Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slunce stihlo zajít a stráž tak převzal kulatý měsíc barvy stříbra; barvy jen o něco méně vzácnějšího kamínku. Sice se ochladilo, zato obloha zůstala stejně čistá jako za ohnivé vlády sluníčka a jeho paprsků coby věrných poskoků. Myšlenka, že se po nich to vesmírné těleso den co den hladově sápalo Noriho lehce děsila, ale dokud Slunce zůstávalo poslušně na obloze, rozhodl se jej tolerovat. Ne, že by měl nějakou vesmírnou pravomoc, ale dokázal jej tolerovat tak jako to každý další chlupatý smrtelník uměl.
Baghý Norimu jen přikyvovala. Ještě aby ne; plán to byl geniální! Prostě si někoho odchytnou - v případě vlčice nesmí být podezřele tlustá (těhotná, nebo tlustá, protože taková vlčice jim moc nepomůže, že jo). A v případě vlka by zase bylo nejlepší, kdyby to nebyl přehnaně velký hromotluk. Respektive nikdo, kdo by jim mohl dát bez námahy přes čumák, jakmile by odhalil jejich neplechu. Nori si rád zahrával s ohněm, ale přeci jen by se bez cuchání kožíšků obešel. Chtěl ze všeho vyjít jako vítěz a nejlépe se všemi chlupy.
Baghý se konečně začala věnovat i reálnému světu namísto svých myšlenek. Nori už si začínal dělat starosti. Sice by měl společnost, ale samomluva byla jen pro blázny. Zaujatě nastražil uši vpřed, když Baghý spustila vyčerpávající monolog. Začít vyprávění o svém chabém zdraví a churavé mysli? A to měl před chvílí myšlenky o šílencích, zatímco Baghý mluvila o tom, jak se zcvokla. Výborně. Monolog se však postupně měnil spíš v otevření sebe a svého srdce a Nori netušil, jestli byl na takový moment plně připraven. Původně chtěl nebohou Baghý jen zneužít, trochu se osušit ve smečce a případně shrábnout nějakou odměnu za přivedení zaběhlé tetinky. Místo toho ve vlčici našel co? Společnost; slouhu; parťačku, či snad kamarádku? Označení kamarád bylo pro Noriho slovo s velkou váhou. V případě Baghý se však ona váha nezdála být zas tak... těžká. Vlak, jehož strojvůdcem byl Nori pokračoval směrem, na který jej znenadání přesměrovala nečekaná výhybka. A prázdný vagón, jenž celou cestu následoval obrovskou lokomotivu byl najednou plný. Nesl název Baghý.
Nori nasucho polkl. Lavina slov se najednou zastavila. Vlčice se mu dívala celou dobu do očí a Nori jí pohled poslušně opětoval. Srdéčko mu bilo v podivném rytmu, na který nebyl zvyklý. Ba co víc; snad jej nikdy nepocítil. Aby však zamaskoval svou nervozitu, roztáhl koutky tlamy do přiblblého úsměvu, několikrát na Baghý zamrkal a celý se k ní přitulil.
„Panečku! Mám to brát jako vyznání lásky? Není to ale zakázaný? Mezi rodinou? Jako moje tetička... Jenže zakázaný ovoce— Hm, jak se to jenom říká? Chutná nejlíp? Je nejšťavnatější? Jsem k nakousnutí, Baghý? Smlsla by sis na mladém zajíčkovi?“ ušklíbl se na vlčici úlisně a zvesela pohazoval ocasem ze strany na stranu. Holá obloha a stříbřitý měsíc dodával vlkům u opuštěného jezera romantickou atmosféru. „Jen začni u ocásku, ať mám výhled,“ umínil si a vzápětí vyskočil na všechny čtyři, aby mohl klusat na místě jako oslík.
Po chvíli se uklidnil a opět si kecl na zadek. „Poslyš, třeba ta vlčice měla na mysli jinej Klímovej les,“ odtušil a zamyšleně provrtával měsíc pohledem. „Tady v tý, tý... Galliree, nebo jak to říkala, můžou být místa s podobným názvem. Řek bych, že místní tu nejsou moc kreativní.“ Netušil, proč se snažil Baghý povzbudit, ale v tu chvíli mu to přišlo jako dobrý nápad. Vzápětí jej však napadl ještě lepší nápad. „Hele!“ vyjekl najednou nadšeně a lišáckým pohledem se zlomyslně zahihňal. „K tomu našemu plánu — vím, jak bychom to mohli provést jinak a uvěřitelně! Ty,“ kývl na vlčici, „počkáš tady u toho jezera a budeš hrát zraněnou, nebo děsně vyčerpanou a já,“ kývl zase bradičkou na svou hruď, „mezitím půjdu do okolí najít nějakýho dobráčka a přitáhnu ho sem za tebou. Takhle nám nikdo nemůže říct ne!“ Nori byl svým náhlým plánem naprosto unešený. Téměř až do nebes.
„Geniální, no ne? Takže tu pěkně počkej a já se hned vrátím!“ Nadšený se tak vyhoupl na nohy a rozeběhl se pryč.

—» řeka Mahtaë (sever)

// Přihlašuji Noriho :)

Zjištění, že Lylwelin Klímový les znala Baghý překvapilo. Nori nastražil ouška a čekal, co z budoucí maminy vyleze. Znala jej prý jen z doslechu. Zajímavý, pomyslel si se zájmem. Les se musel nacházet někde tady; jak to, že Baghý svůj starý domov nepoznávala? Podezíravě si ji prohlédl. Trpasličí slečinka mu zřejmě neříkala úplnou pravdu. A vlastně co by jo. Vždyť jméno jeho smečky se také dozvěděla až když byl pod vlivem amorka a říkal to Alexeiovi. Taky si nemohla hledět svého, vlčice jedna bláznivá. Dokonce zlatavé nabídla, že jí doprovodí. V množném. Nori zakoulel očima. A co z toho jako kápne? Srnka určitě ne.
Co ho ale pobavilo byla reakce neznámé. Z respektu k rodičce couvl, ale byl si jistý, že by mu nic neudělala. Alespoň v tomhle stavu ne. Prskala na něj, že je v nejlepších letech a co hůř — dokonce mu vyhrožovala! Měl by si to snad brát osobně? Chtěl něco zase vyžbleptnout svým perfektním koktavým umem, ale než to stihl, zdálo se, že vlčata se vyderou na svět každou chvílí. Rád sice dováděl vlky k šílenství, ale nechtěl mít na kožíšku ještě pošahaná vlčata. Co by z toho měl? Chuděrky malé. I když mít za matku vztahovačnou vránu taky nebyla zrovna výhra.
Vlčice se s nimi nijak velkolepě neloučila a drze se odebrala k odchodu. Nori nespokojeně mlaskl. Jakmile byla zlatavá dostatečně daleko, otočil se zpátky na Baghý a věnoval jí vyčítavý pohled.
„Tak přesně takhle se to nedělá. Řekněme... že to byla jen zkušebka!“ zazubil se potom a líně se protáhl. „Chtěla bys mít takovouhle matku? Já teda ne! Byla pěkně vodrzlá, fúrie jedna,“ zafrfňal dotčeně. Neskrýval však své pobavení nad celou situací. Náramně si to užíval.
„Tak! Teď jsme si to vyzkoušeli a můžeme jít hledat další — pravou — oběť!“ Někoho, kdo bude dostatečně naivní, aby jim jejich divadýlko opět uvěřil. Každopádně... „Hele, Baghý, prej ten les měl bejt někde tady... A ty to tu nepoznáváš, to mi moc nevychází,“ podíval se vlčici přímo do očí. Nebo oka, jak chcete. Netrpělivě čekal na vysvětlení.

Jakmile se zlatavá zvedla, Baghý se naopak položila. Nori zůstal stát na místě. A když ho nazvala, s dovolením, pitomcem, div se nezalkl. Nemohl se však vůči vlčici nijak ohradit, protože to byla přeci jeho milovaná a dlouho ztracená tetinka. Zlatý kabátek, jež se chlubil barvou slunečních paprsků byl však uvnitř chladný jako Měsíc. Jako Měsíc a ještě k tomu v noci!
Nori si pohrával s myšlenkou, že divadýlko utne, ale pak by jim skončila veškerá zábava. Mrzutá byla ta paninka dost a nezdálo se, že by s nimi chtěla v nejbližší době prolomit ledy. Nad gratulacemi od Baghý by byl zakoulel očima, kdyby se místo toho netvářil stále jako jednoduchý vlk, kterému zůstala mysl vlčete a nedopínalo mu pár věcí. Vlastně ani nevěděl, proč koktal, ale zdálo se, že jim to vlčice sežrala i s navijákem.
Baghý se statečně ujala slova. Sice do toho zapletla jeho starý domov, ale na oplátku se o ní dozvěděl něco nového. Klímový les. Svýma hnědýma očkama si Baghý mlčky prohlížel, načež pozorností skočil zpátky k druhé vlčici a právě v tu chvíli jej stihl polít studený pot. Rýpala se v něm svým pronikavým pohledem. Věnoval jí proto nevinný úsměv. Jako malé, roztomilé plyšové zvířátko. Třeba jim to nakonec nesežrala. Ani s tím navijákem.
Co Noriho však překvapilo — cizinka ten název poznávala. Znala snad Baghý smečku? „V tom p-případě musíte b-být hodně stará. Omlouvám se z-za tu s-slečnu! Vždyť tou už d-dávno nejste,“ Nori nespokojeně mlaskl a s omluvným tónem se vložil opět do rozhovoru. „T-Taky jste m-mne mohla o-opravit dřív!“ vytkl Zlatonce a zlehka zavrtěl zklamaně hlavou. Jak se mohl dopustit takové chyby? Tsk, tsk. Jakmile to však vlček dořekl, její tvář se zkřivila bolestí. Nori byl zvyklý, že jeho slova občas nebyla to cukrovíčko, co všichni chtěli slyšet, ale až takhle?
Samozřejmě mu docházelo, že vlčice bude mít problém spíš se svým pupíčkem, než s jeho slovy. „S-sleč— Uh, pardon. Síla z-zvyku! Jak se vůbec j-jmenujete?“ A nechcete náhodou pomoct? Nori pohlédl zpátky na Baghý; jeho výraz mluvil za vše. Tak udělej něco, ty jsi tady ženská!

Nori pohlédl na svou tetičku, jež si odkašlala. Řekl snad něco špatně? Ani jí podivný výdech cizinky neunikl. Byl rád, že byli tak sehraní. Dobře si rozmýšlela, co řekne, protože se z nadějného cosi zase odmlčela. Za to Sluníčková paní je stále sjížděla chladným pohledem. Hlavně, když jím probodávala Noriho. Zdálo se, že bojuje sama se sebou, než jim odpověděla. „Nevím, snad ne.“?! Nori několikrát zamrkal a zlehka pokýval hlavou. Já být jí, tak nám taky nesděluju, že jsem na sklonku života, pomyslel si pak trpce. Pochyboval však, že by on a Baghý vypadali jako nějací vykořisťovatelé.
Chtěl na to něco namítnout, protože takhle přece zdravý vlk nevzdychá. Ale otevřenou tlamu zase s cvaknutím zubů zavřel, neboť vlčice se začala zvedat z vody a s velkou výhybkou se odvalila na břeh. Odvalila; dokutálela; odkutálela... Můžete si vybrat. Černý vlček možná trochu přeháněl, ale ani poloslepá Baghý si nemohla nevšimnout zakulaceného bříška, které pozlacená vlčice věrně nesla pod sebou.
„Slečno, t-to jste musela h-hodně jíst, proto vám je teď tak š-špatně, že jo?“ Nori si to zkrátka neodpustil. Hloupý dotaz doprovázel stejně tak přihlouplý výraz. V duchu se musel vlastnímu vtípku poťouchle zahihňat. Mrkl při tom na Baghý, když se vlčice nedívala. Oběma muselo být jasné, že jejich plán tu pohořel až do základů a zbyla jim jen hromádka prachu. Na druhou stranu — být porodní bábou mohla být také legrace. Zdálo se, že vlčice to bude mít za sebou každou chvíli. To bylo ale dobrodrůžo!
Mezitím jim prozradila název krajiny, kterou s Baghý už několik dní prozkoumávali. Gallirea... Divný to název, pomyslel si a ohlédl se po své tetě. Bylo to pro ní také nové, nebo ji to vůbec nepřekvapilo? „U-uh, my jsme...“ Nori se odmlčel. Do jaké smečky patřili? Nervózně se ohlédl po své kolegyni. „O-Ona o tom tetička n-nerada mluví, v-víte, slečno? Je to b-bolestivá z-záležitost.“ Nechal Baghý prostor, aby se před těhulkou trochu předvedla. A bůhví, třeba by jí vlčice mohla poradit s tou její ztracenou smečkou.

//Druhý hlas sem!

// 5 oblázků pro tebe :)

//Jeden hlas, prosím, sem

Moc rád by reagoval na slova jeho důvěrnice, ale nebyl čas ztrácet čas. Nový objekt jejich zájmu se teď roztomile šplouchal v chladné vodě a jen při té myšlence Norimu přeběhl mráz po zádech. Vlčice s prapodivným kožíškem musela hořet, aby pod hladinou vydržela dobrovolně takovou dobu. V hlavě mu ještě doznívala slova Baghý, když slíbila, že nebude jančit. Její naježené srsti si nestihl povšimnout, neb se plně soustředil na druhou ženskou v jeho harému. Při té myšlence se v duchu pobaveně uchechtl.
Noriho potěšilo, když se Baghý překonala a neznámou pozdravila. Neznělo to sice nikterak nadšeně, ale to bylo spíš k dobru. Dokonce jej přijala jako svou rodinu! Sice malé, ale byly to pokroky! Kdoví, třeba ji ještě odnaučí tu její krvežíznivou a nedůvěřivou náturu, jež chovala k novým tvářím. Nevěřil jí, že za to všechno mohlo její slepé oko. Kdo to kdy viděl? Nori tedy ne. Tudíž to nemohla být pravda.
Zdálo se, že měl štěstí na nepříjemné vlčice. Alespoň při prvním setkání — zas nechtěl Baghý tolik křivdit. Nemohl si pomoct, ale kabátek, jímž byla cizinka celá zahalená dokázal přirovnat snad jen k samotnému slunci. Takovou barvu jaktěživ neviděl. Mlčky jej s údivem zkoumal, zatímco mu v hlavě začal blikat alarmující vykřičník. Rozhodl se jej prozatím ignorovat, protože vlčice jim věnovala pronikavě chladný pohled. Když se do něj zabodly zlacené duhovky, polkl. Za hlupáka se nepovažoval, nicméně kdyby měl říct, zda byly její oči přirozené, či nikoli, zřejmě by nad odpovědí váhal.
Neuniklo mu, že se neznámé zježily chloupky. Hodil letmo očkem po Baghý a zjistil, že i ona se ježila. Norimu se tak roztáhly koutky tlamy do tupého úsměvu. Tak takhle zemřu. Polekaně sebou škubl, když vlčice vydechla. Nebylo to totiž jen tak ledajaké vydechnutí, nýbrž takové, které si dovolíte vypustit jen když vás něco bolí. Šmankote, tak tahle nám nic ulovit nepomůže, blýskl zmateným pohledem ke své pochroumané tetince, která už tak pět dní nic nepojedla.
Neznámá však zůstávala v klidu. Jako by se nic nestalo! Nori kulil očka. Dokonce se zdálo, že jim byla ochotná poradit. „Slečno, j-je vám snad n-něco?“ nenechal se odbýt. Ustaraně si začal cizinku prohlížet. Jestli sem přišla naposled vydechnout, měla by jim to sdělit hned. Nori neměl zájem starat se pak o její mrtvolu. I když... Snad by tohle Baghý brala jako „něco většího“? Nori se pro sebe v duchu zašklebil.
„Místní? Č-Čeho? My jsme byli... ve s-smečce. A... Najednou nebyli,“ sklopil smutně zrak, „a tady moje t-tetička má churavé oko a špatně s-se jí už ch-chodí... Už dlouho nic nepojedla, m-mám o ni strach, v-víte, slečno?“ Nori svůj vyčerpávající proslov konečně vykoktal, načež nervózně přešlápl z nohy na nohu. Dal prostor Baghý, zda by chtěla přilít něco do vínku a pak se na neznámou, jež se jim ani nepředstavila znovu ustaraně podíval. „A vy jste v pořádku, s-slečno?“

Baghý měla o duhovém dešti přeci jen nějaké pochybnosti. Ačkoli byl zaneprázdněn vyplazováním jazyka, zkoumavě se zadíval na zbytky barviček, jež se začaly na vodní hladině rozplývat a mizet. Stejná magie jako Alexei? Při myšlence na jeho očarované pobláznění do trpasličí vlčice se mu lehce zježily chloupky na krku. A ta básnička, kterou vymyslel? Možná, že se mu zamotala zlehka i hlava. Pokud Baghý měla stejný stavy a tím myslela to, že to tu bylo zvláštní — budiž. Nori to cítil úplně stejně. Ale odmítal jakýkoli placebo efekt.
„Hele nepřivolávej to, jo? Čáry, jaký na nás seslal ten pacholek byly úplně jiná liga. Kdyby chtěl, mohl nás i zabít! A zamysli se — kdyby ty kapičky byly kouzelný, tak by určitě nebyly duho— Jo počkej,“ Právě, že by byly duhový! Proto jsou kozelný, že jo! Nori se pozastavil a nakonec celou myšlenku dokončil jen přihlouplým úsměvem „prosím, nebij mě“. Možná měla Baghý pravdu; třeba duhový déšť byl očarovaný.
„Ovšemže! V hlavě ti to šrotuje, to se musí slečně nechat,“ pokýval hlavinkou, stvrzujíc Baghý domněnky o tom, že mu dlužila život. Anebo alespoň maličkou laskavost. Na tom nesešlo. „I jedná honosná snídaně se počítá! A také následování svého pána i přes jedovatou řeku,“ připomněl jí důležitě přechod přes smradlavý tok a oplatil jí lišácký pohled. Když se jej ale po chvilce mlčení zeptala na uzdravení nebohého oka, byl pohotový. Zřejmě to Baghý trápilo.
„No jasně! Když tu prší duha a prochází se tu vlk, co umí očarovat ostatní, aby se... no,“ chtěl říct zamilovali, ale to slovo mu prostě ne a ne jít přes jazyk! „Tak tu určitě musí být i někdo, nebo něco, co by umělo ostatní uzdravovat!“ Nori vážně pokýval hlavou. Jasně, že tu muselo něco takového existovat, nebo ne?
Zdálo se, že Noriho plán Baghý pobavil. Úlisně se ušklíbl, zatímco adrenalin mu začal pumpovat dlouhými řečišti žil. Miloval akce a ještě víc ty škodolibé! Zvesela začal máchat ocasem. Vzpomněl si na časy, kdy podobné lumpárny vymýšlel se svou milovanou sestrou. „Ale to víš, že to zvládneš, akorát nesmíš cenit tolik zubiska. Ono se pak ostatním moc pro tebe lovit chtít nebude,“ popíchl vlčici suše. „Spíš se budou bát, že ty budeš chtít lovit je,“ znovu na Baghý vyplázl špičku jazyka. Jako mě. Neodpustil si krátké zakoulení očima, když mu připomněla, že si má nechat svoje bludy. Jenže jak to pak bude uvěřitelné? „Musíme přece něčím zahrát na city!“ snažil se prosadit svou, ale na vymýšlení plánu bylo pozdě. Do čenichu jej praštil neznámý pach, který následovalo jasné žblunknutí do vody. Jako by se do ní někdo celý povalil Nori pootočil svou chytrou hlavinku směrem, kterým předtím pohotově vyrazilo jeho ucho a překvapeně vykulil oči. Hodil rychlým pohledem po Baghý, které v němém potměšilém úšklebku říkal: „Vidíš to co já? Oběť! A jako na zavolanou.“
Nori se okamžitě jal nenápadně upravovat a vžívat do nové role — to jest do role neschopného synovce tady své milované a pomatené tetinky! Nahodil proto přiblblý výraz, přikývl na Baghý ve znamení, že je připraven a schválně stydlivým krokem se vydal k neznámé cizince. Ležela od nich poměrně daleko, ale ne natolik, aby je již dávno nespatřila. Jen doufal, že si nevyslechla nic z jejich rozhovoru. Hlídal, zda jde Baghý za ním a s vystrčenými růžky si to napochodoval až k nové tváři.
„D-Dobrý den,“ vykoktal, aby upoutal její pozornost. Byl úplně mimo svůj charakter. „Nerušíme Vás, s-slečno?“ Do slečny měla tahle postarší dáma pěkně daleko, ale co by Nori pro svůj plán neudělal. Nervózně se ohlédl po Baghý. Doufal, že nebude přehnaně reagovat. „My... přicházíme zdaleka. Já jsem Nori a t-tohle je moje t-tetička Baghý. Asi jsme se z-ztratili. P-poradíte nám, s-slečno?“ Ocas měl složený mezi nohama a uši mírně sklopené. Doufal, že svým vzezřením vyvolal ve vlčici zželení se.

Místo vděku se Norimu dostalo leda tak pocákání. A ne jen tak ledajaké! Studené kapky se rozprskly o jeho kožich a všetečně se jej držely jako klíště. „Jo, to vykládej holubům,“ vydralo se z něj potměšile, zatímco dál Baghý tahal ke břehu. Že by za to mohla jeho chabá síla a že byl ve skutečnosti slaboučký vlček skomíráček samozřejmě nemohl veřejně přiznat. Takovou ostudu si utrhnout zkrátka nehodlal. Jakmile se doplahočili ke břehu jezera, Baghý se osvobodila z jeho sevření a jala se jej rovnou poctít dalším deštíkem. Nori nakrčil čumák a svou kamarádku napodobil.
„Barevná? Co to plácá—“ Zarazil se. Jelikož se chtěl vrátit zpátky do role, bral Baghý pošetilý úžas za... no pošetilý. Když se ale přeci jen podíval, aby ten zázrak uzřel sám, překvapeně vykulil očiska. Světlý kožich, a dokonce i hladina jezera se ve slunečních paprscích třpytila různými barevnými odstíny. Jako by je duha nechtěla opustit. Ještě aby jo! Takovýho pánečka jako jsem já, ušklíbl se Nori v duchu. Okamžitě se proto jal kontrolovat i svoje chlupy, byly ale tak tmavé, že ulpělé barvičky na nich byly jen stěží vidět. Proto cosi nesrozumitelně zafrfňal a na Baghý dětinsky vyplázl jazyk.
„Jasnost se napila, když jej váš uctivý zadek netaktně pocákal,“ odsekl na oko dotčeně. „Co by mne popadlo?“ protáhl tvářičku hraným údivem, „urozená, či neurozená, komu co po tom? Viděl jsem zkrátka slečnu v nouzi! Nemáte samozřejmě zač, kdo jiný by mi pak tak oddaně sloužil? Není lepšího slouhy!“ pokýval nakonec svou moudrou hlavinkou. Prostě řekni, že mi dlužíš život, slíbej mi u toho tlapky a jsme si kvit. Sladce, skoro jako andílek, se na Baghý usmíval. Ačkoli měl velmi ostré růžky, byly nyní momentálně poslušně schované. A pak si to někdy vyberu.
Baghý nápad skolit něco většího — třeba srnu, Noriho moc nenadchl. Ne, že by neuvítal něco do žaludku, ale byl momentálně tak zhýčkaný hřejícím sluníčkem a bezstarostnou oblohou a duhovými kožíšky a bůhví čím ještě, že na nějakou námahu neměl ani pomyšlení. Našpulil zamyšleně tlaminku, zastříhal u toho uchem, podrbal se na zadku a hnedle potom na bradičce a zdlouhavě vydechl. „Tak jako asi by to šlo. Ale troufáš si lovit vysokou s tím tvým okem?“ zkoumavě si Baghý prohlédl. S našedivělými tlapkami a napůl slepá se mu Baghý jako zdatná lovkyně plachých srn moc nezdála. O vlastní kondičce samozřejmě nemluvě. Pro jistotu.
„Měl bych lepší nápad! Co takhle sehrát ten můj původní geniální plán? Stará nemohoucí tetinka a zesláblý synoveček?“ Nori na vlčici nevinně zamrkal. „Vyčíhnem si někoho po cestě, sehrajeme divadýlko a třeba nám někdo pomůže!“ Schované růžky se začaly pomalu klubat zpátky na svět.

Možná sebou Nori vyděšeně cukl, když z Baghý vyšlo hřmějící vytí, ale nahlas by to nepřiznal. Kor když to vyšlo z takového malého drobka. Jakmile ale vlčice začala plnit jeho rozkaz prosbu, hrdě vypjal hruď, jež se leskla ve vycházejícím slunci a v rytmu jejího krákorání zvedal své vznešené tlapinky. Počasí jim přálo, podivný duhový déšť zmizel a s sebou přinesl oblohu najednou bez mráčku. Hořící šutr jim prohříval a žehlil kožíšky a všechno se zdálo být až příliš idylické. Tato pokřivená realita Norimu tento pocit darovala těsně předtím, než došli k vodní ploše.
Baghý se soudě jejího pohledu a chování bavila stejně jako on. Hrdé lordstvo na chvilku zauvažovalo, zda svého skromného a děsivě loajálního slouhu nepovýšit na... dejme tomu nějakou vyšší hodnost — třeba ochutnávače! To jsem si měl ale rozmyslet dřív, než se za mě napila, zauvažoval a nápad se tak zase rozplynul do nicoty. A zatímco nestydatě kontroloval, zda se jeho kolegyně nezačne náhodou záhadně dusit a kolabovat, zvládal k tomu ještě přemítat, jakou hodností by ji mohl obdarovat. Baghý byla tak odvážná, že si do vody dokonce stoupla. Blázen. Co když tam žijou nějaký potvory? Nori protáhl svůj sličný obličejík. Pak bych ji jako správný spanilý princ měl zachránit... Pomalu mu docházely všechny zodpovědnosti coby urozeného pánečka. Samozřejmě se mu to nelíbilo. Byl ale natolik pohroužený do jejich malého divadélka, že se ze své role nemohl tak jednoduše vyvléknout. Teatrálně si proto povzdychl a smířeně se líným krokem k Baghý začal přibližovat.
„Oj oj! I ty jeden věrný služebníčku!“ zvolal Nori přátelsky, lenost zakořeněná pouze v jeho krocích. Přišel s plánem, jak z Baghý udělat něco víc jak slouhu, ale pořád méně jak někoho, kdo by ho později mohl využívat, ba co hůř — rovnat se mu! Voda byla studená, bylo ještě příliš brzo na nějaké vodní radovánky. Jak tak černý vlk postupoval hlouběji, hladina jej stejně smáčela méně než Baghý. (Protože byla liliput.)
„Oj oj!“ zopakoval, vlčice však nereagovala. „No tak, slouho! Co vás to jen popadlo? Jít se potápět? Vidím, jak se akorát topíte! Ta voda asi nebude nic dobrého,“ Nori nespokojeně zamlaskal a došel až k Baghý, která se vůbec netopila. Ale rád předstíral, že ano. Protože v takovém případě ji mohl zachránit, stát se jejím Bohem a jedinou vírou. Však to znáte. A ještě by mu dlužila svůj život. Nori vlčici bez dalších slov čapl zuby za krkem a jal se jí ochotně tahat ven z jezera. „Kdy jsi stihla takhle přibrat, krucinál,“ mumlal potichu. Jeho silácké schopnosti se mu jen zlomyslně vysmívaly. Měl v plánu Baghý vytáhnout na břeh, předstírat, že jí právě zachránil život a nechat ji, aby mu upsala svou duši odteď už navždy.

«— Řeka Aina

Norimu se líbilo mít takového vděčného slouhu jako byla Baghý. Zdálo se, že ani nebyl sám, kdo viděl duhovou paletu na nebi. Spokojeně pokýval hlavou. Jistě, jistě! Nový král! To jest Nori, první svého jména! A má takovou moc, že se mu i nebesa pochlebují. Zatímco Baghý každou chvíli vypadávala z role, aby se mohla vesele zahihňat, Nori si pokaždé dokázal udržet svou spanilou tvářičku. „Lesní víla?“ zamrkal na Baghý nevěřícně a své „hvězdičky“ ze sebe oklepal, aby se přesvědčil sám. Odlétla z něj duhová smršť kapek, které díky sem tam vykukujícímu slunci vypadaly opravdu jako třpytící se hvězdičky. S vlčecím zájmem se ohlédl po vlčici a hle! I ona měla v kožichu třpytky! Chtěl kolem ní začít zvesela hopsat a vytřepávat ze sebe další a další hvězdičky! Mohli by tak vytvořit smršť padajících hvězd a něco si přát. Baghý to ale všechno pokazila, jakmile zmerčila páchnoucí tok.
Pitomče?! trhl Nori krkem a se spalujícím pohledem sjel vlčici pohledem. Copak takhle by měl se mnou můj poddaný mluvit? To už si však zvesela skákal po kluzkých šutrech. A Baghý věrně za ním. Dokonce i s odhodlaným pokřikem.
„Kupředu, družino!“ Povzbuzoval ji pobaveně. Ach, jak dlouho se takhle nepobavil? Když konečně (a bez újmy!) dopadl všemi čtyřmi na pevné půdě, triumfálně si odfrkl. 1:0 pro prince. Nori sice netušil jak, ale Baghý se válela notný kus od něj a cosi vydechovala. Sotva jí rozuměl, a tak se jen zasmál a vesele přihopkal až k ní. „Zvládli jsme to, dobrá práce!“ nezapomněl ji pochválit. Ze smradu, jenž se potměšile linul z řeky jako had měl doopravdický respekt.
Konečně se vydali dál. Již z dálky bylo vidět třpytící se plocha plná vody. Nori doufal, že se nejednalo o nějakou odnož toho puchu, který právě bravurně zdolali. Měl žízeň a toho jedu se odmítal napít i kdyby měl pojít. Nori tak nasadil svižné tempo a poklusem s ocasem nahoru se hrdinsky vydal vpřed. „Hej, slouho! Co takhle nějakej parádní nástup? S ozvučením?“ houkl po Baghý již svým typickým nevymáchaným projevem. „Jak budou ostatní vědět, že se blíží vznešený pán? Cvakej zubama nebo něco,“ pobídl ji a hrdě natáhl krk k duhovým nebesům. I vesmír mu přál. Dokonalé.
Když konečně přiběhli k obrovskému jezeru, Nori se zastavil. Čekal, zda si Baghý vezme jeho slova k srdci, a pak opatrně zavětřil. Cítil v okolí pár neznámých pachů, rozhodl se je však ignorovat, neb poslední zkušenost s čarovlkem Alexeiem Norimu jako zpestření jejich cesty prozatím bohatě stačilo. Kromě vlků žádný zvláštní pach necítil, tudíž usoudil, že voda bude bezpečná.
„Spanilé lordstvo doufá, že se neotráví,“ zamumlal a nedůvěřivě se hlavou sklonil k hladině. Těsně, než se rozhodl smočit svůj čenich ve vodě, zarazil se a zase se napřímil. Ohlédl se po Baghý a hlavou poukázal na vodu: „Slouho, ty první!“

«— Východní úkryt (Neprobádaný les)

Baghý přistoupila na Noriho hru. Ačkoli pravidla domýšlel ještě za pochodu, předem věděl, že vítězem může být jen jeden. A koho asi tak mohl rovnou korunovat? Prachobyčejného slouhu, či urozeného prince? Pokud nejste úplní hlupáci, asi vám to došlo poměrně rychle.
„Jistě, Jeho Veličenstvo není žádný kat, však nebude vás napomínat dvakrát.“ Nori se po vlčici pobaveně ohlédl. Snažil si uchovat vážnou tvář, proto jeho spiklenecký výraz okamžitě nahradil rozšafnou maskou. Spokojeně si ťapkal, obloha se začala postupně vyjasňovat a vycházející slunce dávalo chladnému měsíci polibek na dobrou noc. Netrvalo to však dlouho. Jako by se tma nechtěla vzdát svého postu, obloha zůstala zatažená. Na Noriho čenich tak dopadla první dotěrná kapka. Jeho odpověď bylo krátké zamračení. Copak už nelilo dost? Zrovna když jsem uschnul! Kdyby těžká mračna uměla číst vlkům myšlenky, zřejmě by byl následující sled událostí jejich odpovědí. Nori nic podobného jaktěživ neviděl. Zlehka zpomalil své tempo až nakonec zastavil úplně. Zaraženě hleděl na oblohu. Letmo se ohlédl po Baghý a jako by se bál, že mu přírodní úkaz zase uteče, stočil svou pozornost zpět na mraky. Vypadaly jako duha. Barvičky se v nich míchaly a bezstarostně ze sebe ždímaly stejně tak duhové kapky.
„Slouho! Vidíte to samé, co já?“ otázal se po chvíli své společnice. „Hm, samozřejmě, že to vidíte! Nejsem přeci žádný blázen.“ odpověděl si sám, aniž by čekal na Baghý. „Jaký to znamenitý úkaz! Nenapadá mne nic jiného, než to brát jako znamení. Nechť nás duhový déšť vede k naším snům a jeho nedotčenost nechť naše duše očistí v mém ctěném jménu!“ vyřkl jako by kázal celému světu a na pár chvil stiskl svá víčka pevně k sobě, hrdě vypjal hruď a natáhl krk co nejblíž k duhovým nebesům. Nechával se od podivného deště omývat, ačkoli v duchu doufal, že mraky nejsou napuštěné nějakým jedem a po srážce se slanou kapalinou se jejich těla nerozpustí. V těchto časech, kdy po zemi běhali šílení čarovlci jako Alexei bylo možné vše.
Jakmile Nori otevřel opět oči, spatřil před sebou řeku. S myšlenkou, že se z ní napojí se však musel zase rozloučit, neb její obsah podivně páchl. „Ať vás, slouho, ani nenapadne v tom sajrajtu smočit čumák,“ varoval Baghý znechuceně, když se k řece přiblížil dostatečně blízko. Nechtěl se na místě moc zdržovat, a tak se vydal po proudu. Po chvilce došli až k místu, kde se zdálo, že by se řeka dala překročit. Nori rozhodně neměl v plánu se v jejích útrobách smočit byť jen tlapkou, a tak se soustředěným pohledem sledoval cestičku z kamenů, které zpod hladiny vyčuhovaly.
„Princovi se zde příliš nelíbí; ten nelibý zápach by se mu mohl usadit v kožíšku,“ prohodil k Baghý a jal se po kamenech přeskákat na druhý břeh. Řeka nebyla nijak široká, kameny však klouzaly a mladý vlček měl co dělat, aby si na nich nenamlel a nezahučel rovnou do vody. Nekontroloval, jak na tom byla vlčice za ním, doufal však, že se ve vodě nevykoupe. Znamenalo by to pak, že by ji musel čuchat po zbytek výpravy.

—» Velké vlčí jezero

Zatímco se ten nenasyta spokojeně ládoval, Baghý se vyšoupla do jedné z mnoha variant sedu. Pro tento konkrétní si Nori sice název už nepamatoval, ale znal ho moc dobře. Věděl, že i otrávených výrazů může být nespočet; Baghý se rozhodla jej jedním rovnou i obdarovat. Nori trhal z nebohého ušáka maso a bez pořádného žvýkání jej rovnou polykal. Zprudka se zakuckal, jakmile Baghý otevřela tu svou nevinnou tlamičku. A to se jí chystal poděkovat! „TVOJÍ BÁSNIČKU“ — ona to slyšela, ty tupče! Nori vykulil svá hnědá očka; zčásti, protože byl překvapený a zčásti, jelikož se dusil a pustil se do trhavého kašle. Kus masa mu nakrásno zaskočil a štěkavý kašel jako by se neměl už nikdy zastavit. Na otázku, jež mu byla zlomyslně položena odpověděl jen zběsilým zavrtěním hlavy. „To si—“ vysoukal ze sebe ztěžka, „určitě nep-řeju, Bag-hý!“ Větu se mu nakonec mezi sípavým popadáním po dechu a kašlem podařilo bez větší úhony sestavit. Uslzenýma očima sledoval menší vlčici, jak se natáhla po zajícovi a bez otálení se do něj pustila. Po tomhle by beztak nebyl schopen pokračovat.
Konečně se ten bláznivý kašel uklidnil a Nori se mohl zhluboka nadechnout. Ten pocit svobody by se dal popsat jako znovuzrození. Jako by se právě málem neudusil, začal si nezaujatě čistit svůj černý kabátek. Při tom se snažil tvářit velmi seriózně a jako správný vznešený pán teplého království se jal odpovědět: „Princátko se vyšpinkalo, ale šťastnější zachumlánek by byl třeba někde v mechu. Na měkoučkém!“ Jemně pozvedl bradičku a daroval vlčici významný pohled. Slouho!
Poté se elegantně vyšvihl na tlapky a poctivě se protáhl. S plným pupkem svěšeným dolů se pak zase posadil a sledoval, jak v Baghý mizí poslední kusy zajíce. „Nyní by se princ rád odebral zpět na cestu. Po tom, co jsi tak netaktně spolykala toho nebožáka.“ Nori s divadýlkem nepřestával. Vlastně jej to náramně bavilo. Čumáček měl snobsky protáhlý, zatímco si omotával chundelatý ocásek kolem předních tlapek. „A prosím, apeluji na vás, chovejte se v jeho přítomnosti tak, jak se na... cokoli vlastně jste, patří!“ napomenul Baghý poté a znovu se vyhoupl na nohy. Zdálo se, že vlčice konečně spořádala vše, co se ze zajíce dalo sežrat. Nebál se toho, že by se Baghý urazila. Svižným tempem se rozešel ven z jeskyně, kde na moment přimhouřil oči, neb... měsíc jim svítil jasně na cestu. Zvědavě se rozhlédl a aniž by čekal na svou menší kolegyni, lehkým poklusem se vydal po cestě. Nori a jeho družina (Baghý)!

—» Aina (Neprobádaný les)

Jakmile Nori zavřel oči, pád do temnoty netrval déle jak pár vteřin. Spokojeně pochrupoval do ticha jeskyně a ani Baghý, jež byla konečně vzhůru ho nevzbudila. Nori byl natolik unavený, že by jej pravděpodobně nevzbudilo ani zemětřesení. Únava si však vybrala své — po chvíli se totiž po celé jeskyni roznesla kakofonie Noriho zvučného chrápání. Vlček ležel na konečně suchém boku, nohy i ocas natažené do všech směrů a v bezesném spánku pokračoval dalších dobrých pár chvil. Venku se zatím setmělo a teplota klesla; včetně té v jeskyni, jež byla od začátku o pár stupňů nižší. Hádáte však správně, ani toto Noriho nevzbudilo. Byla to právě Baghý, jež toho ochrapu konečně probudila. Přesněji — zajíc. Chutňoučce vonějící ušáček. Nori nejprve zavětřil, jakmile se do černého čenichu dostaly první náznaky žvance. Párkrát přitom zastřihal uchem a z otevřené tlamy dokořán se vylilo pár slin. Jako by do Noriho někdo píchl ostrým klackem, v mžiku rozevřel oči a zašilhal na mrtvé zvířátko před sebou. Poté polkl nahromaděné sliny a pomalu se vyšplhal do sedu. Trochu tupě se rozhlédl — stále omámen spánkem a nakonec se zadíval na ležící Baghý. Měla zavřený oči, Nori proto netušil, jestli spala, nebo byla vzhůru. Tlumeně mu zakručelo v žaludku.
„Hej,“ zachraptěl ospalým hlasem k vlčici, „tos ulovila ty?“ Nori si zajíce prohlédl zblízka. Byl ještě teplý. Doufal, že ho ulovila Baghý, protože kdyby mu ho pohodil před spící čenich někdo cizí, asi by mrtvému zajícovi moc nevěřil. „Takhle si mě rozmazlovat, hm,“ ušklíbl se potom zvesela a napůl smočil čenich v čerstvé krvi. Čumák si pak líně olízl spolu s připravenými špičáky a nedočkavě hleděl na vlčici. „Tys tu říkanku myslela doopravdy, viď že jo? Jinak by sis mě takhle nerozmazlovala.“ Možná v tu chvíli žil v domnění, že spala, proto se jeho mozek rozhodl říct ta slova nahlas. „Hehe, jak to jenom bylo? Něco, že si mě vážíš? Že jsi strašně ráda, žes mě poznala? Počkej, počkej... Já si vzpomenu!“ Nori zašátral v paměti. Ačkoli bylo nemožné, aby si celou říkanku zapamatoval, poslední verše mu přeci jen vytanuly na mysli v přesném znění. „No jasně! Takhle to bylo!“ Krátce se zahihňal a s vážnou tváří spustil: „Jsi prostě nejlepší, co víc si přát? Budu při tobě navždycky stát.“
S triumfálním výrazem sledoval vlčici. Věřil si, dokud spala a neměla šanci jeho slova slyšet. A ačkoli se cítil sebevědomě, fakt, že jej její říkanka vlastně potěšila, nahlas nevyřkl. Možná tomu sám nevěřil, nebo se styděl; byl ale rád, že měl po boku právě Baghý. Předpokládal, že zajíce ulovila přeci jen ona, neb měla zašpiněnou srst od krve. Na chvilku zaváhal, ale nakonec se přeci jen pustil s chutí do mrtvolky.