Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nori se nervózně ošil. V myšlenkách se vracel k Vodopádům a to nejen kvůli Lindase, nýbrž měl na ukřičenou vodu vzpomínky i s jistou černo-hnědou vlčicí. Nepřítomně zavrtával pohled do Awarakova kožíšku a přemýšlel, zda Vodopády nebyly přeci jen zakleté. Vzpomínka na drobnou vlčici v Norim zanechala nezvyklý pocit, jenž se mu stále nedařilo správně pojmenovat. Něco ho ke Kaye přitahovalo, neměl ale nejmenší ponětí proč. Možná za to mohly její pryskyřicové oči. Měla je s Awarakem podobné, jen ty jeho se zdály být mnohem měkčí, medovější. Nori se zachvěl. Měl v sobě chaos. Byl chaos.
„S Aranel, říkáš?“ snažil se odvést vlastní pozornost od vtíravých myšlenek. Neměl páru, kdo byla Aranel. Možná Awarakova přítelkyně? Nori se na vlka ušklíbl, navlhčil si jazykem tlapku a tou mu pak ulízl pár rozčepýřených chloupků na čele. „Jestli takhle chodíš po lese, tak se jí vůbec nedivím,“ pronesl hravě a nechal tlapu pomalu klesnout zpátky do sněhu. Dával pozor, aby jí nebacil do darovaných sněženek. Chtěl si je schovat jako důkaz pro Baghý.
Sledoval Awarakovo juchnutí a šibalsky se na něj zazubil, když mu prozradil, že taky vypadal jako skvělý vlk. Tedy... Řekl dobrý, ale určitě myslel skvělý. Nori si vnitřně oddychl; byl vděčný, že narazil zrovna na Awaraka. Z nějakého důvodu z vlka vyzařovala přesně ta aura, kterou Nori po tom všem zmatku u Vodopádů potřeboval. S Awarakem si připadal tak nějak lehce, jakoby plul na bezstarostném obláčku.
„Možná,“ připustil, ačkoli to znělo víc jako otázka než odpověď. Třeba to bylo jaro... Vlčice jsou v tomhle období děsivý, oklepal se. „Vzala zpátečku, jen co si uvědomila, co vlastně dělá,“ naklonil mírně hlavu do strany. „A radost z toho teda taky zrovna neměla,“ dodal s uchechtnutím. Před očima se mu objevil Lindasy vyděšený výraz, zatímco od něj couvala zpátky do tmy. Jakmile však Awarak prohlásil, že ho vlčice měla v plánu sbalit, pobaveně mu cuklo v koutcích. „Jestli jo, tak měla příšerný balící techniky,“ prohlásil s úsměvem, načež se zamyslel. „Řekni, Awaraku, jaká je podle tebe nejdokonalejší balící technika? Taková, se kterou dostaneš do kolen jakoukoli vlčici, kterou si umaneš,“ obrátil se na vlka zapáleně. Pátravým pohledem mu skenoval tvář a dokonce si i nedočkavě poposedl blíž k němu. Awarak mu mezitím prozradil, co myslel svou poznámkou o tom, že si vlčice na jaře nepamatoval.
Nori lehce svraštil obočí. „Panenko skákavá, to se ti stalo?“ hvízdl uznale. „Tak to pak aspoň nemáš deprese z toho, že stárneš, ne?“ snažil se nad nešťastnou nehodou optimisticky povznést. „Hele, víš ty co?“ pronesl, aniž by čekal na odpověď, „to vlastně nemusí bejt zas tak špatný. Jsou věci, který bych radši zapomněl.“ A myslel to upřímně.

Awarak. Bylo to zvláštní jméno, které se nyní Norimu odráželo v hlavě jako pingpongový míček. Vypadal o něco málo starší, do dinosauří party Baghý a Kessela by ho však nezařazoval. Nori se Awarakovi žertovně uklonil a spokojeně sledoval, jak se jeho tvář rozbila ve vlně melodického smíchu. Norimu se v očích záhy panicky zalesklo, jakmile Awarak zmínil Kayu. Nasucho polkl, nečekal, že na něj nový kamarád vytáhne takhle silnou kartu. Přivedlo jej to však na ztracenou myšlenku, která ho vtíravě pronásledovala už nějakou dobu.
„Ty jí znáš?“ povedlo by se mu říct klidným tónem, kdyby mu do něj nepronikla (ne)nápadná zvídavost. Awarakovi muselo jistě dojít, že měl už štěstí se s vlčicí setkat. „Nedávno jsem jí tu cítil, “ pronesl jakoby nic, očima však zkoumavě těkal po Awarakovo tváři. Měl zlaté oči, které se v probouzejících paprscích neobyčejně vyjímaly. Jakoby se za nimi schovávalo cenné pozlátko, jenom se natáhnout. „Tebe bych nekousnul, vypadáš jako fajn týpek,“ mrkl na Awaraka šibalsky. Prošel totiž jednoduchým testem potencionálního přátelství — smál se Noriho vtipům. Chtěl však z vlka vytáhnout, jaký vztah s odtažitou vlčicí měl. Znal ji důvěrně? Malý, nenápadný osten žárlivosti Noriho slabě popíchnul na hrudi.
Awarak nad Noriho otázkou přemýšlel déle, než se mladému vlkovi líbilo. „Z čeho soudim?“ zalapal teatrálně po dechu. „Kamaráde,“ spustil pak vyděšeně, „vidíš tyhle kytky?“ Nori natáhl rázně tlapku ke sněženkám na zemi. „Tak to mi, prosímtě, splácala naprosto cizí vlčice. Jen tak!“ Teorie, se kterou Awarak uličnicky přišel, donutila Noriho ke smíchu. Vlastně se mu chtělo trošku brečet — rozčílením. Třeba má pravdu. Jenom se na sebe podívej, podkopávala jej vlastní mysl škodolibě. Lindasa se k tobě přilísala a tys z toho byl úplně hotovej, však si to přiznej! Najednou mu bylo horko jen ze vzpomínek na předešlou noc u Vodopádů. Už už pohledem hledal příhodnou kupku sněhu, do které by mohl darované květiny zahrabat, ale nehodlal ze sebe před Awarakem udělat cvoka. Nebyl cvok. Kdyby si to za ním Lindasa nenapochodovala sama a nezačala po něm házet očkem, nepřemýšlel by, jestli se náhodou nezcvokly rovnou všechny vlčice na světě. A mohla za to určitě ta ohnivá koule na nebi! Nori slunce propálil rivalsky pohledem. Dokonce i vzduch páchl blížícím se jarem.
„Já ti nevím, bylo to pěkně divný,“ zavrtěl nechápavě hlavou. Awarak zmínil cosi o tom, že si chování vlčic na jaře nepamatoval. Nori si závistivě povzdychl. „Kdes sebral takový štěstí?“ Že bych si ten repelent pořídil taky.

Nori v tlamě stále jemně svíral kytici sněženek. Jako poklad. Sledoval, jak se ve sněhu objevovaly první jarní paprsky, pod nimiž se bílá peřina pohádkově třpytila a snažil se černobílému vlkovi přiřadit správné jméno. Ne že by jich měl zrovna mnoho na výběr, spíš se mu snažil nějaké vymyslet. Ouško. Zrovna hypnotizoval vlkovo bílé ucho, když mu překvapivě veselým tónem odpověděl na pozdrav. Nori si vedle něho dřepl jakoby byli léta nejlepšími přáteli a něžně položil květiny do sněhu.
„Nori,“ odpověděl s krátkým máchnutím ocasem. „A ty?“ viselo nevyřčeně ve vzduchu, když na něj vrhl zvědavý pohled. V hnědých očích tančily rozjařené jiskřičky jako plápolající plamínek. „Nemusíš se tvářit tak umučeně, nekoušu,“ snažil se vlka uklidnit. Zdálo se, že mu to bylo líto. „Jenom šmíráky, který nám okupujou hranice,“ dodal s lišáckým povytažením jednoho koutku. Drápkem si mezitím mimoděk hrál se stonky sněženek. Pořád se ve vzpomínkách vracel k Vodopádům za Lindasou.
„Poslouchej,“ vznesl zvědavě k vlkovi, „nepřijde ti, že začátkem jara vlčicím úplně přeskočí?“ Potřeboval si ověřit svou teorii. A kdo byl lepší kandidát než vlk? Nori po incidentu s Lindasou vlčicím odmítal věřit. Všem kromě Baghý. A kdoví, jestli jí také nehráblo. Nakonec se posledních pár dní chovala zvláštně...

« Vodopády (Mahtaë)

//Nori v postu pozdraví Wizku a vlčata a pokračuje za Awarakem.

Dostat ze zpátky přes řeku bylo v objetí noci o poznání horší. Nori za sebou nechal vodopády a s darovanou kyticí v tlamě se snažil, pokud možno zasucha, dostat na druhý břeh. Hlavu měl plnou myšlenek na Lindasu, jež se vypařila v temnotě jako spanilá bludička. Jednoduše zmizela. Nori jemně sevřel stonky sněženek mezi zuby, nechtěl je ztratit. Sloužily mu jako důkaz na přítomnost hnědého kožíšku, jenž ho takhle při měsíčku rozhodil. Pevně zmáčkl víčka k sobě a krátce zatřepal hlavou. Stále si nebyl jistý, co že se to vlastně stalo. Noc si pro něj schovávala stále nová překvapení. Se slibem, který mu Lindasa věnovala, mířil zpátky k lesu.
Ticho. Všude vládl klid a mír a skoro se zdálo, že se nad Gallireou zastavil samotný čas. Pod tlapkami mu jen neúnavně křupal sníh. Dlouhé nohy našlapovaly do čerstvé bílé pokrývky téměř s až dětskou radostí. Měl dobrou náladu. Kdyby nechtěl narušovat noční klid, začal by si i falešně pozpěvovat. Už se nemohl dočkat, až se bude Baghý vytahovat, jak ho u Vodopádů balila doopravdická vlčice. A dobrovolně! A jako bonus byla i hezká! Nori se zatetelil blahem a rozjařeně začal pohupovat boky do imaginární melodie ve vlastní mysli.
Jakmile byl blízko lesu, zhluboka nasál vlastní pach, jenž čpěl na hranicích. Spokojeně zabručel, než se rozešel hlouběji. Ve vzduchu se vznášelo hned několik pachů, z nichž některé nepoznával. Instinktivně se proto vydal po stopě. Když už to tady mám hlídat... pomyslel si v úšklebkem. „Zdravím vespolek, co je to tady za slezinu?“ spustil, jakmile se před ním začalo rýsovat hned několik postav. V měsíčním světle poznal Wizku. Kamarádsky proto máchl ocasem, zatímco v tlamě stále držel první jarní kvítí, které mu podarovala Lindasa. No tak to ne, zhrozil se okamžitě, jakmile mu sklouzl pohled na tři odrostlá vlčata. Samé vlčice. Hlouček vlčic! A byly v přesile. Nori se zarazil, nenápadně si odkašlal, aby nebylo vidět jeho zaskočení a rychlým pohledem mrkl po Wizku. „Vidím, že to tady máš pod palcem, takže se nenechte rušit,“ vychrlil, načež začal brát zpátečku. „Páčko!“ houkl a zmizel zpátky ve tmě. Jako stín. Na další vlčice neměl dostatek mozkových buněk. Všechny mu totiž odumřely, když na něj Lindasa dělala nájezdy u Vodopádů. A mladý vlčice? Ne, díky. Nori se zhrozen celý oklepal. Bylo děsivé do hloučku jen zabruslit.
Měl bych si to jít schovat... pomyslel si, jakmile se z toho mini šoku uklidnil. Musel pro svůj dárek najít bezpečné místo. Třeba v úkrytu. Zamířil si to proto hlouběji do lesa. Než se však stihl mezi stromy proplést až k vytoužené jeskyni, do čenichu se mu vetřel další pach. Ten tentokrát poznával. A navíc mu stál příhodně v cestě. Nori proto došel až k vlkovi, jehož jméno si už nedokázal přesně vybavit. Navíc si byl jistý, že se potkali snad jen jednou. A od té doby uplynula už nějaká chvíle...
„Večír,“ pozdravil černobílého vlka. Od čumáku mu stoupala pára, zatímco se nenuceně posadil vedle něho. Vypadal ztraceně.

Když vlčici potkal poprvé na hranicích Borůvkového lesa, tvářila se odměřeně a neřekla ani půl slova. To, co se z ní vyklubalo nyní, Noriho překvapilo. Praštilo ho to jako dobře mířená facka rovnou přes čumák. Těžko říct, zda to bylo příjemné překvapení, jelikož se dokázal jen stěží soustředit i na něco jiného než na její blízkost, ale štiplavý pocit, který po té facce zůstal, byl omamný. Cítil, jak z vlčice sálalo příjemné teplo a to bylo v takové zimě zkrátka konečná. Na moment se zděsil, zda nemohla slyšet jeho vyplašené srdéčko, ale fakt, že na něj mohla s Rzí ušít jen zlomyslnou boudu, ho zčásti uklidňoval. Nebyl naivní. Ne? Pochyboval, že se na něj nepověsila už tehdy v lese čistě proto, že z něho byla tak odvařená. Anebo byla pouze decentní herečka.
Vypadlo z ní, že si s Rez šly každá svou cestou, což do Noriho filozofie o vlčicích moc nesedělo. Znělo to jako špatný díl skládačky, který se jeden snažil mermomocí narvat do volného místečka. Nebo hnědou krásku osvítilo a zjistila, že Rez byla jen arogantní macho a nechtěla se s ní dál zahazovat. A taky se blížilo jaro. To bude určitě vono. Její hormony se zbláznily. Nori nasucho polkl. Oči mu těkaly ze strany na stranu — sledoval, jak zuřivě zametala svou chlupatou oháňkou sem a tam. Přemítal, jestli v takovém stavu budou všechny vlčice, až se vrátí zpátky do smečky. Děsilo ho to.
Poté, co vlčici vrátil kompliment, se jí koutky povytáhly do roztomilého úsměvu. Nori byl zpravidla smolař. Nechtělo se mu proto věřit, že by se na něj usmálo takové štěstí. Cizinka totiž opravdu vypadala, že se o svůj kožich pečlivě starala. A zima jí slušela. Díky hustější srsti vypadal její hnědý kožíšek měkce a na omak hebce. Netroufal si však svou teorii ověřit. Radši by se v tomto momentě nechal zaživa pohřbít pod vysokou závěj sněhu. Bylo mu totiž horko.
„Ostatní by se od tebe mohli učit,“ snažil se prolomit trapné ticho, aniž by mu přeskočil nervózně hlas. Má šedý oči. Co že to vlastně znamená? Je to čarovlčice. Čarovlčice s šedýma očima. Pokud si vzpomínal dobře, tak tihle experti přesně věděli, co si druhý myslel. Četla mu myšlenky? Buď byla ztracená v těch svých, nebo se mu právě přehrabovala v hlavě. Zmatení, jenž se jí odráželo v očích podobně jako bledý měsíc, Noriho rozhodně neuklidňovalo. Pokud na něj se Rzí šily boudu, musel uznat, že se jim to dařilo. Na moment se vlčici totiž podařilo sebrat mu jeho přirozené sebevědomí.
Mohlo za to její sladké „M... možná“, které znělo spíš jako otázka než odpověď. Nemohl si pomoct a musel se krátce zahihňat. „To se mě ptáš?“ popíchl ji s úsměvem. Jakoby se v něm něco zlomilo. Nervozita, jež ho znenadání přepadla společně s cizinkou, se z něj začala pomalu vytrácet. Nori se konečně uvolnil. Byl rád, že se zvládl vzpamatovat sám a nemusel někde na tajňačku mlátit hlavou do kmene stromu. „Klídek, nic se nestalo,“ snažil se vlčici uklidnit. Omlouvala se mu. Ženská se mu omlouvala. Nori doufal, že jenom nesnil, přestože na zázraky nevěřil. Vlčice se od něj zároveň odtáhla, čímž přerušila pohodlnou dávku tepla, které z ní proudilo. Nori cítil, jak mu po zádech přeběhl zimomřivý mrazík. Nebo to byla uvolněná nervozita v podobě elektrizujících ranek, kterou v sobě samým napětím hromadil?
Sledoval, jak se vlčice zničehonic sebrala a rozešla se k prvním jarním květinkám opodál. Nenápadně si při tom začal upravovat své rozčepýřené chlupy na hrudi. Zrovna si olizoval tlapu, aby mohl odstávající srst uplácat zpátky do původního tvaru, když se k němu vlčice otočila zpátky. Rychle tlapku zase spustil k zemi. Přes tvář se mu mihl přistižený výraz a kdyby se včas nezadržel, zaskočeně by vykvíknul.
„Památku,“ zopakoval po vlčici s uculením. „Na tebe už určitě nezapomenu,“ ujistil ji potutelně. Chvilku mu trvalo, než vydedukoval, co mu to vlastně chtěla podarovat, nakonec však onen speciální artefakt v podobě kytice, se zazubením přijal. Spokojeně květiny poplácal tlapkou. „To zní trochu jako výhružka,“ odvětil, když se s ním vlčice spěšně loučila. Couvala zpátky do tmy jako stín, jen její stříbřité oči zářily ve svitu měsíce. Jako malé hvězdičky. „Odznova? Ledaže mi vymažeš paměť,“ nezapomněl na ni hravě vypláznout jazyk. „Dobrou noc, Lindaso! Já jsem Nori! Ne, že se budeš příště tvářit, jakože mě neznáš!“ houkl za ní a na rozloučenou zamáchal přátelsky ocasem. Teprve když Lindasa zmizela úplně, byl schopen dlouze vydechnout.
Lindasa, huh...
S tím se pomalu rozešel sněhem zpátky k lesu.

» Borůvka (Mahtaë)

Za sebe schvaluji, návrh se mi líbí. :) Bonusové hvězdičky zůstanou?

edit: i já přidám malé ale — souhlasím s výše zmíněnými body od ostatních. Když se nad tím člověk zamyslí, tak to, co se sebere teď, si v podstatě budeme moci nabrat zpátky, jen pomalejší cestou. Teď je otázkou, jaký záměr to ve výsledku vlastně má do budoucnosti?

Seděl na okraji, jedním uchem poslouchal hučící vodopád, druhým vnímal vzdálené kroky ve sněhu. Oči měl upřené na tmavé nebe. Hvězdy ještě ani pořádně nestihly vykouknout, zřejmě se teprve probouzely ze spánku. Po nekonečném nebi se líně povalovala jen prázdná mračna, ze kterých se sem tam snesla k zemi poslední sněhová vločka. Nori se zhluboka nadechl studeného vzduchu. Něco na zimních nocích bylo pro černý přízrak magické.
Kroky, které vnímal napůl ucha se začaly nápadně přibližovat. Teprve až když se blízko něj ozval neznámý hlas, sklopil pohled z oblohy přímo na hnědou vlčici. V očích mu zablesklo. „Večír,“ opětoval jí pozdrav s lehce přimhouřenýma očima. „Tebe znám,“ zkonstatoval nahlas. Nemusel si vlčici ani dlouho prohlížet, stačilo, když zavětřil. Přesně jak předpokládal — páchla po Rzi. Nori si ji nedůvěřivě prohlédl. „Kde máš kámošku?“ Myslel jsem, že vlčice chodí všude minimálně po dvou. Jako gang. Jenže vlčice tu byla sama.
Jakoby jim večerní obloha propůjčovala roucho intimity. Vzduch kolem nich ztěžkl, atmosféra se změnila. Nori cítil, že bylo něco jinak, nedokázal však určit co. Vlčice, jejíž jméno ani neznal, se k němu začala nebezpečně přibližovat. Neměl kam couvnout, ledaže by toužil po ledové koupeli v řece. Nori nasucho polkl. Směsice pachu Rzi a jejího vlastního se mu neslušně vtírnul do nozder. Cítil, jak mu srdce lehce poskočilo. Co to řekla? zamrkal na vlčici zmateně. „F-Fešák, hm?“ usmál se na ni s nenápadnou křečí. Co to mele? Poslala jí sem Rez? Aby si ze mě utahovala? Rozpačitě zašilhal po okolí, aby mohl případný šedý kožich detekovat. Všude byl však jen bílý sníh, který se v měsíční záři pohádkově třpytil.
Krve by se v něm nedořezali. Vlčice byla blízko — hodně blízko. Jakoby jí pojem osobní prostor nic neříkal. Nori nebyl zvyklý na takovou pozornost. A už vůbec ne od pěkných vlčic. „Díky, ty máš taky hezkej kožíšek,“ pochválil vlčici její kabátek nazpátek. Bylo vidět, že se o sebe starala. Pořád však netušil, co to ní vjelo. Čekal, kdy se od něj odtáhne a začne se mu vysmívat, protože kdokoli, kdo se paktoval se Rzí, nemohl být žádný slušňák. Navíc by to byla až moc velká náhoda. Eeeeeh. P-Pomoc, Baghý, pípl v duchu vyděšeně. Co se to, sakra, dělo? Proč se ho ptala na jeho neexistující milostný život? No tak, seber se! urgovala jej vlastní mysl. Přece se nenecháš takhle jednoduše vykolejit. Nori si odkašlal, než se narovnal a zkoumavě se zadíval vlčici přímo do očí. Pamatoval si, že byly stříbřitě sivé. Jako měsíční světlo.
„Proč, měla bys zájem?“ odpověděl vyzývavě. Podařilo se mu alespoň z části uklidnit své poplašené srdíčko. Vzpomněl si totiž na Rzin arogantní výraz.

« Mahtaë (sever)

Hlavou se mu vířilo malé tornádo myšlenek, Nori nevěděl, kterou čapnout za pařát dřív. Byl delta. A ochranář. Cítil se však stále stejně, jakoby se vůbec nic nezměnilo. Fakt, že mu Blueberry natolik věřil, aby ho pověřil hlídáním lesa, Noriho jistým způsobem zahřál u srdce. Podobně i chvála od Kessela. Opravdu byl Baghý tak dobrým přítelem, jak si myslel? Noriho nejlepší kamarádka byla donedávna jeho sestra, jeho milované dvojče. V Pomněnkové smečce neměl moc kamarádů, natož dobrých přátel. Byl v podstatě černou ovcí rodiny, proto odešel. V Borůvkové smečce to tak však nebylo. Přišel s čistým štítem, nikdo ho neznal. A potkal Baghý. Nori pohlédl na nebe; slunce zapadlo rychle a sněhový déšť pokojně ustal. Všude bylo ticho. Bílá pokrývka se rozprostírala po celém území a tlumila tak vše, co by mohlo rušit jinak klidnou noc. Teď tu byl jen on a jeho myšlenky. A hlad.
Ani nepřemýšlel, kam vlastně šel. Les byl na opačnou stranu, byl však natolik pohlcen vlastními myšlenkami, že nedával pozor ani na cestu. Zastavil se teprve ve chvíli, kdy nebylo kam pokračovat. Noriho tmavý pohled padl na zimní vodopády. Ticho bylo záhy proříznuto hučící vodou. Nori se na padající proudy vody zamračil. Tak tady už těžko něco ulovim. Trucovitě si proto kecl na okraj zurčících vodopádů, zatímco pohledem hypnotizoval noční oblohu. I s vodou, která mu prakticky hučela do uší, tu panoval zvláštní klid.

Spokojeně pokýval hlavou, jakmile ho Kessel ujistil, že o něm Baghý říkala jen to nejlepší. Přirozeně, pomyslel si. Skutečnost, že Kessel věřil, že byl Baghý dobrým přítelem, Noriho zprvu zaskočila. Nečekal, že z vlka vypadne něco takového. Čekal, že bude ohledně huňaté vlčice víc ochranářský a že si ho bude chtít víc proklepnout — přeci jen spolu nějakou dobu žili v jedné smečce. A měli společný dinosauří věk. To znamenalo, že kopali za stejný tým, ne? Nori se na oko stydlivě ošil a tlapkou máchl ve vzduchu gestem „Ale di ty!“, načež na Kessela vrhl lišácký úsměv. „Má se jako v bavlnce!“ Ačkoli měl s Baghý zprvu zcela jiný plány, postupem času se z nich stali velmi dobří přátelé. Byli to parťáci! Baghý měla v Noriho křehkém srdéčku velice speciální místo, byť by to nahlas nepřiznal.
Kesselova pozornost se obrátila zpátky na zrzouna. Nori na vteřinu zadoufal, že se z něj ozve ostré „Kšic!“ a vlče vezme roha, ale vypadalo to, že Kessel byl zkrátka až moc velký dobrák. Navíc se zdálo, že Alfredo, jak se předtím vlče představilo, mělo vcelku kuráž. Nejen, že bylo schopné Norimu oplácet jeho netaktnost, ale zároveň drze odpovídalo. Nori se na Alfreda ušklíbl, maličko mu připomínal Taenarana. Tak fajn, ušklíbl se, bral to jako novou výzvu. Ne, že by mu ten skrček najednou přirostl k srdci, ale spustila se v něm jakási touha vlče dál pošťuchovat.
Kessel měl však jiné plány, nabídl se, že Alfreda doprovodí zpátky do smečky. Nori si teatrálně povzdychl. „V tom případě vám popřeju šťastnou cestu, já se budu muset vrátit hlídat les,“ prohlásil rádoby zklamaně. V očích mu však vesele jiskřilo. „Vyřídím od tebe pozdravy Baghý,“ mrkl na Kessela, načež hodil očkem i po Alfredovi. „A my dva se určitě znovu potkáme, protože mám na tebe smůlu,“ vyplázl na vlče hravě špičku jazyka. Už takhle jsem tě potkal dvakrát.
„Mír a lásku, já se ještě půjdu porozhlídnout po ňáký večeři, než se vrátím,“ rozloučil se s oběma vlky vesele a s máchnutím ocasu se vydal proti proudu. Aspoň tu zatracenou rybu, pomodlil se k tmavnoucí obloze. Ani si neuvědomil, že se s Kesselem vykecával tak dlouho. Jakoby čas strávený se starším vlkem ani neubíhal. Když se brodil novou závějí sněhu, na tváři mu pohrával uvolněný úsměv.

// Omlouvám se za krátkopost, dneska mi to moc nemyslí. A rovnou se omlouvám za úprk, Nori jde pomáhat Lindě s úkolem. Doufám, že má Keks takhle splněno.

» Vodopády

Vlče, které začalo dospělé pomalu dorůstat, sedělo dál drze mezi nimi. Nori doufal, že když si ho nebude všímat dostatečně dlouho, tak odejde. Ale ono si jen poposedlo o kousek dál. Proč nemůžou bejt všechna vlčata jako Flynn? posteskl si. Zlatonče sice nebylo ze všech nejbystřejší, ale alespoň Noriho obdivovalo. Upřímně. Zato tenhle? Jen po něm házel otrávené pohledy. Copak Nori mohl za to, že si to k vlkovi nakráčel zrovinka, když paktoval své plány, jak si obstarat rybu? Já ho viděl první, prcku, vyplázl na mladšího vlka jazyk.
„A co ti o mně vypravovala?“ zeptal se Kessela zvědavě. „Předpokládám, že jenom samý dobrý věci,“ zazubil se vzápětí. Když přišla řeč na Baghý návštěvu u Života, Nori zrovna hypnotizoval Kesselův krk, respektive peříčka, která se hýbala v jemném vánku. „Je teď pěkně mrštná. A taky nějak ztmavla, jen to voko jí nevyléčil,“ zavrtěl hlavou teatrálně. Pravděpodobně Život nebyl tak úžasný, jak vypadal. Nebo měla Baghý málo kytek. Když se nad tím zamyslel, měla s Kesselem podobnou barvu duhovek. Musí to bejt taky čarovlk. Umí to samý, co Baghs? napadlo ho, než se však Kessela stačil zeptat, už mu padala chvála na vlastní ramena. „Díky,“ vyprsil se u toho hrdě. Stále si nebyl jistý, zda Blueberry pouze nežertoval, když mu zčistajasna přidělil takovou funkci. Ale už jsem mu ochcal celej les, takže pozdě, pomyslel si s úšklebkem. Ani si nestihl s Baghý zajásat a poskakovat s vřískáním okolo jako hlouček malých vlčic a už běžel plnit své nové povinnosti. Jen kdyby na hranicích nemusel vítat zrovna Rez. Radši myšlenky na arogantní vlčici zahnal zpátky do kouta.
K Noriho překvapení Kessel vlastnictví ryšavého vlčete popřel. Ne že by se divil, ale copak tu tedy běhalo úplně samo? V tomhle počasí? „Kdes na to přišel?“ odtáhl se téměř dotčeně. On žádné takové pískle neznal. S přimhouřenýma očima si zrzka znovu prohlédl. Stejně mu připadal povědomý. Jakmile však otevřelo tlamu, Nori překvapeně zamrkal. Dosud byl zvyklý jen na Flynna, jenže tenhle pacholek mluvil nějak moc chytře. Newlin? Takže jsme se potkali... Nori začal pátrat v paměti. „Ha!“ zvolal náhle, „Tos byl ty?“ Matně si vybavoval dvě vlčata, jedno zrzavé a druhé o něco světlejší. Tehdy to však byli ještě menší skrčci. A také byl v tu chvíli ošklivě zraněný po bitce se Styx. Divil se, že mu nezůstaly žádné jizvy. A proč seš tak chytrej, oplatil vlčeti protáhlý výraz.
„Tak se asi bohužel známe,“ obrátil se zpátky na Kessela. V žaludku mu hlasitě kručelo už nějakou chvíli, sotva byl schopný přemýšlet i nad něčím jiným než nad masem. Vzmohl se však na souhlasné pokývání hlavou, jakmile zrzoun zhodnotil, že by se měl vrátit zpátky na jih. „Pozdravuj Newlina, Alfredo,“ řekl s provokativním úsměvem. Ani nevěděl, proč si ho tak dobíral. Možná měl jenom hlad.

Ahoj,

v podstatě od registrace přemýšlím o obnově svého původního charakteru. Dokonce jsem psala i individuální žádost a nyní to zkouším znovu. Žádám tedy tlapkatým o povolení třetího herního slotu, který by mi pomohl vdechnout zpátky život mé oblíbené, byť imaginární, chlupaté kouli, která se nepochybně celá třese, až bude moct Gallireu znovu okupovat. Plány mám tedy jasné - obnovit starý charakter. Veškeré podklady k tomu už mám připravené. :)

Za Noriho i Pippu se snažím být aktivní, ale podobně jako většina jsem byla poslední dva měsíce pohlcena zkouškovým, do kterého se mi připletl ještě covid a osobní problémky. Každopádně jsem se utvrdila v tom, že Gall je pro mě místem odpočinku, tudíž bych byla vděčná, kdybych tu mohla relaxovat i nadále a to společně s plánovaným charakterem. :) Aktivně se snažím účastnit akcí, nebo je sama vymýšlet (na kontě máme společně s Baghý už dva osudy) a řekla bych, že se svým dosavadním vlkům dostatečně věnuji. Rozhodnutí ovšem závisí na tlapkách. :)

Děkuji za vyslechnutí.

Ohnivý kotouč se pomalu vyšplhal po obloze až na její vrcholek, ovšem nemělo na svém trůně zůstat samo příliš dlouho. Ze severu se k němu líně plížila mračna s novou sněhovou nadílkou. Nori měl však hlavu plnou jiných starostí. Zaprvé měl hlad. Hladový žaludek na něj nekompromisně vřískal a uraženě sebou kroutil jako děcko, které nutně potřebovalo to lízátko ve výloze. Tlama se mu plnila slinami, jen co pomyslel na tučné ryby v řece. Nebyl si sice jistý, zda tam vůbec nějaké byly, ale na to měl už plán.
„Jasně, že seš to ty!“ zazubil se na hnědého vlka zvesela. Neškodné žárleníčko, které Noriho doprovázelo od té doby, co se s Kesselem a nějakým škvrnětem vyloupla Baghý v lese i s uloveným divočákem, jakoby se rozplynulo. „Ale kuš,“ máchl tlapkou, jakmile se Kessel dobrovolně přiznal ke svému pravěkému stáří. Musej bejt s Baghý stejně starý, odtušil. Drobná vlčice mu prozradila, že spolu žili v Klímové smečce. Kdysi dávno. Dinosauři.
„Náhodou můžeš bejt rád, žes neviděl Baghs, než šla za tím úchyl—... kouzelným cápkem támhle do kopců,“ pohodil bradičkou kamsi za sebe. Zatím se mu úspěšně dařilo ignorovat tu ryšavou skvrnu, kterou taktně odšoupl zadkem. Jenže ono se to nenechalo jen tak odbýt. Nori měl chuť protočit panenky, když se mladý vlček vetřel zpátky mezi ně, div mu nevynadal. Černý přízrak se na vlče konečně pořádně podíval s přimhouřenýma očima. Přemýšlel. Ten kožich mu připadal povědomý, ovšem nedokázal ho zařadit na konkrétní pozici. Potkali se snad už někde?
„No jo,“ přitakal Kesselovi, „snad ti o mně Baghý nevyprávěla ňáký kraviny.“ Na tváři mu pohrával úsměv. „Pardon, že jsme se minule tak rychle zdejchli,“ dodal, než se mu rozzářila očka. Kdybyste se mu podívali pořádně do očí, mohly byste spatřit tancující jiskřičky plné pýchy. Nori tajemně zavrtěl obočím, načež hrdě vypjal hruď a krátce si odkašlal, než ledabyle mávl tlapkou: „Ále... Baghý povýšila na deltu a teď bude oficiálně lovit pro celou smečku.“ Pak hodil očkem po zrzounovi, který stihl něco vyžbleptnout jakousi exotickou řečí. Ale ne, druhej Alexei... zděsil se v duchu okamžitě. Drž se dál, Satane, propálil jej pohledem.
„A já vlastně taky, jen mám na starost ochranu celýho lesa,“ řekl ležérně, ačkoli mu nadšeně cukalo v ocase. Musel se někomu pochlubit! A Kessel vypadal jako fajn chlapík. Ačkoli by se na něm daly pravděpodobně počítat letokruhy, vypadal stále svěže. Na to, že měl kožich nasáklý tuláctvím, měl i pěknou zimní načechranou srst. Kolik svalů se pod ní schovávalo, šlo těžko soudit, ale Nori pochyboval, že by z Kessela prchal život nějak rapidně. Nakonec ani Baghý neležela na smrtelný posteli, když ji potkal poprvé. Za to si byl jistý, že by mu byla schopná urvat hlavu z těla, kdyby chtěla. Možná kdyby mi na ní ještě dosáhla, zahihňal se škodolibě v duchu.
„A co děláš ty... Takhle v zimě?“ A proč se kolem tebe motá pokaždý jiný vlče, dodal nenápadně pohledem, zatímco vypočítával, jak zrzka odsunout zpátky. „Ten je tvůj?“ nedalo mu to. Musel se zeptat. Tlapkou přitom provokativně šťouchal vlče do zadku. Bylo samá noha a ani se nezdálo, že by ho někdo pořádně krmil.

« Borůvkový les

Norimu se od čenichu kouřilo, zatímco se s nadávkami brodil závějemi sněhu. V lese toho sice byla také kopa, ale nebylo to tak otravné. Kor když měl vlk hlad! Nori se na sníh nezapomněl pořádně zamračit, to aby věděl, že s ním si nebylo radno zahrávat. Když totiž chtěl, uměl se mračit ještě víc. Na moment zaváhal, zda se přeci jen nevrátit zpátky do úkrytu a ustlat si na měkké kožešině. Nakonec své si už poctivě odpracoval. Hranice lesa byly znovu čerstvě označené, jenže žaludek na něj neúprosně vřískal už nějakou dobu. A zrovna si usmyslil, že chtěl rybu. Nori si povzdychl; co by pro své skromné bříško neudělal? A tak se brodil ještě tvrdohlavěji.
Naštěstí řeka nebyla od lesa daleko. Vítězoslavně se pro sebe usmál a už si začal vyhlížet, z kterého břehu bude lov nejsnadnější. Nehodlal si totiž nějak zvlášť namáček kožíšek a vrátit se zpátky jako chodící rampouch také nepřišlo v úvahu. Toužil jen po macaté rybě. Do zorného pole se mu však místo ryby nenápadně přichomýtl hnědý kožich. Dřepěl si tam jakoby se nechumelilo. Normálně mu sebral místo na lovení! Nori si odfrkl, pak jej však něco napadlo. Vyloženě ďábelský plán! Imaginární růžky mu začaly okamžitě rašit na hlavě, jakmile se lehce mrzáckým tempem rozešel k vlkovi. Hej! zarazil se, když v tu samou chvíli k vlkovi přiběhlo zrzavé mládě. Já ho viděl první! prskl po odrostlém vlčeti v duchu a zrychlil. Zpovzdálí zaslechl, jak zrzek něco brebentil, to už se však rozhodl do rozhovoru drze přivtírnout. Přeci si nenechá vyfouknout takovou příležitost nějakým škvrnětem!
„Brejden!“ pozdravil nahlas a nenápadně se vtlačil mezi vlče a postaršího vlka. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že toho páprdu poznával. „No tě pic! Kessel, žejo?“ vyhrkl po vteřinovém úleku. Skoro by samým překvapením zapomněl hodit varovným očkem po zrzkovi, kterého lehce zadkem odstrčil dál.

Bylo to tady! Noriho velká chvíle! Ochranář Nori. Nori, pan delta, pan ochranář. Ctěný delta a ochranář Nori. Ochránce— Musel své ovace v duchu nuceně ukončit. Jen kdyby to nebyla Rez. Černý přízrak si znechuceně odfrkl, jakmile mu zrak padl na šedivku s natrhnutým uchem. Zdálo se, že spolu sdíleli podobný názor na toho druhého, neboť ani ona se netvářila nikterak nadšeně. Její stříbřité oči se do něj zakusovaly jako ledový vítr. Neodpustil si a přeci jen musel nenápadně zavětřit, aby zjistil, jestli se Styx neschovávala někde ve sněhu. Bylo mu divné, že si Rez svého věrného mazlíčka nepřitáhla s sebou. Místo toho vedle ní stála cizí vlčice, jejíž hnědý kožíšek kontrastoval s bílou pokrývkou. I ona měla ty ledově sivé oči. Nori se posadil a líně si začal prohlížet své drápky, zatímco mu Rez odpovídala.
„Někdy jindy? Co takhle nikdy?“ opáčil nevinně. Pozdravovat Baghý... To určitě. Kdokoli patřil do toho jejich vlčatažracího gangů čarovlčic, nebyl v lese vítaný. Kor když se po lese proháněl Flynn. A takovej Flynn by se jistě nechal sežrat zcela dobrovolně. A to Nori nemohl dopustit; Lylwelin by ho zabila. A Blueberry... Blueberry by tě taky zabil, připomněl si taktně. Lylwelin mu ale přeci jen naháněla větší hrůzu.
Ani se nemusel extra namáhat. Rez se vmžiku otočila na patě a i se svou společnicí zamířila pryč. Nori s úšklebkem sledoval, jak odcházely. Od tý doby, co jsme se viděli naposled, si pěkně ztloustla, válelo se mu po jazyku. K jeho smůle však Rez nestihl ani pořádně urazit. Nuda. Než se však stihl nadát, v čumáčku jej polechtaly další neznámé pachy. Koutky tlamy se mu okamžitě roztáhly nejprve do úsměvu, než se pomalu svezly do zamyšleného našpulení. „Možná bych to tady mohl trošku označit,“ zabrblal si pod vousky. Blueberryho pach už cítit téměř nebyl, nebylo divu, že se sem vlci toulali, jak se jim zachtělo. Nori se proto pyšně narovnal — konečně nastal čas! Konečně bude celý Borůvkový les vonět po něm! Se škodolibým zahihňáním proto zvedl okamžitě zadní nohu a hrdě začal značkovat hranice. Bílý sníh se okamžitě zbarvil do žluta. Jakmile byl spokojen s první várkou, popošel o kousek dál a celý proces zopakoval znovu. A žádná Rez tady už prudit nebude, pomyslel si hořce.
Ačkoli byl ve své zbrusunové delťácko-ochranářské funkci teprve jen chvíli, začal novou povinnost plnit svědomitě. Možná až moc. Na to, jaké měl Nori obvykle poměry, se najednou cítil podezřele moc zodpovědně. Takhle se necítil ani když učil Flynna lovit, nebo ho tehdy vytahoval z vody. Dokonce mu v tu chvíli Lylwelin funěla za krkem! Na moment se proto zhrozil — zrovna, když s chrochtnutím občůrával zasněžený kámen. Najednou se za ním táhly pěkně žluté fleky. Většinou to bylo jen symbolické pokapání, neb musel šetřit municí, ale dával si záležet, aby všechno poctivě označkoval. Byl si jistý, že takhle si sem jen tak někdo netroufne a on se tak bude moct zase válet pěkně v teple na kožešinách v úkrytu. Ještě by to chtělo něco k zakousnutí, pomyslel si zasněně.
Postupně obešel celé hranice lesa a všechna místa poctivě znovu označil. Krátkým pohledem kamsi na sever, odtušil, že se na les hnala další sněhová vánice. Lehce se oklepal, když se do něj opřel studený vítr. Když si ale prohlížel svá mistrovská díla ve sněhu, dostal chuť na rybu. Žaludek se mu hladově kroutil už nějakou dobu. Když si na chvilku odskočím k řece, tak to vadit nebude, ne? Rychle čapne rybu a zase se vrátí. Stál zrovna v severní části lesa a svědomitě očůrával borůvkový keřík.
Jakmile byl se obnovou hranic spokojený, líně se protáhl a vydal se směrem k nedaleké řece. Chuť na rybu byla zkrátka neúprosná.

» Řeka Mahtaë

Vyjma výtahové hudby, jež mu hrála nepřítomně v hlavě, byl Nori zcela při smyslech. Alespoň se o to snažil. Myšlenky se mu totiž točily v jednom obrovském chaotickém víru a bylo těžké soustředit se na něco jiného než na surrealistickou skutečnost, že se ho Blueberry rozhodl povýšit. Ochránce. Budeš ochránce. Můžeš občůrávat celej les a nikdo ti na to neřekne ani ň. Nad hlavou se mu s jásotem rozprskly imaginární ohňostroje. Všude byl slyšet potlesk a dokonce jej i někdo uznale poplácal po rameni. Oslavná iluze se s kousnutím zasekla jako starý film, jakmile se k Noriho ouškům dostala Blueberryho další slova.
„D-Delty?“ zopakoval po něm vyjukaně. Byl by se i ohlédl za sebe — to jestli Blueberry nemyslel někoho jiného, třeba tu veverku, která se nenápadně schovávala na větvi opodál. Na nic takového nebyl z Pomněnkové smečky zvyklý, nikdo si jej nevšímal a když ano, každý se tvářil, jakoby mu překážel. Měl chuť se Blueberryho zeptat, jestli se náhodou nespletl. Téměř se mu totiž nechtělo věřit, že si ho konečně někdo všiml, natož samotná alfa. Norimu se post delty bude rozhodně líbit, pomyslel si s pomyslnými růžky na hlavě.
„Můžeš se na mě spolehnout, šéfe,“ zazubil se na Blueberryho zvesela. Když očkem mrkl po Baghý, culil se jako měsíček na hnoji. Nejraději by se po drobné vlčici vrhl, ale podobně by k zemi svalil i Blueberryho. Neušla mu ani Makadiho přítomnost, který se stále schovával jako ztracené vlče. „Nemusíš se bát, budu mít celej les pod palcem,“ mrkl na vlčici, která vlastně vlčice nebyla, aby tu nebohou ustrašenou dušičku uklidnil. Noriho to stále mátlo. A byl by se v tom i začal šťourat, kdyby se mu do čenichu nepřivtírly neznámé pachy. Posílen novým elánem mrkl na Blueberryho: „Půjdu to zkontrolovat.“ Než se však vydal za novými pachy, nenápadně se otřel o Baghý. Nasucho polkl, když neznámé vlčice vystřídala její sladká vůně. Cítil, jak mu po zádech přeběhl lehký mrazík, který však rychle vyprchal. Podobně i jistá závrať, jež se ho zmocnila kdykoli se na Baghý zadíval, se začala vytrácet. Dlouho se tím však nezabýval. Mozek na něj totiž zároveň vřískal, aby se před Blueberrym začal pořádně činit. „Budu hned zpátky!“ slíbil, načež se vydal vstříc cizinkám.

Pro Rez s Lindasou.

Čím blíž byl neznámým pachům, tím rychleji se mu jeden z nich začal vybavovat. Neee. Ne, ne, ne, ne. Nadšenost, která se ho držela jako klíště, začala pomalu uvadat. Byla to ona. Ona a nějaká vlčice, kterou neznal. Alespoň tím si byl jistý. Úsměv, který mu doposud pohrával ve tváři, povadl. Místo toho se mu koutky tlamy protáhly do úšklebku, jakmile se mu do zorného pole přitoulaly dvě siluety.
„Zdravíčko,“ pozdravil obě vlčice. „Ztratily jste se?“ Zastavil se pár metrů před nimi. „To byla rychlá výměna,“ podotkl s pohledem upřeným na Rez. Moc dobře si pamatoval, že tvořila nepochopitelné duo se Styx. Ovšem hnědá vlčice vedle ní byla novinka.