Gallirea - Příspěvky uživatele

Počet bodů: 6
Směna: 6 bodů za 45 oblázků

Děkuji za akci!

Je mi líto, že jsem se neúčastnila víc úkolů, ale i tak děkuji za odměny.

Obloha na vlky shlížela se silným nádechem podzimu; šedá mračna přebrala nadvládu nad modrým nebem a plakala. Kdo ji rozesmutnil tentokrát? Nori zašilhal na obrovskou kapku, která se mu rozplácla přímo na čenichu, než se zamračil na šedé moře. Slyšel, jak se mezi skoro holými větvemi proháněl studený vítr a hašteřil se s posledními přeživšími. Listy všech barev se smutně snášely na zem a připojovaly se tak do masových hrobů k ostatním. Pod Noriho tlapkami to jemně křupalo, jak se prodíral skrz napadané listí a holé keříky borůvčí. Mířil po cestičce k úkrytu, před kterým se zastavil a netrpělivě přešlápl. Pach Baghý sílil. Zřejmě v jeskyni nebyla sama, protože k němu neúnavný vítr přinesl další známý pach — malý kolega z lovu.
A zatímco se skupinka s Blueberrym vydala dovnitř, z úkrytu na něj vykoukla nejprve Baghý a těsně v jejím závěsu hnědé vlče. Nori se na oba zazubil a vesele u toho zamával ocasem. Černá oháňka se nadšeně houpala ze strany na stranu, skoro jako kdyby byla opilá. Téměř by zapomněl na svoje bolavé ego, kdyby Baghý zůstala jen u prostého čau.
„Čusky křusky, kolego!“ ... o jehož jméně nemám furt nejmenší tušení! Nori přátelsky pozdravil vlče, které se vykolébalo z úkrytu spolu s Baghý a jakmile byl k dvojici dostatečně blízko, zvedl tlapu a lehce malého kolegu poplácal po hlavě. To už se mu ale malé zlatonče lísalo k nohám se svým vlastním pozdravem. „Majestátní! No slyšíš to Baghs?“ vydechl užasle a celý se hrdě vyprsil. „Jó jó, tos vychytal přesně!“ pokýval uznale hlavou a oplatil vlčeti zubatý úsměv.
Zlatonče se ho zatím zvědavě vyptávalo a to Nori nemohl nechat jen tak být. Posadil se proto do spadaného listí a spiklenecky na něj zamrkal. „Hráli jsme s tetou Baghý bobříka odvahy!“ prozradil vlčeti velkolepě. Oznámil to s takovou důležitostí jako kdyby to byla ta nejlepší hra na světě. „Říkals že seš statečnej — to na bobříka musíš bejt taky. To není jen tak,“ vysvětlil potom a mrkl na Baghý, která se na něj šklebila.
„Jak můžete vidět, slečno,“ zdůraznil s jiskřičkami v očích, „moje bradička je v perfektním stavu. Spíš by mě zajímalo, proč jste mě nechala sežrat tou divokou řekou a chrabře se za mnou nevrhla.“ Baghý výroku o tahání brady po zemi moc nerozuměl. Proč by to sakra dělal? Podezřívavě si ji proto prohlédl; co když jí Život trochu popletl i hlavu? Třeba se mu kouzlo omlazení nepovedlo a zanechalo to následky.
„Co vy dva tu vůbec vyvádíte? Takhle spolu?“ zeptal se zvědavě a rozhlédl se po lese. Nikde poblíž dobrotivou Lylwelin neviděl. Ach ne, snad se nerozhodla, že je už nechce. Chudáček malej, pomyslel si a na účet zlatavé vlčice zklamaně zamlaskal.

Na prvý pohľad to bola pokojná noc. Hviezdy ticho trblietali na temnej oblohe a doprovázeli tak studený mesiac, ktorý ako strieborný šperk lichotil samotnej noci. Ani jediný mráčik sa neopovažoval kaziť mesiaci jeho veľké entrée. Nori bol zrovna vonku; pryč z lesa spolu so svojou sestrou. Celý deň obdivovali farebné listy, ktorých boli po lese veľké kupky. Len do nich skočiť! Stromy teraz hráli všelijakými farbami — skoro ako keby na ne niekto vylial použitú paletu.
Rin ho prehovorila, aby na chvíli vypadli von a preskúmávali okolie. V Pomněnkové svorke sa totiž rok čo rok tradovalo, že za lesom žije tekvicové monštrum. Nikto nevedel, ako bájná príšera vyzerá — všetci, kto jej prišli pod pazúry, sa totiž nikdy nevrátili naspäť. Noriho podobné báchorky nikdy moc nezaujímali, keďže mu bolo jasné, že je jenom rodiče rádi strašili a nechceli, aby ako malá vlčata opúšťali les. Lenže teraz to bolo iné, s Rin boli takmer dospelí a to samosebou znamenalo, že si můžou robiť, čo sa im len zamane. Naviac Nori bol tvrdohlavý ako somár, čiže ak si niečo umanul, musel to jednoducho urobiť podla seba. A zrovna teraz chcel isť s Rin hľadať tekvicové monštrum.
„Hej, počuváš ma vôbec?“ ozvalo sa za čierným vlkom prísne. Nori sa pozrel na svoju sestru a krátko na ni vyplázl jazyk.
„Hej hej, neboj sa, ten tvoj otravný hlas sa nedá, bohužial, preslechnout,“ odvetil s úškrnom. Rin na nej so zavrčením skočila a povalila ho do mokrej trávy. Mesiac im svietil pekne na cestu a okrem ich hravého smiechu, nebolo počuť nič iné. Dokonca aj zvieratá, ktoré v noci ako keby ožili, boli ticho. Nori na to chcel Rin upozorniť keď jej slova počúval jedním uchom dnu a druhým je púšťal zase von. Nemal jediné tušení o čom jeho sestra blábolila, hlavu mal plnú historek o tekvicové príšere.
„Čo je to vôbec ta tekvica, Rin?“ spýtal sa zadýchane, keď z nej vlčica konečne slezla dolu. Ta sa nakrátko zamyslela a potom sa s hrozivým úsmevom prikradla až k Norimu. „Starká povedala, že—“ Rin vetu nestihla dopovedať; za súrodenci sa v kroví ozval podivný zvuk. Akési škrábanie a vrčení, ktoré vôbec (ale že vôbec) neznelo ako vlčie. Rin sebou zľahka trhla a urobila jeden krok bližšie k bratovi. Oba si vymenili zmätený pohlaď, než Nori sebral odvahu a pozorne zamžoural do kroví, odkiaľ sa zvuk ozval. Nič necítil, ale to mohlo byť aj tím, že bolo bezvetrí. „Haha, dobrý vtip. Kto je tam? Kami, si to ty?“
„Nachlemtal si sa moc vody, že tak chraptíš?“ pridala sa aj Rin pobavene. Lenže z kroví sa nič neozývalo. Rin sa k Norimu naklonila a nervózne mu sykla do ucha: „Tak bež sa tam pozrieť!“ Nori sa na svoju sestru zamračil a kyselo protáhl ňufák. Čo ak by som ťa tam strčil sám? zakoulel očima než nasucho prehltol a s hranou bezstarostnosťou sa vydal ku kroví. Keď konečne rozhrnul tlapou suché vetve, zbadal... veľké nič. „Rin?“ oslovil vlčicu a zarazene sa na ňu pozrel. Čo to je? Na zemi ležal akýsi predmet; pripomínalo to nejaké ovocie, také aké ešte nikdy nevidel. Malo to tvar gule a bolo to celé oranžové. Navyše to vypadalo, ako keby to malo aj prázdnu tvár. Čo však bolo najpodivnejšie — hneď vedla gule ležal aj vlčí chvost. V žiaru mesiace mal presne takú farbu ako Noriho srsť. A ako tak obaja dvaja pozerali na oranžovú gulu a cudzí chvost, Noriho začalo čosi tahať za ten jeho.
„Hej, Rin, môžeš prestať?“ zamumlal otrávene, lenže... Rin stála hneď vedla neho. „Nori... Neotáčaj sa!“ stihla jeho drahá sestra ochromeno povedať, než sa čierný vlk opravdu otočil. Chybel mu chvost a ten na zemi bol zrazu preč.

« Vodopády (Mahtaë)

//Abyste to nemuseli číst celé — část, která se věnuje přímo Borůvce, bude vyznačená níže.

Kaya se pořád moc netvářila, ačkoli se nejprve zdálo, že ji zmínka o Borůvkové smečce zaujala a Noriho pozvánku přijme. Nezbývalo mu tak nic jiného, než si povzdychnout; na mysl mu nenápadně vlezla dotěrná myšlenka o vlčicích jakožto o fúriích, které ho z nepochopitelného důvodu neměly rády. Neměla ho Kaya ráda? Mluvil moc? Nebo naopak málo? Nori byl bezradný a to se moc často nestávalo. Proč mě vůbec zajímá její názor? nakrčil mimoděk obočí, zatímco od něj tmavá vlčice udělala krok dozadu. Mě její názor přece vůbec nezajímá, přesvědčoval se v duchu. A byl v tom poměrně úspěšný. Na chvilku měl opravdu pocit, že mu nějaká Kaya může být vlastně u zadku. Dokud ta nějaká Kaya neřekla dvě kouzelná slůvka, která roztetelila Noriho hruď nadšením. „Vážně?“ vyhrkl dřív, než svůj údiv stihl zastavit. „Teda... Jasně! Super, uh, tudy...“ Nori si krátce odkašlal a na vteřinku se dezorientovaně točil na místě. To je vtipný pocit, pomyslel si, zatímco se snažil přijít na to, proč mu zničehonic poskočilo srdce.
Kaya ho s lehkostí předběhla a sebevědomě ho vedla pryč od vodopádů. Nori vlčici poslušně následoval, zcela ztracen v myšlenkách. Ani si nevšiml, že začala postupně zpomalovat, až zmizela daleko za ním. „A jak dlouho se tu už potulu—“ Nori se otočil za sebe, aby mohl s Kayou srovnat tempo, jenže vlčice byla už dávno fuč. „—ješ...“ dokončil větu polohlasem. Snad jí taky nesežrala řeka? pomyslel si na moment s hrůzou v očích. Sám měl ještě polomokrý kožich. Po Kaye však nebylo ani stopy.
„Vlčice bláznivý!“ povzdychl si a rozmrzele pokračoval v cestě. Napálila tě! Haha! A tys jí věřil, že půjde s tebou! Jen tak! Idiote. Nori si v duchu nadával všelijakými nadávkami, až dokud se před ním nezačalo rýsovat známé území. Borůvkový les. Domov. Nori si na nové označení „domov“ začínal konečně zvykat. Možná by bylo fajn začít tady trávit víc času.

Informace, která z Kayi vypadla jakoby se nechumelilo, upoutala Noriho pozornost. Černý vlk se narovnal a zaujatě si vlčici prohlédl. Takovej drobek? pomyslel si pobaveně. „Páni, o tom se Blueberry nezmínil,“ uchechtl se a rozhodl se vytáhnout vlastní eso z rukávu. Ne že by se snažil s Kayou soutěžit v tom, kdo byl v zachraňování světa úspěšnější, protože — překvápko — svět stále stál pevně na nohou, ale chtěl jí ukázat, že jí totálně rozumí. „Taky jsem zachraňoval svět. Vlastně to bylo Slunce...“ podrbal se neurčitě za uchem s malým, nenápadným úsměvem a stejně jako ona, dál to nerozváděl. Před hnusným ušopleskem, kterej mi div nevytrhal všechny fousky.
Když Kaye navrhl, že by se mohla jít do lesa podívat spolu s ním, moc nadšeně se netvářila. Něco na jejích slovech bylo pravda, avšak... „Nezachraňovali jste spolu náhodou svět?“ popíchl ji a hravě u toho zaklepal ocasem o zem. V očích mu tančily jiskřičky. Prašivý tuláky? „To mluvíš o sobě?“ pozdvihl jedno obočí a naklonil hlavinku do strany. Pak mlčky sjel Kayu pohledem — pěkně od špiček uší až po ocas. „Nepřijdeš mi prašivá a jestli ses pár dní nekoupala... No co!“ zazubil se a vyskočil na všechny čtyři. „Ber, nebo nech být,“ mrkl na ni nevinně a rozhlédl se kolem. Začalo se to tu hemžit vlky a byť byl Nori normálně velmi družným, bylo už načase, aby se ukázal zpátky doma. Hned po lovu se s Baghý vypařili, ani si nestihl vyslechnout Blueberryho pochvalu; nepochyboval o tom, že na ně vlídná slova alfy po takovém výkonu čekala.
„Tak či tak jsem tě fakt rád poznal, Kayo,“ řekl, kdyby se vlčice rozhodla, že zůstane. Byl připravený na odchod, ještě však chvilku přešlapoval na místě a čekal, jak se tajemná Kaya rozhodne.

» Borůvkový les (Řeka Mahtaë - sever)

// Pardon, černá so be it! :D

Vražedná slina požehnala Norimu svou milostí a po chvilce křečovitého úsměvu dala pokoj. Měsíc svítil pořád stejně, sem tam se stydlivě schoval za proplouvající mrak a Noriho svět se točil. Bylo to divné, nepamatoval si, že by cestou sežral jednu ze srandakytek; možná, že za jeho stav mohla voda, které se při nedobrovolném potápěčském kurzu nalokal až až. Musela být začarovaná, nebo tak něco — to bude ono.
Tmavá vlčice, jež se ledabyle představila jako Kaya, na Noriho hleděla s ne zrovna uchváceným pohledem, ovšem černý goblin se nenechal zviklat. To za ni úspěšně plnily Noriho drzé myšlenky. Skoro, jako kdyby se mu do hlavy dostala voda z vodopádů a zastřela tak jeho normální stav mysli. Pod měsíčním svitem jí to fakt sluší. Jak by asi vypadala v záři vycházejícího slunce? pomyslel si poněkud zasněně. Černá oháňka se pořád opile kývala ze strany na stranu. Les, zajímá jí tvůj les! ječel na něj mezitím jeho mozek nadšeně.
„Znáš Borůvkovou smečku?“ zeptal se s překvapením v očích. Hnědá kukadla si teď Kayu prohlížela lehce vykuleně. Koutky tlamy se mezitím roztáhly do neposedného úsměvu. „Tak to jsi musela určitě slyšet o bitce se Smrtí,“ zkonstatoval spěšně. Možná by bylo fajn, kdybys u toho přestal šmrdlat ocasem, poradil sám sobě všetečně a pro jistotu se posadil. I v sedě byl docela vysoký; to ty dlouhé nohy. „Les je v pohodě a smečka... Vlastně tam mám namířeno, jestli chceš, můžeš jít se mnou a podívat se sama.“ Nabídka z Noriho tlamy vypadla dřív, než se nad tím stihl vůbec zamyslet. Černý vlk byl zkrátka přirozeně přátelský a taky, ale opravdu jen možná, se mu nechtělo Kayu opouštět tak brzy. Navíc mu Baghý zdrhla; to měl cestovat sám?

Ohnivý kotouč zapadl a na oblohu se konečně vyškrábal ledový měsíc. Teplota nemilosrdně spadla dolů; mokrý kabátek tak chladil štíhlé tělo pod sebou a Nori se chvilku co chvilku zimomřivě oklepal. Nemrzl, ale v suchém bylo přeci jen lépe. Jeho pozornost však byla, skoro jako na truc, pevně přikovaná k hnědo-šedé vlčici, jejíž kožíšek se pod stříbřitým měsíčním světlem krásně vyjímal. Černý goblin se přistihl, jak nasucho polyká, zatímco čekal na odpověď. Snad to nebyla nervozita?! On přeci nebýval nervózní — nikdy! Tak co to tedy bylo za prapodivný pocit?
Zdálo se, že vodopády jsou oblíbenou destinací, neb se u vody brzy objevili noví návštěvníci. Noriho čenich zachytil hned několik, ne až tak neznámých, pachů. Tak nějak tušil, že s příchozími měl už čest se potkat, nevěnoval jim však přílišnou pozornost. Mezi nimi se mihl dokonce i pach Baghý, když se však ohlédl kolem, hnědou vlčici neviděl. Koutkem oka zaznamenal snad jen zanedbatelný pohyb v nedalekém křoví. Vážně? pomyslel si poněkud odevzdaně. S dalším polknutím tak přešlápl z nohy na nohu, načež protáhl obličej, když na něj začala druhá vlčice z dvojice vrčet. Šedivka ze sebe vydala táhlé zavrčení; zřejmě jako nesouhlas. Nori se na vlčici ušklíbl. Někoho mu připomínala, jenže jeho mozek jaksi zkratoval. Tmavší vlčice totiž konečně promluvila.
Nori se zmohl na veselý smích a krátké zamáchání ocasem. „Jsem Nori!“ představil se, zatímco jeho mozek vydával jen přidušené zvuky. Tón, kterým mu vlčice odpověděla, nezněl zrovna extra přátelsky, ale Nori už si zřejmě začal na nepřátelskost místních vlčic zvykat, neb se nad tím (snad poprvé) ani nepozastavil. Šedivka si mezitím sbalila svých šest švestek a dala se na odchod; Nori tak zůstal s vlčicí zcela sám. Ostatní vlky a vzdálený pach Baghý se mu podařilo úspěšně ignorovat. Chtěl se o této cizince dozvědět co nejvíc. Na první pohled se zdála být zcela obyčejnou; maličké cosi však nahlodávalo Noriho nitro. Jako kdyby mu malý červíček našeptával do ouška: „Řekni jí, že si přeješ, aby na tebe dupla. Vší. Silou.“
„Jo jo, vodopády. Nádhernej úkaz přírody, co? To my v Borůvkovým lese to máme teda lepčejší,“ vyvalil na vlčici to první, co mu přišlo na mysl a nebylo to o dupání. Ale zadupat by sis s ní taky chtěl, cooo? provokovala ho jeho vlastní mysl nemilosrdně. Nori si odkašlal; to aby zamaskoval fakt, že se právě zalkl na vlastní slině. „A ty seš?“ usmál se na vlčici křečovitě. Byl rád, že místo slunce svítil jen měsíc.

« Medvědí řeka (Řeka Mahtaë - sever)

Nedočkavost se Norimu zákeřně vyplatila. Zahučel do proudu řeky jako nic a bezmocně se nechával unášet vodou do neznáma. V očích měl hrůzu, když si uvědomil, že nedosáhne na hladinu. Snažil se kopat nohama co to šlo, ale ke břehu to měl pořád daleko. A byť se řeka na první pohled jevila klidně, proud byl silnější. Noriho hubené tělo nebylo dostatečně silné, aby se dokázalo skrz vodu prodrat zpátky na souš, a tak se začal pomalu sžívat s myšlenkou, že ho voda pohltí. Nestihl ani odpovědět na Baghý otázku ohledně magií. A ačkoli se ve vodě snažil soustředit, zda by z toho něco káplo, bylo mu to k ničemu. Magie nefungovala.
Do háje, proběhlo mu hlavou, když se snažil neudusit. Čumák držel vzhůru a lapal po dechu. Voda ho nesla dál napříč Gallireou a na Noriho tak čekalo jen překvapení, kde ho voda vyflusne. Baghý, která se mu vydala na pomoc, se za chvilku začala měnit v zmenšující se šmouhu. Nori zaťal zuby a vší silou se snažil doplavat ke břehu. Proud postupně slábl a před ním se začal rýsovat zajímavý úkaz — vodopády! Konečně to šlo snáz a bezpečí v podobě břehu se zdálo být na dosah. Po značné námaze se černému vlkovi povedlo vyškrábat se z řeky ven. Celý zadýchaný se rozplácl u vodopádů a chvíli to vypadalo, že je po něm. V tu chvíli se však k jeho zmáčeným ouškům dostaly neznámé hlasy.
Nori se donutil pomalu zvednout na všechny čtyři, pořádně se oklepat a konečně se rozhlédnout kolem. Kus od něj spatřil dvě vlčice. Jedna z nich však upoutala Noriho pozornost. Cítil, jak mu při pohledu na hnědo-šedou vlčici přejel vtíravý mrazík po zádech. A rozhodně to nebylo tím, že byl celý mokrý. Po Baghý zatím nebylo ani stopy, a tak se Nori uchýlil k jednoduchému řešení situace.
„Čauky!“ pozdravil obě vlčice a přátelsky u toho zavrtěl ocasem. „Trochu jsem se ztratil, můžete mi, símvás říct, kde že to jsem?“ zeptal se nevinně, očima však visel jen na tmavší vlčici.

« Třešňový háj (Středozemka)

Bylo to zvláštní, pro Noriho se však nic neměnilo. Baghý, i když staronová, byla stále jeho parťačkou. A velmi dobrou kamarádkou. Byla někým, bez koho si svůj život už nedokázal představit; měli spolu tolik vzpomínek, tolik zážitků že ani zázračně omlazovací kouzlo dobroděje Života, nedokázalo změnit Noriho pohled na ni. Baghý byla zkrátka Baghý.
Nori, stále špinavý a připomínající říční monstrum, běžel s nově nabytým elánem pryč z útulného lesíka plného třešňových stromků. Mířil směrem zpátky domů, k Borůvkovému lesu, ale plány měl prozatím trošku jiné. Musel ukázat Baghý, jak se po návštěvě u poloboha změnila! „Jako stařenka jsi byla taky úža, ale jen si to představ! S touhle formou!“ Nori vyzývavě hvízdl a zavlnil na svou parťačku obočím. „Takhle si můžeš omotat vlků kolem tlapky kolik jen budeš chtít! A já je pak všechny ošulím!“ S tím se škodolibě rozchechtal, zatímco svižným poklusem běžel přes rozlehlou pláň.
A zatímco se s nimi slunce dál loučilo a oblohu políbily červánky, Nori byl plný života. Skoro jako kdyby vycucával ze zapadajícího sluníčka veškerou energii. „To bude eňo ňuňo,“ našpulil tlamu a spokojeně mlaskl. Nezapomněl ani nadšeně pištět spolu s Baghý, která poskakovala nadšeně kolem. Cesta jim ubíhala poměrně rychle, za chvilku se před nimi začal rýsovat proud řeky. „Už tam skoro jsme, tak neodpadni, až se uvidíš!“ varoval Baghý s imaginárními růžky na hlavě, v očích jiskřičky. Pořád na ni visel pohledem; byl to takový nezvyk!
Zastavil se až na břehu řeky, nad kterou se zvědavě naklonil a pohlédl na svůj vlastní odraz. Hladina se poklidně vlnila a oplácela Norimu lehce zvlněný obrázek sebe sama. Koutky tlamy měl roztažené do typicky samolibého úsměvu. Nemohl se dočkat, až se Baghý konečně uvidí. „Tramtadadá!“ zatroubil vznešeně a čekal na její reakci. Netrpělivě stepoval na samém okraji břehu, až mu to (samosebou) podklouzlo. Nori tak s překvapeným písknutím zahučel už podruhé rovnou do řeky. Čistá voda se v mžiku zabarvila dohněda, díky bahnu, které se konečně pustilo z černé srsti. Nori pád nečekal, když mu to však celé došlo, proud vody ho začal unášet s sebou pryč.
„Bakííííííí!“ vydralo se z něj, jakmile se dal do pohybu.

» Vodopády (Řeka Mahtaë - sever)

Překvapený nebyl jenom černý goblin. Ta podivínka, která byla cítit jako Baghý a která zněla jako Baghý se divila taktéž. Divila se tak moc, až hbitě odskočila dozadu. Nori se na ni zamračil a pohledem hypnotizoval její břicho. „Sežralas jí?“ vydechl s takovou samozřejmostí, že to musela být pravda! Jako Styx? propíchl pak vlčici pohledem. „Co já mám na sobě? Vidělas sebe?“ vyhrkl poněkud uštěpačně a nad otázkou protočil panenkami s takovou vášní, až mu bylo vidět bělmo. Pořád se krčil u kmene a nedůvěřivě si napodobeninu Baghý prohlížel. Pořád nemohl uvěřit, že by to byla ona. Co když to byla jen náhodná čarovlčice, která se rozhodla si z něj vystřelit? Co když... „Evelyn?“ Nori se rozhlédl kolem dokola. Určitě to jsou zase ty její čáry! pomyslel si, jakmile si na šedou vlčici vzpomněl. „Tohle není vtipný!“ zavolal ještě jednou a pro jistotu natáhl tlapku k vlčici před sebou a na zkoušku do ní dloubl. Snad čekal, že se rozplyne, protože když se nic nestalo, zůstal na ni vykuleně hledět.
„Takže nekecáš? Fakt seš to ty? Jako... Ty ty?“ zdůraznil, že mínil Baghý ty a ne iluzi. Hnědá vlčice vypadala trochu nesvá, možná ublíženě? Nori však skrytou emoci nedokázal podchytit celou, neb se mu tahle podivně mladá Baghý zadívala pevně do očí. A v tu chvíli mu to došlo. Hlupákovi.
„No neke!“ vypískl a akčně vyskočil směrem k vlčici. „On tě fakt omladil! Panenko skákavá, on to fakt udělal!“ Nori si začal Baghý prohlížet ze všech stran a dokonce do ní i zvědavě šťoural tlapkou. „No do kelu,“ vydechl užasle, když ji celou obešel. „Baghs! Ty máš i modrej vocas!“ A zatímco vyjeveně poskakoval kolem své staronové parťačky, něco ho napadlo.
„Neříkej mi, že ses ještě neviděla! Poď, na to se musíš podívat!“ zavelel a spěšně zatahal Baghý za ucho.

» Medvědí řeka (Středozemní pláň)

Pokojné sezení pod stromem začalo Noriho brzy nudit, a tak nebylo divu, když místo výpravy za Baghý začal ten idiot podřimovat. Slunce se mezitím začalo sklánět k západu a sesílalo své poslední teplé paprsky dolů, rovnou na černého goblina. Nori se tetelil blahem, zatímco v lesíku odpočíval. Řekněme, že nabíral síly, než se pustí do strastiplné výpravy za postarší dámou, která mu i na svůj věk byla schopna úspěšně zdrhnout. Nori se nad myšlenkou zahihňal a spokojeně si oblízl čumák. Už ho ani nerozhazoval z rovnováhy fakt, že byl obalený bahnem a různými větvičkami, které se povalovali na břehu řeky, jež ho neochotně vyflusla po divoké jízdě. Nori měl však pořád zato, že ho vesmír miloval a nehodlal si rozhodit svou karmu, a tak svůj rádoby převlek za říční monstrum přijal s hrdostí. Díky síle podzimu se na jeho hlavu sneslo i několik listů. Ty tak vytvořily za pomocí bláta a větviček vzdálenou podobiznu korunky. Po nedobrovolné koupačce a následném vyrochnění se v blátě, se zdálo být černé princátko poněkud sežvýkané, ale na pár vrzů by to utáhnout snad ještě šlo. To kdyby se paninka jó snažila. Nori však měl jiné starosti. Silou zapadajícího slunce mu bahno v chlupech zatvrdlo a vytvořilo tak maskovací mapky po celém jeho těle. Vypadal jako malá příšerka s krásnýma dlouhýma nohama. Prostě modelka. V těle říčního monstra. Hm.
Z divokých myšlenek, které začaly zacházet do nebezpečné zóny, ho brzy vytáhl (ne)známý hlas. Nori si nebyl zcela jistý, zda podezřele mladistvě znějící hlas poznával, či nikoli. Zásek jej tak donutil svraštit přemýšlivě obočí, zatímco se nenápadně rozhlížel kolem. Hlas na něj volal jeho jménem a dokonce zmínil i Borůvkovou smečku. „Tak jsem blbej?“ zabrumlal nahlas, když tu mu do zorného pole vstoupila... Baghý?! Noriho oči se v mžiku rozevřely dokořán a brada mu div nespadla až na zem. V tu chvíli musel vypadat děsivě, vzhledem k tomu, co za podivnou masku měl na sobě.
„AAAAAAAA! Kdo seš a cos udělala s Baghý?!“ vypískl zženštile a na ten podivný zjev před sebou nepřátelsky zaprskal, že by se za to ani kočka nemusela stydět. „Kde je moje stařenka!“ koulil na vlčici oči a zběsile se rozhlížel kolem. Jakmile udělala podezřelý pohyb k němu, statečně ucouvl blíž ke kmeni třešně. Prosím, smiluj se nade mnou.

Celkem bodů: 4 (snaha byla :D)

Směnit: 4 body = 8 mušliček
Celkem: 8 mušliček

-> PŘIDÁNO

« Vyhlídka (Řeka Midiam)

Nori pokračoval dál; chtěl najít Baghý dokud slunce stále svítilo. Rozhodl se jít směrem, kde věděl, že bílý polobůh žil a doufal, že cestou na svou parťačku narazí. Netušil však, jaká patálie ho před setkáním s ní potká. Cestu z kopce mu zkřížila řeka. Přebrodění řeky by ještě šlo, kdyby mu to ovšem nepodklouzlo a nevymáchal se v proudu rovnou celý. Samosebou, že ho řeka vzala do svého objetí a svezla o pár desítek metrů dál. Černý vlk se vzmohl jen na překvapené heknutí, když ho proud nesl s sebou. Když se mu konečně podařilo vyškrábat se na břeh, objevil se u rozlehlé planiny. Lesy nechal někde za sebou. Nori se mohutně oklepal, aby ze sebe dostal přebytečnou vodu a modlil se, aby ho podzimní slunce zase rychle vysušilo.
Kde to zas jsem? rozhlížel se kolem sebe s protáhlým čumákem. Z neplánované koupačky nebyl vůbec nadšený. Jenže Nori jako kdyby měl obě nohy levé, podklouzlo mu to znovu. Vyválel se tak celý v hlíně, která se spolu s trávou a různými větvičkami popadanými kolem, přilepila na mokrý kožich. Nori ležel na zemi jak dlouhý tak široký a zmučeně skuhral. Když se vítězoslavně vyškrábal zpátky na nohy, celý se oklepal, ale nebylo mu to vůbec platné. Špína mu zůstala přilepená na kožíšku. Vydal se proto pryč. Nejraději by skočil zpátky do řeky a nechal ji, aby ho proud umyl, jenže se bál, že ho vezme na další výpravu a další znásilnění řekou odmítal. Rozešel se tedy špinavý pryč. A nelitoval toho.
Nori se brzy ocitl v docela malém lesíku, leč to v něm vypadalo velmi útulně. Vonělo to tu po ovoci a spleť stromů tvořila zajímavou prolézačku. V háji nikdo nebyl, a tak se Nori mohl kochat pohledem na hustě propletené stromky sám. Mohl tak aspoň vydýchat náhlý výlet po řece.
Jenom si tu trochu odpočinu, a pak půjdu hledat Baghs, rozhodl se a vzdorovitě si kecl pod jeden ze stromů.

« Úkryt (Borůvkový les)

Nori hbitě proplul lesem ven. Snažil se jít po poměrně čerstvé stopě Baghý, která se z jeskyně vypařila. Musel její odchod prospat, protože si nepamatoval ani to, že by ho starší vlčice budila. Z jejich konverzace mu však bylo jasné, že se musela vydat za bílým polobohem, který žil v nedalekých kopcích. Nori však brzy Baghý stopu ztratil, a tak šel naslepo. Po vydatném spánku a s plným žaludkem se mu cestovalo hned lépe a byl rád za možnost protáhnout si pořádně nohy. Cesta z lesa jej vedle ke známému místu. Tady jsem potkal tu otrávenou vlčici, vzpomněl si s úšklebkem. Pro jistotu zavětřil, kdyby se tu vlčice náhodou pořád potulovala. Ve vzduchu cítil sice pár pachů - a dokonce i známých, na Vyhlídce však v tu chvíli nebyla ani noha. Nori se zastavil, aby se mohl pokochat výhledem na blízké i daleké lesy.
Slunce mezitím vyšplhalo až na samý střed oblohy a svými hřejivými paprsky laskalo všechno kolem. Včetně Noriho. Tomu bylo pod palbou paprsků tak příjemně, že na chvíli zavřel oči. Užíval si klidu; jen on a zase on! Kdy naposledy byl takhle sám? Když jsem zdrhl pryč, blesklo mu hlavou. Vzpomínka na svou rodnou smečku mu vyčarovala kyselý úšklebek na tváři. Nori se oklepal a hrdě se vyprsil. Už nejsem černá ovce rodiny, pomyslel si a div si na účet své rodné smečky neodplivl. Místo toho se rozhlédl po Galiree, zhluboka se nadechl a zavyl. Z hrdla se mu v mžiku vydral dlouhý, hlasitý zvuk. Vytí se neslo z Vyhlídky dál vzduchem. Jistě bylo slyšet na míle daleko. Byl to skvělý pocit. Jako kdyby nad sebou získal veškerou ztracenou kontrolu. Kyselý úšklebek rychle zmizel a vystřídal jej veselý smích. Noriho cesta pokračovala.

» Třešňový háj (Řeka Midiam

« Borůvkáč

222; Příčná ulice 2

Nori byl spokojený; měl plný žaludek a chystal se k (snad dlouhému) odpočinku. Kdyby to šlo, stal by se medvědem a složil se k zimnímu spánku. Ačkoli se v tůňce omyl od laní krve, pár kapek mu ulpělo na tmavém kožichu. Nori si z toho však hlavu nedělal, do úplného stavu spokojenosti jej dělil jen vchod do jeskyně. Už se těšil, až se natáhne na trofeje smečky v podobě měkkých kožešin a nechá se únavou ukolébat ke spánku. Se zíváním tak následoval svou parťačku a doufal, že mu nechá alespoň jednu chlupatinu.
Jakmile vstoupil do jeskyně za Baghý, přivítalo ho hejno černých létacích potvor. Polekaně sebou škubl do strany, až trochu zavrávoral a výhružně po netopýrech cvakl zuby. Vyplašená zvířátka se pak usadila zpátky na strop, odkud byla příchodem dvojice vyhnaná. Nori dlouze vydechl a ostražitě si netopýry prohlížel. Museli je vzbudit, protože na něj neházeli zrovna mírumilovný pohled. Nori na ně proto vyplázl jazyk a čekal na reakci. Když se však nic nedělo a netopýři se zase pomalu ponořili do bezesných snů, rozešel se hlouběji do jeskyně.
„Tomu říkám přivítání,“ řekl nahlas, zatímco očima hledal nějaký pohodlně vyhlížející ďolík. A nejlépe s kožešinou, byť si jich pár, dle jeho správných kalkulací, Baghý přivlastnila. „Můžeme si k němu udělat výlet společně,“ navrhl šibalsky a schoulil se na jedné volné kožešině do klubíčka. Jemné chlupy příjemně hřály. Noriho mokrá srst se díky slunci trochu vysušila, pár vlhkých chloupků mu však zůstalo. „Není nic lepšího, než se po takovým dni pořádně natáhnout,“ vydechl blaženě a spokojeně si oblízl čenich. Netrvalo dlouho a ztěžklá víčka jej za chvilku stáhla do temnoty. Bylo mu však příjemně a pravidelně oddychování Baghý ho donutilo přijmout objetí spánku.

...

Když opět otevřel oči, byl v jeskyni sám. Rozespale zamžoural kolem sebe a s dlouhým zívnutím se vyškrábal na všechny čtyři. Baghý byla pryč. Už zase, protočil otráveně panenky a zaujmul protahovací pozici. Cítil, jak mu příjemně luplo v zádech a jak jej na krátký moment zapálily svaly. Únava byla brzy tatam; Nori byl zakrátko opět čilý a plný života. Žaludek měl stále plný, byť mu ve spánku krásně slehlo. Teď už ho zužovala jen žízeň. Nori se oklepal, srst už měl suchou úplně. S nově nabytým elánem se pak rozeběhl jeskyní ven. Za Baghý.

» Vyhlídka (Borůvkový les)