Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//L21
Ušklíbl jsem se. "Když vlci nejsou ve smečce, hrají sami za sebe," zkonstatoval jsem. "Je zima... Mohl by sis tu půlku nechat zahrabanou pod sněhem a poté se k ní vrátit," vysvětlil jsem mu. Udělal jsem menší pomlku, než jsem se pustil do dalšího sousta. Možná jsem podvědomě čekal, že se Starling rozmyslí a nakonec sejde z darování zbytku srny mé smečce. Nic takového se však nestalo.
Měl jsem dobrou náladu. Vydařený lov mě hřál u srdíčka. Dobře jsem se nadlábl a ještě k tomu něco zase donesu do Sarumenu! Doufal jsem, že tam najdu svou milovanou Wolfganii. Cítil jsem se trochu provinile, že jsem krátce po boji Sarumen opustil - byť neúmyslně. Měl jsem ji víc hlídat, víc se zajímat o to, jak se má... Najednou mne bodl osten studu.
Zvedl jsem se a oklepal. "Tak tak," odkýval jsem Starlingův návrh. "Připraven?" Vlk se bez prodlev chopil jedné přední nohy. Usmál jsem se a napodobil ho. Začali jsme oba vláčet nemalý kus mrtvoly napříč pláněmi.

>>> Středozemka

//Nápodobně. :D

//L20
Usmál jsem se a jen pokývl, když mne de facto Starling pochválil. Oba jsme se hezky zasloužili o skolení takové masy svalů. Spolupráci zdar, uchechtl jsem se v myšlenkách.
Nabídl jsem vlkovi, ať začne hody. K mému překvapení tak neučinil. Nadzvedl jsem obočí a lehce naklonil hlavu. Pečlivě jsem poslouchal, co měl na srdci. Odmítl se jen tak pustit do jídla. Navrhl, ať oba sníme, co můžeme, a zbytek odtáhneme na smečkové území. "Páni," vyklouzlo mi jen. "To je od tebe milé, vážně," uznale jsem pokývl. "Na tvém místě by tohle hodně vlků neudělalo," zavrtěl jsem hlavou a věnoval mu úsměv. "Souhlasím," řekl jsem prostě.
Poté se Starling konečně pustil do jídla. Slušně jsem počkal, až si ukořistí své sousto. Poté jsem se též rozhodl nažrat.
Vybral jsem si pár dobrých, teplých orgánů, načež jsem si nevybíravě utrhl pořádný žvanec ze slabin. Nežvýkal jsem, spíš jsem maso jen trhal a polykal - tak, jak je to pro vlky typické. Nehltal jsem, nepospíchal. Nač taky? Času jsme měli dost.
"Aaach, byla to dobrota," usmál jsem se a jal se lízat zakrvavené tlapy. "Já už víc nezvládnu," ušklíbl jsem se.

//L19
Instinktivně jsem vrčel, poštěkával a cenil zuby. Notak! Čím dřív padneš k zemi a vzdáš to, dím líp pro nás i pro tebe! přemlouval jsem srnu v mysli, zatímco jsem útočil na její slabiny. Viděl jsem jen míhající se šedé šmouhy - to se Starling snažil položit zvíře k zemi.
Cítil jsem, jak mi docházely síly. Bylo to stresující a hektické, adrenalin však dělal své. V žilách mi proudila energie, hlavou se mi míhaly fascinující obrazce. Vzrušení z lovu bylo úžasné. Když se Starlingovi povedl chopit se krku naší oběti, vycítil jsem šanci. Zvíře zavrávoralo a tentokrát se na nohách neudrželo. Padlo hrudí do sněhu. Zadní nohy se klepaly, přední běhy hrabaly a snažily se opřít o zem. Než se srna stihla pokusit vstát, přiskočil jsem k jejímu hrdlu a též se zakousl. Chvatně, přesně, silně. V tlamě se mi rozlila horká krev. Málem jsem se zalkal. Krátce jsem se odtáhl, spolkl horkou tekutinu a vzápětí se opět zakousl. Ať to máš rychle za sebou.
Naše snídaně sebou ještě chvíli cukala, u huby se jí tvořila růžová pěna. Nějaký čas skučela v předsmrtné agonii. Poté konečně skonala.
Vítězoslavně jsem se usmál a oblízl si zakrvavenou hubu. "Dobrá práce!" pochválil jsem nás oba. Dobře jsme si s tím poradili, ač jsme dohromady měli jen dvě zdravé oči. Aniž bych na něco čekal, pustil jsem se do trhání kožichu. Snažil jsem se jít podél tzv linei alby - bílé čáry, u které se scházely spousty svalů trupu. Napadlo mě, že zbytky bych mohl zkusit dotáhnout do smečky. I kdyby nezůstalo moc masa, kožich se vždycky hodil. "Navrhuji si snídani rozdělit napůl," v úsměvu jsem vycenil červené zuby. Břicho jsem odhalil. "Prosím," pokývl jsem hlavou směrem k masu a pobídl tak Starlinga, ať si dá první slavnostní kousanec.

//L18
Čenichal jsem. Cítil jsem napětí a zároveň i radost. Svaly se mi pomalu začínaly třást samou nedočkavostí. Oblízl jsem si nos, pousmál se a odkýval Starlingovu otázku: "Připraven." Dlouze jsem se nadechl. "Na tři." Polkl jsem slinu. "Raz... Dva... Tři!" Vystartoval jsem jako namydlený blesk. Konečně jsem mohl dát volný průběh všemu tomu nahromaděnému vzrušení.
Adrenalin mne hnal kupředu. Od nohou létaly velké kusy mokrého sněhu snad metr a půl do výšky. Uši jsem měl přitisknuté k hlavě, hnal jsem se s větrem o závod. Srny nemeškaly a zareagovaly ve zlomku sekundy. Odvrátily se od nás a ukázaly nám bílé zadnice. Soustředil jsem se na mrzáka, kterého jsme si se Starlingem vybrali jako oběť. Byl pozadu, ač se snažil sebevíc. Pochroumaná noha byla šance, kterou jsme vnímali jako naději.
Zuby zacvakaly. Srny zamířily k lesu. Zavrčel jsem a přidal. Musíme ho dohnat teď hned! Funěl jsem jako parní lokomotiva, svaly se rozpínaly a zase smršťovaly. Konečně jsme se přihnali blíže. Nadběhl jsem si a donutil zraněné zvíře nadobro se odříznout od stáda.
V tu chvíli jsem to nechal na Starlinghovi, jenž měl hezkou příležitost zasadit první úder. Zachrchlal jsem, sníh mi vlétl do hrdla. Ukaž, co v tobě je! pobízel jsem se.
Chňapl jsem za pochroumanou nohu. Jen tak tak jsem se vyhnul kopanci. Zvíře zavrávoralo, zakoplo a málem spadlo na zem. Tenké nožky ho však udržely - hnalo se dál. Začal jsem dorážet na slabiny. Doufal jsem, že Starling si na druhé straně vedl podobně jako já.

//L17
Zdálo se mi to, nebo byl Starling rozený optimista? Ať tak nebo tak, vypadalo to, že nějaký případný nezdar ho vůbec netrápil. Přišlo mi, že jsem zas po dlouhé době narazil na někoho, kdo na svět koukal málem až růžovými brýlemi. Nebo to snad byl jen můj dojem? Můj zkreslený dojem plynoucí ze snahy uvažovat realisticky? Přiznávám, sem tam se mi do hlavy vloudily nehezké pesimismy...
Mělce jsem vydechoval, příliv adrenalinu stále stoupal. Soustředěně jsem bičoval kopytníky svým pohledem. Očka přeskakovala z jednoho na druhého. Mým cílem byl slabý kus nebo mládě. Těžko se to odhadovalo, dokud ovšem jeden paroháč nespustil dominový efekt. Popoběhl a s ním i zbytek stáda. Jako ovce.
A tak se nám naskytl pohled na chudáka chromáka. Než jsem stihl cokoliv říci, předběhl mě můj společník. "Měl jsem na jazyku to samé," pousmál jsem se a nedočkavě zhoupl ocasem. "Tak. Jeho pozice je teďkon dobrá, mohlo by se nám to povést," oblízl jsem si čenich. "Zkusme se přiblížit ještě o kousek víc. Aspoň ždibec. Zatím jsou moc daleko. Vážně bych byl nerad, kdyby nám zdrhli do lesů," koukl jsem na Starlinga, pořádně se přikrčil a nejtišeji, jak jen to na čerstvém, křupavém sněhu šlo, jsem se začal plížit kupředu. Chvíli jsem se držel na okraji lesa, později jsem však chvatně zaplul mezi stromy.

//L 16

Medvědí řeka <<<

"Bohové!" vyvalil jsem na Starlinga oči a nevěřícně poslouchal. "To je mi ale náhoda," zasmál jsem se, neboť mi vlk sdělil, že i on je na jedno kukadlo slepý. "Dobře se nám moci shůry vysmívají," ušklíbl jsem se a zavrtěl hlavou. "To tedy znamená, že máme dohromady jen dvě zdravé oči," pobaveně jsem se zahihňal, "a stejně jdeme na lov vysoké. Doufám, že přežijeme ve zdraví." Byl jsem tak překvapený, až jsem se úplně zapomněl zeptat, které oko Starlinga trápilo. Když se nad tím zpětně zamýšlím, mrzí mě, že jsem tak neučinil.
Konečně jsem zahlédl stádo. Pocítil jsem narůstající adrenalin v krvi. Zvěř se shlukovala a pomalu přesouvala směrem ke Křišťálovému lesíku. Bezděčně jsem přidal do kroku. "Snad se nám nerozutečou po lese," zadoufal jsem nahlas a držel se okraje území, na němž rostly stromy. Kdybychom se jali ke spárkatým zvířatům plížit pes pláň, odhalila by nás raz dva. "Hmm, tak jo," zahuhlal jsem spíše pro sebe. Vítr vál na západ, tudíž prozatím nehrozilo, že by nás sudokopytníci odhalili. "Vidíš někde slabého jedince?" Mhouřil jsem oči a úporně se snažil rozeznat jednotlivá těla.

//L 15

Medvědí jezero <<<

"Opravdu?" přeptal jsem se trochu překvapeně. "Zajímavé. Já ti ani nevím. Pravdou je, že chuť masa z vysoké je vážně skvělá," mlsně jsem se oblízl a usmál se, "ale asi jsem větší fanda sólové práce... Tedy ne, že by mi vadila spolupráce, to vůbec. Jen..." povzdechl jsem si, "jen mám takový menší hendikep. Na pravé oko téměř nevidím. Takže i když se moc snažím, je pro mne těžké se bezchybně orientovat v prostoru." Necítil jsem se nijak potupně, nepociťoval jsem sebelítost ani hněv, když jsem o tom mluvil. Naučil jsem se s tím žít, bral jsem to jako fakt. "Takže můj názor je na toto značně zkreslen," zazubil jsem se. "Vím, že když lovím zajíce, nikdo kvůli mé chybě plynoucí z nedostatku nepřijde k úhoně," dokončil jsem svou menší zpověď. Bohužel s jedním okem jsem ztrácel schopnost vše vidět dokonale trojrozměrně, některé aspekty perspektivy mi též dělaly problém.
Zastříhal jsem ušima. "Hele, támhle!" čenichem jsem naznačil směr. V dáli se rýsoval neurčitý tmavý flek, který ale prozradila omamná vůně, která slibovala možnost pořádně se nadlábnout. Automaticky jsem se začal plížit. Ne nějak přehnaně, prozatím jsme byli moc daleko, přesto mi ale instinkty velely zůstat pokud možno při zemi. Hlavu jsem sklonil tak, aby mé čelo tvořilo jednu linii s hřbetem. "Takže kdyby se nám přeci jen podařilo se k nim dostat blízko," uvažoval jsem nahlas, "s dovolením bych útočil zprava, abych měl kořist po levici," pousmál jsem se a čekal, co na to Starling.

>>> Náhorní plošina

//L 14

Ušklíbl jsem se, když mi Starling zcela odhodlaně, až tvrdošíjně oznámil, že on žádné mršiny žrát nechce. Na jednu stranu jsem mu rozuměl - když byl vlk schopný lovec, vždycky se našlo něco, co si mohl dopřát čerstvé. Na druhou stranu možná Starling nikdy nepoznal, jaké to je žít v nehostinném, prachpustém kraji... Nebo s vážnějším zraněním. Zavzpomínal jsem na ta léta, kdy jsem nedobrovolně opustil domov. Kdyby se se mnou tehdy nevydala za hranici doposud poznaného teritoria má parta, přežíval bych horko těžko - možná právě mršiny mne tehdy mohly zachránit. Avšak mí přátelé plnili svou roli bravurně, podrželi mě, když jsem to nejvíc potřeboval. Ach, kdepak asi jsou? A jak se mají? nostalgicky jsem si povzdechl. "To se rozumí," odkýval jsem Starlingovi jeho konstatování.
Zamyšleně jsem pokývl. "Mmm, kopanec." Nemít smečku či známé, taková věc se též mohla vlkovi stát fatální. "Budu doufat spíše v tu lepší variantu - představa plného žaludku se mi zamlouvá mnohem více," pobaveně, zcela upřímně jsem se zasmál. "Uvidíme, jak nám to půjde," zvážil jsem a kritickým pohledem sklouzl k zemi a všemu tomu sněhu, jenž nám křupal pod nohama. "Jestli správně využijeme moment překvapení..." mlsně jsem se oblízl a v očích mi zajiskřilo, "mohlo by to proběhnout hladce," vycenil jsem zubiska v širokém úsměvu.
Začenichal jsem a jal se stopování. Stádo se doposud skrývalo v nedohlednu. Zadoufal jsem, že mne nos nepovede směrem na severovýchod, to bychom totiž museli překračovat řeku. "Jak jsi na tom s lovem?" optal jsem se, avšak vzápětí mi to přišlo hloupé. Zdálo se mi, že by to mohlo vyznít pochybovačně, jako bych ho snad chtěl soudit. "Chci říct," dodal jsem, abych to ujasnil, "baví tě to? Baví tě velké lovy, nebo jsi spíš pro sólový hon na menší kořist?" Spokojen s napraveným dotazem jsem pohodil ocasem a pohled vrátil zpět před sebe.

>>> Medvědí řeka

//Moc se omlouvám za výpadek, škola mě zaměstnala více, než by se mi líbilo.

//L 13

Třešňový háj <<<

"Jo, to je pravda," musel jsem uznat. "Ta léta bez povinností a starostí i mně občas schází," prozradil jsem Starlingovi. "Ovšem v naší situaci šlo tak trochu o kejhák. Chci říct... Mohli jsme vlčaty zůstat a ztratit tak všechny dosavadní vzpomínky. A Sarumen, co by se asi stalo s naším lesem? Tfuj, ani si to nechci představit. Osud tomu možná chtěl, že jsem se dostal do jakési prapodivné dimenze," nadechl jsem se a snažil se rozpomenout, "a tam jsem musel najít stejný stroj, který jsme rozbili. Avšak bylo to zvláštní. Neměl jsem půdu pod nohama a kolem mě se vznášely všelijaké objekty. Netušil jsem, k čemu všechny byly, většinu z nich jsem v životě neviděl..." Sklonil jsem se a nabral do tlamy trochu sněhu, abych opět uhasil žízeň. "Abych to ale zkrátil: našel jsem to, vrátil se s tím do Sarumenu a milostivá vydra nás všechny vrátila do normálu," usmál jsem se.
Sliny se mi začaly sbíhat. Představoval jsem si, z čeho všeho bych si mohl vybrat. Zajíc, jezevec, lasička? Nebo snad nějaký ptáček? "No... Řekněme, že ničím nepohrdnu," uchechtl jsem se. "Uvidíme, co se nám poštěstí vystopovat." Zavětřil jsem. Světe div se, dozajista jsem zachytil vůni ušáků. Typické. Po hlubší analýze jsem došel k závěru, že se kdesi v okolí potulovaly lišky, šakali a spousty malých hlodavců. "Takže," ještě jednou jsem se nadechl, "můžeme zkusit ulovit zajdu, ale abych pravdu řekl, dal bych si něco méně obvyklého - koneckonců jsme na to dva." Nápadně jsem zastříhal oušky a zvědavě koukl na Starlinga, co on na to. Kdyby odmítl, nic by se nedělo. Přeci jen jsem tvrdil, že nepohrdnu ničím. A byla to pravda.
Zamračil jsem se. "Cítíš to taky?" Hmmm, vůně vysoké! "Asi se nějaké menší stádo dostalo na tamhletu pláň," uvažoval jsem nahlas. "Co na to říkáš? Zkusíme skolit nějakého prcka?" optal jsem se s nadějí v hlase a pohlédl směrem, odkud jsem předpokládal, že k nám vanula vůně potencionálního jídla.

//L 12

Ježčí mýtina <<<

"Opravdu?" pozvedl jsem obočí. "Je pravda, že to asi není úplně typické místo pro smečku," uznal jsem, "ale řekl bych, že v Galliree se najde víc vlků tobě podobných... A kdybyste se šikovně sešli - ideálně někde v horách, samozřejmě," zazubil jsem se, "...mohli byste založit úplně novou smečku." To byl panečku nápad, co? Pravděpodobnost byla sice mizivá, ale znělo to hezky.
"Nenudí," potvrdil jsem jeho domněnku s úsměvem na tváři. "Jojo, zní to divně, že? Pamatuji si to jen matně, ale je mi jasné, že jsem se vrátil do mladických let i psychicky," zakřenil jsem se, protože to nebylo úplně důstojné. "Bylo nás tam víc a - světe, div se - rozbili jsme záhadný přístroj, který si mohl hrát s časem..." uchechtl jsem se.
Byl bych možná povídal dál o té příhodě, kdyby mi urputně nezakručelo v žaludku. "Ouch, nemáš chuť si něco ulovit?" nevinně jsem zamrkal a pohodil ocasem do stran. Žaludek mi mezitím tančil v břiše breakdance.

>>> Medvědí jezero

//L 11

Kaňon <<<

"To zní rozumně," pokývl jsem hlavou a pousmál se. "Hezky sis to rozvrhl," zasmál jsem se, "hlavně ať si na poprvé vybereš správně," významně jsem napřímil uši a pozvedl ocas. "Možná najdeš nějakou v horách," napadlo mě. To by bylo hezké, ne? Když se v nich cítí dobře, určitě by mu to pomohlo se tam rychleji zabydlet. Ovšem otázka zněla, zda-li nějaká taková smečka vůbec existovala...
Můj plán, který spočíval ve spontánním cestování, byl schválen. Takže jsme prostě jen kráčeli kupředu a nechávali se překvapit, kudy naše kroky povedou. "Fíha, to už je nějaký ten pátek," nahlas jsem se zamyslel, když se mne Starling ptal, jak dlouho obývám Gallireu. "Snad víc jak dva roky," uvažoval jsem. "Zpočátku jsem byl vyjukaný," zasmál jsem se, "ale zvykl jsem si. Přesto se občas stanou věci, které prostě vlka zaskočí... Kdo by čekal ve vnitrozemí obr vodního hada?" uchechtl jsem se. "Anebo to, že tě kouzelná vydra promění zpět na vlče." Jojo, to jsou vzpomínky. Začali jsme se pořádně brodit sněhem, tady ho totiž bylo už opravdu hodně.

>>> Třešňový háj

//L 10

Poušť Ararat <<<

"Naprostý souhlas. O to víc je pak vlk ale vděčný, když se mu něco takového povede," zkonstatoval jsem vlídně, skoro až něžně. Musel jsem si tu myšlenku hýčkat, neb ne každý mohl říci, že našel milující domov a novou rodinu. Ale já si své štěstí plně uvědomoval. "To je pravda," pokývl jsem na jeho slova o smečkách a jejich polohách. "A ty... Tys už přemýšlel, že by ses někam přidal? Nebo si prvně chceš užít tuláctví?" vyzvídal jsem. Kdyby se mu čistě náááhodou chtělo, rád bych ho uvítal v Sarumenu. Doposud na mne Starling působil milým, nezáludným dojmem, což mne těšilo.
"Ach, díky," zazubil jsem se. "Sice mě představa malých harnatů trochu děsí, ale věřím, že to s družkou zvládneme." Ušklíbl jsem se a ještě dodal: "Koneckonců při nejhorším zaúkolujeme tetičky a strejdy."
Byl jsem ubezpečen, že Starlinga mohu nadále doprovázet na jeho cestě bez větších výčitek. "Hory, povídáš?" zamyslel jsem se. "Taky je tu máme," zkonstatoval jsem, "ale brrr, teď by mě tam nikdo nedostal," zasmál jsem se. "Já ti ani nevím, mám to tu rád všechno. Ale třeba takové vodopády, hmm, umí působit hezkým uklidňujícím dojmem. Ovšem ty bylo lepší navštívit v létě," nakrčil jsem nos. "Navrhuji tedy jít jen za nosem a nechat se překvapit, co ty na to?" zhoupl jsem ocasem a vykročil o něco energičtěji.
Po cestě jsem se stihl krátce napít, nebo lépe řečeno sníst trochu sněhu. Holt i ten dokáže uhasit žízeň.

>>> Ježčí mýtina

//L 9

Oáza <<<

"Abych pravdu řekl," nakrčil jsem čenich a zadumal se, "nevím, co si o tom myslet. Ale mám takový dojem, že tyhle magické eskapády se dějí po celé Galliree, ne jen na smečkových územích," ušklíbl jsem se. "Nemám přehled o ostatních smečkách. Docela brzy po objevení Gallirei jsem se zabydlel," prozradil jsem mu. "Ale vsadím se, že jich tu je dost. Třeba nějakou při naší cestě objevíme." Na tváři se mi usadil milý, uvolněný výraz. Každou chvílí jsem Starlingovi začínal čím dál víc věřit.
Pousmál jsem se. "Řekl bych, že ano. Mám tu rodinu, pár dobrých přátel, partnerku... Někdy v budoucnu možná budou i vlčata," dunivě jsem se zasmál - role otce pro mne byla zatím jedna velká neznámá. Trochu jsem se bál, ale zároveň se i těšil.
Vlk vydal podivný zvuk. Možná chce cestovat sám, napadlo mě. "Já na to čas mám," zvesela jsem zastříhal ušima. "Takže budeš-li nadále chtít mou maličkost po svém boku..." nechal jsem konec věty jen tak viset ve vzduchu. "Máš nějakou konkrétní představu, co bys rád viděl? Gallirea nabízí rozmanité typy krajiny."

>>> Kaňon řeky

//L 8
//psáno z mobilu, snad tam nebudou nějaké příšernosti :D
"Ahaaaa," uznale jsem pokývl, jakmile mi Starling prozradil, že o Galliree a bozích se dozvěděl od kamaráda. "Tak to byl buď hodně zcestovalý," zauvažoval jsem nahlas, "nebo měl zajímavé známosti." Tohle nebylo poprvé, co jsem narazil na vlka, který znal Gallireu z doslechu. "Viděl jsem Života," odvětil jsem obratem na jeho dotaz. "Moc milá osoba," pousmál jsem se a mimoděk zhoupl ocasem. "U Smrti jsem ještě nebyl, postupně sbírám odvahu..." zakřenil jsem se. "Prý sídlí někde na severu. A Život, ten je odsud kousek. Obývá samotný vrchol těch písčitých kopců," čenichem jsem naznačil směr.
Zasmál jsem se - hezky od plic, jako by mi Starling pověděl nějaký humorný vtípek. "Byl to těžký boj, ale naše smečka spolupracovala výtečně," pousmál jsem se. "Si představ, že tohle nebyla první magická událost, co se nám odehrála na smečkové území," zakoulel jsem očima. Sarumen zjevně prapodivné příhody přitahoval jako nějaký magnet.
"Rozumím, dostal jsem se sem též jakousi náhodou," sdělil jsem mu zcela upřímně. "A už bych neměnil," zazubil jsem se. "Tak přeji, ať se ti sen splní do posledního detailu," povzbudivě jsem na něj mrkl a vzápětí pokývl: "Ano, cestuji rád. Nejsem ale žádný gallireoznalec," uchechtl jsem se a krátce se ohlédl za sebe. Snad se tam nic neděje... Mohl bych si na chvíli dáchnout, ne? "Takže... Vyrážíme?" Vzal jsem to poměrně hopem. "Uvidíme, kam nás tlapky zavedou."

>>> Ararat

//L 7

"Tak to je dobré," s úsměvem jsem pokývl, "to bychom si mohli rozumět," zazubil jsem se, když mne Starling ubezpečil, že ani on se nepovažuje za příliš zábavného jedince.
"Opravdu?" podivil jsem se. "To je zajímavé, já dříve o Galliree ani netušil," přihodil jsem do naší konverzace své zkušenosti. "Tos potkal někoho, kdo Gallireu opustil? Nebo... Nebos o ní slyšel jen z příběhů?" Nějak jsem se rozvášnil - opravdu jsem byl překvapený, tato země na mě totiž působila jaksi uzavřeně, odloučeně od okolního světa. No a zvědavost byla přirozená vlčí vlastnost, já jí zrovna v tuto chvíli měl přehršel.
"Jo, přesně tu. Sarumenská se jmenuje," radostně jsem vyslovil jméno svého domova. "Tak to jsi musel jít blízko hranic," zhodnotil jsem to. "Podivné to stvoření," uznale jsem přikývl, "nárokoval si náš les, chápeš? Co by takový had dělal v lese?" zasmál jsem se. "Přišel ho leda tak zničit," musel jsem se krotit - div jsem si neodplivl. Lump to byl!
"Ó, ano, ano, úplně ti rozumím. Též jsem vyrůstal s nepříliš rozšířenými obzory, co se magie týče." Dlouze jsem se nadechl. "Představ si, sám les nám seslal prapodivné schopnosti, s kterými jsme toho zmetka uzemnili," lišácky jsem se zasmál. Pak jsem ale nahodil grimasu, která naznačovala, že si odpovědí na další Starlingovu otázku nejsem jistý. "Prostě připlul po řece," málem jsem pokrčil rameny. "Je to trochu děsivé, kolem toho vodního toku jsem prošel hodněkrát, ale nikdy by mě nenapadlo, že z toho vyleze vzteklá přerostlá žížala," zase jsem se zasmál. Již to bylo za mnou, mohl jsem vzpomínat s úsměvem na rtech. Ještě před pár hodinami to ale vtipné moc nebylo.
"A co ty? Proč jsi sem vlastně přišel, smím-li se ptát?" Trochu jsem ho pobídl, abych tady nemlel pantem jen já.