Příspěvky uživatele

< návrat zpět

«— Pahorkatina dlouhých uší

Tlapky znovu našlapovaly na zvrásněný reliéf. Na nelehké cesty byly již zvyklé, poslušně tak nesly oba vlky smrákající se krajinou. Šli po úpatí vysokých hor, které se nad nimi hrozivě tyčily. Tentokrát však vzala Baghý Noriho na milost a netáhla ho do ošklivého kopce. V duchu ji za to byl vděčný. Jak obloha pomalu tmavla, teplota klesala spolu se sluncem. Byla to příjemná změna, jen to dusno ne a ne odejít. Možná, že v horách by se dýchalo přeci jen o něco lépe.
Nori se držel po boku menší vlčice, která stejně jako on zaznamenala dva vlčí pachy. Známé pachy, které patřily ne zrovna milým vlčicím. Rez a Styx, zopakoval si Baghý slova v duchu a s protočením panenek jen přikývl. Doufal, že se nerozhodne se za svými kamoškami podívat. Od Evelyn měly tyto dvě nádhery vskutku daleko. Najednou mu začala pozitivně naladěná vlčice chybět. Přál si, aby svůj vtípek s pavoukem provedla i na nich. Nemohl si nevšimnou ani vábivé vůně mrtvého zvířete. Pach krve se nesl večerním vánkem a svádivě tančil kolem dvou tuláků. Skoro jako pozvánka.
Baghý se však rozhodla vlčice obejít. Nori si jen odfrkl, ale poslušně ji následoval křovinami. Zdálo se, že se jim dvojici podařilo nechat za sebou, protože Baghý konečně prolomila to hořké ticho.
„Myslel jsem si, že smečka je zbytečná a že jí už nikdy nebudu potřebovat,“ přiznal se, „a život tuláka není tak hrozný. Koneckonců si můžeš dělat, co se ti jen zlíbí a nikdo ti do ničeho nekecá.“ Vzpomínky na Pomněnkovou smečku vskutku nebyly nijak úžasné. „Ale pokud bych měl čerstvýho jelena u tlap každej den...“ pokrčil ramínky s malým úšklebkem, „zas tolik bych se nezlobil.“
Zdálo se, že i Baghý byla nalomená. A Nori z toho byl nadšený možná víc, než by byl kdy přiznal. Uvědomil si totiž, že být ve smečce zrovna s Baghý, by byla jistě ohromná legrace. Měl by ji po boku, svoji parťačku, kamarádku! Skoro jako Rin... No nebylo by to skvělé? V očích mu začaly tančit hravé jiskřičky. Poskakovaly sem a tam jako malá vlčata při přátelské rvačce. Dokud Baghý nezačala povídat u funkcích. Nori na ni vykulil oči.
„Ty žes byla učitelka?“ zeptal se jí nevěřícně. Potom začal přemítat o tom, jakou funkci by asi tak mohl dostat on. A zda by se mu to vůbec zamlouvalo; být připoután ke smečce s takovou odpovědností...

—» Ronherská skála (Zlaťák)

«— Oblý vrchol (Ronherský potok)

Spolu s myslí se v něm začala probouzet i energie. Mozek mu začal opět svižně pracovat a svět viděl najednou mnohem jasněji. Tlapky ho už nebolely; netahal je za sebou a pro změnu ani ony nebrečely pod jeho tíhou. Dlouhé nožky tak nesly černého vlčka stejně hrdě jako kdykoli předtím, přesněji před vyčerpávající výpravou. V hrudi mu však i nadále hořel malý plamínek. A čím víc toho s Baghý objevovali, stával se větším a větším. Ovšem než vzplane v ohromný oheň, ještě chvilku to potrvá. Ještě přeci neprozkoumal celý svět!
Spánek Norimu bodl. Bodl přesně do správných míst, cítil se jako nový vlk. Jako kdyby se znovu narodil. Vyčerpanost byla ta tam. S Baghý se tak mohli nerušeně řítit vstříc novým dobrodružstvím. Chtěl toho ještě tolik vidět! Zdálo se, že je další výpravou bude opět doprovázet měsíc a sličné hvězdy. Nemohl se dočkat, až se jim Mléčná dráha rozprostře opět nad hlavami.
Konečně vlčici dohnal. Nyní šel spokojeně po jejím boku s klasickým elánem, jenž ho na cestách doprovázel. Baghý mluvila o Evelyn. „No já ti nevím, snažila se mi přivodit infarkt,“ odfrkl hraně. Za chvilku se však zase vesele usmíval. Evelyn byla nakonec první vlčice, která mu nechtěla ukousnout hlavu jen co otevřel tlamu. „Byla fajn, snad na ní ještě někdy narazíme.“
Couravé tlapky je dovedli na další pláň. Kožíšky jim občas polaskala polodlouhá tráva, která se mírumilovně vlnila do tiché melodie občasného vánku. Sem tam se museli vyhnout pečlivě vyhrabané noře či procházeli skrz houf stromů. Líbilo se mu tu.
Jako by Baghý četla Norimu myšlenky. Jakmile se vlčka optala, zda nemá hlad, začalo mu v břiše hlasitě kručet. Chtěl navrhnout, že si můžou ulovit nějakého králíka, ale než to stihl vyslovit, Baghý nad ušatými ohrnula čumáček. Nori se jen ušklíbl.
„Srnečku bychom chtěli papat,“ popíchl Baghý žertovně. „Můžeme se po nějaký poohlídnout,“ souhlasil potom, když jeho žaludek opět zaprotestoval. „Víš jak jsme se ale nedávno bavili o smečce? Tam bychom už nemuseli živořit na králících! Srnka už je sice lepší, to je pravda... Ale představ si ten život ve smečce — žrali bychom jako králové! Každý den... A rovnou jeleny!“ Nori se nahlas zasnil a vyřkl všechny své představy nahlas. No nebylo by to skvělé? Po očku sledoval Baghý reakci.

—» Jižní hornatina

Pomalu si začínal zvykať na život v Galliree. Bola to naozaj zaujímavá krajina a nikde inde nespoznal toľko čarovlkov ako tu. Celé území sa hemžilo práve nimi a bol to pre Noriho takmer magický úkaz. Aspoň o tom takto rád rozmýšlal. Veď aj Baghý ovládala mágiu vetru. Len on stále netušil, čo že ta mágie predmetov vlastne znamenala. Čo to robilo? Dokonca ani Evelyn, vlčica, ktorú sotva spoznali nevedela, čo by to mohlo znamenať. Cítil sa ochuzen o vlastné schopnosti.
Na druhú stranu mal konečne možnosť spoznať Gallireu viac ako kedykolvek predtým. Bol tu už nejaký piatok, dokonca aj zachránil slnko! Niečo také by sa mu predsa v Pomněnkové svorke nemohlo nikdy podariť. Určite za to mohla mágia; respektive za to mohol ten podivný zajac, ktorý rozprával. Však kto kedy videl, aby zajac rozprával? Spomenul si na svoji rozpravu s Baghý, keď sa rozhodli vyraziť na dlhú výpravu po Galiree. Mohol by zajac byť z toho druhého sveta? Z toho pod hladinou jezera? Podla Noriho to bolo možné. Veril tomu! Nakolko to znelo ako hlúposť, koniec koncov po svete chodili čarovlci a bolo to naprosto normalné. Prečo by pod hladinou jezera nemohol byť iný svet? Baghý teoria sa mu páčila.
Také sa mu páčilo ako spolu objavovali svet, tedy Gallireu. Bola to skvelá príležitosť ako sa nielen líp spoznať, ale aj prozkúmať novú zemi krížom krážom. Najviac sa mu asi páčila úplne prvá zastávka; Safírové jezero. Toto naozaj magické miesto ležalo vysoko v horách, napriek tomu bolo ale dobre dostupné. Vyzeralo to tam ako keby sa najednou ocitli v inom svete. Možno tomu napomáhal fakt, že bola noc. Strieborný mesiac sa odrážal na hladine jezierka ako keby bol rovnou na dosah. Len natiahnuť tlapku. Keby Baghý nebola s nim, možno by sa aj hecnul. Kochali sa pohľadom dlho, čas sa na chvílu zastavil. Nori si urobil mentálnu poznámku, že sa niekedy musia vrátiť. Možno jezero navštíví i sám. Len on a magická žiara.
Na koniec sa z myšlienok vyvlíknul, Baghý na nej volala. Museli ísť dál, béžová slečna bola jednoducho netrpelivá.

Evelyn o magiích stále mluvila, i o rodině padlo slovo. Bratrovýma očima se chlubila, barevnými kukadly pacholkovo. Prý magie předmětů bude určitě „super“. Pro Noriho to byl však těžký úder. Evelyn se nakonec vypařila, zdálo se však, jako by mezi ně snad odjakživa patřila. Černý vlček se tak dozvěděl o magii iluzí; čarovlci pro něj záhy nebyli jen ti druzí. Nyní patřil mezi ně. Škoda jen, že se to nedozvěděl už jako škvrně. Přemítal zda Rin něco tušila a jen boudu na něj s celou rodinou ušila. Nechtěl však dál o své sestře přemýšlet, byl by to tuze dlouhý výčet.
Baghý, jeho drahá parťačka, se ke spánku rozhodla uložit, přestal se tak hrozit. Svou kamarádku zakrátko napodobil; výlet zdlouhavý ho značně dobil. Rozloučili se s krásnou Evelyn a Noriho víčka se záhy únavou sevřely. Spánek si jej vzal prudce — byl to vskutku vlků znalý svůdce. Přátelská temnota se z černého vlčka kochala, vždyť znala ho už odmala! Laskala ho a líbala, jemné chloupky za krčkem vískala. Snové rande jim však zanedlouho překazila Baghý. Nori se najednou cítil velmi plachý.
Na béžovou vlčici vyjukaně zamrkal a nejradši by se do její srsti zavrtal. Vypadala měkoučce a velice heboučce; jistě by se v ní usínalo lehounce. „Už jdu, símtě,“ zazíval a zamračil se na ni jako to dítě. Čumákem ho pobízela a dál se po něm neohlížela. Seběhla kopec ladně jako laňka. Pro Noriho to byla cesta křivolaká. Rozespaně hleděl vpřed, šel tak rychle, jak jen sved. Baghý byla plná elánu. A Nori svou závěť měl rychle sepsánu. Ačkoli toužil poznat celý svět a určitě nechtěl lenivět, vlček to byl zkrátka ospinkaný a tvrdým probuzením rozviklaný.
„Nemusíš tak spěchat, vlčice bláznivá!“ Baghý však byla velmi vášnivá. Nori se proto vesele uchechtl až pitomou mouchu do krku vdechl. Sípavě se rozkašlal, div se nechtíc nerozplakal. Za chvilku však bylo dobře, čekal jen, kdy se do něj vítr pořádně opře. Běžel vstříc novým dobrodružstvím. S Baghý byli zkrátka nerozluční!

—» Pahorkatina dlouhých uší (Ronherský potok)

Zrazeně sledoval chechtající se Baghý. Neměli náhodou držet spolu? Ach ty vlčice, postěžoval si v duchu. Dokonce i Evelyn si ho začala dobírat! A to se zrovna poznali. Svět byl holt kruté místo. Obě se královsky bavily nad jeho utrpením. Začal vyvádět jako hysterka, jen aby pak zjistil, že žádný pavouk doopravdy neexistoval. Byl za hlupáka a ještě k tomu za hysterku. Povedený začátek dne!
Baghý měla vždycky snahu všechno okecat. Dokonce i vražedný výšlap na kopec. Netušil, zda setkání se škodolibou Evelyn byla zrovna výhra; pořád jí neodpustil, výhled to byl však parádní. Nori se pracně vyškrábal zpátky na tlapky a celý se oklepal. Pěkně poctivě až prach a písek a další nečistoty, které stihl za jejich výpravu nasbírat, se roznesly kolem jako štít. Na chlupech mu sice ulpělo pár vlezlých zrníček, ale ty mohl pak někde smýt. Hlavní bylo, že byl opět černý.
Evelyn mezitím začala povídat o čárech. Byla to čarovlčice, skoro jako každý vlk, kterého na své pouti stihl potkat. Vlastně ho to už ani nepřekvapovalo. Sám byl přeci čarovlkem! O své magii však netušil nic. Neměl takové štěstí jako Baghý či Evelyn. Obě věděly, co od své magie čekat, Nori nikoli. Zaujatě proto poslouchal Evelynino vyprávění. Na rozdíl od ostatních čarovlků měla oči zlaté. Jako Styx, došlo mu. Ovládala iluze. Nori naklonil hlavu na stranu. „Jako že si můžeš něco vymyslet a ono se to zhmotní?“ zeptal se zaujatě, v očích mu nezbedně jiskřilo.
Nori si nepamatoval, kdy se zabarvily oči jemu. Měl pocit, že hnědé je měl snad už od narození. Baghý si poté postěžovala, že se svou magií nic nezmůže a zda Evelyn nezná někoho, kdo by jim mohl povědět víc. S nadějí v očích sledoval světlou vlčici.
„Já mám prej nějakou magii předmětů...“ prohlásil nejistě, „A nemám nejmenší tušení, co to dělá.“ Jestli ho to trápilo? Možná maličko. Vzpomněl si jen na nepatrné zachvění kamínku tehdy v lese. O tom však pomlčel. Netušil ani, zda si toho Baghý předtím všimla.
„Jak dlouho se potuluješ kolem?“ navázal na svou parťačku.

Chlupatá hromádka neštěstí coby Nori stále ležela na zemi a ztěžka funěla. Čenich se zběsile kvrdlal v rytmu hlubokých nádechů a výdechů, zatímco čokoládová očka zvědavě sledovala dvě vlčice. „Jak to, že vždycky skončím v harému?“ zabručel si pod vousy, když si uvědomil, že jsou zase v přesile samice. Nakonec se na zem natáhla i Baghý. Na rozdíl od něj však nevypadala jako hrst chlupů, nýbrž si držela alespoň nějaký tvar. Na její provokování reagoval jen kyselým úšklebkem. Na víc se nevzmohl. Unavovalo ho už i mluvit.
Přehnaně optimistická vlčice se představila jako Evelyn. Kromě zvláštně dobré nálady měla i zvláštní srst. Neobvyklé zbarvení se okamžitě stalo její poznávací značkou. Její veselé naladění bylo pro změnu velmi příjemné. Byla to snad první vlčice, která se na něj při prvním setkání nemračila, nebo ho rovnou nechtěla pro jistotu zakousnout. Při té myšlence sjel očima zpátky na Baghý. Ukázalo se, že Evelyn byla také u jezera; bohužel se tam mísilo tolik cizích pachů, že jim tehdy Nori nevěnoval zvláštní pozornost, aby si teď vlčici vybavil.
Byl rád, že ho Baghý představila za něj. Jakmile to udělala, hodil po Evelyn nevinný kukuč. „Museli jsme si jít odpočinout na kopec,“ upřesnil ironicky Baghý vysvětlení. Pořád se cítil zmordovaný, ba co hůř; zneužitý, to bylo to správné slovo. Stále nehybně ležel na zemi, hlava bezvládně připláclá k zemi. Dokonce se neobtěžoval pohnout ani když si to k němu Evelyn sebevědomě nakráčela a čumákem do něj familiárně dloubla. Tiše ji sledoval očima a modlil se, aby se místo toho nerozhodla zabořit mu do krku své tesáky. Po svých zkušenostech vlčicím už moc nevěřil; asi jako mluvícím zajícům.
Škubl uchem, když mu do něj Evelyn škodolibě zašeptala slova, jež donutila celé jeho tělo ztuhnout. Překvapeně vykulil oči; v tu chvíli však zaznamenal letmý pohyb na čele. Nori zatajil dech a očima zašilhal na neexistující pár nožiček osminohé potvory. Celý se naježil — až na ocase! A v další vteřině byl na všech čtyřech. Zběsile tančil na místě div se nezajíkal. Ocas měl ve varovné pozici a uši stažené těsně u hlavy. Snažil se pavouka setřást co to šlo, než zakopl o vlastní nohu a zase se bezmocně složil. Ležel rozvalený na zádech, břicho odhalené a tentokrát šilhal na Evelyn. Baghý ani nedutala.
„To jsou ale pitomý fóry!“ prskl na světlou vlčici a dlouze vydechl. Z otevřené tlamy mu bezvládně visel jazyk. A co udělala Baghý? Místo toho, aby mu pomohla, nebo se ho zastala? Ptala se Evelyn rovnou na magie! Zrádkyně! vyštěkl na ní v duchu. Zase. Otázka to však byla zajímavá. Nakonec žádného pavouka neviděl. Buď ho úspěšné setřásl, nebo žádný nikdy neexistoval. Nori na Evelyn přimhouřil oči, zatímco ležel pořád na zádech.
„Myslel jsem, že vlci s normálníma očima nečarujou, tak co to bylo za čáry?“

«— Ohnivé jezero (Ronherský potok)

Baghý se o šedivé Elise rozpovídala. Překvapilo ho, že ji označila za nánu. A co Styx? O tý si neřekla, že je nána. Možná ho to malinko pořád hlodalo. Vzpomínka na světlou vlčici nebyla zrovna lákavá a ani nevěděl, proč se mu vybavila. Možná oplývaly stejnou aurou... Kdo ví. Jedno však bylo jasné; myšlenka na Asgaarskou smečku se Baghý zprotivila. Když se nad tím jeden zamyslel, bylo to vlastně docela smutné shledání. Nedalo mu to a snažil si představit, jak by asi probíhalo jeho shledání s Rin. Neslo by se ve stejném duchu? Mlčky spolkl hořkou pachuť vzpomínek na svou sestru a opětoval Baghý pohled.
„Bylo dost děsivý, když ses za ní najednou rozeběhla,“ zkonstatoval, když se vlčice dala opět do chůze. Oproti Norimu byla malá a drobná, síly však měla dost. Nebo vůle. Jakmile se totiž před nimi vynořil další kopec, bez řečí se rozešla až k jeho vrcholu. Nori zamračeně sledoval její houpající se ocas, zatímco si to razila zalesněným kopcem vzhůru. „Tobě to nestačilo?“ vykřikl za ní se vzdorem. Jenže Baghý se nezastavovala. Nori si otráveně povzdechl a s utrpením se začal škrábat za ní. Cesta nahoru mu trvala podstatně déle než normálně, ale nemohl si stěžovat; jeho tlapky dělaly co mohly, aby se demonstrativně nesložily a ubohého vlčka odmítaly nést dál. O Baghý začal přemýšlet jako o masochistce. „Poslyš, co jsem ti udělal, že mě takhle trestáš?“ kňoural ztrhaně, ouška a ocas svěšené. Táhl se za Baghý jako nechutně dlouhatánská slina a nahlas nadával na toho, kdo vymyslel kopce. Odpovědi se mu však nedostalo. Jakmile se z posledních sil vyškrábal na vrcholek, se zaduněním padl. Složil se jako domek z karet; to co bylo dříve vlk, se nyní tvářilo jako nešťastná hrouda chlupů.
„Baghýýýý!“ zahalekal falešně jak mu přeskakoval hlas a byl by málem přehlédl neznámou cizinku, jež jeho kamarádka ne zrovna nijak vřele pozdravila. Dezorientovaně na ni zamrkal, načež protáhl obličejík a němě hláskoval „Zachraň mě!“ za Baghý zády.

Zdálo se, že šedá vlčice nebyla zrovna výřečná. Na to, jak se za ní Baghý nadšeně hrnula, div plíce nevyflusla, to zase taková velká sláva nebyla. Nori tak nechápal, proč se kolem ní motalo tolik vlků. Možná ze strachu, pomyslel si trpce. Určitě to byla jedna z těch, který musí mít poslední slovo a pokud ne — běda ti! Byla to právě tato myšlenka, která v něm zapálila malý plamínek, jenž Noriho urgoval k tomu, aby si do Elisy ještě dloubl. Jenom trošičku! Skoro by mu uniklo jméno smečky, ze které pocházela. Asgaarská smečka? Podivný název. Ostatně co by jeden mohl čekat od země s názvem Gallirea.
Elisa začala vyprávět o Klímové smečce. Jenže informace to byly značně chudé. Dvě věty. Po očku se podíval na svou parťačku; Baghý nevypadala nadšeně, možná i trochu sklesle. Její strohé rozloučení znamenalo poměrně brzký odchod. Nori tak ztratil jedinečnou šanci šedivou pokoušet. Alespoň jim stihla prozradit něco o své magii. Takže rudé oči rovná se oheň? Nedokázal si představit, jak taková magie vypadala. Byl by Elisu ještě poprosil, aby něco zapálila, měl však neblahý pocit, že by to mohl být jeho ocásek a to nechtěl riskovat.
Místo toho zvedl zadek a mlčky se vydal za Baghý. Ani si nevšiml, jak rychle mu zmizela z dohledu. Běžel tedy po její stopě. Cestou přemýšlel; cítil se nesvůj, byl unavený, tlapky ho nesly už jen ze zvyku a kdyby po nich chtěl, aby ještě zrychlily, zřejmě by ho poslaly k vodě. Doslova. Jezero však naštěstí nechával za sebou. Neměl tušení, kam ho Baghý opět vedla, ale netrvalo dlouho, než malou vlčici doběhl.
„To byla ale hvězda, co?“ zafuněl, jakmile k ní doběhl. Seděla na zadku a tvářila se jako by se nic nestalo. Moc jí to ale nevěřil. „Jsi v pohodě?“ zeptal se rovnou a zadíval se jí do tyrkysových očí.

—» Oblý vrchol (Ronherský potok)

Noriho slova zřejmě nebylo pro dámu to pravé ořechové. Alespoň podle Baghý, která ho zadkem netaktně odšoupla kamsi do pozadí a začala jeho slova omlouvat. Nebyl žádný hlupák, moc dobře věděl, jak jeho slova mohla vyznít. Proto je tak také zvolil. Bavilo jej zkoušet ostatní vlky a čekat na jejich reakci. Baghý však měla jiný názor. Koneckonců i to byla reakce, nebo ne? Nezapomněla jej obdarovat nesouhlasným zamračením. Na to se musel jen lišácky ušklíbnout.
Baghý ho začala omlouvat. Netušil, zda to dělala z dobré vůle a ze strachu, že se po něm šedá vlčice vrhne, či si uvědomovala, že by si je mohla podat hned oba. Nečekala totiž ani na odpověď. Ba co hůř! Dokonce vyzradila jeho existenční krizi! Zrádkyně, pomyslel si zachmuřeně. Přitom šedivce za Baghý zády věnoval protáhlý výraz, který říkal „A takhle mi vykecává díru do hlavy furt“. Netušil, zda si to vlčice přebere a jeho zprávu pochopí, ale nehodlal před ní vypadat jako hlupák, ačkoli to byla jindy jeho oblíbená hra.
Když ale začala mluvit o jejich filosofickými úvahami nad magiemi, zpozorněl. Šedivka samotná měla obrovské rudé oči. Zcela nepřirozená barva, pokud byste chtěli znát Noriho názor. Působily možná i krapet děsivě. Hlavně v kombinaci s ověšeným krkem zuby. Najednou ho začalo zajímat, co si o tom všem vlčice myslí. A tak zase otevřel tlamu.
„Pošukem bych se nenazval, to si vyprošuju! Ale v jednom má tady kolegyně pravdu. Takhle úchvatně rudá očiska jsem ještě neviděl! Jistě to má něco společného s magií. Zajímalo by mě, jestli tady v okolí takových vlků pobíhá víc. Nebo díky tomu ovládáš nějaký super hustý speciální kouzla?“ Vodopád slov ukončil tím, že Baghý tentokrát odstrčil on a div se Elise nenarval až do klína. Chtěl se toho dozvědět co nejvíc!

// Omlouvám se za přeskočení ostatních, jedná se o rychlopost

«— Medvědí jezero (Středozemní pláň)

Začínal si stát za tím, že všechny vlčice byly ve skrytu duše blázni. Baghý vzala čáru jako kdyby chytila stopu a ovládal ji jen instinkt. I po tak vyčerpávající výpravě, kterou právě zdolali, se rozeběhla jako kdyby jí hořelo za tlapkami. Dokonce i obloha se začala vyjasňovat. Měsíc jim zamával na viděnou a na své místo pustil zpátky Slunce. Jeho království pro změnu zaplavily ranní červánky.
Nori se hnal za malou vlčicí, chybělo mu však jisté nadšení, které se zdálo, že Baghý zničehonic ovládlo. Běželi přes zelenou pláň a za chvilku se vraceli zpátky k jezeru. Mělo zvláštní barvu, už zdáli je vítalo svou rudou hladinou. Proto se lehce zhrozil, když se Baghý k vodě bez přemýšlení vrhla a začala ji chlemtat. Kolem jezera bylo živo. Nemusel ani cizí pachy čmuchat, protože se před nimi objevilo hned několik vlků. Dokonce i vlče. Baghý na něj vůbec nečekala, ale Nori ji brzy dohnal. A zatímco si to štrádovala k cizincům, zamračeně ji následoval. A místo toho, aby si vybrala jakéhokoli přítomného vlka, šla rovnou za šedou vlčicí, jejíž rudé oči krásně ladily s hladinou jezera. Kolem krku měla pověšené zuby a nesla na sobě podivný pach. Vlci... Zdálo se, že narazili na vlčici ze smečky. A Baghý ji... znala?
Béžová vlčice začala na cizinku mluvit jako by se nechumelilo. Ani nevrčela. Netušil, kde se to v ní bralo, ale překvapilo jej to. Začala mluvit cosi o Klímové smečce a hierarchii.
„Čauko,“ neotálel se svým dobrým vychováním a jakmile Baghý zmlkla, vybafl vesele svůj pozdrav. „Vždycky jsem chtěl bejt součástí srdceryvnýho shledání!“ zazubil se a okatě si šedou začal prohlížet. Její jméno bylo zřejmě Elisa, protože ho Baghý předtím zmínila. A byla to docela kost. Mládí z ní jen sálalo, proto moc nechápal, jak je možné, že ji Baghý poznává. Její prošedivělé tlapky vypadaly oproti tlapám šedivé značně léty použité. Kolem ní bylo několik vlků, kterým Nori věnoval přátelský úsměv. I za Baghý.
„Omlouvám se, slečno,“ oslovil poté opět Elisu džentlmensky, „ale podivně páchnete.“ Nori bez okolků seznámil vlčici s tím, že smrděla jinak než obyčejný tulák; líp. „Neberte to zle! Je to pach vskutku omamující!“ dodal ještě a mezi hloučkem vlků se posadil. Baghý se zdála být nervózní. „Jinak já jsem tady Baghý parťák, Nori. Povězte, jak to u vás ve smečce vypadá v hierarchii? Určitě musíte být hodně vysoko! Tady kolegyně se zřejmě domnívá, že toho máte hodně společného, snad i smečku! Totiž... Vypadáte dobře živená. Musíte se u vás mít asi dobře,“ odtušil s úsměvem.

«— Ohnivé jezero přes Středozemku

Zdálo se, že měli na jezera tuhle noc štěstí. Kdyby to měl Nori spočítat, dělalo to krásné číslo šest. Ani mu to nepřišlo, vždyť ještě před chvílí stáli na horských hřebenech a kochali se pohledem na první jezero! Nori se přiloudal ke břehu plného kamení a hltavě nabral několik doušků vody do tlamy. Voda v hrdle příjemně chladila a ochlazovala tak celé jeho udýchané tělo. I jeho tlapky mu byly vděčné za krátký odpočinek. Baghý však z návštěvy jezera nadšená nebyla.
„Cože?“ trhl hlavou vzhůru a vyjukaně se ohlédl po vlčici. „Tohle je to místo, kde se zjevil ten obrovskej had?!“ Jeden si nemohl být jistý, zda tón, který použil zněl víc vyděšeně, či nadšeně. „Panenko skákavá!“ ulevil si a zase od břehu odskočil. Představa, že by spolu mohli být v jedné smečce se Baghý zamlouvala. Stejně jako Norimu. Věnoval jí proto veselý úsměv.
„To by bylo bom-bas-tic-ký!“ vyhláskoval nadšeně a mimoděk zamáchal vehementně černou oháňkou. „Nemuseli bychom se starat o potravu, měli bychom se kde schovat... Hlavně přes zimu! Ach, to by bylo super,“ zasnil se na moment, než jeho snění Baghý přerušila. Neměl tušení, co myslela tím, že „měl pravdu o její smečce“, ale na místě se otočila a vzala roha. Normálně zdrhla! Bez vysvětlení — no, kdo to kdy viděl? Nori zůstal stát na místě a mračil se. Proč běží zase nazpátek?
Chudákovi mu nezbývalo nic jiného, než se za Baghý vydat. Nerozeběhl se sice za ní s takovým elánem jako ona, ale líným cvalem se vydal zpátky k jezeru.

—» Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

«— Osamělý strom

Strom nechali daleko za sebou. Norimu to bylo možná trochu líto; sympatizoval s jeho osamocením. Byl by ho i personifikoval do vlastní podoby, ale před Baghý si netroufl. A tak se vydali dál. Cítil, že ho tlapky už neposlouchaly tolik jako na začátku výpravy, kdy jej s lehkostí nesly napříč Gallireou. Výšlap do hor a prodírání se různými lesy, než došli na území poseté pískem, dal jeho tlapkám zabrat. Nemohl se dočkat, až si s Baghý najdou nějaké klidné místečko a tam si dají oraz. Byť spal a nabíral síly, než ho jeho parťačka vytáhla na dobrodružství, únava se opět dostavovala v plné síle. Jako neodbytná ex-manželka.
Baghý se přiznala, že potkat známé tváře by bylo fajn. Nemohl sice sdílet její nadšení, neb se od vlastní smečky chtěl držet co nejdál, ale ani neměl chuť to Baghý nijak kazit. Ačkoli se trochu děsil toho, jací vlci v té její smečce byli. Pokud totiž přivedli na svět takovou sadistickou potvoru jako Lucy, která vlky obětovala obřím hadům, tak to potěš. Nori začínal mít z vlčic trochu vítr.
Opět procházeli kolem dalšího jezera. I v něm se odrážela nekonečná noční obloha. Měsíc se na ně pořád smál a svítil jim na cestu. Zdálo se, že se kolem jezera nacházelo i několik vlků. Ani jeden pach však Norimu nepřišel povědomý. Baghý se nezastavovala, místo toho se mu svěřovala, proč vlastně odešla ze smečky. Trochu se ostýchala.
„Snad tě nevykopli?“ rýpl si do ní hravě. Ovšem pokud mu nechtěla prozradit důvod, nehodlal do ní nijak víc píchat. „Můžeme jít spolu! To by bylo skvělý, no ne? Jen si to představ!“ Norimu to přišlo jako výborný nápad. Být ve smečce spolu s Baghý!
Pokračovali dál kolem jezera a cizí vlky ignorovali. Novým cílem byla záhadná Lucy!

—» Medvědí jezero přes Středozemku

«— Starý ostrov přes úpatí Kraje světa

Konečně opustily tu mrtvolnou krajinu. Mrzelo jej, že tam ani nebylo nic k prozkoumávání. Místo toho narazili na další hory. Naštěstí ani jednoho nenapadlo udělat si do nich další výlet, ač byli na úplně jiné straně a kdoví, co by na ně v horách vybaflo. Byl rád, že Baghý zpomalila a mohli tak jít opět bok po boku.
„Můžeme se tam jít podívat,“ navrhl po tom, co si vyslechl, odkud se ta Lucy vyloupla, „třeba máš pravdu a opravdu tam je nějaká smečka. Kdoví, třeba to ještě bude ta tvoje ztracená.“ Jistě by to pro Baghý muselo být zajímavé shledání. Otázkou však bylo, jestli se na to vlčice cítila. Nori si byl totiž stoprocentně jistý, že by se zpátky do Pomněnkové smečky nevrátil. Ani za mák! Ovšem pokud by se Baghý chtěla usadit zpátky ve své ztracené smečce... Co by vlastně dělal on? Zdálo se, že vlčice měla stejné myšlenky.
„Nevím,“ odtušil a po očku se zadíval na svou parťačku, „možná. Pokud by nebyla jako smečka, kde jsem se narodil... Asi by to nebylo úplně špatný. Co ty?“ Norimu se po té otázce zatajil dech. Baghý odpověď ho velmi zajímala a možná... Možná z ní měl i trochu strach. Co když se bude chtít rozdělit a jít si po svých? Taková myšlenka jej mírně znejisťovala. Asi bylo na čase přijmout fakt, že se z cizinky a posléze známé, stala z Baghý jeho kamarádka. Kamarádka s velkým K.
Zastavili se až pod vzrostlým stromem. Stál na rozlehlé mýtině úplně sám. Trochu Norimu připomínal jeho samého. „Víš ty co? Chtěl bych do smečky!“ vyhrkl bez rozmýšlení. Nechtěl dopadnout jako tenhle strom. Ne znovu.
Baghý nakonec Lucy přeci jen chtěla najít. Nori neoponoval. „Jdeme!“ vyzval vlčici vesele a rozešel se směrem na sever.

—» Ohnivé jezero

«— Pouštní oáza

Od oázy to byl přes tichou poušť k zeleni jen kousek. Nori si po chvíli začal být jistější terénem, jakmile se jeho tlapky shledaly se svými věčnými milenkami — trávou a hlínou. Jakmile poušť konečně opustili, objevila se před nimi řeka s tajemným ostrovem. Ten byl věrně zaklíněný mezi dvěma proudy protékající vody. A nevypadal zrovna moc vábně. Zdálo se, že na ostrově nic nežilo. Ani myška! Nori z toho místa neměl dobrý pocit. Baghý obohatila jejich klidnou cestu o další domněnku.
„Vlci na poušti? Možná nějací jižané,“ zamumlal a představoval si, jaké by to asi muselo být. Možná, že život u nikdy nevysychající oázy by nebyl zas tak špatný. „Když už je řeč teda o smečkách, kde myslíš, že by ta divná fanatička mohla žít?“ doptal se na vlčici, kterou nikdy neviděl, ale znal její jméno — Lucy. Pokud by se s ní někdy setkal, jistě by to bylo zajímavé. Pokud by poblíž neměla zrovna obrovského magického hada.
Jejich tempo už nebylo tak svižné. Minimálně Nori se cítil unaveně. Cítil, jak mu každým krokem těžkly tlapy a že se pomalu začal loudat. Po týhle výpravě padnu jako mrtvej, pomyslel si, ale nenapadlo ho si na cestu stěžovat. Koneckonců objevování bylo něco, o čem jako malé vlče často snil. A teď měl konečně možnost objevit rovnou celou novou krajinu! Gallirea bylo nejen místo plné čarovlků, ale také v ní byla hromada podivných kouzelných úkazů! Třeba mluvící zajíc a obrovský had!

—» Osamělý strom přes úpatí Kraje světa

«— Kaňon řeky (Poušť Ararat)

Polštářky tlapek už nenašlapovaly na měkkou hlínu a traviny, nýbrž se skrz drápky prosévala jemná zrnka písku. Byl po zvláštní pocit; terén byl měkký a zároveň pevný. Navíc malinkatá zrníčka ulpívala v srsti a barvila ji do světlejších odstínů. Na Baghý se písek ztrácel, na Noriho tlapkách však utvářel zvláštní světlé obrazce. Měsíc jim opět svítil na neexistující cestu; v písečných dunách totiž žádná nebyla. Na dohled nebylo téměř nic, jen občas potkali osamělé křoví, či strom s podivným kmenem a ještě divnější korunou. Bylo to zvláštní místo a noc mu dodávala ještě větší mystičnost.
Na Baghý otázku jen zavrtěl hlavou. Zřejmě i ona byla na podobném místě poprvé. Nori byl rád, že ho mohli objevovat právě spolu. Konverzace se stočila zpátky k magiím. Ukázalo se, že vlků, kteří ovládali nějakou magii, bylo nespočet. A kdoví, kolik magií na světě bylo dohromady? Muselo to být neuvěřitelné množství. Jen ta myšlenka Noriho vzrušovala.
„No jo, ani se nedivím, že mi o tom nikdo nic neřekl. Pomněnková stála za starou ohlodanou kost!“ odfrkl si na účet své rodné smečky.
„Určitě někoho potkáme! I když... tady asi ne. Je to zvláštní místo,“ Nori se zvědavě rozhlížel kolem. Ušli poměrně dlouhou cestu a kromě obtisknutých tlapek v písku kolem sebe nic neměli. „Vypadá to tu docela smutně, nemyslíš?“
Po chvilce se před nimi začalo cosi rýsovat. Malé společenství stromů a nečekané vegetace. Nori přidal do kroku. Uprostřed toho všeho se rozprostírala malá vodní plocha. Oáza! Jako by se najednou ocitli v jiném světě. Vesele se rozeběhl k vodě a začal z ní hltavě pít. Baghý měla na oázu jiný názor.
Vyjukaně od oázy vycouval a rozklusal se za menší vlčicí.

—» Starý ostrov