Gallirea - Příspěvky uživatele

« Ještěří lučina

Smířeně šel vedle Rez, byť si nechával mírný rozestup. Srst na zádech měl opět hladce urovnanou, jen ušima prozrazoval okolnímu světu své nadšení. „To bys mi udělala laskavost,“ odvětil s úsměvem a tlapkou kopl do jednoho z kamínků. Na chvilku si dokonce přál, aby si s letícím kusem horniny mohl vyměnit místo. „Na, prosím, ukonči moje trápení, Rez!“ dodal dramaticky a obnažil šedé vlčici svůj krk, aniž by se na ni podíval. Očima místo toho skenoval mračící se oblohu. Bezva. Jsem zaseklej s touhle důrou a ještě k tomu začíná lejt. Měl pocit, jakoby se po něm nejméně tunová Smůla proběhla minimálně desetkrát. Přeci nebylo možné, aby ho potkalo takové neštěstí? Že by se mu mstila karma? Ale za co? To Rez se Styx byly zatraceníhodné vlčatožroutky.
„Myslíš?“ pohlédl konečně na svou společnost s hraným zamyšlením. „Třeba jsem se do tebe nešťastně zabouchl a tímhle poutem nás navždy spojil.“ Koutky povytáhl do jízlivého úšklebku. Procházeli zrovna kolem řeky, kterou se mu podařilo na cestě do kopcovitého údolí úspěšně zdolat, aniž by si namočil kožich. Sníh, který se ještě z posledních sil držel po jejích březích, byl rozšlapaný do hnědé břečky od všemožných zvířat. Nori se na chvilku zastavil, čímž donutil k přestávce i Rez a hltavě se z řeky napil.
„Je to v blízkosti smeček,“ přikývl souhlasně na Rzin návrh vzít to kolem jezera. „Nebo máš v plánu mě utopit?“ pozdvihl obočí a dal se znovu do chůze. Ocasem přitom letmo přejel Rzi přes čenich.

» VVJ

« Kopce Tary

Nori protočil panenky. Možná kdyby ses tak blbě netvářila, neodpustil si peprnou poznámku v duchu. Bavilo ho si šedou vlčici dobírat a musel se nějak zabavit, když k ní byl nedobrovolně připoután. Mohla si za to v podstatě sama.
Nori se oklepal a snažil se od Rzi odtáhnout, aby zjistil, jak moc daleko mu to magická síla dovolí. Jakmile ucítil slabé škubání v kožichu, s povzdechem se připrcnul zpátky k vlčici. „Anebo nás to připoutalo k sobě už navždy,“ odvětil škodolibě. „No nebylo by to úžasný? Mohli bychom chodit na společný randíčka, procházky a tak.“ Lenivě našlapoval do tajícího sněhu, který se pod slunečními paprsky měnil v nechutnou, čvachtající kaši. Svou barvou připomínal Rez. A příjemní byli taky nastejno, tedy vůbec. Nevraživost, kterou vůči vlčici cítil, se pomalu měnila v trpkou odevzdanost. Pokaždé, když se od sebe vzdálili moc daleko, otráveně stáhnul uši k hlavě. Po očku si Rez měřil pohledem. Neviditelné nitky, jež je držely u sebe, očividně nepovolovaly.
Nori pohlédl na oblohu, když se do něj opřel vítr. Kopečky, které je ještě před chvilkou obestíraly a dělaly vlkům přírodní štít, nechaly už dobrý kus za sebou. Planina, posetá různými kamínky a balvany, byla Norimu povědomá, nicméně žádný úkryt dvojici neposkytovala. Mračna, která zahalovala nekonečné moře nad nimi, vypadala asi stejně přátelsky jako Rez.
„I kdybych věděl, tak ti to zadarmo neřeknu,“ usmál se na vlčici. Dával si pozor, aby neklopýtl o nějaký schovaný kámen pod zbytky sněhu, zatímco pokračovali přes louku směrem k řece, jež každým krokem získávala ostřejších tvarů.
„Možná,“ usoudil, ačkoli si nebyl jistý. „Cítil jsem tam i pár vlků ze smečky, ti by mohli bejt ochotní.“ Zajímalo jej, co tam Wizku s Kayou pohledávaly a kam záhy zmizely.

» Řeka Kiërb (hádám, že tu jsi myslela)

Nori protáhl čumák a dotčeně sjel Rez pohledem. „Tady je někdo naštvánek,“ opáčil na její poznámku provokativně. V paměti měl živou vzpomínku na Styx, jak se snažila vydolovat nebohé vlče zpod kořenů stromu. Zajímalo jej, kde bylo malé vlčici konec. Předtím sivou vlčici v kopcovitém údolí cítil, zdálo se však, že zmizela stejně jako Kaya.
Přetahovali se na místě jako malá vlčata. Nori na Rez blýsknul pobaveným pohledem, když se ukázalo, že jeho taktika její podlý počin oplatit zabrala. K jeho smůle byla Rez mnohem silnější, a tak další škubnutí donutilo Noriho překvapeně heknout. Chloupky na hřbetě se mu vzdorovitě ježily, zatímco tmavé zorničky se rozčíleně zužovaly. Nori udělal neochotně několik kroků za Rzí a měl co dělat, aby neklopýtl o vlastní tlapu. Tající sníh mu pod nohama bolestně začvachtal.
„Ty sis začala,“ zabručel, s taháním však přestal. Nemělo smysl přetahovat se z jedné strany na druhou, kor když Rez měla navrch. To bylo nefér. Norimu v duchu ukápla slzička, co komu provedl tak hrozného, že ho někdo takto nemilosrdně trestal? Nebo to byla náhoda?
„Horšího jako co? Začneme srůstat dohromady?“ prohodil sarkasticky a nad tou představou se znechuceně zakabonil. Snažil si přitom vzpomenout, kdy přesně mezi nimi magnetická síla začala působit. Byli snad všichni, kteří dorazili na palouk, svázaní k sobě? Proč to není Kaya, posteskl si v duchu mimoděk. Mnohem radši by následoval ji než Rez. Nori si povzdychl; co mu zbývalo?
„Fajn,“ souhlasil otráveně a s viditelnou neochotou přistoupil k vlčici. Nechtěl riskovat další zatahání v kožichu.

» Ještěří lučina

Rez vypadala stejně překvapeně jako Nori. Zřejmě neplánovala vychloubat se svými tužbami o Styx.
„Žerete spolu vlčata? Při měsíčku? To musí bejt docela romantický,“ dloubl si jízlivě. Poznámka o Baghý se ho dotkla víc, než byl schopen přiznat. „Proč se jí nezeptáš sama?“ odsekl. V očích se mu odrážely potlačované emoce. Baghý... Baghý mu přinášela komfort, radost a především to byla kamarádka do deště. Mohl se na ni spolehnout a případně ji použít jako štít před vzteklými vlčicemi. Před Rzí, pomyslel si s odfrknutím.
Rázné kroky, kterými chtěl Rez nechat daleko za sebou, se za doprovodu dojemného rozloučení, zpomalovaly, až se Nori zastavil úplně. Nešlo to. Tahání v kožichu sílilo, kdykoli se od Rzi vzdálil. Nyní před ní stál, tmavé chlupy v pozoru a dožadoval se vysvětlení. Snažila se ho snad Rez začarovat? Nebo si z nich střílel někdo jiný? Naštvaným pohledem šlehl po okolí, než se zaměřil zpátky na vlčici. Tvářila se, jako kdyby ji jeho rozčílení těšilo.
„Hele, já s tebou žádný vlčata při romantický procházce po pláži žrát nebudu,“ procedil vzdorovitě, „a vymysli si něco svýho.“ Ačkoli se to u vlka Noriho poměrů moc nevidělo, i on dokázal být mrzutý. Potřeboval jen objevit vlastní Rez. Když se však rozhodla prudce našlápnout na druhou stranu, nedobrovolně ji následoval. Pnutí v kožichu začínalo být pekelně otravné. V očích se mu zalesklo. Fajn, pomyslel si, tuhle hru můžeme hrát klidně oba. S pomyslnými růžky na hlavě se Nori tvrdohlavě zaryl drápky do sněhu a podobně prudkým pohybem vykročil zpátky, na opačnou stranu, než ho táhla Rez. Koutkem oka se po ní ohlédl, jeden koutek povytažený do úšklebku.

Nori horlivě přikývl. „Celej svazek kytek,“ objasnil Rzi situaci. Z jejího pohledu usoudil, že mu nevěřila. Anebo mu jen nechtěla věřit. To byly dvě rozdílné věci. Na chvilku si přál, aby mohl šedivce nahlédnout do mysli, zjistit, nad čím přemýšlí a jestli se tam náhodou neskrývá alespoň něco málo decentního.
„Jasně, že ne, tebe nikdo nenaučil, že dary od srdíčka se nežerou?“ odvětil Rzi ironicky. „Byly to sněženky — takový bílý kytky, který rostou na začátku jara. Kdo ví, třeba na Lindasu ňáký to jaro zrovna lezlo,“ pokrčil rameny a rafinovaně zavlnil obočím. Ať už mu Rez věřila, nebo ne, zdálo se, že ji jeho tajná schůzka s Lindasou zajímala. Alespoň maličko.
Neznámá síla, která se záhy Norimu rozproudila žilami, byla překvapením. Bylo to snad poprvé, kdy ucítil podobný nával energie, jež se kumuloval rovnou na Rez. Jeden pohled a Nori měl pocit, jakoby nad vlčicí najednou oplýval zvláštní mocí. Nebyla to nadvláda, jen podivné cosi.
Styx.
Jednoslovná odpověď vyklouzla z vlčice bez jakéhokoli násilí. Noriho to natolik zmátlo, že podmanivá síla magie se rozplynula ve vzduchu. Neviditelná energie, která se svými pařátky natahovala po Rzi, zmizela. Nori překvapeně zamrkal a bezděky se zadkem posunul kousek vzad. Okamžité zatahání v kožíšku jej donutilo vrátit se zpátky na Zem a patřičně zareagovat na Rzinu odpověď.
„Styx?!“ vypískl s jistým úžasem ve tváři. „Proč bys to, proboha, dělala?“ dodal klidněji s téměř hmatatelnou lítostí v hlase. „Nezačarovala tě ta prašivka náhodou? Myslel jsem si, že seš trochu šáhlá, ale až tak?“ Nori zklamaně zavrtěl hlavou. Tak to ne, nejvyšší čas odejít. Ačkoli se ještě před chvilkou v rámci možností bavil s výzvědami a přesvědčováním Rzi o Lindasy chování, touha po Styx i na Noriho bylo zkrátka moc.
„No... Tak páčko,“ zvolal nahlas, aby dal Rzi najevo, že se klidí a energicky se vyšvihl zpátky na nohy. Snažil se ignorovat nepříjemné tahání v kožíšku tím, že přemýšlel nad tou zvláštní energií, která se v něm před chvilkou nahromadila a udělal pár krůčků vpřed. Marně. Prostě to nešlo. Neviditelné provázky jej škubavě tahaly zpátky. Černý přízrak se celý naježil a s vyceněnými zuby se obrátil zpátky k vlčici.
„Můžeš toho laskavě nechat?“ prskl po ní jako kočka, div se celý nenahrbil.

Vyzývavým pohledem hleděl na Rez a čekal. Byla to pro něj spíš zábava a nevraživost, kterou vůči vlčici pociťoval, se pomalu přeskupila v pobavení. Chytla se. Nori se přestal hrabat ve sněhu a pomalu se narovnal. Sníh jej studil, zůstal však sedět na místě, zatímco jeho výraz se změnil v zadumaný. Budeš mít jenom jednu šanci...
Než se však stihl zamyslet, Rez pokračovala. Lindasou. Nervózní úsměv, který se Norimu rozlil po tváři jako vylitá řeka, mohl Rzi prozradit jeho nejistotu. Ovšem její další slova Noriho urazila. „No dovol!“ ohradil se s dramatickým přiložením tlapky na hruď, „Lindasa mi dokonce natrhala kytky! A ne, nebyly jedovatý.“ Najednou jej zamrzelo, že sněženky nechal v Awarakovo péči. „Šla po mně jak šílená, což se nevylučuje, protože se baví s tebou, ale celá se na mě nalepila, div se do mě nevpila úplně.“ Vždyť mu po Lindase voněl i celý kožich! Buď je úplně blbá, nebo je zblblá z vůně srnčího, našpulil jemně čumáček. Na moment se odmlčel, aby svá vyřčená slova nechal uležet, načež si odkašlal a již klidnějším tónem pokračoval v tom, co ho na Rzi zajímalo snad ze všeho nejvíc. Tedy kromě toho, kdy už konečně s tím svým zadkem odvalí pryč.
„Víš, vždycky mě zajímala jedna věc.“ Nori naklonil lehounce hlavu do strany, tmavé oči upřené na vlčici. „Ty a Styx,“ dodal s neskrývanou zvědavostí.
Něco se v Norim posunulo, nedokázal říct přesně co, cítil jen jakési spojení. Podobně jako když vložíte poslední díl puzzle do jediného volného místečka, které vám zbylo. Byl to nenápadný pocit, jakési podivné propojení. Ani netušil, s čím přesně si právě potřásl tlapkou, ale zvláštní vlna, jež mu šuměla a šeptala do uší, mu pomohla objevit něco, o čem dosud netušil, že měl.
Z Noriho začala náhle sálat podivná aura, jež se semkla i kolem Rzi. Stačil jeden pohled do čokoládových očí, aby se Rzi zmocnila Noriho tajemná magie. Důvěra. To byla slůvka, jež se Rzi musela vybavit, když se na černý přízrak zadívala. Jako kdyby se znali celý život, Rez najednou neměla žádnou zábranu Norimu říct vše, všechno všecičko, co v sobě skrývala. Například svou největší touhu.
„Co doopravdy chceš, Rez?“ Pro Noriho to byla obyčejná, nevinná otázka. Zajímalo ho, proč se držela Styx jako její osobní stín, upír, který nedokázal odolat vůni krve sivé divošky. Netušil však, že touto jedinou otázkou, byl schopen z Rzi vymámit úplně cokoli.

Norimu pod stříbřitým pohledem přeběhl mráz po zádech. Studil. Rozhodl se to však ignorovat; nepříjemné tahání a pnutí v kožichu přestalo až tehdy, jakmile se ocitl v přítomnosti šedavého kožichu. Nori si odfrkl. Ačkoli byl jindy velmi kontaktní, blízkost Rzi mu příjemná nebyla. Prozrazovaly to za něj naježené chloupky v týlu. Cítí to taky? přimhouřil na vlčici zkoumavě oči. V hnědých duhovkách se zaleskla otázka.
„Je fakt, že kdybys mi zmizela z očí, určitě by to potěšilo,“ prohlásil co nejnonšalantněji, zatímco drápkem pořád kreslil ve sněhu. „Ale takhle to nefunguje, milá Rez. Informace za informaci, laskavost za laskavost, zub za... zub,“ Nori se na vlčici přívětivě usmál. Pohodlně se přitom zadkem uvelebil ve sněhu. Černá srst se leskla a v občasném poryvu větru se z ní uvolnil nenápadný chomáček chlupů — jaro se blížilo a přicházel čas na obměnu srsti. „Ale jestli se nechceš o svoje tajemstvíčka dělit, tak prosím, zařaď zpátečku,“ pohodil rameny, aniž by se na Rez podíval. Hnědý pohled byl přišpendlený k nepovedenému obrázku na zemi. Hlavou mu létalo tolik otázek. Nehodlal se však vlčice vtíravě vyptávat a dávat jí tak nad sebou převahu.
Na její výzvu zareagoval úšklebkem a užuž si to nakračoval pryč, když jej neviditelné provázky znovu zatahaly. Nori se zamračil a podezřívavě se na Rez otočil. Možná má pravdu a něco se tady děje... Určitě si tu z nás ňákej pomatenej čarovlk střílí.
„Nebyla si na odchodu?“ zeptal se, načež se mu koutky stočily do jízlivého úšklebku, „Nebo se mě taky nemůžeš nabažit jako Lindasa?“ Při vzpomínce na příjemnou vůni hnědé vlčice mu poskočilo srdce. Představa, že by se na něj obdobně lepila Rez, byla jako studená sprcha. Nic, o co by vlk stál.
„Jak jsem řek — zub za zub.“ Tmavé oči byly upřené do těch stříbřitých.

//Gratulace všem na koho se usmálo štěstí a byl vylosován!

Moje večerní dávka adrenalinu byla úspěšně vyplýtvaná. :D

Pokud by Štěstí mělo ještě chuť hodit očkem i po ostatních, tak bych se přidala k prosíkům o kompenzaci. c:

Tady je moje obětina.

Ani Rez se netvářila nikterak nadšeně. Nori se snažil ignorovat sílu neviditelných provázků, které ho netaktně škubaly v kožíšku, avšak marně. Tahání a tlak donutily mladého vlka dojít až k Rzi, přesně tam, kam vůbec nechtěl. Nori se konečně zastavil jen pár kroků od ní, kyselý výraz, který měl celou dobu přišpendlený ve tváři, se pomalu rozplynul v ležérní úšklebek. Překvapilo ho, že se s ním Rez dala do řeči po tom, co se v Borůvkovém lese otočila na patě, jen co jej spatřila.
„Hm,“ naklonil lehce hlavu na stranu, hnědý pohled zakotvený v šedavém kožichu. Vlčice vypadala těžkopádně a hustá srst z ní dělala načechraného obra. Nic, co by Noriho přitahovalo. Spíš ho to děsilo, kdyby se po něm vrhla, určitě by ho svým sloním tělem zavalila, dokud by z něj nezbyl jen černej flek. Snad za to mohlo Noriho nutkání nechat se zmrzačit, když si to k Rez nakráčel ještě blíž s lišáckými jiskřičkami v očích.
„Co za to?“ pozdvihl jedno obočí, zatímco koutky tlamy se mu rozjížděly do vyčuraného úsměvu. To, že o záhadné sešlosti v kopcovité krajince neměl ani šajna, si prozatím nechával pro sebe. Naopak mohl z Rzi vytáhnout jiné, zajímavější informace. Drápkem si líně kreslil v tajícím sněhu. Nepovedený obrázek květin, které mu u Vodopádů darovala Lindasa, vznesl do vzduchu němou otázku. Ušily na mě spolu boudu, nebo ne?

« Orlí dráp (Ještěří lučina)

Kromě příjemné vůně vlčice, která v sobě nesla nádech sladkých borůvek, se Norimu do čenichu přimotal další, omamný pach. Čerstvá krev a maso. Ocelovitá chuť, která tančila na jazyku a vyzývavě se zavrtávala do chuťových pohárků, donutila Noriho polknout slinu. Že by Kaya sama uštvala srnu? napadlo jej, jakmile vstoupil do kopečkovitého údolí. Plytká sněhová pokrývka mu křupala pod tlapkami a ukazovala mu vyšlapané šlépěje ostatních. Nebyl tu sám. Jak prostupoval mezi kopečky, v čenichu jej začalo lechtat hned několik dalších pachů. Tohle místo se jen hemžilo vlky. Nori se snažil držet vůně borůvek, jež ulpěla v Kayi tmavém kožíšku, avšak svůdné aroma srnčího bylo silnější.
Nori by si ani nevšiml zvláštního pocitu, který si jej vzápětí osvojil — jakoby mu někdo prošil kabátek neviditelnými provázky. Něco Noriho tahalo neznámým směrem. Zprvu se snažil bránit a pocit ignorovat. Bohužel, prohrál. Neviditelné, avšak velmi pevné provázky Noriho táhly dál, kamsi mezi kopečky. Sníh byl na dotek vlhký a těžký a na rozdíl od rozblemcané břečky u řeky, držel stále tvar. Pohyb v něm byl nicméně nepohodlný. Nori ztěžka došlapoval, zatímco poslušně následoval neviditelnou sílu. Tmavé chloupky v týle se mu ježily a hruď se mu pod neznámým tlakem stahovala. Nasucho polkl. Stále cítil Kayin pach. Kromě něj však cítil pachy i mnoha dalších vlků. Wizku? nakrčil zmateně obočí. A nebyl to jediný pach, který poznával. Evelyn... Evelyn je tu taky?
Nori si odfrkl. „Co je to tady za slezinu,“ zamumlal si pod vousky. Kazilo mu to plány. Takhle si hledání Kayi nepředstavoval. Pohoršeně sebou cukl, jakmile mu došlo, že mezi ostatními cítil i Styx a... „Rez,“ procedil skrz zatnuté zuby. Jindy měkký pohled hnědých očí se nyní s ledovou záští zabodl do šedavého kožichu. V celé své otravné nekráse před ním nestál nikdo jiný než ta arogantní blbka. „Nazdar,“ zabručel směrem k vlčici, když mu došlo, že střet s ní byl zkrátka nevyhnutelný. „Myslim, že si při odchodu něco ztratila,“ ušklíbl se na ni, jakmile byl dostatečně blízko. Byl si jistý, že jeho kožich měl v sobě stále stopy vůně Lindasy, jež se na něj lepila u Vodopádů.

« Východní hvozd (Kiërb)

Tající sníh se pomalu měnil v nelibě čvachtající kaši. Nori se na hnědou směsku znechuceně zamračil a dramaticky pohodil tlapkou, aby nabalené bahníčko odhodil. Blížil se totiž k řece. Klidná hladina, jež se na vlka tvářila poněkud mírumilovně, vypadala jako něco, v čem si jeden kožich zrovna máčet nehrnul. A Nori nebyl výjimkou. Zastavil se proto na jejím břehu a tlapkou nejistě máchl ve vodě. Líný proud mířil kamsi na sever, kolem vysoké skály, jež byla Norimu povědomá. Dlouhá řeka protínala les, který se rozprostíral okolo. Kdyby Nori nespěchal za tmavou kráskou, zřejmě by se tu i zdržel. Les vypadal klidně, ačkoli se z křoví ozývaly zvuky různých zvířátek. Žádné však nebylo natolik zvědavé, aby se k černé nohaté modelce přiblížilo.
Nori se protáhl. Doufal, že kvůli řece neztratí Kayin pach. Pohledem tak vyhledal kameny, které nenápadně čouhaly zpod hladiny a hbitě přes ně přeskákal na druhý břeh. Rádoby ležérně si pak jazykem upravil odstávající chloupky na hrudi a laním krokem pokračoval dál. Sladká vůně, jež za sebou vlčice nechala, byla stále čerstvá. Nemohla být daleko.

» Kopce Tary (Ještěří lučina)

« Borůvka (Vyhlídka)

Posilněn novou výzvou, Nori pokračoval výšlapem do kopce až na místo, které navštívil s Baghý. Ovšem stopa, kterou nyní sledoval, nepatřila jeho věrné parťačce, nýbrž Kaye. Byť se zprvu ošíval, teď už mu bylo trapné se vracet zpátky. Neustále se uklidňoval myšlenkou, že by se hubené vlčici mohlo něco stát. Třeba zapadla do sněhu. To, že bílá nadílka pomalu tála, bylo vedlejší. Nori byl schopen svou jízlivou mysl alespoň na chvíli slepě obalamutit. Tahal tak za čenich sám sebe. Něco, co mladý vlk nedokázal přesně pojmenovat, jej však k tajemné vlčici táhlo blíž. Chtěl se o Kaye něco dozvědět, třeba to, proč se najednou objevila v Borůvkové smečce. Když ji totiž viděl naposled, rozhodně nevypadala jako někdo, koho živila smečka. Byla drobná, štíhlá, avšak kožich se jí na pohled pěkně leskl. Podobně jako pryskyřicově zbarvené duhovky. Pamatoval si její uhrančivý pohled; možná to byl právě on, co jej na Kaye zajímalo. Nori začínal mít o vlcích se zlatýma očima jistou teorii.
Stopa byla čerstvá. Nezdálo se, že by se vlčice něčím příliš zdržovala. Noriho zajímalo, proč šla zrovna tudy. Brzy jej totiž objal hustý les, jehož staré stromy semkly Noriho mezi sebe. Díky své štíhlé postavě byl schopen se bez větší újmy mezi kmeny proplést. Obratně se tak vyhýbal všemožným nástrahám, které les nabízel. Ne, díky, pomyslel si, když přeskakoval rádoby schody vytvořené z kořenů stromů.

» Orlí dráp (Kiërb)

Nori se plácl teatrálně do čela: „No jo vlastně!“ Samozřejmě, že si Awaraka pamatoval, jen mu vypadlo jeho jméno. V tu dobu měl totiž důležitější věci na práci — zachraňoval s Flynnem svět. Možná, že chtěl incident s čůráním do lopuchu vytěsnit z hlavy, a tak omylem vytěsnil i Awaraka... Nori popošel k vlkovi a s tlapkou u čenichu, jako kdyby se mu chystal sdělit tajemství, se nahnul blíž. „Musíš jí omluvit ten její protáhlej čumák. Podle mě se jenom stydí, a proto se tváří furt tak napučeně.“ S potměšilým úsměvem se od něj odtáhl a pokrčil rameny jakoby nic. Hnědá očka mu přitom kmitla ze strany na stranu — co kdyby se Lylwelin potloukala někde kolem? Nebyl připraven čelit jejímu profesionálnímu ledovému pohledu.
Nori do Awaraka hravě šťouchl tlapou. „Příteli!“ zvolal dramaticky jako na jevišti, „Nemusíš se bát, už mám zkušenosti! Od vodopádů.“ Čenichem ťukl do sněženek, které ležely na zemi, zatímco v očích mu pobaveně jiskřilo. „Ale spíš bych si dával bacha na Sigyho. To je její starej,“ povytáhl významně obočí. „I když... Co jsem ho viděl naposled, tak měl něco s tlapou,“ Nori krátce podupl přední nohou do tajícího sněhu. Takže s tím bych si starosti úplně nedělal. „Vypadal docela v pohodě. Navíc je to táta Flynna, byl se mnou u tůně, určitě si ho tam viděl,“ dodal s nenápadným úšklebkem. Opět se mu vracely vzpomínky na Evelyn s její přítelkyní Dipsi s prosbou o... moč.
Awarak mu mezitím prozradil, co mu Wizku poradila. Sám měl k magii plno otázek, ale ptát se Awaraka nemělo smysl. „Šťastná, jo?“ zamumlal s nakrčenou linkou na čele. Pohled měl přišpendlený k bílým květinám. Kdy byl on sám naposledy hodně šťastný? S Baghý? Když mu Blueberry přidělil novou funkci? Nori polkl. Měl radost a měl ji často, ovšem nikdy se to nepodepsalo na jeho magických schopnostech. Když se nad tím ale zamyslel z druhého konce...
„Nechci ti kazit iluze, ale... U mě se magie projevila když jsem byl...“ Nori naklonil zamyšleně hlavu do strany, „naštvanej?“ Konečně procitl a přestal hypnotizovat kytici. Párkrát zamrkal, než se zadíval na svého nového kamaráda. „Hodně naštvanej,“ přiblížil vlkovi situaci s úšklebkem.
Nori zvedl pohled k nebi, kromě vůně přicházejícího jara, cítil pachy hned několika vlků. Vznášely se ve vzduchu podezřele dlouho a Baghý... Zmizela. Černý vlk si povzdychl. Necítil ani Blueberryho s Makadim. Ani Wizku.
„To je divný...“ zamumlal zamračeně. Kam se všichni najednou zdejchli? „Awaraku,“ oslovil černobílého vlka, „vypadá to, že se budu muset jako svědomitej delťák jít podívat, co se děje. Všichni se najednou vypařili.“ Nori si dramaticky povzdychl a zklamaně zavrtěl hlavou. „Musím se jít mrknout, jestli se na hranicích neválej jejich ostatky, nebo tak něco,“ zazubil se, načež se líně protáhl. Nespěchal, samozřejmě, že ne. Navíc se mu od nové společnosti nechtělo jen tak odejít. Awarak byl fajn.
„Snad budu hned zpátky, a pak to můžeme probrat víc do hloubky,“ mrkl na vlka s příslibem, „jen mi tu, prosímtě, pohlídej ty kytky, jsou děsně důležitý! Nezapomeň!“ urgoval jej ještě řádně. S tím se svědomitě rozešel zpátky k hranicím lesa. Jako správný ochránce.

Nori si hrál se sněženkami a sledoval, jak na les dopadaly poslední sluneční paprsky. Smrákalo se. Slunko padalo rychle za obzor a uvolňovalo tak místo pro studený měsíc.
„Pane jo, tak to je pocta,“ ušklíbl se na Awaraka a lehce u toho sklonil hlavu, jako kdyby si sundával imaginární buřinku. Noriho škodolibý nápad využít Awaraka na poškádlení Lylwelin, zněl v tu chvíli jako ta nejzábavnější věc na světě. „Hmmm,“ Nori se zamyslel. „Její kožich má strašně zvláštní barvu, to bys určitě nezapomněl. Jo vlastně...“ zarazil se s úsměvem. „No prostě na sluníčku se třpytí jako vzácný šutry. Jako zlato.“ Vzpomněl si na své první setkání s Lylwelin u jezera. Tehdy z ní byla nevrlá tlustá koule. Nevrlá je ale pořád... Vlastně v tu chvíli potkal i Flynna. Nori se pátravě rozhlédl po lese, zda nadšené zlatonče někde neuvidí. Všude však panoval klid.
„Myslim, že by ti určitě neodolala,“ zahihňal se, v očích neposedné jiskřičky. Škodolibost jej na moment opustila, když mu Awarak tak dojemně poděkoval a šťouchl do něj tlapkou. Nebyl zvyklý na dojímavé momenty, a tak se na vlka jen zazubil. Awarak záhy změnil téma na magii, což byla... Noriho slabá stránka. Válečné vzpomínky na drzou Styx a jejího nohsleda Rez, když jej spolu s Baghý seznámily s faktem, že byl také čarovlk, vyvolávaly Norimu hořkou pachuť na jazyku. Byl by si i odplivl, kdyby Awarakova otázka nezněla tak nevinně. Konečně přestal drápkem šťouchat do bílých květů a hnědýma očkama pohlédl na vlka vedle sebe.
„Tys jí ještě neobjevil?“ naklonil nevěřícně hlavu do strany. A to si myslel, že byl sám opožděný. „Nebo si zapomněl?“ zeptal se s přimhouřenými víčky. Awarak měl oči v odstínu pryskyřice. Už takových vlků pár potkal. Nori se tak nenápadně vyhnul odpovědi na Awarakovu první otázku. Samotného jej však téma magie zajímalo, nakonec chtěl zjistit, zda Smrt dodržela své slovo. Od její návštěvy totiž necítil žádnou změnu.
„Chceš něco zkusit?“ navrhl tak Awarakovi a energicky vyskočil na nohy. „Nemůže to bejt zas tak těžký. Co ti radila Wizku?“ zeptal se zvědavě. Vlčici s černým hřbetem a modrými odznaky na tváři potkal, když se celý rozčarovaný vracel od vodopádů. Stále přemítal nad tím, jestli mu Lindasa tehdy četla myšlenky...

Nori si mlhavě vzpomenul na jedinou bílou vlčici, kterou v lese potkal. Pamatoval si ji díky nešťastné události, kdy byl prostředek Borůvkového lesa zahalen v jedovatě zelených plamenech. Paměť jej dovedla až k mrtvé Naomi, kterou znal dohromady jen pár chvilek. A pak do ní udeřila bleskem samotná Smrt. Nori se hořce ušklíbnul. I on s měl tu čest se s mocnou čarovlčicí setkat. Měla mi pomoct s magií... došlo mu, jakoby na celou návštěvu zapomněl. Najednou jej začaly svrbět tlapky — chtěl zjistit, jestli Smrt dodržela své slovo.
„Asi jsem jí potkal, když hořel les,“ řekl jako by se nechumelilo. Přitom pobaveně sledoval, jak se Awarak točil dokola. „Klídek, jenom si z tebe střílím. Jsem si jistej, že z tebe vlčice jinak zakopávaj vo vlastní nohy,“ zavlnil obočím flirtovně. Bylo fajn bavit se pro změnu s někým, kdo se netvářil jako kakabus. Nori se vyhoupl zpátky na nohy a líně se protáhl. Skoro zavrněl, když mu hlasitě luplo v zádech.
„Myslíš?“ ušklíbl se na Awaraka, když mu se vší seriózností sdělil, o co všechno by Lindasa přišla. Nebyl si jistý, co si z toho prohlášení vzít. Nikdy si nepřišel jako romantický typ, natož vlk do partnerství. Vyhovovalo mu, když mohl provokovat ostatní a válet se v úkrytu po kožešinách. Jiskrou jeho života bylo však všemožné dobrodružství. A s tím mu už pomáhala Baghý, jeho věrná parťačka. Která mi teď k tomu všemu i něco uloví. Hotovej sen.
Awarak se začal vrtět, jakmile na něj Nori vyrukoval s životně důležitou otázkou. Pobaveně jej sledoval, zatímco si s hranou ležérností pohrával se stonky sněženek. Tajně však doufal, že mu Awarak sdělí nějakou bombu, kterou vlčice donutí posadit se na zadek. Nudil se a už bylo na čase, aby někoho zase pořádně potrápil. A provokace ostatních byla jeho oblíbená činnost.
Nori vesele vyprskl, jakmile mu Awarak začal předvádět svoje eso v rukávu — zamilovaný výraz. „A už si to někdy udělal?“ zeptal se, načež ho osvítila dokonalá myšlenka, „Prosím, vyzkoušej to na Lylwelin!“ V hrdle mu zabublal škodolibý smích. Dokázal si představit její propichující výraz, ledový jako neplánovaná koupel v polozamrzlé řece. Uklidnil se, až když Awarak pokračoval se svým vyprávěním. Na tváři mu však stále pohrával malý úsměv.
„To je pech,“ pokýval souhlasně hlavou. Ačkoli by rád zapomněl na Pomněnkovou smečku, Baghý by mu ve vzpomínkách chyběla. „No,“ šťouchl do Awaraka povzbudivě tlapkou, „jestli budeš zase někdy ztracenej, připomenu ti, jací jsme skvělí přátelé!“ Byl to slib. A sliby Nori vždy dodržel.