí zblajzl půlku ušáka, co jeho dokonalý andílek ulovil. Takže ne, nejsem hladový, díky kámo, pomyslel si nabubřele. Za jiných okolností by Alexeie využil a nechal ho, ať něco uloví a donese mu to nejlépe až k tlapám. V tuhle chvíli měl však jiné starosti. Teatrálně si povzdechl: „Ale ne, kdybych měl ještě něco sežrat, tak prasknu. Tady Baghý,“ můj andílek, „chytila toho zajíce, kterýho jsi určo viděl, když jsi přišel. Ale ty musíš být určitě hladovej. Jak dlouho jsi vůbec na cestě?“ Třeba zjistí, jak daleko na severu se ta jejich Sibiř nacházela. Baghý se o něj zatím pořád svévolně otírala a to Norimu zlepšilo náladu. Požitkářsky poklepával ocasem o chladnou zem a když se ani jeden nedíval, na tajňačku si k Baghý přičichl. Voněla po dešti, jenž změnil její osobitou vůni na neodolatelnou. V Norim to vzbudilo pocity, o kterých ani nevěděl, že je v sobě má. Měl chuť Baghý vyznat svou lásku — teď a tady! Ne jako předtím, kdy to jen tak vyhrkl. To přeci nebylo ani pořádné vyznání! Pche. Na to se muselo jinak. Nori se proto zvedl, popošel přímo před Baghý, čímž jí zastínil pohled na Alexeie (tomu věnoval samolibý úšklebek) a důležitě si odkašlal, načež spustil:

«— Ještěří lučina

Jak se Nori neúnavně ohlížel po Baghý, zatímco mu trupem lomcovalo stovky motýlků, z podlouhlé a kamenité louky se vlci dostali do kopcovité krajinky. S Noriho změnou nálady nastala i změna počasí a ta byla víc než vítaná. Na kožíšky jim dopadaly první jarní paprsky, které příjemně hřály a mokrou srst vracely do původní podoby. Bláta sice bylo stále všude dost, ale to bylo to poslední, co Noriho momentálně zajímalo. Byl by si ani nevšiml, že silný vítr, který je celou dobu doprovázel, zmizel spolu s deštěm. Sluncem Noriho soustavy byla jen a jen Baghý. Kolem sebe měla zářivou svatozář, jež na její srsti vytvářely odrážející se paprsky a vypadala vskutku andělsky. Snad nic by v tuto chvíli nedokázalo smazat ten přiblblý výraz, jenž zdobil Noriho tvář. Jeho hnědé oči v sobě nesly cosi měkkého, kdykoli se na vlčici podíval. Alexeiova přítomnost byla opět na chvíli utlačena do pozadí jeho mysli, neboť Baghý se začala svůdně točit kolem nich a chudák Nori se nedokázal soustředit na nic jiného. Co však vyslovila poté, Noriho pronásledovalo celou cestu jako nepříjemný hmyz. To Alexei byl středobodem vesmíru Baghý. A-Ale... Co to povídáš? Jak nechala říct?! vykulil na vlčici očka. Nori se zhrozil. Copak se probudil do noční můry? Nejen, že se na něj Baghý ani nepodívala, ona ho totiž ignorovala. A to velmi netaktním způsobem. Blbeček Nori shledával i její ignoraci jako samotnou dokonalost. A jak náramně jí to šlo! Bylo to sexy.
Ona s ním flirtuje! Flirtuje s ním! vřískal na něj jeho poblázněný mozek a Norimu nezbývalo nic jiného, než vykulit oči ještě víc. Kdyby mohly, vykutálely by se mu z očních důlků a putovaly dál mezi kopce. Pitomost! Co to vyvádí? Když tady má mě?! Jé, hele zadek! Ne ne, počkat, počkat... Nori nevěřícně sjížděl Baghý pohledem. Jenom na vteřinku se zastavil u jejího kroutícího se zadku s dalším připitomnělým uculením než zběsile zavrtěl hlavou a uraženě se nafoukl. Celá se Alexeiovi naservírovala jako ta nejchutnější (a nejvíc sexy) srna, jež už pouze čekala, až ji vlk celou spolkne. A že by mu to určitě nedělalo žádný problém. Nori se na Baghý zamračil: „Vždyť by ti mohl dělat tátu...“ Bylo to jen takové zabručení pod vousy, bylo mu však jedno, jestli to uslyší kdokoli z nich. V tu chvíli jej nenapadlo nic lepšího, než Alexeie Baghý jednoduše sebrat. Pak si bude muset přeci všímat i jeho!
„Hele, Alexi,“ Nori oslovil vlka zkrácenou verzí, na níž se Baghý tak lačně ptala a ani nedostala odpověď, „ty máš vlastně pravdu! Když pominu těch pár slov, co ti vůbec nerozumim, ale určitě to znamená něco děsně hustýho, tak vypadáš jako férovej vlk. A to já mám rád!“ Nakolik to Nori myslel upřímně, natolik byl on samotný férovým vlkem. Tedy vůbec. Férovost bylo něco, co v jeho smečce ztratilo význam. Proti Alexeiovi však nic neměl — až na malinké mínus, jelikož mu sebral nově nalezenou lásku. Poslušně hnědého vlka následoval, nezapomínal však Baghý častovat významnými pohledy.
„Už takhle to vypadá jako útulné místečko!“ pokýval uznale hlavou, když Alexei poukázal na úkryt. Jako by ho však všechna únava opustila. Nedokázal se na Baghý zlobit dlouho. Ty její roztomilé tanečky! Už se nemůžu dočkat, až se tam spolu zachumláme, povzdychl si v hlavě toužebně. Opravdu netoužil po ničem jiném. Myšlenka, kde byla jejich těla natisknutá na sebe v slíbeném úkrytu v Norim vyvolala vzrušení. Z Alexeie vypadlo, že ho Baghý vlastně vůbec nezajímá. Alespoň tak to Nori pochopil. Tak přece jen! Vzplála v něm jiskra naděje.
„Potuluju se docela krátkou dobu, proto vypadám dobře živeně a až mi uschnou chlupy, můžeš si všimnout, jak pěkně se na slunci lesknou,“ pověděl Alexeiovi samolibě, zatímco se blížili k jakési jeskyni. Předpokládal, že to bude onen úkryt. Čím víc se blížili, tím splašeněji bušilo Norimu srdéčko. Znamenalo to totiž, že se již brzy bude moct natisknout k Baghý. No neznělo to romanticky? Nori se potutelně zahihňal. Alexei jej vyzval, aby šel první a jelikož nebyl Nori ve své kůži, poslušně šel. Dokonce se konečně dozvěděl, odkud Alexei pocházel — nějaká Sibiř. O takovém místě jaktěživ neslyšel. „Sever, hm... Tam jsem ještě nebyl!“ zazubil se na vlka. Pořád si ale hlídal svého andílka, co kdyby se někde ztratila? „Moje smečka se jmenovala Pomněnková. A je to pěkně daleko. Ani nevím, jestli bych tam ještě trefil,“ svěřil se mu na oplátku a spokojeně žuchnul do jedné z děr. V jeskyni bylo mnohem chladněji než venku, ale bylo v ní sucho a to Norimu stačilo. „Uh... Baghý? Můžeš... Můžeš si lehnout ke mně!“ Nezapomněl vlčici vyzvat ke společnému odpočinku. „Totiž aby ti nebyla zima, víš? Je tu přece jenom chladno... Tak co říkáš?“ Nori čekal na odpověď jako na smilování.

Jakmile Baghý promluvila, Nori se po ní překvapeně podíval. Nejen, že se odhodlala konečně promluvit, ale ona dokonce s Alexeiovou nabídkou souhlasila. Přimhouřil zlehka oči. Na to, jak nedůvěřivě se ještě před chvilkou na vlka ježila, nyní se tvářila důvěřivě až moc. Ostatně podobně to bylo i s ním — reagovala úplně stejně. Nejprve div ho nesežrala a pak jim ulovila zajíce. Vlastně to bylo docela roztomilé. Počkat. Roztomilé?! pozastavil se nad svou myšlenkou pohoršeně. Co tím chtěl říct? Asi ta únava, vysvětlil si úkaz a dál se tím nezaobíral. Žaludek měl naštěstí již plný, takže z hladu to určitě nebylo. Ale ten ušatej musel bejt nějakej nemocnej... Cítím se zvláštně. Celé tělo se mu na pár sekund rozvibrovalo, než to však stihl Nori postřehnout, pocit zmizel.
Jak předpokládal, vlčice se proti jeho výroku o vyšším věku nezapomněla ohradit. Přiznala se jen ke svému chromému oku. Jakmile to však dořekla, v Norim se začalo formovat jakési nutkání Baghý ochraňovat. Jenže ona se na něj jenom otráveně ksichtila. V plném a spokojeném břiše ho nicméně i při takovém pohledu začalo vzrušeně šimrat. Jako by tam byla uvězněna hrst motýlů a ti se zoufale snažili dostat ven. Bylo to zvláštní. Ale Norimu se to vlastně docela líbilo. Kdykoli se na Baghý podíval, lechtání zesílilo. Vzmohl se tak jen na pitomý úsměv, který Baghý blaženě věnoval. Připadal si jako na obláčku.
V tu chvíli se však slova ujal opět Alexei. Nori k němu stočil pohled, skoro zapomněl, že tam vlk byl stále s nimi. Pořád mu dokonale nerozuměl a s neposednou pozorností, která se neúnavně hlásila k Baghý to šlo krapet hůř, než by chtěl. Vzpomínal si, že ho vlk ještě před chvílí zajímal. A Nori očividně zajímal i jeho.
„Zajímavější? A jaký?“ vykulil na něj překvapeně oči. V tu chvíli ho nezajímalo nic jiného než malá a křehká Baghý. Byla jako motýlek. A motýlci byli snadno zranitelní. „Hm, to je vlastně dobře!“ souhlasil Nori triumfálně.„Kdybys nás totiž na rande zval, musel bych odmítnout, protože... uh,“ na moment se zasekl, co chtěl vlastně říct? Že Baghý zvát na rande smí jen on? Ne ne ne... To je přece pitomost, pomyslel si, ale znělo to nejistě. Dokonce i jemu samému. Hrdě se proto narovnal a zlehka pozvedl bradičku: „Baghý by s tebou totiž nikam takhle nešla. Jenom kdybych šel já, mně totiž důvěřuje. Vlastně jsem něco jako její... Její, hm, bodyguard!“ Tak, tady to máš! Srdéčko mu v hrudi poplašeně bilo a v bříšku jej stále šimralo. Jindy neohrožený Nori se nyní styděl podívat se Baghý do tváře. Netušil proč, ale... snad to nebyl stud? Dovolil si proto jen letmý nenápadný pohled a nejistě na vlčici zamrkal.
Alexei se mezitím vydal na cestu. Konečně mu vlček rozuměl. „Nový?“ pohlédl na Alexeie zmateně. Zatím kontroloval, zda se k nim Baghý připojila. Nechtěl ji ztratit z dohledu. „Copak tohle,“ přejel pohledem krajinu před nimi, „někomu patří?“ Pravdou bylo, že Nori neměl nejmenší tušení, kde se nacházel. Nevěděl, co „podruga“ znamená, ale Alexei tím pravděpodobně myslel Baghý. Při té myšlence se mu mimoděk zvedl ocas vesele vzhůru. „Vlastně jsme se s Baghý potkali teprve nedávno,“ přiznal a pohlédl při tom na jmenovanou. Při pohledu na malou vlčici se mu po ksichtíku rozlil zamilovaný výraz.

—» Kopce Tary

Nori nestihl Baghý ani odpovědět, ale zrovna mu to hrálo do karet. Netušil, zda by bylo chytré se teď Baghý svěřovat. Nebylo to sice žádné tajemství, ale o to déle si mohl ponechat auru jakési tajemnosti a cítit se důležitě. Nebo vlčici jednoduše tahat za čumák. Místo toho teď věnoval svou pozornost docela mohutnému vlkovi, jenž stál před nimi a nějakou reakcí na Baghý se vůbec nevzrušoval. Třeba si fakt myslí, že je to nebohá senilní tetinka, ušklíbl se v duchu a trochu se před Baghý nenápadně nacpal. Neměl náladu se rvát, nebo ještě hůř — zachraňovat Baghý zadek. (A rozhodně jí neoplácel uloveného zajíce.) Jestli byla od Noriho alespoň o hlavu menší, oproti tomuhle frajerovi byla skrček. A v takovém případě by mu nezbývalo nic jiného, než vlčici popřát hodně štěstí a vzít nohy na ramena. Překvapilo ho, když Baghý vlka nakonec pozdravila. Teatrálně si povzdechl. A já jí za pitomej pozdrav ani nestál.
Tmavý vlk opět promluvil. Po tom, co se ani nehnul, jakmile mu Baghý věnovala svůj zubatý úsměv. Buď to byl také blázen, nebo si byl svou přesilou velmi jistý, ačkoli v tuhle chvíli vypadal poměrně podvyživeně. Nori nezpochybňoval ani jedno, koneckonců vlk mohl být obojí. Co to povídáš za zaklínadla? Nori si vlka změřil pohledem. Musel přijít z hodně velké dálky, neboť tentokrát mu nerozuměl skoro nic. Mluvil s těžkým přízvukem, Nori se tak vzmohl jen na lehké pokyvování a neutrální úsměv s plánem předstírat, že mu rozumí. Pohledem letmo střelil po Baghý, aby zjistil, jestli se na vlka stále tak mračí. Nějak se mu ale podařilo vydedukovat, že zajíc asi nebylo to, co cizince zaujalo. Kdyby ano, pravděpodobně by se jich slušně neptal, zda si může dát jedno či dvě sousta a rovnou by se po něm vrhl. Zato vlk rozuměl jim, protože poslušně zvýšil hlas ihned poté, co mu to Nori doporučil. Neodpustil si triumfální úšklebek, který Baghý okamžitě vítězoslavně věnoval.
„To musela bejt ale štreka, co? Já jsem Nori a tohle je Baghý,“ prohodil k vlkovi nazpátek. Dovolil si představit je oba, nebyl si jistý, zda by to jeho parťačka zvládla. Všiml si, že se vlkovi ani pořádně nepodívala do očí. „Jinak omluv Baghý její netaktní přivítání, jak pořádně neslyší, tak ani se zrakem na tom není nejlíp a pak to takhle vypadá,“ ztlumil schválně hlas a natáhl k vlkovi důvěrně krk. Byl si jistý, že to Baghý slyšela velmi jasně a nepochyboval o tom, že se ohradí, Nori si však nemohl pomoct. „Ale můžeš bejt rád! Tebe aspoň pozdravila. Na mě jenom cenila tesáky a snažila se mě odehnat!“ mlaskl ještě nespokojeně a ublíženě se po Baghý ohlédl. Pokud Nori rozuměl správně, jmenoval se tento medvědí divnovlk Alexei. Znělo to zvláštně. Celý byl nějaký zvláštní. Nori to však bral jako další výzvu. Alexei opět promluvil. Nechal Baghý chvilku, jestli nebude mít chuť se rozpovídat a poté vlkovi odpověděl: „Jestli nechceš našeho zajíce, tak to musel bejt můj šarm! Ale mě prosím nežer, teda... Neber to zle, vypadáš jako sympaťák — ne jen tak někdo by ustál tady Baghý a její krvežíznivost. Je fakt drsná, co?“ Poslední slova opět řekl pološeptem, načež pokračoval: “Jenom mi nejde do hlavy, proč bys zval nás oba na rande do.... hor?“ Nebyl si jistý, zda to správně pochopil, ale Alexei by se zřejmě rád přesunul jinam. Romantik!
„Unavení?“ Nori zastřihal ušima a zbystřil. „To si piš, že jsme! Ach, už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem zavřel oči... Vlastně jo! Měl jsem je přivřený, než si přišel. Ale můj spánkovej deficit samosebou není tvá vina... Taky tě můžu ubezpečit, že v tomhle stavu bych nebyl ta nejlepší potrava,“ ujistil Alexeie (// omlouvám se, pokud to skloňuji špatně :D) kamarádsky. Rozhodně si z něj nechtěl udělat nepřítele. „A tady Baghý vlastně taky ne... Jen se na ní podívej, ty zablácený tlapy? Fujky! Ale jestli znáš nějaký místo, kde bychom se mohli trochu ohřát, třebaže jen maličko, tak nás veď,“ vyzval jej okamžitě. Byl si jistý, že Baghý to rozhodně nebude brát jako chytrý plán, ale Nori viděl v hnědém vlkovi naději na alespoň nějakou záchranu před deštěm, ať už je chtěl odvést kamkoli. Třeba je místní a zná super schovky. Týjo, to je vzrůšo, co Baghý? Nori naposledy střelil pohledem po nevrlé menší dámě.

Hladový vlk na nic nečekal. Jakmile jej Baghý pobídla, s vervou šelmy se do zajíce pustil. Jako první se mu čumákem zavrtal do měkkého bříška, zuby si udělal cestu dovnitř a začal se v něm rochňat se spokojeným mručením. Jestli existovaly i delikátnější způsoby, jak zvíře porcovat, Nori si jich nebyl vědom. Po jazyku se mu okamžitě rozlila výrazná chuť krve a neelegantně mu odkapávala z tlamy na zem. Nevěděl, jakou část zvířete zrovna přežvykoval v tlamě, zato cítil, jak se mu do těla vrací síla. A zatímco Nori toho nebožáka hladově trhal na kusy, tiše si vyslechl vše, co měla Baghý na srdci. Upřímně moc netušil, proč jí to pořád leželo v žaludku. A jestli od Noriho čekala nějakou radu, tak to narazila na špatného vlka. Ačkoli oplýval svou osobitou a občas možná dost pochybnou výřečností, radit druhým nebyla zrovna jeho parketa. Pár věcí jej však o Baghý přeci jen zajímalo.
„Co se nějak změnilo? Říkalas, že jsi ztratila smečku, tak jak to teda bylo, hm? To tě vyhnali?“ přeměřil si Baghý pohledem a snažil se přijít na všechny důvody, proč by to udělali. „Jestli jo, tak tos musela být pořádná rebelka. Anebo byly alfy idioti,“ mrkl na ni potom s tlamou od krve. Ještě několikrát se zabořil do zajíce, než zbylou polovinu šoupl k vlčici. „Jo, až nás bude chtít někdo vodkejhnout, tak jako první půjde po tobě, protože vypadáš slabě,“ přitakal nakonec Baghý a spokojeně se svalil na zem. S těžkým vydechnutím se celý natáhl na bok, jindy hubené břicho nyní vypoulené, jak se nabouchal zajícem a zamyšleně sledoval zataženou oblohu. Návrh na spánek zněl dokonale. Nažranej byl vždycky unavený a ani teď tomu nebylo jinak. Nori se rozhodně nehodlal v blízké době zase zvedat, a tak souhlasil: „Výbornej nápad, parťačko. Myslim, že momentálně by mi to bylo ukradený, protože jediný, po čem toužím je spánek! A jestli by byl jen chvilkovej nebo nekonečnej...“ Nori pokrčil vleže rameny a unaveně zívl. V klidovém režimu se však moc dlouho neohřál. Tedy to, že se nehodlal v blízké době zvedat, platilo stále, proto Nori zvedl jenom hlavu, jakmile se blízko nich ozval cizí hlas. Pochyboval, že Baghý vynikala v břichomluvectví, proto ihned jak jej i do čenichu udeřil cizí pach, zpozorněl. Tak si aspoň sedni, takhle jsi ještě víc na ráně jak támhle slečna „není to úplně zlá kamufláž“. Nori svůj mozek poslechl a neohrabaně se vyškrábal do polosedu. Pohledem střelil po Baghý, očekával, že na cizího vlka zareaguje podobně jako předtím na něho samotného v houštinách. Pochyboval však, že by vlk přišel se zlými úmysly — který frajer by šel na tutovku ke dvěma cizím vlkům a byl si jistý, že je přepere?
Zvědavě si prohlédl příchozího. Jelikož nebe stále plakalo, vlk byl zmoklý stejně jako oni. Srst mu tak díky dešti ztmavla o několik odstínů, co Noriho však upoutalo, byly jeho rudé oči. Takové duhovky viděl poprvé. Musel se ale pozastavit ještě nad jednou věcí; způsob, jakým vlk mluvil byl přinejmenším... divný. Norimu přišlo jako by mu nerozuměl ani slovo, a přesto pochopil vše, co říkal.
„Ale zdravíčko!“ pozdravil vlka zvesela, ačkoli byl důvodem, proč se musel tak pracně zvedat sotva co si lehl. „Jestli tě přitáhla vůně tady našeho drahého mrtvého přítele,“ poukázal stále zakrváceným čenichem na rozežraného zajíce u nohou jeho parťačky, „tak tě zklamu, ale byla to jen skromná hostina pro dva. Jinak můžeš klidně víc nahlas, tady kolegyni už neslouží sluch jako dřív.“ Nori na vlka spiklenecky mrkl, chtěl zjistit, jestli stařecká aura, kterou Baghý disponovala zabere i na ostatní. Jednoduše si chtěl ověřit, zda se jejich teorie potvrdí. Pokud na nebohého vlka nezačne Baghý výhružně vrčet.

«— Zarostlý les

Vypadalo to, že Nori Baghý opravdu ztratil. Byl ale vyčerpaný natolik, že mu to bylo vlastně docela jedno. Již dávno ztratil přehled o čase, neměl tušení, kdy naposledy odpočíval. Nebo spal. A žral. Jindy velmi energetický vlk najednou vypadal jako přízrak. Už se jen tak houpal v rytmu unavené chůze. Jestli si brzo někde nelehnu, tak tady zdechnu. Zkrátka nadšený nebyl. Přemýšlel, zda mu to za to ta šílená samice vůbec stála. Co dobrého mu vůbec setkání s ní přineslo? Kromě toho, že mohl potrénovat hlasivky. Bez Baghý by si asi začal povídat s ptáky, nebo s něčím podobným. Třeba by dokonce začal litovat svého rozhodnutí opustit svou domovinu. Hm, vlastně ne, škrtnout. Zrovna toho rozhodnutí nebude litovat nikdy. Cítil se tam utlačovaný, nikdo ho vlastně ani neměl rád a jeho dvojče jej zradilo a v podstatě vyhnalo. Rin. Nori si nahlas povzdychl.
Konečně se z lesa vymotal. Stál na jeho kraji a zvědavě si prohlížel krajinu před sebou. Před ním se rozprostírala poměrně dlouhá louka plná kamení. Když ale zbystřil a nepřejížděl po území jen zběžným pohledem, všiml si dvou velkých balvanů, pod kterými cosi leželo. Do čenichu ho i přes vřískající počasí udeřila vůně čerstvé krve. Nori si ani nevšiml, že mu z koutku tlamy visela dlouhá nechutná slina. Ačkoli v duchu kňučel únavou, s radostí se vydal blíž k balvanům. Zjistil, že to cosi byla vlastně Baghý a že vedle sebe střežila mrtvého zajíce. Bezděky začal mávat ocasem a poklusem se vydal vstříc vlčici jako by se vítal s dávno ztraceným přítelem.
„Tak to valím bulvy!“ vykřikl nadšeně a podobně jako zajíc přihopkal až k Baghý. „Jak se ti podařilo toho bídáka chytit? V tomhle počasí jsem ani nedoufal, že něco najdeme,“ přiznal se, zatímco z koutku tlamy se mu táhla dlouhá slina mířící si to přímo na tlapy ležící vlčice. „Jen se na něj podívej! Ach a je ještě teplý... Dobrá práce!“ Nori vlčici nezapomněl pochválit. Natěšeně nespouštěl mrtvé zvíře z očí. Snad jako by čekal, že se každou chvíli zvedne a odhopká zpátky do deště. „Hmmm, dáš si radši přední část, nebo tu druhou polovinu? Týjo a víš, že mám docela chuť na to jeho měkounký bříško? Tak co si dáš? Rozhodni se rychle, nebo ho slupnu celýho!“ zamrkal na Baghý nedočkavě a konečně se posadil. Jaké to příjemné překvapení, že jeho zadek dosedl na suchou zem! Nori si přišel jako v ráji.

Nori si na hlad začínal pomalu zvykat. Protestní hladovka to sice nebyla, ale nic jiného mu jednoduše nezbývalo. Baghý se od něj beze slov oddělila, asi si myslela, že když se rozdělí, budou mít větší šanci něco vystopovat. Ale v tom slejváku a větru, který se honil z jedné strany na druhou — skoro jako malá vlčata honící se za svým ocáskem, to bylo nemožné. Ne, že by se snažil. Nori se na to prostě vykašlal. Neviděl důvod, proč by měl vlčici napodobovat. Sice s jejím návrhem souhlasil, ale v jeho realizaci už tolik nevěřil. Baghý se po chvíli vrátila zpátky, překvapivě s prázdnou.
Konečně si však našla čas na odpověď. Nori vlastně ani žádnou nečekal, bylo ale příjemné vidět, že nemluvil jen tak do prázdna. „Je jedno z těch tvejch temnejch tajemství i důvod, proč vypadáš jak stará tulačka? Vsadim se, že nejsem první ani poslední, kdo si tě splete,“ vyplázl na ni na oplátku jazyk a vlčici následoval. Zajdem, nezajdem... já už se chci natáhnout někde v suchu krucinál! Zahalekal na něj mozek neurvale jako skomírající květinka. Baghý si razila cestu mezi téměř neprůchodným lesem. To snad dělá schválně, že mě pokaždý nechá plahočit se takovou pitomou cestou? Vůbec se mu tu nelíbilo. Kručelo mu v břiše, bolely ho nohy, byl celý zmoklý, mrzl a ještě k tomu dobrovolně následoval nějakou trpaslici, kterou omylem sebral po cestě. Možná ona sebrala jeho, ale takový privilegium jí dávat zatím nechtěl. Vlastně byl docela rád za společnost. Její výběr cesty byl však pěkně nešťastný. Z luny? nakrčil tlamu v úšklebku.
Jak se Baghý lehce proplétala mezi různými keři, stromy a jiným nepropustným rostlinstvem tohoto lesa, Nori zase zpomaloval. Neměl tolik elánu, protože nemohl využít své velikosti jako ona. Slyšel ji něco říkat, ale v tom počasí se jejím slovům špatně rozumělo. Dral se lesem dál; směrem, kterým vlčici naposledy slyšel mluvit a doufal, že šel správně.

—» Ještěří lučina

«— Jezevčí les

Ačkoli byl Nori nadšeným dobrodruhem a žádná výzva mu nebyla cizí, nebylo mu natolik líto vlastního života, aby se nechal ukecat k sebevraždě praštěnou vlčicí, kterou náhodně potkal po cestě. Dorazili totiž k běsnící řece, jejíž hladina se s pomocí nekonečného deště nebezpečně zvedala. Určitě nebude trvat dlouho, než se její obsah hladově vyvalí přes okraj a pohltí vše kolem. S takovým proudem a týmovou prací deště a větru by životu zamávali sbohem velmi rychle. Nori proto řece věnoval jeden nevraživý pohled, zatímco se držel Baghý za zadkem. Co kdyby se rozhodla ho do vody strčit?
Po chvíli se zastavili, Baghý se posadila a z tlamy vypustila dotaz, ze kterého Norimu okamžitě přejel mráz po zádech. Ona tě tam fakt strčí! Zdrhej! Zdrheeeej! Podívej, jak se tváří, liliputka! Nebuď pitomec, ty pitomče! Zatímco pracně přemýšlel, jak hodit před vlčicí myšku a odtryskat pryč, vlčice ze sebe vyloudila smích, jenž jeho nezastavitelnou smršť myšlenek jednoduše uťal. No nazdar.
„Promiň, na prvním rande zásadně neplavu, však to znáš... protokoly,“ prohlásil Nori důležitě, zatímco nad jejím ujištěním o údajně neexistujícím šílenství pozvedl významně obočí a protáhl tvář. Baghý si totiž pěkně protiřečila, protože hned v další větě prohlásila, že by si přála řeku překročit. „Promiň, že se ptám až teď, ale... Seš normální?“ Při posledních dvou slovech nenápadně ztišil hlas jako by se bál, že jej může slyšet ještě někdo jiný. To víte, ctil nějaké ty zásady soukromí. U řeky však byli očividně sami. „Ty chceš tohle,“ pohodil hlavou směrem k nebezpečně zdvihající se řece, „PŘEKROČIT?“ vypískl nakonec po důležité odmlce. „Jestli tu de o nějaký... problémy tady,“ protočil panenky vzhůru, aby bylo jasné, že tím odkazuje na hlavu, „tak to s tebou sdílet teda nechci.“ Nori vždy tušil, že něco jako pud sebezáchovy nikdy moc neřešil a nebyl si jistý, jaký vztah spolu měli, ale v čem si jistý byl, bylo že... jak jen to říci? No zkrátka nebyl úplně blbej, aby v takovém počasí dobrovolně překračoval rozbouřenou řeku tančící v melodii krvežíznivě družících se živlů. Nebo do takového stádia ještě nedošel, to byla také možnost.
Nápad najít nějaké útočiště se mu už zamlouval o chlup víc. „Podívej — vymlouvat ti to nebudu, ale jestli tenhleten tvůj... řekněme rituál bude možný ještě na chvíli oddálit, budu ti vděčnej. Koukat se, jak se de někdo dobrovolně zabít úplně v plánu nemám... A to nic neplánuju, kapišto? Přece mi nechceš způsobit trauma do konce života, to by od tebe nebyl moc hezkej dárek.“ Kdyby mohl, našpulil by umíněně tlamu.
„Kam by se dalo až dojít? Já bych chtěl dojít třeba až na tu studenou kouli co se na nás šklebí každou noc,“ houkl ironicky, když Baghý prohlásila, že by chtěla vědět, kde končí zem. Ačkoli to nahlas nepřiznal, protože momentálně považoval vlčici za blázna a s tímto pojmem nechtěl být ani náhodou spojován, samotného ho to zajímalo. Tok myšlenek však přerušil jeho hladový žaludek, který Baghý odpověděl místo něho. Nori se zazubil: „Taks to slyšela!“ Nad žvancem masa by nikdy neohrnul nos.

—» Zarostlý les

Nori chvíli přemýšlel, jestli Baghý byla jen klasická samice, která nevěděla, co chce, nebo jí občas šplouchalo na maják. Nejdřív mu vyhrožovala a pak to zas vzala zpátky. Nedůvěřivě si ji prohlédl — dokonce se na něj i usmála! A tentokrát to ani nevypadalo falešně. Na sucho polkl; i když byla Baghý aspoň o hlavu menší, věřil, že tesáky měla stejně ostré jako on. Rozhodl se, že spát už asi radši nikdy nebude. Jen tak... pro klid na duši. Udělal si v hlavě poznámku, že stará tedy nebyla, ale trochu tak vypadala.
Nori myslel, že vlčici zase nakrkne, ale místo toho s jeho rádoby návrhem souhlasila. Ne, že by se zlobil. Při myšlence na to nebohé zvířátko se mu začaly sbíhat sliny. Baghý nebral za slovo, ale stejně si přál, aby brzy něco polkl. A taky by mohli konečně najít nějaký suchý úkryt. To počasí ho otravovalo. Vypadal jako mokrá krysa a zplihlá srst jeho tělo ještě víc zeštíhlovala.
Baghý se sebrala a vyrazila na cestu. Nezapomněla jej obdarovat kousavou poznámkou, kterou jí bohužel nemohl odsouhlasit, protože unavený a ospalý rozhodně byl. Věřil ale ve svou vůli a statečně ty dvě dotěrné potvory ignoroval. Nori vlčici věrně následoval, hlavou mu však stále vrtalo, jestli si je jistá, že jde správným směrem. I když netušil, kam vlastně jdou. Věděl jen, že mluvila o východu.
Běžel o něco méně svižnějším tempem než Baghý, ale snažil se držet se v jejím těsném závěsu. Oba mlčeli, jen déšť a vítr jim zpíval na cestu a Nori kupodivu neměl zrovna potřebu nekonečnou píseň přehlušovat. Kdybyste ale chtěli znát Noriho skromný názor, bylo to příšerné halekání bez melodie. Odpad. Skoro to přebilo nenápadné hučení... další vody. Alespoň to tak znělo. V duchu proklel snad celý svět. „Kam nás to vedeš?“ povzdychl si dostatečně nahlas, aby to Baghý slyšela. Ta ale vypadala nadšeně. Asi ráda plavala. Nebo měla sebevražedný sklony, jeden nikdy nevěděl... Zelenáči... Noriho to oslovení pobavilo. Vlastně ani netušil, proč jej tak nazvala, ale v tu chvíli mu to bylo fuk. Jestli je chtěla Baghý po cestě oba zabít, musel tomu holt běžet naproti. Byl by to smutný osud. Ale Nori v osud nevěřil.

—» Říční eso

Setmělo se až vražedně rychle a než se Nori rozkoukal, jeho plán byl v tahu. Asi nepůsobil dostatečně přesvědčivě, aby mu to Baghý všechno sežrala. Byl si jistý, že za to mohla únava. Přece jen byl na nohou nějakou chvíli. A nebo byla vlčice chytřejší než si myslel. Spíš si to jenom nedomyslel, ňoumo, pomyslel si vzápětí, protože mu chyběl jeho obvyklý elán. Přísahám, že jindy bys ani nemrkla a šla se mnou! Svou sebejistou myšlenku však nevyslovil, neb Baghý mu právě vyhrožovala. Ublíženě na ni zamrkal. „Jakoby nestačilo, žes mi lhala, teď mi ještě vyhrožuješ,“ zamumlal na oko dotčeně. Přemýšlel, jestli mělo ještě cenu držet se role. Ale byl tak unavený, že došel k rychlému závěru.
„Já žádnou smečku nehledám, teď jsem z jedný konečně vypadl! Jenom jsem se nudil a když jsem tě našel, vypadalo to, jako kdyby ses měla každou chvíli zhroutit. A nebo mě sežrat... Vlastně tak nějak obojí,“ pokrčil rameny. A taky jsem tě považoval za ztracenou senilní tetičku. Noční déšť byl snad ještě otravnější a Nori v tu chvíli netoužil po ničem jiném než suchém úkrytu. Překvapení se kterým však Baghý posléze přišla ho donutilo déšť a vítr ignorovat. Vážně mu právě řekla, že můžou cestovat spolu? Vlčice ho opět začínala bavit. Myslel si, že mu vynadá a pošle ho k čertu, ale vypadalo to, že byla spíš zoufalá natolik, aby to přehlídla a pokračovala s někým, kdo se jí právě snažil jenom využít. A nebo to byla jedna z těch, co odpouští hned, jakmile se druhý něčím proviní.
„Milá Baghý, jistě by to šlo nějak spáchat, ale budu ti muset začít dávat lekce falešných úsměvů, který maj vypadat asi upřímně, ale v tým případě nevypadaj. Za zajíce denně,“ mrkl na ni uličnicky. Odtušil to z jejího výrazu, který mu věnovala při nabídce cestování spolu. Na východ... na východ... to je kudy? Nori se rozhlédl po okolí, ve tmě nebylo vidět dál než jen na pár metrů a dešťová clona tomu nijak nenapomáhala. Zajímalo ho, podle čeho se Baghý orientovala. Proti jejímu nápadu nic neměl, kromě toho, že s ním jednala najednou takhle drze a sebevědomě. Kdyby vlci uměli pískat, zřejmě by teď na Baghý uznaně hvízdl. Líbilo se mu, že se z ní nevyklubala žádná tichá, zlámaná tetka a místo ní před ním nyní stála Baghý.
„Tak mě teda veď, teď můžeš bejt můj ochránce ty. Beztak si říkala, že jsi starší, tak vezmi odpovědnost, ale zastrašování nech na mě.“ V nejhorším případě nás někdo odkejhne oba, v tom lepším zdrhnu. Netušil, zda na něm bylo poznat, že žádný rváč nebyl, ale rozhodně rád mluvil. Mohl se od Baghý odpojit a jít si po svých, jenže chudák Nori neměl ani nejmenší tušení, kde se nacházel, a tak využil alespoň této příležitosti.

Noriho nenadálé zrychlení trpasličí vlčice překvapilo. Zlehka ho předběhla, a to ani nepostřehl, jestli nebyla zadýchaná. Ne, že se mi tu svezeš k zemi, vyhrožoval jí v duchu; na zádech ji nosit rozhodně nechtěl. Mokrá půda mávala jejím tlapám na rozloučenou a vzápětí se škodolibě přilepila na jeho kožich. Nebyl teda žádná fajnovka, ale klidně by se bez toho obešel. Baghý se s tím vůbec nemazala. Běžela před ním a zastavila se až na okraji lesa. Nori přemítal, jak to ty její krátké nohy zvládaly.
Na otázky, které Baghý předtím položil odpověď nikdy nedostal. Místo toho si dřepla na zadek a rovnou na něj vypálila ostrýma. Dokonce i s pohledem do očí. Wow. Norimu se začal hroutit celý plán. Co to kecá? Chvíli to vypadalo, že se snad i rozbrečí. Jak jako že není stará? Viděla ses už? Nevěřícně ji přejel pohledem od hlavy až k patě. No a korunku tomu nasadila, jakmile se omluvila. Vidina tučného srnce a suchého úkrytu se mu před očima roztříštila stejně tak rychle jak se objevila.
Ztrhaně zíral na šedivou oblohu. Déšť hladce klouzal po listech stromů a slíbával z jeho kožichu všechnu nasbíranou špínu. Notnou chvíli mlčel. Vzpomínal na svou rodinu. Copak k němu život nebyl už dostatečně krutý? Něco zkrátka muselo přilít olej do ohně. Cítil se podveden celým vesmírem. A šero, které okolí panovalo, situaci vůbec nenapomáhalo. Blížila se noc a venku přituhovalo. Teď už zbývalo jen jediné: Držet se plánu zuby nehty. Co že to mlela o výčitkách svědomí? Nori se od vlčice nehodlal vzdálit, dokud nedosáhl svého.
„No prosim, kdo by to byl kdy řekl, že od někoho takového jeden uslyší tolik slov najednou!“ vyhrkl nadšeně po chvíli ticha, kdy Baghý vypadala, že to z ní vycuclo veškerou energii. „Doufám, že to je všechno, co bych měl vědět, milá Baghý, překvapení mám sice rád, ale kdoví, jaká tajemství ještě skrýváš. Nejdřív to totiž vypadalo, že mi utrhneš hlavu, ale tu já mám na sobě tuze rád,“ mrkl na vlčici spiklenecky, zatímco mu to v hlavě šrotovalo. Nechtěl, aby vlčice viděla, jak mu tím zničila plán. Když nemáš smečku, tak si ji udělej! Nebylo to zas tak těžký. Nori přišel s geniálním nápadem. Možná. „Smečku není problém přece najít!“ Na to, že neměl tušení, kde je a jestli tu vůbec někde nějaká smečka byla, byl Nori poměrně velký optimista. „A vůbec, ve dvou se to táhne přece jen líp,“ snažil se vlčici domluvit. I kdyby to měla být úplně cizí smečka, jakmile by alfa uviděl Baghý, třeba by je nezabili hned na místě. Leda že by měli srdce z kamene. Kdo by přece odmítl nabídnout přístřeší chuděře vyhnankyni s jejím zraněným zachráncem? Zasněně si v duchu povzdychl nad svým vymyšleným příběhem. „Copak tobě se líbí mrznout tady v dešti?“ zkoušel to dál ve snaze vlčici přemluvit, ačkoli neměla ani tušení, co s ní chtěl Nori vyvádět. „Bylo by mi blbé tě teď takhle opustit, když jsem tě uved do rozpaků! Copak takhle můžu odejít? To si piš, že bych měl výčitky! Jsem citlivá duše, víš,“ dodal potom ublíženě. Musel zkusit zahrát na city alespoň trošku!