Příspěvky uživatele

< návrat zpět

«— Stepní pláň

Nori se ploužil přes na pohled nekonečné území plné... téměř ničeho. Úspěšně se však vzdaloval nebezpečným skaliskům s jednou extra nebezpečnou jeskyní. Přemítal, odkdy uměli zajíci mluvit; přesněji mluvit vlčím jazykem. Třeba to byl jenom sen, popíchl jej unavený mozek škodolibě. Nori se však odmítal vzdát titulu „Zachránce Slunce, světa a přilehlého vesmíru“, a tak to ignoroval. Holt neměl na výběr. A s tím se jednoduše smířil. Musel onen titul přijmout, nedalo se nic dělat.
Znaveně pokládal tlapku za tlapkou a snažil se vyhnout případnému škobrtnutí o přilehlý kamínek, či kořen. Táhl se krajinou líný jako veš a jako by se nechumelilo. Vždyť jen před malou chvílí zachránil Slunce. Po nějaké chvilce došel do skrytu smíšeného lesíku, jenž se rozprostíral podél strání a širokého koryta protékající řeky. Koruny stromů nad ním tvořily rozmanitou stříšku listů a jehličí. Tady by se dalo něco najít, pomyslel si a pozorně pročesal pohledem okolí před sebou. Přes cestu mu přehopkala malá žába, jinak zde byl poměrně klid. Připisoval to dlouhému výpadku energie v podobě Slunce. Došel až ke korytu řeky. Cesta k ní však vedla přes příkrý svaz plný kluzkých kamenů. Nori byl příliš unavený na nějaké elegantní skákání přes šutry, a tak se snažil přes ně dostat, aniž by si namlel čumák. Párkrát mu to podklouzlo, ale vesmír se zřejmě rozhodl jej už netrápit (pořád ho totiž bolel čumáček po vytržených fouscích) a nechal černého vlčka sestoupit k řece bez zranění. Nori se vděčně sklonil k hladině a plnými doušky začal pít. Ani si neuvědomoval, jak mu za tu dobu vyschlo v hrdle. Jakmile byl dostatečně hydratovaný, rozhodl se dostat se na druhý břeh. Trochu se při tom smočil, ale vůbec mu to nevadilo. Bylo totiž poměrně teplo, ačkoli sluníčko stále nesvítilo.
Jakmile se objevil na druhé straně, vyškrábal se zpátky nahoru do lesíka. Najednou pod tlapkami cítil měkčí povrch než předtím. Zlehka našlapoval na mech, jenž prorůstal mezi kořeny stromů a dalšími rostlinami. Ignoroval své naříkající bříško a jal se hledat nějaký útulný koutek v blízkém křoví, kde by si mohl odpočinout. Bingo! Nori si našel osamělé místečko, ďolík vystlaný mechem, zřejmě po jiném zvířeti, které v něm našlo útočiště. S žuchnutím se do prohlubně v zemi svalil a spokojeně si oblízl vlhký čumák. Byl schovaný a v bezpečí. Alespoň v to doufal. S tímto pocitem se pohodlněji uvelebil, složil hlavu k zemi a zanedlouho se nechal unést spánkem do říše snů.

«— Ostrá skaliska (Jinovatková pláň)

Nori spěchal vzhůru po schodech, zatímco se zbytek jeskyně pomalu bortil a kdyby zůstal o chvíli déle, jistě by ho kamení nemilosrdně zasypalo. Bylo mu jedno, jak na tom byli ostatní, věřil, že si poradí a z jeskyně se nějak dostanou. A jestli ne... Inu, měli šlapat rychleji. Mrzelo ho sice, že ze zajíce nedostal odpověď ohledně svázaného Slunce, doufal však, že už se nikdy nepotkají. A zatímco přemýšlel nad záchranou vlastního zadku, něco mu došlo. Božínku! Vždyť my jsme zachránili vlastně celej svět! Zachránili jsme sluníčko a vzkřísili jsme den! Proto byla všude tma. A já jsem vyvolenej! Jedna myšlenka střídala druhou a Noriho imaginární růžky se začaly pomalu drát na povrch jeho lebky. Jako by je cítil. Zlomyslně se ušklíbl. Nikomu nepřál neštěstí, jak by mohl, když byl nyní vyvoleným? Slunce samotné jej přivolalo! Už se nemohl dočkat, až to bude vyprávět Baghý. Nejprve duhový déšť a teď tohle. Gallirea je fakt zvláštní místo, pomyslel si a s novým elánem přidal do kroku.
Jakmile se vyškrábal zpátky na povrch, hrudníček se mu zběsile vzdouval. Byl zadýchaný, srdce mu splašeně tlouklo v pravidelném rytmu a tlapky se ozývaly vyčerpáním. Celé jeho tělo bylo vyčerpané, včetně hlavy. Mozek, jenž mu předtím jistě pracoval na všechny obrátky (ani ne), byl nyní přehřátý a žádal si odpočinek. Nori stál na místě a ztěžka oddychoval. Temnota kolem něj ustupovala, zdálo se, že Slunci se podařilo najít cestu zpět k obloze. Výborně, takže jsem zachránce světa a ještě k tomu úspěšnej, projelo mu hlavou ironicky, načež se líně rozešel vpřed. Musel si někde nutně odpočinout. A nažrat se. V bříšku mu kručelo, jak se prázdný žaludek kroutil a naříkal. Nejdřív spánek a pak žrádlo. Nori si utřídil priority poměrně rychle a jakmile si byl jistý, že je v bezpečí, rozešel se vyčerpaně pryč. Byl si jistý, že k tomuhle místu dlouho znovu ani nepáchne.
Ačkoli padal vyčerpáním, hlavou mu stejně běhalo plno různých myšlenek. Byl by nad nimi vzrušeně debatoval sám se sebou, ale to muselo počkat na jindy. Ačkoli jeho tempo nebylo nijak extra závratné, pokračoval dál. Pláň, přes kterou si to kráčel nevypadala zrovna nijak útulně. A po tom co zažil s krvelačným zajícem? Nori odmítal spát na otevřeném místě. Leda přes mojí mrtvolu! Kdyby mohl, odplivl by si.

—» Úzká rokle

// Super akce! Nori na ni určitě ještě dlouho nezapomene, hehe. Zároveň chválím skvělý tým, opravdu to odsejpalo!

Nori by se jen nevěřícně zasmál, kdyby mu někdo řekl, že ho z nebezpečných spárů zajícových vysvobodí právě Cynthia, která si jeho mučení musela užívat ze všech přítomných vlků nejvíc. Musel to pro ni být zážitek hoden zlata a pořádné hodovačky k tomu, ale kdepak! Byla to právě nerudná černá vlčice, jež Noriho zachránila. Bohužel jeho záchrana se neobešla bez značného zmrzačení a to neurvalého vyškubnutí citlivých fousků, které v prackách stále pevně svírala bílá potvora, kterou by si jindy vychutnal; mrtvou. Musel si ale nechat zajít chuť. To šlo velmi lehce, neb byl zaneprázdněný ublíženým kňučením a kvílením s doprovodem pro jistotu nezmíněných nadávek. Poté, co zajíc skončil ve vlastní pasti, Cynthia se na Noriho nechutně rozšišlala. Sjel ji pohledem a znechuceně se od ní odtáhl, protože mu vzápětí na čenichu přistály její sliny. „Promiň, na výměnu slin se ještě necejtim, to já dělám až na druhým rande,“ odsekl uraženě. A zatímco podivný zajíc vřískal na celou jeskyni, zničehonic se kolem vlků otevřelo několik dveří. Z jedněch se vyhrnula hromada černých vlků, kteří se zdáli být ještě odpudivější než ti předchozí. Jako by však následovali pád zajíce, sami se rozložili až z nich zbyly jen pochybné hromádky.
Nori se ocitl v chaosu. Zbožňoval to! Moc se mu to líbilo, protože ten malinkatý ždibeček pudu sebezáchovy, co se ho snažil zachránit před zajícem, najednou zmizel. Zbyl jen Nori a jeho touha po dobrodružství. Vyjukaně proto sledoval vše, co se kolem dělo, včetně skupiny vlků. Všechno bylo tak sehrané, že se různé věci děly jedna za druhou. V dalším momentě se nad nimi otevřel strop, nový průchod! Nori se stále vznášel v podivném prostoru, jezdil sem a tam, zvědavě kopal nohama a máchal ocasem, aby změnil svou polohu. Byl naštěstí dostatečně daleko od ohnivého Slunce, ze kterého spadly řetězy a mohlo se tak vrátit zpět na oblohu. Noriho stále neopouštěla myšlenka, jak se zajícovi podařilo Slunce spoutat, o to víc byl fascinován tím, jak ohnivá směska čehosi, co hvězdu tvořilo, putovala vzhůru.
Se stoupajícím Sluncem se gravitace vracela zpátky do normálu a Nori již nemohl surfovat nadšeně ve vzduchu. Zlehka dopadl na všechny čtyři, oproti Sheye, která svým dunivým pádem zbořila celou jeskyni! „Vidíš, co dělá tvoje svěřenkyně?“ vyžbleptl směrem k Cynthii a snažil se vyhnout padajícímu kamení. Na nic nečekal, jakmile uviděl příležitost, jak se z hromadného hrobu dostat, vyskočil směrem k odkrytým schodům a s občasným uklouznutím se snažil vyšplhat na povrch co nejrychleji.

—» Stepní pláň (Jinovatková pláň)

Cynthia mu velmi obsáhle vysvětlila, že nepatřila k tamtěm, ale její barevné oči říkaly něco jiného. Nori jí nevěřil ani slovo! Než však stihl s Cynthií rozvést konverzaci na téma čarovlků, předběhlo jej srdceryvné shledání s Sheyou a zbytkem party. Mládě už nehořelo. Místo toho čtveřici dovedlo rovnou do pasti. Nebo na cestu za svobodou — to ještě nebylo jisté. A zatímco Cynthia s šedobílou vlčicí koketovala, obrovské sluníčko spoutané v řetězech spatřili konečně všichni.
Sheya mezitím někam zmizela, toho si však Nori nestihl všimnout, neboť se snažil z ušáka vytáhnout, jak se mu podařilo stáhnout Slunce na Zem. Alespoň předpokládal, že se stále nacházeli v Galiree, ač se chtě nechtě někteří vznášeli ve vzduchu. „Hele a co to vůbec děláš? Co to je za chytrou věcičku, co máš v tlapách? Víš, co mě ještě napadlo?“ Nori zasypal zajíce otázkami. Skoro jako by byl celou situací nadšený. „Neztratila se ti příbuzná? Támhleta černá potvo— Ehm, děvče? Máte podobný uši. Můžu jí směnit za svůj... No, možná i za zbytek životů naší bandy. Vlastně jsme se tady ocitli úplně omylem, haha. A támhletý se fááákt stejská!“ No jistě. Samosebou, že si to neodpustil. Čumákem kývl za sebe na Cynthiu, aby zajíc věděl, o kom mluvil, ačkoli jen slepý by přehlédl takového ušopleska. Chtěl se z toho jednoduše vyvléknout a obětovat tu netykavku by světu beztak jenom prospělo.
Jenže když se otočil zpátky, ten kriminálník ho nevkusně klepl tužkou po tlamě. Nori ublíženě zakňučel a stáhl uši. Co to děláš? zamrkal na něj nechápavě očima. Bolístku následovalo jemné cinknutí a zajíc mu konečně odpověděl! „Vybavení? Co tím mys— Hej! To bolí!“ zaskučel znovu. Zajíc ho čapl za citlivé fousky a donutil jej mlčet omotáním provázku kolem tlamy. Nori vykulil svá hnědá očka a zmateně zabruslil ve vzduchu, ale bylo mu to prd platné. Ta bílá potvora ho táhla vzduchem napříč dalšímu vězení. Nori se vzpouzel. Ta věc, do které jej plánoval zajíc zavřít podivně bzučela a občas to v ní prasklo, jak se elektřina proháněla po jejím obvodu. Zvládl tak jen něco huhlat skrz malou škvíru, kterou dokázal navzdory pevnému provázku udělat. Ačkoli se zajda v prostoru jeskyně pohyboval bez větších potíží, vlkům to tak lehce nešlo. Ani Norimu. Ten se pro změnu snažil ušatého skolit levitujícími tlapami, zatímco hučel na celé kolo. Tak dělejte něco, ženy! pobízel vlčice v duchu a snažil se nebezpečně vyhlížející budoucnost co nejvíc oddálit.

Samozřejmě, že se Cynthia musela ozvat. Nori však nedokázal vlčici odseknout dřív, než se bezpečně dostal k jediné cestě z hadí díry. Dlouháni však div nevrněli, když si začali stlát na studené zemi. Vypadali spokojeně, Nori jen překvapeně kulil očka nad svým lehkým vítězstvím. To samo o sobě muselo svědčit o jeho tajném talentu. Samolibě se tak uvelebil vedle černé vlčice, která jej jen škodolibě popoháněla. Povýšenecky ji sjel pohledem a zadkem se natěsnal těsně k ní. „Říkalas něco, drahá? Ach, tys myslela můj líbezný hlásek, že?“ zašveholil a rozloučil se se svými hadími poddanými něžným pohledem. „Spěte blaze, mé děti!“ zvolal a zašeptal Cynthii do oslího ucha, že to jde i bez násilí. „Zajímalo by mě, co z tý cácory vyroste, když má za vzor takovýho tyrana,“ zavrtěl hlavou smutně, jakmile se vezli ke svobodě. Pro jistotu byl na Cynthii přilepený jako by jí rostl přímo z boku v případě, že by jej chtěla shodit dolů. Teprve teď si všiml, že těm jejím ušiskům chybí špičky, které se zdály být odkouslé. „Měsíčku skákavý, kdo tě tak zdělal? A vůbec, že ty jsi jedna z tamtěch?“ Termínem tamti Nori myslel čarovlky. „Že je to vlastně celý tvoje chyba? Začarovalas oblohu a Slunce si zašila bůhví kam. A ta cetka kolem krku? To taky patří do toho vašeho učarovanýho klanu?“ Nori se nahnul k přívěsku, jenž zdobil Cynthiinu hruď, aby si jej mohl zblízka prohlédnout. Celou cestu nahoru ji pak sjížděl nedůvěřivým pohledem.
Když se vratký výtah konečně doviklal zpátky, kde bez výčitek opustil Sheyu, nakonec se od vlčice odlepil a celý se oklepal. Ať už se ze sebe snažil setřást Cynthiin pach či tragikomický zážitek s hady, udělal to pořádně. Teprve pak se rozhlédl a nahlas zahalekal na dvojici vlčic, které předtím viděl v cele. „Jé, holky! To už jste se domuchlovaly? No je to možný? Vy se tam muckujete, zatímco já a tady ušoplesk bojujeme o holý život!“ Noriho hlas se odrazil od kamenných stěn, které vytvořily zpěvavou ozvěnu. Až pak si všiml černých mutantích vlků — stejných jako ti před vchodem do jeskyně. Hopla, zamrkal na ostatní s přihlouplým úsměvem.
Málem by mu unikl pohled na Sheyu vlečíc se za dalším přívěškem! To by ale nesměl věnovat pozornost klanějící se šedobílé vlčici společně s hnědou, která se zdála být lehce praštěná. Nori jí oplatil široký úsměv. S blázny bylo nejlepší být zadobře a to ve všech situacích. Jakmile však Sheya i s věcí okolo krku otevřela nový vchod, který byl plný podezřelého světla, Norimu to nedalo a musel se jít zvědavě podívat, co tam ty dvě spoutané vlčice strážily.
„To je přece Slunce!“ pípl s tlaminkou otevřenou dokořán. Ta obrovská ohnivá koule, která se na ně den co den namyšleně culila z oblohy byla najednou... svázaná a na Zemi. Nori tomu nerozuměl. Jak se sem dostalo? A proč mělo kolem sebe řetězy? „Jako pochopil bych, že z nás bylo utahaný a šlo se někam na pár dní zdejchnout, ale... Počkat, to je snad zajíc?“ zaostřil, zatímco brblal jediné vysvětlení, co jej k spoutanému Slunci napadlo. Ta malá bílá potvora začala ječet na celou jeskyni a volat k sobě své postižené poskoky. Nori se zmateně ohlédl po ostatních. A co teď? pípl znovu, ale tentokrát jen ve své hlavince. Jenže to už se slova ujala další rázná vlčice skupiny. Nori bolestně vydechl. Chyběla mu mírumilovná Baghý (když zrovna po nikom necenila tesáky). Šedobílá se snažila utnout zajícovo volání o pomoc, zatímco druhá, hnědá vlčice se snažila dostat z okovů. Ty dvě byly k ničemu.
„Tak čeky! To on šlohl Slunce? Jak si na něj dosáhl?“ Nori adresoval malého ušáka a tvářil se, že ho to opravdu zajímalo. A taky ano! Jak kurňa dosáhl až na oblohu? vrtalo mu hlavou. Černý vlček si zřejmě neuvědomoval, jaké nebezpečí jim hrozilo. Všiml si jen, že se mu vtipně chodí. Udělal proto pobaveně pár kroků blíž k bílému zlodějíčkovi. „Hele a co to vůbec meleš o bateriích? Jaký baterie?“ Zmateně se koukal po své skupině.

Nori čekal, že se na něj Thia utrhne. Nenechal se však jejím ostrým jazýčkem zviklat. „A nejsi náhodou taky jedna z těchhle potvor, drahá Cynthio? Když si tě odmyslím jako ušopleska, docela by ses k nim hodila do party,“ pronesl nezaujatě, jen tak mezi řečí. Ale to už Cynthií lomcoval vztek — možná se o Sheye neměl vůbec zmiňovat. Důležité však bylo, že vlčice přijala jeho nabídku. Bolestně přivřel oko, jakmile čapla jednoho z plazů mezi zuby a mrštila jím o stěnu jeskyně. Přemítal, zda si místo hada nepředstavovala jeho. Při té myšlence se zahihňal. Jenže zatímco se Cynthia docela úspěšně protloukávala pomocí nové hračky skrz beznohé kamarády, Nori byl mezi nimi stále uvězněn. Povedlo se jí probít se až k zdvihadlu, které se začalo výhružně klimbat — výhružně pro Noriho, pokud by si nepospíšil, zřejmě by vesele odjelo jen s Cynthií. Plazi jej pomalu obklíčili, jazýčky jim mrštně vyskakovali z tlamiček a zase zpátky, zatímco se jejich oči leskly v mdlém světle. Byli skoro jako jeho poddaní! Jsou vůbec jedovatí? napadlo jej a bez jakéhokoli pudu sebezáchovy do jednoho zvědavě dloubl tlapkou. Nori nedokázal určit rozdíl mezi jedovatým hadem a mírumilovným, ale přeci jen si vzpomněl na něco, co jej jako vlče učil otec — jedovatí hadi mají na sobě většinou barvičky. A tihle? Tihle nevypadali nijak zvlášť jedovatě. Nori se to rozhodl risknout.
Začal hadům zpívat, nahlas. Z jeho hrdla se nesla poklidná melodie, taková, jakou broukají matky malým vlčatům. Zároveň se snažil našlapovat do míst, kde ještě vykukovala zem a ne hadí zaoblená tělíčka. Doufal, že svou písní hady uklidní a ti ho nechají projít bez kousanců. Srdce mu zběsile bušilo a adrenalin přebíral žezlo nad jeho tělem. Užíval si výhružku nebezpečí, jež se mu vznášela nad hlavou — nebo pod tlapami? Nori poklidně zpíval, k výtahu se však snažil dostat co nejrychleji. Zároveň chtěl něco namítnout své kolegyni, ale nedovolil si před hady sklapnout.

K Noriho smůle Sheya existenci svého dvojčete nepotvrdila. Bezva, zajásal otráveně a mlčky sledoval, jak se ta cácorka snažila dostat na druhou stranu a úspěšně pohnout páčkou za mostem. Polekaně sebou škubl, když se vzápětí octl na svobodě. Bohužel se stále nacházel v útrobách jeskyně, ale aspoň měl volný průchod. Nori na nic nečekal, dlouhým skokem vyrazil z vězení a pomalované zdi nechal bez lítosti za sebou. „Páni! Super, Sheyo, vidíš, že umíš bejt taky užitečná!“ V jeho tónu bylo značné nadšení. To však opadlo, když zjistil, že on byl sice na svobodě, ale z malého vlčete se najednou začalo kouřit. Netušil, co to mělo být za čáry. Nedůvěřivě sledoval, jak malé vlčici hoří ocásek. Ani ho nenapadlo, že by se k ní přiblížil — ještě by ho zapálila taky, a tak se jí rozhodl upozornit ze svého bezpečného stanoviště. Alespoň to pro ni mohl udělat.
„Ééé... Hele, ty, Sheyo? Slib mi, že nebudeš vyšilovat,“ houkl na ni pro jistotu, „hoří ti ocas! Hoříš! A zbude z tebe jenom popel!“ Co by to byl za strýčka, kdyby svou sladkou neteřinku trochu nepostrašil? Nori se škodolibě zachechtal, ale pochyboval, že Sheya zůstane v klidu. „Každopádně díky za vysvobození! Bylo to s tebou fajn, pozdravuj Thiu a měj se blaze!“ S těmito slovy nechal hořící Sheyu Sheyou a jestli ho nahlodávalo špatné svědomí? Možná jen na vteřinku. Jediné, po čem toužil, bylo dostat se ven — na vzduch. Pryč z téhle jeskyně. Cítil se tu krapet stísněně. Už už se chtěl rozeběhnout pryč, ale zastavilo jej ječení hnedle kousek od něj. Zvědavě tam nakoukl.
„Herdek! A co je zas tohle?“ vypískl a civěl na obrovské klubko chlupů, které se svíjelo ze strany na stranu za doprovodu romantické skladby z repertoáru S řetězy k lepším zítřkům! Ty věci, co měly vlčice kolem tlap nepříjemně řinčely a Nori přemýšlel, zda ponechat tuto intimní chvilku tam, kde byla, či se do toho začít montovat. Vlčice se válely po jakémsi černém stvoření, které připomínalo jejich druha. Ten nevypadal zrovna nijak přívětivě. Nori se proto rozhodl ponechat mu jeho harém a nelézt mu do zelí. S úšklebkem, že je konečně volný se rozhodl jít hledat východ. O takovouhle párty rozhodně nestál. Šílenej mejdan, pomyslel si a rozeběhl se napříč vratkým schodištěm. Cestu si nevybral zrovna nijak pohodlnou, ale doufal, že ho dostane ven. Natolik byl mladý Nori bláhový! Když se totiž ocitl konečně na jeho konci, nadával si, že se radši nerozhodl běžet za Sheyou.
„No tak ale už!“ zakňoural otráveně. Po zemi se plazila doslova klubka hadů. Byli odporní a Nori neměl nejmenší chuť si s nimi něco začínat. Jejich sykot se mu jedovatě tlačil do uší, vyzývavě jej zvali na rande. „Jako pardón, ale s hady já netancuju!“ plivl po nich a držel se co nejdál. Brzy zjistil, že schodiště bylo jen cestou dolů — nikoli zpátky nahoru. A až pak spatřil něco, co donutilo jeho hrdlo otřásat se skoro až v křečích. To je snad Thia! problesklo mu hlavou, zatímco se snažil tlumit svůj hurónský výbuch smíchu. „Podívej se na sebe!“ vyhrkl směrem k černé vlčici s oslíma ušima. Nori si nemohl vybrat — vypadala víc jako osel, nebo zajíc? Co po tom! „Tohle se ti stane, když mi budeš říkat „vypelichanej vořech“!“ zasípal mezi pohihňáváním a novou vlnou smíchu. Tady máš, ty čarovlčice! Skoro by si nevšiml jakéhosi výtahu, který se nabízel jako vysvobození. Jenže vedl zpátky k Sheye. Nori trochu nervózně koukl zpátky nahoru, zda malé vlče uvidí. Doufal, že si nezačne své ochránkyni stěžovat, že ji tam nechal dřív, než budou všichni venku. Nepochyboval o tom, že by mu Thia dala po tlamě při první příležitosti.
Zatímco se snažil vyhýbat se syčivým potvorám, přemýšlel, jak se dostat k výtahu. „Thio?“ houkl směrem k černé, „co takhle spojit síly? Co jsem se naposledy díval, z tvojí svěřenkyně se docela kouřilo. Já jí chtěl samozřejmě pomoct, ale nemoh jsem se k ní dostat,“ povzdychl si a doufal, že mu jeho lež vlčice sežere. Pak si všiml jakési zajímavé věci, co měla u sebe. „Co to je? Můžeš to nějak použít?“ Nebo použít ty svoje čáry a nechat ty potvory zmizet?

Nori pochopil, že černá vlčice nebude matkou, neboť po ní ten špunt křičel jménem, jakmile se ocitli uvnitř. „Thio!“ odráželo se od zdí a v ozvěně se neslo kamsi do útrob jeskyně. Vzpomněl si, že než se (určitě nějakými čáry) přemístili, Thia mu vražedně odsekla na jeho zdánlivě přátelskou nabídku. Nazvala jej „vypelichaným vořechem“. Rozkošná dáma, pomyslel si při vzpomínce na květnatou mluvu a rozhodl se jí pracovně nazvat Netykavka. Jedna myšlenka jej však neopouštěla. Zdálo se mi to, nebo měla fialový voči a něco divnýho jí viselo kolem krku? Pokud si barvu jejích prokletých duhovek nespletl, znamenalo to snad, že byla jako Alexei, tedy čarovlčice?
„Kamínek?“ protáhl tvář kysele na Sheyu. Vytrhla jej z jeho úvah. Hned na to však bolestně sykl, ale neuhnul. Sheya ho poslušně rafla po tom, co jí o to poprosil. Sjel toho caparta umučeným pohledem. Co když má jedovatý sliny? Od tý čarovlčice, třeba jí navedla! A za všechno může ona! Nori se znovu rozhlédl kolem. Teprve v ten moment si všiml jakési věcičky o patro níž, kterou by se určitě dalo pohnout. Neměl sice tušení, co by to udělalo (a zda by jim to ještě nepřihoršilo), ale bylo by to zřejmě lepší, než sedět na zadku a nic nedělat. Vlče bylo ale rozrušené a Nori se snažil být hodným strýčkem. Nakonec měl vlčata docela rád. Byla většinou naivní a spolkla všechno, co jim kde kdo nakukal.
„Spíš bych řek, že je někdo jednoduše rozpáral,“ vymýtil Sheye představy o nevinném rozříznutí. „Koukej,“ přistoupil pak k jednomu z obrázků na stěně, „tenhle třeba nemá ani hlavu, vidíš? To by kamínek nezvládl, ledaže by to byl pořádnej šutrák. Hlavu ti totiž nemůže sebrat leccos, snad že bys narazila na hladovýho mědvěda. Jó, ten by to dokázal levou zadní.“ Nori uznale pokýval hlavou a s miloučkým úsměvem se ohlédl po vlčici. „Ale žádnýho tady neslyším, takže seš v suchu,“ mrkl na ni ještě v pobaveném gestu. Sheya se nepřestávala pídit po té její Thie.
Vlče jej bez keců poslechlo a za chvilku bylo na druhé straně mříží. Také si všimla té podivné páčky, jak to nazvala. „Až přejdeš ten most, tak to zjistíme,“ pokrčil jen ramínky, neboť sám netušil. „Třeba tím přivoláš Thiu!“ houkl pak nadějně za Sheyou. Cokoliv, hlavně mě dostaň ven. Norimu bylo upřímně fuk, kde se ta drzá Netykavka potloukala, beztak to určitě bylo celé její vina. Ty oči zkrátka nezapře! V tu chvíli se však místo jednoho vlčete objevilo druhé. Nori několikrát zamrkal — snad kdyby měl jen nějaké vidiny, ale tůdle! Sheya tam opravdu byla dvakrát! „Neřeklas mi, že máš dvojče,“ pronesl Nori trpce. Modlil se, aby měla vlčice dvojče. Na duchy nebyl připraven!

Noriho přítomnost byla oceněná, ale ne patřičně. Šedobílá mu věnovala úsměv, který kdyby měl hodnotit, zůstal by někde v mínusu. Aspoň po něm ale nevrčela a necenila tesáky jako Baghý. Ale na to už měl také vlastní teorii — čím menší, tím agresivnější. Zřejmě si tím trpaslíci něco kompenzovali. Vlčice, která se ujala slova, protože ta druhá se jen vesele zubila, ho přivítala a chtěla ještě něco říct, ale nějak se zasekla. Informace po které toužil, tak nedostal. Místo toho se u nich objevili další vlci. Další dvě vlčice. Nori naprázdno zamrkal. Ano, opravdu to byly všechno vlčice. A to si myslel, že byl na vrcholu, když kolem sebe měl Baghý a tu vzteklou kouli. Jenže nyní? Nyní měl teprve pořádný harém! Vzpomněl si na Zlatonky slova — totiž, že nevěděl, jak se vlčata brala na svět. Samozřejmě, že to věděl! Měl další teorii, ale možná by bylo nejlepší otázat se toho nového škvrněte, co sem přivandrovalo spolu s tmavou vlčicí. Ta se hned dala do řeči s tou druhou nádherou, jež ho tak drze odsekla. Měl by se cítit ublíženě.
Po zmerčení podivných černých vlků, kteří se procházeli kolem vstupu do jeskyně, hodila po Norim černá vlčice významný pohled. Nori se ušklíbl. Ani se nepředstaví a už by po něm chtěla bůhví co. Jedno vlče už přece měla! Nebo chtěla po Norim, aby jí jednoho z mutantíků dohodil? „Vím, na co tím narážíš,“ mrkl na ni a pohledem sjel čtveřici vlků, „vyber si kterýho chceš a je jenom tvůj. Možná to tak nevypadá, ale jsem pořádný párty zvíře. Co třeba támhleten? Ten vypadá, že by si dal říct.“ Trochu s nima polaškuju a pak mi budeš děkovat, děvenko. Nori se na černou vlčici samolibě usmíval. Měl mnohem lepší náladu, než když na místo dorazil. Už se necítil tak sám.
Malé vlče mělo pochopitelně roztomile pitomé nápady, proč těm černým hávům lezla pára z tlamy. Nori sjel vlče pohledem. Od černé vlčice pochytil její jméno — Sheya. Jak by mohli ukrást sluníčko? To je přece kravina. Tak vysoko by nedosáhli, pomyslel si, když mládě vykváklo onu šílenost. Jenže než stihl cokoli říct, v momentě, kdy byl k čtveřici vlků otočen zády, ostatní kolem něj zmizeli. Puf a byli pryč. Včetně Noriho.
Jakoby se čas kolem něj smýkl; najednou měl před sebou barvy. Okamžitě si vzpomněl na nedávný duhový déšť, ale v jeskyni kolem nich vládla úplně jiná atmosféra. Nori v obklopení kamenů však nebyl sám. Doprovod mu dělalo to malé škvrně, Sheya. A tentokrát bez černé vlčice. Neměl tušení, co se to dělo; snil snad? „Hej, ty, Sheyo?“ rozhodl se oslovit mladou slečnu, „štípni mě zubama, prosím tě.“ Chtěl se probudit. Zatímco mluvil na svou novou společnost, pátravě se rozhlížel kolem a se zvědavě nastraženýma ušima si prohlížel pomalované stěny. Barvičky to sice byly veselé, obsahem však křičeli bolestí a utrpením. Nori se ušklíbl.
Po krátké observaci spatřil ve zdích několik otvorů. Ke své smůle by se do nich nevešel. Ona ale jo, napadlo jej, když si změřil velikost děr a malé vlčice. „Hele, víš co? Zapomeň na štípání, mám lepší nápad! Mimochodem, já jsem Nori, tvůj novej strejc,“ zazubil se na Sheyu přátelsky. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy viděl vlče. „Určitě si dost chytrá a napadlo tě to samý co mě! Vidíš támhletu ďouru? Vsadím se, že by ses do ní vešla úplně akorát. A když se protáhneš dolů, támhle k tomu malebnému můstku, možná bys nás mohla zachránit!“ Nori si však nevšiml, že můstek nevypadal nikterak bezpečně, ba co hůř — že se po něm procházel další z těch podivných mutantů.

«— Bukový sráz (Jinovatková pláň)

Nori se blížil ke zdroji svého nového zájmu. Kdesi v kebulce mu blikal výstražný vykřičník s doprovodem vřískajícího alarmu. Takové nedůležité věci však mladý vlk s přehledem ignoroval. Zvědavost, jež jím cloumala každou vteřinou silněji a silněji, zazdila ve vlčkovi vše, včetně zdravého rozumu. Ten by mu totiž jinak jistě poradil, že zdržovat se na tomto místě nebylo zrovna chytré. A že by měl vzít nohy na ramena a neohlížet se. Pud sebezáchovy však bylo něco, co Nori postrádal již od narození, a tak nebylo divu, že se nadšeně řítil krajinou napříč novému dobrodružství. Dlouhé nohy, jež mu dodávaly jistou výhodu, neúnavně ťapkaly jako dobře vycvičený voják.
Nori postupně zvolňoval a v lehkém poklusu se občas ohlédl kolem sebe. Měl pocit, jako by se za ním někdo schovával ve stínech. Očima pročesával okolí, nikdy však nespatřil nikoho; nic, co by jeho delikátní cítění vyvedlo z omylu. Jako by jej někdo sledoval; každý krok, pohyb... Dokonce i zatínání svalů pod uhlovým kabátkem, jenž splýval s nocí. Nori cítil, jak mu jindy hladká srst nyní mimoděk vstávala v zátylku do pozoru. Jistě za to mohlo náhlé ochlazení! Jako neviditelná mlha, vzduch kolem se líně vlnil a zahaloval vysokého vlka do svého ledového hávu. Noriho tak obklopila podivná atmosféra.
Konečně došel... kamsi. Pravděpodobně do svého cíle, neboť pod tlapkami cítil kamení a cesta dál nevedla. Místo toho se před ním rozprostíraly kamenné skalky a různé jeskyně. Zavětřil. Čumáčkem mu prošlo několik pachů — všechny neznámé a... dva čerstvé. Nori se olízl a pátravě se rozhlédl. Cítil se zvláštně, ještě před chvílí byl nadšený, kam jej toulavé tlapy vedly a nyní jeho srdce halila prapodivná mlha. Najednou se cítil sám; jako by zbyl na světě jako poslední. Vzhledem k dvěma novým pachům se však snažil pochmurnou náladu zahnat a neznámou dvojici následovat. Vydedukoval, že se jednalo o vlčice; pravděpodobně tulačky, protože tak smrděly. Stejně jako já, ušklíbl se.
Úšklebek však pomalu zase zmizel, místo toho jej vystřídal zaujatý výraz. Nori se po chvíli krátké chůze octl před obrovskou dírou vedoucí přímo do jedné ze skal. Nebyl to však průchod, co jej zaujalo, nýbrž čtveřice vlků zahalená v temnotě. Doslova. Černé kožichy splývaly s nocí ještě snáz než Nori. Jejich rubínové oči zlověstně svítily ve tmě a z tlam jim vycházela pára. Jejich nicneříkající výrazy přeci jen však něco světu naznačovaly; nepřibližovat se a nezahrávat si. Kodex, který Nori jen zřídkakdy ctil. Konečně alespoň dokázal přiřadit to uši drásající řinčení, které se neslo územími jako zlověstná bouře spolu s hlasitým smíchem. Podivní chlupáči měli kolem předních tlap upevněné jakési věcičky. Vypadaly těžce a o jejich pohodlnosti Nori silně pochyboval. Nebyli to však podivní mutanti, co se světu vysmívalo. Zdálo se, že zvuk nevycházel od nich, ale z obrovské díry, ve které se podivně jiskřilo a blýskalo.
Nori polkl. Nebyl si jistý, před čím přesně se nyní nacházel, ba co hůř — co měl dělat? Skoro by zapomněl na neznámé vlčice, které běhaly kolem. A opravdu! Jeho očka spatřily dvě cizí siluety; jednu světlou a druhou tmavou. Patřily snad k podivným vlkům, či se zde náhodně vynořily podobně jako on? Nori neotálel a sebevědomě se k vlčicím přiblížil. Neměl tušení, co tam vyváděly, ale třeba by mu mohly vysvětlit, co se to vlastně dělo. A proč už se dávno nerozednívalo?!
„Zdravíčko, dámy!“ houkl na cizinky a zavrtěl ocasem ve znamení míru. „Nevím, jestli jsem na mejdan přišel buď moc brzo, nebo pozdě, ale cením výzdobu! Co myslíte?“ zeptal se zvesela a na obě lišácky mrkl. „Teda kromě támhletěch... Ti nevypadaj moc přátelsky — ale to bude asi téma, že jo?“

Zákeřností to sedí na Styx, přeci jen — když nikdo nic nevidí, vlčata mizí snáz! A pokud jsem se netrefila, i tak klobouk dolů!

«— řeka Mahtaë (jih)

Norimu se podařilo bez újmy dostat na druhý břeh řeky. A dokonce zůstal suchý. Se samolibým úšklebkem se po svém gymnastickém kousku protáhl jako by nic a rychle si upravil pocuchané chloupky na hrudi. Věděl sice, že neměl žádné diváky, ale čemu škodilo vypadat dobře? Ostražitě se rozhlédl kolem sebe. Nacházel se v přístřeší mohutných stromů, jejichž koruny tvořily dokonalý štít před jakýmkoli světlem. V létě to muselo být příjemné místo pro odpočinek, v noci to však nebylo zrovna to pravé ořechové. Nori se tentokrát v temnotě ztrácel velmi plynně. Jen oči mu tu a tam podezřívavě zasvítily.
Opatrnými krůčky se proplétal mezi stromy. Byl rád za své štíhlé tělo, které se vlnilo mezi nebezpečně vyčuhujícími větvemi jako voda. Praskot drobných větviček pod tlapkami ignoroval; tak dlouho, dokud věděl, že zvuk patřil jemu. Jen velmi nerad by zde narazil na nepřítele. Ačkoli o žádném konkrétním nevěděl, byl si jistý, že narazit zde například na chrupkajícího medvěda by byla vskutku loterie. A jakkoli mu překvapení nevadila, tohle nebylo zkrátka něco, po čem by celým srdcem toužil. Přemítal, co dělala Baghý a v jakém stavu ji najde, až přivede jejich nového kamaráda.
Stromy konečně začaly řídnout a Nori tak měl výhled na oblohu. Tak počkat, co to má zas bejt? zarazil se, když zvedl čenich vzhůru. Ještě před chvílí na něj shlíželo moře blyštících se hvězd bez jediného mráčku. A nyní? Nyní jej pozorovalo nic. Prázdno. Temnota. Při té myšlence Norimu přejel neškodný mrazík po hřbetě. Nasucho polkl, dokonce i jeho kroky zvolnily do váhavého našlapování. Byla to však teprve ohlušující rána, co donutila splývajícího vlčka s nocí konečně zastavit. Ozvěna kolem něj prolétla jako tlaková vlna. Nori podvědomě stáhl uši k lebce.
„Co to kruci—“ vydechl potichu. Zvuk krátce na to následoval smích. Děsivý smích a nepříjemné řinčení. Norimu ten zvuk rezonoval v hlavě ještě několik chvil po tom, co ustal. „Tak Baghý,“ zašeptal do temnoty, „zdá se, že jsem našel našeho novýho kámoše!“ Možná to bylo naprosto nemístné, Nori se však odhodlaně šklebil směrem, kterým se ozývaly zvuky, při kterých tuhla krev v žilách. A místo toho, aby se mladý vlček otočil a spěchal rychle pryč? Nori se s zběsile bijícím srdcem vydal naproti novému dobrodružství. Pud sebezáchovy jako by mu nic neříkal.

—» Ostrá skaliska (Jinovatková pláň)

«— řeka Mahtaë (sever)

Řeka se tvářila, že na truc nikdy neskončí. Byla dlouhá jako had a stejně tak se líně klikatila. Nori capkal po jejím břehu, zahalen tmou. Jeho černý kabátek s občasným prokvétajícím kvítím šedé byl odměňován světlem stříbřitého měsíce, jenž naň házel provokativně prasátka. Jako by s ním samotná noc flirtovala — chvíli jej sváděla do své pavučinky v temnotě a pak ho nechala měsíci napospas. Kromě toho Noriho prozrazovaly ještě jeho oči, jež ve tmě provokativně žhnuly.
Dával pozor, kam šlapal, občas se mu však podařilo zahučet do mělké tůňky, kterých bylo kolem řeky habaděj. Párkrát se dokonce zastavil, aby pod třpytící se hladinou svlažil svůj čumáček, než svědomitě pokračoval ve své misi. Tušil, že v noci pravděpodobně nikoho kloudného nenajde a že by se měl vrátit zpátky za Baghý. Měli by se prospat a začít s hledáním ráno. Jenže Nori byl natolik daleko, že by bylo hloupé, kdyby to teď vzdal.
Cestou obešel pár velkých kamenů, kterých začalo podezřele přibývat. „Co je to zas za cestu,“ zahudroval si pod vousy, když se elegantně vyhýbal dalšímu šutru. Toulavé tlapky jej nesly krajinou, až dokud se nezastavily na Noriho rozkaz. Zdálo se, že řeka opravdu nikdy neskončí, a to začínalo být nudné. Na druhou stranu — nemohl se ztratit. Hravě by se dokázal vrátit zpátky k Baghý. Mohl to jednoduše vzdát. Ale cosi jej táhlo dál; vpřed. Vytušil, že by bylo nejrozumnější řeku nějak přejít a dostat se na druhý břeh. S adrenalinem proudícím v žilách se rozhodl řeku přeskákat po vyčuhujících kamenech, které proud nerušeně omýval. Rozhodně se nechtěl vykoupat. Měsíční svit by mu jen těžko vysušil kožíšek do sucha a bůhví, jak dlouho zbývalo do rána. Nezdálo se totiž, že by měsíc plánoval své žezlo předat zpět slunci v nejbližší době.

—» Bukový sráz

«— VVJ

Svižně ťapkal krajinkou a ostřížím zrakem hledal vhodnou oběť. Musela být pro jejich plán dokonalá; vymazleňoučká! Čím víc nad srnou přemýšlel, tím víc se mu jeho plán zamlouval. Sice by se museli podělit, ale masa by bylo stále dost pro všechny. Přemýšlel nad těmi dojemnými slovy, jimiž Noriho drobnější vlčice poctila. Co tím chtěla říct? Že jsem jako její.... kámoš? Jsou z nás teď kámoši? Nori měl za svůj krátký život jen jednu opravdovou kamarádku; své dvojče. Rin. Mimoděk se při vzpomínce na svou sestru ušklíbl. Koutky tlamy se mu rozjely do ošklivého šklebu jako rozbitý zip. V očích mu jiskřilo a žilami mu proudil adrenalin. Míchanice pocitů, jež se v něm mlela jako nekonečná bouře jej dokázala zaměstnat natolik, že přestal sledovat, kam ho dlouhé nohy nesly. Velké jezero i s Baghý měl daleko za zadkem, nyní klusal podél dlouhé řeky. Její proud byl poměrně rychlý a voda průzračná. Hladina toku se pod měsíčním svitem vábivě třpytila, pro Noriho to byla zajímavá podívaná. Neměl však čas sledovat řeku; musel najít nějakého vlka, na kterého by mohli s Baghý ušít boudu a donutit jej tak, aby jim pomohl s lovem něčeho vydatnějšího než byl zrovna zajíc. Smečka by mi v tomhle nebyla zas tak proti srsti, pomyslel si napůl hořce, elán jej však neopouštěl.
Zdálo se, že u řeky nikdo nebyl. Ani živáček. Nori zavětřil, jeho čumáček však zachytil jen pár slabých pachů a žádný čerstvý. Nesmutnil a pokračoval dál. Nesměl Baghý nechat čekat příliš dlouho. Ani jí nedal prostor na jakoukoli reakci.

—» řeka Mahtaë (jih)