Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Klikyháky... Nori se na Ivy ublíženě zamračil. „No dovol! Jaký klikyháky — to je umění!“ Byl by si dupl kopýtkem, ale to mu jaksi pro dramatičnost scházelo, a tak aspoň pohodil hřívou (rohy) jako hrdý oř (koza). „Slušela neslušela... To bys nejdřív musela věřit na čáry. Čarovlků je tu ale plno,“ zazubil se na vlčici, jako kdyby k nim sám nepatřil. Mince mezi rohy mu rozverně poskakovala jakoby se nechumelilo.
Nori se kroutil nervózně na místě jako posedlej, když se k nim velevážená alfa konečně rozkráčela. Služebník pekel zbystřil a podezřívavě přimhouřil oči, jakmile zaznamenal, jemu dobře známý, potutelný úšklebek na Baghý čumáčku. Čekal, co z ní vypadne a jemně si našlápl do strany, kdyby jeho všetečnou poznámku ohledně jejích tlapek přeci jen nepřeslechla. Nechtěl dostat jednu výchovnou křídlem.
„Fousky? Ááá... No jo, to ti byla příhoda, Ivy!“ pokýval horečnatě v čisté panice. Ani se nestihl ohradit, když mu Baghý dala za úkol hlídat Ivy v úkrytu. „To jsem ti takhle jednou zachránil svět,“ začal okamžitě vyprávět jedno z jeho nejvelkolepějších dobrodružství. „Jestli ti přijdou křídla na vlcích divný, počkej, až ti řeknu o mluvících králících.“ Nori se traumaticky otřásl. Ale to už se k nim připletla mladičká vlčice, která se předtím schovávala Baghý u tlapek. A očividně si vybrala Ivy jako svou oběť.
Nori se zahihňal. „To jsi povýšila rychle. Sotva se skutálíš z kopce, už máš na krku prťata,“ popíchl Ivy škodolibě a tlapou do ni šťouchl. Pak se natáhl k světlému vlčeti: „Ještě je tady strejc Nori.“ Oznámil to tak sebevědomě, že kdyby se ho rozhodly ty dvě znenadání ignorovat, asi by mu to pěkně poničilo ego.

Baghý se vybavovala s Adiramem a Nori panikařil. Neměl ani čas šmejdit, co si ti dva šuškali, ačkoli za normálních okolností by ho to zcela jistě velmi zajímalo, ale to by ho nesměla tady rozpustilá madam Ivy tak sprostě svádět. Koza se místo toho snažila rozdýchat náhlé selhání srdce a upírala své kaštánky přímo na vlčici. "Jo jo, tamta a tamten," horečnatě pokýval hlavou, "s těma se moc nebavim." Nesoustředil se, kdo je tamta a tamten, protože ještě nyní cítil teplý dech, jenž se mu odrážel v srsti, kde se ještě před malou chvílí schovávala Ivyna tvář.
"Kutálíš se z hor často?" Nenapadla ho lepší otázka. Poněkud nervózně přešlápnul, než se rozhodl posadit se radši na zadek. Pro bezpečí všech a hlavně sebe. Ale to už Ivy otevírala znovu diskuzi další otázkou. Nori se nejdřív nechápavě zamračil. Rohy? Jaký rohy. Lehce naklonil hlavu, než si vzpomněl na ten zvláštní poklad, který mu trčel z hlavy po tom, co spolkl zpívající pampelišku.
"Aha!" vyhrkl a zašilhal směrem k zlatým výrůstkům. "Ne, nebuď bláhová," zahihňal se a mávl tlapičkou. "To je dárek. Asi. Teda já vlastně nevim jo, ale najednou jsem se s tim probudil a bylo. Vod tý doby je mám na hlavě. Docela fešný, co?" blýskl po Ivy úsměvem, zatímco se hrdě naparoval jako papoušek.
"Ale Baghs křídla... No já ti ani nevim, kde je vlastně sebrala. Asi vod Života, to je jasný, ale proč?" Nori zamyšleně hvízdl. No jo, proč? "Asi aby nemusela tak rychle kmitat těma nožičkama, když někam spěchá," zahihňal se škodolibě na účet své přítelkyně. Rozhodně měl štěstí, že ho drobná vlčice neslyšela. Nejspíš by mu totiž jedna nemilosrdně přistála.

Zlatorohá koza, která se zčistajasna připletla do další chaotické situace, jen koulela očima ze strany na stranu. Nejvíc Noriho zajímala jeho stará dobrá přítelkyně, jež na svém chundelatém hřbetě táhla dvě křídla, na které stihnul téměř zapomenout. Rozčarovaně si je proto prohlížel, zcela zapomínaje na křik, který se lesem před malou chvílí roznesl.
Ale to už se k Noriho uším prodíral Baghý hlas, ve kterém zaslechl i své jméno. "To jsem Nori, jakože se Nori jmenuju!" představil se se zazubením oběma vlčicím. Vypadalo to téměř jako kdyby koza dělala nábor do smečky s nimi, ačkoli kdo ví, co byly zač. Nori se na dlouhých hnátkách protáhl a poněkud znepokojeně se rozešel po tempu exkurze.
"Zdá se, že jsem vo dost přišel, smečko," vznesl si pod fousky, zatímco se blížili k... Jejda, jak se jmenoval? Nori hnědého vlka, který ječel jak na lesy, poznával. Byli spolu tehdá lovit, jen si za pranic nemohl vybavit jeho jméno. To za něj naštěstí vyřešila Baghý. Adiram. No jistě.
Alfě se kupodivu nepletl pod nohy - zřejmě na to byl tuze hladový, a tak se držel v ústraní se zbytkem kostlivců. Nebo minimálně s hnědou vlčicí, která na něj zprvu zírala poněkud zaraženě. Nechápal, na co tak koukala, ale asi byla jen zmatená. Představila se jako Ivy. Nori se na vlčici zazubil, zatímco Baghý vybavovala věci s Adiramem v pozadí. Ale okamžitě ztuhl.
Ach ne, vlčice.
Rohatý na vteřinu vykulil vyděšeně očka, načež si uvědomil, že zadržoval dech, a tak opět dlouze soustředěně vydechl. Ivy se mu vesele rochňala v kožíšku. V jeho smradlavém, po zimě zacuchaném kožíšku. Kdyby mohl, vyjekl by jako malá vlčice, ale naštěstí si zvládl udržet svou mužnou tvář. Až na chvějivě se levitující minci mezi rohy, která mu mezi nimi poskakovala v rytmu jeho splašeného tlukotu srdce.
"Uhh, takže Ivy," odkašlal si, "seš tu nová? Jste tu spolu?" Nori kývl hlavou i k vlčeti, které se snad drželo u nich.

Táhl se jako smrad. Černá entita se zasmušile nesla Borůvkovým lesem, aniž by přemýšlela nad tím, kam přesně měla namířeno. Ale to nevadilo, protože brzy na to se skrz stromoví roznesl známý hrdelní zvuk. Nori sebou cukl a aniž by si všiml, že se mu bezděčně rozkmital ocas nadšením, trhavě přešel do kostrbatého poklusu. Baghs! vystřelil s myšlenkou za zavytím. V ten moment vypadal opravdu jako střelená koza. Chyběl už jen zvuk dusotu kopyt.
Dlouhán, velmi očividně vyhublý, běžel skrz les až téměř k hranicím. V čenichu jej zašimralo hned několik pachů. Některé z nich znal, jiné nepoznával vůbec, což v něm vybízelo pocit zvědavosti. Znamenalo to, že jim opět hořel les plameny samotné Smrti, nebo se jen smečka rozrostla o další hladové krky?
Trhaný pohyb Noriho konečně donesl až ke známému kožíšku, který měl chuť nemilosrdně svalit k zemi v momentě překvapení, ale na poslední chvíli se zarazil. Viděl svou nejmilejší okřídlenou Baghý, ale nikoli samotnou. Koza zprudka zabrzdila, překvapeně zakoulela očima a než stihla strhnout veškerou pozornost na sebe, skrz stromy se ozvalo další, tentokrát mnohem naléhavější, zavytí o pomoc.
„Zdravim zdravim,” zahalekal pak rádoby ledabyle kývajíc hlavou, jakmile v hledáčku spatřil i cizí vlče a drobnou hnědou vlčici. „To je hlas jak hrom teda,“ dodal, kdyby náhodou někdo z nich ten bubínky trhající křik neslyšel. Předpokládal, že vyžadoval asistenci samotné alfy.

Nori se líně ploužil lesem, zatímco žaludek se mu kroutil hladem a oči unaveně škrtaly o probouzející se krajinu. Hlavou mu běhalo tolik myšlenek a zároveň žádná. Jakoby mu mysl halil mléčný závoj - snad ještě vzpomínka na zimu a sněhovou pokrývku, jež pod svým zmrzlým pohlazením držela v rukojmí spící ekosystém. Ale instinkt ho vedl dál. Kdyby na něj v lese kdokoli narazil, zřejmě by si myslel, že potkal samotnou Smrt. Ale rohatou.
Zlaté rohy se vlkovi pyšně nesly na hlavě jako korunka. A mezi nimi levitoval zvláštní předmět. Mince. Nori stále neměl ponětí, k čemu mu talisman byl, ale nyní se nedokázal soustředit na nic jiného než na pravidelné střídání tlapek. Baghý. Musel najít svou nejlepší kamarádku. A to aby se ujistil, že byl opravdu stále ještě naživu.

Kdyby si rohatého někdo prohlížel byť jen z dálky, nejspíš by se vyděsil. Mrtvolný zjev podkreslený zacuchanou srstí, unavenýma očima a vystouplými žebry byl vábivý leda tak v temnotách na rande s noční můrou a krtkům, jelikož byli slepí. Bylo podivem, že se ještě nezbláznil, ale pekelníci jej museli mít v oblibě, neb žil. A bez vztekliny.
Nori zakoulel očima. Byl doma. Asi. Napjatě srazil obočí k sobě a soustředěně se rozhlédl kolem sebe. Téměř jakoby si nemohl vzpomenout. Krátce proto zatřepal hlavou a vynaložil všechnu sílu, aby se vyškrábal na nohy. Země ho totiž studila na kožíšku. Nebo alespoň na tom, co jindy jeho kožíšek alespoň ve tmě s přimhouřenýma očima připomínalo. Zlaté odznaky se v něm však třpytily i nadále. Nori se protáhl, kysele se zašklebil, když ho luplo v zádech a s táhlým zívnutím se přinutil k pohybu. „Baghý, kde je Baghý.“
Cíl byl jasný.

// Zůstává na území Borůvkáče

Nori si oba vlky zvědavě prohlížel. Malý capart na něj kulil oči a kmital hubeným ocáskem sem a tam, než procitl a chytil se Noriho slov. Rohatej se napřímil, zatímco mu nad hlavou věrně levitoval malý penízek a na vlče se zazubil. Bylo roztomilé. Prý že se nedrbali! Než však stačil vlčeti vysvětlit, že myslel něco trochu jiného, slova se ujal dospělý vlk, kterého Nori znal. Pamatoval si ten hnědý kožich z lovu. S jeho a Awarakovou pomocí se jim podařilo uhnat kořist. Nevzpomínal si však na vlkovo jméno.
"Neni kouře bez ohně. To si pamatuj," mrkl na vlče čertovsky, div se mu rohy nezaleskly. Hnědý vlk očividně nebyl žádná drbna, na takový měl Nori totiž čuch. A tenhle rozhodně nevoněl po drbech. Lehce proto našpulil tlamu a naklonil hlavu na stranu. "No bodejť," odvětil bez dlouhého přemýšlení, když jej vyzval, zda se přidá k průzkumu. "Někdo tady mladýho pána musí naučit, jak to ve světě chodí." S veselou aurou se pak svižným krokem vydal za dvojicí.
"Nějak mi ale uniklo tvoje jméno," houkl za vlkem, který nyní svíral vlče mezi zuby. Přemítal, zda by pro něj nebylo pohodlnější, kdyby si vlče nabral mezi rohy, ale tam mu stále levitovala zlatá mince.
"Já jsem Nori. Už jsme se potkali," osvětlil vlkovi jakoby snad někdy někdo mohl zapomenout na setkání s někým jako byl on.

// Jižní G. (Mahtaë)

V očích se mu točily spirály, kolem makovice poletovali cvrlikající ptáčci a rohatý najednou zapomněl, jak se vlastně jmenuje. Větev, kterou se mu podařilo shodit si na hlavu zcela omylem, mu dala co proto. Chvilku trvalo, než se Nori, jenž se rozplácl do sněhu jak široký, tak dlouhý, probudil a nabral vítr zpátky do plachet. Zmateně zamžoural před sebe a opatrně se začal škrábat zpátky na nohy. V dáli totiž slyšel hlas, který nepatřil nikomu jinému než Kaye. Srdéčko mu mimoděk udělalo jakýsi retardovaný kotrmelec v hrudi, což jej donutilo se z kómatu nakonec oklepat. "Ano, drahá?" zachraptěl přichcíple, ale naživu.
Bílé medvědisko, které se nad ním starostlivě sklánělo, jej však na moment vyděsilo. Nori vyjeveně cosi nesrozumitelného zamumlal, než ze sebe horko těžko vysoukal: "Počkej, tebe já znám." U všech svatejch si však nedokázal vybavit jak. Kdyby donutil svou pochroumanou hlavinku pracovat víc, nejspíš by si vzpomněl, ale cítil, jak mu mezi ušima roste príma boule. Zato šedivý vlk vypadal značně vyděšeně. Černý přízrak se na chvíli zhrozil. "Ale ne, to vypadám tak hrozně?" pípl a začal se tlapou hned ošmatlávat. Kromě magických rohů si však nenahmatal na ksichtíku nic navíc. "Nedívej se na mě tak!" zamračil se proto na šedivého vlka uraženě. "Ty teď taky zrovna nevypadáš nejlíp." Tak, oplatil mu stejnou mincí. Ovšem jedna mince se opravdu kutálela nedaleko.
Větev, kterou si totiž šikovně shodil na hlavu, skrývala zlatý poklad. Doslova! Nori zbystřil a zamrkal kamsi do sněhu. A opravdu. Nedaleko dvojce si to lebedil pravý zlatý dukát. Rohatej si jej se zájmem prohlížel. Co když byl magický? Přece ho tu jen tak nenechá... A tak tmavému vlkovi vrtalo kebulí, jak se dukátku zmocnit. Šrotovalo mu v ní obzvlášť hlasitě, div se mu z uší nekouřilo. A jakoby čarovlků po zdejším kraji neběhalo už dostatek, Norim záhy projelo magické napětí.
A mince levitovala.
"Vidíte to taky?!" vyhrkl a otočil se po šedivém s Kayou. "Kopněte do mě někdo!" zvolal, načež okamžitě sklapl, protože mu bylo jasné, že drobná vlčice by to mohla vzít vážně, a tak pro jistotu o pár kroků ustoupil. Jenže mince jakoby ho následovala. Nori vyjeveně vykulil oči. Co kdyby chtěl mincí pohnout?
"No neke!" Asi se musel praštit hodně. Mince se totiž ladně svezla až k němu. Vzduchem. A čím blíž mince byla, jakoby vzduch kolem ní nepatrně zavibroval. Seš čarovlk, Nori. Čarovlk kurňa! Chudák ani netušil, jak se mu to povedlo, dařilo se mu však úspěšně držet peníz ve vzduchu. Jenže co s ním? Kam ho schovat, aby mu ho nikdo nezčořil? Černého nenapadlo nic lepšího, než si svůj poklad vložit tam, kam se jen tak někdo neodváží. Přesně tak, vážení, uhádli jste správně.
Nori se začal pekelně soustředit a nepropadat divokému nadšení, když se mince znovu pohnula, tentokrát přesně mířená mezi dva zlaté růžky. A tam se holka pěkně vyjímala!
"To koukáte, co?" zazubil se na Kayu s šedivým vlkem a pyšně pohodil hlavou. S ní se ve vzduchu zhoupla i zlatá mince, jež mu nyní kralovala mezi rohy.
"Teď mě vomluvte, potřebuju se z toho lítýho útoku vzpamatovat," zahlásil a s myšlenkou, že se musí někde zašít a pořádně nový poklad prozkoumat se zdejchnul mezi stromy. "Adios!"

[Adiram y Dráz]

Nori si to pochodoval lesem s očima navrch hlavy, jako by minci snad mohl mezi rohy vidět, div se nerozplácl na zem snad už potřetí. Koutky tlamy se mu rozjížděly do škodolibého úšklebku a v hrdle mu bublal smích. Kdyby jen tušil, že se penízek schovával ve větvích dřív... Kdoví, třeba to mělo i nějakou cenu! Ztracen v myšlenkách si tak černý přízrak nevšiml dvojice vlků, která zrovna o něčem bavila. Zastavil se totiž až těsně u nich, kdy jeho pozornost z mince na malý moment polevila. Stále mu však levitovala mezi rohama a kdykoli se Nori pohnul, vzduch kolem ní jakoby zavibroval.
"Já mám nejradši drby," pronesl místo pozdravu, jakmile se k jeho ouškům donesl útržek jejich konverzace. "Vo čem drbete vy?" zeptal se pak zvědavě, načež mu pohled padl na malé vlče, jež si změřil podezřele pohledem.

Nori se na Kayu zamračil: "No tak to bacha. Baghs možná pro lásku nevidí, ale blbá neni." V tom se pěkně mýlila, to musel svou nejlepší kamarádku bránit! "Takže bejt tebou, držim jazyk za zuby," poradil jí s vypláznutím toho svého a jiskřičkou v očích. Mám rohy a nebojim se je použít. A zatímco se záhy rozvášnil o líčení svého ulítlého zážitku, kdy jej starší vlčice opravdu vzala na záda, Kaya jeho nadšení samozřejmě nesdílela. Nori si povzdychl. Tyhle vlčice vážně nevěděly, co je to pořádná bžunda.
"Možná ze stejnýho důvodu jako když tobě nenadělila srdce," utrousil a zahrabal tlapkou ve sněhu. Než se však stihl zorientovat a zjistit, kam je to Kaya vlastně vedla, válel se zcela nedobrovolně na zemi. Rohatému vmžiku proběhl celý život před očima. V dáli slyšel veselé vytí na měsíc, vybízející hlas Rin, jenž se mísil s hlasem Baghý k nějaké špatnosti, jednolitý otrávený hlas všech vlčic, které potkal, Awarak... Mohl by pokračovat. Kolem hlavy mu cvrlikali ptáčci, zatímco oči se mu točily v nekonečné spirále. V mozku mu nepříjemně dunělo a Nori si sotva vzpomínal na vlastní jméno. U všech rohatejch, to byla ale řacha.
S tupou bolestí nepřítomně zamžoural, jenom aby zjistil, že mu z nečekané srážky s čímsi neidentifikovatelným (//Erlend), lehce přeskočilo. Tmavé zorničky totiž zaostřily na podivný předmět, jenž snad levitoval nad jednou z větví. Čáry. Určitě za to mohly další čáry. Dokonce zapomněl i na vřískající Kayu, která někomu divoce vyhrožovala.
Podivný předmět však Noriho tuze přitahoval. Jak se k němu ale dostat? Jen kdyby... Jen kdyby si ho dokázal nějak přitáhnout k sobě. Nori zamračeně mhouřil na větev oči; nepřátelsky ji hypnotizoval pohledem tak dlouho, dokud se neozvalo varovné křup. A než se rohatej vzmohl alespoň na překvapené zalapání po dechu, větev mu spadla přímo na šišku. Nebohý vlk se tak se silným cvaknutím čelisti sesunul znovu k zemi. A na chvíli byla tma. Zase.

Prej nebilo. Nori se napřímil a nedůvěřivě si Kayu prohlédl. „Třeba seš taky magická.“ V tomhle kraji už se nedivil ničemu. Ani kdyby vlkovi nebilo srdce. Koneckonců se tu kolem proháněla Smrt. Nori se obezřetně rozhlédl, snad aby náhodou za kmenem stromu nezahlédl kus plesnivého kožichu než svou nehynoucí pozornosti věnoval opět ledové princezně.
„To je snad jasný,“ protočil tentokrát panenky on, jakmile mu znovu zkritizovala onen zlatý skvost, jenž pyšně nosil na hlavě. Tedy, ne že by měl na výběr. Musel ho nosit a byl báječný. „Můžu na ně kdekoho nabrat,“ blýskl po Kaye škodolibým úsměvem. Očividně ji jeho vášeň pro operní zpěv rozhodil, ale to nevadilo, ploutve byly stejně tak zajímavé. Nori se pro celou věc natolik nadchnul, že Kaye odpustil tu rozverně rozkošnou poznámku o ledovém pekle. Tedy o jejím domově. Místo toho padlo slovo o Baghý. A nemohl za to nikdo jiný než on, pochopitelně.
Rohatej se ušklíbl, na vteřinu se celý stáhl a zavlnil v podivném stydlivém tanečku, kdy si strčil tlapku před čenich (snad jako kdyby je někdo mohl slyšet) a ostýchavým tlumeným hlasem pronesl: „Když já nevím, jestli se to může říkat.“ Vmžiku se však napřímil a s čertovským zajiskřením v očích se ke Kaye nahnul. „Ale když na tom trváš! Normálně si do úkrytu dotáhla nějakýho tatíka i s děckama. Tomu říkám pořádnej alfa krok.“ Byl by Baghý uznale poplácal po rameni, nebo křídle. Těžko říct, jak to nyní měla. „A pak se někam zdejchli.“ Dlouhán protáhl ublíženě obličej.
Kaya se o Baghý podezřele zajímala. Nori zafrkal a zamyšleně se podrbal pod bradičkou. „No bodejť, vždyť jsem její nejlepší kámoš, na život a na smrt, víš. To ty určitě neznáš,“ přimhouřil zlehka víčka. „Vzala mě i lítat! Jednou jsem se totiž takhle vrátil z toulek a hle! Baghý má křídla! Jako já mám rohy.“ Než se však stihl dostat k tomu nejdůležitějšímu, lesem se ozval jakýsi zpěv. Trochu ho to rušilo, ale rozhodně ne natolik, aby nedokázal Kaye vylíčit svůj letecký zážitek. Ovšem tmavá vlčice na to měla jiný názor.
„Hej,“ zakabonil se, jakmile se sprostě rozešla za melodií. „Teď přichází ta nejlepší část!“ Nenechal se však rozhodit. Poslušně se vydal za Kayou, ale zobák nezavřel. „Ta křídla dala Baghý asi nějaký schopnosti, protože jsem jí mohl vlízt celej na záda — jenom si to představ,“ pokračoval ve vypravování, zatímco se proplétali skrz stromy. „A Baghs mě unesla! Doslova,“ uchechtl se při vzpomínce na zprvu strmý pád, než se Baghý majestátně vznesla do vzduchu.

Nori na Kayu podezřívavě přimhouřil oko. „A seš si jistá, že ti tam něco tluče?“ Jak jinak vlčici nejlépe poškádlit? K jeho smůle se však zdálo, že to Kaye naopak lichotí. Tmavý vlk se odtáhl, na pár sekund zabodl pohled do bílé nadílky, jež se líně povalovala na půdě Borůvkového lesa a čekal, čím se vlčice znovu ohradí.
„Přece se nebudu ládovat houbama, když tu máme sladký borůvky,“ pohodil rameny, jakoby to snad nebylo nad slunce jasné a věnoval Kaye významný pohled. To aby věděla, jaké borůvky měl rohatej na mysli. Prostě romantik. Dokud si teda někdo nezačne utahovat z jeho rohů.
„No dovol,“ odfrkl si a zahrabal kopýt— tlapkou ve sněhu. „To je dar! Magickej, rozumíš,“ našpulil tlaminku. „Na zachraňování světa a tak. Zato moje hrdlo ti může zatrlykat co si jen budeš přát, drahá,“ ušklíbl se, jakmile se Kayi jala hrůza. Koza už se tak tak nadechovala, aby mohla spustit svůj báječný zpěv, ale tu se Kaya překvapivě rozpovídala.
„To ses musela cejtit jako doma,“ ušklíbl se a vzápětí na vlčici vykulil oči. „Ploutve?“ Znělo to víc nadšeně, než by mělo. Už jen pro jeho vlastní dobro. „No nevim. Až mě vomrzí rohy, tak zkusím ten led,“ vyplázl na Kayu jazyk. „Třeba se tím sblížíme,“ zamrkal na ni zasněně.
„Mimochodem,“ nakousl pak tajemně, „Baghý, alfa všech alf, sbalila týpka vod rodiny.“ Už to dýl neudržel. „To by do ní jeden neřek, co?“ Skandál.

Kaya byla tak líbezná, jak si ji pamatoval. Rohatej hejsek se narovnal, zkoumavě naklonil hlavinku a nevinně zamrkal. "Houbu? Copak ses zbláznila?" Každej věděl, že houby se nežerou. I malý vlče. Nori se na Kayu starostlivě zamračil: "Jestli se ty láduješ houbama hlava nehlava, tak se nedivim, že čučíš do holejch větví." Kaya byla dokonce tak hodná, že mu i tu budoucnost vyluštila. Dlouhán se odtáhl a dramaticky se tlapkou chytil za hruď. "Ale ne. Změním se v tebe?" No to aby se na to podíval. "Čímž chci říct, že tvůj zimní kabátek je docela fešnej. Ale zdá se, že nejni ani dostatečně teplej, aby zahřál ten tvůj ledovej šutr co máš místo srdce," našpulil tlamičku a Kayu si jal prohlížet od hlavy až k patě. Ovšem pak si sličná princeznička konečně všimla zlaté parády, co mu rašila z hlavy, což jej donutilo se honosně vyprsit.
"Ale kuš," ohradil se. "Ty mi narostly, když jsem jednou ze zvědavosti schramstl zpívající pampelišku. Jenom jsem ji ochutnal, a pak byla tma. No a když jsem se probudil, měl jsem na hlavě tohle," tlapkou se poklepal po rozích a zkusmo pohodil hlavou, aby Kaye ukázal, že tam jsou opravdu napevno. "Hustý, co?" zazubil se pak. "A co ty? Taky jsem tě tu neviděl co je zima dlouhá."

« Úkryt

A Baghý byla fuč. Jako by celá skupinka zmizela mávnutím kouzelného proutku. Nori se zastavil mezi stromy, zmateně se rozhlédl kolem, načež mu na čele vytanula hluboká vráska a div se mu z oušek nekouřilo, jak pracně přemýšlel. Rozhodně se nevypařili do vzduchu, lesem se táhla čerstvá stopa všech zúčastněných - ať už dobrovolně, či nikoli. Stále mu nešlo do hlavy, že Baghý, Baghs, jeho nejlepší přítelkyně od věky věků, sbalila a přitáhla domů otce od rodiny. Včetně rodiny... Nyní mu tmavý ksichtík zdobil kyselý výraz a jako tvrdohlavej kozel dupl kopýtkem a s medvědím zabručením se rozešel sám do náruče lesa. Koneckonců, neuškodilo by, kdyby se zároveň porozhlédl kolem a zjistil, co je nového. Měl to tu přeci pod palcem. Příležitostně.
Odevzdaně proto pochodoval vpřed, bořil si cestičku sněhem a snažil se z té vší bílé nezbláznit. Ještě, že on se v takovém bezbarvém chaosu neztrácel. A hle! Nori zbystřil. Očividně nebyl sám, kdo do hromady bílé pokrývky nezapadal. Vítězoslavně se ušklíbl, pohodil hlavou a vycházkovým krokem se vydal k novému středobodu svého zájmu. Ignoroval hopkající srdce, které mu v hrudi dělalo akorát neplechu a svým bystrým očkem hodil pohled na nikoho jiného než spanilou ledovou princeznu Borůvkového lesa.
„Ale ale, koho nám to sem čerti nesou,“ houkl rádoby překvapeně na tmavou vlčici. „Co tam hledáš?“ naklonil pak hlavu a podobně jako Kaya, se i on zadíval do koruny stromu. „Luštíš budoucnost z větví?“ Zima jí očividně dávala zabrat.

// 399

Nori zakoulel překvapeně očima před sebe. Malý chlupatý vetřelec si to štrádoval přímo k němu a svou naprosto nevinnou zvědavostí sebral černému dech. Respektive Baghý nemilosrdná odpověď. Kozovlk. Rohatému blýsklo v očích, načež se ublíženě drapl za hruď, ve které mu praskalo srdéčko ve švech. "No dovol!" ohradil se okamžitě. "Jaký nesmysly. To je normální otázka. A naprosto pochopitelná. Nic proti," hodil očkem po Jinksovi. Mezitím se snažil udržet si kožich i rohy v bezpečí, pěkně z dosahu uslintaných písklat. To šlo však obtížně.
"Čáry?" zarazil se a zadumaně se jedním ze zlatých rohů podrbal na boku. Jen málo si uvědomoval, že občas opravdu přebíral kozí návyky. "No tak nějaký bych z rukávu možná vytasil," zazubil se skoro až škodolibě, ale to už Baghý rozhodla, že se půjde ven. Do zimy. Nori se zamračil, obtočil si ocas kolem tlapek a zimomřivě se zachvěl. Sadistka, pomyslel si. A zatímco stále vstřebával salvu nových informacích, které vlastně vůbec nedávaly smysl, neochotně se začal kolébat za vlčaty a Baghý s Jinksem. "Tomu byl tak čert dlužnej," povzdychl si a ignoroval lehké svrbění v místě, kde mu rašily rohy.
"Jak jste se vůbec vy hrdličky poznali?" houkl pak za dvojicí a zlehka je doklusával.

// Borůvkový les