Gallirea - Příspěvky uživatele

« Narrské kopce

Ohnivý kotouč vystoupal pomalu mezi mraky až do samého středu nebe. Jindy hladovějící letní paprsky teď jen nenápadně vykukovaly skrz zapomenuté skulinky těžkých dešťových mraků. Temná mračna tak obklíčila rozohněné slunce a v nekonečných provazech spouštěla k zemi dešťové kapky. Byly pěkně tučné a divoce se předháněly v tom, která se o Noriho černý kabátek rozprskne jako první. Déšť sílil snad každým krokem, který vlk udělal. Ještě před chvilkou byl v těsném závěsu své malé kolegyňky. Skrz drápky se mu však už neproséval jemný písek, který zdobil podivné kopečky. Černé tlapky místo toho došlapovaly do čvachtavého bahna; půda pod slanými kapkami kompletně změnila svou konzistenci. A Baghý zmizela. Ani si nevšiml, že mu hnědá vlčice zmizela z očí. Byl příliš zaneprázdněný vyhýbáním se velkým kalužím; nechtěl být mokrý a ještě k tomu špinavý. Stačilo, že se div nevykoupal v nedalekých močálech. To by byl teprve smrádek!
Nori se zastavil a pátravě se začal rozhlížet. Kam jenom mohla zmizet? Vždyť tohle místo je mizerný na nějaký mizení! Nacházel se na samém vrcholku kopců. Půda tu vypadala jinak; byla podivně zbarvená, ovšem s hustým deštěm se těžce odhadovalo, zda byla její původní barva rudá, či blátivě hnědá. I z všudypřítomného písku se stala ošklivá, ztěžklá hmota. Kolem dokola nerostlo téměř nic, mimo přichcíplých keřů, které vypadaly stejně nevlídně jako mračící se nebesa. Nori po mracích hodil výhružně očkem. Pohled mu vzápětí padl na úzký potůček, který by za jiného počasí byl jistě příjemným místem ke svlažení hrdla. Ovšem s nekončícími proudy deště se dokázal tvářit i jako divoký proud. Jen v miniaturní verzi, která Norimu přišla roztomilá.
Rozhodl se proto jít proti jeho proudu s nadějí, že najde Baghý. Nemohl jí totiž ani začít stopovat, protože déšť všechny stopy beztak nemilosrdně smyl. Černý vlček byl tak odkázaný na své štěstí. Lépe řečeno — na parodii svého štěstí. S tichým otráveným mrmláním se tak vydal po nenápadné pěšince, která potůček z jedné strany lemovala. Neměl nejmenší tušení, kam cestička vedla, ale nic jiného mu nezbývalo. Kromě trnitých keřů kolem nic jiného nebylo.
„Baghý!“ zakřičel, v nepravidelné melodii deště však jeho hlas rychle zanikl. „Haló!“ zkusil to znovu, ale odpovědi se nedočkal. Cestička ho dovedla až k jakémusi mostu. I ten byl tvořen pískem, ale musel být speciální, protože se pod náporem lijáku nesesunul. Nori pochybovačně našlápl pravou nohou na mohutný pískovec. Kromě mokrého povrchu se však ani nepohnul. Stál solidně na místě a vyzýval mladého vlčka k jeho překročení. Jenže Nori se svést nenechal. Jeho hnědá očka totiž vyčíhla něco mnohem lepšího. Opodál se před ním otevíral nenápadný kamenný vchod. Pod vidinou úkrytu před vlezlým počasím se k němu spěšně rozešel. Chamtivé kapky jej netrpělivě popoháněly vpřed, až se bez přemýšlení úzkým vchodem protáhl.
Nori se ocitl v suchu. Konečně. Déšť sem na něj nedosáhl, místo toho si dál bubnoval venku a zaléval Gallireu svým bouřlivým vodním tancem. Z Noriho černého kabátku se k zemi vezly kapky a tvořily pod ním malou loužičku. Poctivě se oklepal a ohodil tak celou kamennou stěnu vedle sebe. Vznikly na ní tak tmavé cákance, které tvořily podivnou mokrou kresbu. Až po tom se pořádně rozhlédl kolem.
Nacházel se v jakési jeskyni. Přímo před ním se rozprostíralo křišťálově čisté jezírko s malým vodopádem. Bylo to místo plné vegetace, protože kolem vody rostlo hned několik různých rostlin. Některé z nich Nori v životě neviděl. Zvědavě zamrkal a s oušky srovnanými vzorně vpřed se vydal k jezírku. Pohled na křišťálovou vodu v něm vyvolával klid a všechno rozhořčení mrknutím oka vyprchalo. Možná si to s sebou odnesl malý potůček, který utíkal z jeskyně ven. Norimu se v jeskyni líbilo a to nejen proto, že byla skvělým úkrytem před deštěm; panovala zde zvláštní atmosféra, téměř magická. Mělo to jen jeden háček: Ani tady Baghý nebyla.
„Hledáš něco?“ ozvalo se za ním pobaveně. Nori sebou polekaně cukl, byl si jistý, že v jeskyni byl sám. Zprvu si myslel, že je to Baghý a jen se před ním škodolibě schovávala, jenže pak mu došlo, že hlas byl na hnědou vlčici moc hluboký.
„Krucipísek, tohle už nikdy nedělej!“ zaklel, zatímco se za zvukem otáčel. Nejdřív se mračil, ale jakmile spatřil vlka, kterému hlas patřil, všechny vrásky se mu rázem vyhladily. Jako kdyby na něj někdo seslal kouzlo. Nori si vlka zvědavě prohlížel.
Pohled mu opětovaly velké oči, zbarvené v podivném odstínu modré a šedé. Hravě mu v nich jiskřilo; kolem obsidiánových panenek tančil houf rozjařených jiskřiček. Zároveň mu však z očí vyzařoval mírumilovný klid. Bylo to zvláštní, ale Noriho vlkův pohled uklidňoval. Připadal si, jako kdyby se po dlouhé době setkal se starým přítelem. Měl chuť se s vlkem přivítat a zabořit mu čumák do sněhově bílého kabátku. Čistou srst ale narušoval fialový pruh, který se cizinci táhl od spodní čelisti až po konec ocasu. Matka příroda se na něm musela vyřádit, protože i přední tlapy měl uhlově černé, což porušovalo všechna estetická pravidla. Nori netušil, odkud se vlk vyloupl, leda, že by jej v tom dešti následoval dovnitř. Na to měl ale až moc suchý kožíšek.
„Vlastně hledám,“ rozpomněl se vzápětí, „hledám zakrslou hnědou vlčici, která slyší na jméno Baghý.“
„Baghý,“ zopakoval po něm bílý vlk a zamyšleně sledoval malý vodopádek. Nori se posadil a s nakloněnou hlavou si vlka zaujatě prohlížel. „Poslouchej, ty tady žiješ?“
Vlk na něj mlčky zamrkal, než z tlamy vypustil krátké zahihňání. Jeho hlas se hravě odrážel od kamenných stěn. „Líbí se ti tu? Co říkáš na mou sbírku květin?“ zeptal se vlk vzrušeně. Oči měl přilepené na Norim a s nenápadným kmitáním huňatým ocasem čekal na odpověď. Nori jaktěživ neviděl, aby byl někdo tak nadšený z obyčejných kytek. Krátce si odkašlal, aby zamaskoval pobavený úšklebek a uznale pokýval hlavou: „Máš to fakt vymazlený.“
Vlkovi zasvítilo v očích jako malému vlčeti. Mohutný ocas už cestoval nadšeně vzduchem. „Občas je to s nimi ale těžké. Kapradí se mi hádá s kopretinami a vlčí máky se zase neshodnou s pomněnkami. A tulipány?“ odfrkl si a odmítavě mávl černou tlapou, „Jsou jako malé.“ Nori na něj jen nevěřícně hleděl. To si ten blázen fakt povídá s kytkama? V tu chvíli se na něj bílý vlk zamračil. Pak smutně svěsil uši a přestal mávat ocasem.
„Samozřejmě, že je slyším,“ ohradil se dotčeně. „Dokonce i teď se hádají.“ Nori by se byl od vlka pro jistotu odtáhl, ale to by musel mít funkční zdravý rozum. „Hele,“ přimhouřil místo toho očka, „že ty seš taky čarovlk?“ Vlk na Noriho zamyšleně pohlédl; už se netvářil uraženě.
„Nori,“ oslovil černého goblina familiárně, „pověz — víš, kam jsi se zatoulal?“ Váhavě zavrtěl hlavou, čímž zapříčinil, že se vlkovi rozjela tlama do šibalského úsměvu. „Říkají mi Život, ale já na taková pompézní jména moc nejsem. Pro tebe, Nori, jsem tvůj přítel. A tohle je můj skromný úkryt.“ Vlk kývl čumákem na prostornou jeskyni, která je důvěrně obklopovala. Očima přitom krátce setrval na květinách, které rostly kolem křišťálového jezírka. Životův pohled byl měkký a v očích se mu odrážela něha. Nori se ošil. Přišlo mu to příliš intimní.
„Můžeš se uvolnit. Nebo tě snad má přítomnost znervózňuje?“ mrkl na něj Život vesele. Nori si odfrkl. „Jasně, že seš čarovlk! Že já se, blbec, vůbec ptám,“ plácl se pak mokrou tlapkou do čela. Mezi očima mu zůstala přilepená zrníčka písku. Vlezl jsem do jeskyně nějakýmu praštěnýmu čarodějovi, kterej mluví s kytkama. Jak moc osamělej život musí mít? projelo mu mimoděk hlavou. Jenže Život uměl číst myšlenky.
„Copak ty nejsi osamělý? Po tom, co jsi opustil svou sestru?“ zeptal se ho opatrně. Nori na vlka překvapeně vykulil oči. „Jak to, že víš o Rin? A vůbec... Co ty o tom asi tak můžeš vědět. Velký kulový! Máš vůbec nějaký sourozence?“ Život se na něj jen mile usmíval, načež se zvedl a popošel ke svým květinám. Lehce si přičichl v červenému vlčímu máku.
„Ale jistě,“ přitakal na otázku. „Také mám sestru. A stejně jako ty, už jsem ji dlouho neviděl. Možná bych to měl napravit,“ usmál se na květinku a pak se podíval zpátky na Noriho. „Místní jí říkají Smrt. Zajímalo by mne proč?“ Život se ušklíbl, „Máme trochu jiné názory na svět, ale nezazlívám jí to. Žije daleko na severu, kdybys ji šel někdy navštívit, vyřiď jí, prosím, mé pozdravy.“
Černý vlček jen přikývl. Přišlo mu, že Život na vteřinu posmutněl — to ten zranitelný pohled v očích. Zřejmě nad svou sestrou tesknil. Nori přesně věděl, jak se bílý vlk cítil. Proto se rozhodl nad Rin zbytečně nepřemýšlet. Byl by pak smutný jako Život; bílému to vůbec neslušelo.
„Abys věděl, já osamělý nejsem! Vůbec, ani trochu, ne-e! A víš proč?“ pohlédl Životu pevně do tváře, „protože mám Baghý!“ Nori mu to přece jen ještě pořádně vysvětlí! Vlk se vesele zazubil.
„Mít dobrého přítele po boku je důležitá věc,“ přikývl hlavou. Smutek, který se mu ještě před chvilkou zračil v očích, zmizel. „Vidím, že si své kamarádky velmi ceníš. A to mi dělá radost! Pověz, nechtěl by sis přilepšit ve fyzičce? To vlčice rády,“ mrkl na něj spiklenecky. Nori se zamyslel a pak vlkovi opětoval stejně lišácký pohled. „Že váháš! Val to sem, příteli!“ pobídl jej. Zajímalo ho, jak chtěl něco takového Život vůbec provést. Zatím ho bral pouze za pomateného čarovlka.
„Jak sis jistě všiml, s láskou pečuji o různé květiny. A nebylo by na škodu svou sbírku trochu rozšířit. Když mi přineseš nějaké hezké kvítí, obdaruji tě!“
Nori na vlka zmateně zamrkal. „Kde je mám teď vzít, když je venku takovej slejvák?“ zeptal se Života. Ten se na něj jen usmál: „Však já si to nějak vyberu.“ Černý vlček přimhouřil oči. „Dobrá,“ souhlasil. Byl opravdu zvědavý! Myšlenkami byl však jinde; pořád myslel na Baghý. Musel ji najít, bůhví, kam se mu zase zatoulala. „Díky za pokec, ale budu muset jít,“ rozloučil se s vlkem a začal se zvedat k odchodu. Cizí hlásek v hlavě jej však přemlouval, aby nechodil; aby zůstal ještě chvilku! Ale touha najít svou malou kamarádku byla silnější.
„Sbohem!“ Nori se nenechal zlákat. Ačkoli bílý vlk oplýval klidnou a přátelskou atmosférou, jeho pravá přítelkyně byla kdesi v dešti.

» Narrské kopce

Ty dvě prašivky si vzadu něco šuškaly. Nori jim nerozuměl, jedno ucho měl však natočené pro jistotu dozadu. Snad, aby jim dal najevo, že moc dobře věděl, že si šeptaly právě o něm. Cítil, jak mu začalo zase škubat v pravém oku. Objevovalo se to jako tik, kdykoli mu někdo lezl na nervy. U černobílého vlčete to však nebylo vážné, zato tyhle dvě měl chuť pořádně spražit pohledem. Byli však na cizím území a začít vyvolávat konflikty rovnou před alfou nebylo asi ideální. Ne, že by na tom Norimu záleželo, ale záleželo mu na Baghý, a tak držel poslušně klapačku.
Jó jóó, přicházíme v míru, blá blá blá, protáčel panenky, když se Baghý začala vymlouvat. Nesnažila se vlčici sice nijak podlézat, ale zřejmě byla jedna z těch, pro které byla autorita polobohem. Neovládl svou mimiku a pobaveně se ušklíbl. Slyšel Styx, jak o vlčici mluvila jako o alfě. Jen stěží se tomu dalo věřit. Černobílá vlčice byla celá pohublá; kdyby na sobě nenesla tolik pachů a její čůránky nebyly cítit po celém území, troufl by si jí nazvat tulačkou. A to pěkně mizernou.
Vlčice se jim nepředstavila, což bylo fér. Oni se také nepředstavili. Močály však nazvala jako územím Maharské smečky. Nori se rozhlédl kolem sebe a nenápadně si začal otírat mokrou tlapu o trávu. Smrad z močálů nebyl sice tak výrazný, jak čekal, ale cítit to bylo. Nepochyboval o tom, že jejich kožíšky už dávno načichly.
Zatímco se Baghý s vlčicí loučila a při odchodu se zastavila ještě u Rzi se Styx, Nori pohlédl na černobílou alfu a zamrkal na ni svýma hnědýma očkama. „Paní, já a támhleta trpasličí béžovka jsme neškodní, ale za támhlety dvě bych tlapku do ohně nedal. Bejt váma, tak si dávam bacha,“ sdělil jí tlumeně svou radu, zatímco se Baghý s vlčicemi vybavovala. Pak na vlčici mrkl a než se vydal k odchodu, zavolal: „Někdy se na vás určitě ještě přijdu mrknout, ale doufám, že se do tý doby hodíte trochu do gala. Takhle žádnýho samečka neulovíte, vážená! Vypadáte fakt děsně.“ S tím se otočil na patě a vzal roha.
Baghý mezitím zmizela, stihl si všimnout jen tmavé špičky ocásku, který i s Baghý slupla vysoká tráva. Svižným tempem se vydal rovnou za ní. Rez i Styx po cestě obdaroval grimasou s vypláznutým jazykem. Doufal, že si jeho slova vezme černobílá k srdci a rychle se jich zbaví.
Měl štěstí, že Baghý nebyla daleko. Zakrátko ji dohnal s veselým smíchem. Doufal, že se ho alfa nerozhodla za jeho poznámku pronásledovat.
„Baghý!“ zahalekal proto na béžovou vlčici, „musíme zmiz—“ Větu však nestihl dokončit. Baghý mu totiž skočila do řeči a sprostě jej nařkla. „No dovol!“ odfrkl si dotčeně a pohlédl na svou stále mokrou tlapu. „Omylem jsem šláp do nějaký břečky,“ ohradil se s protáhlou grimasou. Baghý však měla pravdu; smrděl. Znechuceně se zašklebil a s krátkým ohlédnutím se za sebe, se vydal se svou kamarádkou pryč.

» Narrské vršky (Ježčí mýtina)

«— Kaskády

Nori byl natolik zaměstnán vlastními myšlenkami a rozpravou s Baghý, že by si byl skoro ani nevšiml měnící se krajiny kolem. Na jeho obhajobu, ve té tmě toho zas tolik vidět nebylo. I on s temnotou málem splýval. Nebylo proto divu, že se z pevné země najednou propadl do mokré louže. Nebo tůňky. Poplašeně vyjekl a nožkou rychle cukl zpátky. Nori trochu zavrávoral a přitom stihl šťouchnout i zboku do Baghý. Za chvilku získal zpátky ztracenou stabilitu a tiše si oddychl. Tlapkami stál opět na pevné zemi. Od místa, kam se málem propadl, s respektem ucouvl a pohodil hlavou. „Kde to jsme?“ rozhlédl se kolem, zatímco Baghý mluvila o černobílém cvalíkovi v Borůvkovém lese. Norimu se zapsal do paměti pořádně hluboko. „Kdyby nebyl synátorem alf, myslíš, že by se k cizím vlkům choval takhle drze?“ mrkl na Baghý. Kde jinde by sebral tolik kuráže? „Jestli to znamená, že bychom ho mohli šikanovat, tak jsem pro! Chci potkat i tu alfu, jestli je jenom na vlky, tak ho můžu oslnit svým neodolatelným šarmem. Pamatuješ si na tu mojí lepší půlku? Tak přesně tou na něj hodím očkem,“ zahihňal se škodolibě. Vážně ho to táhlo zpátky.
Konečně se mu podařilo odignorovat ty dvě, které se táhly s nimi jako ohavný sliz. Do čenichu jej totiž praštilo hned několik neznámých pachů. Baghý měla pravdu; vlezli někomu na území. Zase. Tuhle noc měli na smečky nějaké štěstí.
„Možná bychom měli hodit zpátečku,“ navrhl a začal se rozhlížet kolem. Tentokrát se u hranic žádné obtloustlé vlče nepovalovalo. Jaká to příjemná změna. Nakonec se podíval směrem, kterým hleděla i Baghý. V dáli místo vlčete stála cizí vlčice. Barvu kabátku však měli stejnou. Poslušně následoval svou kamarádku, ouška narovnaná dopředu a ocas lehce zvednutý. V duchu se modlil, aby vlčice byla přátelská. Třeba jako Evelyn, pomyslel si.
„Tě pic!“ pozdravil ji v těsném závěsu své menší kolegyně. Doufal, že je vlčice nevynese v zubech.

// doprovod běží v závěsu, tak jen chviličku!

«— Borůvkový les

Nori šel. Sám. Baghý černého vlka nechala splynout s okolní temnotou a zařadila se ke zbylým vlčicím. Měl tak prostor ponořit se do vlastních myšlenek. Uši měl rozladěně svěšené do stran a ocas stejně tak; řeč těla za něj řekla víc, než stihl on sám. V myšlenkách nazýval Styx se Rzí různými přezdívkami a nejradši by je vykázal, či se od skupinky odtrhl a šel si po svých, jenže nemohl. Nemohl se přeci jen tak sebrat a nechat Baghý s těmi slepicemi. Bůhví, co by jí nakukaly. Byly to koneckonců jen žárlivé samice. Konečně měl možnost cestovat s někým normálním, dokonce to přerostlo v přátelství a on to měl takhle zahodit? Ne, ne, vyštípu je sám, pomyslel si hořce. Koneckonců, pořád neodhalil svou skrytou zbraň; hru, se kterou s ostatními velmi rád hrál, leč o tom mnohdy ani nevěděli. Hodlal na to vsadit vše, i svůj kožich.
Mlčky poslouchal konverzaci, která tak drze probíhala za jeho zády a začal pomalu střádat svůj škodolibý plán. Byl rád, že ho Rez poslechla a rozhodla se na něj nemluvit. Nakonec nebyla tak blbá, jak si myslel. Měla od něj tak maličké bezvýznamné plus. S obrovským mínusem. Snad si nemyslela, že přeslechne, jak se do něj bez jakéhokoli filtru navážela? Co ty víš o kamarádství, když se sama bavíš s takovou slepicí, zavrčel v duchu směrem k vlčici. Matně si vybavoval její stříbřité oči. Znamenalo to, že uměla číst ostatním vlkům myšlenky. Tiše doufal, že právě ty jeho k ní hladce doputují. Chlupy na zátylku se mu ježily každým krokem navíc. Snažil se však uklidnit a po Rzi se Styx nevyjet. Nebyl to zrovna kdovíjaký rváč a navíc by to bylo nefér — ony byly dvě. Pochyboval totiž, že by se Baghý do rvačky přidala. Neodpustil si však hlasité odfrknutí a zamumlání si pod vousy „Blbko,“ když se o Baghý tak srdnatě strachovala. Co by jí asi tak mohl udělat? Občas tu jejich samičí logiku opravdu nechápal.
„Konečně z tebe vypadlo i něco moudrýho,“ utrousil s úšklebkem, jakmile Rez řekla, že se do žádné smečky přidávat nebudou. To už se k němu přidala Baghý a zkoušela na něj podobný vítací manévry jako předtím se Rzí. Zřejmě se jí chudáčka zželelo. S těžkostí spolkl hořkou pachuť, jež se mu tvořila na jazyku a jen velmi letmo jí opětoval pohled. Tvářil se pořád stejně otráveně. „Žárlit? Já? Na ty dvě?“ zhrozil se a pak se jízlivě zakabonil, „To mě uráží, Baghs.“
Jeho vztah ke Rzi a Styx šel hodně rychle z kopce. Baghý se ho snažila uchlácholit a Nori netušil, zda by měl ještě chvíli hrát herečku, nebo se přestat mračit. Jenže jeho odpor k dvěma čarovlčicím byl silnější. Pro dobro Baghý se však snažil hodit zpátky do pohody. Její poznámka o minulosti byla trefná, až na to, že ona od něj tehdá neodešla s výhružným cvaknutím zubů u krku.
„Tohle přece nemůžeš přirovnávat k sobě,“ zabručel dotčeně. „Klidně se s nima bav, i když asi nikdy nepochopím, proč bys něco takovýho vůbec dělala, ale kdo jsem, abych ti to zakazoval?“ dodal pak trochu odlehčeněji. Byl rád, že Baghý změnila téma. Pořád se sice necítil úplně ve své kůži, ale aspoň už se nemusel bavit o těch nádherách.
„Jo, nebo by on šikanoval nás,“ odvětil s úšklebkem. „Hlavně jestli je synem alfy... Les se mi ale líbil, aspoň co se hranic týkalo,“ přiznal s malým přikývnutím.

—» Mahar

Černobílé mládě se nějak rozmluvilo. Na svou alfu práskal jednu laskominu za druhou a Nori si peprné informace pečlivě ukládal do hlavy. Jistě by někdy mohly najít nového využití. Ovšem fakt, že se zdejší alfa upíná jen na vlky, Noriho zaujalo. Než se nad tím však stihl pořádně zamyslet, vlče vypustilo z tlamy něco, co donutilo jeho hrdlo zabublat smíchem. „Tak to ti asi nějakej ten zvonek budeme muset pořídit, Baghý,“ podotkl pobaveně. Smích jej však brzy přešel.
Vlče se rozhodlo vrátit svou pozornost zpátky k Norimu. Poznámku o měsíci přešel s malým úšklebkem, ovšem té druhé se jen tak pustit nehodlal. „Být tebou, tak bych tuhle paní moc neurážel, než jsem si jí zkrotil, málem by mi hlavu ukousla,“ mrkl na něj a na Baghý se jen zazubil. Doufal, že mu za jeho slova o krocení nedá později za vyučenou. Její poznámku však úspěšně přeslechl.
Nakonec nebylo ani překvapením, že černobílý ty dva příchozí velmi rychle odpálkoval. Na vlče měl vskutku plno kuráže a to se Norimu líbilo. Baghý se malého caparta zastala také, škoda jen, že to to malé smrádě nedokázalo ocenit. Na dobrotu za žebrotu! Nori zklamaně mlaskl. Zdálo se, že Baghý cizí vlčici, která s šedivým přiběhla, poznávala. Soudil tak podle jejího pohledu, který se ve vteřině změnil, až si z toho dokonce kecla na zadek. Nori na vlčici přimhouřil oči; v té tmě se mu špatně orientovalo. Jejím poznávacím znamením se tak stala jakási věc, kterou měla ovázanou kolem tlapky. Baghý konečně promluvila. Nori našpicoval uši. „Lucy?“ zopakoval po ní překvapeně, „tak tohle je ta potvora, co tě chtěla obětovat?“ Nori svůj hlas nijak netlumil. Rezonoval mezi hloučkem vlků jako by se nechumelilo. Vida, tak jsme jí našli! Čekal, zda se s ní dá Baghý do řeči, ale to by se načekal asi pěkně dlouho, neboť zůstala zarytě mlčet. Hodil po ní pohledem „Co to děláš?“, ale víc se ve vzniklé situaci nešťoural. Jeho pozornost totiž přitáhly ty dvě čarovlčice.
„No jo, kámošky jak hrom, co?“ zabručel otráveně. Jeho nálada na náladoměru klesla skoro až k nule. Nelíbilo se mu, jak se Baghý rozhýbal ocas, jakmile se obě vlčice přiblížily. Zřejmě z toho měla radost — a jakou! „Copak už si zapomněla, jak mě támhle Rambo chtěla při odchodu sežrat?“ zeptal se Baghý nahlas, oči upřené na Styx. Jen ať to obě slyší! Jen ať to slyší všichni kolem! Srdce mu na vteřinku vynechalo úder. To, co jeho oči krátce na to spatřily, v něm vyvolalo upřímný šok. Co si myslí, že dělá? vyjekl v duchu, když se jeho jediná parťačka, jeho kamarádka, přivítala s Rzí jako kdyby to byly nejlepší kamarádky až za hrob. V očích mu žhnuly nepřátelské uhlíky.
Na Baghý přímočaré zavolání reagoval škubnutím ucha a hlubokým zamračením. Přítomnost obou vlčic se mu vůbec nezamlouvala. A Baghý kamarádíčkování s Rez už vůbec ne. Kdy tohle udělala jemu? Hm?
„No to snad ne!“ skočil Baghý do řeči, když obě čarovlčice pozvala na společné toulky. „Jen ať si jdou po svejch,“ prskl pak po Rzi se Styx s přimhouřenýma očima. On se s takovýma nánama bavit rozhodně nehodlal. Jestli Baghý chce, může si s nimi jít sama! Tak! Jenže Rez souhlasila. A hodila po něm pohled, skoro jako by těmi dětinskými spory myslela jeho. No dovol!
„Poslouchej, nádhero,“ oslovil Rez, „drž si toho svýho mazlíčka zkrátka, nemluv na mě a pochoduj si někde bokem, kapišto?“ S tím si odfrkl, hodil po Baghý ošklivý pohled a s mrmláním se rozešel pryč. Byl tak otrávený, že se ani nenamáhal říct sbohem ostatním.

—» Kaskády kolem Vyhlídky

// Tak to si vyprošuju! :D:D

Nori na tu černobílou bestii hleděl s křečovitým úsměvem, zatímco mu škubal pravý koutek tlamy a levé oko. Čokoládové duhovky si prohlížely drzé vlče od hlavy až k patě, ovšem než doputovaly na konec, zastavily se na kulatém pupku. Jako starej fotr, pomyslel si. Bylo na něm vidět, že byl dobře živený — život ve smečce mu tak začal chybět ještě o něco víc. Minimálně nedostaneš přes čumák, prolítlo mu hlavou mimoděk, když se je vlče snažilo převést. V hloubi duše se mu však ten malý had líbil. Někoho mu připomínal. Ovšem důvod, proč mu divoce tikalo v oku, byla jeho slova.
„Hovínka?“ zopakoval po něm s malým úšklebkem. Ani tik v tlamě nepolevoval. Všiml si, jak se na něj Baghý podívala. Na vteřinku proto sklopil víčka a tiše vydechl. Poté svůj pohled zabodl zpátky do vlčete a jízlivě se zasmál. V oku ani v koutku tlamy mu již netikalo. Překonal touhu vlče výchovně přiskřípnout mezi zuby ohromnou vůlí, což jej stálo mnoho sil. Nakonec to však zvládl. Jako dospělý vlk.
„Moje magie je supertajná, kamaráde. Umí zachraňovat samotný Slunce,“ vyplázl na něj jazyk, než se k vlčeti lehce naklonil a tlumeným hlasem významně pokračoval, „a když si umanu, můžu sbalit jakoukoli vlčici, na kterou si ukážu.“ Pak se od vlčete zase odtáhl, zatímco se mu koutky tlamy roztáhly do lišáckého úšklebku. „Ale tomu ty ještě nerozumíš,“ prohlásil nakonec s krátkým pokrčením ramen.
Špekoun jim konečně prozradil jméno listnatého lesa, které se k němu báječně hodilo, neb to v něm na každém kroku zavánělo borůvčím. Borůvkový les, zopakoval po vlčeti v duchu se zaujetím. Baghý se po něm znovu podívala; ve zdravém oku se jí zračil pohled, který si Nori dokázal vyložit velmi jednoduše. Jistě myslela na to samé, co on: Terorizovat tohohle caparta, dokud mu nebude zemička lehká. Ledaže by se chtěla přidat na jeho stranu, jako to udělala nedávno s Evelyn. To už se mu tolik nelíbilo. Nehodlal se nechat šikanovat jí a ještě k tomu vlčetem. I on měl přeci nějakou soudnost.
Líbil se mu přístup Baghý, ačkoli si troufal říct, že její vyhrožování s vlčetem pranic neudělá. Bylo na to až moc drzé a mělo prořízlou tlamu až běda. Skoro jako on. Vlče se mu začalo nakonec přeci jen zamlouvat. Chtěl něco dodat, trochu to okořenit a přidat pár polínek do ohně, jenže to by si to k nim nesměl zničehonic štrádovat naprosto cizí vlk. (// Doufám, že Etney těmi dvěma vlčicemi nemyslel i Noriho xD)
Našlapoval si to mezi keříky rázně a sebevědomě. Div na Noriho neudělal dojem. Jeho zlatavé oči svítily i ve tmě a podle pachu nepatřil mezi ně, tuláky. Šedivý kožich se nesl podél hranice až rovnou k nim, avšak z nějakého sprostého důvodu začal mluvit jen na to drzé vlče. Nori teatrálně zalapal po dechu a okamžitě k vlčeti přiskočil. Obrovskou tlapou jej plácl přes záda a silou si ho k sobě přivinul. Šlo to trochu ztuha, protože hýbat s takovým cvalíkem nebylo jen tak. Pak pohlédl na šedého vlka. „Nazdárek, ale buřte? No dovol! Tohle škvrně jsme si našli první, tak si dej laskavě voraz, šťouro,“ zahlásil na něj dramaticky. Hned na to se za šedým vynořila další silueta; nahnědlá vlčice, která se do vlčete pustila také. Skoro jako do boxovacího pytle. Pohledem mrkl na Baghý. Nějak se to kolem nich začalo zaplňovat. A aby toho nebylo málo, do čumáčku mu zavítaly další pachy, známé pachy...
„Ne, prosím, jen tyhle dvě ne,“ zasténal otráveně. Rez. Cítil Rez. A neváhal, že v jejím závěsu se brzy vynoří i Styx. Styx a její cvakací klapačka. Nána pitomá. Pořád jí neodpustil její ošklivé jednání. Ostatně ta šedohnědá nádhera na tom nebyla o nic lépe. Aspoň měla připsané k dobru záchranu Baghý. Koneckonců to bylo i první slovo, které vyslovila. Nori proto neváhal, sladce se na ni usmál a velmi nahlas ji pozdravil. Nemohl to přeslechnout ani jeden vlk.
„AHOJ, REZ! JAK SE MÁŠ?“ Nori se jen spokojeně usmíval.

«— Bobří ostrov (Mahtaë - sever)

Zmizeli rychle. Nori nehodlal riskovat, že se zaplete do dalších hrátek černé magie. Neměl rád, když si z něj někdo utahoval, natož, aby ho někdo očaroval! Se stálým nenápadným ohlížením se zpátky na hlouček vlků, běžel vedle Baghý. Na cestu jim začal konečně svítit měsíc, chladný jako vždy. Bohužel jeho věrné přítelkyně vidět nebyly, neb se němě skrývaly za nočními mračny, které si pluly po obloze. Ačkoli vzduch stále protínalo nepříjemné dusno, občasné fouknutí větru bylo mezi chloupky příjemné.
Nori jen souhlasně přikyvoval, zatímco Baghý dramaticky mluvila o jejich přátelství. Nebo spíš divadélku, které spolu rádi hráli. Vehementně pokýval hlavou, když prohlásila, že pro úlohu jeho slouhy byla zrozena. Pak se ušklíbl. „Neříkám to často, ale jsme skvělej tým.“
Cesta je vedla opět podél řeky. Mířili k severu, alespoň podle oblohy. A vlky nechávali čím dál tím víc za sebou. Nori se konečně uvolnil a přestal se ohlížet. Baghý krátce na to vznesla zajímavou myšlenku.
„Hm,“ zamyslel se, „třeba to má něco společnýho s magiema.“ Dávalo to smysl. Ty předměty nevypadaly jako z jejich světa. Jistě musely být magický! Zatímco mu to v hlavince šrotovalo, tlapky je donesly do dalšího lesa. Listnaté koruny stromů se jim rozprostíraly nad hlavami jako střecha. Pod nohama se jim zase rozprostíraly malé keříky, kolem kterých se vznášela sladká vůně. Norimu se les zamlouval. Ovšem, co se nezamlouvalo jeho čumáčku, byly neznámé pachy, které se lesem hemžily jako obrovská vlna. Zastavil se, když Baghý začala couvat zpět. Smečka, došlo mu. S nadšením v očích opětoval Baghý pohled. Tak přeci jen nějakou našli! A ani jim to netrvalo nijak dlouho.
Nori zvedl ocas do přátelské polohy a narovnal se. Zvědavě následoval Baghý, která se rozešla vpřed. Nacházeli se stále na hranicích, takže v případě, že by přiběhl nějaký vlk, mohli utéct. Netrvalo dlouho, než se mu do zorného pole přimotalo malé, černobílé vlče. Bylo dost oplácané. Nori se ušklíbl. Baghý se k vlčeti vydala s opatrností, zřejmě jej nechtěla vylekat. Nori ji následoval a vlče si zaujatě prohlížel.
„Nazdar, prde!“ pozdravil jej přátelsky. „Co ty tu tak sám? To se nebojíš?“

Baghý vypadala nervózně. Pořád sebou šila, skoro jako na trní. Pomalu začala znervózňovat i jeho. Zavrtal do ní proto pohled a snažil se zjistit, co se stalo. Možná je zase vystresovaná z vody? napadlo jej po krátkém zkoumání Baghý řeči těla. Když o vodě mluvila naposledy, málem se utopila. Zážitek to musel být jistě děsivý. Vůbec jí to nezáviděl a to s vodou neměl žádné rozepře. Její stav mělo však na svědomí něco zcela jiného.
Nori zvědavě našpicoval uši k zbylé dvojici neznámých vlků, které se Baghý zničehonic rozhodla také pozdravit. Tak tohle jí tak žralo? protočil v duchu panenky. Hned potom se totiž zdála být naprosto klidná, jako by se nic nestalo. Nori si povzdechl a také se zadíval zpátky na skupinku. Jeho pohled mířil na černou vlčici s ošklivě vyhlížející jizvou na rameni a na šedobílého vlka. Ani jednoho neznal, přesto napodobil Baghý a na oba zahulákal: „Nazdar!“ (//Severka a Starling)
Jedno ucho měl natočené stále na vlky, zatímco svou pozornost věnoval zpátky své parťačce na cestách. Vedli zrovna docela zajímavou konverzaci. Její poslední poznámku o zlaté vlčici, kterou potkali u jednoho z mnoha gallirejských jezer, přešel bez dalších řečí. Pokud svého stařeckého daru nechtěla využít, nehodlal ji do toho nutit. (Ačkoli by to jistě bylo zajímavé.)
„Souzeno?“ zvedl pochybovačně horní pysk a svraštil obočí. „Spíš bych to nazval „Noriho famózní intuice“, na osud já nevěřím,“ zavrtěl hlavou odmítavě. „Prostě jsem si tě vyčmuchal. Vrabčáci mi po cestě pošeptali, že se v okolí nachází skvělá kandidátka na slouhu pro Jeho Veličenstvo,“ mrkl pak na menší vlčici jako by jí právě vyzradil to nejtajnější tajemství. Z hrdla mu pak vybublal veselý smích.
„Asi radši zmizíme. Vidělas toho exota s kytkama na hlavě?“ zahlásil pološeptem k Baghý a tlapkou naznačil, že tygrovanému vlkovi muselo šplouchat na maják. „Přesně takhle v mojí smečce popisovali bláznivý šamany a řeknu ti — jsou to čistokrevní pošuci. Něco jako Alexei.“ Nori se zvedl, naposledy hodil pohledem po hloučku vlků a spěšně se vydal za Baghý. Nehodlal nic riskovat. Ani vteřinku!

—» Borůvkový les (Mahtaë - sever)

«— Náhorní plošina (Mahtaë - sever)

Ach ta řeka. Zase. Na Noriho poměry bylo v této jinak malebné krajině přespříliš řek, přes které se muselo pracně přecházet, netoužil-li vlk po mokrém kožíšku. S Baghý se jim to ale naštěstí podařilo a zůstaly jim suché dokonce i tlapky. Cítil se jako ninja; jeden by si měl dvakrát rozmyslet, zda by chtěl Noriho napadnout. Jestliže je schopen dostat se přes řeku suchý, pak by nepřál vidět svému útočníku, co by zvládl s ním.
Po vítězoslavném překročení běsnící vody, se oba dostali na jakýsi ostrov. Kus pevniny ze stran svíraly dva toky. Nori se rozhlédl kolem, po chvilce však spatřil čtveřici neznámých vlků. Nestáli od nich nijak daleko; tak akorát na doslech. Opětoval Baghý pohled a užuž se chystal něco vykřiknout, jenže to by ho nesměla předběhnout. Překvapeně vykulil očka, nečekal, že se Baghý takhle odhodlá. Neotálel však a očima přejel žíhaného vlka s šedobílou vlčicí. Tygrovaný vlk měl na hlavě zajímavou ozdobu.
„Zdravíčko!“ pokynul na ty dva hlavou. (//Newlin, Amnesia) V hloučku však byli i další vlci. Byl by něco houkl i na ně, kdyby jej Baghý nevyrušila. Kecl si na zadek vedle ní a zadíval se na hladinu řeky, kterou úspěšně zdolali. „S tou zlatou jsme to zvládli skvěle, tak proč by ne,“ mrkl na ni a čumákem ji drcl do ramene. „Navnadilas mě!“ zahihňal se jako malé vlče, „teď se budu chtít stát učitelem. Jen ta představa, jak je učím ty nejpeprnější sprostý slova!“ Možná to nebyl zas tak špatný nápad. Jistě to musela být ohromná legrace.
„Rozumět magii víc než ty? To nevím,“ najel na Baghý notu pobaveně.

«— Hrušňový sad (Údolí morény)

Bok po boku spolu dva vlci cestovali; menší, béžová vlčice a nohatý vlk, který ji minimálně o hlavu převyšoval. Oba vykračovali vstříc soumraku a jen čekali, kdy se na oblohu vyhoupne měsíc v celé své kulaté kráse v doprovodu blyštících se hvězd. Pod tlapkami stále měnící se krajinu a zcela nový svět. Možná, že je k sobě přivedl osud, škoda jen, že na takový blábol Nori nikdy nevěřil. Řekl by jen, že byl ve správnou chvíli na správném místě.
Baghý se mu celá měnila před očima. Ještě nedávno by mu zakroutila nejradši krkem a všude hlásala, jak není stará a hle — najednou bez sebe nedali ani ránu a dokonce přijala svůj věk. Noriho bavilo sledovat podobné změny všech vlčích osobností a Baghý nebyla výjimka. Zvídavýma očkama opětoval své parťačce pohled. „Takovej dokonalej plán a ty to ani neoceníš,“ povzdechl si a letmo zavrtěl hlavou. Líbilo se mu, že se v jeho společnosti Baghý výsostně bavila. A to po něm nemusel lézt ani žádný vymyšlený pavouk! Měl z toho nefalšovanou radost. Zasmál se proto s ní a hned se ohradil: „Náhodou bych byl učitelem k nezaplacení! Takovýho prostě neseženeš. Vlčata by mě milovala a jejich maminy určo taky, nevím, jestli sis toho ještě nevšimla — pochybuju, že ne —, ale mám takovej... šarm! A když se na mě podíváš z levý strany, to je totiž moje hezčí půlka, tak to stopro uvidíš!“
Baghý na něj nakonec vyplázla jazyk; bylo to gesto, které od něj určitě okoukala a prohlásila, že kvůli jeho legráckám jsou kamarádi. Při tom slově se trochu ošil a kdyby neměl srst, jistě by zčervenal. Místo toho jen nervózně zaškubal ušima a krátce se zahihňal. Cítil podivný hřejivý pocit na hrudi, který nevěděl, kam zařadit. Nešlo to ignorovat, a tak se jej rozhodl alespoň přetrpět. Nutno však dodat, že se mu díky tomu rozjely koutky tlamy do širokého úsměvu a v očích mu začaly tančit opět neposedné jiskřičky.
Hravě vyštěkl, když jej Baghý předběhla a chňapl jí po vlajícím ocase. Poklusem se vydal za ní, zatímco tlapky našlapovaly do dlouhé trávy a s novým elánem jej nesly vpřed. Nori se cítil znovu jako malé vlče; měl chuť se po Baghý vrhnout a svalit ji do trávy. Při té příležitosti by jí pořádně oslintal a hravě po ní chňapal zuby. Neudělal to, ale tak moc chtěl!
„Uvidíme. Každopádně divoký vlčice nejednoho vlka pořádně rozrajcujou,“ mrkl na Baghý laškovně. Uvnitř se krátce zastyděl, navenek ale nedal nic znát. „Elisa, Elisa... Jen počkej, až pořádně nabere, to už takhle šťavnatě vypadat nebude,“ uchechtl se. „Bude ráda, když jí někdo odkutálí.“ Ta myšlenka ho vskutku pobavila.
„Tak najdeme někoho, kdo umí omlazovat vlky!“ A bylo rozhodnuto!

—» Bobří ostrov (Mahtaë - sever)

«— Ronherská skála (Zlaťák)

Noriho trošku mrzelo, že přívětivě vyhlížející skalku s potůčkem zase opouštěli. Bylo to hezké místo, tak nějak správně opuštěné a kdyby měl chuť se zase zatoulat, třebaže sám, rád by se tam vrátil. V parních dnech, kdy se letní slunce hladově sápalo po všem živém, by to bylo dokonalé místo na odpočinek. Taková schovka. Slíbil si, že si jednou udělá čas se na vyhřátém kameni pořádně rozvalit. Ať už s Baghý, nebo bez ní.
Ta jeho slova zpochybnila. Naoko uraženě našpulil tlamičku. „Proč by ne?“ V jeho představách to fungovalo dokonale. Byl to skvělý plán, bez chybičky! Navíc kdo by to zahrál lépe než právě ona? Vzhled na to koneckonců měla. Nedokázal si představit jedinou alfu, která by jí to nesežrala. Už jednou se jim přeci podařilo ošálit tu zlatou vlčici. „Baghý, Baghý,“ zamlaskal nesouhlasně, když se mu svěřila, že by nedokázala být jen pouhou darmožroutkou. Zato Nori si takovou funkci dokázal představit velmi živě. „Vůbec nemáš tucha, jak to chodí,“ napodobil její slova samičím tenkým tónem. Při tom mávl tlapkou a povzdechl si s poznámkou „ach ta mládež“. Pak ho něco napadlo. Očka se mu vzrušeně rozsvítila. „Víš ty co? JÁ bych byl skvělej učitel! Jen si představ jaká všechna moudra bych mohl těm malejm capartům předat!“ pronesl nadšeně. „To by bylo hustý.“
Baghý se mezitím začala nahlas smát. Rozesmála se tak silně, že se musela zastavit a slova ze sebe na sílu soukala. Nori na ni hleděl jako na blázna, pravé obočí zvednuté vysoko do čela. Nasucho polkl a opatrně do ní šťouchl tlapkou. „Jako věděl jsem, že jsem vtipnej, ale že bych byl takhle vtipnej,“ pronesl pak pochybně. Ty doživotní následky ho trochu urazily, co si budem.
Cesta skrz klidný les je dovedla dál, kamsi mezi zvláštní stromy, na kterých pučely zárodky jakýchsi plodů. O kožíšky se jim otírala tráva plná různých broučků a občas se jim pod tlapky přimotal i hlouček barevných kytiček. Místo to bylo klidné, podobné skalce, kterou před chvilkou opustili. Když Nori nabral do plic kromě večerního vzduchu i několik poměrně čerstvých pachů. Byli tu však sami. Vlček usoudil, že to tu muselo být docela populární. A ani se nedivil. I zde by si jistě nejeden vlk mohl na noc ustlat.
„Víc?“ zděsil se nad představou, že po světě běhalo takových Lucy víc. „Myslíš, že budou všichni stejně praštění?“ zeptal se s úšklebkem. Baghý pak začala mluvit o Elise, šedivé vlčici, kterou potkali u rudého jezera. Nebyla moc sdílná a pohled, který darovala zejména Norimu, byl děsivý. „No jo, byla to kost,“ souhlasil s béžovou vlčicí. „To že jí znáš z dob, než se ta tvoje smečka rozpadla, mě zarazilo už tehdá,“ přiznal krátce potom s dalším úšklebkem. Domněnky o tom, zda po Galiree běhal čarovlk, který by uměl jiné omlazovat, mu přišla stejně praštěná jako myšlenka, že by byl čarovlkem. A hle — nakonec jím opravdu byl. Nori pokrčil černými rameny a na chvíli se zamyslel. „Možná,“ odtušil pak, načež se zakřenil, „chceš omlazovací kůru?“

—» Náhorní plošina (Údolí morény)

«— Jižní hornatina (Zlaťák)

Hory nechali za sebou a zaujatí konverzací procházeli dalším lesem. Vznášela se v něm příjemná atmosféra a západ slunce jej zahaloval do svého zlatého hávu. Nori si dokázal představit, že zrovna tady by se nějaká smečka rozhodla usídlit. Dokonce se přistihl při myšlence, že by tu zůstal i rád. Baghý jej mlčky poslouchala a její souhlas jej popoháněl vpřed, skoro jako když matka chválí své vlče. Baghý smích jej překvapil. Poprvé ji slyšel takhle se smát na kopečku, kde potkali Evelyn. Ale to byl smích škodolibý, jelikož se obě chechtaly na jeho účet. Teď tu byli však sami, jen oni dva a její smích byl upřímný. Bylo to zvláštní a Nori netušil, jak s tím naložit.
„Proto je to skvělej nápad,“ pokýval hlavou, jakmile se zmínila o svých starostech s věkem. „Ve smečce si můžeš zahrát na nefalšovanou starou tetinku a všechno ti stopro přistane rovnou u tlapek,“ ušklíbl se. Na chvilku Baghý stáří záviděl. Mohla toho tak krásně využít, ale místo toho si jen stěžovala.
„Mohla bys učit o magiích, to by ti šlo,“ utrousil suše. V očích se mu však zračilo víc pobavení než jakákoli zášť. S hladovým krkem měla ale pravdu. „Musíš to zahrát na city. Slabý stařenky se zželí kdekomu. Párkrát na alfu zamrkáš tím svým vokem, trochu zachrchláš a postěžuješ si, jak tě bolí záda a máš vystaráno,“ předal Baghý svou profesionální radu. „A já? Já už si nějak poradím,“ mrkl na ni lišácky.
Pokračovali lesem, než došli k osamocené skalce. Černý vlček byl v dobrém rozpoložení, jen v tom bříšku mu pořád hladově kručelo. Skála vypadala jako místo, kde by se nejednomu báječně odpočívalo. Na líná letní odpoledne to musela být skvělá válenda. Milý bonus byl křišťálově čistý potůček, jenž tu pramenil. Svou čistotou přímo volal po tom, aby k němu vlci přistoupili a vděčně v něm smočili vyprahlé čumáky. Nori tak následoval svou kamarádku a z potůčku se pořádně napil. Voda alespoň na chvilku zažehnala rostoucí hlad.
„Nechtěli jsme hledat ještě tu vlčici? Lucy?“ vzpomněl si najednou, když Baghý zmínila hledání smečky na západě.

—» Hrušňový sad (Zlatavý les)