Nori vás již na první pohled může zaujmout nebezpečnou kombinací plyšového zevnějšku a drzého pohledu. Přidáte-li k tomu vytříbený humor, nešťastný smysl pro taktnost a velkou dávku otravnosti, zřejmě si budete schopni udělat obrázek o tomto goblinovi sami. A to vám pravděpodobně stačí, nestojíte-li o vyčerpávající popis. Pro ty otrlejší tu mám však jedinečnou nabídku – jen mi to tu podškrábněte vlastní krví a prosím, Nori již netrpělivě čeká.
Tuto chaotickou dušičku nemůžeme jednoduše zařadit mezi vlky takzvaně dobré, či zlé. Nori patří do jedné specifické skupinky, která je často opomíjená, ale přesto početná – totiž do skupinky vyčůraných potvor, které vesele využívají jakékoli situace ve svůj prospěch. Nori se dokáže lehce přizpůsobit okolí, umí číst mezi řádky a když budete dostatečně naivní, ani si nevšimnete, o co mu vlastně celou dobu jde. Jeho oblíbenou taktikou je hra na hlupáka, ačkoli ve skutečnosti je velmi mazaný.
Ptáte se, zdali takový skřet umí být vůbec kamarád, člen smečky, nebo jednoduše někdo, komu můžete věřit? Hm… Ano. Jistě. Rozhodně ne. Nori se chová nepředvídatelně a věří svému přesvědčení, že ve světě neexistuje žádný řád, a to včetně jeho počínání. Život si zkrátka tak nějak plyne. Má tendenci věřit spíše ve štěstí a ve správný čas a místo než v romanticky znějící osud. Věří, že zákony a pravidla ničí koncept osobní svobody a jsou určeny k tomu, aby se porušovaly. Vždy hledá ten nejlepší kompromis a neostýchá se spolupracovat s dobrými, či naopak zlými vlky, aby došel do svého cíle – tak dlouho, dokud to pro něj bude výhodné. Nori neustále zápasí mezi konceptem dobra a zla, vzbuřuje se a ohýbá pravidla tak, aby vyhovovala jeho potřebám.
Vědomě by však nikomu neublížil – jestliže by dotyčný neohrožoval jeho svobodu. Je důležité zmínit, že Noriho priority se mění postupně s tím, co nového jej v životě potká. A Nori se nerad nudí. Stále hledá nějakou aktivitu; ta nejoblíbenější je samozřejmě otravovat druhé, což považuje za nejzábavnější hru ve vesmíru.
Neexistující pud sebezáchovy přidává jeho životu špetku adrenalinu, který zbožňuje. Proto jedná spontánně a podle rozmaru. Nori miluje provokaci; a to ve všech podobách – ať už se jedná o provokaci ostatních, řádu, tradic či zažitých stereotypů. Nemusí být vyloženě středem pozornosti, nicméně zbožňuje být v centru dění a sledovat reakce různých vlků. Má rád společnost a vyhledává kolektiv a sám se považuje za vlka smečkového typu. Nedá se úplně říct, že je na něj stoprocentní spoleh, ovšem pokud jde o rodinu, přátele či právě smečku, podřídí se a v případě hrozby je schopen se za ně postavit. (Ačkoli z toho nebude nijak zvlášť nadšený.)
Pakliže Nori něco slíbí, většinou slib dodrží. Je nutno dodat, že by byl schopen své blízké zradit – ale to pouze v tak výjimečné situaci, že je to spíše nepravděpodobné. S takovou myšlenkou si jen zvědavě pohrává (co kdyby mu někdo nabídl něco, co se nedá odmítnout?). Ze všeho nejvíc si Nori cení vlastní svobody, protože svoboda je pro něj vším. A tvrdě se za ni bude bít. Pokud však čekáte, že se bude chtít bít i za vaše práva, jste na omylu. Možná. Jen pokud z toho něco kápne. A dobrý pocit to pochopitelně nebude. Nori po ničem konkrétním netouží. Nemá žádné vyšší ambice než si život jednoduše užít. A co se cestou za smrtí naskytne, toho zkrátka využije. Co by ovšem nesnesl, je prožít život ve stínu někoho druhého.
Nori je vždy otevřený novým výzvám. Je velmi družný, nebojácný a jelikož ve svém životě neustále vyhledává nějaká dobrodružství (a očividně kreativní způsoby, jak se nechat zmrzačit), má poměrně slušnou kuráž. Nebojí se jednat na vlastní pěst a rozhodně se mu nedá odepřít jedovatá zvědavost. Ptát se vás, jestli se takhle hloupě tváříte pořád bude pravděpodobně často. Na druhou stranu, hluboko uvnitř dokáže být Nori i citlivý a poměrně zranitelný vlk. Pečlivě si proto vybírá, koho k sobě pustí natolik blízko, aby mu jediným slovem dokázal zlomit srdce. (Zkrátka zbožňuje adrenalin i ve svém osobním životě.) Není však k ostatním nijak chladný ani odtažitý. Moc rád se s vámi pustí do řeči a když se mu budete dostatečně líbit, aby se rozhodl vás otravovat do konce života, nejspíše se budete muset smířit s tím, že se ho jen tak nezbavíte. Možná se z vás stanou dobří přátelé, nebo naopak – to Nori zjišťuje výhradně až za pochodu. V případě, že by došlo na pocuchání kožíšku, zřejmě by vás nechal být. Na to, aby byl mrzákem, se má moc rád.

Jaké panovalo počasí, když se Nori konečně vykutálel na svět? Koho to vlastně zajímá?
Toto vyprávění je o Norim, chlupatém otravném goblinovi, který vesmíru žádnou přidanou hodnotu rozhodně nedodal, a přesto tu je vězněn. Vesele si létá na obrovském šutru kdesi v neexistující atmosféře a snaží se přežít. Takže jestli svítilo sluníčko, kytičky pučely a broučci bzučeli, to vám pochopitelně povím také. Tak se tedy pohodlně usaďte do pelíšku a pozorně čtěte.
Nori pochází z dvojčat. Se svou sestrou Rin byli již od narození nerozlučná dvojka. Narodili se beta páru v období, kdy byla krajina poseta divokou paletou listí a rostliny chřadly, mocné slunce předávalo své žezlo poddajnějšímu bratru a pomalu se ukládalo ke spánku. Pomněnkovou smečku tak čekalo chladné období, kdy vlčata byla nejméně žádaná. A Nori tak měl tu čest stát se otravným článkem smečky číslo jedna již od početí.
O svých starších sestrách se vlčata dozvěděla až v pozdějším věku a nikdy se nepotkali. Z vyprávění však i malým capartům došlo, že vlčice ve smečce nesekaly dobrotu. A Nori k nim cítil okamžité sympatie. Stejně jako on, ani ony nebyly v Pomněnkové smečce vítány. Ulevilo se mu, že v tom nebyl sám. Možná už tehdy se začalo rodit jeho otravné skřetí ego. Z nějakého podivného důvodu byla, jeho o dvě minuty mladší sestřička, Rin mezi vlky oblíbená. A to i přes nevítaný příchod na půdu Pomněnek. Možná to byly ty její roztomilé oči. Což byla pochopitelně blbost, protože Nori měl pohled stejně tak roztomilý – a možná i o chloupek víc než ona (kdybyste chtěli znát jeho názor). Zkrátka, musel se naučit žít ve stínu své sestry.
Nori Rin miloval. Dokud oba nezačali dospívat a tělem jim neproudily hormony. Tam se to roztříštilo a nešlo slepit. Ani tím nejlepším vteřiňákem. Nori začal své sestře závidět. Ačkoli se jednalo o dvojčata, co do povahy – každý byl úplně jiný. Jedno však měli společné – touhu po dobrodružství a definitivní svobodě. Proti autoritám alf se tak paktovali velmi často. Byli to dva výtržníci, spjatí krví a jedinečným poutem dvojčat. Ačkoli Rin byla stále oblíbenější než Nori a svým nevinným vystupováním si dokázala přimluvit alfy na svou stranu, Nori se tak stal černou ovcí Pomněnkové smečky. Za všechny lumpárny mohl pochopitelně on a díky své provokativní výřečnosti si pomalu kopal vlastní hrob. Ironické, že to byla právě jeho milovaná sestra, kdo jej do něj později shodil.
Nori, pohledem na svět idylizovaný svými staršími sestrami, Chufou a Uzuru, se pomalu od filosofie Pomněnkové smečky začal odvracet. Nelíbilo se mu, jakým způsobem a směrem alfy smečku vedly. S rodiči měl neutrální vztah. Na rozdíl od Rin; stejný příběh, stejná písnička… Noriho to začalo unavovat. Neočekávalo se od něj nic. Jako by nad ním smečka zanevřela ještě před tím, než stihl otevřít poprvé oči a spatřit svět. Ve smečce neměl žádné opravdové přátele. Jeho jedinou nejlepší přítelkyní byla jeho sestra. A Norimu to stačilo. Stačilo mu to do té doby, dokud se jí nemusel začít přizpůsobovat. Přizpůsobovat se jí a jejímu pohledu na svět. Musel žít prakticky v jejím stínu, a to byla ta chvíle, kdy se na jeho duši objevila první prasklinka.
Protože když dělal věci po svém, bylo to špatně; když vyslovil svůj názor, bylo to špatně; když jakkoli kontribuoval na pochodu smečky, bylo to špatně. Norimu byly téměř dva roky, mládí mu kolovalo žilami v plném proudu a netaktkní temperament se dral na povrch. Další prasklinka.
A další.
A další…
A Rin vzkvétala.
Mladý vlk tak v sobě sváděl lítý boj, až se v něm utvořilo cosi definitivního. Psychologicky řečeno, Nori dokončil svoji pubertu svým celistvým Já a to nyní pracovalo na plné obrátky. Nori chtěl svobodu a chtěl ji hned! Norimu se nelíbila nesmyslná pravidla a myšlenka Pomněnkové smečky; jeho duše toužila po změně – po revoluci! Kruci, jak ale udělat revoluci, když neměl nikoho, kdo by jej podporoval? Rin?
Ne.
Jednoho z nich už smečka měla. A dalšího nepotřebovala…
Nikdy nezapomněl na slova své sestry, když se s ní kvůli tomu pohádal. Začínalo období tepla, ta otravná žlutá koule se opět pomalu probouzela k životu a Nori si zřetelně pamatoval, jak mu propalovala slabou vrstvu chlupů na čenichu. Společně s arogantním pohledem Rin; svého dvojčete.
„Náš svět nepotřebuje dva identický vlky,“ byla její slova. Její útok, její odpověď, jež Noriho shodila do pečlivě vykopaného hrobu, jenž naň čekal již od samého začátku. Jak poetické.
„Víš, sestřičko… Vždycky jsem tě považoval za tu lepší z nás. Ale klidně si tu shnij jako támhleta mršina, zatímco já budu objevovat svět.“
A tak Nori opustil ten proklatý stín, který tak nenáviděl. Paprsky té ohnivé koule byly vlastně docela příjemné; byly hřejivé a lákaly jej, aby je následoval. Pryč z chladného stínu, kde tápal a byl ztracen.
Norimu byly tři roky, když opustil Pomněnkovou smečku. A byl to ten hořkosladký moment v jeho životě. Se zlomeným srdcem putoval krajinou, objevoval svět. Byl svobodný. Něco mu však chybělo. Pojmenování pro to cosi mu nepřicházelo na jazyk, nicméně mladý vlk věděl, že pokud to chce najít, bude muset jít dál. Daleko od země, kterou důvěrně znal, a přece tam byl cizincem. Hledal snad svou definitivní svobodu?
Optimisticky naladěn běžel Nori vpřed, objevoval nová místa a zákoutí na pohled nekonečného světa. Nekonečno miloval; vždy v něm existovaly nové výzvy a noví vlci. A Nori je chtěl poznat všechny. Možná jej vedl osud, v který nevěřil, možná to bylo jen správné načasování… Nori se blížil k hranicím nového světa. Světa, který ještě nepoznal a jen ta myšlenka v něm probouzela divoký adrenalin a zakořeněnou touhu po dobrodružství.
Nori běžel, dlouhé nohy ho neúnavně nesly dál, až dokud nezaškobrtnul o škodolibě schovaný kámen pod mechem a…
Ucítil svobodu.