Gallirea - Příspěvky uživatele

« Východní Galtavar

Sílící slunce vlídně sušilo Noriho zmoklý kožich a dodávalo teplo do zkřehlého těla. Černý vlk blaženě přivíral oči, zatímco s funěním táhl mrtvou laň zpátky do lesa. S Baghý po boku se mu podařilo ulovenou kořist dostat zpátky do lesa, který byl zdánlivě prázdný. Do čenichu jej však brzy praštil neznámý pach. Nori střihl uchem a pohledem proskenoval blízké okolí. Neviděl nic zvláštního, ale ten pach... Člen smečky, kterýho ještě neznám, nebo cizinec? Netušil, která odpověď byla správná.
Konečně skolenou laň dotáhli až k tůni, kde ji schovali do stínu, aby se do ní nepustilo slunce. Nori si oblízl krvavý čumák a toužebně se zadíval na mrtvolu. Zatímco Baghý ležela u vody, Nori neodolal a hladově se zabořil do ještě teplého masa. Ostrými zuby roztrhnul lani kůži a začal se rochňat v jejích vnitřnostech. Rudou krev měl až na hrudi. Věděl, že by bylo lepší, kdyby počkal na ostatní, ale když on měl takový hlad! Navíc laň skolili s Baghý... Nevadilo tedy, když trochu ochutná, ne? A zatímco si spokojeně pomlaskával, Baghý vznesla zajímavý dotaz.
„Šo ším myšvíš?“ zahuhlal zpátky s plnou tlamou. Že by nás pověřil vedením lovu, aby si nás otestoval? Nori lehce naklonil hlavu do strany a zamyslel se. V hlavě mu už běhaly fantazie o sobě jakožto o lovci celé smečky. Jeho ego si div neucvrnklo. „Možná,“ pokrčil rameny, jakmile polkl. Jeho těla se na vteřinu zmocnilo nadšení. Dřív, než opustil svůj domov, byl černou ovcí celé smečky. Tak nějak čekal, že ho budou brát podobně i tady, ale... Nori se zatetelil vzrušením. Ha! Tady to máš, Rin! vysmál se své sestře v duchu. Baghý však mezitím pokračovala svými obavami. A viděla jsi toho našedlýho chudáka, kterej byl s Makadim? protáhl kysele čumáček, když Baghý řekla, že je na pozici lovce moc stará. Pak ho však něco cvrnklo.
„A co ten bílej podivín v kopcích? Neslíbil ti náhodou, že tě zbaví šedin?“ vznesl zamyšleně, zatímco se skláněl zpátky k lani. Pohledem na chvilku zabruslil mezi stromy, protože jeho ouška zachytila podivné zašramocení. Ať hledal, jak hledal, nemohl najít nic, co by zvuk způsobovalo. Pak však zmateně zamrkal. Co to bylo? Po kmeni jednoho ze stromů se mihl zvláštní stín. Nori polekaně ztuhl; vzmohl se jen na ztěžklé polknutí sotva rozžvýkaného masa. Cítil, jak mu po zádech přeběhl nepříjemný mrazík a chlupy na zátylku se mu lehce zježily. Jenže stín zmizel. Nori zatřepal rychle hlavou, musel už bláznit.
S úspěšně naplněným žaludkem se pak odvalil k tůni, ze které se hltavě napil. Hladina se na chvilku zbarvila do ruda, díky krvi, která Norimu ulpěla na čenichu. Rovnou se trochu umyl; zaschlá krev na kožichu byla totiž nic moc. Jakmile Baghý prohlásila, že se půjde natáhnout, Noriho přemohla únava. Nohy měl ztěžklé a bolavé a jeho mysl zahalovala ospalá clona. „Počkej na mě,“ hekl se zívnutím a vydal se za svou parťačkou. Odpočinek přišel vhod.

» Jeskyně Burūberī

Nekonečný déšť se pomalu měnil v jemnou přeháňku, až ustal úplně. Na oblohu se také začalo šplhat slunce a pomněnkové moře tak hrálo všemi barvami. Duha, která díky dešti vznikla, se rozprostírala nad prchajícím stádem. Nori však neměl čas obdivovat ranní oblohu — splašená zvířata se hnala kupředu a on za nimi. Po očku si hlídal Baghý a hravě s ní držel tempo. Po takové době, kdy se spolu toulali, byli až děsivě sehraní. Jeho tělo automaticky synchronizovalo své pohyby se starší vlčicí a nemělo problém kopírovat dokonce i její úskoky. Cítil, jak mu tělem proudil adrenalin a touha raněnou laň skolit k zemi. Tlamu měl plnou horkých slin a v očích hladové plamínky. Dlouhé nohy se hbitě odrážely a snažily se nerozjet do stran po blátivé zemi. Černý kožíšek se však stával ještě černějším, protože bahno, které jako ostré jehlice odlétávalo od běžících zvířat, se vášnivě přicuclo na jeho chloupky. Jak romantické! Díky spolupráci ostatních se zdálo, že lov proběhne bez větších komplikací. Byť se Nori soustředil jen na jediné - a to na stále bolestně živou laň, stádo drželo svou původní formaci. Jejich kořist však měla, jak se zdálo, svou hlavu. Prudkým manévrem změnila směr a vydala se ostře vlevo. Nori stihl jen mrknout.
V další vteřině se jí ke krku lísala Baghý. Vlčici se podařilo laň skolit na zem a Nori neváhal. Obratným skokem přistál vedle bojujícího zvířete. Bojovalo tak statečně, až se mu podařilo darovat Baghý kopanec do žeber. Nori se díky nepříjemnému zvuku zašklebil. Netrvalo dlouho a laň sebou přestala mlátit ze strany na stranu. A zatímco Baghý oddychovala v trávě, černý vlk se hladově krčil nad zdánlivě odpočívající laní. „Sorráč,“ vydechl jen, zatímco mu z tlamy tekly provázky slin. Rychlým škubnutím hlavy pak uspal laň nadobro. Očima přejel její zablácená kopyta, než jeho pohled doputoval až k zubící se Baghý. Taková šlupka, to muselo bolet... pomyslel si a oplatil své parťačce nadšený úsměv. „Takhle si představuju hru na honěnou,“ odvětil rozpustile a vesele si povyskočil. Už se těšil, až si pořádně nacpe laní pupek. Se smíchem oplatil Baghý drcnutí do zadku a netrpělivě čapl laň za nohu. „Tak jdem!“ zavelel pak a začal mrtvé zvíře táhnout společně s Baghý. Očima přitom hledal zbytek smečky.

» Borůvkový les

// Omlouvám se, jestli někoho přeskočím; moc vlků a ještě víc reakcí...

Jméno se od zlatončete číslo jedna nedozvěděl. Malé vlče však bylo z lovu nadšené a upínalo všechnu svou pozornost právě k Norimu. Ten si svou krátkou chvilku slávy užíval. Vlče se mu přivalilo mezi nohy a vesele se usmívalo. Očkem na vteřinku mrkl po Lylwelin a Wizku, vlčici, která se o vlčata zřejmě starala. Otázka, se kterou později vlče vyrukovalo, Noriho překvapila. V očích se mu usadil smířlivý pohled a ačkoli netušil, na co přesně se ptalo, mrkl na něj s lišáckým úsměvem: „Kdyby to bylo na mě, tak jo! Ale slyšels tetku Baghs.“ Nori si naoko zklamaně povzdychl. Baghý se zdála být poněkud nervózní a radši vlčeti navrhla, aby se přidalo k sestře. Na její návrh, který mu pak pošeptala bokem, zakoulel krátce očima a dotčeně k ní zašeptal nazpátek: „Vypadám jako jejich chůva?“ Lylwelin, dobračka, která si vlčata adoptovala, se odebrala pryč, aniž by se o přesvědčila, že byla vlčata v pořádku. Nori si odfrkl a otočil se zpátky na zlatonče.
„Vlčice,“ pronesl otráveně, „zkazí všechnu zábavu, viď?“ I tak však do vlčete lehce dloubl čumákem a nasměroval jej směrem k pečovatelkám. „Někdy je fajn si nejdřív obhlídnout situaci,“ poradil mu moudře, „bejt tebou, tak bych dnešní lov jenom pozoroval z dálky a kdoví, třeba se už příště budeš moct přidat k nám.“ V očích mu tančily veselé jiskřičky, zatímco k vlčeti spiklenecky promlouval.
Starší vlk, který by šel skvěle do páru k Baghý a Blueberry se jako jediní vyjádřili k Noriho návrhu. Naneštěstí se nad vlky protrhla mračna a k zemi se nesl otravný déšť. Plán na použití magie tak padl. „V krizové situaci...“ Tak k čemu jako čarovlci vlastně jsme, pomyslel si znuděně, když oba vlci magie zavrhli. Nori si povzdychl a mlčky se vydal za Baghý. Doufal, že lov proběhne hladce a bude se moct brzy zachumlat do suché kožešiny s plným žaludkem. Snažil se za svou parťačkou plížit co nejtišeji. V hlavě si přehrával její plán a snažil se na rozblácené zemině nerozplácnout. Jakmile byli dostatečně blízko stádu a všichni na svém místě, zastavil se vedle Baghý. „Hej,“ sykl tiše, „jsme v tom spolu.“ Pak se na starší vlčici bezstarostně zazubil. Nepociťoval na svých bedrech nijak zvlášť velkou zodpovědnost. Bral to jako hru. A ve hrách byl Nori často úspěšný.
Teď. Všechno se dalo najednou do pohybu. Jakmile se Baghý rozeběhla, Nori sprintoval za ní. Zem duněla pod tíhou kopyt stáda, které se zběsile rozeběhlo pryč. Nori cítil, jak se jeho svaly celé napnuly a celým tělem mu proudil adrenalin. V očích měl najednou zběsilý výraz. Jeho tělo se nyní řídilo přirozeným instinktem a ten ječel zabít. Laň, která měla zraněnou nohu se od stáda držela dál; nestíhala jejich rychlé skoky. S Baghý tak měli slušnou šanci zvíře skolit. Nori přejel pohledem ze zadku laně na svou parťačku. Čekal, až s ním semkne pohled a budou se moct společně vrhnout po lani. Očima také nakrátko zabruslil k ostatním dvojicím, zda neměli nějaké problémy.

« Borůvkový les

Reakce Lylwelin byla přesně taková, jakou Nori čekal. „Stejně otravně?“ protáhl hraně čumák a pak hodil významný pohled na dvě zlatončata. Víc než tihle dva? Nad hlavou mu skákaly pomyslné otazníčky. Nori se bavil a na poznámku o tom, že vlčata sebrala někde po cestě, se jen pobaveně zahihňal. Dobrej vtip, takovej morous a bude dobrovolně zachraňovat vlčata po cestách, ušklíbl se v duchu. Samozřejmě, že se jedno zlatonče přivalilo k nohám své matky a začalo se bránit.
„Panenko skákavá, tak to je mi líto,“ řekl soucitně směrem k smráděti číslo jedna. Nevypadalo zrovna nejbystřeji, a tak se Nori vůbec nedivil, že si malý vlček neuvědomoval, k jaké patálii se to upsal. „Aw, Baghý, slyšíš to?“ ohlédl se po své parťačce s plamínkami v očích, „Tady Lylwelin je někde sebrala po cestě,“ mlaskl nad tím, jak dobročinná zlatavá vlčice byla. Vlče však s Norim ještě nekončilo. Černý se k němu zpátky natočil. „Jasně že jo,“ mrkl na mládě a vznešeně u toho pohodil hlavou. „A jmenuju se Nori. A ty jsi, kolego?“ stihl se ještě zeptat, než se celý konvoj dal do pohybu.
S Baghý šli blízko za Blueberrym. Nori nastražil uši vpřed, jakmile je alfa zaúkolovala vedením lovu. Očkem mrkl po Baghý, která se tvářila spíš vyděšeně než nadšeně. „Tomu říkám důvěra!“ zazubil se na Blueberryho a pohledem přelétl všechny přítomné. Anebo prokletí? Bylo mu do pláče a smíchu zároveň. Přidal se do smečky, aby nemusel hnout ani drápkem a hle, už měl s Baghs na starost celý smečkový lov! Nori se zadíval na zamračená nebesa, aby zhodnotil situaci. Rozhodně byl prokletý; třeba na něj samotná Smrt seslala hrozivou kletbu. Vůbec by se nedivil.
Baghý se mezitím k Norimu naklonila s jednoduchou otázkou. „Plán? Můj plán je, že si nacpu břicho,“ ušklíbl se, ale za chvilku opět zvážněl. On k tomu horlivý déšť, který se rozhodl smočit všem vlkům jejich krásné kožíšky, totiž přímo vybízel. Měli však štěstí; před skupinou se páslo stádo laní. Nori si mlčky vyslechl Baghý plán a souhlasně pokýval hlavou. Pak se však zamyslel. „A co takhle je nahnat rovnou k jezeru? Nebudou mít kam utéct,“ pokrčil rameny jakoby nic. V hlavě už však měl všelijaké hrozivé scénáře. Byl si jistý, že se minimálně jedna věc pokazí. Ať už za to mohla jeho nová nejlepší kámoška kletba, nebo ne. Hlavně se nenech zašlápnout, vyslal němou prosbu směrem k Baghý. Byla drobná a stará a i s lepší fyzičkou od Života, byla pořád prachprostá smrtelnice. Zajímalo by mě, jestli se Smrt konečně činila.
Noriho pohled na krátko padl na Blueberryho červené tlapy. Věděl, že ovládá oheň, zajímalo jej však, zda uměl ovládat i víc magií. „Taky je můžeme složit pomocí magie,“ navrhl zadumaně, „Někdo, kdo by uměl vyčarovat nějakou zábranu, nebo tak něco...“ S těmito slovy se rozhlédl po ostatních, v očích velký otazník.
„Nějaký dobrovolník?“ zazubil se. Kletba nekletba, chtěl se konečně nažrat! Trhni si! proklel v duchu zataženou oblohu. Bral to jako znamení.

1. A co kdyby se s nakoupenými magiemi nakládalo podobně jako se získaným spešlem? Po obnovení vlka by magie byly sníženy/odebrány a po znovunabyté aktivitě vráceny? Přeci jen, když už tedy magie mimo Gallireu nemohou být tak silné (byť ve schválených příbězích vlků fungují úplně normálně?), tak po příchodu zpět by se vlk „nabil“ a po nějaké době mu byly magie navráceny stejně jako například speciální vzhled?
Nepřijde mi úplně fér toto uživatelům brát, když do toho jednou vložili svůj čas a koupili si to. Sami. Stejně jako vlastnosti. Je sice fajn, že dostanou zpátky spešl, který pro ně někdo nakreslil, koneckonců i kreslíři do toho dali svůj čas... Je to fér alespoň pro ně. Proč by se tedy magie a vlastnosti nemohly dát do pomyslného sejfu a po nějakém čase by byly navráceny? Kompromis. ¯\_(ツ)_/¯

5. a 7. Ačkoli to není úplně můj problém, souhlasím s tím, co bylo řečeno pode mnou ostatními. K vlčatům mimo smečku; ano, je to jedna z výhod smeček, ale mezi tuláky je plno schopných vlků, kteří by se o vlčata postarat zvládli. A přidávat se do smečky jen kvůli vlčatům? Nevím, když už, tak by do smeček měli vlci chodit i za jinými důvody, ne?

K bodům 3, 11, 14 - proč? Chtělo by to alespoň napsat důvody. Takhle to zní jako oblíbená fráze matek „Protože jsem to řekla“.

Zakládání smeček v páru - je super rozhodnutí, určitě to přinese ulehčení k mnoho věcem. Funkce a jejich odměňování je také super, stejně jako limbo.

Celkově tyto novinky přinesly smršť různých pocitů, sama bych k tomu jen dodala, že by se mohlo zlepšit komunikace mezi AT a hráči. A neštěkat po sobě. ( ͡° ͜ʖ ͡°)

edit: k tomu odměňování, souhlasím s Kayou. Co když budou všechny funkce zabrané, nebude pak odměňování trochu nefér vůči zbytku vlků, kteří budou aktivní, ale z nedostatku kapacity se nebudou moct vyšplhat výš?

Nori věrně seděl po boku své kamarádky a čekal na instrukce od Blueberryho. Po veselém přivítání a ujištění, že se Baghý nic nestalo, se usadil vedle ní. Ke skupince se však zanedlouho přidala další vlčice. Nazlátlý kožíšek a zvláštní oči nešlo jen tak zapomenout, v Noriho hlavě se k vlčici okamžitě přivtírlo oficiální přezdívka, kterou jí v duchu říkal. Zlatonka. „Co ta tady dělá?“ broukl Baghý do ucha a pozorně si vlčici prohlédl. Už pod sebou netáhla obrovské břicho. Musela porodit. Na její kývnutí Nori zareagoval širokým úsměvem. „Čauky, cizinko, už nevypadáš tak děsně jako předtím,“ pozdravil ji nazpátek a zavrtěl hravě ocasem. Nápadně se pak rozhlížel kolem, zda neuvidí malá zlatončata. Jistě musela být někde poblíž. Mezitím se mu představila bílá vlčice se studánkovýma očima. Aranel.
Bingo! pomyslel si, jakmile se ke skupině přidala vlčice s černým hřbetem a podivnými modrými odznaky na tváři. Poněkud důvěrně se otřela o Blueberryho. Nori si ji pořádně prohlédl od hlavy až k patě a daroval jí přátelský úsměv. Nestihl se jí ani představit, protože hned za ní se vynořila dvě vlčata. Jedno mlčelo a to druhé... „To je tvoje?“ protáhl Nori lehce čumák a ohlédl se po zlatavé vlčici, jejíž jméno mu zůstávalo stále utajeno. Trochu nevěřícně si chlupaté caparty prohlížel a pohledem přitom skákal z vlčat na jejich matku a zpátky. Pak si odfrkl a obrátil svou pozornost zpět na ostatní.
Blueberry Noriho seznámil s plánem lovu. Černý vlk jen pokýval hlavou a při poznámce o seznamování přejel všechny pohledem s velikým a téměř oslnivým úsměvem. Už se nemohl dočkat, až všechny pozná! Zatím to však vypadalo na jeden velký chaos. Jak má lovit s někým, koho v životě neviděl? Nadšeně si olízl vlhký čumák a hodil očkem po Baghý. Copak si o tom myslela jeho drahá parťačka?
Alfa pak začala s dlouhým monologem. Nori Blueberryho slova pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven, ovšem při zmínce o nových členech zbystřil. Jakmile padlo jeho jméno, souhlasně pokýval hlavou. Dokonce se i dozvěděl jméno vlčice se zlatavým kožichem, kterou tehdy potkali u jezera. Lylwelin, hm? mrkl na ni vítězoslavně. Skoro by si nevšiml Blueberryho významného pohledu po tom, co řekl, že místo lovce je volné. Lišácky se na něj zazubil a naklonil se k Baghý. „Chceš si šplhnout?“ Pak se zvedl, líně se protáhl a tanečním krokem se vydal za ostatními.

» Východní Galtavar

« Řeka Midiam (Vyhlídka)

Nori vesele pokračoval v cestě. Měl tak dobrou náladu, že si začal dokonce i pozpěvovat. Celé tělo se mu pohupovalo v rytmu falešné melodie, při které i cvrlikající ptáci zmlknuli a pro jistotu odletěli pryč. Ne že by to nadšeného čerta uráželo. V hlavě měl příliš mnoho zajímavějších myšlenek než okřídlené závistivce. Jeho hlas byl zkrátka dar.
Cesta od řeky a přes vyhlídku, kterou už dobře znal, ho vedla přímo k lesu. Dlouhé nohy neúnavně nesly škodolibý přízrak až k branám čerstvě označeného území. Nori se těsně před lesem zastavil a zhluboka nasál Blueberryho pach. „Nádhera,“ pronesl zpěvavým hlasem se špetkou ironie a s uši drásajícím prozpěvováním se vydal hlouběji mezi stromy. S Blueberryho pachem jej přivítaly i sladké borůvky, kterých cestou pár pozobal. Profesionální taneční kroky jej zanedlouho zavedly až ke skupince vlků. Už z dálky ho však do čenichu praštil známý pach; Baghý. A zbytek. Noriho ocas se rozmáchal do všech stran. „Baghs!“ vykřikl na hnědou vlčici a jedním skokem byl u ní. „Ty žiješ!“ pokračoval nadšeně a jal si svou kamarádku prohlížet ze všech úhlů. Zdálo se, že jí Smrt neponičila ani chloupek. „Kam ses vypařila? Nemohl jsem tě nikde najít,“ dloubl do Baghý čenichem, načež se konečně uklidnil a posadil se vedle ní. Pohled mu pak padl na Blueberryho, Makadiho a bílou vlčici, jejíž jméno nestihl pochytit. Měla studánkově modré oči a na hrudi jí ležel jakýsi přívěšek.
„Slyšel jsem vytí, co se děje? Další útok Smrti?“ zeptal se zvědavě. V očích mu pořád jiskřilo, dobrá nálada ho neopouštěla. Proč tady cejtím tu zlatavou vlčici? přimhouřil zlehka oči a zkoumavě se rozhlédl kolem. Po Zlatonce však nebylo ani stopy. „Mimochodem, já jsem Nori,“ představil se bílé vlčici s úsměvem. Spokojeně seděl na zadku vedle Baghý, sem tam se podrbal za uchem a čekal, co za novinky na něj Blueberry vybalí. Po očku však šilhal po Makadim. Měl chuť se zvednout a znovu mu nakouknout pod sukýnku, ujistit se, že tam pořád byl... Prozatím se však musel spokojit jen s lehkým zmatením.

« Řeka Tenebrae (Středozemní pláň)

Zatímco běžel podél na pohled nekončící řeky, v hlavě mu běhaly vzpomínky na návštěvu u Smrti jako obrázky. Byly syté a živé, skoro jako kdyby to prožíval znovu. Černá vlčice s pronikavým pohledem v něm zanechala silný dojem. Silnější než bílý polobůh sídlící na vrcholku písečných kopců. Ačkoli nebyla tak příjemná jako její bratr, měla kolem sebe zvláštní auru. To se Norimu líbilo. Černý vlk si od její návštěvy velmi sliboval. Doufal, že mu Smrt vyhoví a svými čary máry mu pomůže s jeho vlastní magií. Koneckonců vážil za mocnou čarovlčicí dlouhou cestu a dokonce se rozhodl nasadit i vlastní krk. Doufal jen, že si nenechala Baghý. To by od Smrti nebylo zrovna hezké, byť někdo tu práci dělat musel, že jo... Nori se nad tou myšlenkou oklepal, po zádech mu přeběhl nepříjemný mrazík. Určitě ji najdu zpátky v lese, uklidňoval sám sebe, zatímco se před ním začala rýsovat další řeka. Na chvilku se u vody zastavil a hltavě se napil.
Měl bych cestou najít nějaký pěkný šutry, napadlo jej, když si vzpomněl, že Smrt byla pěkná straka. Akorát nevěděl, jak jí kamínky poslat. U Života to bylo jednoduché — Baghý nápad poslat natrhané květiny po vodě, bylo jednoduché. Ale kameny vodní hladina neunese. Nori si povzdychl a zatímco pokračoval v cestě, pečlivě očima skenoval okolí. Co kdyby náhodou...

» Borůvkový les (Vyhlídka)

« Vrchol Narrských kopců (Narrské kopce)

Návštěva u Života byla dalším pozoruhodným zážitkem. Ačkoli mu hlásek v hlavě šeptal, aby u bílého poloboha zůstal o trochu déle, v hloubi duši věděl, že by se měl vydat dál. Nejlépe zpátky do Borůvkového lesa. Koneckonců to byl jeho nový domov a po událostech, které tam díky Smrti v nedávné době proběhly, by bylo dobré, kdyby se tam zase ukázal. Navíc mu chyběla Baghý; jako jediná na něj nevrčela a nebyla nepříjemná. A navíc byli parťáci. Nori k hnědé vlčici cítil speciální pouto a vždy se v její přítomnosti bavil. Toulky po světě byly jeho oblíbené, ale ještě radši měl po boku někoho, s kým by se mohl toulat společně. Nori byl velmi družný a přítomnost dalších vlků jej obohacovala. Nakonec měl z návratu do Borůvkové smečky dobrý pocit.
Nemůžu se dočkat, až se se všema pořádně seznámím, pomyslel si škodolibě, neb v hlavě už spřádal všelijaké lumpárny. Těšil se, až si popovídá například s Makadim. Nebo s Taenaranem, jehož jméno se dozvěděl teprve nedávno. A jistě by nebylo na škodu se dostat pod kůži Blueberrymu.
S novým elánem, který se mu rozproudil tělem jako nekonečná bouře, se černý vlk rozeběhl směrem, kde sídlil poničený Borůvkový les. Byl zvědavý, jestli se za tu dobu, co tam nebyl, dokázalo ohořelé místo vzpamatovat. Nakonec ho i mrzelo, že nestihl se Smrtí polaškovat víc. Třeba by z ní i dostal, proč si vybrala zrovna Borůvkovou smečku. A zatímco jej dlouhé nohy poslušně nesly dál, v hnědých očích mu vesele jiskřilo. Měl dobrou náladu.

» Řeka Midiam (Středozemní pláň)

// Vzhledem ke změně stavu inventáře bude zůstatek jiný (viz níže).

V inventáři po odečtení zůstane: 13 safírů; 36 křišťálů; 311 oblázků

Slevu 50% mám napsanou u Života, ale chtěla jsem ji ke Smrti, tak když tak to platí sem, kdyby v tom byl náhodou zmatek. :)
Zároveň už se nemusí čekat na vyřízení objednávky u Života.

Děkuji.

// Vzhledem ke změně stavu inventáře si dovolím svou objednávku upravit. (Pokud to nepůjde, budiž...)

Ráda bych zrušila směnění 10 ametystů za 1 křišťál.

Upravená objednávka:

VO2: síla » 1* = 50

Celkem: Květiny: 50

Stav inventáře po úpravě: 0

; 17

Děkuji za pochopení.

« Jedlový pás (použit teleportační lístek)

Smělým krokem, ostatně tak jako vždycky, si to Nori mířil cestou, kterou už znal. Štrádoval si to rovnou za Životem. Cesta do kopce, kterou ze všeho nenáviděl, ho sice omrzela velmi rychle, ale nadšení, se kterým odcházel od Smrti, mu zůstalo. Písek, který se všude kolem hromadil jako tajná zbraň, byl zbarven do stejně nebezpečné rudé. Vypadalo to, jako kdyby po celých kopcích vykrvácelo alespoň stovky vlků. Rubínová krev se pak vpila do jemného písku a zůstala tam pohřbená navěky. Nori se při té myšlence zhnuseně oklepal. Hned měl na Života jiný pohled. Dokazoval to fakt, že na kopcích nerostlo skoro nic, až na sem tam trnité keře. A to už o něčem vypovídalo, nebo ne?
Když tudy šel naposledy, lilo jako z konve. A Nori hledal úkryt. Do jeskyně, ve které Život žil, vlezl vlastně úplně omylem. Teď za ním šel s cílem. Od Smrti dostal misi, netušil sice, k čemu jí to bylo, ale pokud mu za to pomůže s magií, mile rád jí tuhle laskavost splní.
Pokračoval skrz vyšlapanou cestičku, která vedla kolem úzkého potůčku. Cestu si pamatoval dobře, ačkoli silně pršelo, když tudy šel naposledy. Svižným krokem následoval vlčí stopy různých velikostí a přemítal nad tím, kolik vlků už k Životu zavítalo. Podle sešlapané půdy tipoval minimálně stovky a děsilo jej, jak moc starý bílý polobůh musel být. V Noriho vzpomínkách vypadal mladistvě a živě; nebál by se mu tipnout stejný věk jako měl on. Pokud však bylo pravdou, že byl něco víc než pouhý čarovlk a nepatřil ke smrtelníkům, jeho schopnosti musely být velmi zajímavé. A silné. Nori přemýšlel, zda byl silnější než jeho sestra, Smrt. Musím se ho na to zeptat, pomyslel si vesele.
Tlapky ho poslušně nesly vpřed, až dokud nevystoupal na samý vrchol písčitých kopců. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se. Nad roztomilou planinkou se tyčil pískovcový most. Avšak kousek opodál stála povědomá skála, která byla domovem samotného poloboha. Pamatoval si to dobře. Nakonec takové setkání bylo i pro Noriho zajímavou věcí. Život pro něj sice představoval divnovlka a čarovlka v jednom, ale vypadal mnohem přátelštěji než Smrt. A také ho k němu něco vábilo. Jakoby si to něco chtělo Noriho u sebe nechat už napořád. Černý vlček se oklepal a zvědavě se vydal blíž.
„Starý příteli! Věděl jsem, že se brzy ukážeš,“ ozvalo se za Norim nadšeně. S lehkým škubnutím se otočil za hlasem. Nečekal, že se před ním Život tentokrát objeví venku.
„Jasně a našeptaly ti to tvoje kytky, že jo?“ odvětil místo pozdravu se slyšitelným pobavením v hlase. Život vypadal přesně, jak si ho pamatoval. Mohutný vlk se sněhově bílým kabátkem, sytě fialovou náprsenkou, která se mu táhla přes břicho a uhlově černými ponožkami na předních nohách. A stejně mladý. Vlastně... Pořád mladý. Je to nějaký omlazovací kouzlo, nebo takhle vypadá i ve skutečnosti? V hlavě mu běhaly všemožné myšlenky a podle vševědoucího pohledu, který se rozlíval po vlkovo tváři, tušil, že je slyšel i on.
„Nejsem žádný starý páprda, jestli narážíš na tohle,“ zavrkal Život na oko ublíženě a na moment se zahleděl na planinu pod mostem, po které se proháněl vítr. „A jak víš, že mi tvůj příchod prozradily mé drahé květiny?“ dodal po chvilce a pokývl na Noriho, aby jej následoval. Beze spěchu se pak vydal směrem k nenápadnému otvoru; vedl Noriho do své jeskyně, do svého domova. Černý vlk si na chvilku připadal docela levně, ale hej, Život byl polobůh, a tak si nemohl na nic stěžovat. Veď si mě jako svojí nejmilejší kopretinku, ušklíbl se na vlkovo záda a mlčky se za ním rozešel. „Ále, jen tak hádám,“ odvětil prostě a lehce zavrtěl ocasem.
Uvnitř jeskyně to vypadalo stále stejně. Jen květin se kolem křišťálově čisté tůňky povalovalo o něco víc. Zdálo se, že od Noriho poslední návštěvy Života navštívilo několik dalších vlků. Mám se cítit podvedeně? zažertoval sám se sebou v duchu, nakonec si jen tiše povzdychl. „Vlastně ti nesu vzkaz,“ proťal příjemné ticho nevinně. „Ale?“ zavlnil bílý vlk zvědavě obočím a v klidu se posadil vedle tůně. Od hladkých stěn jeskyně se odrážel zvuk zvonivého vodopádku, který hravě vířil jinak klidnou hladinu. Nori Života napodobil a posadil se kousek od něj. Po očku si prohlížel novou sbírku květin.
„Je to tak,“ přikývl a svůj pohled vrátil zpátky tmavým očím. Pořád měl pocit, že by si v nich mohl zaplavat. „Od tvojí ségry. Předpokládám, že tušíš, co se stalo v Borůvkovém lese. Smrt si vzala Naomi a zapálila nám tam strom. Děsivá tragédie,“ mlaskl dramaticky a lehce u toho zavrtěl hlavou. Nonšalantně pak sledoval Životovu reakci. Bílý vlk se narovnal a dlouze vydechl. Na chvilku vypadal jako socha; nehýbal se a upřeně hleděl na černého vlka. „Prej takových Naomi může bejt víc. Takhle zní ten vzkaz,“ dokončil Nori spěšně a nezapomněl se u toho podrbat pořádně za uchem. Spolu s Životem na něj zíraly i jeho rostlinky a na chvilku měl Nori pocit, že i vodopádek zpomalil své hravé tempo. Proto, aby prolomil tiché ledy, nahodil andělský úsměv. Konečně se pohnul. Bílý vlk se na Noriho smutně usmál a začal si tlapkou něco kreslit v písku. Asi zlozvyk.
„Ach ano, vím o tom. Bohužel, nemohu jen tak zasahovat Smrti do řemesla. Je mi líto, žes musel kvůli mé sestře jít takovou dálku. Je něco, s čím bych ti mohl opět pomoci?“ Nori zpozorněl a zvědavě u toho střihl uchem. Vlastně proč ne, usoudil a na chvilku se zamyslel. „Přál bych si být zase o krapet lepší, však víš, ve fyzičce,“ mrkl na Života s imaginárními růžky na hlavě. „Nuže dobrá!“ zvolal bílý polobůh a ohlédl se po svých květinách. Snad jakoby čekal na jejich souhlas. „Mile rád ti tvé přání splním,“ souhlasil a vřele se na Noriho usmál.
Ačkoli černého vlčka tlapky svrběly a vybízely jej k odchodu, něco v hlavě mu šeptalo, aby nechodil, aby se ještě zdržel a dal si třeba šlofíka. Životova přítomnost na něj měla podivný vliv. Skoro jakoby si jeho duši poutala k sobě. Nakonec se však přemluvil. Musel přeci najít Baghý. Zase. Musel se ujistit, že je v pořádku a že jí Smrt nic podlého neprovedla. Třeba, aby ji nepřeměnila například v kočku, to by bylo nadmíru odpudivé. Nori se oklepal a s díky se protáhl otvorem z jeskyně pryč.

» Řeka Tenebrae (Narrské kopce)

« Stará zřícenina

Na nic nečekal a s nadšením vyběhl ze zříceniny. Když se ohlédl zpátky, vypadala stejně mrtvě jako když do ní vstupoval. Spěšně se rozhlédl, zda uvidí Baghý, ale vypadalo to, že se po ní slehla zem. Jakmile byl dostatečně daleko od té hroudy z kamení, zastavil a zamyslel se. „Chtěla po mně ať zaběhnu za Životem,“ povzdychl si a celý se protáhl. Na krku cítil jen lehké pnutí a na zadní nohu mohl také bez problému došlápnout. Věděl jen, že to nesměl přehánět s prudkými pohyby. Zvolil proto jen lehké tempo a poklusem se rozeběhl skrz pás. Doufal, že Baghý byla v pořádku a že její strach ze Smrti opadl. Nakonec to nebylo zas tak hrozné, jak si představoval. Snad bude mít pořád tak dobrou náladu, pomyslel si o Smrti. Byl zvědavý, jestli ta potvora nesmrtelná dodrží slovo, a tak se vydal na jih. S Baghý se pak jistě někde sejdou.
Nori měl poměrně naspěch. Hbitě se proplétal mezi jedlemi, které rostly všude kolem a přemítal nad svým ne tak velkolepým setkáním se Smrtí. Jistě, byla děsivá a rozhodně nebyla tak milá, jako její bratr, Život, ale alespoň ji neměl za podobného podivína. Přeci jen; záliba v blyštivých kamenech byla o něco normálnější než kytky. Měl bych nějaký šutry najít, zaúkoloval sám sebe, když se mu vybavila Evelynina slova. Pochyboval totiž, že mu Smrt pomůže jen za laskavost, aby Životovi vyřídil její zprávu. Jistě za tím bylo něco víc.

» Vrchol Narrských kopců = teleportační lístek (1)

« Západní Galtavar (Jedlový pás)

S nadšením, které bylo Norimu vlastní, se vytříbenými tanečními kroky přibližoval k tajemně vyhlížejícím balvanům. Obrovské kameny se tyčily vysoko k nebesům a nebylo vůbec těžké je přehlédnout. Černý goblin se s úsměvem proplétal skrz stromy a ostré větve, než se zastavil mezi kameny. Pohled mu automaticky padl na jakousi ruinu. Tak tady ta prašivá čarovlčice žije? problesklo mu hlavou s jistým znechucením. Už se nedivil, proč přišla do Borůvkového lesa a chtěla jej zničit. Musela jim závidět! Jiné vysvětlení Norimu nedávalo smysl. Koneckonců, kdo by chtěl dobrovolně žít v takové trosce?
„Tak tohle je ta její slavná honosná zřícenina!“ vydechl obdivně. Obdivoval Smrt, že byla schopna v něčem takovém přežívat. Koutky tlamy měl povytažené do pobaveného úšklebku. Cítil jak mu tělem pumpoval adrenalin a to sličnou vlčici, která uvnitř žila, ještě ani neviděl. Představoval si ji všelijak a nemohl si vybrat, která představa by se mu k ní hodila nejvíc. Věděl jen, že s ní byla legrace. Ať už byla jakákoli; jedna strana se vždy bavila. Nori však pevně doufal, že se při jeho návštěvě budou bavit oba, jak on, tak i samotná Smrt. Moc dobře si vzpomínal na jejího bratra. Oba dva měli podobně pošahaná jména.
Zřícenina byla zvenčí obrostlá mechem a z jedné strany se o ni podepírala hromada zbořeného kamení. Nori usoudil, že to kdysi muselo připomínat onu stavbu, která se, poněkud hrdě, tyčila nad zříceninou z druhé strany. A zatímco si zkoumavě prohlížel rozbořenou ruinu, sebejistým krokem pokračoval vpřed; blíž ke vchodu mramorového úkrytu. Byl tak zvědavý! Přesně takhle si představoval svá nesčetná dobrodružství. Po boku mu chyběla už jen Baghý, jeho věrná parťačka.
Jakmile však vešel dovnitř, přivítalo jej překvapení. V Noriho hnědých duhovkách se odrážel plápolající zelený oheň. Vypadal přesně jako ten, který po sobě Smrt zanechala v Borůvkovém lese — jedovatě smaragdový a nebezpečný. Oheň hravě plápolal mezi dvěma kameny a to z krásného nic. Magie, cinklo Norimu v hlavě okamžitě. Zvědavost ho však táhla dál. Na rozdíl od Života se na Smrt docela těšil. A to i přes její pověst. Pamatoval si, jak o ní Evelyn mluvila, Nori se však musel přesvědčit na vlastní oči. (Ne, že by Evelyn nevěřil. Můžeme však říct, že ho ovládala nelogická touha po zmrzačení.) Vnitřek zříceniny vypadal úplně jinak než navenek. Po mramorových zdech nerostl žádný mech; kámen byl čistý a co víc, byl protkaný zelenými žilkami. Černý vlk pokračoval dál, uši zvědavě napřímené vpřed. Po obou stranách to vedlo dál, do dalších místností. Noriho však zaujalo schodiště, které vedlo z každé strany nahoru. Nikde však nebylo ani živáčka. Kromě trouchnivějícího dřeva a nepopsatelné vůně necítil nic jiného. „Že by se vydala na vycházku zapálit další les?“ zamumlal napůl zklamaně.
„Zdravím, poutníčku.“ Nori polekaně nadskočil. Těsně u jeho ucha se ozval medový hlas. Když však otočil hlavu za zvukem, nespatřil nic jiného než holou stěnu. „Tady,“ ozvalo se znovu, tentokrát pobaveně. Před ním stála uhlově černá vlčice s očima tak pronikavýma, až měl pocit, že mu vidí rovnou do duše. Nori se na vlčici usmál a kecl si na zadek. Pak se dvakrát podrbal za uchem, zatímco si cizinku zvědavě prohlížel.
„Taky tu seš za tou babiznou?“ zeptal se přidrzle. „Jestli jo, tak se laskavě postav do řady, já tu byl první. Nevím, kde zrovna trajdá, ale určitě se brzo ukáže,“ mrkl na vlčici a sjel ji významným pohledem. Kušuj za mě, nádhero! pobídl ji v duchu. Přeci za samotnou Smrtí nevážil takovou cestu, jen aby ho nějaká jiná vlčice předběhla. Cizinka si ho pobaveně prohlížela, načež se v celé zřícenině zablýsklo. Nyní před ním stála ta samá vlčice, avšak místo normálního černého ocasu, zametala zem jedovatě zeleným koštětem. Také jí svítily drápky a oči. Nori o krok ucouvl. Koutky tlamy se mu však roztáhly do nevinného úsměvu.
„Hups,“ hlesl a nenápadně se ohlédl za sebe. Kdybych vystartoval teď, možná bych jí stihl zdrhnout, pomyslel si, jenže na utíkání bylo pozdě. Před Norim stála Smrt v celé své kráse a zlomyslně na něj cenila tesáky. „Jste ještě krásnější, než jsem si vás představoval, madam,“ snažil se zachránit situaci. Jeskyní se ozval řezavý smích.
„Co po mně chceš, hejsku?“ zasyčela, pak se však zarazila. „Ty jsi odtamtud, že jo,“ sjela Noriho výsměšným pohledem. Černý goblin nasucho polkl. Jistě myslela Borůvkový les. „No jistě, že jsi! Ty odporné borůvky jdou z tebe cítit na míle daleko,“ odfrkla si pak a jedním elegantním skokem byla těsně u Noriho. Svítivým drápkem ho dloubla do hrudi a hluboce nasála vzduch. „Ach, z toho smradu mám chuť tě také zapálit,“ zachechtala se a konečně ucouvla. Nori se ušklíbl, pořád seděl na zemi a s kuráží se díval Smrti přímo do tváře.
„Slyšel jsem, že máš zálibu v drahých kamenech?“ naklonil zvědavě hlavu do strany. Smrt se odmlčela a na vteřinku se zatvářila zamyšleně. „Slyšels dobře, Vořechu,“ ušklíbla se. Nori na Smrt přimhouřil oči. Odkud...? problesklo mu hlavou. Odkud znala tuhle nejapnou přezdívku, kterou mu říkala výhradně Cynthia? Nenechal se však rozhodit. Odhodlaně si šel za svým cílem.
„Mám pro tebe návrh. Ty mi pomůžeš s magií a já ti za to dám tolik šutrů, kolik jenom budeš chtít.“ Nori se rozhodl přejít rovnou k věci. Sice chtěl se Smrtí polaškovat víc, ale čekala na něj Baghý. Alespoň v to doufal. Smrt se znovu rozchechtala. Byl to řezavý zvuk, který se Norimu zasekával až do duše. Se smíchem jakoby vibrovala samotná jeskyně.
„Hlupáku!“ vyštěkla náhle a celá se naježila. „Nazveš mě babiznou a pak čekáš, že ti pomůžu? Smrtelníku naivní!“ prskala rozčíleně. Oheň, který dosud klidně plápolal mezi dvěma kameny se najednou rozšlehal do všech stran. Kruci, ulevil si v duchu a nevinně se na Smrt usmál. Prostě řekni, že si ty šutry vezmeš a dej mně pokoj.
„Ne! Budeme to hrát podle tebe. Já tě totiž znám a to moc dobře,“ promluvila Smrt znovu se zlomyslným úšklebkem. „To mě zajímá,“ odvětil Nori sebevědomě. Nepochyboval o tom, že ho Smrt pozorovala, zajímalo jej však, jakou hru měla na mysli. „Uděláš mi laskavost a půjdeš za mým bratrem, jistě jsi měl už tu čest ho poznat, což je mi mimochodem velice líto,“ řekla ironicky. Oheň už plápolal zase klidně. Nori na Smrt přimhouřil oči.
„Myslíš Života? Ach!“ rozpomněl si náhle, „Dlužím ti od něj pozdrav!“ Pak se narovnal a přikývl. „Fajn, budu tvůj poslíček. Pomůžeš mi teda s magiemi?“ zeptal se znovu s nadějí v hlase. Smrt protočila neonovýma očima a hlasitě si povzdychla. Težkej život, chápu, pomyslel si Nori pobaveně.
„Vyřídíš mu, že takových případů jako je Naomi, může být klidně víc. Říkejme tomu „narozeninový dárek“. A pak si rozmyslím, jak moc ti pomůžu,“ odfrkla si Smrt a lehce pozvedla čumák nahoru. Nori se vítězoslavně usmál a postavil se zpátky na všechny čtyři. „Platí,“ souhlasil prostě a pomalu se otáčel k odchodu, než se zarazil. „Och, chceš to stvrdit krví, nebo nějakou obětinou? Vezmeš si můj ocas, abys—“
„Zmiz už!“ skočila mu Smrt do řeči ostře, až se vzduch ve zřícenině krátce zachvěl. „Už jdu, už jdu!“ odvětil spěšně a rozeběhl se pryč. V očích mu však nadšeně jiskřilo.

» Jedlový pás

« V Galtavar (VVJ)

Šel se svou parťačkou bok po boku. Podařilo se jim obejít veliké jezero, kde se nedávno sešli s mnoha vlky a odkud zamířili k sopce, která se nakonec ukázala jako veliké zklamání. Nyní však šli trochu jinou cestou. Pod tlapkami se jim rozprostírala rozlehlá pláň a vyšší tráva se Norimu laškovně otírala o tělo. Když se Nori na Baghý podíval, vypadala, jako kdyby byla duchem někde jinde.
„Máš po boku mě,“ namítl odmítavě. Navíc tě Život taky trochu vylepšil, ne?“ Nori svou kamarádku přátelsky drcl čumákem do boku. Hravě jí přitom chňapal po nohách. „Uvidíš, že to bude v pohodě. Potřebuješ do života i trochu adrenalinu,“ pobídl ji a začal kolem ní hravě poskakovat. „Stačí, když jí ukážeme pár blyštivých šutrů. Přesně jak všichni říkaj, je to straka. A za šutříky ti splní cokoli! To zní docela fér,“ pokrčil rameny neurčitě. V hlavě mu sice pořád zněla slova Evelyn o tom, jaká je Smrt potvora, ale nenechával se zastrašit. Byl zvědavý a chtěl objevovat. A chybějící pud sebezáchovy ho nenápadně kopal dál. Ať už na něj u Smrti čekalo cokoli, byl připraven to přijmout s otevřenou náručí. Anebo to alespoň omrknout.
„Jestli se ale budeš takhle loudat, tak si to třeba ještě rozmyslí,“ houkl na Baghý a svižným krokem ji předběhl.

» Stará zřícenina (Jedlový pás)