Gallirea - Příspěvky uživatele

« Řeka Midiam (Třešňový háj)

Baghý s Norim souhlasila. Pobaveně se uchechtl, když řekla, že si „hnije někde v kopcích“. Přišlo mu to jako trefná poznámka, pod níž by se klidně i podepsal vlastním otiskem tlapky. Čím dál byli od lesa, tím lépe se mu dýchalo. Už je nedoprovázel těžký dým, který se líně plazil od hořícího stromu, sic kožíšky měli smradem načichlé a byli cítit na sto honů. Nori se zamračil.
„Tyjo... Ale takhle nic nechytíme?“ otočil se vykuleně po své menší parťačce. Jejich výškový rozdíl byl téměř úsměvný. Byl rád, že se Baghý necítila natolik zničeně, byť na to se svým stářím měla jistě právo. Při zmínce o popálených tlapkách protáhl bolestivě obličejík. Nechtěl si to ani představovat. Měl mnohem radši své hladké a měkoučké polštářky. Souhlasně přikývl: „Nemůžu se dočkat, až se konečně natáhnu... V klidu.“ Poslední dvě slůvka zdůraznil a nevraživě se zadíval na oblohu. Ta se na něj na oplátku mračila také a aby toho nebylo málo, do vlků se opřel silný vítr. Na otevřeném prostranství jančil jako splašená koza. Ještě že takhle nefičelo, když hořelo, pomyslel si napůl s úlevou. S takovou by se požár jistě rozšířil po celém lese cobydup.
Úvaha o Naomině smrti v Norim vyvolala kousavé mrazení. „Tys to viděla?“ zeptal se se zaujetím, které mohlo působit až morbidně. Černý vlk byl zvědav za všech okolností! Pak se celý oklepal, až u toho mírně povyskočil. Cítil, jak se mu na krku zježila lehce srst. Nedokázal z mysli vymazat Naomin prázdný pohled.
„Jo... Ryby ne,“ souhlasil. „Možná další srnu? Nebo...“ Nakonec pokrčil nerozhodně rameny. Uvidíme na co narazíme.

» Sarumenský hvozd

« Borůvkový les (Asgaar)

Běželi na jih. Nori netušil kam, pamatoval si však, že někde tam sídlil Život. Podivín, pomyslel si trpce. „Taky ten bílej úchyl mohl něco udělat, když je teda polobůh,“ zafrfňal směrem k Baghý. Rozhodli se jít něco ulovit, vlci ve smečce museli být všichni vysílení a zdálo se to jako dobrý nápad. Ačkoli se Nori sám cítil unavený, věděl, že se mu laskavost vrátí. Koneckonců proč by to jinak dělal? Musel využít i takového neštěstí. Ne, že by to smečce přál — a už vůbec ne smrt Naomi. Byť ji vůbec neznal a viděli se poprvé teprve nedávno, jistě si nic takového nezasloužila. Možná. Kdo ví?
„Jak se cítíš?“ otočil se pak na Baghý, vytržený z vlastních myšlenek. „Teď už nepochybuju o ničem, co Evelyn o Smrti povídala,“ dodal s hořkým úšklebkem. Musí bejt fakt šílená... „A Naomi... to musela bejt docela rána,“ zavrtěl nechápavě hlavou. Co se to u všech čertů vlastně stalo? Doteď tomu nerozuměl. A předpokládal, že tomu nerozuměl nikdo. Snad jen samotná Smrt.
„Tady se hned dejchá líp,“ podotkl, jakmile opustili les, nenápadně přeběhli před území Asgaaru a vyloupli se u nedaleké řeky. „Ryby asi chtít žrát nikdo nebude, co?“ zakabonil se s pohledem na vodní hladinu. Měli by zamířit dál a najít něco kloudného.

» Řeka Tenebrae (Třešňový háj)

Všechno se semlelo příliš rychle. Ať už za ním Drobek šel, nebo ne, Nori nezastavoval. Zdálo se, že se situace v lese trochu uklidnila a všichni vypadali velmi vyčerpaně. Jedna vlčice se dokonce složila, ovšem Naomi zůstávala v stále stejné pozici. Bylo to děsivé a co si budeme, Norimu to dobře nedělalo. V žaludku se mu uvelebil podivný pocit a ne a ne zmizet.
Baghý se vydala za Blueberrym a béžovou vlčicí, která se po použití své magie sklátila k zemi jako hrouda kamení. Jenom lehčí. Asi. Noriho celá situace vyčerpala úplně stejně. Nejradši by se někam složil a nechal se ukolébat ke spánku. Jenže v hlavince mu to pořád šrotovalo a on se nedokázal na nic soustředit. Dokonce vypustil i černobílé vlče, které zmizelo kdoví kam. Sakra, nejsem žádná chůva, pomyslel si suše. Navíc Drobek nevypadal, že by se rád nechával přemlouvat.
„Baghý,“ oslovil svou kamarádku a kývl na Blueberryho. Nějak nevěděl, co mu na tuhle spoušť říct. Snad jen... „Je mi to líto.“ Znělo to víc jako otázka, ale nic lepšího ho nenapadlo. Naštěstí zaslechl pár slov, které Baghý alfě řekla a okamžitě se toho chytil. Kdoví, mohlo by jim to přinést pár bodíků k dobru. „Baghý má pravdu,“ přikývl, „vy si odpočiňte a my přitáhneme něco k snědku. Vlčata by měla bejt v bezpečí.“ Uvědomil Blueberryho, ačkoli neměl ani tušení, kam se rozprchla a přikročil blíž k menší vlčici. „Můžeme?“
Bez dalších slov se dezorientovaně vydal pryč z lesa. Musel pryč na čerstvý vzduch...

» Řeka Midiam (Asgaarský hvozd)

Noriho lze popsat tak nějak všelijak. Nepředvídatelný — to je to první slovo, které většinu vlků napadá. Někdo, především řada nejmenovaných vlčic, o tomto chaotickém živlu smýšlí jako o náfukovi. Nafoukaný on ale přeci vůbec není! Nebo ano? Nori není férový, vždy těží z toho, z čeho se zrovna dá. Naskytne-li se nabídka, kterou nelze odmítnout, byl by schopen zaprodat i vlastní rodiče. Nejspíš by se nad tím zamyslel. Nemohl by však pominout fakt, že za celou dobu, co žil v Pomněnkové smečce, jej všichni měli za černou ovci rodiny. Nikdo o tom nepochyboval — Fukuro a Kumo nebyli výjimkou. Noriho život byl (a je) zajímavým tématem. No koho by jen napadlo, že ho ze smečky vyžene vlastní dvojče? Nad tím se musel černý vlk vždycky ušklíbnout. Nešlo jinak než odejít. Nechtěl být někde, kde se na něj dívalo skrz drápky.
Nori toužil po dobrodružství! Nejradši by prozkoumal celý svět! Na to by ho užilo. Nebyl přeci zlý, ani namyšlený. Někdo jako on byl jednoduše nepředvídatelný a těžko jej šlo ovládat. Na první pohled mohl působit arogantně, když první, co z tlamy vypustil, byla urážka. Nicméně nikdy to nemyslel přeci zle! Nori jen rád sledoval reakce ostatních a občas... Nemohl si zkrátka pomoct.
Nekousal, neštěkal, jen zkoušel, posouval hranice — zjišťoval, kam až může jít, než toho bude moc. Nakonec toho bylo moc už na začátku. Nebo že by ostatní ztrácely slova, když černého ďábla uviděli? Ne ne, tím to určitě nebylo.
Nori se chtěl zkrátka v životě bavit. Nehodlal čekat, až si pro něj Smrt přijde a on mezitím nic nezažil! Nechtěl z tohoto světa odejít znuděný. Nezanevřít nad životem — tím se chtěl řídit až do skonání svých dní. Natáhnout bačkory spokojený a naplněný, přesně to si přál.
Nulová — taková byla šance, že si svůj sen nesplní. Neomezit svou svobodu, to bylo jeho hlavní heslo. Nepřipustit, aby mu někdo říkal, co má, či nemá dělat. Nebyl stavěný na to, aby celý život poslouchal jen nesmyslné příkazy ostatních. Nori byl vlastní pán a svoboda pro něj znamenala vše. Nač vůbec žít, když jste stejně vykonávali vůli někoho jiného? Na nic takového by Nori nikdy nepřistoupil.
Noha nohu následovala a Nori brzy našel svou první kamarádku, jenž nebyla Rin. Nebyla z toho zprvu nadšená, avšak později se z nich stala nerozlučná dvojka. Nori si Baghý vážil, téměř jako své sestry. Nakonec si k sobě našli cestu a stali se z nich parťáci, kteří objevovali všechna schovaná zákoutí Gallirei. Něco, co si černý goblin vždy přál.

Jakmile v tom zmatku našel Baghý, s úlevou si oddychl. Byla v pořádku! Nasáčkoval se proto okamžitě k ní a sledoval, jak se skupina vlků snaží oheň uhasit. Zelené plameny už nešlehaly tak vysoko, stále však nepřestávaly tančit kolem zuboženého kmenu mocným tancem do neznámé melodie. Zmateně trhl hlavou, když se od černého vlka, Arcanuse, ozvalo hlasité zakřičení. Všechno spálit? vykulil překvapeně oči. Blueberry na nic nečekal. Po chvilce se po boku zeleného plamene objevily v okolních stromech plameny normální, leč stejně nebezpečné. Musela to být magie jejich nové alfy. S údivem sledoval, jak se krásné, honosné stromy měnily v ošklivé a začouzené pahýly. Košatá zelená koruna, která se nad vlky rozprostírala jako ochranná křídla, zmizela v žáru ohně téměř okamžitě. V Norim to vyvolalo rozporuplné pocity.
V tu chvíli však měl důležitější úkol; donutit Drobka k pohybu. „Taenaranem?“ zopakoval po Baghý nechápavě. Tak takhle se ten svišť jmenuje? odfrkl si a pohledem zabruslil k černobílé mládeži. Třetí vlče, které ani ještě nepoznali, v lese zřejmě nebylo. Baghý se vydala pryč, na Norim tak zbylo ujmout se toho drzého skrčka. Mezitím se mu půda rozvibrovala pod nohama. Pevně se drápky zaryl do hlíny a zmateně se rozhlédl. Kolem hořícího stromu se najednou objevilo jakési ohraničení hluboko v zemi. Nori však neměl čas zjišťovat, kdo to měl na svědomí. Musel Drobkovi promluvit do duše. Vůbec se na to necítil, ale copak měl na výběr? Rozmrzele se proto vydal rovnou za černobílým smrádětem.
„Hej, Drobku!“ zavolal na něj a snažil se kvůli dýmu nerozkašlat. V plicích se mu usadil nepříjemný pocit a kdykoli se nadechl, v krku ho silně zaškrábalo. „Nerad tě ruším z romantický idylky při ohínku, ale buď pohneš zadkem, nebo tu shoříš. Můžeš pak ode mě pozdravovat Naomi,“ řekl jízlivě. „Smrt by z tebe měla určo skvělou válendu, i když...“ zhodnotil pohledem jeho vypapané břicho, „Možná, že by si z tebe nejdřív trošku uzobla.“ Byl na Baghý zlý, tak co měl dělat? V Norim se praly smíšené pocity; byl vyčerpaný, otrávený a ještě k tomu měl na krku tvrdohlavého puberťáka. Přemáhal se neprotáčet panenkami a dobrovolně neskočit do zeleného ohně. Díky tomu se malý keřík s borůvkami neznatelně zachvěl. Skoro nikdo rychlé zablikání nemohl postřehnout, ledaže by na keřík upíral celou dobu pozornost.
Baghý se mezitím vrátila spolu s druhým vlčetem a okamžitě začala Drobka peskovat. Nori se ušklíbl a blýskl pohledem po Taenaranovi: „Víš co? Beru to zpět, Baghs je mnohem děsivější.“ S tím se otočil a zamířil rovnou za Baghý. Nehodlal ho přemlouvat, buď bude chtít skončit jako Naomi, anebo půjde s nimi.

« Řeka Mahtaë - jih (Mahtaë sever)

Nori běžel za Baghý, dlouhé nohy se hbitě proplétaly mezi rostlinami a ostrým kamením, které se ležérně válelo podél řeky. Díky bouři se vzduch trochu pročistil a chlupatým šelmám se tak dýchalo mnohem lépe. I přes to se Nori lehce zadýchal. Brzy oddychoval jen mělce, snažil se do plic nabrat co nejvíc vzduchu v krátkých intervalech, až se mu z toho mírně zatočila hlava. Černé mžitky před očima se snažil ignorovat; hustý dým, který se nad Borůvkovým lesem stále výhružně vznášel jako duch, jej nutil nezpomalovat. Nebo to byla spíš zvědavost? Ačkoli znepokojení cítil taktéž, necítil k nové smečce tolik sympatií, aby se obával nejhoršího. Jistě... Vadilo by mu, kdyby les lehl popelem, ale nebyl by z toho zničený tolik jako vlci, kteří ve smečce žili déle. Možná... Možná, kdyby v lese strávil víc času a byl s ním sžitý, mrzelo by ho, kdyby přišel o domov. Zatím si však připadal víc tulákem než členem nové rodiny. A tak tam běžel spíš z povinnosti. A taky, protože Baghý na lese záleželo víc než jemu. Nebo to tak alespoň vypadalo.
Jakmile se přiblížil k lesu, menší vlčice mu zmizela v porostu a mezi stromy. Vzduchem se nesl těžký pach, doprovázený podivným nazelenalým prachem. Jakmile se maličká zrnka dostala Norimu do nosu, musel si několikrát silně odfrknout. Nepříjemně to štípalo. Byl celý zadýchaný, v boku jej ostře píchalo a na hrudi cítil tlak. Nevzpomínal si, kdy naposledy se cítil po běhu tak vyčerpaný. Možná, když byl ještě malé vlče? Zběsile zatřepal hlavou, proč přemýšlel nad svým mládím, když v jeho nové smečce zřejmě hořel strom?
Čím víc se přibližoval do středu lesa, tím víc zhrozený byl. Všude bylo tolik vlků! Některé známé tváře, dokonce i pár, se kterými se nikdy nesetkal. Rychlým pohledem dokonce zaregistroval černého vlka, který jim s Baghý nedávno vyhrožoval se svou magií myšlenek. Pokud si dobře pamatoval, pocházel z vedlejší smečky, Asgaarské. Přišel Borůvkovému lesu na pomoc?
Nori zmateně těkal očima sem a tam. Strom, který uprostřed lesa hořel, polykaly zelené plameny. Jedovatý odstín se svůdně svíjel kolem znetvořeného kmenu. Nikdy neslyšel o tom, že by oheň mohl být zelený. To znamenalo jediné. Je magický? prolétlo mu zběsile hlavou. Pak spatřil Baghý! Stála u jejich alfy a na něco se ho ptala. Nori byl celý zmatený. Proč tu hoří strom? A proč... Jakmile pohledem spočinul na Naomi, vlčici, se kterou se seznámil, když je Blueberry přijal do smečky, ztuhl.
„Co se to k čertu děje?“ hlesl rozčíleně. Většina vlků se snažila běsnící požár uhasit — dřív, než se hladové plameny zmocnily i zbytku lesa. Nori nechtěl uhořet. To byla snad ta poslední možnost, jak by chtěl z tohoto světa odejít.
Blueberry všechny chválil. Černý vlček si nejprve myslel, že se přeslechl, když Blueberry vysvětloval situaci Arcanusovi, jehož jméno si vybavoval jen matně. Koneckonců z Asgaarské půdy s Baghý zase rychle vypadli. Smrt? Za tohle může Smrt? nakrabatil nechápavě čelo. Nascuho polkl a zase se na chvíli chraptivě rozkašlal, jakmile mu dým zaplnil plíce. Pořád nerozuměl tomu, co se stalo Naomi. Že by za to snad mohla také Smrt? Nori se zhluboka nadechl. Snažil se mezi všemi najít svou parťačku. Baghý... Kde je ksakru Baghý? Očima pátral všude kolem, naposledy byla přeci u Blueberryho.
Rozeběhl se směrem, kde ji naposledy viděl a... Ulehčeně si oddychl. Byla tam! A živá! „Baghs! Slyšelas to?“ zachraptěl, chlupy na krku všechny naježený, „Prej za všechno může Smrt! A Naomi... Co je sakra s Naomi?“ ohlédl se po bílé vlčici s hnědými odznaky zamračeně. „Co teď? Pomáhat hasit nemůžeme...“ přešlápl nervózně z nohy na nohu. Zrak mu mohl jen přecházet nad tím, jak se ostatní svou mocnou vodní magií snaží oheň přebít.
Nori zmateně zamrkal, jakmile kolem nich vzduchem prosvištěl Drobek. Černobílé vlče se neslo ve vzduchu pryč od plamenů. Mohla za to neznámá béžová vlčice, která stála opodál. Další členka smečky? Přes pach spáleniny nešlo rozpoznat, kdo byl odkud. Nori mohl jen hádat. Zřejmě však chtěla dostat vlče do bezpečí. „Neříkal Blueberry, že jsou ve smečce tři? Měli bychom najít zbytek a dostat je odtud pryč,“ řekl směrem k Baghý, zatímco se zběsile rozhlížel kolem. Když už nemohli pomoct jinak, mohli se aspoň postarat o vlčata.
Celá situace mu začala pomalu přerůstat přes hlavu. V lese vládl zmatek a chaos a Nori netušil proč nebo jak... Nerozuměl ničemu, co se v lese dělo. Pokud za to ale opravdu mohla Smrt... Norimu přes záda přejel nepříjemný mrazík, až mu vousky na čumáku několikrát zaškubaly. Srst na krku a na zádech měl celou naježenou. V těle mu v tu chvíli svištěl adrenalin, který ho držel pevně na nohou. Srdce mu bušilo rychleji než normálně, v očích mu zvláštně svítilo a čelo měl celé nakrabatěné. Vůbec ničemu nerozuměl! Musel se však vzchopit. Pokud chce zůstat a mít zajištěný jídlo a suchý, teplý úkryt, musel bojovat! Alespoň obrazně. Představa, že by se v tváří v tvář postavil samotné Smrti jej moc netankovala. Mohl však pomoct alespoň tím, že se s Baghý postará o vlčata. Na chvilku ho napadlo oheň pomoct uhasit tak, že by jej svlažil svou močí, ale to zas rychle vypustil. Na vtípky teď nějak nebyl čas.
„To je šílený... Sotva se přidáme do smečky a už tu běsní Smrt! Kde je Život v takových chvílích? Je to její brácha, ne?“ pronesl jízlivě a celý se zakabonil na dým, který tančil na obloze. Přemýšlel, zda o tom velemocný Život vůbec věděl. A pokud byla Smrt takhle mocná, co on? Nemohl by přijít a jednoduše hořící strom uhasit? Norimu to přišlo nefér. Oni se museli snažit, aby jim neshořel domov a Život si lebedil ve svojí plesnivý jeskyni se svými plesnivými kytkami a bůhví co tam dělal. Možná zrovna nabaloval nějakou vlčici. Možná se smál spolu se svou sestrou? Nori mohl jen přemítat. Mohutný bílý vlk, který si tak ironicky říkal Život, byl bůhví kde. Možná by přišel za obětinu květin? Nori se rozhlédl. Stačily by mu borůvky? Pak zatřepal hlavou. Jeho názor na Života byl nyní jednoduchý: Je to idiot.
A zatímco se rozhlížel kolem a hledal zbylé dvě vlčata, čekal, co mu Baghý přikáže. Jeho mysl totiž začal zahalovat vtíravý dým a jemu se opět hůř dýchalo.

« Stepní pláň (Křovinatý svah)

Baghý běžela daleko před ním, v dešti se mu mezi křovím a rostlinami div neztratila. Byla menší, a tak pro ni proplétání mezi kořeny, ostrými větvičkami a kdejakými šutry bylo mnohem jednodušší než pro černého vlka, který ji věrně následoval. Co bylo však horší, byl stoupající dým, který si to svůdně tančil přímo nad Borůvkovým lesem. Kroutil se a vyzýval Noriho srdce tlouct ještě rychleji.
Nedalo se říct, že by panikařil. Ani, že by jej to extra vyděsilo. Byl jednoduše zmatený; co to pro něj znamenalo? Až pak přicházela otázka, co to znamenalo pro smečku. Věděl však, že jestli smečka padne pod šlehajícími plameny, bude zle. Ztratil by tím suchý úkryt, pravidelný přísun masa... To přeci nikdo nechtěl! Vazby si s nikým udělat nestihl, koneckonců mu po boku stačila Baghý. A Drobek je fajn... pomyslel si smutně.
Nadšený z toho nebyl, nakonec... Co taky mohl proti běsnícímu ohni svést? Počůrat ho? Při té myšlence se lehce ušklíbl. Rozeběhl se ještě rychleji, aspoň aby dostihl Baghý, která se mrštně proplétala mezi keři. Ani to však nemusel dělat, vlčice po chvíli zpomalila sama. Nori se po ní vyjukaně podíval. „Doufám, že tam bude halda čarovlků, kteří s tím něco udělaj,“ odvětil se zamračením. V takových chvílích mu čarovlci přišli vhod, ovšem co s tím, když sám neuměl ovládat vlastní magii?
S povzdechem nad svou existencí se mlčky rozeběhl za Baghý, za Borůvkovým lesem.

» Borůvkový les (řeka Mahtaë - sever)

« Zmatené křoví (Tundra)

Setmělo se rychle. Mohla za to zčásti tmavá mračna, která nad Gallireou kroužila jako hladoví supi. Netrvalo dlouho, než se jim nad hlavami rozběsnila další bouře. S deštěm přicházel na řadu opět mokrý kožíšek a bylo to co říct, neb i Baghý hustý kabátek nápor kapek nevydržel. Podvědomě hledal nějaký úkryt, kde by se mohli schovat a bouři přečkat v suchu. Třeba v úkrytu ve smečce... Na místě, kde procházeli, rostlo jen suché křoví a sem tam delší tráva, po nějaké noře, či stromu nebylo ani památky.
„Polární záři jsem teda ještě neviděl,“ přiznal se zájmem. „Myslíš, že by byla vidět v horách za náma?“ zeptal se, zatímco si pohrával s nápadem se tam někdy zase vypravit. Ať už kvůli Baghý, či polární záři. Obojí znělo jako skvělý výlet. Jistě toho bylo ještě mnoho, co v horách neviděli, kromě jezera, jehož hladina připomínala drahý safír.
„Zas tak úžasný to tam nebylo,“ uchechtl se. „Ale bylo to fajn... Jako vlčata jsme tam dováděly pořád. Jednou jsme se zatoulali pěkně hluboko v lesích, že po nás smečka vyhlásila pátrání.“ Při té vzpomínce se mu po tváři rozprostřel nostalgický úsměv. Pomalu se začal Baghý otevírat. „Byli jsme si tak podobní... a zároveň úplně jiní, že mě ta fúrie nakonec vyh—“ Než však stihl doříct větu a své věrné parťačce prozradit, proč vlastně ze smečky odešel, vyděšeně se po něm otočila s jednoduchou otázkou. Nori střihl uchem a zaostřil na nedaleký les... Na Borůvkový les, nad kterým se vznášel tmavý dým. I přes déšť se nesl mohutně do vzduchu, přesně z míst, kde se rozprostíraly listnaté stromy a kde byla zem posetá keříky se sladkými borůvkami.
„Je... nebo byla?“ hlesl a zmateně se rozeběhl za menší vlčicí.

» řeka Mahtaë - jih (Křovinatý svah)

« Ledová pláň

Nori bol zatiaľ len trojročný vlk. Bol nevycválaný a zo sveta mal len srandu. Nevedel, že pri svojich výpravách narazí na niekoho, kto by sa mu dostal pod kožu ako Baghý. Doteraz si vybavoval ako sa spoznali. Bolo to v podobnom kroví, akým prechádzali teraz. Jeho nová kamarátka sa mu pred chvíľou zverila s osobnou spomienkou čo Noriho trochu zarazilo. Isto vedel, že sú priatelia, ale nikdy nečakal, že bude takto jednoduché sa s niekým rozprávať. S niekým, kto nebol Rin. Baghý mu jej však trochu pripomienala. Tiež s ním bola ochotná robiť si z ostatných srandu a predstierat, že bola starou tetkou, trebaže mala viac elánu do života ako Nori v jej veku bude mať. Rin bola jeho dvojčatom a Baghý... Baghý sa stávala jeho veľmi dobrou kamarátkou. V takomto stádiu boli temer nerozluční.
Nori však stále netušil, ako sa v takomto prípade zachovať. Mal by jej utešit? Ako? Nori si s tým lámal hlavu, zatiaľčo Baghý sa ponáhľala pred ním. Razila si cestu skrz kroví, ktoré sa sem tam zabodlo do vlčího kožichu. Išli v tichosti. Pre Noriho to bolo pomerne tíživé ticho, stále bloumal nad tím, čo na to Baghý povedať. Rychlo ju dobehol a čumákom ju žďuchol do boku.
„To znie ako veľmi pekné miesto,“ začal zľahka potom ako Baghý popísala miesto, kde sa narodila. Potom sa zhluboka nadechl a sklopil pohlad. „Tiež som zo svorky odišiel kvoli svojmu dvojčaťu.“ Ešte nikdy to niekomu nepovedal. Baghý bola prvá. Nasucho polkl a len po očku sa po svojej kamarátke podíval. „Pomněnková svorka sídlila v údolí, kolem ktorého sa rozprostíral veľký les, ktorý sme s mojou sestrou preskúmavali. Bol to náš najvetší koníček,“ dodal s malým úsmevom. Baghý brat bol mrtvý, Rin nie. To bol rozdiel medzi nimi, ktorý Nori nemohol nijak napraviť. Nedokázal si predstaviť, že by Rin zomrela. Ktovie, treba bola mrtvá už dávno, len o tom nevedel. Vyčerpane vydýchol a nechal Baghý prostor.
Vlčica sa mu zverila, že jej zosnulého brata pripomínal. Len sa zľahka usmial, rozhodol sa ponechať Baghý jej moment. Po chrbátu mu však prebehol mrazík a v hrudi jej podivne svieralo. Veď i Baghý mu pripomínala Rin! Že by spolu vycházeli práve vďaka tomuto? Že by sa navzájom len využívali? Noriho tok myšlienok pretrhol pohlaď na drobnejšiu vlčicu. V oku sa jej podivne lesklo. Skoro ako keby plakala. Nori znovu polkl, celý vydešený. Čo teraz? Pláče ti tu vlčica! Neisto sa zamračil a potom labkou dloubl do jej pleca. „Pamätáš si na ten les, o ktorom ti povedal Život? Čo ak by sme sa tam vypravili? Povedal niečo o tom, že by si svojho brata mohla znovu vidieť?“ navrhol s úsmevom a lehce zamával chvostom.

» Stepní pláň (Tundra)

« Ragarské pohoří (Sněžné hory)

Jakmile zmerčily označené hranice smečky, okamžitě vzali roha. Nori netušil, že takhle vysoko v horách bude sídlit smečka. Ovšem pak si vzpomněl na Alexeie. Ten říkal, že přišel ze severu, z jakési Sibiře. I Baghý už se několikrát zmínila, že vyrostla v horách. Nori se po své parťačce ohlédl. „Byla bys radši tady v horách než v Borůvkovém lese?“ zeptal se napůl z legrace, napůl vážně. Pak se zamyslel. „To máš sice pravdu, ale co v zimě? Mýmu kožíšku by se to teda moc nelíbilo,“ přiznal a při myšlence na krutou zimu a nekonečné závěje sněhu se oklepal. Skoro jako kdyby na zádech nějakou bílou nadílku měl sám.
Cizí smečku nechávali za zády, místo toho se procházeli opět skrz vysoké hory, ve kterých bylo schované nádherné, safírově zabarvené jezero. Bohužel ani dnes na něj nenarazili. Slunko jim svítilo na cestu jen z posledních sil, neb se ukládalo ke spánku. „Podívej se na nás,“ prolomil ticho, „jsme ve smečce a stejně přes noc couráme venku jako prašiví tuláci.“ Noriho slova doprovázel kyselý úšklebek. Nakonec se však krátce zasmál. „Blueberry z nás asi nebude nadšenej,“ zauvažoval nahlas, „To abychom přitáhli další srnu.“
S tím se rozklusal vpřed. Nechtěl v horách zůstat navždy. Běžel proto z kopce dolů. Když se konečně zastavil, pod tlapkami se mu rozprostírala holá planina. Vypadalo to jako smutné místo a to se Norimu ani za mák nelíbilo. „Vážně se ti na takovým místě líbí?“ pohodil hlavou k Baghý.

» Zmatené křoví (Tundra)

« Ageronský les

Nori si Cynthii urážky k srdci moc nebral, zato Baghý se rozhořčila téměř k nepoznání. Černý vlček ji mlčky pozoroval, skoro měl pocit, že by měl on uklidňovat ji. „Zas tak děsný to nebylo,“ podotkl chlácholivě, „víš, jak jsem byl zachraňovat Slunce? Tak Thia tam byla taky a světe div se — proti hadům jsme bojovali společně. Tak trochu... Hlavně jsem je uklidnil svým zpěvem, ale co tím chci říct... Není zas tak děsná.“ Nori se maličko usmíval, ovšem myslel to vážně. Baghý nadávání jej však zahřálo u srdíčka. „Tak se na ní tolik nezlob,“ šťouchl do ní čumákem.
Tlapky je mezitím zavedly výš do hor. Sluníčko se chystalo ke spánku a na nebi se honily temné mraky. Baghý zmínka o Smrti nijak nepotěšila. Nori zavrtěl hlavou: „Jednu smrtku jsem viděl před chvilkou v lese, po další teď netoužím.“ Řekl to jako vtip, ovšem o pravou Smrt doopravdy teď nestál.
Jak tak vystoupali výš, v čumáčku jej začal lechtat cizí pach. Nebyl úplně nejnovější, ale cítit byl na míle daleko. Nori se zastavil a tázavě hodil očkem po své parťačce. „Další smečka? Tady?“ rozhlédl se pochybovačně. Hory pro něj nikdy nebyly to pravé ořechové. Byl si jistý, že stáli na čerstvě označkovaných hranicích. To znamenalo, že by se měli zase rychle sami vyprovodit.
„Asi bychom měli jít dál... Pryč,“ navrhl a krátce přešlápl. Vůně zdejší alfy se vznášela vzduchem a Nori byl už tak dost trumatizován. Rozhodl se proto změnit směr a jít zpátky dolů. Pryč z hor.

» Ledová pláň (Sněžné hory)

« Řeka Mahtaë (sever) (Z Galtavar)

Noriho upřímně potěšilo, že se za něj Baghý postavila. Divoce kýval hlavou. „Přesně! Vždyť ony taky nejsou všechny miloučký princezničky!“ odfrkl si. „Chuďátko Sheya! Takovej vzor, pffft. Vyroste z ní neomalená bouchačka,“ zkonstatoval na Cynthiin účet suše.
Tlapky je nesly dál a Nori, téměř zasněně, přemítal nad vším možným. Borůvkový les opravdu přešli, ani si nevšiml tázavého pohledu, kterým jej Baghý počastovala. Kolem nich panovalo příjemné ticho, jako by byli oba dva zahloubaní ve svých vlastních světech. Mířili dál na sever, dokonce procházeli kolem velkého jezera, u kterého se předtím rozdělili a Nori se vydal na výpravu za Sluncem. Ovšem u rozlehlé vodní plochy se nyní nezastavovali.
„Na to jak jančila, mě tím pěkně zklamala,“ našpulil tlamičku, nemyslel to ale vážně. Možná jen trošičku! S Evelyn byla legrace. Nori si ji dokázal představit jako další dobrou kamarádku. Baghý sice byla jeho parťačka už navěky, ale Evelyn měli oba rádi. Světlá vlčice by se jim hodila do party!
„Tyjo,“ pozastavil se, jakmile procházeli neznámým lesem, „tady někde by měla žít Smrt!“ Hnědá očka měl zvědavě vykulená, zatímco se rozhlížel kolem. Co když na ni narazí zrovna tady?

» Ragarské pohoří

« Zlatavý les (Náhorní plošina)

Cynthia do něj pořád šila, Nori měl dokonce podezření, že se v tom vyžívala. Zamračeně se na ni podíval, jakmile mu pohrozila násilím. Vždyť se jí i omluvil! Co víc po něm vesmír chtěl? Nori si zničeně povzdychl. Baghý se mezitím vybavovala s Sheyou, kterou zajímaly magie. Napůl ucha poslouchal, o čem se ty dvě bavily. Nakonec však Baghý začala Noriho pobízet, zřejmě chtěla od toho incidentu zmizet co nejrychleji. S povzdechem se dal do chůze, zatímco do něj jeho menší kamarádka netrpělivě strkala.
„Už jdu, už jdu,“ ohradil se. Ani se s vlčicemi nestihl rozloučit! Jakmile byli dál, Nori se ošil a pohlédl na Baghý. „No vidělas to? A já že jsem drzej?“ protočil očima teatrálně. „Dělá jak kdybych po ní skákal celej lačnej,“ zabrblal si pod vousky, zatímco ťapkali pryč z lesa. „Třeba zpátky do smečky?“ ušklíbl se na Baghý. Tam na něj zase byla naštvaná Lilith. Úžasný! Mám je všechny jako nasupené milenky, pomyslel si kysele.
Cesta je vedle přes rozlehlou zelenou pláň. Byla to ta, po které se nedávno s Baghý vesele proháněli. Teď však na nějaké běhání neměl náladu. Bylo dusno a bouřkové mraky pluly výhružně po obloze. Nejradši by se někam zašil. Nakonec dorazili až k řece. Nori přiběhl ke břehu a hltavě se z hladiny napil. Bylo to osvěžující a zlepšilo mu to náladu. „Hádám, že Evelyn se na naší babu vyprdla,“ poznamenal, jakmile si uvědomil, že je šedivá vlčice nenásledovala. „Ale byla to sranda,“ zazubil se potom na Baghý a hravě do ni šťouchl čenichem. „Sice jsem si při tom vašem praníčku stihl i schrupnout, ale bylo to fajn,“ neodpustil si pichlavou poznámku. S dobrou náladou šel proti proudu řeky, kamsi na sever.

» Ageronský les (Západní Galtavar)

Samosebou, že se po vlčici nemohl válet navěky. Zatímco se v duchu modlil a loučil se svým životem zároveň, Cynthia se po něm se zavrčením ohnala. Teď už mu stály chlupy snad až na zadku. Měl chuť omdlít doopravdy, ale pak by přišel o všechnu legraci. Jen tak tak minula jeho drahé hrdlo, ze kterého jindy loudil nebeský zpěv. Pochyboval však, že nějaká melodie by teď běsnící hydru uklidnila podobně jako tehdy hady v jeskyni. I když na něj syčela dost podobně.
S peprnou nadávkou Noriho shodila na zem. Dopadl tak do bláta, které ale na rozdíl od měkkého kožíšku nebylo tak pohodlné. Smutně zakňučel. Ale to už se po něm Cynthia opět s vervou utrhla. ČOKLE? zalapal po dechu. No dovol! prskl ofenzivně v duchu. Bál se totiž jenom ceknout nahlas. Cynthia zuřila a Nori se bál o svůj krk. Oprávněně.
O chvilku později však přišla jeho záchrana. Baghý! Ačkoli hrál přichcíplého, ocásek mu stejně začal nenápadně vesele kmitat. Nejdřív otevřel jedno oko, zašilhal kolem a pak se teprve osmělil otevřít i víčko druhé. Dezorientovaně zamrkal na trojici vlčic a zasýpal: „Je tohle nebe, nebo peklo? Já to nepoznám.“
Baghý nevypadala, že by se mohla přetrhnout, aby mu pomohla. Jen seděla opodál a celou situaci pozorovala. Co jsem ti provedl, že mě tak trestáš? zvedl pohled k obloze. Cynthia Baghý věnovala srdečnou radu. Tiše si odfrkl a začal se pomalu hrabat zpátky na nohy. Jenže ta černá fúrie si do něj ještě neomaleně šťouchla tlapou. Zuboženého vlka tak seslala zpátky k zemi. Nori po ní blýskl pohledem. „Dělá ti to dobře? Ubližovat nevinnejm duším? Chudák Sheya... Ach, ahoj!“ brblal, než si všiml béžového vlčete vedle nich. Tak tobě jsem zachránil život, pomyslel si, jakmile si v duchu zopakoval svůj ladný skok mířený přímo na její opatrovatelku. Ptala se ho na zvláštní otázku. Nori se konečně vyškrábal na všechny čtyři a celý se oklepal. „Bezva, teď smrdím jako Thia,“ povzdechl si a od zmiňované pro jistotu o krůček odstoupil. To kdyby se rozhodla mu ještě jednu ubalit. Neodpustil si ani její přezdívku, kterou jí oslovovala primárně malá Sheya. „Hluboce se omlouvám, ale nemůžeš se na mě zlobit,“ promluvil k černé vlčici, „mohl jsem srazit tady Sheyu a to by se ti asi líbilo ještě míň. Proto jsem si vybral tebe,“ mrkl na ni potutelně. Skoro jako kdyby jí skládal nějakou poklonu.
Pak se konečně obrátil zpátky k vlčí slečně. „Iluze? Ale kuš! Já ovládám něco mnohem lepšího! Předměty!“ Co taková magie předmětů dělala neměl zatím ani tušení, ale jednou viděl, jak se před ním rozvibroval kamínek! „Je to děsně mocná magie, víš? Nebezpečná. Ale jenom pro moje protivníky,“ dodal tajuplně a pohledem zabrousil k Cynthii. Rozhodl se věnovat i zoufalý pohled Baghý, která se musela nad celou situací zlomyslně bavit.

» přechod, kam řekne Baghý

« Remízek rváčů

Nori se splašeně hnal vpřed, občas se ohlédl za sebe, aby zjistil, zda se za ním obě vlčice rozeběhly. Tlapky jej poslušně nesly dál, hbitě se proplétaly mezi křovinami a přeskakovaly občasný kořen, či kámen. Přátelská rvačka s Evelyn a Baghý ho sice vyčerpala, ovšem babu mít nechtěl, a tak utíkal co mu síly stačily. Nori vběhl do náruče sousedícímu lesu, který pro změnu nepáchl po smečce. Ovšem tentokrát jej zarazilo něco zcela jiného; až ho to donutilo zpomalit.
Se zaujetím se rozhlížel kolem, zatímco se kolem něj vinula nepojmenovatelná atmosféra. Černého vlka obklopovaly vzrostlé listnáče, jejichž jindy zelené listy se nyní s pomocí slunka zlatě třpytily. Zřejmě za to mohl nedávný déšť, jenž se v podobě bouře snesl nad celou Gallireou. Nori užasle vydechl. Připadal si jako v úplně jiném světě, nic podobného totiž ještě neviděl. V hlavě mu však blikalo varovné světlo. Musel přeci utíkat! V dáli totiž slyšel zvuk vlčích tlapek, které se hnaly za ním. Baghý, blesklo mu hlavou. Pravý koutek mu vyjel nahoru do úšklebku.
Nebylo nač čekat! Nori přestal okounit na zlaté odlesky, které oživovaly celý les a znovu se rozeběhl. Na blátě mu to však trochu klouzalo, nebylo to však nic, čím by se nechal zastrašit. Běžel — ba až letěl dál, jen aby nemusel dostat babu. Když jej v čenichu polechtaly dva známé pachy, bylo už moc pozdě. Před Norim se objevily dvě siluety — jedna vyšší. Té druhé, menší, si všiml až potom. Bohužel, nabral takovou rychlost, že na brždění nebyl čas. Navíc mu to klouzalo. A tak, aby malou Sheyu (o koho se jednalo si uvědomil až později) nesmetl k zemi, hbitě ji přeskočil.
„Pozóóór!“ halekal na poslední chvíli. Pozdě. Nebylo potřeba ani slow motionu. V další chvíli, kdy svůj běh nedokázal zastavit, srazil onu druhou siluetu k zemi. Až to zadunělo! Nori bolestně zaskuhral; dopadl však na měkké. Zvláštní, pomyslel si s údivem. A pak zvedl hlavu.
Černého vlčka zamrazilo. Do háje, bylo to jediné, na co se vzmohl. Vždyť on ležel na Cynthii! Hrůzou se mu naježily chloupky na krku. Já umřu, já umřu, já umřu... Zabije mě! opakoval si v duchu hystericky jako mantru. Místo toho, aby se však sebral na všechny čtyři a omluvil se, se na černou vlčici tupě usmál.
„J-Jé... To je ale náhoda!“ vykoktal slabým hláskem. S pitomým výrazem civěl Cynthii přímo do očí. Byly fialové s nádechem růžové. Klasické oči klasické čarovlčice. Ovšem co to vlastně znamenalo? Nori věděl, že například oči modré patřily k vodnímu živlu, tyrkysové ke vzduchu, stříbřité k myšlenkám, ale fialovo-růžové? Vzpomněl si na všechny magie, které zatím znal, jenže tam bylo taky pár háčků. Například Evelyn uměla vytvořit iluze, ale oči měla zlaté. Že by něco podobného uměla i Cynthia? Vyčarovat něco, co ve skutečnosti neexistovalo? Když se nad tím zamyslel, tak to bylo vlastně docela fascinující. A jistojistě velmi přínosné. S takovou iluzí by mohl vládnout světu! Možná. Asi... Zajímalo ho to. Stejně jako všechny další magie, ovšem iluze mu zatím připadaly ze všech nejzajímavější.
Přestal přemítat o magiích a nasucho polkl. Pak ho napadl geniální plán. Nori se zhluboka nadechl a pak... jednoduše omdlel. Na takový extrémy nejsem stavěnej.