Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 398

Kaput. Tma. Zapomnění. Nada. Nori se vznášel na pomyslném obláčku v oparu sladkého bezvědomí. To ovšem k jeho neštěstí netrvalo příliš dlouho. Ačkoli se mu na malý moment seškvařil mozek náhlým zkratem, nezvané žužlání ocasu ho dokázalo probudit alespoň do jakéhosi rauše nesmyslného žvatlání. "Baghý, cos to zase vymňoukla," blekotal s očima stále v sloup, zatímco se válel po zemi. Zdálo se však, že středem zájmu rozhodně nebyl dospělé dvojice, nýbrž malým potvorám, které se po něm jaly vmžiku hladově sápat. Nori padl obětí.
SOS. Červený alarm mu hlasitě houkal v hlavě. Zvedni se, než se ti jedno z těch škvrňat pověsí na rohy, hučelo do něj vlastní ego. Rohatej proto s námahou rozlepil víčka a zmateně mžoural před sebe. Konverzace obou vlků mu šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Stále se mu totiž motala hlava. Silné trauma, které ho totiž sestřelilo k zemi, v něm stále hluboce rezonovalo.
Partner. Jako partner v čem? Novej parťák na lítání? Nori se zamračil a tmavý pohled stočil k Jinksovi, načež si jeho pozornost vyžádala ona až moc smělá vlčata. Kdyby mohl, sekl by sebou podruhé. Ale to by do něj Baghý nesměla začít rýt.
"Alfasíň je pohodlná, jsem tu v totálním zenu," zahuhlal, zatímco dál hrdě zpracovával nové informace. "Co ale nechápu, proč bys balila někoho vod rodiny." Nohatý stín se konečně pracně vyškrábal na nohy a všechny přítomné, včetně písklat, počastoval významným pohledem, než se k Baghý nahnul a zcela netaktně zašeptal: "Nebo je pravda, co se říká? Že tatíkové jsou to pravý vořechový?" Zároveň nezapomněl vyzývavě zavlnit obočím.

// 397

Jó, na takovej bejvák by si byl i lehce zvykl. Vzduch v alfasíni voněl čerstvěji než tam dole u poddaných. Nori se uchechtl a zasněně se zadíval na něžné kamenné stěny, které si ráčily kolem nich lemovat cestu. Rohatý hejsek následoval Baghý, která jej obezřetně nechávala za svým zadkem, jako by na něm měl asi tak něco vidět. Div mu ocasem nevymetla výraz ve tváři.
"Zbláznila ses?" vykulil na ni vzápětí oči. "Kdo by to tady pak hlídal?" Takový bláznivý nápady. Nori znepokojeně mlaskl. "Pak si sem budou chodit vlci jako smradlavá Styx akorát tak na prochajdu," zavrtěl hlavou. Ta Baghý byla ale blázínek. Akorát si sem takové vlky zvala očividně sama. Občas mu vlčice nedávaly smysl.
"Žádný jídlo?" No tak to aby se na patičce otočil. Tohle neměl zapotřebí. Ovšem Baghý záhadná slova a vidina načechraných alfakožešinek, do kterých by se mohl zachumlat, jej nutily za vlčicí poslušně cupitat dál.
"Co bych asi tak mohl poslintat," zamračil se ublíženě. Napadly ho jedině ty vyhřáté pelíšky. Anebo si někde Baghý schovávala druhý pár křídel. Nori zamrkal do šera a občas měl problém nenabrat kamenné stěny na rohy, zatímco se jako stín plížil za svou věrnou přítelkyní. Věrnou... Tak trochu.
Noriho bystrá očka záhy padla na šedivého vlka, který si neskrývaně užíval alfasíně a už se na něj s pozdravem culil, aniž by se přemohl a třeba vstal. "No to snad ne," pípl slabě. Proč bych měl slintat na nějakýho Jinkse, pomyslel si nechápavě, načež mu vzápětí došlo, co to ta Baghý vlastně vypustila z tlamy. "Počkej, cos to řekla?!" trhl okamžitě hlavou k drobné vlčici s očima navrch hlavy. Pak se zase obrátil k Jinksovi a... synovcům a neteřím?! Norimu se zamotala hlava.
"Ale ne," hekl, zatímco se pomalu sesouval k zemi, "vona sbalila tátu od rodiny." A byla tma.

// 396

"Čekal jsem větší parádu, alfo. Tvůj nejvěrnější pěšák se konečně vrátil a ty mě vítáš jak kdybys to měla za pár," postěžoval si téměř ublíženě, když se k němu Baghý nehrnula s větší vervou. "Ale chápu, určitě jsi na mě už zapomněla. Však si nemysli, že tady tu vochechuli necejtím. Smrdí to tady na sto honů," zamračil se a obezřetně se rozhlédl na všechny světové strany, kdyby se na něj chtěla Styx vyřítit ze stínů.
"Ne vážně, co tě tak zmohlo," prohlédl si okřídlenou znepokojeně. Jindy by od ní dostal pořádný flákanec. Teď to bylo jako by jej chtěla snad jen pošimrat. A nebo bez povšimnutí zesílil a byl z něj teď rambo. A byť by si byl rád pozici nabouchaného rambiče ponechal, moc dobře věděl, že s přicházející zimou naopak svalovou hmotu ztratil. Koneckonců proto se chtěl jít zahrabat do úkrytu a schrastit něco k snědku.
"Já se ztratil," pípl na svou obranu, když se Baghý zalesklo v očích. Ovšem vlčice si vynutila jeho pozornost zcela něčím jiným. "Něco? Co něco? Dá se to jíst?" zašilhal očima k jeskyni. To by ho totiž potěšilo momentálně nejvíc. Něco na zub.
'"Doufám, že mi to aspoň dopředu předžvejkáš," zatrylkoval hravě, zatímco se plížil za zničehonic tajemou Baghý. Uši měl však zvědavě nastražený dopředu a nedočkavě se rozhlížel na všechny strany.
"Neuvěříš, koho jsem potkal," zapředl se pak do sdílení svých podzimních zážitků. "Lylwelin! A bez vlčat. Někde se jí ztratily, což mě vůbec nepřekvapuje." Nori zakoulel očima. "No věřila bys tomu? Jedno jí zachráním a ona je pak ztratí rovnou všechny." Znepokojeně u toho zamlaskal, jakoby snad sám vyhrál cenu matky roku.

// 395; les

Černý hejsek se tetelil štěstím, až se bude moct zabalit do hřejivých, nadýchaných kožešinek, zatímco ho dřevorubecky pošimrá na patře, a pak, až se vrátí zbytek smečky, tak si možná nacpe i břich. Ale. Noriho zasněný výraz, kdy mu skoro pleskla slina o zem, vystřídal pohled znepokojený. Ta vlčatozřoutka plesnivá, problesklo mu okamžitě hlavou, jakmile jej v čenichu zašimral Styxin smrdutý pach. Cítil, jak mu adrenalin proudí žilami, zatímco se mu samovolně ježila srst na zátylku. Chtěl se jen zachumlat do kožešiny, copak toho požadoval po vesmíru tolik? Zhnuseně si odfrkl. Musela tu být teprve nedávno. Její pach byl pořád čerstvý. Co ho však uklidňovalo, byl i známý pach jeho nejlepší přítelkyně.
"Baghý," zaskuhral dotčeně. Pořád mu rohatá hlava nepobírala, jak se mohla bavit s tou darmožroutkou. Cestička ho zkušeně vedla až k úkrytům, před kterými se konečně zastavil, načež mu v očích zažhnul plamen. "BAGHÝ!" zařval tentokrát na celý les a se slzičkou v koutku oka se rozeběhl k okřídlené vlčici.
"Konečně! Kdes byla?!" protáhl kysele tlamu a tlapkou ji (ne)něžně bacil po křídle. "Už jsem myslel, že ses mi ztratila," zabrblal, zatímco pohledem hypnotizoval tmavá pera. "Musíme to zase zopakovat!" vyhrkl pak a zářivě se na Baghý zazubil. Tak moc mu ta chlupatá zakrslice chyběla. Teda... Velectěná alfa.

Nori na Akiho zakoulel očima. "Trablům nezdrhneš, takovej trabl si tě vždycky najde sám, ať chceš, nebo ne," mrkl na něj rozšafně. V tmavých očích se mu však čertovsky blýskalo. Snad jakoby oním trablem měl být on sám. Takové malé překvapení.
Aki se Noriho povídání bezděčně chytil, což nohatému stínu polichotilo. "Nu, tož to nevím, ale jsem si jistej, že to půjde nějak zjistit." Zamyšleně se u toho podrbal za uchem. Ale to je už stihl vyrušit druhý vlk, který se zvládl i představit jako Jerry. Nori si ho letmo prohlédl. Jak ničí? Nebyl však čas dál vyzvídat, neb se lesem ozvalo táhle zavytí. Jejda, nějak mě rozbolely tlapy, pomyslel si Nori lítostivě, načež svolání hodil hravě za hlavu a s bujarým "Adios!" se s oběma vlky rozloučil. Byl totiž čas na pořádného šlofíka hezky v kožešinkách v úkrytu.

// úkryt

Majitel hnědého medvědího kožíšku rohatému opětoval pozdrav, zatímco jej očima div celého nesvlíkl. Nebo se ho snažil svést? Noriho maličkost zapomínala, že mu nyní z hlavy trčely dva pozlacené rohy a kožich se mu leskl novými klikyháky.
"Panejo," hvízdl, když vlk přitakal, že Borůvkový les byl i jeho domovem. "Chvíli tu nejsem a samo se to tady rozrůstá," mlaskl na oko nespokojeně. V očích mu však tančily jiskřičky. Vlk se rozpovídal a nezdálo se, že by mu náhlý výslech nikterak vadil. Nori spokojeně máchl ocasem a přátelsky se přitom na vlka uculoval. "Tlapku líbám, Aki," odvětil, jakmile se vlk představil a pohotově se galantně uklonil a pravou tlapu si přiložil na hruď. "Já jsem Nori. Ochranka lesa. Strážce, sekuriťák a v neposlední řadě nejlepší kámoš alfy." Nevychloubal se, jen se skromně představil. "Takže kdyby byl nějakej trabl, řekni mně a já se ti u ní přimluvim," mrkl na Akiho lišácky. Vlkovy oči však stále sjížděly k Noriho zimnímu kabátku.
Rohatej se napřímil, mírně se vyprsil a vševědoucně se ušklíbl. "To jsem takhle jednou na výpravě slyšel zpívat kytku, tak jsem se za ní vydal a trochu ji pomuchloval v tlamě. Něžně, jen tak na chuť, ale asi byla kouzelná, takže mě zničehonic vypla a když jsem se probudil, měl jsem tohle," oči vykulil navrch hlavy, aby dal Akimu na vědomí, že tím myslí své rohy, kdyby si náhodou nevšiml, než pokračoval, "no a taky ty znaky. Myslim, že je to nějakej klíč k tajnýmu pokladu." Nori zamyšleně naklonil hlavu a lehce přivřel víčka. Třeba mu to daroval sám Život. Nebo líbezná Smrt.
Nori však nemohl dlouho nad svým zjevem přemýšlet, neb se k nim brzy přichomýtlo cosi tmavého. Volalo to na Akiho a hned se to začalo čílit. Nori sklouzl pohledem k cizinci, ze kterého vypadl pozdrav i jeho směrem a aniž by mu úsměv ve tváři povadl, mávl ocasem a dřepl si na zadek. Vlk byl mladý a zřejmě patřil k dalším novým krkům Borůvkové smečky. Baghý se rozšoupla, pomyslel si a doufal, že ve smečce bude dost potravy na zimu pro všechny.
"A ty seš čí?" zeptal se zkusmo, byť mu byla odpověď jasná.

A nic. Rohatej se s našpulenou tlamou rozhlížel, ale nikdo k němu s otevřenou náručí a kusem mrtvého zajíce neběžel. "Cháska nepřející," odplivl si a líně se rozešel mezi stromy. Lesem to hrálo kdejakými pachy; některé znal, jiné mu nic neříkaly. Ale cítil Baghý. Takže les byl určitě v bezpečí. Koneckonců, každého musela její křídla děsit. Alespoň zezačátku. Kdo ví, kdyby se naštvala, třeba by jí z tlamy vyrostl zobák. Nori se nad tou představou uchechtl, zatímco něžně našlapoval, než se se zježenou srstí na krku zastavil. Hluboká vráska, jež mu okamžitě vyskočila na čele, byla brzy doprovázena tlumeným zavrčením. Styx. Ta ošklivá šedivá potvora. Nori měl sto chutí se za tím smrdutým pachem rozeběhnout, ale pak si uvědomil, že s Baghý byly kámošky.
Nohatý stín proto jen zaskřípal zuby a dal se po svejch. Mezi stromy se však brzy vynořila neznámá postava. Nori zpomalil a zvědavě si cizince prohlédl. Hnědý, medvědí kožich jej na moment zmátl, ale rozhodně se z něj nelinul pach medožroutí potvory. Nori nasadil smělý úsměv a sebevědomě se připloužil blíž.
"Čauky," pozdravil jakoby se nechumelilo a jal se si cizince prohlížet víc zblízka. "Ztratil ses, nebo tady už bydlíš?" zeptal se, zatímco mu první sluneční paprsky začaly olizovat tmavý kabátek.

« Vyhlídka

Temný stín si to sebevědomě vyšlapoval s potměšile vytaženými koutky a tiše si broukal neznámou melodii. Ačkoli se mu kožichem protahoval lstivý chlad, Noriho to nevyhazovalo z rytmu. Dlouhé nohy jej poslušně nesly známou cestou, zlaté odznaky se mu sem tam zaleskly pod vykukujícím měsícem a to bylo to jediné, co z černého čahouna šlo ve tmě vidět. Kdyby si nebroukal, táhl by se nocí téměř neslyšně. Ale to bylo zbytečné - byl skoro doma. A doma se nemusel plížit kolem; doma mohl hulákat a dělat bordel. A přesně s tím si to vesele nakráčel i skrz hranice lesa.
Melodie, jež se mu táhla z hrdla na chvíli utichla, aby rohatej mohl dlouze hvízdnout. No panejo, pomyslel si. Ani si nepamatoval, kdy byl v lese naposledy. S přicházející zimou tomu však bylo záhodno.
Nori se zastavil několik metrů za hranicemi a hlasitě zavyl, aby všem s fanfárami oznámil, že byl zpátky. Pevně doufal, že se v lese ochomýtala i jeho nejlepší přítelkyně. Už mu jeho okřídlená trpaslice chyběla.

Lylwelin nevypadala, že by se chtěla někam hýbat. To z ní dělalo ještě větší šutr, než už byla. Nori si odfrkl, zahrabal imaginárním kopýtkem a pohodil hlavou, až se rohy zaleskly. "Já teda půjdu napřed, drahá," mávl ocasem, počkal, zda z vlčice nevypadne "Počkej, už běžím drahoušku!" a na patě se dramaticky otočil. Byť by s Lylwelin strávil o něco víc času rád, Borůvkový les se na něj provokativně díval z vyhlídky. Baghý mě zabije, pomyslel si napůl zděšeně, napůl pobaveně. Když se viděli naposledy, dřepěl jí na zádech a letěli. Doopravdy letěli. Nori se zachvěl vzrušením.
Zlatavou vlčici nechal sedět na vrcholku a energickým krokem se dal na pochod dolů kopcem. Noční obloha se třpytila hvězdami, které však byly pečlivě schované za těžce shlížejícími mračny. Rohatej se zamračil a přidal do kroku. Navíc se i nepříjemně ochladilo, což ho lákalo vrátit se do lesa ještě víc. Vidina, jak se válí pěkně v úkrytu jej chlácholila a zahřívala zevnitř.

» Borůvkový les

Optimismus jej neopouštěl. Lylwelin byla jako kus šutru, ale možná přesně to jej na ní tak bavilo. Chtěl zjistit, jestli i ona dokáže někdy pookřát. Jen nevěděl, co ho děsilo víc. Její chladnost, nebo představa, že by se kdy hřejivě usmála. Po poznámce, kterou prohodila směrem k sopce měl však jasno.
"Vypadáš zklamaně," ušklíbl se a Lylwelin si koutkem oka prohlížel. "Nebo tě mrzí, že tvoje ledový srdce neroztaje pod škvařící se lávou? Nevěděl jsem, že seš masochistka." Noriho teda představa skonání pod lávou nijak nenaplňovala, ale každému proti gustu. Kdyby byl takovej bručoun, možná by ho to lákalo taky. Téměř to v něm roznítilo jiskru velmi špatného nápadu. Lylwelin se mezitím rozmluvila o svých ratolestích. "Tak to je naprosto neuspokojivá odpoveď, Lylwelin," mlaskl zklamaně. "To se nemůžeš aspoň trochu snažit?" vytkl jí, ale v očích mu tančily očividně hravé jiskřičky. Nechtěl ji ponořit do depresí. A na Flynnovi mu opravdu záleželo. "A kde je vůbec ten tvůj Sigy?" Pamatoval si hnědého vlka, kterého potkal ve smečce. Dlouho na něj však nikde nenarazil.
Nori se podrbal za uchem a pohlédl směrem k sopce. Zdálo se, že se přírodní katastrofa znovu uklidnila a nikdo nakonec neumře. Ovšem silné kručení v žaludku indikovalo pro rohatého něco jiného.
"No... Nechceš se jít podívat zpátky do lesa?" navrhl a zadíval se směrem k Borůvkové smečce. Měl by se zase ukázat doma a zkontroloval hranice. Při té myšlence se v duchu kysele ušklíbl. Ani nechtěl vědět, kdy naposledy hranice obcházel. Měl by to udělat dřív, než ho Baghý rozpůlí vejpůl.

Normálně by se tak nenaparoval, ale Lylwelin si o to přímo říkala. A pošťuchovat ostatní bylo přesně něco pro Noriho. Rohatej si to s vševědoucím šklebem vykračoval vedle vlčice a úspěšně ignoroval hořící nebe. "Osobní kouzlo. Je to zdarma," pohodil ramínky a nenechal se očividně nebavící se Lylwelin zviklat. On si to užíval náramně. Až dokud nešlápl se svými slovy vedle.
Zlatá vlčice se celá naježila a vypadala, jako by se chystala na nohatý přízrak každou chvílí vrhnout. Nori ztuhl, napřímil se a přemítal, zda před Lylwelin uskočit, nebo odrazit útok. Jako slaboch rozhodně nevypadala a tušil, že naštvaný mamči budou o to zuřivější. Nasucho polkl a s úsměvem prosyceným panikou udělal nenápadně krůček vzad. "Neřek jsem neschopný," snažil se to buď zachránit, nebo si podkopat ještě hlubší díru pod nohama. Lylwelin se naštěstí znovu usadila na zem s velmi chladným varováním. Nori dlouze vydechl, ani si neuvědomil, že zadržoval dech. Nechtěl se s Lylwelin prát, ale přes čumák taky zrovna dostat netoužil. Kdyby to však šlo, rohy by mu škodolibě zacukaly. Tohle ho bavilo. Na druhou stranu, Lylwelinina reakce v něm podnítila jiskřičku zvědavosti. Co se vůbec stalo, že reagovala tak přehnaně?
"Víš o nich vůbec něco? Flynna jsem už dlouho nikde nezahlíd," zeptal se tentokrát o něco opatrněji, ačkoli pochyboval, že by se mu vlčice hodlala svěřovat. Nakonec však přeci jen vysvitlo malé světlo naděje. Lylwelin se trochu rozpovídala, což Noriho spíš rozhodilo. Posadil se zpátky na zadek a pomalu ani nedutal. Snad aby nevydechl moc nahlas, což by zlatavou mohlo popudit a zase by z ní byla jen kostka ledu.
Musel se však uchechtnout při poznámce o Flynnovi a jeho neskonalé zvídavosti. "Teď už je velkej, určitě by toho pobral víc. Třeba to, že do vody v jeskyních se neskáče," povzdychl si jako zničený rodič. Moc dobře si pamatoval, jak malého Flynna tahal tehdy z vody ven.

« Východní hvozd

Nori funěl jenom trošku. Mozek rohatého musel spolehlivě fungovat tak, aby zvládal vnímat Lylwelin, hudrující sopku a zároveň nezakopnout o vlastní tlapy. Multitasking, který mu jindy nedělal problémy, nyní bylo těžké následovat. Nedělal si z toho však těžkou hlavu. Sem tam nešikovně škobrtl o kdejaký kámen, či větev, jež se mu škodolibě přiloudila pod nohy, ale úsměv měl stále ve tváři. Lylwelin zřejmě nesdílela jeho nadšení, byť se po sopce neohlížela tolik jako on. Ale neměl ji to za zlé. Plno vlků náhle oněmělo, když mělo rohatého po boku. To ten šarm.
"Přesně," pokýval hlavou, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc. "Kouzelnej, magickej, čarovnej, fešnej, skvělej, lichotník..." nepřestával vyjmenovávat všechny svoje očividné plusy, a pak hravě pohodil rameny. "Můžeš si vybrat."
Spěšně hopkal do kopce, jenž jej vedl na místo, které už dobře znal, zatímco hnědé duhovky mu ujížděly neustále k soptící přírodě, která se na ně z nepochopitelných důvodů hněvala. Skoro by to přirovnal k zlatavé vlčici, jež jeho myšlenkovým pochodem nevypadala nikterak okouzlena. Noriho zajímalo, co vlčici muselo neustále pronásledovat ve stínech, že byla tak uštěpačná. Vlčice, pomyslel si nebohý Nori a hodil po Lylwelin zpátky očkem. Jejda. Asi ji možná příbuznost se Smrtí moc nepotěšila. Dlouhán se zazubil.
"No," odmlčel se, "máte takovou podobnou auru. Takový... zlý mamči." A jestli si nevykopal hrob předtím, tak nyní už do něj rovnou padal. "Proč ne, kouzla prej rozdává hustý," dodal, zatímco si moc dobře vzpomínal na jejich poslední setkání. Smrt se s ničím příliš nepárala. Nyní však nebyla úplně nejvhodnější situace nad polobohyní dumat, když jim sotva nehořelo za patami. Sopka se totiž začala nepříjemně svíjet a nebe brzy opravdu zalila temným oblakem a rudou clonou. Nori polkl.
Seděli s Lylwelin na vrcholku vyhlídky a společně sledovali onu zkázu. Doufal, že Baghý byla někde schovaná a v pořádku. "Ať už skončí jakkoli, po tvym boku mi je to ctí," ušklíbl se. Lylwelin ani v nejmenším nezněla, že by ji to nějak znepokojovalo. A možná to rohatého uklidňovalo. Být v absolutním zenu neznělo zas tak špatně.
"Ale s Flynnem by to byla větší sranda," podotkl a koutkem oka ji sledoval. Že by Lylwelin ztratila veškerý emoce?

« VVJ (V. Galtavar)

Lylwelin byla zkrátka hotové sluníčko. Nori se na vlčici culil jako měsíček na hnoji, ačkoli jej probodávala chladným pohledem a neochvějně ji následoval. Buď měl sebevražedné sklony, anebo mu sluníčko přivodilo úžeh. Přinejhorším obojí naráz.
A zatímco sopka se varovně otřásala, že by se i božstvo v kopcích a v rozpadlé zřícenině mělo přinejmenším znepokojeně podrbat za uchem, Nori si zvědavě prohlížel zlatavou. Doufal, že je zavede na bezpečné místo, kde je sopka nebude moci seškvařit. Co se vůbec stane, když to bouchne? blesklo mu hlavou při zamyšleném pohledu na doutnající přírodní katastrofu. Její vrchol byl odtud pěkně vidět. A vypadal stejně tak hrozivě jako znělo sopečné vlezlé hřmění. Rohatý nasucho polkl. V břiše se mu uvelebil tíživý neklid. Znepokojení, které mu projelo tělem, kdykoli sopka zahřměla, ho donutilo nepatrně zrychlit. Dlouhé nohy již netančily v pohodovém tanečku chůze, nýbrž v nervózním pochodu.
„No jo,“ pokusil se o svůj typicky rozverný úsměv, který byl nyní říznutý očividnou nepohodou. Hnědé oči kmitaly z Lylwelin k sopce a zpátky. „Pravé já?“ zalapal záhy po dechu. „ Jako že jsem tak kouzelnej, říkáš?“ naklonil se čertovsky k vlčici a jedním skokem ji předběhl. Dopadl ladně jako laňka, byť mu za zadkem div nehořelo. A to doslova. Sopka hřměla čím dál nepřívětivěji, jakoby ji někdo tuze naštval. Nori jen čekal, kdy se obloha zaleje doruda.
„No o čem,“ Norek si pobaveně odfrkl. Lylwelin byla plná důvtipu. Jako vždy. „ Někdo naštval starýho dobráka Života, nebo líbeznou madam Smrt?“ jal se dál vyzvídat, nehledě na to, že zlatavá se ke konverzaci moc neměla. „A vůbec, nejste vy příbuzný?“ ušklíbl se a pro jistotu poodskočil. Co kdyby. Navíc - dle silného štiplavého dýmu a rudé, která se po nebesích brzy opravdu rozlila jako čerstvě prořízlé hrdlo, to vypadalo, že sopka toho měla tak akorát po krk. „Hele táhneš se jako smrad,“ pobídl Lylwelin s nenápadnou panikou v hlase a rozeběhl se do kopce. Rozhodně neměl v plánu padnout jako oběť rozčílené lávě, natož vedle Lylwelin.

» Vyhlídka

Nori se ladně promenádoval kolem jezera, dlouhé nohy elegantně skládal před sebe a sem tam pohodil hlavou jako hrdý oř. Místo vlající hřívy mu však z makovice trčely rohy. A jak se pěkně zlatě blýskaly v krásném, romantickém a nesmělém sluníčku, které se na magický kraj culilo nechutně spalující silou. Nori toužil po skoku do jezera a věčném spánku pod jeho hladinou, ale sebevražedné plány mu překazila vždy sladká Lylwelin. Zlatonka. Tak znělo pracovní jméno osiřelé vlčice, jež na nohatého házela ledový pohled. Ve zlatých očích se místo teploučké záře odráželo otrávení a odměřenost. „Přesně, jak si tě pamatuju. Tvůj pohled vždycky zahřeje na srdci,“ ušklíbl se a nevinně se tlapkou chytil za hruď. Slunce nepříjemně pražilo všechno živé i neživé a Nori měl co dělat, aby se ve svém černém kabátku neuvařil.
„Myslíš tohle?“ hodil po vlčici rozverně očkem a zatřásl hlavou, jakoby mu rohy snad mohly na povel sklouznout dolů. „To jsem vyhrál. Měl jsem zrovinka štěstí,“ pokrčil rameny jakoby se nechumelilo, byť neměl nejmenší ponětí, jak mu výrůstky z hlavy vyrašily.
Byl ze setkání se starou známou tak rozjařen, že by si málem zapomněl povšimnout hrozivého dýmu docela nedaleko od nich. Sopka, která stála za velkým jezerem, vypadala, jako by se každou chvíli rozhodla pomstít celému světu. Nori se zamračil. Byť mu pud sebezáchovy, o jehož existenci se dalo spolehlivě pochybovat, říkal, aby se od sopky pakoval, zvědavost ho zároveň lákala dál. Nedal však na ni. A Lylwelin byla zajímavější. „Počkej! Ty o tom něco víš?“ houkl za vlčicí, jež se rozhodla od jezera náhle prchnout. Drby; chtěl vědět všechny drby!

» Východní hvozd (Východní Galtavar)

« Vodopády (Mahtaë)

Rohatej už tolik nehnal. Vzduch byl najednou o poznání těžší a jakoby se mu vůbec nechtělo do vlkových plic. Nori musel znatelně zvolnit tempo, aby se mohl zhluboka nadechnout a vůbec dovolit své tělesné schránce v takovém horku existovat. Krátká srst se pod zářivými paprsky slunce leskla a velmi rychle uschla. Letní slunce tak zanechalo Noriho kabátek v téměř zbrusu novém stavu, nehledě na to, jak mu zlaté odznaky, které se mu pyšně vyjímaly v srsti, pod paprsky třpytily. Nohatá koza tak pro jednou nevypadala jako přízrak, který se rojí jen ze stínů, ale pod silou slunce vypadal jako přízrak, který ve stínech záhadným způsobem zmutoval.
Nori si odfrkl. Léto měl rád, ale takovej hic? No tak to, prosím pěkně, teda ne. To ať si někdo strčí za brko. Nebo tam někam. Vlastně chudák ani nevěděl, kam ho nohy dobrovolně nesly, dokud se před ním nezačala formovat třpytící se hladina jezera. Tohle místo dobře poznával a v parném létě bylo více než vítané. A tak opět zrychlil, ačkoli mu jazyk nevisel div až u kolenou.
„No neke,“ zamrmlal, jakmile hnědé duhovky zaostřily na zlatý kožich, jenž si válel šunky na jednom z břehů. Do tváře se mu okamžitě vloudil veselý škleb říznutý s jistou škodolibostí. A rohy, které mu rašily z lebky, najednou nebyly pouze imaginární. „Ale ale ale,“ hejkal už zdáli. „Jenom jestli mě zrak nešálí!“ zvolil strategicky místo pozdravu a s širokým úsměvem se zastavil jen pár kroků od Lylwelin. „Tenhle oči vypalující kožich bych poznal kdekoli. Seš o něco hubenější než naposled, kams to všechno dala?“ dovolil si do vlčice přátelsky rýpnout, zatímco si pro jistotu držel pár kroků odstup. Moc dobře si pamatoval, jaká dokázala být. A vlastního života si v poslední době i docela vážil.