Gallirea - Příspěvky uživatele

Vážené tlapky,

pracně jsem sebrala kousky odvahy a poslepovala je dohromady do jistého útvaru. Ten útvar má křivky gallirejského vlka, který, doufám, neskončí na zapálené hranici, nebo jako rozpůlený Titanik se slzičkou v koutku oka, zatímco se pomalu noří do hlubin Atlantiku. (Stačil by mu jen skrovný hrobeček s kytičkou...)

Prosík
Tímto se hlásím do konkurzu s prosíkem o 2. herní slot! Samozřejmě si uvědomuji, že je to čin troufalý, protože dva měsíce hraní za Noriho se oproti jiným mazákům může jevit jako komický skomíráček, přesto jsem se rozhodla, že to zkusím. Níže vypíšu důvody, co vám za druhý slotík mohu nabídnout na oplátku já.

Důvody, proč byste mohli mou osůbku zvážit
• Byť jsem zaregistrovaná přes rok a za Noriho hraji něco málo přes 2 měsíce, je to hraní aktivní a troufám si říct, že ani kvalitou mé posty nijak nepokulhávají. Naopak se snažím do příspěvků vložit i něco navíc, než to jen odbýt a nahrabat si jich tak co nejvíc.
• Snažím se účastnit akcí (pokud to nejde, tak alespoň jako pomocník - viz foto-akce od Newlina) a psát do knih s neherními územími. (Což vlastně znamená, že mám s Norim plány do budoucna!)
• S Baghý máme vymyšlenou vlastní osudovou akci (Velká letní akce nám to ale trošilinku posunula) a podle úspěchu by to jistě nebyla akce (ať už z naší společné dílny, či jen mé vlastní) poslední!
• Svým druhým charakterem bych ráda obohatila Gallireu o dalšího vlčka ať už z vlastního výrobního pásu, či jako něčího sourozence/kamaráda/známého...
• Na Gall trávím víc času, než je pravděpodobně zdrávo.

• Ačkoli s nějakou tou pauzou, stále se považuji za věrného hráče od roku 2014. Ztráta tehdejších vlků mě samozřejmě mrzí a budu se snažit, aby se to neopakovalo. Doufám, že to nijak neubralo na mé spolehlivosti a stále ke mně chováte důvěru. ;-;

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kdo se na hlasování podílí a dají mi zelenou! :D A ti, kteří mou žádost vnímají jako pouhý výkřik do tmy... Tak to samozřejmě chápu taky! :D T^T

Hezký den!

Nerozumel tomu. Ako si mohol nevšimnuť, že bol čarovlkom? Určite by to sám spoznal! Takúto vec nieje možné prehliadnuť; Norimu sa to aj tak podarilo. Možno v tom tkvela tá slávna mágia! Že ju vlk v sebe nerozoznal! Muselo to tak byť, keďže Nori si bol sám sebou veľmi istý. A kebyže v nem drímala naozaj mágia, nedozvedel by sa to skoršie? To ho celú dobu vlastné telo klamalo? Pripadal si podvedený celým svetom. Najviac však túto emociu pociťoval k Baghý. Do toho sa primotalo ešte mraky iných pocitov a Nori nevedel, kam skôr skočiť. Najradšej by sa niekde zahrabal a nechal svet nech sa o to postará sám. Lenže už dávno nebol malé vlča, aby sa tím mohol ukľudňovať. Teraz musel takýmto problémom čeliť sám. Tomu však vôbec nenapomáhala jeho tvrdohlavosť. Prebiehal v nem krutý boj, čo ho však prekvapilo najviac, bolo okom skoro nezaznamenitelný pohyb pokľudne ležiaceho kameňa. Bolo to len pár sekund, no Nori to aj tak videl. A stále tomu plne nerozumniel. To čo sa práve stalo? pýtal sa sám seba, keďže Baghý sa spýtať nemohol, lebo sa s ňou nebavil. Bol to snad úkaz jeho mágie?
Možno mala Styx pravdu a on naozaj ovládal mágiu Predmetov. Nevedel síce, čo to znamenalo, ale z toho výjevu mu stáli všetky chlpy na zátylku. Mrazilo ho z toho a zároveň mu tu pripadalo ako ta najlepšia vec na svete. Bol čarovlk! Mal mágiu! Naozaj to bolo také špatné? Alebo to vo výsledku bolo vlastne k úžitku? Mohol čarovať ako Cynthia! Ta mala síce fialové oči, Nori tak netušil, čo ovládala za mágiu, ale isto to muselo byť niečo zaujímavé. Vedel, že striebrné oči pomáhali vlkom čísť myšlienky. Dokonca mal tu česť a spoznal vlka aj so zelenými oči! Nori sa snažil vybaviť si ešte dalších vlkov, ktoré spoznal a mali sfarbené dúhovky. Na prvom mieste musela byť Baghý, keďže to bola aj prvá vlčice, ktorú tu spoznal. Ta mala oči tyrkysové. Alebo len jedno, keďže na jedno oko bola slepá. Vôbec sa mu však neobtežovala povedať, že ovládala dajakú mágiu. Museli si o tom spolu čo najskôr porozprávať.
Norimu sa tak otváral zbrusu nový svet. Svet mágií! Zaujímalo ho, ako to všetko fungovalo a ako bolo vôbec možné, že na svete niečo ako mágie existovalo? Nebo to tu bolo odpradávna? A prečo mu o mágiách nikto nič nepovedal, keď bol stále v Pomněnkové svorke? Možno to predo mnou tajili, premýšľal s trpkým úškrnom. Vo výsledku by sa tomu ani nečudoval. V rodnej svorke ho nikto nemusel a jeho jediná spása bola Rin, jeho drahé dvojča. Možno že Rin to vedela. A tak sa Nori cítil zrazen aj podruhé. Fascinovalo ho ako sa dokázal tak často vracať v spomienkách ku svojej sestre. Ako keby to nebola zrovna ona, kto ho vyhnal z domova. S trpkým pocitom na hrudi sa zadíval na nočnú oblohu a premýšľal o tom, ako sa Rin asi mala. Či hnila stále vo svorke, alebo sa rozhodla následovať svojho brata a utekla za slobodou?
Nepočítal s tím, že ju ešte niekedy uvidí, ale pokrevní púto, ktoré spolu mali jej predsa len nahlodávalo.

Nori neměl ponětí, co by si měl s novou informací počít. Celou dobu měl plnou tlamu keců o tom, jak byli čarovlci podivná a destruktivní stvoření a nyní měl být jedním z nich. Tropil si z vlků, kteří vládli magii legrácky a měl radost, jakmile se tím někoho dotkl. Nepřipadal si jako zlý vlk. Jen jej bavilo objevovat nevšední reakce ostatních. Copak na tom bylo něco špatně? V hlavě mu pořád zněla Baghý slova; s ozvěnou se mu odrážela od lebky jako pingpongový míček. „Takže by bylo fajn, kdybys přestal všechny ostatní napadat a dělat, jakože je to špatný.“ To bylo snad poprvé, co mu něco vyčetla. A jeho se to dokonce dotklo! To bylo špatné znamení. Totiž... Plynulo z toho, že se mu Baghý začala dostávat pod kůži. A to pěkně hluboko. Jakkoli se snažil, zůstala k němu přisátá jako pijavice, jen si nebyl jistý, zda to byla ta dobrá, či naopak ta zákeřná. V hlavě měl už tak dostatečně velký guláš a teď ještě tohle! Z nějakého důvodu se však na starší vlčici nedokázal dlouho zlobit. A i když se o to pokoušel, mozek se mu místo toho rozhodl ukázat všechnu srandu, co spolu prožili. Například duhový déšť. Z nebe padala celá paleta barviček a Nori Veliký se svým věrným slouhou zdatně zdolávali dravou řeku!
Dlouze si povzdechl. Sluníčko, jehož záchranou se tak chlubil, se vrátilo do starého koloběhu a ospale se pomalu sklánělo k horizontu. Lesík pod záštitou listnáčů se tak začal nořit do tmy. Zase. Lhal by, kdyby řekl, že ho to neznejisťovalo. Co když se Slunce nevrátí a on jej bude muset opět zachraňovat? Upřímně? Přešla ho chuť na nějaké pitomé hrdinské činy. Nyní se měl utápět v depresích! Byl čarovlk! Dřímala v něm nějaká magie Předmětů; co to vůbec znamenalo? Ještě teď mu před očima vyvstával obrázek kmitajícího se kamene. Kysele protáhl čumák a napůl ucha poslouchal, jak se i ta druhá krasavice loučila. Na rozdíl od Styx mu Rez alespoň nechňapala výhružně po krku. Jestli bude v pořádku? Proč by jako neměla bejt? pomyslel si zachmuřeně a koutkem oka se na vlčice zadíval. Div mu nepadla bradička až k zemi, jakmile spatřil, jak se Rez o Baghý důvěrně otírala. No doprčic, ulevil si v duchu a zamračil se ještě víc. Kdyby mu někdo pověděl, že žárlil, pravděpodobně by se mu vysmál do tváře. Žárlivost? Taková maškaráda. Stejně jako ty pitomý magie!
Jakmile Rez odešla, Nori nepřestával Baghý po očku sledovat. Snažil se tvářit nenápadně co to šlo. Přeci jen, pořád se na ni „zlobil“. S vlhkým kožichem dřepěl uraženě v trávě poblíž říčního toku, který se proháněl lesíkem a předstíral ohromné zaujetí vlastních tlapek. Nechápal, proč si Baghý ustlala zrovna tam a proč si spokojeně ležela, když se kolem ní ochomýtala Rez. Copak jí věřila natolik, aby se nebála, že po ni skočí? To za ním jako ani nepůjde? Jestli čekala, že se za ní vydá první on, tak se šeredně mýlila! Nori se zabejčil a nehodlal se hnout z místa ani o píď. Jenže z Baghý zbylo jen chlupaté klubko. A nezdálo se, že by se k němu měla v nejbližší době hrnout.
Otráveně zaskřípal zuby. Možná od něj nebylo úplně fér na vlčici vrčet a pak se uraženě sebrat a odejít po tom, co mu řekla pravdu. Vždyť se jí i sám zeptal. Nori protočil panenky a drápky se zaryl do měkké půdy. Hlava mu říkala, aby se vrátil, tělo se však drželo tvrdohlavě na místě. Cítil, jak se to v něm pralo a na chvilku si přál být jen nezúčastněným pozorovatelem. Zvítězit v něm mohl však pouze jeden.
„No tak FAJN!“ zahudroval co nejotráveněji jak uměl a líným, plouživým krokem se táhl jako stín zpátky k Baghý. „Co to děláš?“ zeptal se jí, jakmile k ní po notné chvíli došel a kecl si zpátky na zadek. „A proč se bavíš s takovýma nánama?“ nezapomněl jí okamžitě vyčíst její vkus na vlky. (Sebe do toho nepočítal.)

Nori zřejmě neměl od nebes předurčeno stát se dámským magnetem a Rez se Styx mu to dávaly víc než jasně najevo. V těch jejich, jindy jistě roztomilých, ksichtících se odrážela nechuť a čiré nepřátelství vůči jeho maličkosti. Jejich pohledy mu trochu připomínaly ty, kterými jej v minulosti sjížděli vlci v Pomněnkové smečce. A to bylo mladému vlkovi proti srsti. Škodolibý optimismus jej však stále neopouštěl. Nehodlal si proto brát jejich slova příliš k srdci.
Rez mu nehezky opáčila, že by mohl skončit jako ten její kouzelný stromek. Nechtěl vědět, co přesně se tomu nebohému chlapíkovi stalo, ale jestliže se před tím Rez zmínila o tom, že jej s Baghý zničily, asi si úplně nepřál, aby skončil stejně. Nori na Rez vyplázl provokativně jazyk. Hned na to se však přidala i Styx. Celá se naježila a odhalila ostré zoubky. Připomínala mu Cynthii, ta byla stejně tak nevrlá a vztahovačná. Začínal si myslet, že takové byly snad všechny. Kromě Baghý. Nori se napřímil a pochybovačně sjel Styx pohledem. Nepochyboval o tom, že by se po něm byla schopná vrhnout, ale který blázen žral jiné vlky?
„Když budeš zhluboka dejchat, uleví se ti,“ poradil jí na oplátku, jako kdyby se o ni snad strachoval. Rád žil na hraně.
Baghý mu jeho dlouhý pohled opětovala. Možná trochu nedobrovolně, a tak se jí zavrtával do očí ještě poctivěji. Nedočkavě čekal, co z ní vypadne. Nemohl být přeci čarovlkem, taková hloupost! Kdyby se mu v těle ukrývala nějaká magie, jistě by to cítil. Už takhle měl delikátní žaludek, natož intuici! Jenže Baghý si nebrala servítky, byť se mohlo zdát, že se o to pokoušela. Prozradila mu, že ani on neměl podle všeho „normální“ oči a že byl v podstatě také čarovlk. Byl šaman! Vyčůraný kouzelník! Ale fuj! Nori na ni zvládl jen nevěřícně zírat. A pak zalapal po dechu. „Napadat a dělat, jakože je to špatný“? No PROSIM?! To se proti němu snad všechny baby spikly? Chtěly, aby se mu uvařil mozeček? Aby mu vybouchla hlava? A tak se začal smát.
Byl to hořký smích, takový, který ze sebe vydá někdo, kdo nechce a zároveň musí uvěřit tomu, co mu bylo právě prozrazeno. Noriho iluze o čarovlcích se mu hroutily přímo před očima. Mezitím se Styx rozhodla odejít. Neodpustila si ani kousavou poznámku na Noriho účet. Jenže Nori jako by neslyšel. Dokonce se ani nepohnul, když kolem něj šedá vlčice procházela s výhružným cvaknutím u krku. Nori byl totiž v transu a jediné co vnímal, byl velmi silný nepojmenovatelný pocit. Kámen u jeho nohou se lehce zachvěl. Ani by ten pohyb nepostřehl, kdyby šutrák nepropaloval pohledem.
Polkl. Cítil, že po manévru, kterým se s ním Styx rozloučila, mu stály chlupy za krkem. Jeho tělo reagovalo, aniž by si to sám uvědomil. Černé uši sebou cukly, když zaznamenaly hlas Rez. Jeho mozek si však stále dával jedno a jedno dohromady. Já že jsem čarovlk? Po chvíli zvedl hlavu a rozhořčeně po Baghý zavrčel, načež se zvedl, došel k Rez, dlouze se jí podíval do stříbřitých duhovek a pomalým krokem se vydal hlouběji do lesíka. Byl naštvaný na Baghý. Proč se mu to rozhodla sdělit až teď? A když se nad tím zamyslel víc, ani ona neměla „normální“ barvu očí. Nori se cítil zrazen.

Baghý ho viděla velmi velmi ráda. Tím si byl jistý. Ty zbylé dvě? Tam už by polemizoval. Ani jedna na něj však nevrčela, což bral jako dobré znamení. Ony ty samice byly beztak většinu času dost nepředvídatelný. Nori se však nenechal odradit, ne tak jednoduše. Nadšená Baghý v něm totiž posilovala přirozené hrdinství a byl rád, že se nepletl. Už od začátku věřil, že mu jeho parťačka bude naslouchat a to bez jediné skeptické poznámky. Nejradši by na ni vysypal vše, co zažil, ale to by se ty dvě cácory nesměly tvářit tak kysele. Byly tak kyselé, že se jim snad samou kyselostí zdeformovaly i tlamy a musela mu je představit Baghý. A to bylo co říct.
„Pánbíčku na nebíčku, to je každá vlčice při prvním setkání tak krutá?“ vznesl otázku k nalezenému slunci naoko ublíženě. První se ozvala Rez. Tmavší vlčice se stříbřitýma očima. Měla tak pronikavý pohled, až měl pocit, že by mu jím mohla propálit díru do kožichu (a to by nerad). Netušil, co tím myslela; snad jí uráželo označení „čarovlčice“? A co byl vrchol — zpochybnila jeho výpravu.
„No dovol! Baghý, slyšíš to?“ Nori teatrálně zalapal po dechu a sjel Rez pohledem. Chybělo jí kus ucha. Jakmile však vyšlo najevo, že Baghý se celou dobu potulovala s touto čarovlčí existencí, překvapeně vykulil oči a tentokrát svým pohledem zakotvil na vlčici po svém boku. „Tak náhodou sešly, jo? To se mi nějak nezdá,“ přimhouřil oči a začal litovat, že se do tohoto pochybného babince přivtírnul.
„Ona mi nevěří, že jsem zachránil celej svět a pak tu sama začne kvákat něco o kouzelnym stromu?“ Nori protáhl pochybovačně čumák. „I kdyby to byla pravda — protože po tom, co jsem všecko zažil je možný cokoliv —, tak to beztak bylo celý její práce! Ty voči? Celej Alexei!“ Nori si umíněně stál za svým. Byla to sprostá čarovlčice a basta! Jenže kromě Rzi se do něj pustila i ta druhá, Styx. A zrovna o ní měl docela slušné mínění.
Šedivka klopila nepřátelsky uši k týlu a držela se od Noriho co nejdál. Ačkoli měla zlaté oči, moc hezký pohled mu nevěnovaly. Ba co hůř, ani jeho kompliment mezi nimi neprolomil ledy. Nori měl sto chutí na vlčici vypláznout jazyk. Bavilo jej však píchat do vosího hnízda. Styx po něm lupla pohledem a s vrčením se osočila. Mladého vlčka to utvrdilo jen v tom, že samicím opravdu nerozuměl.
„Vlk ti podá kompliment a ty ještě sejčkuješ. Vsadim se, že ten chudák, co ti odkousl ucho pak skončil jako tvoje véča,“ obrátil se zpátky na Styx s pobaveným úšklebkem. Jenže její další slova Norimu zničila všechny iluze. Nebo ho do nějaké chtěla naopak uvést! Mlela cosi o magii Předmětů. Nori se zamračil. „S čistym svědomím ti můžu říct, že nevim, vo čem to kvákáš,“ ohradil se, ačkoli ho začal nahlodávat malý brouček. Přece není možný, abych byl taky čarovlk! Nejsem jako Alexei. Baghý, s kým se to bavíš? A ještě dobrovolně! „Baghý? Přijdu ti snad jako čarovlk?“ ohlédl se zpátky na vlčici a věnoval jí dlouhý pohled.

Na Noriho nedočkavé poměry trvala odpověď příliš dlouho. Za tu dobu stihl skoro celý uschnout! Voda z něj už nekapala a místa, kde byla srst řidší už se zapojovala do drobných hrátek s jemným větříkem. Obsidiánový kabátek se jen hrdě leskl pod paprsky sluníčka. Ale Nori svou pozornost nevěnoval svým chlupům, nýbrž volající Baghý. Ocas mu tancoval vysoko nad zadkem v živelném tempu; hudby ani nebylo třeba. V čumáčku jej sice šimralo ještě několik pachů, ale nevěnoval jim nijak velkou pozornost.
Odhodlaně vstoupil do vysoké trávy a nebýt kožíšku, zřejmě by se o ostrá stébla pořezal. Tráva tvořila ochrannou stěnu před vetřelci, Nori však kolonizoval. Když se konečně probil tou džunglí, objevil se pod záštitou listnatých korun stromů, jež lesu propůjčovaly svůj stín. Neodbytné paprsky tak do něj přestaly šít a jeho napůl suchý kožich si mohl konečně odpočinout. Moc se mu tu líbilo. Les vypadal jako bezpečné útočiště. A to nejen před Sluncem.
A pak ji konečně spatřil. „Baghý!“ zahalekal nadšeně. Kdybyste se zadívali pozorně na jeho oči, spatřili byste salvu tančících jiskřiček. „Tak jsem tě konečně našel! Boha, neuvěříš, co se mi po cestě stalo!“ Až poté jeho mozeček zaregistroval přítomnost dalších dvou vlčic. Tady snad fakt nežijou skoro žádní vlci.
„Panenko skákavá! Zdravíčko, dámy,“ pozdravil je, zatímco si to vesele štrádoval ke své parťačce. „Vás tady je jak mravenců,“ zachechtal se, než se konečně zastavil. „Ale spíš těch červenejch. Tolik samic na jednom místě? Pro jednoho by to byl ráj,“ mrkl potměšile na všechny tři, „pro druhýho zas samotný peklo.“ Asi vám bylo jasné, jak se Nori cítil.
Nevěděl, kam se dívat dřív. A tak to vzal všechno najednou. „Mimochodem, já jsem Nori. A věřte nebo ne, to Slunce?“ vzhlédl k obloze, „jsem zachránil já! Fakt, Baghý, no věříš tomu? Počkej, až ti řeknu všechny detaily!“ Nori byl jako na čert na pérku. Pořád sebou musel šít a jeho pozornost nevydržela dlouho na jedné věci. Zkoumavě si začal prohlížet ty dvě vlčice, zatímco se posadil vedle Baghý. Tmavší z nich měla pronikavý pohled. Nori se ušklíbl. „Hele, Baghs?“ naklonil se nenápadně k drobné vlčici se šeptem, který byl stejně slyšet, „ta má nějaký divný voči. To bude asi čarovlčice, že jo?“ Načež se narovnal a věnoval cizince nevinný úsměv.
Pak se ohlédl po druhé, světlejší vlčici, která se zdála být jeho příchodem lehce vykolejená. „Alespoň ty vypadáš normálně!“ zajásal a věnoval tak vlčici netaktní kompliment. Unikala mu však skutečnost, že ani on, ani Baghý a ani ta tmavší vlčice neměli „normální“ barvu očí. Ňouma.

Být hrdinou, přesněji zachráncem světa, nebylo jen tak. Bůhví, jak by Gallirea vypadala, kdyby se tak ochotně nevrhl do její záchrany. Byl by navždy obloze vévodil kulatý starosta, jenž všechno stříbřil svým měsíčním svitem. Banda, která se mimo Noriho u nepřátelsky vyhlížejících skalisek náhodně sešla, se vrhla nebezpečí přímo do náruče; tuhle část si však Nori nechávál skromně pro sebe. Bezvadně se mu totiž vyprávělo o svém hrdinském činu a lež, že byl na všechno sám, zněla zkrátka lépe. Bohovsky se tím bavil, hrdě vypínal hruď a všem na potkání vykládal, jak právě zachránil svět. „Blábolíš!“ vysmálo se mu tak nemálo vlků, ale Nori věděl, kde stála pravda. Byl to on, kdo zažil hrůzostrašnou noc, kdy jej za fousky držel mluvící zajíc. Bodejť by mu to někdo taky věřil; zajíci přeci nemluvili! Beztak se tím rád vychloubal, ať už mu to ostatní věřili, či nikoli.
Baghý — její tvář se Norimu v hlavince objevila jako první. Baghý a její věrná povaha, která Noriho vždy podržela; nemohl se dočkat, až jí to všechno poví. Být to kdokoli jiný, jistě by se mu také vysmál, ale Nori si byl jist, že zrovna Baghý mu to uvěří. Byli přeci parťáci, no ne? Bolavá místa po vytrhnutých fouscích bral jako válečné zranění, což jeho výpravu do jeskyň jen podpořilo. Bojovník to sice žádný nebyl, vlastně toho udělal pramálo, ale to už nikomu vyprávět nemusel. Byl by se se zajícem dal i na kus řeči; velmi jej zajímalo, jak se k Slunci dostal a spoutal jej v řetězech. Bubák byl však ten zajíc! Byl sice malý, ale o chlup děsivější než Cynthia (a to je co říct). Baghý mu snad ani neuvěří, že ten zajíc mluvil. Bizár — tak by Nori pojmenoval celou tu patálii, které byl (nedobrovolným) účastníkem. Bylo to děsivé, ale aspoň z toho něco káplo; mohl se vychloubat celé Galiree! Brebentil to všude kde mohl, vyžíval se v pocitu, že mu tím ostatní něco dlužili. Bůh nebo Nori, tak mu mohli vlci od nynějška říkat.
Blábol neblábol, Slunce vysvobodil a zajíce se snad nadobro zbavili. Bleskově se pak z jeskyně vypařil, jakmile bylo Slunce vysvobozeno, strop se začal bortit a z jeskyně se měl brzo stát hromadný hrob. Být pohřben zaživa nebyl zrovna Noriho sen, a tak vzal nohy na ramena jen co mu to situace dovolila. Brát ohledy na druhé jej ani nenapadlo, moc se na to necítil, když mu šlo o kejhák. „Blbče,“ můžete si myslet, ale i to je Norimu jedno. Bohužel? Bohudík? Beztak na tom nesejde. Bejkovinu, kterou mohl jen Nori vymyslet, si však strážil a ostatním ji nadšeně převypravoval i nadále...

«— Řeka Mahtaë (sever) (Medvědí řeka)

Norimu se podařilo přebrodit se přes řeku bez větší újmy, než byl jen mokrý kožíšek. Voda ale příjemně chladila a ačkoli byl rád, že se Slunce v bezpečí dostalo zpět na oblohu, z hladových slunečních paprsků už se tolik netěšil. Div by ho nesežraly zaživa. Cítil, jak se po něm Slunce sápalo. Ale nemohl se divit — nebýt Noriho, celý svět by se navždy koupal v měsíčním svitu. A pokud byste chtěli znát Noriho skromný názor, bylo by to pěkně na nic. Gallirea a v podstatě i celá zeměkoule mu mohly děkovat. Už se nemohl dočkat, až to Baghý vpálí do ksichtu. Hej, Baghý! Zachránil jsem svět, to čumíš, co? Div se neklepal nedočkavostí.
Z mokrého kabátku si nic nedělal, sluníčko po něm házelo laškovně očkem a sesílalo na něj tolik děkovných paprsků, že se z něj voda vypařovala velmi rychle. Jen co vylezl z řeky, pokračoval podél jiného proudu, jenž se od řeky oddělil. Její hladina byla klidnější a Nori se dokonce uvolil sežrat po cestě pár čerstvých ryb, které se téměř nebojácně čvachtali blízko břehu. Naplnil si tak z části hladový žaludek, který po něm přestal konečně vřískat.
Netrvalo dlouho, než chytil stopu. A to velmi povědomou stopu! Baghý? Nori zbystřil. Snad se nepletl. Opravdu cítil poblíž svou ztracenou kolegyni! Ani si nevšiml, že se mu ocas samovolně zvedl vysoko nad záda a začal sebou nadšeně kvrdlat ze strany na stranu. S ouškama našpicovanýma dopředu se držel stopy. Jeho bystrému čenichu však neunikly ani další dva cizí pachy. Oba patřily něžnému pohlaví. Nori se kysele zakřenil. Snad ne další harém? Jako by si s vlčicemi neužil dost. Jeho nadšení poněkud opadlo, ale tlapky si to dál nebojácně mířily za známým pachem. Přišlo mu sice velmi nepravděpodobné, že by se Baghý vydala na přátelské toulky s cizími vlčicemi, ale kdo ví, co na něj čekalo.
Nori se zastavil až před jakýmsi lesíkem. Střechu územíčka tvořily listnaté stromy a jeho hradby sestávaly z vysoké trávy a různých dobře živených keříků; řeka, které se držel procházela skrz. Přátelské cvrlikání ptáčků dodávalo lesíku milou atmosféru. Zvědavě se zaposlouchal, zda vlčice neuslyší. Pachy zde totiž sílily a zdálo se, že lesík nebyl prázdný. A zjistit, jestli Baghý byla poblíž mohl jednoduše. Zhluboka se nadechl a z plných plic zařval: „BAGHÝ!“

«— Ostružinová louka (Západní louky)

Slunce už se stihlo vyšplhat na oblohu a celou ji rozzářit svými ostrými paprsky. Ty se opět hladově natahovaly po všem živém, co se nestihlo ukrýt do stínu. Noriho černý kožich tak schytával plnou palbu, ale mladému vlčkovi to bylo šumák. Momentálně se snažil dostat se od těch dvou mrzutých čarovlků co nejdál. Plný energie tak klusal přes rozlehlou louku plnou barevného kvítí. Nori byl veselý, pořád se hihňal nad tím, jak trikolóru vypekl. Beztak se tam spolu určitě muchlovali.
Po nějaké chvíli doběhl k živému proudu řeky. Tady už jsem byl. Matně si vzpomínal na svou cestu podél proudu. Byla tma a s příslibem, který dal Baghý, běžel hledat nějakého naivku, který by jim pomohl s lovem vysoké. Nutno dodat, že nějaké vlky skutečně po cestě našel, ale pak se semlelo tolik věcí najednou, že na to dočista zapomněl.
Kruci, problesklo mu hlavou s náhlým uvědoměním. Musím najít Baghý! Přišlo mu to jako samozřejmost; musel najít svou parťačku, kterou bezostyšně nechal čekat v naprosté tmě u jezera. Jenže... byla stále u jezera? Nevydala se někam jinam? Nori se zastavil. Stál u vody a tupě zíral na její hravou hladinu. Využil příležitosti a rovnou se napil, zatímco přemítal nad tím, kudy se vydat. Zhluboka nasál okolní pachy, ale necítil téměř nic. I kdyby tudy Baghý prošla, voda by její stopu smyla. Nori se zakabonil. Co bych jí vůbec měl říct, až jí najdu? Slíbil jí přeci, že najde nějakého vlka a hned se vrátí. Teď byl sice na cestě zpátky, ale vlka nenašel a určitě mu to trvalo mnohem déle, než zamýšlel. Uraženě vzhlédl k obloze. „Pitomý Slunce!“ zabručel na světlou oblohu a odhodlaně skočil do proudu řeky. Pod hřejivými paprsky mu bylo horko a stejně se chtěl dostat na druhý břeh...

—» Křišťálový lesík (Medvědí řeka)

Nori to v životě zkrátka neměl jednoduché. Ať už byl černou ovcí rodiny, obětí zajíce s kriminální historií, či oslavovaným (věřil, že to přijde) zachráncem zeměkoule, měl holt těžký život. Na druhou stranu — každá celebrita měla stíny, jež ji pronásledovaly, bral to tedy velmi sportovně. Stejně tak si nic nedělal ani z těch dvou pitomečků, co zvládli říct sotva bů. Jenom ho sjížděli nepřátelským pohledem. Co nepřátelským! Ta chodící čmáranice vypadala, jako by se měla každou chvíli pozvracet. Pche. Nori si v duchu odfrkl a pro jistotu se od vlka odtáhl. Nestál o ušpinené tlapinky od čehokoli, co ten tulák sežral. Jak však za krátkou chvíli zjistil, jeho kožich nebyl počmáraný, ale plesnivý! „Ale fuj! Copak se nemeješ?“ zkřivil znechuceně tlamu a odtáhl se ještě víc. Kurde na co jsem to zas narazil... Nori se utápěl v sebelítosti.
„Tak přece jen umíš mluvit! Ale bejt tebou, tak se vod něj držim taky dál, prej je to nakažlivý.“ Na krátkou chvíli zajásal, ale hned ho to přešlo. Druhý vlk sice opravdu uměl mluvit, ale to, co Norimu prozradil, nebylo vůbec pěkné! Černý vlček vykulil svá kukadla div se nevykutálela z důlků a vyjukaně hleděl na tříbarevnou kouzelnickou potvoru. „A zajímavýma věcma myslíš jako co? Nebo ne! Neříkej to nahlas! Radši poslouchej, něco zkusím, jo?“ Nori sklopil víčka a začal se soustředit na jedinou myšlenku; doufal, že ji čarovlk dostane. SMRDÍŠ. Potom se začal pobaveně chechtat, až ho začala bolet tlama. Zjištění, že čarovlci dokázali číst i myšlenky pro něj bylo velkým objevem. Zajímalo jej, jak takového vlka pozná. Byl si jistý, že to mělo co do činění s barvou očí. „Tak na co myslím? Teď už to můžeš říct nahlas,“ mrkl na čarovlka potměšile a nedočkavě čekal na odpověď.
Oba dva se celí naježili, když jim daroval svůj názor. A to za to ani nic nechtěl. Vlci však byli příjemní jak zaražený bobek. Ba co hůř; ten špindíra, co se očividně nemyl, mu ani nevěřil, že právě zachránil snad celý vesmír! Naopak ho potěšila reakce trikolóry. Bylo mu jedno, že si z něj akorát tropili srandičky, však sami uvidí! Všiml si totiž, že se měsíc dal na ústup a temnota, jež se trpělivě rozprostírala přes celé nebe, bledla. Bledla, jelikož Slunce, které Nori zachránil, se začalo konečně svobodně protahovat a byl nejvyšší čas, aby si ukořistilo nekonečné moře nad Gallireou opět pro sebe. Nori sjel oba vlky významným pohledem.
„Pánové, představuju vám Slunce! Nemusíte mi děkovat a věřte, není to jen shoda náhod! Zachránil jsem slunce a vy se teď konečně můžete oddávat svým hrátkám, co ste tu prováděli doteď, i nadále,“ naservíroval jim s pobaveným úšklebkem. Slunce totiž opravdu vycházelo a s jeho příchodem se začalo rozednívat. Samotného jej to maličko šokovalo, přestože se vytahoval svým hrdinstvím. A jak obloha bledla, Nori se začal konečně orientovat. Nejprve si pořádně prohlédl černobílého. Vypadal divně, s plísní i bez ní. Beztak se mu ale nechtělo věřit, že to nebyla nějaká magická odrůda srsti. Neuniklo mu ani, že vlk postrádal pravé oko. Zato to druhé mu oplácelo zelený pohled. „Ew,“ zakabonil se. Přeci jen se nemýlil! A když se zadíval na trikolóru, zaměřil se i na jeho oči. Ani ty neměly přirozenou barvu. Na Noriho zíraly dvě stříbrné duhovky. „Vy dva ste čarovlci jak vyšitý!“ zabručel ublíženě. Nelíbilo se mu to. Ani za mák!
Musím zmizet dřív, než mě vočarujou! proběhlo mu varovně hlavou. Nehodlal na nic čekat. V mžiku vyskočil na všechny čtyři a z úctivé vzdálenosti na čarovlky vyplázl jazyk.
„Užijte si slunný den a zapamatujte si jméno toho, co vám to dopřál! Jmenuju se Nori a zachránil jsem tu vaší Gallireu! Adios, další trable čekaj. Rád bych s váma pokecal víc, ale to bude možný, až se támhleten otrapa umeje a ty se naučíš usmívat!“ Takže nikdy, zapochyboval vzápětí a bez dalších slov vzal čáru.

—» Řeka Mahtaë (sever) (Západní louky)

Zdálo se, že Nori byl jediný vlk z trojice, který se uměl usmát. Zbylí dva se tvářili jako profesionální kakabusové. Nezáviděl jim to. Krátce zamával oháňkou, aby se neřeklo. Ačkoli by vyspinkaný dorůžova, chyběla mu energie potřebná k rvačce. A na to, aby se dobrovolně rval s dvěma cizími vlky, byla i Noriho schopnost ignorovat nebezpečí krátká. Týpek číslo jedna se tvářil velmi znepokojeně. Možná až naštvaně. Jistě to byl vztek. Na otázku, zda je čarovlk jen krátce záporně odsekl. Nori mu to ale nesežral. Ani s navijákem. „Kecáš,“ nařkl jej jen co to vlk dořekl. „Mě neošulíš, ledaže bych byl slepej a to jsem si nastopro jistej, že já mám voči v pohodě, což se o tobě říct očividně nedá. Co by ty divný čmáranice jináč znamenaly?“ Nori neurčitě kývl k jeho podivnému kabátku, jenž halil vlkovo tuláčí tělo. Bylo na něm vidět, že ke smečce nepřičichl už dlouho. Možná, že ji neviděl ani z dálky už dobrých pár zim. Nechápu, proč to ze sebe prostě nevysype. Hlavně si ale musím dávat bacha, ať mě nevočaruje...
V tu chvíli se do rozhovoru přidal vlkův kámoš, týpeček číslo dva. Ani jeho srst neměla obvyklé zbarvení, ba co víc — Nori měl pocit, že jeho oči dokonce i ve tmě nesly podivnou příměs jasných odlesků. Pokud by to tak bylo, vsadil by ocásek na to, že i ten rozpůlený bručoun neměl normální oči. V duchu pronesl krátkou modlitbu k nebesům, možná se blížil jeho konec.
A jak se do rozhovoru vlk vlastně přidal? Nejprve to začalo nepřátelským zíráním. Oba dva na něj nepřátelsky zírali. Kazím jim rande, nebo co? zakřenil se a přemítal nad další možností, jež zněla stejně tak pravděpodobně a to, že měli zaražené prdy. To byla poměrně nepříjemná záležitost a né tak neobvyklá, jak by si jeden myslel. Ono když vlk delší dobu nežere nic vydatnějšího než pár bobulek náhodně rostoucích po lesích a sem tam vychrtlého ušáka, nebylo se čemu divit. Možná bych to tu měl prošmejdit víc a najít nějakou smečku, než dopadnu jako tihle dva, problesklo mu hlavou a Nori se upřímně zhrozil. Doufal, že jeho kožich na sobě nesl ještě dostatek cizích pachů, ať už z rodné smečky, od Baghý, nebo skromného harému čtyř vlčic, se kterými právě zachránil svět. Nehodlal být zaškatulkovaný mezi tyhle... Tyhle.
A konečně — ani zapšklý týpek číslo dva se nepřiznal k sprostým čárům, které tu určitě celou dobu s počmáraným vlkem paktovali. „Jak asi ne? To jako nevíš? Nepoznáš to?“ Nori ho zavalil otázkami. Tón při tom použil jako kdyby vlka považoval za naprostého hlupáka. „Řeknu vám to na rovinu, hoši — ste divný. Fakt že jo. A to teď nemluvim vo tom vašem kultu. Jako takhle... Jestli jsem vás vyrušil při intimních hrátkách — víte, co myslím, v takový tmě se jeden přece jen vosmělí,“ mrkl lišácky na obě zachmuřené existence, „tak se omlouvám. Stačí říct a vypadnu, vždyť já nikoho nevodsuzuju. Vypařím se jako mlha! Jako bych tu nikdy nebyl! Nerad bych vám kazil romantiku. I když... Pokud byste chtěli znát můj osobní skromný názor — myslím, že ste tu natajňačku hráli hru „kdo se bude vražedně tvářit co nejdýl, vyhrává!“, že jo?“ Nori oba vlky obdaroval přihlouplým úsměvem. Seděl na zadku a hravě bouchal ocasem o zem.
Neuniklo mu, jak se tříbarevný díval na nekončící noční oblohu. Spiklenecky na oba vlky zamrkal. „Chcete říct tajemství? Teda vono to tajemství úplně není, jo. Klidně to můžete vykřičet do světa, ale myslím, že to zatím nikdo neví. Ale ve skutečnosti jsem to já, kdo zachránil Slunce a celou tuhle patálii ukončil!“ Nori hrdě vypjal hruď a nezapomněl po bručouncích blýsknout perličkovým úsměvem. „Mimochodem, nevíte, kudy bych se dostal k takovýmu vobřímu jezeru někde... Hm, asi na severu?“

«— Úzká rokle

Možná ještě trochu klimbal, když se líným krokem táhl krajinou. Spánek byl dlouhý, ale zasloužený. Ani čumáček, kde chybělo několik fousků, ho už tolik nebolel. Bylo to pro něj ale citlivé téma, které však mohl uhrát na válečné zranění. Tím Baghý určitě položí. Nebude ho mít čím trumfnout! Přemýšlel, zda se vrátit plný hrdinství, nebo se přiloudat jako zmlácený chudák a sehrát skromné divadýlko o tom, jak právě zachránil svět. I když to tomu pitomýmu sluníčku pěkně trvá, zakoulel otráveně očima, když jej z nebe pozdravil kulatý měsíc. Nikdo mu přece nebude věřit ani slovo, když byla stále noc. „Jak jsi mohl zachránit Slunce, když je pořád tma?“ Úplně to slyšel.
A zatímco mu mozeček opět pracoval na plné obrátky, ani si nevšiml, že opustil záštitu lesa a ťapkal si to místo toho po nějaké louce. Prodral se skrz nějaké křoví a pak se už jen brodil přes travnatou plochu. Byl by ignoroval i neznámé pachy, které jej plácly přes čumák, jakmile se dostal blíž ke středu na pohled mírumilovného územíčka. Nori se zastavil. Pachy byly čerstvé a patřily vlkům. Tělem mu projela vlna vzrušení. Už neklimbal, naopak byl plný života a nově načerpaného elánu. Znovu se rozešel a sebevědomým krokem s ocasem vzhůru se blížil k vlkům, jejichž těla se mu pod svitem měsíce začala rýsovat před očima.
„Čauky!“ vybafl na vlky, aniž by se zamyslel nad tím, že by se po něm mohli vrhnout. Jelikož byla tma, nemohl si je pořádně prohlédnout. Zaujal ho však kožich jednoho z nich, který se půlil na dvě kontrastní barvy. „Páni, tomu říkám srst! Nemohl ses rozhodnout, kterou barvu, když ses soukal na svět, co?“ zavtipkoval s krátkým zahihňáním. Co jej však na vlkovi zaujalo ze všeho nejvíc... „Kruci, ale né!“ vyjekl najednou, aniž by nechal vlkovi čas na reakci a zase odskočil. „Že ty jsi čarovlk?“ zeptal se potom otráveně a zmoženě si kecl na zadek. To mi tak chybělo! Vlka neprozradila barva očí (protože tu ve tmě jasně neviděl), ale barevné klikyháky na těle. Měl je po celé hlavě a nohou. Krásně se vyjímaly hlavně na bílé polovině vlka.
Teprve pak se zaměřil na jeho kamaráda. „A ty taky čaruješ?“ Nori tříbarevného sjel odsuzujícím pohledem. Stejně jako jeho kamaráda. Snažil se mu zaměřit na oči, ale měsíc na bližší zkoumaní propůjčoval málo světla.

Nori se ve spánku převaloval ze strany na stranu, mumlal si něco pod vousy a do toho roztomile chrápal. Ano, roztomile. Ďolík vystlaný mechem byl snad ten nejlepší úkryt, jaký si za tu dobu, co coural po světě, mohl najít. Nic ho netlačilo, žádný otravný kámen nebo kořen stromu. V jeho srsti občas rejdili jen potulní broučci, kteří hledali něco k snědku. Noc byla klidná a ačkoli Slunce již dávno nebylo spoutané v řetězech, po celém území gallirejském stále panovala temnota. Snad si užívala poslední chvíle, kdy nad světem měla nekončící nadvládu.
Noriho spánek trval poměrně dlouho. Byl vyčerpaný, jeho tělo nabíralo ztracenou sílu, kterou vynaložilo na záchranu světa a jestli se mu něco zdálo? To už si nepamatoval. Spánek měl tvrdý, v tu chvíli neexistovalo snad nic, co by jej zvládlo probudit. Slepená víčka se rozlepila až tehdy, jakmile se tělo cítilo pořádně odpočaté. Pomalu se probouzel zpátky k životu, skoro jako květinka, kterou vzbudily první jarní paprsky. Srst měl pocuchanou na místech, kde se ve spánku otáčel a v očích ospalky. Cítil se mrtvě, ironicky.
Nori se pomalu zvedl, poctivě se protáhl, zívl a celý rituál zakončil pořádným oklepáním se. Pak se posadil a začal se mýt. Nejprve se zbavil těch vlezlých ospalek a pak si jazykem uhladil pocuchanou srst. Jakmile své veledílo dokončil, zvedl se na všechny čtyři a vylezl se svého úkrytu v útrobách křoví. Musím najít Baghý. To byla první myšlenka, jež jej napadla, aniž by nad vlčicí přemýšlel. Počkej, proč jako? Nori se zamračil, načež se jeho tvář opět vyhladila. No jasně! Protože jsem jí slíbil, že se hned vrátím i s novým kámošem. Ani jedno se mu nepodařilo. Slíbenou obětinu neměl a už vůbec netušil, kde se momentálně nacházel a kudy by se měl za Baghý vydat. Nezbývalo mu nic jiného, než to risknout a vydat se náhodným směrem. A kdoví, třeba po cestě někoho potká.

—» Ostružinová louka

Keďže bol Nori naozaj mladý — sotva prekročil hranicu dospelého veku, mohlo sa zdať, že sa o vlčice nijak zvlášť nezaujímal. Opak bol pravdou. V jeho rodnej svorke bolo plno vlčic, ktoré boli síce staršie ako on, no nie zas o moc. Preto si mohol mladý vlk dovoliť premýšlať nad tím aké by to bolo, keby sa o neho zaujímali. Lebo Nori bol vo veku, kedy sa v jeho tele búri naozaj velké množstvo hormonov a ktoré priamo vrieskali o nejakú pozornosť. Veď si to zaslúžil, no nie? Síce mal hlavu plnú rôznych lumpáren a všelijakých čertovin, ktoré s Rin vymýšlali ako vtip na alfa pár, no myšlienky podobného rázu jej stále prenásledovali. Najma v noci, keď všetci spali sa Nori snažil premýšlať nad tím, ako za zalíbit nejaké vlčici. Dokonca osnoval plán ako pozvať vlčicu na rande.
Bolo to vskutku roztomilé, keďže jediné, čo cítil, bolo trepotání milionu krídel malých potvor v žaludku. Napadlo jej jediné — uchvátit tu najkrajší vlčicu zo svorky tím, že ju pozve na spoločný lov. Jej meno bolo Bonni a bola to mohutná čiperná vlčica, ktorá sa s tak mladými vlkmi ako bol Nori vôbec nerozprávala. Nebolo preto žiadným prekvapením, keď sa mu vysmiala to ksichtíku a povýšenecky sa odobrala preč. Hned na to sa mu vysmiala aj Rin. No, Nori sa nevzdával. Nie tak ľahko. Jeho ukecaná papuľa sa rozhodla Bonni vydobyť späť. Vždy keď ju zbadal sa neostýchal vlčicu znovu pozvať, treba len na prechádzku, nebo spoločnou hliadku kolem hranic svorky. Zdalo sa, že Bonni to obmäkčilo a raz súhlasila. Nori tak vyhrál malou bitvu sám so sebou. Tetelil sa šťastím, že mu najkrajšia vlčica povedala áno. Hneď to vpálil Rin do tváre.
„Hej, ale povedala ti áno len zo súcitu!“ vyplázla na nej svoj jazyk, keď sa jej pochválil. Nori si zo svojej sestry nič nerobil. Nahlodávať ho to začalo až potom, keď sa s Bonni ocitol sám na hraniciach lesa. A keďže bol vyriečný, neostýchal sa jej opýtať. „Bonni, prečo si teraz súhlasila? Predsa len som ťa okúzlil svojim šarmom? Teda viem, že sa mi ťažko odolává, ale dokázať, aby mi najkrajšia vlčica z celej svorky povedala áno? Fuu, naozaj splnený sen!“ Nori sa veselo poškleboval, kútiky tlamy roztiahnuté do nekonečného úsmevu. Srdiečko mu silno bušilo do hrudi, ale nedal na sebe nič znať. Jeho sebavedomé ego sa v tej dobe ešte len pomalu budovalo. Už v tom momente mal však dosť napred. Bol dostatočne blízko terajšimu Norimu.
Bonni v tej tme žiarili oči, zatial čo mesiac v úplnku sa odrážal od jej krásné srsti. Bola naozaj nádherná. Aj ona sa usmievala. „A čo mám iného robiť, keď je v tejto svorke taká nuda?“
„Čo ak sa odtial vyparíme?“ navrhol jej na oplátku mazaně ako liška. Bonni sa len hlasno zasmiala.
„A kam by sme sa asi tak mohli vypariť?“ Vlčica Noriho návrh bojkotovala. Možná už vtedy, dlho predtým než sa pohádal so svojou sestrou, sa v Norim usadil nápad svorku opustiť. Bolo mu jedno či by s ním šla aj Bonni, alebo nie. Nori si vždy prial slobodu. A jeho svorka v momentálnom rozpoložení nebola nič také. Začínal pomalu chápať, prečo jeho staršie sestry — Chufa a Uzuru svorku opustili. Lebo možná aj ony sdielali túhu po absolutní slobode a terajšia svorka je jednoducho dusila. Bonni neodpoveděl, len sa uškrnul a po zbytok večera premýšlal nad svojou slobodou a ako si ju predstavoval. Bola to len nevinná otázka, ale Bonni mu do hlavy nasadila brouka. Od tej doby už toľko na vlčice nemyslel. Viac ho zaujímala sloboda a čo pre neho znamenala.

// Tyjo, teď jsem si potvrdila, že „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ opravdu platí... :D Zatímco jsem potila tenhle příspěvek, tak jsem si vážně přišla jako úplně jiný člověk.

Nori, jeho jméno bylo Nori. Nikdy o svém jméně nepřemýšlel, přesto se donutil zamyslet se, kdykoli volal na svou sestru — Rin. Nafrněná Rin, jeho dvojče, sestra, kterou zbožňoval. Nori a Rin; byli neodlučitelní až do své puberty. Naivní vlčata, která o světě věděla tak málo, a proto se rozhodla, že jej celý prozkoumají — až do posledního zákoutí, které Země skrývala. Na truc vůči rodičům a jejich smečce, jež oplývala podivnou politikou, si to dali jako společný cíl. Nikdy by však mladého vlčka nenapadlo, že jej v blízké budoucnosti jeho vlastní dvojče zradí a bude důvodem jeho pravého prozkoumávání světa (do té doby jejich světem bylo jen území smečky). Nešlo se tomu vyhnout, jakkoli se na to Nori později díval. Nyní měl alespoň konečně čas se nad jejich jmény pořádně zamyslet. Narodil se jako první, Rin jej na svět následovala krátce poté. Netrvalo to nijak dlouho, pouhé dvě minuty. Nakrásně vyplula za ním a už v tom okamžiku bylo všem jasné, že ti dva se od sebe ani nehnou. Nešlo to jinak, jejich pyšní rodiče jim museli dát podobná jména; Rin bylo spojení dvou posledních písmen a prvního písmenka Noriho jména, neslo tak určitý význam. Novopečení rodiče z toho byli nadšení, malým vlčatům to však nikdy nedošlo. Norimu to došlo až teď, když se nad svou sestrou mohl zamyslet. Netušil, kde se stala chyba; proč byla Rin ve smečce oblíbenější než on. Nechtěli je. Nikdo ze smečky je nechtěl. Nebyli vítaní, a přesto se Rin stala jejich oblíbencem; miláčkem dokonce! Nebyla to zášť, co ke své sestřičce pociťoval, možná ani žárlivost, možná byl naštvaný jen sám na sebe. Nemohl za to, že jeho smečka nepřijala a Rin ano. Nakolik si byli vzhledem podobní, co do povahy — tam se od sebe velmi lišili. Nori se ten pocit snažil smazat, zničit, podupat a zahrabat jako kost. Nač se však snažil, když ho později jeho dvojče odmítalo? Nebyli si už tolik blízcí, jejich pouto bylo silné — navždy bude, ale jejich názory se měnily, hormony se v nich bouřily a za jedné takové bouře došlo k propojení blesků, které vyústily v jiskrný ohňostroj. Nikoli však v přátelské pošťuchování. Nepoprali se, byla to klidná hádka, plná chladu. Nikdy si nemyslel, že k němu bude Rin tak chladná; že to vůbec dokáže.
Naštvaný se tak rozhodl smečku opustit. Nedokázal skousnout to, že ho jeho milovaná sestřička nenáviděla a jestliže si tolik přála, aby zmizel, pak jí přání mile rád splnil. Nebýt Rininých chladných slov, třeba by smečku nikdy neopustil, třeba by v ní strašil doteď. Nějak se nedokázal zbavit pocitu, že možná, opravdu jen možná, to tak Rin nemyslela. Nebylo by možné, že to udělala kvůli němu? Nešlo o to, že si přála uskutečnit jejich slib? Nori neměl šanci se nad tím takhle zamyslet. Nenapadlo jej, že by to Rin mohla myslet vlastně dobře; že si přála, aby šel konečně prozkoumat ten tolik tajemný svět. Najednou z toho měl snad i dobrý pocit. Nelíbilo se mu, že musel takhle opustit svého jediného nejlepšího přítele — své dvojče, svou sestřičku. Nikdo jiný za ním nestál, když se proti němu smečka bouřila. Nikdo jiný než Rin.
Nori a Rin; doufal, že se ještě někdy potkají.