Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Naprosto ti rozumím, mám to stejně. O:)

Fascinovaně jsem sledoval, jak Wolfganie camrala vodu všude kolem sebe. S úšklebkem jsem se trochu poodtáhl a spokojeně pokračoval v pití. Zjevně to bylo nedostačující opatření. Má láska dopila a pak ve si vší své monumentálnosti oklepala hlavu. Zasmál jsem se. Pro tohle jsem ji miloval.
Olízl jsem si nos a též se oklepal. Nebe se zatáhlo, přicházela noc. Dlouze jsem se nadechl a zvědavě pozoroval, co dalšího vymyslí. Jasně že mě napadlo, že by mohla udělat nějakou lumpárnu! Stál jsem hezky příhodně kousek od tůňky... Strčit mě tam nebyl zas tak těžký úkol. Fantazíroval jsem čím dál víc, načež se ke mně Ganie přiblížila a prostě, zcela nevinně mne obdarovala polibkem. Usmál jsem se. Tohle bylo lepší než nedobrovolné koupání se.
Vlčice se poté prapodivně zahihňala. Co to bylo? Co mi tím chtěla říct? Ozubená kola v mé kebuli se dala do pohybu. Sakra, tyhlety náznaky občas nedokážu správně rozšifrovat. Bylo to to, co si myslím? Nebo snad... Zamrkal jsem. "Tak tedy jdeme," konečně jsem odvětil a vykročil.
Vyrazili jsme do hlubin hvozdu. Nádrž mám doplněnou, to se mi to bude panečku hezky značkovat! spokojeně jsem zabublal. Nenechal jsem se dlouho vábit, hned o pár metrů dál jsem zvedl nožku a obdaroval strom svým odérem. Najednou se ozvalo vytí. Instinktivně jsem koukl na Wolfi. "Asi to vážně byla Allairé," přitakal jsem. Hned na to jsem se dlouze nadechl, abych zkusil analyzovat pachy. Necítil jsem nic nezvyklého. "Snad to byl vážně jen odchod... Necítím nikoho cizího." Ach ano. Betovské přemýšlecí postupy už se mi pomalu ale jistě zarývaly pod kůži.
Pousmál jsem se. Přiskočil jsem k Wolfganii a sklonil hlavu. "Hmmch, tak copak, rošťáci? Jak se máte? Snad tam moc nezlobíte," huhlal jsem, pročež čumák rejdil na boku mé partnerky. "Jsem natěšený. A zvědavý! Co myslíš, kolik jich bude? A co když se nám narodí samé holky? Nebo kluci?" Zavrtěl jsem ocasem a zazubil se. "Hmmm, cítíš se furt stejně? Nejsi unavená? Nepotřebuješ něco?" Byl jsem rozhodnut pro svou lásku udělat cokoliv.

Pousmál jsem se. Věřil jsem, že z nás budou nejen dobří partneři, ale i kamarádi a spolusmečkovníci. "Určitě nám to půjde dobře," ujistil jsem ji a vlepil jí pusu na tvář. "Začátky možná budou krušné," uznal jsem nahlas, "ale věřím, že my se do toho postupně dostaneme."
Zazubil jsem se na ni. "Ty šibalko!" zavrtěl jsem ocasem. "Ale asi jo. Cítím povinnost Morfovi pomáhat. Zvlášť teď, když..." povzdechl jsem si, "když to má na starost sám. Musíme mu ukázat, že stojíme při něm," vlídně jsem se usmál.
Pozvedl jsem hlavu a zavětřil. Došlo mi, že ta moje žízeň - doposud absolutně necítěná - byla vlastně hodně velká. Mlaskl jsem a mlsně si oblízl čenich. "Whááách, mám pocit, že se mi v puse usadila poušť," zakřenil jsem se. Naštěstí už jsme se dostali do končin, kde bylo pití poměrně bezpečné. Kebuli jsem naopak sklonil k zemi a začenichal. "Konečně," zaševelil jsem a smočil jazyk v tůňce. Ani nevíte, jaká to byla krásná úleva! Spokojen jsem zahučel a zase si mlaskl. "Achhhh, osvěžující!"
Oklepal jsem se a pomaličku se protáhl. "Tak co, miláčku? Můžeme se vydat na značkovací túru?" usmál jsem se a laškovně ji kousl do kůže na krku. Poté jsem vypjal hruď a pomalu nasál čerstvý vzdoušek do plic. Jaro bylo v rozkvětu, mou maličkost to doslova naplňovalo pozitivní energií. Doufal jsem, že mi ji ještě dlouho nikdo ani nic nevezme.

Úkryt <<<

Pousmál jsem se. Vzpomněl jsem si, jak mne tato zpráva zprvu šokovala. Přišla tak nečekaně a náhle, ani ve snu se mi o takovém postavení nezdálo. Ale realita byla jiná. A já bych si sám sobě vyčítal, kdybych se k tomu stavil ležérně... Byť abych řekl pravdu, nebyl jsem vždycky dochvilný a akční, co se povinností týče. Lenost si mě uzurpovala docela často.
"Jistě, značkování nikdy neuškodí," pokývl jsem, pohodil ocasem a otřel se o nejbližší strom, jenž se stal mou obětí. Jednak jsem na něm zanechal pachovou stopu, druhak jsem se šikovně zbavil nadbytečných chuchvalců línající srsti. A ještě jsem se při tom podrbal. Tři mouchy jednou ranou, to je úspěch!
Zasmál jsem se. No jo, lenost. Můj největší strašák, pomyslel jsem si sebekriticky. Dlouze jsem se nadechl a rovna jsem se opřel o další strom, když Wolfganie navrhla cestu k vodě. "Vůbec. Vlastně mám taky docela žízeň," přiznal jsem, poposkočil a vykročil.
Ganie se však nad něčím pozastavila. Jaká je funkce bet? Co vše mají na starost? "Nooooo," protáhl jsem začátek souvětí, anžto jsem měl zapotřebí se sám zamyslet, jak to vlastně je, "já si myslím, že naše hlavní funkce je chránit smečku. Značkovat, hlídat území a případně se zhostit vetřelců. Pomáhat Morfovi ve vedení, možná... Možná i trochu ostatní organizovat nebo usměrňovat vlky, kteří by vytvářeli negativní atmosféru, hmmmm?" Bety jsem vždycky - už od vlčecích let - měl za ty velké hrdinné jedince, kteří chrání domovinu. O to víc mě překvapila Morfeova volba. Já přeci nebudil dojem velikosti, kolosálnosti ani hrdinnosti... "Ale možná se pletu, sám nevím," zapochyboval jsem a zvídavě koukl na Ganii. Možná to vnímala stejně. Nebo úplně jinak.

Wolfganie se sice uchechtla, ale to jsem jí záhy oplatil, protože i její žaludek se ozval. Holt dělání vlčat mělo jisté následky... Tedy krom těch vlčat i značný hlad. Jali jsme se hodovat. Bety přeci musí mít dostatek sil, to je věc nad slunce jasná.
Mlsně jsem se oblízl. "Přesně tak... Furt se mi tomu ale nechce věřit," přemýšlel jsem nahlas. "Hned jak očíhneme les, stavím se za Morfem. Chtěl bych mu za to poděkovat osobně. To se sluší, ne?" Usmál jsem se a zhoupl ocasem. Olízl jsem si tlamu, krátce dokonce i přední tlapy lehce ušpiněné od krve, načež jsem se postavil do pozoru. "Skvěle! Tak jdeme na to, má milá beto," zahihňal jsem se svému hloupému spontánnímu rýmu.
Jako správný gentleman jsem ji nechal z jeskyně vyjít první. Vánek s vůní jara mne pohladil po tváři, což způsobilo, že jsem se chtě nechtě podvědomě pousmál. Dost už bylo zimy, chladu, sněhu a ledu. Matka příroda se opět probouzela! Cítil jsem, jak se mi do žil vlévalo tolik nové svěží pozitivní energie.
Naklonil jsem hlavu a uchechtl se. Ona se mě ta má milovná Wolfganie snad opět snažila svést. V žaludku se mi objevilo pár motýlků. Ale noták, vždyť jsem před pár hodinami vyráběli vlčátka. Tohle mi nemůžeš dělat! Povzdechl jsem si a s úsměvem zavrtěl hlavou, jako bych se snažil rozptýlit své myšlenky na druhé kolo.

>>> Sarumen

(//206)

Zlatá 1x Wolfganii do čelíčka
Stříbrná 1x Therionovi do zadku
Oranžová 1x Blueberrymu do zadku
Modrá 2x Starlingovi do tlapky
Zelená 1x Darkii na záda
Zelená 1x Morfovi do zadku
Zelená 1x Amnesii (jen popostrčím tlapkou a dokutálím k nožkám, ať se nelekne)
Žlutá 4x Newlinovi do hrdla (ať na chvíli zmlkne!)

Dlouze jsem si zívl. První, co jsem uviděl po probuzení, byla samozřejmě Wolfganie. A takový pohled mne ihned naladil na vlnu spokojenosti a blaha. Nebránil jsem se úsměvu, neboť to jinak ani nešlo. Rozhodl jsem se k má lásce - ale i sám k sobě - být upřímný. Nemohl jsem se přetvařovat ani přílišně zadržovat své pocity. Mé vnitřní já mi prostě říkalo, že tak by to být nemělo. Věřil jsem, že ve vztahu je důvěra a upřímnost převelice důležitá.
Přiznám se, že se mi chvíli vůbec nechtělo nic dělat. Líbilo se mi teploučko v našem krásném hnízdečku lásky. Na druhou stranu klouby, svaly a kosti mě už bolely, jak jsem se permanentně válel šunky a ani moc neměnil polohu. Tělo už se pomalu dožadovalo nějakého pohybu. "To je moc dobře," pousmál jsem se na ni, když se mi svěřila, že ji žádná noční můra neobtěžovala. "Nápodobně," zazubil jsem se na ni. "To ano, vyspal jsem se dorůžova." A teď je čas rozhejbat kostru!
Dlouze jsem se nadechl, abych mohl zase vydechnout. Pozoroval jsem svou partnerku, jak se mlčky protahuje. Mlaskl jsem a konečně vyskočil na nohy... Tedy spíš jsem se na ně vyškrábal. "Nějak mi vyhládlo," protáhl jsem se jako lasička. "Dáš si se mnou?" Došoural jsem se k srně a s mlsným výrazem si kousek urval. "Myslím," hlesl jsem, když jsem polkl nemalý kus, "že bychom se měli mrknout zpět do lesa... Přeci jen jsme bety," usmál jsem se na ni a zase se zakousl.
"Hmmmch," vydechl jsem, nacpaný jak pytel brambor. "Tak co? Jak se cítíš, drahá? Můžeme vyrazit?" zajímal jsem se. Možná ještě chtěla odpočívat, v čemž jsem jí samozřejmě nechtěl bránit.

//(205)

Usínal jsem s krásným pocitem. S věděním, že jsme společně nyní zažili něco úžasného. Snad to ani nedokáži správně popsat, to si vlk prostě musí sám zažít, aby mou nynější situaci pochopil.
Tep i dech se zpomalil. Pomalu jsem vkročoval do fáze klidu. Víčka mi těžkla, až nadobro padla za vlast. Naposledy jsem spokojeně zamručel a zamžoural. Příjemné šero nás zahalovalo do hávu klidu, ticha a relaxu. Doufal jsem, že nás nikdo nevyruší. Chtěl jsem se jen dotýkat Wolfganie a s klidem v duši tvrdě spát...
A přesně to se mi vyplnilo. Usnul jsem tak tvrdě, že jsem snad spal jeden celý den. Holt dělání vlčátek nebyla úplně ta nejsnazší věc. Ale kdybych řekl, že se mi to nelíbilo, zatraceně bych vám lhal! Nyní jsme si však oba zasloužili dlooouhý odpočinek.
Pokud vím, nic se mi nezdálo. Měl jsem před očima jenom tmu. Nevzbudil by mne snad ani pád stromu kdesi v okolí úkrytu. Po několika hodinách se mi víčka sama začínala rozlepovat, byť, abych řekl pravdu, jsem se ještě nějakou chvíli tvářil, že spím. Nechtělo se mi vstávat, nerad bych Ganii vzbudil. Byla tak sladká, když spinkala! Dlouze jsem se nadechl, přivřel víčka... A na notnou chvíli opět upadl do spánku. Vzbudil jsem se o nějaký čas později. To už se vrtěla i má drahá.
"Dobré ráno, květinko," něžně jsem ji oblízl čenich. "Jakpak se ti spalo?" zajímal jsem se. Já osobně totiž cítil, že jsem se vyspal dorůžova. Vlastně už jsem ležel až moc dlouho - pomalu to chtělo alespoň malou dávku pohybu.

//(204)

//Pardóoon za zdržení. :<

Měli jsme to za sebou. Zdálo se mi to jako neuvěřitelně krátký okamžik. Mihnutí, jenž jsem sotva stihl postřehnut koutkem oka. Ale bylo to tak krásné. Nic jiného, co by se svou úžasností vyrovnalo tomuhle aktu, snad neexistuje. Usmíval jsem se. Nešlo to jinak.
Zadržel jsem jedno zívnutí, ale na jazyk se mi dralo druhé. Nechal jsem tomu tedy volný průběh. Spokojeně jsem si mlaskl, položil nohu přes nohu. Čekal jsem tam na ni jako chrabrý rytíř. Chrabrý a halvně znavený... Nadřel jsem se jak vůl, co si budem! Ale stálo to za to. Jestli nám z tohoto přenádherného okamžiku vznikne potomstvo, přemýšlel jsem, budu ten nejšťastnější a nejpyšnější vlk v celé Galliree!
Něžně jsem ji oblízl, když se ke mně přitulila. "Všechno dobrý? Doufám, že jsem ti nijak neublížil," drcl jsem jí do čumáku a povzbudivě se usmál. Poté jsem sklonil hlavu k jejímu bříšku a oblízl ho. "Koukejte být na mamiku hodná, moc ji nekopejte." Zasmál jsem se a po očku lišácky mrkl na Ganii a její reakci.
Složil jsem hlavu dolů, z tlamy se mi dralo další zívnutí. "Odpočiňme si. Oba si to zasloužíme," oblízl jsem jí packu a nechal víčka padnout. Doufám, že se mi bude zdát něco krásného. Třeba Ganie. Nebo naši potomci.

//(203)

//Pozor, obsah (stále) 18+! Přečtení na vlastní nebezpečí.

Nebylo na co čekat. Instinkty mne vedly kupředu, už jsem se samým natěšením chvěl. Vyskočil jsem na svou partnerku, která se mírně prohnula v bocích. Bez otálení jsme se domluvili, že kdyby se cokoliv dělo, řekne mi to. To byla velmi důležitá maličkost. Nicméně hned na to jsem se oddal svým samčím chtíčům.
Wolfganie lehce hekla, ale prozatím si nikterak nestěžovala. A to bylo moc dobře! Já si svou roli užíval čím dál víc. Vlastně jsem měl v hlavě totálně vymeteno, nepřemýšlel jsem nad ničím jiným než nad krásou a úžasností tohoto okamžiku. Cítil jsem příjemné elektrizování ve spodku svého těla. Pohyby pánve snad jako by se dělaly samy, já vnímal jen mírné vrávorání Ganie. Zamrkal jsem. Něco říká, něco říká! zalarmovalo mě mé podvědomí. Ztěžka jsem zafuněl a nastražil uši. Snad jsem jí neublížil, zadoufal jsem. "Ach, jistě, drahá. Pro tebe cokoli," krátce jsem ji políbil na hřbetě a dodržel své slovo. Kdyby to bylo na mně, trtkal bych jak králík! Prostě to bylo silnější než já - tělo si říkalo o to, co samo chtělo. Ale samozřejmě bych velmi nerad nejen ublížil své milované, ale též bych nerad zapříčinil nějaké nehezké vzpomínky na tento náš úžasný okamžik. Zpomalil jsem tedy, ale svou slast jsem si užíval stále dál. "Mmmch, miluju tě, Wolganie. Strašně moc," vzdechl jsem a bezděčně malilinkato zrychlil - jen tolik, kolik nám dovolovala vratká stabilita Ganiiných nožek.
O pár chvil později jsem cítil, že už pomalu budeme finišovat. Hekl jsem, pánev už mne začínala bolet. "Už to bude," vzdechl jsem a zarejdil čumákem v černé srsti. Spokojeně jsem zavrčel a ve finále vyfikl zase své rychlé králíkovské pohyby. "Ufff," sípavě jsem vydechl a zůstal jsem položený na Wolfiných zádech. Beze spěchu jsem se sesunul z jejího hřbetu dolů - a ejhle! Zděšeně jsem se ohlédl a nechápavě nadzvedl obočí. Ať jsem se snažil jakkoliv, můj... vercajk nešel vyndat ven. Koukl jsem Ganii do očí. "Asi si tě ještě chvíli nechám," uculil jsem se a oblízl si nos. "Bylo to s tebou krásné," blaženě jsem vzdechl.
O několik minut později nás konečně matka příroda rozdělila. "Pojď ke mně, krásko moje!" Prostě, obyčejně jsem se k ní přitulil. Opřel jsem své čelo o její a mlčky si užíval ticha, klidu. Poté jsem se neochotně odtáhl a s úsměvem pokývl, aby mne následovala. Přesunul jsem se do útulného kouta jeskyně - naaranžoval jsem tam námi ponechané kožešiny a mrkl na ni. Ulehl jsem ke stěně a dychtivě čekal, až se ke mně namáčkne. Už už jsem málem zívl. Udržel jsem se, ale co si budem - zakrátko bych se nejraději vydal do říše snů.

//(202)

//Pozor, obsah 18+! Přečtení na vlastní nebezpečí.

Wolfganie se mnou dokonale hrála to divadélko. Spolupracovala a svoji roli si - asi tak jako já - užívala. A to bylo moc dobře. Dělali jsme přeci věc, která se má líbit oběma z páru, ne jen jednomu. Sice jsem si zprvu nebyl úplně jistý a bál jsem se dělat něco, co jsem normálně nedělával. Ale to přeci není nic trestného. Pro mě to bylo prvně, co jsem se s vlčicí dostal do takové situace. A opravdu jsem si to užíval. Poznával jsem při tom nejen Ganii, ale i sám sebe. Objevil jsem stránky, o kterých jsem dříve snad ani netušil, že je mám.
Slezl jsem z poddajné vlčice a s úsměvem ji doprovázel pohledem. Už jsem byl připravený jít do akce! Jenže i ona se rozhodla udělat pomyslnou tečku za našimi hrátkami. Zaťal jsem svaly na čelisti a trhaně se nadechl. Ty víš, jak na mě! pomyslně jsem se zatetelil a vzápětí nechal jeden vzdech uniknout z plic. "Miláčku," sklonil jsem se k ní a políbil ji na lopatku. Oblízl jsem se a ještě jednou se na ni usmál. Odtáhla se ode mne, ale panečku, jak pěkně při tom zavrtěla boky! Málem mi vypadly oči z důlku! Zaslintal jsem a uniklo mi mlsné zavrčení. "Jdu na to, drahá," šeptl jsem a přesunul se k zadním partiím Wolfi. "Kdyby se cokoliv dělo, řekni." Lící jsem se otřel o její stehno. Chtěl jsem být něžný, ale netušil jsem, co všechno se mnou pudy udělají. Už teď jsem cítil silné svrbění v podbřišku!
Naskočil jsem na ni a nahrbil se jak vyděšená kočka. Objal jsem ji kolem pasu, bradu položil na černý hřbet. Bezděčně jsem zamručel a nechal matku přírodu, ať mne vede. A řeknu vám, uměla to vážně dobře! Pomalu jsem do vlčice zasunul své nářadí. Napínal jsem uši, jestli náhodou neuslyším alarmující slova od Wolfganie. Buď nic neřekla, nebo jsem ji přeslechl. Pohyby pánve se snad samovolně zrychlovaly a já pociťoval silnou touhu pokračovat dál - rychleji! Snažil jsem se ale krotit, nerad bych dělal něco, co by Ganii bolelo. Stačil by jeden výkřik. Sice velmi nerad, protože mi to dělalo opravdu dobře, ale přestal bych.

//Za málo. ^^
(201)

Samo sebou jsem se nechal skolit lehce. Děsivě lehce. Ani jsem pořádně nevnímal časoprostor. Byl jsem to jen já a Wolfganie, nikdo a nic jiného. Svět okolo nás neexistoval. Usmál jsem se. Zarejdil jsem čenichem v srsti na spodní části jejího krku, když se rozhodla mi oblíznout ucho. Vážně mě má v hrsti, zauvažoval jsem. A mně se to podivným způsobem líbilo.
Oslovila mne a věnovala mi jeden polibek. A pak druhý, třetí čtvrtý... Mluvila o mně tak hezky! Vybírala nejkrásnější přídavná jména, ale abych pravdu řekl, moc jsem ji nevnímal. Tedy - já chtěl, opravdu, ale cožpak to šlo? Nešlo! Pusinkovala mě a důkladně se při tom posouvala níž po mém těle. Při každém jejím dotyku mě celé tělo zamrazilo. Místem, na kterém se mě dotkla, se prohnala vlna elektřiny, která se rychle měnila v malinké kořínky podivně lechtivého pocitu, jenž se vsakoval snad až do samých orgánů mého těla. "Mmmmch, aaach" unikl mi slastný povzdech, když se dostala až ke spodku mého těla. Spokojeně jsem přivřel víčka, tohle se mi líbilo!
Nadechl jsem se a zvedl hlavu, abych se podíval, co dalšího měla v plánu. Bohužel - nebo bohudík ? - se zrovna vracela zpět k přední části mé maličkosti. Usmál jsem se, oblízl si čenich a už už se chystal, že vstanu. Že jí její něžnosti oplatím. Byl jsem vedle jak ta jedle. Vyvalil jsem na ni oči, když si rázně dupla na můj hrudník. Natáhl jsem k ní hlavu, čekal jsem, že mě políbí na čenich. Ona mi však oplatila mou nekalou taktiku. Jen jsem ucítil její teplý dech, který ovinul můj nos. A pak se odtáhla. Tak takhle ty na mě! vyzývavě jsem si pomyslel a neubránil se mlsnému úsměvu. "Hmmm, musí být hodně zlobivá," odvětil jsem jí a (stále uvězněn pod tíhou jejích tlap) jí naznačil polibek, s kterým jsem na ni však nedosáhl. Měla to být taková menší výzva, že už se pomalu dostávám z role galantního gentlemana zpět do rošťáka.
Nastražil jsem uši. Do jednoho z nich mi Ganie pošeptala něco, co mě strašně moc potěšilo. Ouško následně ožužlala a já jí odvětil: "Já s tebou taky, drahoušku." Načež jsem se konečně vzchopil - skloněná Wolfi už nemohla být tak stabilní a já se toho rozhodl zneužít. Přikrčenou, když se věnovala mému uchu, jsem ji ze sebe shodil a sám jsem vyskočil na všechny čtyři. Rozhodně jsem jí nedovolil vzchopit se na nohy. Rozkročil jsem se nad ní a drze se usmál. Teď je řada na mně. "Jsi zlobivá vlčice?" sklonil jsem k ní hlavu a koukl do těch studánkových oček. "Zlobivé vlčice je potřeba potrestat," zavrčel jsem hravým tónem. Energicky jsem ji štípl do levé líce - chtěl jsem využít moment překvapení. "Bezpodmínečně potrestat," zašeptal jsem a zatahal ji za kůži na hrudníku. Nebylo to sice nic trýznivého, ale ani úplně jemného. "A pak," políbil jsem ji na loket, "pak jsou z nich..." polibek přistál i na bříšku, "...hodné vlčice." Štípl jsem ji do pupku. "Budeš hodná?" oblízl jsem se a věnoval jí jemnou pusu do slabin. Čím níž jsem se dostával, tím víc mne mámil podivný pach. Byl poměrně intenzivní a probouzel ve mně instinkty. Teď je určitě ten správný čas. Cítil jsem to, matka příroda mi velela. V mém břiše poletovaly už celé roje motýlků. "Otoč se, miláčku." Už jsem to nemohl dál protahovat. Vlepil jsem jí poslední pusu do podbřišku - jemnou, horkou, "na rozloučenou" předehře.

//No asi to tak nějak samo z toho vyplývá... :D Holt hodíme v příspěvcích se samotným aktem velké upozornění s obsahem 18+ a kdo bude chtít číst, přečte si. 3:)

(200)

Srdce mi bilo o sto šest - snad jako by se chtělo samovolně prodrat hrudníkem, vyskočit a zmizet. Tep stoupal k výšinám, dechové frekvence se zvýšila skoro na nejvyšší možnou úroveň. Vrrr, nepřestávej, Ganie, nepřestávej mě milovat, pomyslně jsem žadonil. Chtěl jsem, aby tenhle okamžik trval věčně. Aby zamrzl, aby se už nikdy nic dalšího nestalo. Byl jsem sobec. Toužil jsem Wolfi mít jen pro sebe. Jen já a ona. Krásná představa.
Byl jsem k ní něžný. Tak něžný, až jsem se sám divil. Tuhle svou stránku jsem nikdy nikomu neukázal. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, že ji mám. "Já vím," zašeptal jsem, když mě pochválila. Cítil jsem se jako největší borec na světě. Podařilo se mi ulovit tuhle úžasnou krasavici! Slastně jsem nasál její vůni - bylo to pro mě jisté afrodiziakum. Jen moje! Nikdy ji nikomu nedám. Je jen moje... Ach, co to se mnou ta láska dělala?
Zavrněl jsem jako spokojený kocour. Pousmál jsem se. Wolfganie vypadala, že je trochu mimo. Je tak roztomilá! Tak roztomilá, že už v životě nikdy nic roztomilejšího neuvidím. V ten okamžik mě nenapadlo, že to není pravda. Vůbec jsem si neuvědomil, že roztomilejší můžou být už jen naše vlčata.
Zasmál jsem se. Drze, lišácky, egoisticky. Takhle se mi líbila! "Budu moc rád, když se budeš bránit," pověděl jsem medovým hláskem, sotva slyšitelným. "Překvap mě, má drahá," zavrčel jsem vyzývavě. Mlsně jsem si oblízl tlamu a provokativně jsem ji ještě stihl zatahat za kůži na tváři, než se mě rozhodla přišpendlit na zem. Plánoval jsem být úplně bezmocný, nevinný a gentlemansky manipulovatelný. "Dělej si se mnou, co chceš," pověděl jsem, "možná tě nekousnu," zasmál jsem se, ležíc na zemi.

//Hmmm, otázka dne: hodíme na to cenzuru, nebo to hezky rozepíšeme?

(199)

"Hmmm," spokojeně jsem zabručel, když přitakala na mou poznámku o tom, že jsme tu sami. Jak příhodná situace... Rozhodl jsem se toho trošku (zne)užít. Chtěl jsem si s ní pohrát, zase ji poškádlit, když už jme povinnosti měli za sebou - srna ležela odložená kdesi v koutě. A nyní mě pramálo interesovala.
Navodil jsem pocit, že Wolfganii políbím, ale nakonec jsem tak neučinil. Muhaha, jen pojď, přitul se. Navnaď se, něco uvnitř mě se cítilo velmi šibalsky, rošťácky. Podivná to věc. V podbřišku mě každou chvílí lechtalo víc a víc motýlů.
Omamně jsem přivřel víčka a nedechl se vůně, která se vinula kolem Ganiina ocasu. Její ohon mě mírně zalechtal na čenichu a já se musel pousmát. Cítil jsem se tak nějak... Jinak. Nedokážu to definovat, nejde to. Tisíce slov by nevyjádřily to, co jsem prožíval nejen ve vnějším světě, ale i v tom vnitřním. Sledoval jsem její ladné pohyby - zdálo se mi to jako jen zlomek sekundy. Kam zmizela?
Otočil jsem hlavu a prohlédl si ji. Zašeptala. Chyť si mě, rezonovala mi její slova v hlavě, jako by to byla předlouhá ozvěna. A já poslechl. Chtěl jsem ji chytit, chtěl jsem ji mít zase nablízku. Vstal jsem a lehce poposkočil. Klusavým hopem jsem se přemístil k Wolfi. Už vlastně můžeme do místnosti bet. Na tváři mi hrál zamilovaný úsměv.
Přiskočil jsem k ní a jemně ji kousl do ucha. "Mám tě," špitl jsem. "A teď tě samou láskou sním," zahihňal jsem se. "Hezky - malý - kousek - po - kousku." Mezi jednotlivými slovy jsem dělal pomlky, protože jsem jí postupně věnoval polibky všemožně po tváři, na čenichu. "Budeš - se - bránit?" Políbil jsem jí pacičku a hlavu zvedl, abych jí koukl do očí. "Já ne," pousmál jsem se. "Já jsem jen tvůj."

(198)

45 křišťálů
2 hvězdičky k darování - Wolfganie, Athame
odebrání 3 hvězdiček vlastnosti - 1 z taktiky, 2 z rychlosti
280 oblázků
160 drahokamů
odebrání 1 hvězdičky magie - předměty
1 z výběrových magií s 5 hvězdičkami - elektřina

(+ pozadí k obrázku)

+ 1 lístek za posty a 2 lístky za 2* z rychlosti -> připsat 3 lístky do kola náhody => dohromady 8 lístků v kole náhody