Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//b.l. 5/5

Ach, kdybych jen tušil, kam až mě mé pomyslné životní kroky dovedou, když jsem byl ještě mladý... Nevěřil bych tomu. Určitě ne. Zní to až příliš idelicky. Snad bych se přímo vysmál do tváře tomu, který by se mne pokusil informovat o tom, jak můj život bude vypadat. Možná bych ho dokonce označil za blázna, šarlatánského proroka. Prudce jsem se nadechl.
Neskočili jsme do toho přímo po hlavě? Nabralo to strašně rychlý spád... Smečka, partnerka, beta postavení, vlčata... Bohové, to je dobrodrůžo! Ale s Wolfganií to jistě zvládneme. Ona je ta pravá, určitě! V její přítomnosti se cítím dozajista jinak, než s kýmkoliv jiným. Jsme si souzeni. A já nesmím přemýšlet negativně. Stačí, když budud věřit v náš krásný společný osud. Klidně jsem vydechl.

//Menší filler. :D

(197)

//b.l. 4/5

Sarumen <<<

Sladili jsme se, co se tahacího a škubacího procesu týkalo. Přemisťovat takovou ztuhlou mrtvolu vůbec nebyla sranda! Ale měl jsem po boku Wolfganii, která mimochodem jako by měla totálně cáklou náladu. Chvíli jsem se přetvařoval jako největší drsňák a klamně se choval, jako by to se mnou nic nedělalo. Chtěl jsem, aby se snažila víc. Mým cílem bylo udělat ze sebe nedostupné zboží... Protože jak jistě víte, zakázané ovoce nejlépe chutná! Tušil jsem, že se mi ji povede pěkně "rozpálit"!
Notnou chvíli jsem ji tedy obdarovával jen svou drsňáckou netečností. Nevydržel jsem to však úplně do konce, nedalo se to! Musel jsem se smát, líbilo se mi, jak mě provokovala. Užíval jsem si její pozornost, bylo to přeci jen něco úplně nového. Tedy... V tom smyslu, že jsem zatím dost dobře neznal, jaká dračice je (nebo není) uvnitř. Uznávám, možná to ode mne zní strašně povrchně - holt mne však ale docela rychlým tempem uchvacovaly ty pravé samčí pudy! Ach, Wolfganie, co to se mnou děláš?!
Zafuněl jsem a zase se chopil srny. Konečně jsme ji dotáhli do úkrytu. Byl to boj, ale my vyhráli. Nechali jsme ji v útulném koutě. Snad nepřijde vniveč, pomyslel jsem si úzkostně.
Oblízl jsem si tlamu. Vyzývavě jsem mrkl na Ganii a nenápadně se porozhlédl. "Hmm, jsme tu sami. Úplně sami," prohodil jsem jakoby nic. S lišáckým úsměvem jsem se k ní přivinul a přiblížil k jejímu čumáčku ten svůj. Vypadalo to, jako bych jí chtěl dát polibek. Ale nedal. Jen jsem jí vdechl teplý vzdoušek na nosík a zase jsem se odtáhl. Vrrrr!

(196)

//bonusový l. 3/5

Bylo to jako ve snu... Moc dobře jsem tomu vlastně ani nerozuměl. Hlavou mi hýřil přehršel myšlenek, které se splétaly, přetínaly, přehlušovaly a rozplétaly. Byl bych ještě hodně mírný, kdybych prohlásil, že jsem měl v té své vlčí kebuli zmatek.
Mělce jsem vydechl a usmál se na ni. Jinak to nešlo, cítil jsem se v její přítomnosti jako někdo úplně jiný. Věřil jsem, že ze mne dělala lepšího vlka. Nikdy jsem nebyl (a ani nebudu) dokonalý. Znám své démony. Nezapomínám na své prohřešky... Ale s ní se svět zdá být jako mnohem lepší místo, přemítal jsem, zatímco jsme se k sobě radostně tulili.
Ocas se mi zachvěl, když se Wolfganie opřela o mé čelo. Byla tak blízko a přeci daleko. Jaké to asi bude, až... se do toho pustíme...? Moje vnitřní já se zachichotalo jako malé vlče. Bohové, ještě je brzy na to myslet! Tfuj, měl bych se stydět! I když... mlsně jsem ji sjel pohledem. Ona byla prostě dokonalá!
Zazubil jsem se. Nebál jsem se v její přítomnosti ukazovat své opravdové emoce. Věděl jsem, že se nemusím krotit, že k ní mohu být upřímný. A to mne hřálo u srdíčka. Natáhl jsem se po ní tlapou, když se zvedla. Ne, ne. Nevzdaluj se, prosím! Přál jsem si, aby tento krásný okamžik trval věčně. Ne, ještě déle! Vnitřně jsem zaúpěl. Zabrblal jsem a pomalinku se začal škrábat na nohy, jako bych byl snad stoletý stařík.
"Jo, máš pravdu," přitakal jsem, byť nerad. "Byla by to škoda," zopakoval jsem po ní a bez váhání se chopil jedné z nohou. Byla promrzlá skrz naskrz. Cukavými a trhavými pohyby jsem se dal do práce. Čekala nás pěkná štreka.

>>> Úkryt

//Pardon za zdržení, snad stihneme bonusový lísteček.

//bonusový l. (2/5)

Vlčice se posadila a já nepřestával jančit. Dloubal jsem do ní tlapou, aby si už konečně lehla - nesměla plýtvat energií! Byl jsem natolik zděšený, že jsem ji notnou chvíli ani nepouštěl ke slovu. Kdybych se tolik nezaobíral ocasem, který nebyl na svém místě, možná bych si dokonce všiml jejího zjihlého pohledu, kterým zkoumala mou maličkost.
Udýchaně jsem těkavě házel očky z ocásku na její obličej. Oháňka se záhadně zjevila a byla téměř neporušená. "To, to... Todlecto..." mrmlal jsem si pod fousy a snažil se to nějak vstřebat. Wolfganie se omluvila a hned mi vysvětlila, o co šlo. Magie od Smrti? Ono něco takového existuje?! To mě může prostě jen tak naučit... zmizení? Musel jsem žasnout. "Aha, aha. Dobře," polkl jsem a ještě stále vyveden z míry křečovitě přikývl. "To jsem moc rád, vážně mě to vyděsilo," pověděl jsem - pro případ, že by si toho čistě náhodou nevšimla. Dlouze jsem se nadechl a dlouze jsem vydechl. "Páni, ty mi dáváš!" prohodil jsem už o něco uvolněněji, dokonce s náznakem pobavení ve tváři. "Takže až ti příště zmizí nějaká část těla," uvažoval jsem nahlas, "nemám jančit?" Musel jsem se prostě ujistit.

Po tomto šokujícím zážitku ještě chvilku trvalo, než jsem se hodil do klidového režimu. Prostě mi to holt rozpumpovalo krev v žilách. Koho by taková příhoda nevyděsila? Každopádně zvědavost se opět začínala hlásit o slovo a já milerád přijal Ganiinu nabídku o dovyprávění příběhu, na jehož konci jsem se měl dozvědět, co znamená to prapodivné heslo. Ne, že bych nad tím už neuvažoval. Na jaře všechno kvetlo a bylo krásně... Možná s Newlinem plánovali nějak hezky ozdobit náš úkryt. Možná chtěli zpříjemnit Neyteri její... Střežení Sarumenu. Jop, to znělo jako něco, co by ten rarach mohl vymyslet. A já bych se nedivil, kdyby s tím má drahá souhlasila.
Usmál jsem se a přikývl, když rozprávěla o aktuálních úspěších, jichž dosáhla. A pak to přišlo. "A tak jsem přemýšlela, jak krásné by to bylo mít spolu vlčátka,..." Nebudu lhát, od tohoto okamžiku jsem její slova vnímal jen napůl - byť jsem se snažil sebevíc. Naprosto mě uchvátila představa, že spolu my dva vychováváme naše potomky. Bylo to tak vzrušující, krásné, ale i špetku děsivé. Jaký bych byl asi táta? Co by se stalo, kdybych to pokazil? Bohové, co kdyby se nám narodilo třeba osm vlčat?! zděsil jsem se.
Prudce jsem se nadechl a sledoval její tlamu, jak se začínala pohybovat čím dál rychleji, jak kmitala a plivala na mě čím dál víc slov. "Ganie, Ganie, Ganie!" zvolal jsem její jméno rovnou třikrát, aby se mi její - snad na jeden nádech vyslovené souvětí - podařilo pozastavit. Položil jsem pacinu na její hrudník a zpříma jí pohlédl do očí. Viděl jsem v nich tolik nadšení, štěstí a lásky. Měla z toho radost, to by poznal i slepý! A nyní čekala na mé vyjádření. Vydechl jsem. "Ano." Znělo to trochu, jako by mě snad žádala o tlapu. Usmál jsem se. "Ano!" zopakoval jsem vzrušeně. "Moc rád s tebou založím rodinu, lásko." Srdce mi pumpovalo snad hektolitry krve do tepen. Radostně jsem se zazubil a bez váhání jsem zvedl i druhou přední, abych ji nemotorně objal - ovinul jsem nohy okolo jejího krku. Přitom jsem musel trochu pozvednout dosud sedící zadek, ale to mne učinilo poněkud nestabilní, a tak jsem se - s Wolfganií uvězněnou v mém medvědím obětí - svalil na zem. Začal jsem se smát. Zvesela, nenuceně, od srdce.

//bonusový lístek (1/5)

Osamělý strom <<<

Čenichal jsem a analyzoval pachy. Bylo jich tu dost, jen co je pravda. Možná se všichni sešli právě u toho divného stromu... Co k němu tolik vlků táhlo? A proč jsme se tam připletli i my s Wolfganií? Kdoví. Už jsem si tak nějak zvykl, že ne úplně všechno, co se odehrávalo právě v Galliree, šlo hezky a racionálně vysvětlit. Smířil jsem se s tím, že zrovna na tyto otázky nikdy odpovědi nedostanu.
"Wolfganieee?" houkl jsem do husté mlhy. Tentokrát už šlo o naši milou, neškodnou Sarumenskou mlhu. Cítil jsem ji nablízku, musela tu někde být! Doufal jsem, že ten prapodivný jev přežila naprosto v pořádku. Jinak bych si to připsal na seznam věcí, které si dlouhodobě vyčítám.
"Ahááá, tady jsi," zavrtěl jsem ocasem a krátce se zahihňal, když jsem byl obdarován polibkem na čumák. "Jsi v pohodě? Nic tě nebolí?" hned jsem se ujišťoval. Její tělo neuniklo mému ostřížímu pohledu. A pak to přišlo! Krátce, velmi mělce jsem se nadechl a vytřeštil oči. "Wolfganie!" zvolal jsem. Uskočil jsem do strany a naklonil hlavu k jejímu pozadí. Ačkoliv to zprvu vypadalo sebevíc rozpáleně - neunikl mi hezký pohled na ta její roztomilá stehýnka -, byl jsem spíš zděšený. "Kde máš ocas, proboha?! To vypadá hrozně! Jak- Jak se ti to přihodilo?! Posaď se, ne- ne, lehni si a nic neříkej. Neplýtvej dechem! Bude to dobrý, šššš, bude to dobrý," chlácholil jsem ji a zmateně těkal pohledem po kostech a svalech, na které by přeci normálně měl navazovat ocas! "Ježišmarija! Co s tím? Nekrvácí to," psychózně jsem si mumlal pro sebe - v hlavě mi to šrotovalo. Byl jsem královsky zmaten!
BUM! Ocas byl zpět. "Co...?" Udýchaně jsem hleděl na Wolfganii. Očekával jsem vysvětlení. Tohle mne vážně vyděsilo. Čenichem jsem se přiblížil k jejímu ocásku a zkontroloval, jestli voní správně. "Chybí ti špička," polkl jsem. "To je... Nějaká magie?" úzkostně jsem si povzdechl.

"Jo, tak jo. To zní rozumně," odkýval jsem její návrh ohledně srny. Vykročil jsem s hlavou u země. Pozorně jsem zase zapojil do akce své čichové buňky a nechal jsem se vést za již dozajista promrzlou srnou. "No jsem vážně nedočkavý. Rád bych se konečně dozvěděl, co to bylo za tajné heslo, to vaše jaro," usmál jsem se.

Z tržiště mám 29 lístků. Chci je rozdělit do:

1) Kolo štěstí: 4
2) Kolo náhody: 5
3) Kolo osudu: 5
4) Kolo odvážných: 15

//OBJEDNÁVKA:

Za Vlčíška: 98
Za akci od Morfa: 5
Za posty: 29
Převod z Tadara: 64
CELKEM: 196

Převod na oblázky => 192 x 15 = 2 880 oblázků
Převod na ametysty => 6 x 5 = 30 ametystů

Převod na lístky => 2 880 obl. na 29 lístků

//L29

Sarumen <<<

Pozorně jsem poslouchal Wolfganiino další vyprávění. Dozvěděl jsem se, že jí nakonec nezbylo nic jiného, než se dát zase na cestu. "To chápu," přikývl jsem, když vysvětlovala, že jí vůbec nešlo do hlavy, proč by Život někoho dobrovolně sprovodil ze světa. Ač jsem zatím správnou odpověď neznal, domýšlel jsem se. Nic dalšího jsem prozatím neříkal, nechal jsem svou partnerku vyprávět dál.
Pokyvoval jsem a soustředil se na to, co mělo přijít. Z Neyteri je patronka lesa. Dlouze jsem se nadechl. "To opravdu dává smysl," houkl jsem zamyšleně. "Vlastně je to od něj moc hezké..." Nenechal ji napospas samotné Smrti. Zastříhal jsem oušky. Dozvěděl jsem se, že Život nakonec mé milované polovičce s bolestí pomohl a ona cestou dolů z kopců začala nad něčím uvažovat.
Možná bych se byl býval zeptal, kdybychom se oba nepozastavili nad tím, co se zde dělo. Mlha, jenž byla hustá a bílá jak mléko, nás oba pohltila. "Jo, je podezřelá," zahučel jsem v odpověď, když Ganie poznamenala, že se jí ta mlha nějak nezdá. Nadechl jsem se, že jí řeknu, ať se raději vrátíme. Nestalo se tak.
Partnerka se rozběhla hlouběji do bílé tmy. Nic jsem jí neřekl, nepokusil jsem se ji zastavit. Do uší mě udeřil velmi známý zvuk. "Ganie," špitl jsem jen a otočil se. Praskání ohně. Vůně spálené srsti. "Ganie!" přidušeně jsem křikl. "O svou milou se stará. Ale o svou rodinu nikoli. Nechal ji za sebou. Nerozloučil se." Suše jsem polkl. Znal jsem tento hlas. Patřil mému otci. "Opustils nás a navždy jsi nás uvrhl do zapomnění," syčel hlas. "To není pravda!" oponoval jsem a dupl při tom packou. "Utekls jako srab!" rozkřikl se. "To není pravda!" zopakoval jsem ještě jednou a vykročil.
Můj otec tu není. Není tu nikdo z mé rodné smečky! Nemůžou tu být. Jsem tu s Wolfganií, s nikým jiným! Žaludek se mi svíjel a skuhral. Bylo mi z toho zle. "A nás taktéž opustil," řekl další, jiný hlas. Zastavil jsem se a a nevěřícně zamrkal. "Finne..." zaúpěl jsem téměř neslyšně. Znění jeho hlasu mě dojalo. Tak dlouho jsem ho neslyšel. "Vykašlal se na nás. Odešel, nerozloučil se. Už pro něho nic neznamenáme!" Přivřel jsem víčka. "Tak to není!" Hrdlo se mi zúžilo, málem jsem nemohl dýchat. Iluze. Je to jen iluze! Musím jít dál, za Ganií!
Pospíchal jsem. Ač jsem viděl jen pár metrů před sebe, vyběhl jsem. Utíkal jsem neznámo kam. Ignoroval jsem hlasy, které mě obviňovaly ze všeho možného. Cítil jsem se zrazeně a hlavně zmateně. Po nějaké chvíli ale přišlo vykoupení.
Užasle jsem vyvalil oči. Zastavil jsem. To je nádherný strom! napadlo mne. Podezřele jsem se rozhlédl. Nikde nikdo. Počasí zde bylo neuvěřitelně krásné. Úžasné! Přišel jsem blíže ke stromu a pokochal se pohledem na pestrobarevné lístky. A co to je v těch kořenech? Naklonil jsem hlavu na stranu. Něco se v prapodivných mističkách lesklo a ševelilo. To jsou mi věci, žasl jsem. Celé to místo na mne působilo velmi přívětivě. Packou jsem se tedy nezdráhal sáhnout na ty prohlubně. Nic se nestalo. Pousmál jsem se a pohledem začal blíže zkoumat, co se v miskách nacházelo. "Hm," vyklouzlo mi. Zkusil jsem opatrně dát do jedné z misek kamínky. Ty zachrastily a zmizely v nějaké malé dírce na dně prohlubně. Co to?! Odstoupil jsem dál. Nemusel jsem. V jiné prohlubni to též zachrastilo. Vyplivlo to na mě něco jiného - snad na oplátku. Usmál jsem se a už už přemýšlel, co dalšího tam dát. Wolfganie, vzpomněl jsem si. Možná na mne už někde čeká.
Usmál jsem se na strom a opřel o něj tlapu. "Díky," věnoval jsem mu zubatý úsměv na rozloučenou. Poté jsem se otočil a vykročil. Nechtělo se mi zpět do mlhy. Bál jsem se, co dalšího tam na mne bude číhat. Ale chtěl jsem najít Wolfi - musel jsem cestu zpět podstoupit co nejrychleji.
Spěšně jsem se prodral nehostinným územím, na jehož konci jsem ucítil hledanou osobu. Vydal jsem se po její stopě.

>>> Sarumen

//L28

"Pfff, neměj strach. To by si žádný tulák nedovolil. A kdyby ano, vyprášil bych mu kožich!" zasmál jsem se a najednou se vyprsil, abych svým slovům dodal vhodný pompézní postoj. "Nemusíme jít daleko," usmál jsem se a vykročil.
Začenichal jsem. Opravdu se ke mně nedonesl úplně nejčerstvější pach téměř nikoho. "Možná se jen toulají na východních hranicích," zauvažoval jsem nahlas. "Nevím, jestli je dobrý nápad se vzdalovat od hvozdu," povzdechl jsem si. "Jsme teď bety," pověděl jsem téměř nevěřícně. "Máme sice větší pravomoce, ale i povinnosti," kriticky jsem se ušklíbl. "Je to zvláštní. Nechápu to, o tomhle se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech," zazubil jsem se. "No... Ale jo. Na chvíli se snad vypařit můžeme," potutelně jsem se zasmál a vlepil své partnerce letmý polibek za ouško.
Musel jsem pobaveně pohodit ocasem. Wolfganie začala velmi dramaticky. "Poslouchám, paní vypravěčko, velmi pozorně," mrkl jsem na ni a nastražil ušiska. Začala lovem. Vypověděla mi, že jejího zranění si všimla jen Aseti. Bodl mě do srdce ten známý osten studu, že jsem se o tom já, coby partner, nedozvěděl. Pokračovala v duchu cestování a zmínila se o Smrti. Doposud jsem mlčel, ale nyní jsem vycítil potřebu reagovat. "Naživo ji neznám, ale neslyšel jsem o ní nic pěkného," zavrtěl jsem hlavou. Trochu jsem se bál, co mělo následovat. Povytáhl jsem obočí. "Život?" Bylo to čím dál napínavější! "Neuvěřitelné. Jak to dopadlo?"
Ani jsem si nevšiml a už jsme opustili i poslední stromy tvořící Sarumenský hvozd.

>>> Osamělý strom

//L27
"Dobře, dobře," pokyvoval jsem hlavou a lehce se usmíval. "Jsem rád, že už je to lepší." Potěšilo mne, že na to všechno pak nebyla "sama". Svěřila se mi totiž, že jí pomohl Život. On je prostě úžasný, pomyslel jsem si užasle. "Takže... Dobrý?" Musel jsem se ujistit.
Každou chvilinku, každou vteřinku, co jsme se navzájem otírali a opírali, jsem si užíval. Bylo to tak vzrušující a stále nové, nevyzkoušené, neprozkoumané... Moc se mi to líbilo. Skoro mi vlastně přišlo, že jsem si na tom závratnou rychlostí dělal jistý druh závislosti. Uvítal jsem tedy Newlinovo vypaření se, ač mi mé svědomí jistou dobu předhazovalo, že přeci já a Ganie jsme bety, že bychom se o to logicky měli postarat. Nakonec jsem to jakž takž nechal plavat. Snažil jsem se věřit, že toho prostě strakáč správně ujme.
Na moji otázku Wolgi nijak neodpověděla. Snad sama úplně přesně nevěděla, proč Morfeus vybral nás. Ovšem druhá otázka, jenž se týkala jara, nezůstala nezodpovězena. Tedy ne úplně.
Pousmál jsem se. Všiml jsem si, jak znejistila. Bylo to snad nějaké citlivé téma? Nebo dokonce tajemství? "Jistě, s tebou kdykoliv a komkoliv," zazubil jsem se, načež jsem se krátce a velmi prudce nadechl. Pozorně jsem poslouchal, co mi má milá šeptala do ouška. Nemohl jsem jinak než souhlasit. "Nuže vyražme, drahá," zavelel jsem zvesela. "Jsem jedno velké ucho!" Vážně mě nemohla nechávat moc dlouho napnutého. Hořel jsem zvědavostí a nedočkavostí.

//Jsem absolutně pro! :B

//26
"Rawrrr," tichounce jsem zavrčel v náznaku zvědavosti a vyzývavosti, když mi Ganie řekla, že se nezlobí, ale později si to nějak vybere. Moc se mi líbil její laškovný tón, způsoboval mi podivné šimrání v žaludku i podbřišku. "Budu ti jakkoliv k dispozici," tajemně jsem se pousmál.
"Opravdu? Jakto žes mi o tom neřekla?" Snažil jsem se neznít moc káravě. Spíš jsem byl překvapený a trochu zděšený. "Jak vážné to bylo? Teď už je to v pohodě, že jo? Hm?" Pokývl jsem, když dodala, že tak nějak nebyl čas se s tím svěřovat. Ale když řekla slovo trdlo, zavrtěl jsem hlavou. "Prosímtě, nekecej!" zasmál jsem se. "Lov vysoké se jen málokdy obejde bez zranění," namítl jsem a oblízl jí levou líci. "Nejsem," odvětil jsem, když se po chvíli optala, zda též nejsem zraněný.
Jen stěží se mi vedle Wolfganie stálo, aniž bych nemyslel na její krásná očka, v nichž by se nejeden vlk utopil, na její ladné pohyby, které nejednoho vlka uhranou, a její zvonivý smích, jenž lahodí nejedněm uším. Bohužel jsem to teď musel vydržet. Newlin, který se zničehonic zjevil na scéně, začal - jako obvykle pro mne z nemalé části nepochopitelně - blábolit. Ganie přímo vybuchla smíchy. Já se jen pousmál a poslouchal jejich rozhovor. Potlačil jsem nutkání Newlinovi oznámit, že já u toho jeho slavného přivítání Amnesie byl. Rozpomněl jsem se, jaká nálada pak v úkrytu zavládla. Nebylo to hezké. Vůbec ne. Nadále jsem však mlčel, načež jsem nakonec jen zavrtěl hlavou, když se mě na něco zeptal. Týkalo se to jeho prapodivných přezdívek a Derian. Bylo mi jedno, jak mi říkal, dokud to nebylo nic hanlivého. Nepotřeboval jsem být Nejmilejší.
"Páni!" vydechl jsem, když Wolfi jen tak mezi sousty potvrdila svá slova. A Newlin se k ní přidal. "To... To je nečekané," žasl jsem dál. "Musíme mu za to poděkovat! Teda já mu musím poděkovat. Nenapadlo by mě to ani ve snu..." přemítal jsem a stále se to snažil rozdýchat.
Wolfganie nahodila správné téma. Co s cizincem? Už už jsem se zvedal a velel, že za ním přeci půjdeme. Newlin mě však předběhl. A než jsme oba stihli vznést byť jen slůvko námitky, zmizel. Přesunul jsem se ke své partnerce. "Je to velká zodpovědnost," oznámil jsem jí zcela vážně, jako by to snad nevěděla. "Proč my?" Byli jsme dobří adepti? Co nám dopomohlo k tak vysokému postu? Musím si někdy brzy Morfea odchytit. "Co... Co tím Newlin myslel? Co je s jarem?" dodal jsem po chvíli. Nerad bych byl zase mimo - přeci jen vědění, že jsem beta, bylo docela důležité. Třeba i to jaro bylo nějaké heslo pro důležitou informaci.

//L25
Zastříhal jsem ušisky. Odněkud se k mé osobě nesly zvuky křupajícího sněhu. Natáhl jsem krk a zamrkal. Zahlédl jsem siluetu. Než se mé oči zorientovaly, nos už dávno věděl. Mimoděk jsem se radostí zježil. Vstal jsem a oklepal se. Nervózně jsem si oblízl čenich a cukavě zavrtěl ocasem.
Wolfganie ke mně přiskočila, jako by snad na packách měla místo polštářků pružiny. Usmál jsem se a nechal se ňufat a líbat na lících. "Ahoj, drahá," zazubil jsem se a též jí vlepil alespoň jeden polibek - hezky mířený na čelíčko. Odevzdaně jsem ji nechal, ať se mi zaryje čumáčkem do hustého kožichu na krku. A pak jsem nastražil uši a snažil se rozlišit slova, jenž mi partnerka huhlala do srsti. "Hmmch, taky se mi po tobě stýskalo," snažil jsem se trochu ohlédnout, abych bludným pohledem nalezl modrá očka. "Víš, potkal jsem kousek od sarumenských hranic cizince. Myslel jsem si, že s ním prohodím jen pár slov," vysvětloval jsem jí, zatímco se v mé hřívě stále schovávala před světem. "Promiň mi to." Následoval povzdech. "Mrzí mě to, nechtěl jsem tě tu po náročném boji nechat samotnou." Trochu neochotně jsem se odtáhl a pokusil se jí pohlédnout do očí. Opravdu mě to trápilo. "Jsi v pořádku?" Kdybych se teprve teď dozvěděl o nějakých vážnějších zraněních, vyčítal bych si to ještě víc.
Zasmál jsem se, když na mě pyšně pohlédla a pochválila mě za tu srnu. "Děkuji," utrousil jsem pokorně. Poté jsem měl chuť se zase mazlit. "Co kdybychom..." větu jsem nedokončil. Odněkud se vynořil Newlin. Trošinku zklamaně jsem ztuhl - zrovna jsem se chystal Ganii poňuchňat a zašeptat jí pár hezkých slůvek. Vnitřně jsem zaklel a povzdychl si. "Ahoj, Newline. Díky, ale měl jsem jednoho pomocníka," ihned jsem vyvrátil jeho konpsirační teorii ohledně mé superschopnosti spojené s lovem. Raději jsem se ani nepídil po tom, proč mi říkal "milý". Tak mi přeci říká partnerka. Trochu jsem se zachvěl nad představou, s jakým úmyslem asi přišel žíhanáč. Nikdy jsem nevěděl, co od něj čekat. Ne, že by mi jeho společnost byla vyloženě proti srsti... Ale nebyla mi ani úplně po srsti. "Nabídni si," zdvořile jsem ho pobídl.
Začenichal jsem - pochopil jsem, že i Wolfganie zachytila cizí pach. Než jsem stačil cokoliv říci, udělala to Ganie. Optala se, zda se na něj zajdeme podívat. A mezitím jakoby mimoděk prohodila slůvko o betách. Povytáhl jsem obočí skoro až k nebesům. "Cože?"

//L24

Kopretinová louka <<<

Tahal jsem ze všech sil. Mrtvé tělo srny snad jako by se ještě vzpouzelo. Samozřejmě to již dávno nemohlo, ale zima a sníh dělali své. Tělo tuhlo, ztrácelo ohebnost. Musel jsem pečlivě volit svou cestou, abych se zbytečně nedostal do nemilé situace.
Konečně jsem jídlo dotáhl mezi první stromy Sarumenu. Na chviličku jsem ho pustil, oblízl se a začal oddechovat. Ač jsem si to nechtěl moc přiznat, bylo to vyčerpávající. Dokud mi pomáhal Starling, zdálo se to jako splnitelný úkol. Nyní jsem již o svých schopnostech dostat úlovek co nejhlouběji do lesa dosti pochyboval. Zafuněl jsem a nahodil odhodlaný výraz. Cosi jsem si zamrmlal pod vousy a znovu se chopil tuhé nohy. Cukavými pohyby jsem pokračoval ve své cestě.
Po několika minutách úporné snahy jsem musel opět udělat přestávku. Nasucho jsem polkl a zakřenil se. Do huby jsem nabral trochu sněhu a s mlaskáním ho sežral. Po utišení žízně jsem zvedl hlavu a dlouze, táhle zavyl. Holt si budou muset oni dojít za mnou, zašklebil jsem se.
Doufal jsem, že první, koho uvidím, bude Wolfganie. Moc jsem se na ni těšil. Cítil jsem se vzrušeně a zároveň trochu hloupě... Vyčítal jsem si, že jsem poměrně rychle po boji s hadem "vzal do zaječích". Sic to nebylo úmyslné, ale přeci jen mě to mrzelo. Ale nebýt toho, nepotkal bych Starlinga... Všechno má své pro i proti.

//Kdo má hlad, ať nakluše. :P

//L23

Středozemka <<<

Chápavě jsem přikývl a pousmál se. Nechtěl jsem ho do ničeho nutit nebo přemlouvat. Jen jsem prostě měl chuť ho pozvat - kdyby třeba prožíval krušné časy. Věděl jsem, že naše alfy... Tedy Morfeus by se určitě nezlobil a ostatní by Starlingovi též dozajista pomohli, bylo-li by to potřebné. "To určitě nebyl," opáčil jsem mu s úšklebkem, když mi oznámil, že se někdy možná staví na návštěvu, pokud nebude na obtíž.
"Tým se netuap," uklidnil jsem ho, když se omluvil, že mě odtáhl od rodiny. Však to bylo mé rozhodnutí. Kdybych se tenkrát na okraji Sarumenu zase otočil a vykročil zpět, nepotkal bych ho. Já toho ovšem nelitoval, Starling je milý. Rád jsem ho poznal. "Ony to pohopí." Věřil jsem tomu. A kdyby ne... Uplatím je masem! uchechtl jsem se.
Pustil jsem nohu a vydechl. Párkrát jsem pootevřel tlamu - snažil jsem si procvičit ztuhlé svaly. "I já mockrát děkuji. Nejen za lov, ale i to hezké gesto," špetku křečovitě jsem se usmál. Oblízl jsem si čenich a pokývl. "Věřím, že ano. Někdy zase na viděnou, Starlingu!"
Sklonil jsem hlavu a protáhl se. Tak už jenom kousek. Notak, měl bych zabrat. Stýská se mi... Odfrkl jsem si a znovu se chopil nohy mrtvé srny. Zaúpěl jsem - teď, když jsem byl sám, to šlo mnohem hůře.

>>> Sarumen

//22

Náhorní plošina <<<

Musel jsem se na něj pousmát. Vážně se mi jeho vřelé gesto líbilo. "Děkuji. Hele kdybys chtěl..." začal jsem a zabloudil pohledem kamsi stranou. "Mohl by ses k nám přidat." Řekl jsem to zlehka, jakoby mimochodem. Líbilo by se mi ho mít za svého spolusmečkovníka. Zdál se být opravdu milý, se srdcem na správném místě. "Určitě by se ti v Sarumenu líbilo," zazubil jsem se.
Bez dalšího otálení jsme se pustili do těžké dřiny. Ze začátku se to nezdálo jako nesplnitelný úkol - naše svaly byly relativně odpočaté, připravené k práci, posilněné dobrým masem. Ale jak jsme se přesouvali čím dál víc na severovýchod, pociťoval jsem únavu. V tlamě se mi hromadily sliny, zatínací svaly již pomaličku začínaly vykazovat službu. Starling se mne šišlavě optal, jestlipak už se těším domů. Pousmál jsem se: "Šauožejmě." Znělo to vtipně. "Žuášť na švou pautneuku," zahuhlal jsem a při vzpomínce na ni se vnitřně zatetelil. "Mám úči tobě duh," dodal jsem. "Kdybys někdy něco potšeboual, stau se," opět jsem se pousmál. Opravdu jsem věděl, že jedou mu budu muset takové pěkné chování oplatit.

>>> Kopretinová louka