Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Baghý se nezdála. Ale to Nori tušil už dávno, měl ji prokouknutou skrz na skrz. Okamžitě využila příležitosti a svezla se mu na hřbetě. Jenže v tu chvíli měl dost práce s Evelyn. Jakmile však vlčici opět pustil a Baghý ožužlal ocas, s plnou parádou mu to oplatila. Černé chlupy mezi ušima mu pořádně ulízla k hlavě. Nori se zašklebil a divoce začal třepat hlavou sem a tam. Hned na to dostal další facku; Baghý taktika byla chytrá, Nori se proto rychle odrazil a uskočil na stranu. Hezky pryč z dosahu. To samé udělala nakonec i jeho kamarádka. Tedy rivalka.
Černý vlček zavrčel, koutky tlamy napnuté do úsměvu. Rozhodl se přitvrdit. Sprintem se rozeběhl proti hnědé vlčici a celou silou ji svalil k zemi, podobně jako předtím Evelyn. Tlamou pak začal hravě chňapat po té její, zatímco jí držel zlehka tlapu na hrudi — to aby mu jen tak neutekla. Ocas mu stále kmital ve vzduchu a Nori na Baghý párkrát se zavrčením vyštěkl. Po očku si hlídal i Evelyn. Vlčicím se zkrátka nedalo věřit.
Nakonec z Baghý slezl a uskočil do strany. Nehodlal se však jen tak vzdát! Počkal, dokud se nesebere ze země a znovu k ní přiskákal jako antilopa. Nezapomněl se jí stále ohánět po ocasu, sem tam jí bacil tlapkou a nakonec se po ní chystal skočit jako po té srně, kterou nedávno skolili. Čekal, že Baghý určitě hbitě uskočí, a tak to zahrál do outu a na poslední chvíli se zastavil. Se smíchem se pak svalil k zemi a ztěžka oddechoval. Při tom všem dovádění se pěkně zadýchal. Kdyby měl bílou vlaječku, jistě by jí nyní máchal vzduchem.
„Dámy,“ zasténal mezi nádechy, „taková akční trojka s váma mi teda dala pěkně zabrat.“ Dokonce i ocasem už se nevzmohl na nějaké vehementní mávání. Spíš jen tak ledabyle poťukával do země.
Jakmile si odpočinul a jeho dech se uklidnil, vyškrábal se zpátky na nohy. V očích mu nenápadně jiskřilo a potutelně se usmíval. Bleskurychle přiskočil k Baghý, tlapkou ji plácl do plece a zavolal: „Máš jí!“ Pak přiskočil k Evelyn a udělal to samé. „Ty taky!“ Se smíchem se pak otočil a rozeběhl se pryč.

// Děkuji Evelyn!

» Zlatavý les

Nori ležel spokojeně rozvalený na boku a po očku sledoval dovádějící vlčice. Bylo mu skvěle. Ležel ve stínu, schovaný před otravnými nástrahami počasí a užíval si zaslouženého odpočinku. Ten byl koneckonců zasloužený vždy. Baghý s Evelyn do sebe hravě drbali, poskakovali kolem a se smíchem se prali jako malá vlčata. A přece jen, byť měl takovou zajímavou podívanou, na chvilku usnul. Ani jedna si toho snad nevšimla. Z lehkého spánku jej probudil až hlas Evelyn, který jej vybízel ke hře.
Nori ospale zasténal a zvedl hlavu. Roztomile mžoural nejdřív na Evelyn, pak na Baghý a dlouze zívl. S malým štěknutím se vyškrábal na nožky a řádně se protáhl. V očích mu však tančili malí čertíci. Jak myslíte, pomyslel si vesele a v mžiku stál u nich.
Byl prohnutý v zádech, zadek i s ocasem vysoko ve vzduchu a přední tlapy natažené vpřed. Škodolibě se na obě zubil. „Dvě proti jednomu?“ těkal pohledem z Evelyn na Baghý a zase zpátky, „To je trochu nefér.“ Ale máte to mít! S tím hravě vyštěkl a nevycválaně začal běhat kolem vlčic v kolečku. Jakmile si usmyslil, že jím dostatečně zamotal hlavu, s tichým zavrčením skočil přímo mezi ně a zuby chňapl nejdřív po hnědém oušku Evelyn, a pak po ocasu Baghý. Zatahal je jen lehce, zcela bez síly. Ocas mu cestoval vzduchem a Nori spolu s ním. Jako číhající šelma skočil po té, u které stál zrovna nejblíž — Evelyn a zlehka ji svalil k zemi. Vítězoslavně se nad ní rozkročmo tyčil, koutky tlamy roztažené do úšklebku. „Na pavouka už bych ti znovu neskočil!“ vyplázl na ni jazyk se zahihňáním. Po očku však sledoval Baghý, co kdyby se na něj také vrhla? Pro jistotu proto z Evelyn seskočil a s dalším štěknutím vyrazil po Baghý ocásku. Se smíchem jí žužlal ocas a čumákem do ní neustále šťouchal.
„Tak co, teta?“ vyzval ji hravě a tlapou ji zlehka bacil mezi uši.

« Sarumenský hvozd (Ronherský potok)
//VLA; Nori dělá roztleskávačku, pak si dá přátelský fight s Baghý. Bez sázky.

V okolí lesa se dýchalo podstatně lépe, než když na ně pařilo slunce plnou silou. Nori si k té ohnivé kouli začal dělat pomalu averzi. A to jej před nedávnem zachránil z okovů! Nepřátelsky blýskl očkem po oslepujícím kotouči a pod vousy si zabrblal něco o vděku a sebeobětování. Hranice lesa pomalu začaly řídnout a dvojice vlků se napojila na tok blízkého potoka. Od vodní hladiny se odrážely letní paprsky a hladově se sápaly po všem živém. Nori toužil po odpočinku tak moc, že by za pár chvil ležení ve stínu daroval vlastní ocásek. Sluníčko mělo jen jedinou výhodu — usušilo mu kabátek do původní podoby téměř bez řečí.
Jak tak pokračovali dál, tlapky je zavedly na docela zvláštní místo. Nebo spíš děsivé? V porostu se válely chuchvalce chlupů a když se rozhlédli kolem ještě pozorněji, mohli na kmenech stromů spatřit stopy po drápech.
Ještě než se Nori stihl pořádně zorientovat, do čenichu jej praštil známý pach. Evelyn? zbystřil a očima pročesával okolí. No jistě! Byla to ona! Šedá vlčice s hnědými odznaky, kterou potkal teprve nedávno. Na tvář se mu přikradl veselý úsměv a ocas mu mimoděk začal cestovat ve vzduchu sem a tam. Baghý na tom byla dost podobně; oba Evelyn rádi viděli.
„Tomu říkám osud!“ zasmál se ironicky a kecl si na zadek vedle ní. „No jo! Málem bych na to zapomněl,“ přiznal, když Baghý řekla, že jí vyprávěl o Smrti. „Myslel jsem, že jsem jí potkal tam na tom kopci, jak jsi mě tam nechala, víš,“ mrkl na Baghý a pak se zazubil na Evelyn. „Ale pak mi Evelyn prozradila, že to Smrt bejt nemohla, ale jinak bych se vůbec nedivil!“ zahudroval při vzpomínce na tu černošedou vlčici, která mu prozradila o magii ve smečce.
Pak se spokojeně natáhl na zem. Baghý mezitím začala na oba dorážet, ale on byl tak unavený! Místo toho, aby vyskočil na nohy a začal blbnout, radši se rozvalil na bok a slastně vydechl. Konečně stín!

« Maharské močály (Tenebrae)

Smrádek z močálů se jim dařilo nechat daleko za zády, místo toho si to vykračovali podél řeky, ze které se Nori po cestě několikrát napil. Bylo příjemné svlažit si hrdlo v takovém vedru. Kdyby to bylo na něm, vrátil by se do Borůvkového lesa, lehl si někam do stínu a spal. Na spánek bylo tohle počasí ideální. Ale měl smůlu; místo toho se zmoklý plahočil vedle poměrně sušší Baghý a mířili kdoví kam. Na druhou stranu toho mohli zase víc objevit. Cítil se jako nerozhodná vlčice.
Řeka je vedla dál, až nakonec narazili na další les. Na rozdíl od těch předchozích, tenhle se tvářil špičatě — všude, kam oko dohlédlo, se tyčily vysoké jehličnany. Stromy rostly blízko u sebe a tvořily tak rádoby kmenové opevnění. A aby je náhodou nenapadlo jít hlouběji a schovat se před sluncem, ve vzduchu se nesl silný pach smečky. Nori se zastavil.
„To je už kolikátá?“ zarazil se. Baghý poznámka byla trefná. Stáli na hranicích, měli by se ale co nejdřív zase odklidit. Sice byli lehce načichlí borůvčím, ovšem kdoví, jaké shody, či neshody mezi sebou místní mohli mít. Byl rád, že hranice měli poctivě označkované. A ani tu nezaváněl žádný odpuzující pach močálů. Muselo to být zajímavé místo k žití.
Pokračovali dál, podél hranic. Z lesa se kolem nich ovíjel chladnější vzduch, který byl více než vítaný. Kor na mokrou srst. „No jo, aspoň tak mi to Evelyn řekla,“ odvětil, ne příliš odvařeně z myšlenky na Smrt. Baghý pak zmínila třpytící se kamínky, které našli už nějakou dobu dozadu. Málem by na to zapomněl. „Myslíš, že tam pořád budou?“ V očích mu jiskřilo. Pak se ale zamyslel: „Jeden jí ale stačit asi nebude...“ Baghý se přeci jen neurazila. Nori se na ni usmál a nemotorně zakvrdlal mokrým ocasem.
„Můj sen je pořád stejnej. Chci mít pupek jako Drobek,“ zazubil se. Les kolem nich začal pomalu řídnout.

» Remízek rváčů (Ronherský potok)

« Kaskády

Déšť naštěstí netrval dlouho. Na rozdíl od Baghý však stihl Noriho slušně umýt. Sem tam ale přeci zůstal nějaký chloupek suchý, a tak si z toho hlavu nikterak nelámal. Aspoň se s deštěm na pár chvil ochladilo, leč slunce i přes protrhaná mračna pařilo dál.
Baghý povídání o Smrti rozvášnilo, avšak trochu jinak, než by jeden čekal. V tomhle případě to však bylo zcela pochopitelné. Sám Nori si mocnou čarovlčici představoval jako... Jako Styx! Třeba. Při té představě se mu však mírně zježily chloupky na krku. Až se z toho musel oklepat; zvládl tak i ohodit chudáka Baghý.
„Já nevím, není přece slušný o dámách říkat, že to jsou magoři,“ odvětil úlisně. To, že si Styx jako takovou podivnou magorku zrovna představoval, zamlčel. „Je to docela ironie, co?“ Norimu Baghý nadávání přišlo úsměvné. Že to říkala zrovna ona, jakožto vlčice... o vlčici. Koutky tlamy se mu rozjely do tupého úsměvu a vehementně přikyvoval. „Ano, má paní, přesně, jak říkáte, má paní,“ souhlasil robotickým tónem. Pak si ale vzpomněl. „Počkej! Evelyn říkala, že umí čachrovat s magiema! Prej ti může pomoct se v nich zdokonalit, ale je to tučný,“ dodal rychle. „Zajímalo by mě, kde takový šutráky hledat. A hlavně, kam si je pak schovat,“ přemítal nahlas, zatímco se krajina kolem nich pomalu měnila. Zase.
To snad... Do čenichu jej praštil známý pach. Podobný si totiž nějakou chvíli nosil na znebožené tlapce. Nori nakrčil čenich a s otazníčky v očích mrkl na Baghý. Už po několikáté se jim podařilo dostat se k území cizí smečky. Ovšem na rozdíl od Borůvkového lesa a Asgaarského území, tyhle močály nebyly nijak zvlášť označkované. Anebo to přebíjel osobitý pach romantických tůňěk kolem? Nori se při té myšlence pohrdavě uchechtl. Nějaké značení hranic cítil, nebylo to však natolik varovné (čti odpuzující), aby si jeden řekl, proč nejít dál? Naštěstí měla tahle smečka kolem sebe smrduté močály, které se o výhružky postaraly zcela samy. Vzpomněl si na zdejší alfu, tu, kterou stihl při cestě pryč vesele urazit. Slíbil jí přeci, že se vrátí a znovu zhodnotí její stav. Prozatím mu však stačil stav jejích nijak zvlášť nevýrazných hranic. Nori pohodil hlavou a znovu se rozešel. Měli by radši zmizet.
Baghý se mu omlouvala za svůj zlozvyk, který Nori zhodnotil jako zlozvykem teprve nedávno. Nebo možná až teď. Stroze si ji prohlédl a s úsměvem prohlásil: „Být tebou, tak se spíš srnama cpu od nevidim do nevidim, na kosti žádnýho štramáka nesbalíš.“ Alespoň byl upřímný. Tak nějak podvědomě tušil, že se Baghý neurazí. Snad.

» Sarumen (Tenebrae)

« Asgaar (Vyhlídka)

Na zkoumání nového úkrytu bylo pozdě — nebo pravý čas? Nad vlky se totiž za krátkou chvíli stihla protrhnout zlověstně vyhlížející mračna a políbit Zemičku a všechno živé hustým deštěm. Samosebou, že Baghý i Nori museli dostat pořádnou spršku, jakoby už byli prokletí. Nori se na oblohu zakabonil.
„Baghýýý~!“ zakňoural a dlouze si povzdychl. „Proč tady couráme místo toho, abychom se šli schovat do zbrusu novýho úkrytu?“ zabručel a zmoženě svěsil hlavu, uši i ocas k zemi. Arcanuse i Asgaarskou smečku nechali za sebou, místo toho si to štrádovali někam na východ. Nebo si alespoň myslel, že to byl východ...
Když tak přemítal nad schopnostmi magie myšlenek, vloudila se mu do hlavy myšlenka i o Baghý a jejích očích. Už se mu jednou svěřila, že ovládá magii větru. Duhovky také měla řádně zabarvené; světlá tyrkysová se na něj teď dívala poměrně často. Na rozdíl od jeho tmavých očí, Baghý pohled byl svěží a tak nějak... čistý. Nehledě na to, že měla jedno oko zakalené. Vítr byl divoký živel a jistě muselo být zajímavé umět takovou magii ovládat. Ačkoli říkala, že si umí pohrát jen s lehkým vánkem, představa, že by větrem vyvracela kmeny stromů, byla šílená. A fascinující zároveň. Možná by díky tomu mohla umět i létat? A zvedat do větru vlky? Zadumaně pochodoval vedle své kamarádky, zatímco mu to v hlavince pořádně šrotovalo. Schopnost ovládat vzduch ho zajímala a chtěl by to vidět i v praxi. Totiž opravdovou vichřici! Třeba zrovna takovou, jaká je doprovázela nyní. Uměla by to Baghý? Při té myšlence jej zamrazilo.
Mezitím začala menší vlčice povídat zase o svém pokročilém věku. Nori střihl ouškem a hravě do ní šťouchl čenichem. „To by bylo divný,“ zahihňal se, když zmínila, že by mohla být stejně stará jako on. „To už bychom nemohli na nikoho sehrát, že seš moje tetka,“ ušklíbl se pobaveně. „To by asi musela bejt pořádná hromada kytek!“ pokýval hlavou. Jakmile se ho ale Baghý zeptala na Smrt, ztuhl. Kurnik...
„Baghý! Já ti na to jejdamane úplně zapomněl!“ vyhrkl zhrozeně. „O Smrti mi nedávno povídala Evelyn! Říkala, že u ní byla a že je to škaredá čarovlčice, strašně zlá a tak. A prej má zase úchylku na vzácný šutry! Jako straka,“ řekl na jeden nádech. Baghý mezitím trhala po cestě květiny. Zřejmě pro Života. Zmateně se zastavil, jakmile se posadila. V tom dešti! V duchu plakal.
Teď? podíval se na ni, zda to myslela vážně. Jakmile ale odnesla pár květin k divoké řece, povzdychl si, zadíval se na nebesa, otázal se Života „Proč?“ a napodobil svou kamarádku. Další várka květin se zanedlouho vezla za tou první po rozbouřené hladině.

» Maharské močály

Zmínit Naomi byla zřejmě chyba, neboť ho Baghý obdarovala nemilým pohledem. Nori se jen hloupě usmál a předstíral, že se stal jedním z rostoucích stromů opodál. V duchu pofoukal Blueberrymu vlčí ego, které by jistě palčivě zabolelo, kdyby se dozvěděl, že by si Baghý vybrala radši Naomi. „Ale prd,“ zavrtěl hlavou, „dokážeš se mnou udržet krok, tak to s tebou nemůže bejt zas tak hrozný.“
Zpoza stromů se po chvíli vyloupl černý vlk, který okamžitě upoutal Noriho pozornost. Kromě toho, že mu z ucha viselo zajímavé cinkrlátko, černou srst mu zdobily neméně zajímavé klikyháky. Mléčně šedé chloupky prokvétaly v černé srsti jako nějaká rostlina. Navíc se skvěle hodily k vlkovo stříbřitým duhovkám. Okamžitě si vzpomněl na Rez a toho tříbarevného podivína, kterého potkal tehdy ještě s tím mrzutým plesnivcem. Dobře si vzpomínal, že právě tyhle oči patřily takovým čarovlkům, kteří prý uměli číst myšlenky. Nori si dokázal jen představit, jaké by to bylo, kdyby se mohl podívat někomu do hlavy. Ať už dobrovolně, či nikoli. Ušetřilo mu to tolik starostí! Ale pak by přišel o všechnu tu zábavu a adrenalin, když se prokousával konverzací k ostatním. Podívat se jim rovnou do hlavy by sice urychlilo tento proces, ale nebyla by to žádná legrace. Zajímalo jej však, jak taková magie fungovala. A proč potkával čím dál tím víc vlků, kteří měli takové zvláštní odznaky v srsti? Byl si jistý, že to mělo co do činění s magií. Nebo ne?
Vlk se představil jako Arcanus a netvářil se extra přátelsky. Možná protože jsme mu vlezli na území, pomyslel si Nori suše. Baghý je stihla představit oba a rovnou se i omluvit. Jen lehce přikývl, na tváři mu však hrál pobavený úsměv. Bojíš se, že začnu moc mluvit? pohlédl mlčky na Baghý, jež se soustředila na přibližujícího se Arcanuse. Její hlas zněl klidně, dokázal si však představit, co se asi dělo v její hlavě. Skoro. Protože na rozdíl od černého vlka Nori neuměl číst myšlenky. Ten se však zaměřil hlavně na Baghý. Zřejmě se znali, jen si to ani jeden pořádně nepamatoval. Kolik mu asi je? Nevypadá zas tak staře jako moje Baghs, přemítal, zatímco pohledem těkal z Arcanuse na Baghý a zase obráceně. Čekal na nějaké srdceryvné přivítání, ale to se nekonalo. Místo toho je ten dobrotivý vlk upozornil, že ovládá magii myšlenek.
„Těší mě!“ pokynul vlkovi hlavou a pak se odmlčel, „Možná.“ Pak mrkl na Baghý. On nám vyhrožuje! blesklo mu hlavou. Pak se opět zarazil. A určitě tě slyší, zanadával si trpce. „Dovol mi věnovat ti takovou malou, ale užitečnou radu,“ pokračoval s malým, přiblblým úsměvem, „takhle se vlčice nebalej. „Neviděli jsme se už někdy?“ To je ta nejtrapnější balící hláška, jakou můžeš použít,“ dořekl s povzdechem. Lehce u toho mával ocasem a v očích mu jiskřilo. Stará škola.
Baghý se rozhodla, že se dají na úprk. Nedivil se jí — po takovém balícím fiasku by taky zdrhal. Divoce proto pokýval hlavou na souhlas. Jenže Baghý se vydala pryč bez něho. Nori stál na místě a váhavě se rozhlížel; nejdřív na Arcanuse, a pak na Baghý.
„Hej,“ hlesl směrem ke své kamarádce se zamračením. Naposledy pohlédl na černého vlka, kývl mu hlavou na pozdrav a poklusem se rozeběhl za Baghý. „Proč mě vždycky takhle opouštíš, drahá?!“ křičel ublíženě.

»Kaskády (Vyhlídka)

« Borůvkový les

Nori už si chtěl postěžovat, že Blueberry to svoje značkování nakonec pěkně odbyl. Po nějaké chvíli ho totiž přestával cítit, až pak mu ale došlo, že se již dávno nenacházeli v Borůvkovém lese, nýbrž na úplně cizím území. No to mi ho podrž! Dvě smečky těsně vedle sebe? zamrkal překvapeně a splašeně se začal rozhlížet kolem. Na hranicích nového lesa se rozprostíralo cizí značkování. Pach to byl štiplavý jako každý, ale přeci jen byl něčím jiný. „Takhle Blueberry teda nevoní,“ poznamenal a zamžoural na svou menší, leč starší parťačku. Pohled na ni jej překvapil, protože se celá naježila a tvářila se, jako kdyby po ní měl každou chvíli někdo skočit. A taky, že ano. Byli na cizím území, sakra! Noriho neznervózňovalo, že si sem nakráčeli jakoby se nechumelilo, větší strach mu naháněla Baghý. A možná trošku, opravdu jen maličko, ty značkovací čůránky. Nebyly cítit tak silně jako od Blueberryho, ale jasně dávaly najevo, že se zde nacházela smečka.
„Ta Naomi,“ napodobil její tón hlasu a oplatil jí veselý škleb. „Snad nám paninka nežárlí?“ šťouchl hravě do vlčice čumákem s jiskřičkami v očích. Ta však kápla na to, kde se právě ocitli. „Asgaarských?“ zastřihal ušima a nenápadně se rozhlédl kolem. „Neboj, můžem to uhrát na to, že jsme nováčci!“ začal Baghý uklidňovat. „Aspoň můžeme říct čau, co říkáš? Když už jsme si sem takhle nakráčeli,“ navrhl potom s letmým pokrčením ramen. „Polaškovat se sousedy a tak.“

Baghý ho odtáhla hluboko do lesa, na místo, které ještě neprozkoumali. Kromě sladké vůně borůvek se vzduchem nesl ještě jiný, silnější pach. Takový, který se nedal jen tak zaměnit; jistojistě patřil jejich alfě, Blueberrymu. Musel to tu očůrat teprve nedávno, těsně po tom, co skončily ty příšerné deště. Aby se ale Nori neradoval příliš brzy, v dáli bylo slyšet varovné hřmění. Zřejmě se blížila bouřka. Bral to však optimisticky — alespoň si mohl prohlédnout nový bejvák v podobě smečkového úkrytu.
„No jo, no jo,“ zabručel. Baghý jeho otázku vzala vážně a jala se mu vysvětlit, proč očuchávání zadků není zrovna ten nejšťastnější výběr koníčku. Ale Nori byl spontánní a takové řeči pouštěl stejně jedním uchem dovnitř a druhým ven. Bylo v jeho nátuře nenechat si od ostatních kecat do toho, co smí, nebo ne. Svoboda pro něj znamenala všechno. Byl však rád, že to Baghý vzala s humorem a pobaveně si odfrkl, jakmile se před ním začala nakrucovat. Rozhodl se ji napodobit a pořádně to rozjet. „Baghs, ty nekoukáš!“ postěžoval si, když házel zadkem sem a tam, ale Baghý radši očichávala strom. Strom s Blueberryho močí. „A mně něco vykládej,“ zamumlal a svůj zadek zase uklidnil.
Starší vlčici zřejmě zaujalo Blueberryho značkování. Sám musel přiznat, že to vzal docela svědomitě. Kam jeden čichl, tam cítil čerstvě ohraničený les. Na jednu stranu to bylo výhodné; nemuseli se bát nezvaných hostů, ovšem pro vlčice to zřejmě představovalo i něco víc, nějakou alfa samčí senzaci. „Ten Blueberry je ale pěknej, statnej vlk, co?“ ušklíbl se a ocasem přejel Baghý po čumáku. A je hnědej, problesklo mu hravě hlavou. Že by se Baghý líbil? Na hlavě mu rostly imaginární čertovské růžky. Když se ale znovu nadechl, musel dát Baghý za pravdu. Blueberry byl cítit všude.
„Ochranář?“ zamyslel se, načež mu zasvítilo v očích, „To znamená, že bych to tady taky mohl pěkně očůrávat, jak by se mi zlíbilo, že jo?“ Při té myšlence si v duchu promnul tlapky. Jenže Baghý to zase rychle zavrhla. Přimhouřil na ní oči, ve kterých se pro změnu uraženě blýskalo. Ale jen naoko. „Náhodou! Já bych byl skvělej ochranář. Nezvaní hosti by mě zbožňovali,“ prohlásil sebevědomě a přidal do kroku. Čím blíž byli hranicím, tím víc cítil Blueberryho značkování.
„Blueberry říkal, že tady těch vlčat běhá víc, ne? Myslím, že tři,“ odpověděl Baghý na otázku. Drobka už znali, to druhé vlče jenom od vidění, ale se třetím capartem ještě neměli možnost se seznámit. Nori jen doufal, že nebudou stejní jako Drobek.

» Asgaarský hvozd

S východem slunce si nově příchozí mohl lépe prohlédnout. Tmavší silueta, ze které se později (po jeho pracném zkoumání) vyklubala vlčice, se představila jako Lilith. Podobně jako Baghý, i ona představila sebe a rovnou i svou... Přítelkyni? Nori si tu její přítelkyni Makadi pochybovačně prohlédl. Jeho pozornost však přitahovaly oči Lilith; byly modré. Zvláštní barva, ovšem viděl už i šílenější. Nebyl si jistý, co tyhle modré oči znamenaly. Magii, jistě, ale jakou? Pořád v tom měl trochu brajgl. Co je ještě modrý? zamyslel se. Voda? trklo ho vzápětí, ale nedokázal si představit, jak taková magie vody fungovala. Navíc její oči měly podivný odstín; nebyly ani studánkově modré, ani hluboce modře modré, byly jen modré. V tak tmavém kožichu jako měla ona, takové jen modré oči vynikaly. Možná uměla hýbat s vodou? Nebo ji naopak uklidnit? A jak skvělý by bylo, kdyby uměla vodu i vyčarovat! Zrovna v takových pařácích, které vládly nyní by se to náramně hodilo! Nebo by mohla vyčarovat obrovskou kaluž a v té by se celá smečka mohla vykoupat! Tahle magie se mu začínala zamlouvat. Muselo to být skvělé. Charakterově se to k ní také hodilo. Stejně jako voda, i tahle Lilith zřejmě dokázala být krotká jako beránek, avšak vzápětí vás její hněv mohl stát život. Nori toho byl koneckonců (zatím) živým důkazem.
Jakmile totiž započal svou výpravu džunglí za pokladem (zjistit, jestli měli oba bimbase, nebo ne), po něm Lilith nepěkně vyjela. Nori se na ni zamračil. Stála mu v cestě! Ještě si to ani nestihl pořádně prohlédnout a ona už obranně stála mezi ním a Makadim. Musel to být Makadi, protože měl mezi nohama pořádného bimbase. Takovou věc si přeci nemohl pomýlit! Ten vypadal vyděšeně, dokonce ani necekl. Noriho napadlo zkontrolovat pro jistotu i Baghý, ale to už se na něj stihly všichni utrhnout.
„No dovol!“ zakabonil se na Lilith a Makadiho. „Tak něžně vypadající vlčice a vypustí z tlamy takovou výhružku! Vždyť jsme teď jedna velká rodina,“ mlaskl a nesouhlasně zavrtěl hlavou. To už na něj ječela i Baghý. Jenom Makadi mlčel. Vlčice pošahaný, protočil panenky otráveně a otočil se za křikem. Než se však stihl obhájit, Baghý prťavé tělo jej odstrkovalo pryč od dvojice. Na rozdíl od nich se mu na krku nezježil jediný chloupek.
„Hele, jakej pitomec?“ vykulil očka nechápavě, načež ublíženě našpulil tlamu, „Ani jsem se jich nedotk! A navíc támhle slečna Makadi má bimbase jak hrom! Viděl jsem to na vlastní oči — však se taky podívej!“ Nori po Lilith s Makadim blýskl pohledem a obdaroval je přiblblým úsměvem. „Pardóóón,“ protáhl ležérně a s lehkou úklonou se jim omluvil, „příště vás aspoň upozorním. Jen si poslužte a dejte si támhle kus srny, jako omluvu.“
Pak bolestně sykl, Baghý ho totiž hrubě čapla za ouško a začala ho odtahovat pryč od rozjedené srnky směrem hlouběji do lesa. Pustila ho až když byly pryč z doslechu. Okamžitě po ni hodil ublíženým pohledem.
„Baghý, AU!“ zakňoural a začal si tlapkou bolavé ucho mnout. Samosebou že hned spustila výchovnou řeč. Nori se narovnal a hrdě prohlásil: „Co je tak špatnýho na očuchování zadků?“ Neviděl v tom žádný problém. To jenom ty praštěný vlčice pořád něco měly! Zmordovaně si povzdechl. Nechtěl Baghý rozčílit ještě víc, a tak jen odkýval všechno, co mu povídala. „Prosim tě, budou v pohodě,“ oponoval. Nikdo odcházet nebude, přislíbil své kamarádce v duchu. Po promluvě Norimu do duše Baghý rozhodla, že půjdou na další obchůzku. Nic nenamítal, ačkoli by se rád zdržel a s Lilith i Makadim si víc popovídal.

Spokojeně jsem si lebedil před srnou a labužnicky si pochutnával na teplém mase. Ve skrytu vzrostlých listnáčů, jejichž koruny náš z části skrývaly před měsíčním svitem, jsme si s Baghý začali porcovat ulovenou kořist. A právem! Měl jsem pocit, že jsem si při tom hrdinském skoku na její krk natáhl sval. A taky jsem se snažil naplnit si pořádně žaludek, než přijdou ostatní. Zřejmě zvyk ze svých starých tuláckých let. Při té myšlence se mi na tvář vloudil pobavený škleb. Teď jsme se mohli s Baghý chlubit ochranou smečky. A taky jsme měli suché místo k přespání. Blueberry se ani moc necukal, když jsme přišli se skromným prosíkem o místo. Trochu mě nahlodávaly pochybnosti; která alfa si do smečky s otevřenou náručí adoptuje dva tuláky? Ještě k tomu nás dva? Buď se o to moc nestaral a byl důvěřivej skoro jako Baghs, když se jednalo o ty dvě fúrie, se kterými se bavila, anebo potřebovali každou tlapu. Jsme prostě loterie, projelo mi hlavou mimoděk.
Málem bych přeslechl Baghý, která se ke mně konečně připojila. Že jí to trvalo, jen tak si očumovat les, zatímco ti u nosu leží čerstvý maso. Po očku jsem po ní pokukoval, plnou pozornost jsem však věnoval kusu syrového masa, ve kterém jsem v tu chvíli rochňal čumák. „Ufjde fto,“ zahuhlal jsem, v tlamě rozžvýkané sousto. Ještě něco bych dodal, už jsem se akorát nadechoval, jenže mi to překazila dvojice neznámých vlků. Asi místní. Zvědavě jsem se na ně zadíval a oba vlky si prohlédl tak důkladně, jak jen mi to noc a měsíční záře dovolily. Určitě slyšeli Baghý vytí a přitáhli na hostinu. Polkl jsem a spokojeně se olízl. Pupek jsem si nacpal, teď už se jen natáhnout a pořádně si schrupnout! Jenže ti noví mě zajímali, byl jsem tedy natolik ochotný a dobrotivý, že jsem své plány posunul.
Z prvního vlka se ozvalo poněkud nervózní pozdravení. Jako kdyby byl nováček on a ne my. Něco mi na něm však nesedělo. Jeho hlas; byl postavenej dost vysoko, ovšem bimbase měl. Nebo ne? Akčně jsem se zvedl a jal se to jít zkontrolovat sám. S přátelsky pozvednutým ocasem jsem přiťapkal nejdřív k tmavší siluetě a na féra se ohnul v místě slabin. Nebyl tam! Narovnal jsem se a od vlčice hbitě odskočil. „Tlapku líbám, mademoiselle!“ usmál jsem se na ni a to samé provedl i u druhé, světlejší siluety. „No je tam!“ vyhrkl jsem a zmateně se ohlédl po Baghý. Ta mezitím stihla představit sebe, mě a sdělit vlkům fakt, že my, donedávna ještě toulající se vandráci, patříme k nim do Borůvkového lesa. Tomu jsem však vůbec nevěnoval pozornost. Byl tam bimbas jako buk! Trochu nešikovně jsem od vlka ucouvl a s nakloněnou hlavou se mu zabodl pohledem do očí. Byl jsem z toho jelen!

« Náhorní plošina (Mahtaë - sever)

Měli štěstí, že stihli srnu zabít dřív, než se úplně setmělo. Díky tomu byla práce na zvířeti čistší a mnohem rychlejší. Na cestu jim věrně svítil kulatý měsíc a kromě o nepoznatelně menší vedro, je doprovázelo stejně tíživé dusno jako předtím.
Táhnout mrtvé tělo bylo mnohem těžší než jej skolit. Nori zatínal svaly a s pomocí své nejoblíbenější parťačky táhl srnu po zemi. Trvalo jim to nějakou chvíli, nakonec mezitím stihlo slunce celé zapadnout a vyhnat na oblohu svého ovčáka. K Borůvkovému lesu, k jejich novému domovu, šli kolem řeky a pokračovali přes obrovskou pláň. Po celou dobu je pronásledovala cestička z krve, která tekla srně z krku. Úplně slyšel, jak ho volal melodický hlásek a vyzýval jej k hostině. Nejraději by srnku pustil uprostřed cesty a hladově do ní zabořil čenich; ale nemohl. Poslušně proto držel nohu v tlamě, až dokud se před nimi neobjevil listnatý les vonící borůvčím.
„Já jí jenom dodělal,“ odvětil, „ale skolilas jí ty.“ Zhluboka se nadechl; v čumáčku ho okamžitě zaštípal silný odér, který nemohl patřit nikomu jinému než alfě. Zdálo se, že si Blueberry čerstvě označkoval své území teprve nedávno. Pobaveně pohlédl na Baghý.
„Ještě abychom jim to táhli až pod čumák,“ ušklíbl se. Do středu lesa to jistě stačilo. Oplatil Baghý spiklenecké mrknutí a znovu uchopil ladnou srnčí nožku do tlamy. Svou kořist se jim tak podařilo odtáhnout až hluboko mezi stromy. Nori se nezapomněl zvědavě rozhlížet kolem sebe. Jeho hnědá očka nakonec upřela pohled na malou skalku s pramínkem. Napodobil Baghý; pustil srnu a s olíznutím se přiloudal vedle ní k malé tůňce. Na hladině se odrážel stříbřitý měsíc, který je celou dobu hlídal. Připomínalo mu to to pěkné jezírko daleko na severu, kde hory nosily i v takovém horku sněhové čepce. Baghý pak začala prozkoumávat blízké okolí, Nori ji však pro jednou nenásledoval. Netrpělivě se usadil k mrtvému zvířeti a pohledem hypnotizoval čerstvou ránu, kterou nyní bezvládnému tělu uštědřil.
Tak kde se loudáš, Baghý! Šup šup! pobízel svou kamarádku v duchu. Měl hlad! Lehce sebou cukl, jakmile noční klid proťalo Baghý táhlé zavytí. Svolávala smečku. Nori přešlápl z nohy na nohu a pohodlněji se u srny uvelebil. A zatímco se Baghý soustředila na bůhví co, nenápadně olízl srně krk. Z otevřené rány stále vytékala rudá, hustá krev. Byl rád, že se Baghý nerozhodla na ostatní počkat. Jakmile dořekla ta tři zásadní slova, s vervou se pustil do hodování. Však na ostatní taky zbude!

« Mušličková pláž (Les ztracených duší)

Plán byl jasný! Najít vodu, která se dala pít a ulovit něco k snědku. Nakonec museli Blueberrymu ukázat, že byli schopní. Věděl, že musel nějak své nové alfě oplatit milou vstupenku do smečky. Byť si stále neuvědomoval tíhu nového domova, chtěl se před alfou pořádně vytáhnout. Možná bychom měli ulovit ty srny dvě! pomyslel si bláhově. Koneckonců, Život mu dopomohl k lepším schopnostem, tak by to mohl zvládnout, nebo ne?
Baghý je vedla skrz ten strašidelný les, kterým už jednou procházeli, než se vynořili na obrovské pláni nad kterou se začalo smrákat. Z krásné oranžové oblohy zbylo už málo, místo toho ji zdobily barvičky fialové až modré. Do kožíšků už jim nepralo mocné slunce s takovou vervou, vzduch se tak kolem nich téměř nepoznatelně ochladil. Protivné dusno však bylo stále.
Domů. Baghý to vyslovila s takovou lehkostí, že mu to nejdřív přišlo jako samozřejmost. Jenže čím víc nad tím přemýšlel, tím větší dopad to na jeho zmoženou mysl mělo. Začalo mu pomalu docházet, že měl domov — pravý domov. Bylo to zvláštní, patřit najednou do smečky, ve které se nenarodil. Znamenalo to také, že musel umět poslouchat novou alfu. S tím měl v Pomněnkové smečce problém. Při té myšlence se ušklíbl.
Baghý ho mezitím vyzvala k lovu. Kousek od nich se totiž z houští vyrojila skupinka srn. Oba byli schovaní v trávě, zatímco se v nich začal probouzet věrný lovecký instinkt. Noriho zorničky se znatelně rozšířily, uši měl našpicované a držel se u země. Nebyl sice nikdy extra úžasným lovcem, postarat se o sebe však dokázal. A ve dvou to šlo koneckonců vždycky lépe! S Rin byl sehraný tým, nepochyboval však, že s Baghý by tomu mohlo být jinak. Držel se kousek od Baghý, která se sebevědomě plížila k nebohé vyhlídnuté srnce. Nori se rozhodl kořisti trochu naběhnout, a tak se začal mezi dlouhými stébly plížit k srně z boku. Ta už stihla něco podezřelého zmerčit. Nori tiše vyčkával. Nevěděl, zda by měl první krok udělat on, nebo se o to postará Baghý. Než se však stihl rozhodnout, malá vlčice vystřelila vpřed.
Jakmile se Baghý rozeběhla, Nori ji následoval. Běžel k srně z druhé strany. Stádečko, které se ještě před chvílí spokojeně páslo, se splašeně rozprchlo do všech stran. Jen ta jedna nebohá nestihla vlčím tesákům uniknout. Baghý se jí podařilo skolit k zemi a pověsit se jí statečně na krk. Na nic nečekal; svižně doskákal ke zvířeti a se zavrčením se pevně zahryzl do měkké kůže na krku. Podobně jako Baghý, svým stiskem však mladou srnu poslal k nekonečnému spánku. V tlamě se mu rozlila čerstvá krev, jež okamžitě přebila slanou pachuť moře. Pomalu povolil stisk a vítězoslavně věnoval Baghý krvavý úsměv. Zvládli to na první dobrou!
„Seš rozenej talent!“ položil jí kompliment a lehce u toho zamával ocasem. Na rozdíl od ní se ze sebe krev nesnažil očistit. Na tmavých chlupech to stejně nebylo tolik vidět a navíc se díky ní mohl před ostatní pořádně pochlubit! Hladově spolkl nahromaděné sliny, načež mu dlouze zakručelo v žaludku.
„Tak jo, dokud je čerstvá! Čerstvý maso je snad to nejlepší, co může bejt,“ řekl zasněně a vzal do tlamy přední nohu. Nejradši by se do srny pustil hned a naplnil si žaludek, jenže Baghý trvala na cestě do Borůvkového lesa. V duchu si povzdechl, nehodlal však vlčici oponovat.

» Borůvkový les (Mahtaë - sever)

Vypadalo to, že na vině byla opravdu voda a ne jeho jazyk. Jakmile Baghý ponořila svůj tmavý čumák do vody a napila se, zkřivila znechuceně tlamu a vodu plivala zase ven. Musel to být vskutku komický pohled, jak tam tak stáli a s naříkáním prskali kolem. Naštěstí žvýkání trávy Norimu pomohlo alespoň trochu zbavit se té odporné slanosti. Levanduli to sice nepřipomínalo ani zdaleka a možná, že i ta kopřiva by byla chutnější, ale ne vždy si mohl vybírat. Takové poťouchlosti! Kdo to kdy viděl, aby byla voda slaná? Nori po dovádějícím moři blýskl nevraživým pohledem, zatímco mezi žvýkáním napůl ucha poslouchal Baghý nadávání.
Dokonce i viděl, jak byla nucena od vody uskočit. Až takovou měla ta odpornost moc! V duchu sprostě zaklel a zrazeně se vydal zpátky k Baghý. Její nápad odtud vypadnout se mu víc než zamlouval. Ani odpudivá pachuť v tlamě však nedokázala pošlapat a zničit jeho náladu úplně. S hraným ublížením se k Baghý přiloudal a jako pořádná ňufka se jí hlavou zabořil do hnědého kožíšku na krku. „Asi mám trauma,“ vzlykl a naoko mokrých slziček se zbavil usušením o její měkkou srst. Poté se od ní odlepil a jako poletucha začal rozjařeně pobíhat kolem.
„Kupředu!“ zahlásil a pro jistotu si oblízl celý čumák i se zuby. Na zkoušku zamlaskal, když se ho Baghý zeptala, zda má taky tak sucho v tlamě. V té však stále převládal zbytek té slané pachuti. „Asi? Je to hnus, hned jak uvidím někde nějakou normální vodu, která nepochází z konce světa, tak k ní okamžitě letím!“ zabručel a zařadil se vedle své parťačky. Její návrh o skolení obětiny pro smečku zněl pro Noriho jako skvělá záminka pro to, aby si je alfa pořádně oblíbila. „To je úžasnej nápad, Baghý!“ pokýval hlavou a tlapkou ji pak poplácal mezi ušima, podobně jako to udělal se Sheyou. „Líbí se mi jak přemýšlíš,“ zopakoval frázi, kterou ji už jednou řekl a lišácky se usmál. Úsměv mu však na tváři zamrzl, jakmile se k němu donesly dva pachy. Byl to smrádeček, který už znal snad nazpaměť. Zase ty dvě, odfrkl si a krátce zaskřípal zuby. Nepochyboval o tom, že by tu s nimi Baghý ze všeho nejradši zabředla a dala se s nimi do řeči. Styx se Rzí byly blízko. Smůla, že na pláži nerostly žádné stromy, hned by k nějakému smrku přiskočil a schoval se za jeho kmenem. Jenže Nori nebyl žádný šuspajzl! Kuráže měl dost, jen ta trpělivost... Když mu šly všechny po krku, bylo to holt těžké. V písku nerostlo ani žádné charáčisko, do kterého by se případně mohl schovat, a tak musel přijmout svůj osud, na který sice vůbec nevěřil a zdejchnout se pláže co nejdřív. Ještě by si to Baghý stihla rozmyslet!

» Náhorní plošina (Les ztracených duší)

//Omlouvám se Cynthii a Sheyátku, že přeskakuji, ale chybí mi ještě dva úkoly...

Baghý malé vlčici vysvětlila, že byli jen kamarádi. Na to Nori jen vehementně kýval hlavou. Když do něj šťouchla zádelí, trochu sebou škubl, ale neuhnul. Jen se zase skřípavě zasmál. Uvolnil se až když se i Baghý rozmluvila o smečce a Drobkovi.
„Je černobílej a pěkně drzej, ale jakmile by tě viděl, určitě by pookřál,“ mrkl na Sheyu. Potom se jeho kamarádka odporoučela k vodě. Nori se lehce zamračil. „Omluvíte mě, že jo?“ pohlédl zpátky na Sheyu s Cynthií a bez dalších slov se rozklusal za Baghý.
„Hej!“ křikl za ní a pelášil po písku, až mu létal od zadních tlap do všech stran. Přiběhl až k poklidnému moři, které svou oranžovou září zalévalo zapadající sluníčko. Byla to krásná podívaná. Baghý zrovna skláněla hlavu k vodní hladině.
(// VLA reakce)
Ačkoli se vzduchem nesl podivný slaný pach, hravá voda vypadala docela nevinně. Nori proto přistoupil k vodě blíž, pěkně vedle své menší kamarádky a napodobil ji. Do tlamy nabral pořádný doušek vody a bez přemýšlení jej spolkl.
Chyba. Byla to chyba! Ten podivný pach pocházel právě z vody! Nori se celý naježil a od vody v mžiku odskočil. Zhnuseně pak začal prskat na všechny strany, zatímco mu jazyk bezvládně visel z tlamy. „Fuj, co to je? To je odporný!“ vyjekl a se slzičkami v koutcích oka se zhrzeně podíval na Baghý. Čekal podobnou reakci. Mořská voda byla slaná; nic podobného jaktěživ neochutnal. Okamžitě toho začal litovat. „Fuj, krucipísek, ble!“ kašlal a na chvilku měl pocit, že mu jazyk díky slané pachuti snad i odumřel. Opatrně polkl, jenže slanost ne a ne odejít.
„Tfy uf to negdy fifa?“ zamumlal s jazykem vystrčeným. Odmítal normálně artikulovat, bál se totiž, že pak znovu ucítí tu divnou chuť. Nejradši by se znovu napil a jazyk si tak očistil, jenže nebylo kde. Nori začínal mít strach, že se pozvrací. Z jeho hrdla se vydraly dávivé zvuky, ovšem obsah žaludku zůstal zachován. Mermomocí se tomu bránil. Bál se i zavřít tlamu. Vykuleně proto zíral na Baghý a přemýšlel, co dál. Nedaleko od nich spatřil trs zelené trávy. Rychle k ní přihopkal a celou si ji narval do tlamy. Ostrá stébla trávy pak začal zuřivě přežvykovat a s očima protočenýma navrch hlavy se snažil ignorovat ustupující slanost na jazyku. Zabíralo to, a tak po chvíli sežvýkanou trávu vyplivl zpátky do písku. Opatrně zkusil polknout nahromaděné sliny a vida! Bylo to mnohem lepší.
„Baghý! Vyzkoušej trávu!“ zaječel na vlčici opodál. „Pomáhá to!“