Příspěvky uživatele

< návrat zpět

«— Zarostlý les (Říční eso)

I tohle místo mu bylo povědomé. A opět se pojilo s Baghý. Přišlo mu zajímavé, že s ní měl spojených tolik míst. Přitom to tu fakticky skoro vůbec neznal. Díky Baghý měl teď možnost prozkoumat toto magické místo víc; dozvědět se něco nového o místním životě. Vždyť se mu v podstatě plnil sen! No nebylo to nádherné?
Baghý odpověď Noriho zaskočila. Věděla o svých schopnostech. „A to mi to jako říkáš až teď?“ vyhrkl a zahrál ublíženého. Překvapeně vykulil oči, když na boku ucítil letmý poryv větříku. Bylo to téměř nerozeznatelné od normálního vánku, ale byl si jistý, že to byla právě Baghý magie. Svěřila se mu, že ovládá vítr. „Hustý!“ vydechl, zatímco mžoural za měsíčního svitu do jejích očí. „Takže vítr, pane jo! S tím můžeš bejt neporazitelná. A víš, co znamená ta moje magie? Předměty? Aspoň tak to ta slepice nazvala.“ Slepicí myslel samozřejmě Styx. „A kde ses vlastně dozvěděla o tajtěch čárech?“ Cítil se zrazeně. Ne od Baghý, ale od vlastních rodičů a celé smečky. Proč mu o tom nikdo nic nepověděl?
Baghý si postěžovala, že neví, jak své schopnosti rozvinout. Nori se zamyslel. „Jsem si skoro jistej, že někdo tady musí vědět, jak se to ovládá. Počkej až na někoho narazíme! Hned ho vyzpovídáme,“ slíbil drobné vlčici, zatímco procházeli kolem vody.
„Myslím, že kdyby tam někde byla smečka, cítili bychom jí na míle daleko,“ zpochybnil Baghý domněnku o smečkách. Možná ale měla pravdu, kdo ví. Když tu byli vlci co uměli ovládat vítr, číst myšlenky a další věci, určitě mohla existovat i magie, která by přítomnost smečky zakryla.
Baghý zmínila Zlatonku, vlčici, kterou potkali i velkého jezera a která byla minimálně dvakrát větší než normální vlčice. Zajímalo ho, jestli už porodila. Když ji viděli naposledy, sotva lezla.
„Hm, páchla podivně,“ souhlasil s Baghý. Určitě musela patřit do nějaké smečky; kdo by si troufl přivést vlčata na svět úplně sám bez zázemí? A pak ho něco napadlo.
„Co kdybychom šli tu tvojí Lucy někdy najít?“ navrhl nevinně. Terén pod tlapkami se pomalu měnil. A za chvíli mohli spatřit rozlehlou poušť. Kam až je tlapky dovedou?

—» Oáza (Poušť Ararat)

«— Východní hvozd (řeka Kiërb)

Radostě máchal ocasem, když se k němu Baghý přidala. Zdálo se, že jí uši z jeho skomírání nekrvácely, což bral jako dobré znamení. Krákorali spolu, než společně sklapli, zatímco vešli do dalšího lesa. Pamatoval si, že už tudy jednou šli — spolu. Bylo to krátce po tom, co se poznali. Nori si myslel, že Baghý je stará tetka a velkoryse jí nabídl svou pomoc, ovšem nedělal to zadarmo. Když pak zjistil, že je na omylu a nic z toho nekápne, stejně zůstal po jejím boku. Bylo to zvláštní, vlastně to neměl ani v úmyslu, ale nakonec z toho vzešlo tohle. Nádhera, pomyslel si.
Baghý do éteru vznesla další filosofickou úvahu. Nori se zamyslel. Čarovlků po Galliree běhalo vskutku hodně. A ukázalo se, že ani on sám nebyl výjimkou. Ani Baghý. Možná Styx, napadlo jej, jakmile si vzpomněl na její jantarové oči.
„Možná,“ připustil po chvíli přemýšlení. „Ty víš, co máš za magii?“ pohlédl poté na Baghý se zájmem. „A umíš to ovládat? Jako... čaruješ a tak?“ vyzvídal dál. Čím hlouběji vcházeli do lesa, tím horší prostupnost jím byla. Dokonce ani měsíc jim nemohl propůjčit svůj noční svit. Tenhle les se mu doopravdy nelíbil.
„To zní jako skvělá partie,“ utrousil, když Baghý na cizí vlčici práskla, že ji chtěla obětovat. Také zněla trochu jako masochistka, protože hned na to řekla, že bylo hezké se s ní znovu potkat. Nori po Baghý hodil pobavený úšklebek. „Třeba se toulaj kolem, nebo jsou v nějaký smečce... Zajímalo by mě, jestli tu vůbec nějaký jsou, divný, že jsme na žádnou ještě nenarazili, co?“ Nori potkal už dost vlků, ale smečku žádnou. Přemýšlel, zda mu vůbec chyběla. Jistě, být ve smečce mělo dost výhod, kterých mohl využít... Ale byl by v ní svobodný?
„Hm, čtyři jsou dost,“ odpověděl vyhýbavě. Nechtěl se zrovna bavit o své rodině.

—» Kaňon řeky (Říční eso)

«— Velké vlčí jezero (V Galtavar)

Cesta od jezera netrvala nijak dlouho; znovu prošli skrz velkou planinu a pokračovali dál, až se dostali do poměrně hustého hvozdu. Nori přemýšlel, jak dlouho už mohli být na cestě. Přeci jen toho prošli už mnoho, ale měsíc na obloze jakoby se skoro nehýbal. Na chvilku se zděsil — co když někdo zase ukradl Slunce? Z myšlenek ho vytrhla opět Baghý.
„Jo a hádej co? Byla to taky čarovlčice! Mám pocit, že tady je to jenom samej čarovlk,“ postěžoval si, nezněl však nijak znechuceně. Mrzelo ho, že už na čarovlky nemohl nadávat a vysmívat se jim, neb byl jedním z nich, ale necítil k nim žádnou hlubší zášť. Alexeiovy čáry byly jen nepříjemná zkušenost. Pravdou však bylo, že skoro všichni čarovlci, které potkal, byli nepříjemní.
Baghý po něm chtěla, aby jí také zazpíval. Nori se ušklíbl. Pokud si to slečna přála, neváhal její žádost vykonat! Prozatím však mlčel, protože se Baghý zpětně rozpovídala o svém zážitku.
„Odteď se budu vyhejbat všem divnejm bobulím,“ prohlásil kysele. Nechtěl skončit ochrnutý. Zaujalo ho však, že dost možná potkala někoho ze své staré smečky. Zvědavě našpicoval uši vpřed.
„A poznala tě? Mluvily jste spolu? Tyjo, to je vlastně skvělá zpráva, ne?“ Nori Baghý zahltil otázkami. „To by bylo bájo, kdybyste se zase potkali, ne? Třeba se ta smečka nachází někde v okolí!“ Nori zněl nadšeněji než jak se Baghý tvářila. Zřejmě z toho neměla moc dobrý pocit. Na to měl však skvělý lék — píseň!
A tak zatímco se prodírali hustým lesem, kde si museli dávat safra pozor na to, kam šlapou, Nori spustil. S hlubokým nádechem otevřel tlamu a ještě než ze sebe začal vydávat obludné tóny, popřál uším své kamarádky hodně štěstí. Melodie to byla totiž otřesná.

—» Zarostlý les (řeka Kiërb)

«— Z Galtavar

Rozlehlou zelenou pláň nechali zase za sebou a razili si to novou zemí křížem krážem. Do kožichů se jim opět začal opírat teplejší vzduch, než byl nahoře v horách, zatímco noční obloha zůstávala stejně temná jako před tím. Byla to příjemná výprava, ač ani jeden z nich nevěděl, čemu jdou vstříc.
Před čumáky se jim začala rozprostírat povědomá krajina. Veliké, téměř nekonečné jezero bylo jako rozprostřené plátno. Třpytilo se a stejně jako všechna jezera předtím, i toto se pyšnilo krásným odrazem měsíce a jeho stoupenců, blyštících se hvězd. Lehké vlnky, které prorážely jinak klidnou hladinu se líně vlnily ke břehu.
Nori si vzpomněl, že právě tohle bylo to místo, kde se s Baghý rozdělili. Neměl ale čas na to upozornit, neb jí zrovna vyprávěl o svém dobrodružství. A to bylo mnohem zajímavější a zábavnější! „Bylo to fest nebezpečný! Ještě, že mě tam ty vlčice měly,“ přitakal skromně. Při poznámce, jaký cvok přitáhne vlče k mutantům se kysele ušklíbl. „To byla drahá Thia! Zapamatuj si to jméno dobře. Je to šílená megera a upřímně? Toho vlčete je mi líto, že jí musí vychovávat zrovna někdo takovej,“ pověděl Baghý s lehkým zakroucením hlavy. Když si ale černou vlčici vybavil, dominovaly jen ty obří oslí uši. Při té představě se musel uchechtnout.
„Ále, hrozilo, že mě sežerou zaživa a Thia mi měla pomoct, jenže samosebou se na mě vykašlala! Tak jsem musel rychle něco vymyslet. Pak jsem si vzpomněl, že mám hlásek líbezný jako skřivánek a bylo to!“ pochlubil se svým geniálním nápadem na odehnání hadů vesele. Doteď tomu sám nerozuměl, ale zachránilo mu to život, no ne?
Jak se blížili k jezeru, do čenichu jej okamžitě praštilo několik pachů — zejména dva, které moc dobře poznával. Rez a Styx. Otráveně protočil panenky. Neměl na ty dvě pipiny zrovna náladu. Koneckonců to byly ony dvě, kvůli komu se z radostného setkání s Baghý stalo setkání podivné a nešťastné. Byl si jistý, že to zaznamenala i ona, ale mlčela. Zkoumavě na ni pohlédl a mlčky ji následoval skrz vysokou trávu.
„Bylo to fakt divný, ale jsem rád, že jsem mohl tenhle hrdinskej čin mít na svědomí zrovna já,“ pokrčil skrovně ramínky, v očích mu ale tančily hravé jiskřičky. „Ale přežít spolknutí obrovským hadem? To je taky něco!“ nenechal Baghý na holičkách a přátelsky jí drcl čenichem do zadku.

—» Východní hvozd (V Galtavar)

«— Jezero Nä'hi (Ageron)

Od jezírka pokračovali přes les až nakonec došli na rozlehlou pláň plnou zeleně. Cestou vedli zajímavou diskuzi a Nori by se málem zapomněl pochlubit celou svou výpravou a záchranou gallirejské oblohy. Co gallirejské! Celý svět určitě zachránil! Navíc ho potěšilo, že s ním Baghý souhlasila. Anebo byli mluvící zajíci v těchto končinách běžným fenoménem? Radši by věřil, že ne. Ačkoli se malý chlupatý zajíček mohl jevit jako rozkošná (a chutná) kulička, tenhle do toho měl velmi daleko. Minimálně jeden světelný rok! Vytrhal mu vousky a způsobil tak nepříjemnou bolest. A hlavně vypadal jako idiot.
Prodírali se džunglí coby vysokou trávou a kromě vřískajících cvrčků byl všude klid. Noční obloha jim dělala tichého společníka. Měli skoro intimčo, kdyby to příjemné ticho Baghý neprolomila hlasitým kýchnutím. Nori sebou polekaně trhl, div se neskácel k zemi s infarktem. Mimoděk se mu na zádech zježila srst a uši instinktivně přitiskl k hlavě. Vypadal jako srna, jež se objevila uprostřed cesty před světlomety auta. Tlapky zaryl do půdy a stál celý napjatý. „Fuj, to mi nedělej!“ zakňučel potom a celý se oklepal.
Baghý nakonec stočila debatu k jeho dobrodružství. Koutky tlamy se mu zkroutily do lišáckého úšklebku. „Ale jistě!“ pokýval hlavou, „Věř, nebo ne, ale nebýt mě, máme tmu doteď!“ Nori si krátce odkašlal a nadechl se k dlouhému monologu.
„Ze začátku jsem šel fakt hledat někoho, koho bychom mohli zatáhnout do toho našeho plánu,“ mrkl na Baghý potměšile, „ale zašel jsem nějak moc daleko a divím se, žes to neslyšela, ale najednou se ozvala děsná řacha! Fakt hrozná rána! Jako by se rozpůlila celá skála vejpůl a taky že jo! To víš, že mi to nedalo, musel jsem se jít podívat, co se to děje. Došel jsem teda k jakýmsi skálám a hle! Jedna byla vejpůl, přesně jak jsem říkal. No a před tou ďourou stepovali asi čtyři podivní mutanti, fakt bych si s nima nechtěl něco začít. A pak jsem se zničehonic objevil vevnitř.“ Na chvilku se odmlčel. Přemýšlel, zda zmínit ještě harém vlčic.
„No... Nebyl jsem tam úplně sám, přifařily se tam ještě tři vlčice a jedno vlče. Zajímavý prtě to bylo.“ To, že ji nechal napospas hořícímu ocásku úspěšně zamlčel.
„A taky jsem potkal hady! Jenže ti nebyli žádní obři, stačilo jim zazpívat a byli kaput, fakt že jo! Nakonec jsme došli až do jakýsi nory a tam byl právě ten mluvící zajíc. A normálně — neuvěříš — spoutaný Slunce! Byla tam i divná atmoška, asi si jí přivedl z toho druhýho světa, ale vlk tam mohl normálně lítat. To byla švanda. Pak se strhl ukrutnej boj mezi zajícem a mnou a zbytek znáš,“ ukončil svůj příběh se zubatým úsměvem.

—» VVJ

«— Safírové jezero (Sněžné hory)

Baghý vypadala pořád stejně; žádné bouřlivé přeměňování se nekonalo a Nori si tak mohl oddychnout. Voda nakonec nebyla začarovaná, pouze tak vypadala! S myšlenkami o tom, na jakou příšeru by se Baghý mohla proměnit, následoval vlčí dámu po křivolaké cestičce, než se jejich tempo vyrovnalo a pochodovali tak bok po boku. Měsíc jim věrně svítil na cestu a bezmračná obloha je odměňovala báječným výhledem na blyštící se křišťálky. Když byl vlče, letní večery trávil nejradši pozorováním nekonečného oceánu hvězd. Jeho nejmilejší vzpomínky byly na létající roj umírajících hvězd. Zajímalo ho, co se s nimi stalo po srážce se Zemí.
Baghý mezitím spustila vyprávění z její smečky. Nori si nebyl jistý, zda myslela tu, která se zničehonic vytratila, či své rodiště. Do vyprávění jí však pro změnu neskákal, protože ho zaujalo, co Baghý říkala. Myšlenka o druhém světě v něm vyvolala téměř až vlčecí zájem. Oči se mu ve svitu stříbřitého vesmírného tělesa zvědavě leskly a uvolily tak Baghý pohled na Noriho v jiném světle. Pořád to byla Jeho Jasnost, ale vyzařoval z něj upřímný zájem.
„To je zajímavá myšlenka,“ pokýval hlavou a stejně jako Baghý si zadumaně prohlížel noční oblohu. „Možná jsem jednoho domorodce tam odtamtuď potkal. Když se nad tím zamyslím, tak to i dává smysl! Už si někdy slyšela o mluvícím zajícovi? Pěkně cáklá představa, viď?“ Na odpověď však nečekal. „Řek bych, že ten pošuk byl právě z tajtoho druhýho světa a šel nám ukradnout to naše sluníčko! Určitě! Jsem si tím stopro jistej! Dokonce s sebou měl i kumpány! A hádej co? Byli to vlci!“ Nori znepokojeně zavrtěl nad vzpomínkou na vlčí mutanty hlavou. „Byli ale fááákt divný, jaktěživ jsem takovýho vlka ještě neviděl. To se snad ani nedá popsat, ale jedno ti řeknu: Byli pěkně děsiví!“
Možnost dotknout se přes hladinu jezera měsíce by byla jistě skvělá, ale Nori si byl jistý, že by to tak jednoduše nešlo. Měl přeci jen nějaké to vnitřní info od mluvícího zajíce. „Dotknout se ho by asi nešlo, ten ušák říkal, že k tomu potřebuješ nějakou speciální výbavu, nemám teda šajna, co tím myslel, ale tohle mi řek,“ seznámil tak Baghý se svým poznatkem, zatímco přemítal, jaké vybavení mohl mít ten zloděj na mysli.
Po chvilce došli k dalšímu jezírku. To bylo oproti tomu předchozímu viditelně menší. Kolem jeho okraje se nacházely bělavé kamínky a jezírko vypadalo jako skvělý zdroj na uhašení žízně. I v něm se odrážela magická noční obloha. Na Baghý dotaz jen zavrtěl hlavou — stále nechtěl nic pokoušet. To už se však mrňavá vlčice vydala dál. A Nori přirozeně za ní.

—» Z Galtavar (Ageron)

Svoboda pro Noriho znamenala celý svět. Slovo to bylo pro černého vlčka s životně důležitým významem. Snad již odmala — od dob, kdy byl ještě malé vlče, neslo důležitou hodnotu pro něj i pro Rin. Snil o tom, že jednou bude moci žít v absolutní svobodě, kdy mu nikdo nebude dirigovat, jak má žít vlastní život.
Smečka ve které se narodil ho jen utvrzovala v tom, co si umínil. Sice se narodil jako černá ovce rodiny a jistě si všichni oddychli, když odešel, ale tajně si přál, aby jim to přineslo jisté zadostiučinění. Sílila v něm touha po objevování a prozkoumávání. Svět; tento pojem pro něj představoval pouze les a přilehlé okolí, ve kterém s Rin vyrůstali. Sestřičku měl velmi rád, alespoň než se v nich začaly budit hormony. S pubertou totiž přišly hádky a Nori byl nucen žít podle ní. Šokovalo jej, že se najednou ocitl v sestřiném stínu. Schylovalo se k nevyhnutelnému; Nori se s Rin brzy pohádal a smečku konečně opustil.
Svět — pojem, který byl donedávna tak malý se začal najednou zvětšovat. Své rivalky coby Rin se zbavil, ačkoli si nebyl jistý, jaký z toho měl doopravdy pocit. S Rin byli jako jeden; byli dvojčata; jediní z vrhu a byli neodlučitelní. Snil o tom, že budou jednou prozkoumávat svět právě spolu. Sestru však opustil a v tu chvíli byl rád, že se dostal z jejího stínu. Sebral se a odešel. Sám.
Stihl tak konečně projít plno nových krajin a území; našel sám sebe a život bez smečky mu na nějakou dobu přestal chybět. Své přání si tak mohl konečně splnil, když tu se najednou dostal do podivné magické země — Gallirea se jmenuje. Složil zde na pár nocí hlavu a zjistil, že se mu tu vlastně docela líbilo. Skal, jezer a lesů zde bylo plno, dokonce i o potravu nebylo nouze. Snad by to mohl být jeho nový domov? Slíbil si, že se už nenechá ničím a nikým svazovat. Setkal se za tu dobu s několika vlky a přeci jen si tu našel i první kamarádku! Svoboda; tou to začalo a také i skončí! Skončí to tím, co miluje ze všeho nejvíc, totiž vlastní svobodou!

«— Tajga (Sněžné hory)

Výšlap do hor dal Norimu zabrat. A to se narodil poměrně nedávno! Už neběžel, radši šel a snažil se příliš nefunět. S jazykem venku nabíral chladný vzduch do plic, jenž pak zneužitý vypouštěl zpátky do prostoru v podobě ohřáté páry. Před tlamou se mu tak tvořily malé obláčky. Sněhem se naštěstí brodit nemuseli, neb ten se držel jen na samých vrcholcích hor, ale vzduch tu byl příjemný. Jako by se parné léto těmto místům úplně vyhnulo.
Baghý mu hravou grimasu oplatila. Připadal si jako malé vlče. S Baghý mohl dovádět a vymýšlet různé lumpárny a to se mu líbilo! Co se mu však nelíbilo bylo, když mu otráveně vysvětlovala, že nemyslela kouzla jako kouzla. Možná by se měl cítit uražený, ale tok myšlenek mu přerušil náhlý výjev.
Jakmile se vyškrábali výš, před tlapkami se jim vyjevila dechberoucí scenérie. Hory tu opravdu skrývaly jezírko! Přemítal, zda na něj byl tak pěkný pohled i ve dne, kdy se na hladině nezrcadlil měsíc a noční obloha. Hvězdy se nevinně třpytily v odraze a v doprovodu studeného měsíce tvořily opravdu kouzelný obraz. Ticho prolomila až Baghý.
„To je žůžo!“ vyhrkl s obdivným výdechem a vesele na vlčici zamrkal. „Je to tu pa-rád-ní! Myslíš, že je to jenom odraz, nebo se pod hladinou fakt schovává měsíc?“ vykvákl svou domněnku nahlas a zamyšleně přistoupil ke břehu, načež sklonil hlavu a začal si nehybnou hladinu prohlížet. Třebas takhle ten ušoun ukradl to sluníčko!
Nori ztuhl, když se Baghý z jezera napila. Vyjukaně na ni hleděl. Snad čekal, že se záhy promění v chlupatou příšeru. Počkal pár chvil, ale Baghý zůstávala stále stejná. Dokonce navrhla, že půjdou dál. Se svraštěným pohledem přeskakoval z ní zpátky k jezírku. Své štěstí však pokoušet nehodlal.
„Radši rychle pojď!“ zavelel a svižným tempem se vydal pryč od tichého jezera.

—» Jezero Nä'hi (Sněžné hory)

Jakmile se dostali na druhý břeh, začali závodit. Naštěstí ne s časem, ale i tak mu Baghý dávala dost zabrat. Řeku nechali daleko za sebou a teď se proháněli přátelsky vyhlížející tajgou. Nori musel dávat pozor, aby ho v běhu nesundala nějaká zlomyslná větvička, či vyčnívající kořen. Tma jakoby v skrytu lesa ještě víc potemněla, měsíc jim však naštěstí daroval alespoň trochu světla na cestu.
Před nimi se začal rýsovat nová scenérie. Nori zpomalil a zvědavě mrkl na Baghý. Zastavili se, aby nabrali trochu dech. Baghý slova zněla jako výzva a Nori nehodlal přeci prohrát! Lišácky na ni zamrkal: „Slouha si musí nejprve vysloužit privilegium nositi jasného pána!“
A bylo; hned na to nabral rychlost a s neopouštějícím veselím běžel vstříc moudře vyhlížejícím horám. Čím blíž jim byli, tím chladnější vzduch se začal kolem tvořit. Škodolibě se prokousával skrz černý kabátek a hladově se jako had svíjel kolem. Baghý běžela před ním a kdykoli se po něm ohlédla, vyplázl na ni jazyk. Její elán ho přece jen trošku zaskočil. Na to, jak měla šedivými chloupky prokvetlé tlapky, nosily ji stále s pořádnou vervou!
„To těch kouzelnejch věcí nemáš dost?“ popíchl ji kysele, jakmile se zmínila o tom, že voda v horských jezerech by mohla být kouzelná. „Málem tě sežere obrovskej had a ty ještě chceš jít kouzla hledat,“ zavrtěl hlavou s nespokojeným mlasknutím. Inu drahokam zněl jako dobré lákadlo. Dokonce i pro Jeho Jasnost!
„No dobrá, ale veškerá obrana bude na vás!“ varoval Baghý jasně. S nastupujícím adrenalinem se pak vydal vstříc horám.

—» Safírové jezero (Sněžné hory)

«— Křišťálový lesík (Medvědí řeka)

Tuhle cestu znal, minimálně jeho tlapy si ji čerstvě vybavovaly. Štrádoval si to za jistou Baghý bez řečí. Netušil, kam míří, ani jaké dobrodružství je po cestě může potkat, ale byl rád, že byl opět v její společnosti a že se mezi nimi nic nezměnilo. A dokonce měl prý magickou mysl! Výsledek nakonec nebyl tak špatný. Nebo se to tak alespoň zdálo.
Zaháněl ještě spánek z rozespalých očí, ale jinak byl poměrně čilý. Doběhli až k živelné řece, kolem které měl již tu čest několikrát jít. Nikdy se u ní však nepotloukal příliš dlouho a ani teď to očividně nebylo v plánu. Minimálně v tom, který vymyslela sama Baghý. To ona jej totiž vedla... kamsi. Kamsi napříč Gallireou! Tlapa ji zřejmě už tolik nebolela, mohli se tak potulovat krajinou bez většího omezení.
Párkrát zabloudil až ke břehu řeky, kde se napil, nebo si trochu svlažil tlapky. Ačkoli byla noc, prokazatelně se jednalo o pravou noc letní! Bylo teplo a na cestu jim svítil místo slunce měsíc. Čas ubíhal rychleji od té doby, co měl po boku svého věrného slouhu. Ovšem ten také navrhl, že se vydají na sever. „Na vědomost se dává, že princ souhlasí!“ přiložil tlapku k dílu ve formě zábavného divadélka a jal se následovat svou chlupatou kamarádku přes padlý kmen. Stejně jako ona, i Nori úspěšně přistál na druhém břehu bez větších obtíží. Ještě aby ne! Pád do řeky by si jako urozený pán přeci nemohl dovolit!
Baghý k jeho smůle z role opět vyklouzla a nazvala ho šerednou přezdívkou. Matlo? zamračil se na ni a hravě do ní drcl ramenem. „Zase moc neblbni, já tě pak na zádech tahat nebudu!“ vyplázl na ni jazyk a s veselým smíchem ji předběhl.

—» Tajga (Úzká rokle)

Temnota si Noriho osvojila velmi rychle a ani to nebolelo. Obloha se opět těšila z noci, sluníčko Gallireu laskalo svými posledními paprsky na rozloučenou a přálo tak dobrou noc všem, kteří se v záštitu noci chystali ke spánku.
Měl pocit, že usnul, ale okolní svět, jenž jej náhle obklopoval, mu říkal něco jiného. Doslova. Slova, která se zničehonic roznesla celým územím, byla Norimu povědomá. Byla ale tichá; tak moc, že nebyl schopen ani svým delikátním ouškem pochytit, co vlastně znamenala. A kdyby na to mohl vsadit i ocásek, řekl by, že to ani nebyl jazyk, kterému by rozuměl. Na šepot se však tolik nesoustředil. Ani kdyby si to mermomocí přál, tak nemohl. Jeho pozornost upoutala totiž povědomá krajina. Byla tak povědomá, až se mu udělalo špatně. Nori se nacházel v lese, který měl v paměti zarytý tak hluboko, že se vskutku nemohl mýlit. A jak moc si přál, aby se mýlil! Ale ono ne! Stál totiž v lese, ve kterém se narodil.
Stál tam jako kůl v plotě. A sám. „Rin?“ zavolal. Kupodivu neměl stažené hrdlo a jméno své sestry se mu podařilo vyslovit stejně jednoduše jako dýchal. Bylo to pro něj jednoduché jako dýchání. Rin s ním byla odmala, téměř jako stín. Anebo to bylo naopak? Naděje, že své dvojče znovu spatří zhořkla. Tupě zíral do hlubin lesa — jako by se zvětšoval a protahoval a nabíral podivný tvar. Šepot, který nabíral na intenzitě nemizel. Doprovázel jej kamkoli udělal krok. Konečně dokázal rozpoznat, co se mu dotěrný hlásek snažil říct. „Rin, Rin, Rin, Rin, Rin!“ šeptal a zároveň křičel. Norimu se naježila srst. Chtěl od hlasu utéct; od hlasu i od lesa, ale kolem nohou měl najednou okovy. Okovy s řetězy — až příliš nápadně podobné těm, co měli kolem nohou podivní mutanti ve skaliskách. A les, který nabíral podivnou formu zmizel. A to jen mrkl!
Najednou jej do čenichu praštil ledový vzduch. „Sibiř!“ vydechl a s vykulenýma očima se rozhlížel kolem sebe. Okovy zmizely spolu s lesem. Místo toho se mu tlapky začaly bořit do studeného sněhu. Chlad štípal a nepříjemně mrazil. Ačkoli o Sibiři slyšel poprvé od Alexeie, okamžitě věděl, že se na ní nyní nacházel. Zamračil se. Co to mělo znamenat? Šepot se změnil na polohlas. „Magie, magie, magie, magie, magie!“ Slova se změnila a zasněžený strom před ním se začal lehce chvět. Stejně jako ten kámen v lesíku. Byl to jen nepatrný pohyb, ale Nori jej viděl jasně. Cítil se zvláštně, nebylo mu špatně, místo toho se mu v žaludku uvelebil jiný pocit. Bylo to snad vzrušení? Či zklamání? Možná obojí?
Mrk. Byl pryč; Sibiř zmizela, šepot zmizel a pocity přetrvávaly. Nori se nyní nacházel v houští. Přesně v tom, ve kterém se poprvé setkal s Trpaslicí. Teď tam byl však sám. Naježenou stařenku nikde neviděl. Otáčel se všemi směry, jediné, co jej však obklopovalo, bylo nevlídné křoví. Na hrudi však cítil teplo. Byl to zvláštní pocit, ale nějakým podivným způsobem se mu dařilo černého vlčka uklidnit. Skoro jako ukolébavka; skoro jako by byl zase doma. K jeho uším se najednou donesl známý hlas. Volal jeho jméno. Nori si byl jistý, že hlas nepatřil Rin. Komu tedy? Otočil se za hlasem. Nebyl zklamaný, že doopravdy nespatřil Rin, ale stejně ho cosi píchlo u srdce. Pohled mu totiž opětovaly světlé oči, jedno lehce zakalené.
„Baghý!“ vykřikl jako by si zrovna vzpomněl na slovo, které měl celou dobu na jazyku, ale nemohl si na něj vzpomenout. Samozřejmě, že to byla ona! Jak na ni mohl zapomenout?!
Nori sebou škubl, víčka se mu zachvěla a jak se probouzel z náročného spánku, první, co spatřil, byla Baghý na všech čtyřech s veselou pobídkou. Těžko říct, zda si pamatoval o čem se mu zdálo, či nikoli, ale byl podivně šťastný.
„Výborně slouho! Líbí se mi váš entusiasmus!“ odvětil pobaveně a s elánem vyrazil za kamarádkou.

—» Řeka Mahtaë (sever) (Medvědí řeka)

Celou dobu se cítil nesvůj. Přistihl se, že si kdesi hluboko v duši, tam, kam slunce už nedosvítí, přeje, aby se mezi nimi nic nezměnilo. K horšímu. Možná, že byl zkrátka jen herečka a fakt, že v něm dřímala mocná magie jej ve skutečnosti těšil. Jen si Baghý pustil natolik k tělu, že mu na jejích slovech záleželo víc, než si byl schopen přiznat. Alespoň nahlas.
Baghý mu začala vyprávět o svém zážitku s obrovským hadem, který jí zároveň pochroumal tlapku. Znělo to děsivě, Noriho to však stále nějakým podivným způsobem fascinovalo. Skoro by se zapomněl pochlubit svým vlastním zážitkem s ukradeným Sluncem a mluvícím zajícem. Nedivil by se, kdyby hada a začarovaný strom měl na svědomí právě on. Třeba aby odvrátil pozornost od nekončící noci.
Jakmile se začal omlouvat, jeho ego se podivně kroutilo. Samozřejmě, že jej to bolelo! Skoro až na infarkt! Ale stejně to zvládl. Dokázal se Baghý omluvit. Alespoň napůl. Všiml si, že si jej vlčice dlouze prohlíží. Čekal, že jeho omluvu nepřijme. Přesto doufal, že bude všechno v pořádku. A že mu jeho kiks odpustí. Však magie je vlastně celkem hustá, pomyslel si nevinně. Netušil sice, co ta magie Předmětů prováděla, ale vzpomínka na chvějící se kámen jej vzrušovala. Chtěl to zkusit znovu!
Hořkou pomluvu na Styxin účet odbyla Baghý tím, že kamarádky nebudou. Alespoň tak si to Nori přeložil. A doufal, že správně. Styx a její vyhrožování nebylo něco, co by Noriho nějak zvlášť zastrašilo, spíš jej to táhlo k dalšímu provokování. Nori se ušklíbl, nic dalšího k tomu však neřekl. Nechtělo se mu o tom dál mluvit. Celý incident jej unavil a i to „Promiň“, které Baghý věnoval, ho seslal z nebes zpátky k zemi. Doslova. Jakmile se k zemi složila i jeho zraněná parťačka, automaticky si do trávy lehl také. A když mu Baghý řekla, že se na něj nezlobí, opětoval jí malý úsměv a stočil se do klubíčka tak, aby nemohla vidět, jak se mu ulevilo.

// Mockrát děkuji, výsledku si vážím a už se těším na druhý charakter!

// Nori za křišťálek velmi děkuje!

Nerad to přiznával, ale připadal si jako při poslední rozpravě s Rin. Hořké vzpomínky se draly na povrch, motaly se mu v mysli a jednoduše překážely. Cítil se ještě otráveněji. Znamenalo to snad, že si jeho mozek spojoval nynější situaci s jeho dvojčetem? Rin byla jeho nejlepší přítelkyně, parťačka, se kterou mohl vždy počítat. To ona s ním beze slov šla na každou výpravu a vymýšlela legrácky na účet alf. A pak ho vyhnala a on potkal Baghý. Jaká to náhoda! Kompenzoval si tím snad svou drahou sestřičku? Nori se ztrácel ve vlastních pocitech. Všechno se v něm mlelo a tvořilo nejasnou směsici čehosi, co nedokázal ani pojmenovat.
To, že byl čarovlk a zřejmě ovládal magii o které neměl dosud ani ponětí, byla jedna věc. To, že se zlobil na Baghý, byla věc druhá. Asi... Odolával nutkání si hlasitě povzdechnout a beze slov odejít. Nebylo by to vůči Baghý fér. Odkdy mě zajímá jestli je to vůči někomu fér, nebo ne? zamyslel se nad sebou skepticky. Vždy byl spontánní a nesnášel, když jej někdo svazoval. Svazovala ho snad Baghý? Pro Noriho byl koncept svobody velmi důležitý.
Zdálo se, že se vlčice chystala spát. Když si to k ní totiž napochodoval, tvářila se trochu zmateně. Vyškrábání se do sedu jí ale dělalo překvapivě problémy. „Teď už se i pohybuješ jako stará teta“ chtěl zavtipkovat, ale ušetřil si to. Baghý se mu totiž rozhodla oplatit stejnou mincí. Nori se nejprve ohlédl za sebe, aby zjistil, na koho to mluvila, protože jestli se snažila přesvědčit jej, že žárlil, tak se šeredně mýlila. „To myslíš mě?“ odpověděl jí na otázku otázkou s tónem plného udivení. „Nebuď směšná,“ opáčil s letmým úšklebkem. To nařčení do něj však nepříjemně dloublo.
Baghý pokračovala dlouhým monologem. Vlastně to bylo spíš hororové vyprávění a Norimu se takové báchorce jen těžko věřilo. Stejně jako všem vlkům, kromě Baghý, kterým prozradil, že za záchranou Slunce stál on (a čtyři vlčice, které v příběhu nebyly vůbec důležité). Dovolil si tedy zůstat ticho a vyprávění si v hlavě přelouskat po svém. „Takže obrovskej had, říkáš? Jak to v něm vypadalo? A mluvil?“ Nejvíc ho zajímalo, zda had mluvil. Připomnělo mu to totiž mluvícího zajíce, který jej netaktně zatahal za fousky. Jindy by jistě ukázal větší entusiasmus, ale jeho ego bylo stále krapet pochroumané, a tak radši mlčel.
Baghý mu potom ukázala svou pochroumanou tlapku. Byla dvakrát větší než ta zdravá a jistě to muselo bolet. Nori si ji pozorně prohlédl a pak si povzdychl. „Asi bych se ti měl omluvit,“ vyřkl svou domněnku nahlas s velkým ošíváním. Říkalo se mu to těžce a připadal si celý nesvůj. Přišlo mu to však vůči Baghý správné. Vždyť ani neměl pořádný důvod se na ni zlobit.
Takže jí Rez zachránila... Zrovna taková káča, pomyslel si trpce a na účet čarovlčice si odfrkl. Měla stříbřité oči, což jistojistě znamenalo, že četla myšlenky. Mrzelo jej, že už odešla a nemohla si tak tuto přátelskou zprávu převzít přímo z jeho hlavy.
„Nech si svoje něžnosti,“ zabrblal, když Baghý zase začala o tom, že je čarovlk. Cítil se otráveně, emoce se v něm mlely a aby toho nebylo málo, jeho vlčí ego utrpělo hlubokou ránu. „Ta tvoje Styx je pěkná mrcha. Nechápu, proč ses s ní vůbec dala do řeči. Já ti řeknu, co si o ní můžeš myslet! Je to špinavá tulačka, co se baví zastrašováním druhejch a to její cvaknutí? Pche!“ Nori se do šedé vlčice pustil s vervou. Tak nějak si na ní vylil své rozhořčení, které se v něm celou dobu kupilo. A stejně jako se to objevilo, tak to i zmizelo. Hned měl hlavu čistější.
Nori se vyklidnil a konečně vzal v potaz Baghý pohled, kterým jej celou dobu sledovala. Zdálo se, že ji to opravdu mrzelo. A koneckonců, byl to on, kdo po ní vyjel jako první a urazil se. „Promiň,“ vyžbleptl rychle a odvrátil pohled k noční obloze. Bylo jasné, že se neomlouval Styx, ale jí. Své kamarádce.