Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// loterie 3

Brodil se střemhlavě sněhem vpřed a tvořil tak Baghý bezpečnou cestičku. Co by pro svou drahou parťačku neudělal! S přiblblým úsměvem odkopával sníh do všech stran, dokud se pořádně nezadýchal. A ani potom nepolevoval; kdyby to šlo, vzal by si Baghý na záda, ale to už mu přišlo dost troufalé. Zvláštní, že jindy by se nad tou myšlenkou ani nepozastavil a prostě by si ji hodil na hřbet. Něco jej však drželo zpět, jakoby se bál Baghý reakce. Nebo své vlastní... Nori zatřepal hlavou, aby podobné nahlodávající myšlenky vypudil z hlavy a radši se soustředil na zapadající slunce. Mizelo příliš rychle, než aby si jej mohl vychutnat. Nakonec západy slunce měly být romantickou záležitostí. Ale v jeho hlavě mu už nějakou chvíli varovně drnčela siréna a blikalo ostré červené světlo. Možná že noc bude přeci jen bezpečnějším útočištěm pro jeho myšlenky.
„Naposledy jsem tu byl s Flynnem,“ prolomil konečně ticho, které jako jediný zvuk doprovázelo křupání sněhu. Byl to zvláštní zvuk, něco v něm však Noriho uspokojovalo a uklidňovalo jeho duši. Proto, kdykoli cítil, že mu srdce bušilo silněji, zaposlouchal se do hlasu sněhu. Mrzelo jej, že mu nerozuměl. „To bylo, když si odešla,“ vyplázl na svou parťačku jazyk. Jeden z posledních paprsků ji laskal po tváři a Nori na chvilku přemítal, jaký pocit by to byl, kdyby oním paprskem mohl být on. Hned na to ztěžka polkl a tiše si odkašlal. Křup. Křup. Křup.
Když konečně dorazili k tůni, Nori si zhluboka oddychl. Sice nerozuměl tomu, proč byl v Baghý přítomnosti najednou tak nervózní, ale tma, která se na ně brzy snesla, ho zachraňovala. Kdoví, třeba si Baghý ani nevšimne jeho připitomělého výrazu. „Pamatuješ, jak jsme v létě narazili na to jezero v horách?“ zeptal se s letmým úsměvem. Vzpomínka, kterou měl na měsíc, jenž se odrážel na temné hladině, byla jeho oblíbená. „Tohle sice nejsou hory, ani jezírko, ale...“ Nori se odmlčel a zadíval se na tůňku, která... Ale ne, zaskučel v duchu. Hladina tůně byla zamrzlá. Nori se z toho téměř zalkl na vlastní slině. Začal proto zuřivě kašlat, až mu z očí vystříkly slzy. Kruci, zaklel a na moment si přál, aby ho někdo pohřbil zaživa. Přesně takhle si to nepředstavoval.

// loterie 2

Sníh se Norimu lepil na srst a tvořil ostrý kontrast mezi jeho černými chlupy. A byť se slunce pomalu sklánělo za obzor, poslední sluneční paprsky si pohrávaly s Baghý srstí, kterou měnily do medového odstínu. Nori na ni hleděl jako na zjevení, když na něj shlížela z naoko nekonečných výšin. Nad ní se rozprostíraly holé stromy zahalené sněhem a tmavnoucí nebe. Mezi větvemi se proháněl ledový vítr, díky kterému přituhovalo ještě víc, ale Nori byl jako v jednom ohni. Sníh, který jej mrazil do zad téměř ani nevnímal. Soustředil se jen na Baghý úsměv, který připomínal teplé jarní paprsky, kdy zpod sněhu vykukovaly první sněženky a petrklíče.
„Bylo mi vedro,“ obhájil se chabou výmluvou. Přeci Baghý nebude tvrdit, že zakopl o vlastní nohy a že ho z toho bolel čumáček. Mohla by mi ho pofoukat, pomyslel si se špetkou studu. Stále ležel odevzdaně na zádech, zatímco jej Baghý pobízela. Vlastně mu studená zem dělala dobře; chladila jeho hořící vnitřnosti. Na moment zamžoural na nebe, které se díky silnému větru začalo zbavovat mračících se oblaků a jakoby vybízelo všechny smrtelníky ke svému obdivu.
„No jo,“ zazubil se a s novým elánem vyskočil zpátky na nohy. Nezapomněl se přitom pořádně oklepat — nejlépe tak, aby sněhem ohodil i Baghý, která byla nebezpečně blízko. Na babu už dávno zapomněl. Cosi na nebi jej přitahovalo k sobě. Podobně jako Baghý. Nori si odkašlal a nervózně přešlápl. „Lumpárnu?“ zablesklo se mu okamžitě v očích, jakmile to Baghý dořekla. „Navrhuju jít k tůni!“ prohlásil a s šibalským úsměvem šťouchl vlčici čenichem do ramene.

» Ovocná tůň

// loterie 1

Moc toho z Baghý nedostal. Tedy ne že by se nějak extra snažil. Vlastně byl rád, že mu odpověděla přesně osmi slovy. Jak to věděl? Spočítal to! Jinak by si totiž musel jednou vlepit, nejlépe přímo mezi oči, aby se mu rozsvítilo. Měl totiž takovou teorii — za všechno mohla Baghý. Sladká, nevinná Baghý, které nemohl vyčítat nic! Absolutně nic! A přeci ji vinil z toho, jak se mu roztočila hlava, kdykoli na ni setrval pohledem déle než tři vteřiny. Blbečku, blbečku, blbečku, blbečku, nadával sám sobě, když se místo toho rozhodl zdrhnout. Pěkně mezi stromy s nevinnou výzvou.
„Nepřišlo mu divný, že seš najednou tak—“ Rozkošná? „jiná,“ dokončil větu s nepatrnou odmlkou. Musel si totiž v duchu vlepit jednu výchovnou. Co se to s ním jenom dělo? Připadal si jakoby jej někdo očaroval. Že by jí Život zaklel? zhrozil se na moment. Nebo Baghý oplývala tajemnými silami, dosud nepoznanými? Nori se ohlédl, zda ho vlčice následovala a jakmile ji spatřil za sebou, mimoděk ji obdaroval zářivým úsměvem. Hehehe, Baghý, proč je tak roztomilá v tý huňatý zimní srsti? bombardoval ho vlastní mozek. Odpověď však nedostal, protože... BUM. Jak dlouhý, tak široký, se Nori rozplácl čumákem přímo do vysoké vrstvy sněhu. Nohy dlouhý pitomý! zahučel v duchu rozčíleně. Nějakým zázračným způsobem se mu podařilo zamotat se do vlastních nohou. Černá masa se tak s heknutím rozvalila v bílé peřině, která byla sice měkká, ale ledová jako samotná smrt. Nori vykníkl a jako správná drama queen natáhl přední tlapku směrem ke svému kvítku, ke své jediné pampelišce, ke své... „Baghýýýý~“ zaskuhral slábnoucím hláskem. „Myslím... Myslím, že vidím světlo na konci tunelu,“ vydechl, zatímco přivíral oči. Zachraň mě!

//Skvělá oddechovka, i když mi vyšly ne velmi veselé výsledky... :D Mušličky poprosím na Noriho.

Jakoby byl v jednom ohni. Nebo to snad hořel svět? Viděl vždycky všechno tak barevně? Odkdy se obloha zdála být tak sytě modrá? A voněl Borůvkový les vždy tak sladce? A Baghý... Byla stále tak... tak... Nori se přistihl, jak vnitřně panicky ječí. Jako holka. Byl to takový vřískot, za jaký by se nemuselo stydět kdejaké malé pískle. Naštěstí se mu panika projevila jen v hnědých duhovkách. Ty doteď zasněně skenovaly svět; oblohu, sníh, holé stromy, Baghý... Kdykoli mu do zorného pole přitančila hnědá vlčice svými ladnými pohyby, žaludek mu udělal kotrmelec. S dvojitým saltem a samo že ho u toho nezapomněl surově nakopnout. Nori měl chuť na panické vřískání číslo dva, ale zarazil to dřív, než u toho stihl tentokrát otevřít i tlamu. Nyní se totiž tyčil v celé své samčí kráse nad drobnou Baghý a... Jeho uši sebou poplašeně trhly, když se vlčice začala smát. Jaká to rajská hudba pro uši! Až se mu z toho rozmotala hlava. Baghý jej donutila k dvěma hlubokým nádechům, protože jinak by asi zkolaboval přímo na ní a to nechtěl. Zaprvé by ji tím určitě rozdrtil a zadruhé by jistojistě cítila, jak splašeně mu bilo srdce. Nebo se mu to jen zdálo? Bylo to celé jenom sen? Nori zmateně zamrkal a nenápadně se rozhlédl kolem. Pořád byli v Borůvkovém lese.
„Se Sigym...“ zopakoval jakýmsi podivným tónem. Snad v jeho jindy tak bezstarostném hlase nezazněla ž-žárlivost? Polekaně naprázdno sklapl tlamu až to cvaklo, načež si odkašlal. Nenápadně — to kdyby si toho Baghý třeba nevšimla. Ale ona si určitě všimla, protože... Protože je tak chytrá! A vždycky jí to děsně pálí a-a— A je to Baghý. Bum, bum, bum. Nori měl chuť se vypařit. Nebo propadnout hluboko do země, nebo shořet... Proč mu bylo takové horko? Vždyť mrzlo! Tohle se mu ani za mák nelíbilo! A přeci dychtil...
„Ehm, teda... Chci říct, že je dobře, že... Žes našla svýho ztracenýho kámoše. Vypadá jako fajn cápek, takovej...“ Starej. „Správnej.“ Ale ty už nejseš stará. Seš mladá. Jako kvítek. Při té myšlence se mu koutky tlamy rozjely do nekontrolovatelného úsměvu. Culil se jako ten měsíček na hnoji! Byl by Baghý poprosil, aby mu jednu vlepila, ale copak to šlo? Rychle se proto zaposlouchal zpátky do Baghý hlasu. Do jejího krásného, medového hlasu. Byl vždycky tak podmanivý? Pořád ležela pod ním. Vypadala tak bezbranně, až se Norimu sevřelo srdce. Jazyk se mu samou nervozitou lepil na patro; děsil se vlastních pocitů. Ale Baghý jej držela v šachu. Pevně. „Prosímtě!“ zahihňal se jako malá školačka, když se ho začala vyptávat, jak zachránil svět. „To ani nestojí za řeč,“ mávl nonšalantně tlapkou. Kdyby to šlo, po skráni by mu tekl čůrek potu. Doslova. Fakt se neptej, prosil ji zároveň v duchu. Ani se nebránila! Ležela oddaně ve sněhu. Byl si jistý, že by mu teď prošlo cokoli. Ale na to byl moc velký srab. Nastala totiž trapná chvíle ticha a jediné, na co se Nori vzmohl, bylo nešikovné zírání do Baghý zářivých očí. Měl pocit... Ne, nutkání, se v nich utopit. Teď. Hned.
„Pořád máš babu!“ vyhrkl proto zničehonic o oktávu vyšším tónem, seskočil z ní, opatrně, aby jí neublížil a panicky utekl. Běžel mezi stromy, v hrudi mu plál divoký plamen a v duchu opět vřískal jako holka. Jako silná a samostatná holka.

// Velká gratulace Baghý! A zároveň děkuji za uspořádání adventního kalendáře, ze kterého si sice odnáším jen 1 bodík, ale políčka jsem otvírala poslušně všechna, jen jaksi zapomněla na splnění úkolů... :D A také děkuji tomu, koho Vlčíšek zastupoval za mušličky!

Tak či tak, prosím o 3 kamínky a 5 mušliček!

Nori: a, c, b, f, d, f, d, e, f, f, f, c, c, c, a, c, b, b, b, b, b, a
Vidím, že tvému srdci vládne tuláctví, pokud by ses ovšem chtěl přidat ke smečce vyber Ragarskou či Asgaarskou. Nejméně vhodnou volbou by byla Borůvková smečka.

Pippa: c, d, a, b, a, a, a, a, b, c, a, e, b, e, b, a, a, b, a, a, a, b
Nejvíce vhodnou se mi jeví Borůvková smečka, nejméně vhodnou variantou by byl Sarumen.

Byl to zvláštní pocit. Po zádech mu běhaly elektrizující jiskřičky a v hrudi jej tlačilo jisté sebezapření. Nepřišel si však, že by se přemáhal. Možná... Možná trošičku. Jeho srdce jakoby na něj vřískalo, aby vystřelil z lesa a utíkal do neznáma. Ne že by se mu ve smečce nelíbilo; vlastně se s ní začínal sžívat víc a víc. Ale touha poznávat svět v něm škrtla sirkou a plamínek, jenž se začal pomalu rozmáhat po celém jeho nitru, nezhasínal.
Baghý Noriho nenásledovala hned. Černý poděs se odtrhl od skupinky poněkud drze, ale ten zvláštní pocit, který se jej náhle zmocnil, byl silnější než on. Moc rád by si s Kesselem popovídal víc a vyzpovídal jej, co spolu s Baghý tak dlouho dělali a kde vlastně sebrali to nové vlče. Ale nebesa měla zřejmě jiný názor — ne že by na takové věci Nori kdy věřil. Ale nedokázal si to jinak vysvětlit. Svižnými skoky proto dováděl v čerstvém sněhu a... smál se. Bylo to zvláštní; cítil se zase jako malé vlče. Jen mu něco chybělo...
„Baghý!“ zavřískal netrpělivě, když se zrovna válel ve sněhu. Bylo mu jedno, že mrzlo, až praštělo. Chtěl si hrát a zažít další dobrodružství se svou nejlepší kamarádkou! Jakoby jej někdo vyslyšel, Baghý se zakrátko vynořila za ním, div jej neskolila zpátky na zem. Nori hbitě uskočil, černá srst plná sněhu. Oklepal se proto, až to lítalo všude kolem, Baghý nevyjímaje a s úsměvem na vlčici vyplázl jazyk. Nečekal, že se proti němu rozeběhne a babu mu vrátí, proto na moment překvapeně vykulil oči, než se mu koutky tlamy rozjely jako rozbitý zip do rozjařeného úšklebku.
„Počkej přece!“ vyhrkl, když se Baghý rozeběhla zase pryč. Nori nečekal a sněhem se začal brodit rychle za ní. „Kde jste se tahali celou dobu?“ skuhral, když se ji snažil dohnat a vrátit jí babu. „Čekali jsme na tebe s Flynnem!“ Při vzpomínce na lovení kůny se musel pyšně vyprsit, jak to Flynna pěkně naučil. A taky... „Taky jsme zachránili svět! Znovu! No věřila bys tomu? Normálně si představ, že sem přišla Evelyn! A chtěla po mně takovou drobnost,“ jeho hlas se nenápadně ztenčil. Bylo mu stydno, když si vzpomněl na svůj úkol. „A!“ řekl významně, „mám blechy!“ Jakoby mu na hlavě vyrostl pár čertích růžků. Se škodolibým smíchem konečně dohnal Baghý a bez varování ji svalil do sněhu. Vítězoslavně zavrčel a zuby ji začal jemně tahat za uši a všude, kam dosáhl.

Děkuji za akci, bylo to fajn. Že se jedná o toho bílého šmejda z vánoční hry jsem si ani nevšimla... :D (A možná, že je to tak dobře.)

Za nalezení 14 zajíců, poprosím o 28 květin + 28 mušliček.

Nahozeno.

Své 3 bodíky rozhazuji mezi tyto mapky:

1. mapa č. 1
2. mapa č. 5
3. mapa č. 3

Tak se taky přidám do party.

Moje první střetnutí s Gallireou (tehdy ještě Silmarionem) bylo docela ošemetné a upřímně si to moc nepamatuju. Dřív jsem „hrála“ na KS, klasická virtuálka s koňmi a měla jsem tam pár přátel, kteří hráli zároveň na Silmarionu. Podobně jako Aranel jsem se o něm dozvěděla skrz kamarádku z KS. Pamatuju se, že mě přemlouvala, abych si vzala jedno ze silmarionských vlčat, o které původní hráčka ztratila zájem, jednalo se tedy už o dospělou verzi. Dostala jsem heslo a šup, byl můj. :D Takže jsem se psaní registrace krásně vyhnula. Jelikož jsem ale byla ještě pískle a moc jsem tomu světu nerozuměla, brzy mě to zřejmě omrzelo a já se na to vykašlala, což mě doteď trochu mrzí, protože jsem Silmarionu nedala šanci a nezažila tak „staré dobré časy“ o kterých se tu občas tak nostalgicky básní. :)
Později jsem se dozvěděla, že se Silmarion přesouvá = Gallirea. Nejsem si přesně jistá, jaký to byl rok, ale na novou stránku Gall jsem se prvně zaregistrovala na podzim 2014. Sepsala jsem registraci a na první pokus se skrz Neona úspěšně dostala do hry. Vydržela jsem za svůj charakter hrát aktivně asi přes rok, možná dva roky, pak přišla pauza, která se mu chudákovi stala osudnou. ;-; Vlk byl smazaný a já na Gall na nějaký čas zapomněla.
Po 3-4 letech mě ale musel osvítit duch svatý, protože jsem se náhodou rozpomněla, že mi to strašně chybí a rozhodla se vrátit. To už byl rok 2019. Měla jsem zrovna po maturitě a fůru času, protože na mě čekaly krásné 4 měsíce prázdnin. :D A tak vznikl Nori. Hodně hooooodně jsem přemýšlela nad tím, že obnovím svůj předchozí charakter, nakonec jsem se však rozhodla pro nový začátek. No a nyní se snažím být aktivní, hra mě baví, mám z toho větší rozum a plánuji, plánuji, plánuji... Dokonce jsem se rozhodla, že pokud při dalším konkurzu dostanu šanci na další slot, obnovím svůj původní charakter. Chybí mi a nepřijde mi fér, že jsem ho chudáka takhle odšoupla.

No a kdyby někoho zajímalo, kdo stvořil Noriho a Pippu... Jmenuji se Barbora, je mi 20 a narozeniny mám v březnu. Momentálně jsem v prvním ročníku na VŠ v Ústí. Jelikož mi nesedl můj první výběr oboru a školy, zkouším to nyní znovu. :) Pocházím z menšího města na severozápadě Čech, které je význačné zejména díky pivu. Doma máme kocoura, který je tak trochu blbeček, ale stejně ho máme všichni rádi a zakrslého beránka, který je tedy můj počin a dokonce se mnou cestuje i do školy (což teď tedy moc možné nebylo). Je to ale víc pes než králík, jmenuje se Alfons a kocour se ho bojí, i když Alfie by se nejraději kamarádil. ;-; Jo a umí přihopkat na písknutí a každé ráno mě chodí přivítat až do postele, kde mě pořádně umyje. :D
Mezi moje koníčky patří amatérské psaní (čti psaní fanfikcí :D), čtení knížek (a fanfikcí), hraní her (Red Dead Redemption 2, Detroit: Become Human, Witcher 3 nebo taky klasika simíci :D), můj ušatej poděs a samozřejmě sledování hodně filmů a ještě víc seriálů. Jinak ráda sleduji i anime, čtu mangu, nebo poslouchám kpop.

S kmitajícím ocasem opětoval Baghý přivítání, když mu čenichem pročísla srst na tváři. Voněla stále stejně. Ovšem nenechala si ujít ani tu nejmenší příležitost si do Noriho škodolibě šťouchnout. Kdyby to šlo, možná by se i začervenal. „C-Co to meleš?“ vykoktal zaskočeně, „Nikoho jsem nebalil! Jenom jsem se ptal na cestu!“ Samozřejmě, že se začal okamžitě bránit. „Pěkně kecáš,“ dodal umíněně. Jenom jsme si povídali. Jakoby uklidňoval sám sebe. Myšlenka na Kayu u Vodopádů v něm však vyvolávala zvláštní pocit; takový, jaký neuměl sám pojmenovat. To ho znervózňovalo ještě víc. Vždyť ji ani pořádně neznal, tak proč na něj jeho mozek panicky vřískal?
Byl rád, když se téma stočilo zpět k vlkovi, kterého Baghý přivedla i s vlčetem do lesa. Představil se jako Kessel a dokonce se z něj vyklubal i Baghý přítel z dob pravěku. Jelikož se Nori s Baghý znal už nějaký pátek, tihle dva se museli poznat ještě v době kamenné. Nori si Kessela zvědavě změřil pohledem; rozhodně nevypadal jako mladík. Tipoval ho spíš na vitálního dědulu. Rozhodně to byl ale sympaťák. „Jenom doufám, že ti nevykládala nějaký kraviny,“ zazubil se na Kessela vesele. Pohledem zavadil i o to hnědé pískle, které se na Noriho ani nepodívalo. Už už se chtěl dožadovat o pozornost, plán mu však překazil Blueberry.
Alfák se netvářil extra potěšeně, že se mu po území promenáduje hladové škvrně a dědula. Nori se ani Kessela nestihl zeptat, zda vlče patřilo k němu, Baghý to však zvládla vysvětlit za něj. „Čauky, šéfe,“ pozdravil Blueberryho mnohem přátelštějším tónem, než použil on a poslušně si kecl na zadek vedle Baghý. Mezitím se stihlo pískle představit samo. Nori se ušklíbl, když Baghý začala vyprávět, jak se k vlčeti dostala a proč ho přivedla s sebou. Vlastně ho to vůbec nepřekvapovalo.
Hnědá očka měl celou dobu přikovaná k mrtvole, kterou s Kesselem přitáhli do lesa. Už si představoval, jak do měkké kůže boří čenich, když tu se na něj snesla podivná clona, oku zcela neviditelná. Vzduch kolem na chvilku ztěžkl. Záhy pocítil, jak se mu něco plíží po zádech; byl to jen pocit, téměř nezaznamenatelný, ale byl tam. Jakoby se svět na vteřinu zpomalil. Nori zmateně zamrkal a pomalu ale jistě se v něm začalo rodit jakési nutkání. Až ho z toho svědily tlapky. Najednou měl chuť se zprudka zvednout, čapnout Baghý za kožich a rozeběhnout se pryč vstříc novému dobrodružství.
„Hej,“ sykl nenápadně směrem k vlčici. Koutky tlamy se mu rozutekly do lišáckého úšklebku. „Nechceš se někam vypařit?“ špitl a provokativně ji tlapkou šťouchl do zadku. Jenom my dva a svět.
„Šéfe?“ oslovil znenadání Blueberryho, „tady Baghs má nějakej neodkladnej problém a prej to potřebuje nutně vyřešit.“ Aniž by čekal na odpověď, čapnul svou kamarádku za ocas a hravě ji zatahal. „Tak poď, ty moulo,“ zazubil se na ni a se smíchem se rozeběhl hlouběji do lesa. „Máš babu!“ sykl ještě tak, aby to slyšela jenom ona.

// Nori se s Baghý trhá kvůli Osudu. Brzy se ale vrátí otravovat zase Blueberryho.

« Zrcadlové jeskyně

Chvilku to vypadalo, že se černej poděs v jeskyních ztratí. Pohlazení jedovatě chladného vzduchu jej však úspěšně vyvedlo ze spletitých chodeb ven, zpátky na... „No fujtajxl!“ Noriho přivítala nechutně hustá mlha, líně poletující sněhové vločky a... kosa jak hrom. Zhnuseně se oklepal, jakmile tlapičkou došlápl na chladnou půdu, div z něj neslezl celý kožich. Ačkoli jeho srst zhoustla, připravená na chladné počasí, Noriho nálada značně zakolísala. „Tak ten stopro zmrzne,“ utrousil a naposledy se ohlédl zpátky k jeskyním. Doufal, že Lylwelin umí nějaký děsně hustý zaklínadla, aby svého synátora zahřála dřív, než ho pohřbí tohle odporné počasí.
Nori se vydal s kysele protaženým čumákem zpátky k lesu; alespoň doufal, že šel správným směrem. V mlze, jež by se dala snad i krájet, se směr zpět domů určoval poněkud hůř. Navíc si musel dávat pozor, aby po cestě nezahučel do nějaké škodolibě zející díry. Přeci jen, cesta mezi kopci nebyla nic moc. Dlouhé, modelkovské nohy jej nakonec přeci jen donesly zpátky ke smečce — zřejmě ani je nebavilo trajdat v takové zimě. Pouze jediné slovo na něj v duchu vřískalo a to s jistou naléhavostí. ÚKRYT! „To si kuř, že se tam hned zašiju,“ zamumlal si pro sebe. Skoro by zapomněl na ten hlavní důvod, proč nechal Flynna s Lylwelin v jeskyních samotné. Známý pach, který se mu vtíravě uvelebil v čenichu, mu vlídně (čti extrémně agresivně) připomněl, že šel vlastně hledat Baghý.
A dokonce s sebou přivedla i společnost, blýsklo mu hlavou, když se do jeho citlivého nosánku přivtírly další dva pachy. Jakmile prošel skrz mlhou, přes hranice lesa až k nově příchozím, s velikým zubatým úsměvem už na ně křičel zpovzdálí: „Baghs, ty neřestníčku jeden. Sotva vytáhneš paty z lesa, už si zpátky taháš hotovou rodinu!“ Dával si extra záležet, aby v jeho hlase znělo značné ublížení. Protože na něj musela jistojistě zapomenout. „Ten praštěnej dědek v kopcích tě jednou omladí a tobě se už zapalujou lejtka,“ mlaskl, když byl konečně dostatečně blízko, aby si mohl svou kamarádku i s jejím milencem a... Vlče? To jako vážně? Okamžitě jí věnoval pohled, který jasně říkal „A co Flynn?“, načež se na oba nováčky zářivě usmál. „Čauky, já jsem Nori. Nepochybuju, že se vám o mě tady slečna už dávno zmínila,“ představil se a tlapkou hravě šťouchl Baghý do ramene. Teprve poté si všiml, co leželo na zemi.
„Panejo,“ neodpustil si krátké hvízdnutí. Na tvářičce se mu však usadil trochu zamračený výraz. To už jsi mě stihla takhle vyměnit, prolétlo mu myslí bezděčně. Nori nepřítomně našpulil lehce čumák a zkoumavě si začal cizího vlka prohlížet. Vypadal... staře.

„Chceš to vyhláskovat?“ popíchl Lylwelin zvesela. Nenechal se odradit jejím nevrlým pohledem. Počítal s tím, že Flynn byl jeho záchrana. Kdyby tu zlatonče s nimi nebylo, zřejmě by ho neváhala polaskat svými perličkami. Ale Flynn tu byl a... topil se. Naštěstí ne dlouho. Nori neváhal a hrdinským činem Flynna zachránil. Jsem pohotovější než jeho vlastní máma, pomyslel si, když vlče vytahoval z vody ven. Na tváři se mu usadil samolibý úsměv, když ho Flynn ujistil, že je doopRRravdy majestátní. „Ale di ty,“ zahihňal se jako malá školačka nad vtipem své vysněné osmileté lásky, který vlastně vůbec nebyl vtipný a nepatrně se u toho vyprsil. Což bylo zcela jistě automatické. Tlapkou poplácal povzbudivě Flynna po rameni.
Jeskyní se zakrátko prohnal studený vánek. Nori se okamžitě oklepal. Přituhovalo a to se mu vůbec nelíbilo. „Měli bychom se jít mrknout zpátky do lesa,“ nadhodil a nenápadně hodil očkem po zlatavé vlčici. „Ale jestli chceš, máma tě určo vezme lovit,“ mrkl na Flynna, načež se začal rozhlížet kolem. Baghý tu musela být už před nějakou dobou, usoudil nakonec. Třeba se už vrátila zpátky do lesa. S tím se spěšně protáhl a obrátil se na Lylwelin. „Půjdu se podívat, jestli nám náhodou Smrt zas nezapálila borůvčí. Akorát nevím, jestli ti můžu Flynna takhle svěřit,“ zvedl pravý koutek do ďábelského úšklebku a pomalu se vydal zpátky stejnou cestou, kterou přišli. Než však zmizel spěšným krokem mezi stíny, pošeptal Flynnovi do mokrého ouška: „Pořádně mámu pozlob.“

» Borůvkáč
// Omlouvám se za zdržení a pidi post, nějak není nálada T-T

„Cizí vlče? No dovol,“ protáhl kysele čumák a mrskl bradičkou směrem nahoru. To aby zlatá vlčice viděla, jak moc ho to urazilo. Nebylas to náhodou ty, kdo říkal, že vlčata sebral někde po cestě, pomyslel si a v duchu na ni vyplázl špičku jazyka, ačkoli nešlo pochybovat, že by Flynn nepatřil k ní. Koneckonců její obrovskej bachor, který s sebou táhla, když se viděli poprvé, nešlo úplně přehlédnout. Tvářila se pořád jako kakabus a Nori seriózně přemítal nad tím, co na ni ten Sigy viděl. Možná s ní skejsnul jenom kvůli vlčatům, ušklíbl se pro sebe. Flynn ho mezitím uklidňoval, že se nebojí. Nori na zlatonče lišácky mrkl a lehce se k němu nahnul. „To by od tebe bylo troufalý. Podívej se na svojí mámu,“ šťouchl do něj a sám se po Lylwelin ohlédl. „Vidíš jak se tváří?” zašeptal pak s všeříkajícím pohledem. Flynn zkrátka neměl nejmenší důvod k nějakým obavám. Lylwelin byla jako jejich soukromý amulet proti všem, kdo by si jen troufnul se na ně zle podívat. Minimálně na Flynna. Nepochyboval, že zrovna jeho by neobětovala jako prvního. Samice vopruzený, pomyslel si s tichým odfrknutím.
Lehce sebou škubl, když se jeskyněmi ozvalo zahřmění v podobě hlasu spanilé Lylwelin. Vyštěkla po něm s takovou vášní, až se mu zježily chlupy na krku. Nadávání od Lylwelin bylo zkrátka pohlazením po duši. „Klídek.“ Ne že by se rozčílenou vlčici snažil uklidnit nějak zvlášť extra, pro jistotu však udělal pár kroků bokem. Flynn si mezitím hrál opodál, takže vlčeti nevěnoval tolik pozornosti. Sám se mezitím urputně drbal za uchem. „Už se pracuje na protilátce. Prej,“ zazubil se na Lylwelin. Zřejmě celou akci, kde Evelyn s Dipsi předával svoje tělní tekutiny, neviděla. Díkybohu, pomyslel si odlehčeně. Hned na to se otočil za ozvěnou, která se ozvala kousek od nich. Hnědá očka vyhledala svoje oblíbené zlatonče. Jenže Flynn sebou ve vteřině flákl rovnou do... Jejda. Sledoval, jak sebou začal Flynn plácat a okamžitě mu vystřelil na pomoc. Nehodlal dát Lylwelin další příležitost, aby ho zabila teď a tady. Měl ještě plány. A navíc tu cítil Baghý. Musel přece najít svou parťačku!
„Neškubej sebou tak!“ poradil Flynnovi těsně než zmizel pod hladinou. V Noriho očích se v mžiku odrazila panika. Vylov ho, vylov ho, vylov ho, vylov ho... vřískal na něj mozek. Dělej, nebo tě zabije! Nori sebou trhl, jakoby se zrovna probudil z transu a jako pštros strčil hlavu pod hladinu. Viděl velký kulový, ale nakonec mezi zuby vítězoslavně stiskl Flynnovu kůži za krkem. Byl sice mnohem těžší, než předpokládal, ale když se pořádně zapřel, zvládl už ne tak malé zlatonče vytáhnout zpátky nad hladinu.