Gallirea - Příspěvky uživatele

Jistá zjihlost, jež se mu rozprostírala v hrudi, kdykoli na Baghý upřel zrak, pomalu slábla, ovšem stále na Norim ulpívala podobně jako sníh v jeho kožichu. Za tu dobu si na ten pocit stihl natolik zvyknout, že mu to připadalo naprosto přirozené. Kdoví, zda to na něm zanechá nějaké stopy, až Osudova síla z dvojice vyprchá. Zrovna polemizoval o Baghý studánkových očích, když se mezi stromy vynořila známá postava. Blueberry. Na malý moment se zamračil. Zrovna měli s Baghý takovou idylickou chvíli. Jeho rudé odznaky v bílém sněhu přímo svítily, podobně jako jeho oči. Noriho rozjařený úsměv povadl, zatímco se, již klidnější, posadil na zadek.
„Čauky,“ pozdravil alfu s jakýmsi stínem, který se za ním schovával. Neznělo to tak nadšeně jako pozdrav od Baghý, ale nebylo to ani nijak otrávené. Na tváři mu stále pohrával úsměv, jen ne tak zářivý — ten si schovával pro Baghý. Pohled mu z Blueberryho sjel zvědavě na vlka po jeho boku. „Makadi!“ zvolal, jakoby si právě vzpomněl na něco, nad čím urputně přemýšlel a stále si to nedokázal vybavit. „Vypadáš jakobys viděl—“ očkem rychle kmitl po Blueberrym, než pokračoval, „—la ducha.“ Nerozuměl tomu, proč se za Blueberrym tak krčila. Baghý? Děsí jí snad Baghý? stočil zamyšleně svůj pohled k drobné vlčici po svém boku. Nenápadným posunkem tváře ji naznačil, aby se trochu upravila a neděsila ostatní. Blueberry mezitím neotálel a chvilku se zdálo, že jim hodlá promlouvat do duše, znáte to, obejít les a při tom prohodit ňáký ty děsně důležitý alfácký věci. Pak ale řekl něco, co Noriho donutilo překvapeně vykulit očka. Lovcem! Chce, aby se Baghs stala lovcem! Nori se vyhoupl zpátky na nohy a vesele se k hnědé vlčici přilísal. „To je skvělý, Baghs! Konečně pořádně využiješ Životův dárek a nebudeš mít ten svůj mladej zadek jen na parádu,“ zazubil se a hravě do ní šťouchl čumákem. Tak málo stačilo k radosti! Ovšem Blueberry ještě neskončil.
Zmateně na alfu zamrkal. Cože? V očích se mu podivně zalesklo. Ochránce? Jak jako ochránce? Nori nejistě přešlápl na místě, než mu to v hlavince všechno docvaklo. Tak zaprvý, pane alfáku, pomyslel si trochu uraženě, už ani nepamatuju chvíli, kdy jsem odtud vytáhl paty. A zadruhý... Nori se celý napřímil a s pevným pohledem se zadíval Blueberrymu do tváře. „Jasně že jo! Že o tom vůbec pochybuješ,“ prohlásil nadšeně. Snažil se své emoce kočírovat, protože kdyby to neudělal, zřejmě by teď Blueberry ležel povalený ve sněhu s oslintaným čenichem. Měl jen štěstí, že jediný, koho by chtěl Nori nyní olizovat, byla jen Baghý.

Sledoval, jak Baghý s žuchnutím přistála ve sněhu, zatímco se z nebe mírumilovně snášely vločky. Se západem slunce zdobily Baghý hustou srst, do které by se nejraději zachumlal. Vypadala měkoučce a hřejivě. Jako kdyby jej Baghý pád probudil ze snění, Nori rychle zamrkal, než se k ní s máchájícím ocasem na moment přilísal. To aby zjistil, zda dopadla do sněhu v pořádku, kdyby náhodou. To bylo přeci všem jasné. Vůbec se nesnažil zachumlat se do Baghý kožíšku. Ne ne. Jen ji hezky zkontrolovat! Když se odtáhl, Baghý už po něm házela sníh v plné parádě.
Nori hravě vyštěkl a snažil se všem ranám hbitě vyhnout. V kupkách sněhu to však šlo obtížněji, proto ho Baghý nesčetněkrát zasáhla a to se nemusela ani snažit. „Hej!“ vypískl se smíchem, když ho sníh trefil přímo do čumáku. „Jenom počkej!“ varoval Baghý škodolibě a sám se tlapou rozmáchl tak, že jí bacil rovnou do sněhu. Ten se rozprsknul do vzduchu a rovnou na Baghý. „Tumáš!“ zachechtal se a snažil se vyhnout další ráně. To bylo snad poprvé, kdy na bílou pokrývku nenadával. A zatímco se po jinak tichém lese nesl jejich rozjařený smích, vločky je pomalu halily do svého bílého pláště.
„Pffft!“ odfrkl si na oko uraženě. V očích mu však tančily veselé jiskřičky. Kdy se naposledy takhle bavil? Vždycky, když mám Baghs po boku, pomyslel si mimoděk. Cítil, jak mu srdéčko rozechvěle bilo v hrudníku a kdykoli mu pohled padl na drobnou vlčici, zrychlilo. Ještě, že byl celý obalený ve sněhu, jenž jej zvládl vždy schladit a připomenout mu, že se ještě před chvílí chtěl nechat pod bílou hromádkou zaživa pohřbít. V hlavě mu stále svítilo alarmující červené světýlko, ovšem to se Nori rozhodl, alespoň nyní, ignorovat. Teď tu byl jen on a Baghý. A chladná smrákající se obloha.
Tlapa, kterou po Baghý házel sníh, ho začala za malou chvíli bolet. Navíc byl z celého řádění ve sněhu unavený, zatímco v žaludku mu stále bezútěšně kručelo. „Vzdávám se!“ vykřikl a odevzdaně se přiloudal k načechrané vlčici. „Nepodíváme se po nějaký tý kůně?“ zamrkal po ní s nevinným prosíkem v očích. Než bude úplná tma a uvidíme prd...

Začínalo se pomalu smrákat a se zapadajícím sluncem se obloha začala plnit naducanými mračny. První sněhová vločka dopadla Norimu na čenich, zatímco se díky Baghý vznášel ve vzduchu. Spokojeně se culil jako měsíček na hnoji a s napětím čekal, až ho Baghý pustí. Magický vítr, který se kolem něj točil jej pomalu snesl níž a než se stihl nadechnout, letěl rovnou do sněhu. S překvapeným vypísknutím dopadl do vysoké závěje. Jakmile se vzpamatoval, vyskočil zpátky na nohy a krátce se oklepal, načež s nadšením v očích přitančil k Baghý. „Tak to bylo skvělý!“ vyhrkl rozčarovaně. To už se ale Baghý začala pomalu vznášet také.
Nori o krůček ustoupil a s pootevřenou tlamičkou sledoval, jak stoupla výš. „Hustý,“ zašeptal se zatajeným dechem. Nožky jej svrběly; chtěl za Baghý! Začal proto hravě poskakovat kolem ní a sem tam ji s přátelským zavrčením zatahal za levitující tlapku. Jakoby však na chvilku zamrzl na místě, když Baghý téměř zašeptala ta důležitá slůvka. Nori se stydlivě ošil, zatímco se mu ve tváři usazoval veselý úsměv. „A tos mi nejdřív chtěla ukousnout hlavu,“ rozhodl se to uhrát na zábavnější notu. Nebyl tolik zručný se svými podivnými emocemi, které ho posledních pár dní škodolibě bombardovali. Přišel si jako očarovaný. „A teď se beze mě ani neobejdeš!“ vyplázl záhy na Baghý provokativně jazýček. Sledoval, jak se vznášela ve vzduchu a snažil se ukočírovat své bušící srdce. Bylo to zvláštní, téměř až magické.

Vznášel se ve vzduchu aniž by hnul drápkem a byť se zprvu ztráty půdy pod nohama lekl, nyní si to užíval. „To je bžunda!“ zazubil se na vlčici pod sebou. Kdyby měl nad svým tělem kontrolu, rozvalil by se ve vzduchu na záda a spokojeně by sledoval oblohu. „Poď to zkusit taky!“ pobídl Baghý nadšeně. Netušil, jak to dělala — sotva zvládal používat vlastní magii, ale byla to zábava. Byl si jistý, že by se jí to také líbilo.
„Baghý, ty seš génius!“ zvolal, jakmile se ho zeptala, jestli by chtěl spadnout do závěje. Trošku opomenul fakt, že to znamenalo další obalení sněhem, ale v žilách se mu právě rozlíval entusiasmus a chybějící pud sebezáchovy v něm křičel „Udělej to!“ a Nori rozhodně nehodlal oponovat. „Tak jo!“ souhlasil okamžitě a očkama zašilhal pod sebe. Vítr, který se kolem něj stále ovíjel byl sice mrazivý a nepříjemně kousal, ale to se rozhodl alespoň na chvíli ignorovat. Čistě pro vyšší dobro! A to nebylo nic jiné, než padání do sněhu. Noriho nová oblíbená činnost.
„Neboj, neboj, seš ta nejnačechranější vlčice pod Sluncem!“ pokýval poslušně hlavou, aniž by se zamyslel, jak to vyznělo nahlas. Přeci jen, v hlavě takové věci zněly mnohem lépe. A nevinněji. Naštěstí to mohl brzy zamluvit, protože... „Rok?“ vykulil na Baghý svá čokoládová očka. Rok... to je dlouho. Vážně už mezitím uběhlo tolik času? Nori se stále houpal ve vzduchu, tlapy ležérně natažené, zatímco mu oháňka bezmocně vála díky silnému větru. „Taky že to byl ten nejlepší rok pod sluncem!“ zvolal po krátké odmlce, zatímco se snažil zamávat ocasem. A byl upřímný. Opravdu si spolu užili spoustu legrace. Noriho v hrudníčku opět nakopl ten zvláštní pocit, jenž jej pronásledoval posledních pár dní na každém kroku. Byť byl vzduch kolem něj ledový, jeho nitro hřálo. Pohled na Baghý hřál... A Norimu se na tváři rozlil ten nejměkčí úsměv. Trvalo to sice jen pidichviličku, Baghý si toho snad nemohla ani všimnout, ale srdéčko Norimu rozechvěle zaplesalo.
Hej! Vzpamatuj se, blbečku! připomněl se mu vlastní mozek neurvale. Mluví na tebe. Nori zmateně zatřepal hlavou jakoby se snažil něčeho zbavit, načež se jeho očka zaostřila zpět na Baghý. „Cože?“ zeptal se nepřítomně. Baghý otázku úplně přeslechl.

Dá ti přes hubu~! Dá ti přes hubu~! pobrukoval si v duchu, zatímco na tváři mu pohrával tupý úsměv. Baghý se netvářila vůbec, ale vůbec nadšeně. Neměl si říkat, že je tlustá, pitomče. Měl si říct, že je to roztomilá baculka! Hotovej koblížek. Nemusel si ani fackovat sám. Baghý se na něj ve vteřině vrhla a dala mu slušnou nakládačku. Nori se poslušně nechával bít, neměl srdce Baghý odporovat. Je rozkošná, když je rozpálená, pomyslel si jako správný masochista.
„Jo, načechraná! Seš nače-načechraná!“ přizvukoval zadýchaně okamžitě. Jakmile však spatřil její veselý úsměv, polevil a s hravým zavrčením po ní chňapal zuby. Zdálo se, že Baghý byla s Noriho zadostiučiněním spokojená a uraženě se jala odkráčet o pár metrů dál. „B-Baghýýý, to neříkej,“ zakňučel ublíženě, „vždycky přece lovíme spolu!“ Přeci si nebude lovit kuny sám! „Vždyť ty víš, že jsem to tak nemyslel,“ snažil se zachránit situaci. „Já ti jenom závidím ten tvůj huňatej kožich! Však se podívej na mě,“ poplácal se tlapkou po hrudi, „Vidíš? Já takovou zimní srst nemám!“ Doufal, že Baghý brzy roztaje a nebude dělat herečku. V tu chvíli se však stalo něco zvláštního.
Kolem Noriho se začal tvořit mrazivý vzduch, jenž se kolem něj začal točit v malém tornádu. Vítr jej šlehal po tváři, což nepříjemně pálilo v očích. Nori proto přivřel víčka a snažil se z místa uniknout, ale pozdě. Vmžiku se totiž vznášel ve vzduchu. Počkat, počkat, počkat! Co se to dělo? „H-Hej!“ vyštěkl překvapeně, zatímco kopal nohama ve vzduchu. „Baghý!“ Na moment, na maličkou milisekundu jej přepadl strach o svou drobnou kamarádku. Byla v pořádku? Vznášela se také ve vzduchu? Jakmile však Noriho hnědý pohled padl na vlčici, jež stála nohama pevně na zemi, veškerá panika jej opustila. Ve tváři měl naprosto odevzdaný výraz. „Haha!“ zasmál se teatrálně vážným tónem. „Ále, rozhlížím se po okolí!“ odpověděl, zatímco se mu tlama kroutila do úsměvu, „Hele! Támhle je Blueberry a ten divnej vlk s bimbasem o kterym neví,“ natáhl tlapku směrem kamsi mezi stromy. Vlastně je to docela hustý, pomyslel si, když se rozhlížel po okolí.

A to mi říkáš teprve teď? zamračil se, když mu Baghý prozradila své plány. „Co máš furt s tím lovením?“ popíchl ji. „Vždyť si sotva přišla.“ S Kesselem. To si však nechal skromně pro sebe. Nemohl dát Baghý přeci najevo, že žárlil. On totiž nežárlil! Ne-e. V podstatě ani neznal význam toho zvláštního slova. Kdyby se ho někdo zeptal, pokrčil by nerozhodně rameny. „A hlady tu taky nikdo neumírá. Jenom já!“ povzdychl si zklamaně. To jen, aby se připomněl, kdyby Baghý náhodou zapomněla. Chudákovi se mu už dobrou chvíli kroutil žaludek a vydával velrybí zvuky. Než si však stihl postěžovat ještě víc, ležel i s Baghý ve sněhu. Ten se na Noriho jako lačná vlčice celý nalepil a obalil jej ze všech stran. Podobně jako Baghý se mu na tváři usadil kyselý výraz, jakmile mu v hlavě seplo, co se vlastně stalo a proč najednou leží na zemi. Měl ovšem pohotovou odpověď.
„Seš moc tlustá,“ prohlásil s takovou jistotou, že si mohl být stejně tak jistý, že mu za pár vteřin jedna přiletí. Tedy možná. To záleželo na Baghý, která se ze záhadného důvodu rozhodla potápět ve sněhu. Nori pobaveně sledoval, jak se snažila z objetí sněhu vyprostit, zatímco sebou házela jak zbrklá. Když se jí to konečně povedlo, to už se černý poděs neudržel a začal se nahlas smát. Dokonce mu ujelo i hlasité chrochtnutí, když spatřil Baghý zaražený výraz.
„Tak cos tam našla?“ vybafl se smíchem. Cítil se naprosto odzbrojeně. Chvíli mu trvalo, než se zvládl vyškrábat zpátky na nohy a mohutně se oklepat. Dotěrného sněhu se však úplně nezbavil. Bílá pokrývka se zuby nehty držela v černých chlupech a tvořila tak ostrý kontrast. V slunečních paprscích se všechno pohádkově třpytilo. Sníh jim pod tlapkami líně křupal, zatímco se jinak tichým lesem nesl Noriho hlasitý smích. „Mohla si z tama vytáhnout aspoň ňákou macatou kůnu,“ posteskl si teatrálně a pro jistotu o několik krůčku ustoupil do strany. To kdyby se mu Baghý rozhodla jeho škodolibost sladce oplatit. Třeba prudkým strčením zpátky do sněhu. V očích mu však vyzývavě jiskřilo, zatímco držel ocas vysoko nad sebou.

Co ho to zas popadlo! Cítil, jak mu srdce šokem povadlo. Hnědé duhovky na lišku poplašeně zíraly a všechny otvory v těle se mu křečovitě svíraly. Liška v tlamě držela kost. „Tak a dost!“ vyhrkla jen co spatřila černého vlka. Pohledem jej propalovala jako zbrklá, načež si tiše vzlykla:„Ach vlku, už si tu zas, já na tě zrovinka myslela!“
„Na to, jakej jsem mizera?“ Norimu na tváři se nevinný úsměv vykouzlil. Připadal si, jak kdyby s liškou blouznil. Ale kdeže! Už viděl, jak mu liška holou kostí na zádel řeže. I tu se liška zachvěla. „Ty pacholku jeden!“ bez varování zahřměla. Jako bouře! Nori o krůček ustoupil moudře. Nebyl sebevrah, jen občas. Nyní mu však šlo o holý ocas. Liška se zlověstně šklebila. „Já bych ti hned jednu vlepila.“ Její oči však říkaly něco jiného — stále do něj byla blázen! Přesně jak si myslel, z nory přeci jen nebyl liškou vyprovázen. Tuhle bitvu vyhrál lehce. Vyprsil proto ihned hrdě své plece. „Snad odpustíš mi, liško, můj barbarský čin,“ omluvil se vlezle. Čekal, až lišce z tváře úšklebek sleze. „Nevidíš, že mám hodně práce?“ Nori na lišku zamžoural krátkozrace. V noře bylo šero. A venku křičelo krkavců sedmero. Mráz po zádech se mu plazil. „Ptáš se, proč jsem ti sem takhle vrazil?“ uculil se nevinně. Jako kdyby stál na ostré střepině. Něco tu nehrálo, liška Noriho děsila. Když tu náhle hlavu zrzka svěsila.
„Ten můj milenec... Byl to děsnej šílenec.“ Nori nasucho polk. Hlavu si asi natlouk! Měl se na patě otočit hned! Teď lišce bude muset mazat kolem tlamy med. „Kdes vzala tolik kostí, liško?“ Najednou jej bolelo bříško. Chtěl pryč, odejít však musel chytře. Nebo mu liška zraky vytře! „Ach vlku, byl to hlupák! Nevděčnej šupák!“ Liška se začala smát a třást. Nori doufal, že byl to jen žvást. Ale ne! Viděl, jak lišce v očích zlověstně plane. Už tušil, čí kosti se v noře válely. „Já bych řek, liško, že jsme se moc unáhlili.“ Co říkáš? zaprosil tiše. Jasně, že ho měla v břiše! Sežrala ho! Najednou bylo Norimu života draho. Začal pomalu z nory couvat.
„Neměl mi odmlouvat,“ zabručela liška. Nori pevně stiskl víčka. „Liško,“ nadechl se statečně, „jistě máš pravdu částečně. Ale mě žrát nebudeš. Jinak nikdy nezhubneš!“ Liška zhrozeně zalapala po dechu. Nori vzmohl se k dlouhému výdechu. A pak vzal roha. Když vyběhl z nory ven, rozednívala se akorát obloha.

„Nehejuj na mě!“ vyplázl na Baghý hravě jazyk. V očích mu rozdováděně jiskřilo a ocas sebou divoce švihal ze strany na stranu. Cítil se jako vlče, se kterým akorát třískaly hormony. Na moment ho přepadl stud a nervozita, když se na Baghý zadíval na déle než pět sekund, ale to rychle zažehnal. Zařekl se, že se bude soustředit na sníh, jenž se pohádkově třpytil pod paprsky chladného slunce. Byla sice zima, ale jasná obloha měla nad Norim téměř magickou moc. Se smíchem skákal ve sněhu a nechal Baghý, ať jej následuje v jeho šlépějích.
„No,“ řekl zamyšleně, „co s tím hodláte dělat vy, prosím pěkně?“ Nehodlal se jen tak vzdát. Nečekal však, že ho Baghý tak rychle dožene a pověsí se mu na krk. Nápadně zavrávoral, jakmile mu tak dobrosrdečně předala veškerou svou váhu, než se s malým heknutím zase narovnal. Najednou jakoby se mu v krku vytvořil obrovský knedlík. Cítil, jak mu tělo polilo horko; Baghý byla tak blízko. Zase. A Nori opět netušil, co dělat. Začínal tu malou teroristku podezřívat, že si to užívala. Byla to vlčice, ty vždycky rády týraly ostatní, ne? Nori se pod Baghý zavrtěl a nenápadně si odkašlal.
„Já, uh... S-Sigy by asi nebyl nadšenej, kdybychom mu lezli do zelí,“ odvětil pohotově. Teda já bych určitě nebyl nadšenej, pomyslel si s úšklebkem. Ještě by se začal motat kolem Baghý. Bůhví, kde mu Lylwelin trajdala. Ne ne! Jen ať si jde hezky po svejch. Nori sám pro sebe odmítavě zavrtěl hlavou. Přece se nebude o Baghý dělit! „Navíc kůny jsou děsně prozíravý,“ opáčil, „kdyby nás bylo tolik, určitě by něco vycítily a nenašly bychom ani jednu! Vsaď se!“ Souhlasně přitom pokyvoval hlavou. To dávalo smysl, ne?
Baghý mu stále visela za krkem a ačkoli se to Norimu špatně přiznávalo, neunesl ji, byť se rytířsky snažil! Netrvalo totiž dlouho a z poměrně rovné cesty se za chvilku stala jízda pěkně kostrbatá. Než se stihl nadechnout, aby Baghý varoval, svezl se jako pytel brambor k zemi, přímo do sněhu. „Au,“ pípl slabým hláskem.

« Úkryt

Flynn byl jako chodící kulička štěstí. A nebo mu Baghý špičatý čenich způsobil lehké poranění na hlavě, protože jakmile se mu do zorného pole dostalo zlatonče, koutky tlamy se mu svévolně rozjely do rozjařeného úsměvu. Hravě zamával ocasem, když ho Flynn zmerčil. „Nazdárek, Kolego Flynne,“ oplatil zlatončeti pozdrav, když se mu přitulilo k břichu. Od Sigyho se mu sice takového vášnivého pozdravu nedostalo, ale s tím už si hlavu nelámal. „Jak jako nemáte?“ podivil se a zmateně se rozhlédl. Po Lylwelin ani stopy. Trochu ho mrzelo, že se po věčně mračící se vlčici slehla zem. Jeho mozek byl ale příliš zatížen myšlenkami o Baghý, že se na nic jiného nedokázal soustředit příliš dlouho.
„Flynne, ještě se uvidíme!“ rozloučil se proto se zlatončetem s úsměvem, „Zatím tátovi ukaž, jak jsem tě naučil lovit kůny!“ S těmito slovy se protáhl k východu. Kde se tady najednou sebralo tolik vlků, prolétlo mu hlavou mimoděk. Jakmile ho do tváře udeřil chladný vzduch, na moment zalitoval, že z jeskyně vůbec vycházel. „Měl jsem zůstat na tý vyhřátý kožešině,“ zamumlal si pod vousky. Když se rozhlédl, spatřil jen... sníh. Všude, kam oko dohlédlo, se válela bílá pokrývka. Nori se se zívnutím protáhnul a rozmrzele se na sníh zašklebil. Zebaly ho z něj akorát tlapky.
„Baghýýýý,“ zakňoural zmoženě, když stál venku sám až příliš dlouho. Typická vlčice, akorát se jenom vykecává, zakoulel očima. Trochu naštvaně nakopl válející se hrudku sněhu. Ta se v jemným poprašku rozletěla do vzduchu, až z ní nic nezbylo. Žárlil. Samozřejmě to nebylo nic, co by si dobrovolně připustil. Ale kde byla všechna ta pozornost, kterou si od Baghý zasloužil? S našpulenou tlamou jako pravá dámička čekal, až se jeho středobod vesmíru konečně uráčí vyjít z jeskyně ven a opět se mu věnovat. Mezitím se nenápadně rozhlédl kolem; vrána zmizela. Buď zůstala v jeskyni, anebo konečně odplachtila.
Baghý se konečně vynořila v jeho zorném poli. Koutky tlamy se mu mimoděk rozjely do úsměvu, což neměl tak úplně v plánu. Hodlal totiž trucovat, jenže ani to mu nevydrželo příliš dlouho. Místo toho se jako liška lovící ve sněhu rozhopkal až k drobné vlčici a zuby ji nedočkavě zatahal za ucho. Skoro jako nevycválané vlče. „Tak poď uuuuž!“ pobídl ji a s elánem se rozeběhl mezi stromy. „Mám hlad!“

// 258; osud 11/20

Bylo to kdo z oko. Upřeně zíral vráně do očí a vůbec si nepřipadal jako blázen. Jakoby se díval do očí sám sobě. Uhlově černé peří se ve stínech jeskyně ztrácelo podobně jako jeho srst. Navíc měla v očích výraz, který znal moc dobře, neodvažoval se jej však pojmenovávat. Přál si, aby si vrána sbalila svých pět švestek a zmizela, ale to zřejmě nepřipadalo v úvahu. Byl to jen jeho středobod vesmíru, díky němuž se po vráně nevrhnul. Baghý už totiž musel ten mráz lézt na mozek, protože se z nějakého, Norimu naprosto nepochopitelného, důvodu rozhodla, že si lehne na něj. No jo! Čtete dobře. Normálně si na něj položila ten svůj rozkošnej čumáček. Nori zkameněl, jeho pohled zkameněl, jeho srdce zkamenělo. Jen na malý moment; a i to mu přišlo jako nekonečno.
Jeho dech se zachvěl a zapískal mu v krku, když se snažil nehyperventilovat. Šlo to stěží. A pak? Pak ho něco koplo do žaludku — silně a všechno, co se v jeho nebohém zmateném tělíčku na vteřinu změnilo v kámen, povolilo. Byl by i tvrdil, že mu nad hlavou bouchaly ohňostroje, ale měl plno práce s tím, aby se jeho mozek nepřehřál. Proč mě tak trápíš, ó zachumlaná Baghý?
„Mhm,“ vzmohl se jen na poslušný souhlas. S tebou bych vyzkoušel všechno. Baghý jej zvládla tak vykolejit svým nevinným přitulením, že by málem zapomněl na svůj němý souboj s vránou. Ta se však rozhodla konečně odkráčet, byť stále zevlovala v jeskyni s nimi. Nori si odfrkl, naposledy propálil opeřence pohledem, než začal počítat ovečky.
Napočítal přesně sto čtyřicet tři oveček, než mu začala klimbat hlava a i jeho si do své moci na chvilku vypůjčil spánek. Spal však velmi lehce a když u svého ucha uslyšel Baghý rozespalý hlas, okamžitě se probudil. Jako kdyby nikdy neusnul. „Jsem— Jsem vzhůru,“ odpověděl pohotově. Teplo, které z Baghý sálalo bylo konejšivé a znervózňující zároveň. Nori nasucho polkl. Musel to udělat. Prostě musel. A že to sakra bolelo! Se zatnutými zuby se začal pomaličku od Baghý odlepovat. Teprve až když stál na všech čtyřech, podařilo se mu přemluvit vlastní tělo, aby se uvolnilo. „Jíš vůbec pořádně? Máš pěkně kostnatou hlavu,“ vyhrkl rychle, aby schoval svou nervozitu. Nejistě přešlápl z nohy na nohu, načež se dal do důkladného protahování. Cítil, jak se do něj začal pomalu zakusovat chladný vzduch, který do jeskyně proudil zvenčí společně s hned několika vlčími pachy.
„Nepůjdeme pozdravit ostatní?“ navrhl se zívancem. „Cítím Flynna,“ mrkl na Baghý a začal se rozhlížet, kde se ta chlupatá kulička schovávala. Chtěl vidět svoje nejoblíbenější vlče. Ne, že by jich znal hodně, ale Flynn byl zkrátka výjimečný.
„Čauky!“ vybafl, když si to konečně nakráčel k vlčeti se Sigym. Alespoň na chvíli se mu dařilo utéct od titěrných myšlenek. „Kde máte ledovou královnu?“ neodpustil si s úsměvem. Když se nad tím zamyslel, už dlouho Lylwelin neviděl. Snad se neutopila v jeskyních... „My se teď jdeme s Baghý... um, projít,“ ošil se najednou a stydlivě se po své parťačce ohlédl. „Ale kdybyste s náma chtěli pak dělat vlčí anděly do sněhu, tak se můžete přidat!“ zazubil se na Sigyho s Flynnem, než se rozeběhl k východu jeskyně.

» Borůvkový les
// omlouvám se, moc nevím, kde kdo v jeskyni stojí... Na konci postu se Nori akorát zastavil u Sigyho s Flynnem.

// 257; osud 10/20 + loterie 7

V jeskyni nikdo nebyl. Ani nožka! Žádnej pobuda, který by jim kazil intimčo. Nori protáhl kysele ksichtík sám na sebe. O čem to jenom přemýšlel? Baghý byla přeci stará! Ale teď je mladá. Vypadá mladě... V podstatě se znovu narodila. Těžko říct, koho se snažil přesvědčit. Všechny jeho poznatky však končily ještě kyselejším výrazem než předtím. A přece se v něm srdéčko rozvibrovalo, kdykoli na svou drobnou kamarádku pohlédl. Baghý se akorát uvelebila na kožešinu a vypadala ještě zranitelněji než předtím. Nori nasucho polkl. Bojoval s nutkáním svalit se vedle ní a zachumlat se do jejího hustého kožíšku. Nakonec se rozhodl natáhnout na kožešinu opodál. Jako stín se odploužil na vyhlídnuté místo a zmoženě padl na kožešinu. Sníh, který ulpěl v jeho kožíšku se nyní rozpustil a vpil se do černého kabátku.
„S Kessem, hm,“ ušklíbl se mimoděk. Nic proti tomu staříkovi neměl, jen jej občas pozlobil ostrý osten žárlivosti. Baghý teleportování však bylo zajímavější. „Seš oficiálně čarovlk jak se patří,“ popíchl ji s uchechtnutím. „Můžeš teď strašit ostatní.“ Baghý začala mluvit i o Smrti. Sám měl na tu škodolibou čarovlčici docela čerstvé vzpomínky. „Já ti nevím, nepřijde mi, že bych měl nějaký supervlčí schopnosti od tý doby, co jsem za ní byl taky,“ pokrčil lehce rameny. Záhy se mu však rozzářila očka. „Co když umím taky něco? Třebaaaa... Lítat?“ vznesl nadšeně, ve tváři zasněný výraz. Bdělé snění Norimu přerušila drzá vrána, která se k nim přifařila do jeskyně. Zamračeně se na nezvaného hosta podíval a snad doufal, že zase hodí zpátečku, protože... Haló? Teď tu byl s Baghý. SÁM. Jeho středobod vesmíru se však vyškrábal zpátky do sedu a poněkud vyplašeně se na vránu díval. Nori si odfrkl. Opravdu žárlil i na vránu...
„Moje milá Baghý,“ oslovil šlechetně svou parťačku, „tvojí křehký hlavince určitě nic není. Chci říct... Rozhodně se nedivím, že tě pronásleduje, protože... protože,“ poslední slovo spíš stydlivě zamumlal, „ale teď tu mám s tebou rande já, takže ty,“ pohlédl zpátky na vránu varovně, „si dej odchod.“ Skoro až uraženě našpulil tlamu a čekal, až se vrána laskavě vznese zpátky do vzduchu a odplachtí.

// Ovocná tůň

256; osud 9/20 + loterie 6

Tvářil se jako neviňátko. Jako malé rozkošné štěně se svatozáří nad hlavou, nepolíbené životem. Nebo vlčicí. Třeba Baghý. Nori polkl. Touha po pohřbení zaživa jej neopouštěla ani v takových chvílích, kdy se na něj drobnější vlčice dívala těma svýma studánkovýma očima. Krucipísek, zahřměl v duchu zuboženě. Cítil, jak mu krvácelo srdce a jak se jeho duše tříštila na milion mikroskopických kousíčků. A pak to všechno spolykaly horké plameny, dokud z jeho orgánů nezbyl jen prach. A i ten Baghý vánek odvál někam pryč, do bezpečí. Dokud ho nepodupalo stádo vysoké do země, která shořela pod dalším ohněm a takhle stále dokola. Noriho zkrátka pronásledovalo jedno neštěstí za druhým. Bolelo to. A přesto se toho nedokázal nabažit. Seš nechutnej masochista.
„Tak poď,“ odvětil místo bambilionu jiných sladkých slůvek, které mohl Baghý nabídnout. Mohl říct třeba: „Ano, můj studánkový kvítku?“ nebo „Poběž se mnou do západu slunce!“ Tak poď. Nori byl vskutku srdcem romantik.
„Zašijeme se do úkrytu na kožešiny,“ mrkl rošťácky na svůj středobod vesmíru, zatímco se statečně brodil sněhem vpřed. Pořád měl nahnáno z toho, že ho u tůně uvidí Kaya společně s tím pískletem, které ani neznal. Na moment se zděsil, zda to nebylo třeba její, ale takovou ohavnou myšlenku ihned zapudil. Nakonec se bál i Baghý reakce a dvě vlčice proti sobě? Uhuh, ne, děkuji. Až takový masochista Nori rozhodně nebyl. Ponořen do vlastních myšlenek, si zprvu ani nevšiml, že Baghý ho už nenásledovala. Baghý totiž stála přímo před ním. Zrovna když přemýšlel, co by se stalo, kdyby zarazil hlavu hluboko do sněhu a zůstal tak už navždy, se zasekl. Zastavil se uprostřed pohybu, pravá přední tlapa ve vzduchu.
„Baghs?“ oslovil poněkud zmateně rozklepanou vlčici před sebou. Kdy se tam... Copak už kompletně ztratil pojem o okolí? Byl si jistý, že ještě před chvilkou jej následovala po vyšlapané cestičce ve sněhu, tak co dělala najednou před ním? Zamračeně se ohlédl za sebe. Nikde neviděl stopy po tom, že by ho Baghý předběhla. Jeho pohled sklouzl zpět na hnědou vlčici. „Neřeklas mi, že se umíš teleportovat...“ hlesl vykuleně. Stáli přímo před smečkovým úkrytem. Nori neváhal, jemně šťouchl čumákem do Baghý a zamířil dovnitř. Tohle mu musela vysvětlit!

Henlo, i já poprosím o 5 lístků z období 17.1. - 25.1. pro Noriho. A pro Pippu 9 lístků za období 15.1. - 1.2. Obojí jsou herní posty.

// loterie 5

Na to, že sníh byl pro Noriho ve většině případů jen otravná zmrzlá voda, která mu při lovení vůbec nepomáhala, ba naopak, neb jeho uhlově černý kožich přenádherně kontrastoval s nekonečnou bílou, tyhle hrátky s Baghý si užíval. Možná to bylo kvůli tomu, že se jednalo právě o Baghý. Ale byl si jistý, že například s Flynnem by si to užíval úplně stejně. Nebo ne? Jeho křehké srdéčko bušilo o něco silněji, kdykoli se drobná vlčice přiblížila na víc jak dva metry. Sakra! Stačilo i méně jak deset metrů. Nori měl chuť se jít pod sníh radši zahrabat už nadobro. Ale lesk, ve kterém se odráželo tisíce hvězd v Baghý očích, jej nutil nad svým životem neztrácet vůli. Život byl vlastně krásná věc. A s Baghý ještě krásnější.
Nyní leželi ve sněhu a sledovali večerní oblohu. Nori sledoval hvězdy rád, dokonce i sám. S Baghý po boku to však mělo zcela jinou atmosféru, kterou nedokázal pojmenovat. „Určitě jo. To bys tu jinak nebyla.“ Ale ne. Ne, ne, ne, ne, ne! Cos to právě vykvákl?! CO TO JE, NORI? TY IDIOTE. Na tváři se mu rozprostřelo jen připitomělé uculení. Téměř jakoby do pěti neuměl počítat. Tvářil se naprosto bezelstně, připraven, až se pod ním rozevře zem a navždy jej uvězní ve svých útrobách. V hnědých očích se odrážela panika a strach. Přesně tak! Nori, který neměl špetku pudu sebezáchovy, se nyní bál. Možná proto to i vymňouk. Protože v jeho hlavě neexistovalo nic, co by mu takovou pitomost zabránilo říct nahlas. Baghý, zabij mě, prosím, říkaly jeho oči. Na víc se totiž nevzmohl.
Skoro by si nevšiml, že se kolem nich znatelně oteplilo. Trochu poplašeně se rozhlédl. Na moment si byl totiž jistý, že za to může on, protože mu hořelo celé tělo, ale svou domněnku rychle odpálkoval. „To ty?“ kníkl slabě, snad aby odvedl pozornost. Tak moc se snažil najít něco, cokoli, od svého utrpení, že by i přísahal, že slyšel hlasy. Jeden neznal, ale vypadalo to na nějaký výrůstek a ten druhý... No to snad ne. To už si ze mě děláte srandu, vlčice bláznivý, zalapal vyděšeně po dechu. Znělo to totiž jako Kaya. Z nějakého důvodu to Noriho vyděsilo natolik, že od Baghý vystřelil nejmíň na pět metrů daleko. „Pst! Poď, uh, poď se projít!“ vyzval proto svou kamarádku a bez dalších slov zmizel jako stín.

» Jeskyně Burūberī

// loterie 4

Osud si s Norim škodolibě pohrával. Jeho tělo se rozhořelo, kdykoli se o něj Baghý otřela byť jen chloupkem a to situaci vůbec nepomáhalo. Chlad, jenž se do něj zároveň zakusoval jako naostřená kosa samotné Smrti, zápasil s oním ohněm, který sežehl všechno v dosahu. Velmi nekompatibilní duo a přesto jakoby bez sebe nedokázaly existovat. Byla to dokonalá symbióza a Nori... trpěl. Možná proto pohledem hypnotizoval noční oblohu a mlčky se modlil, aby na sobě nedal nic znát. Byl si jistý, že by si z něj Baghý dělala legraci, kdyby se jí svěřil. Stále žil v domnění, že za všechno mohl Život a jeho čáry. Takové omlazení přeci nemohlo být jen tak. Nebo ano?
„Jsem rád, že jsi zpátky,“ vypadlo z něho, než se nad tím stihl vůbec zamyslet. Očkem mrkl po své parťačce, rychle však uhnul pohledem. Baghý jakoby jej oslňovala i přesto, že byla tma. Mraky na obloze se rozestoupily a vlkům se tak skýtal nádherný pohled na zimní moře hvězd. Vítr, který začal sílit, však romantický pohled kazil svými ostrými zuby. Nori se oklepal a na moment zatoužil po Baghý kožíšku. Představoval si, jaké by to asi bylo zachumlat se do jejích husté srsti. Hej, hoď zpátečku. Ani se nemusel přemlouvat. Baghý jej vytrhla z myšlenek sama; začala dovádět na zamrzlé tůni a pobízela Noriho, aby se k ní přidal. Koutky tlamy se mu rozjely do škodolibého úsměvu.
Nejprve se atleticky protáhl a pak se rozeběhl napříč ledové podlaze, která zdobila tůň. Klouzalo to a měl sakra co dělat, aby si znovu nerozbil čumák. S veselým smíchem se na všech čtyřech projel po ledu a následoval Baghý rovnou do sněhu. Jen tak tak ji nepovalil zpátky. Zadýchaně vyskočil na nohy, oklepal se a aniž by ho Baghý musela pobízet dvakrát, hravě na ni zaútočil. Z hrdla se mu vydralo veselé vyštěknutí. Lehce na ni dorážel a jemně se jí zakusoval do srsti. Dával si však pozor, aby své drobné kamarádce neublížil.
Netrvalo dlouho, než sebou praštil do sněhu a s přerývavým dechem nechal Baghý dělat, co se jí jen zlíbilo. „Vzdávám se!“ zahihňal se, oči ztraceny v pobavených půlměsíčcích. Jeho oči znovu zabloudily k obloze. Byla tichá a dechberoucí. Skoro jako Baghs. Cítil, jak mu po zádech přeběhl znovu mrazík, tentokrát však ne od zimy. „Baghý! Koukej!“ vypískl najednou. Zdálo se mu to? „Koukej na oblohu! Hvězdy— Padají hvězdy!“ vysvětlil rychle s očima věrně přikovanýma k třpytícímu se oceánu. Komety s hořícím ocasem se klouzaly po obloze jakoby se nechumelilo. Trvalo to vždy jen chviličku, milisekundu... Ale v Norim to evokovalo velmi speciální emoce. Spokojeně vydechl. Ani si nevšiml, že u tůňky nebyli úplně sami.